Dům Sýčka

Tradiční halloweenská povídka tentokrát v trochu jiném stylu... Na konci jsou "vysvětlivky pod čarou" v nich vykládám a pokládám obhajobu některých teorií, které se v povídce objevují a pro ty, jež neznají souvislosti také dodávám vysvětlení.

---

Když ho zavolali na vykopávky, vypadalo to jako obyčejná archeologická práce. Zbytky starého lidského osídlení, první kamenné stavby na našem území, úžasný objev, jistě. Ale pak se to vše začalo zamotávat.

Povzdechl si, když zapálil cigaretu a opatrně vyšel z obytného přívěsu. Vedoucí vykopávek vykročila se dveří hned za ním a opřela se o stěnu karavanu.

"Co si o tom myslíš?" pohodila hlavou směrem k vykopávkám.

Dokouřil cigaretu, špačka udupal podrážkou boty a pomalu se k ní otočil. "Je to divný," shrnul nakonec své odborné stanovisko.

"A to ještě nemáme odkrytou ani třetinu. Ta stavba je ohromná, doslova vědecká senzace, nic takového tu ještě nebylo. Přepíše to učebnice historie. Ale je to tak zvláštní. "

Přejel jejich objekt výzkumu hodnotícím pohledem a musel s ní souhlasit.

***

Jak byli šťastní, když objevili první základovou zeď. Tehdy si ještě mysleli, že se jedná o základy prastaré obytné budovy, o hrubou a neotesanou stavbu. Jak se jen mýlili! Čím více odhalovali, čím více zdí se znovu ukazovalo na denním světle, tím se zdála stavba tajemnější a tajemnější. A jich se zmocnila skoro posedlost. Jejich maličký tým pracoval téměř bez oddechu, neustále. Kopali a bádali, bádali a kopali. A začínali tušit, že to, co tu pod jejich rukama znovu nabývá tvar, změní celý dosavadní pohled na dějiny.

Zamyšleně kráčel okolo vykopávek. Něco tak zvláštního ještě neviděl. Základy domu, nebo co to vůbec bylo zač, byly sice seskládané z neotesaných kamenů, ale zato opravdu neobvykle tlusté a mohutné. Všechny analýzy, které provedli, ukazovaly na to, že v době, ve které byla stavba postavena, se měly vyskytovat sotva kamenné mohylky. Ne metrové zdi. Nedokázal si ani představit námahu, s jakou museli předkové tuhle stavbu budovat. A to bez jakýchkoliv nástrojů. Nenašly se tu dokonce ani pazourky či snad jakkoliv opracované kameny či zbytky dřeva. Prostě nic. Jen stěny, kdysi mohutné a pečlivě seskládané z kamenů. Z neopracovaných, hrubých kamenů. To nemělo logiku.

Vycítil, že ho Veverka pozoruje. Veverka, tak jí říkali, ano. Mladé děvče, sotva vylezla školu. Tohle měl být její zácvik, praxe, malá vykopávka, kde by se pod vedením zkušenějších trochu zaučila. Jen něco obyčejného. Hořce se pousmál.

"Proč?" řekla tiše. "Nemá to logiku," vyslovila jeho myšlenky. "V tak primitivní době, o jakou se zjevně jedná, neměli snad ani důvod stavět něco takového. Nemělo by to být."

Zkoumavě se na ni zahleděl.

"Nedává to smysl," pokračovala dívka. "Něco nám tady chybí."

To, co chybělo, našli ještě týž den večer. Zbytky prastarého ohniště.

***

"Tak si to shrňme. Odkryli jsme už celou stavbu. Evidentně se jednalo o nějaký chrám. Velký, mohutný chrám s kamennými stěnami. Uprostřed jsme nalezli ohniště. Vzadu se zřejmě nacházelo několik místností. Ale nenašli jsme ani nejmenší náznak, k čemu sloužily. Tečka," vedoucí se zaklonila na židli dozadu. "Nic víc. Ani kamínek. Ani korálek. Prostě nic. Jak," zavřela oči, "jak je sakra možné, že po nich vůbec nic nezbylo? To přece není normální. Přišli, vybudovali stavbu, na kterou by v té době neměli ani pomyslet, a zase odešli? Nenašli jsme nikde ani památku po osídlení, prostě nic. Nežili, nejedli, nespali. Jen stavěli. Rukama a nohama, bez nástrojů, bez ničeho."

Sdílel její pocity. Ta stavba mu začínala lézt na mozek. Byl jí fascinován. A viděl to i na ostatních. V životě nezažil, že by na něčem pracovali tak vytrvale a bez ustání. Nebrali si dovolenou, neodjížděli na víkendy. V očích se jim jednomu po druhém počínaly rozsvěcet ohníčky, které předtím neznal. Ohníčky vytrvalosti a odhodlání. Ohníčky, které rostly s každou další vykopanou zdí. Ve dne kopali a v noci diskutovali. Přednášeli teorie, vášnivě se přeli a debatovali.

Začínala se mu motat hlava a tak se omluvil a vyšel na vzduch. Ovál ho hebký vánek a do nosu ho udeřila neobvykle kořeněná vůně těchto zemí. Cikády cvrkaly jen tlumeně a jinak jediným zvukem byly tiché, hádající se hlasy uvnitř jejich karavanu. Zapálil si cigaretu a zvrátil hlavu nahoru. Hvězdy byly neobvykle zamžené. Osobně si nebyl jistý, ale zdálo se mu, jako by byly vidět čím dál tím méně. A nebo je on méně vnímal. Veškerou jeho mozkovou kapacitu zabírala… ona. Stavba. Přelétl potemnělá torza pohledem. Kdy se ji naučil oslovovat v ženském rodě? A přece byla jako žena. Záhadná a nevyzpytatelná. Vzrušovala ho a dráždila, chtěl dostat její tajemství, odhalit ho.

"Co skrýváš?" zamručel tiše, pohled upřený na kamenná torza zdí.

Překvapilo ho, když uslyšel odpověď.

"Co jsi říkal?"

Zaostřil pohled trochu doprava. Na zemi u jedné ze zdí tam seděla… chvíli mhouřil oči… Veverka. Pomalu k ní došel.

"Co tu děláš? Nevšiml jsem si, že jsi odešla." Její tvář byla ve tmě jen trochu bledším oválem s černými studnami místo očí.

Pokrčila rameny. "Potřebovala jsem na vzduch."

"Už tě ty věčné teorie nebaví?" přisedl si k ní a nabídl jí cigaretu. Odmítla.

"Ne…," řekla tiše.

Pátravě se na ní zadíval. "Stalo se něco?" Rozžal sirku a v její záři spatřil, že je neobvykle bledá a tváře má mokré.

Chvilku bylo ticho, než promluvila. "Tohle jsem dneska našla. Bylo to v tom ohništi." Natáhla ruku a on si od ní poslepu vzal věc, kterou mu podávala. Na tohle nemusel ani rozsvěcet sirku. Byla to kost. A byl by špatný antropolog, kdyby i ve tmě nepoznal kost lidskou.

***

Poté našli zbytků lidských kostí celou řadu. S Veverkou už o tom více nemluvil, neptal se jí, proč svůj nález původně zatajila a proč, a tím si byl jistý, byla vyděšená k smrti. Netušil, jestli to vůbec chce vědět.

Jejich noční diskuze nabraly jasnější směr. Stavba zřejmě byla jakýmsi chrámem, ve kterém se provozovaly lidské oběti a pálily se na velkém ohništi uprostřed. To vysvětlovalo, proč nenašli žádné předměty denní potřeby. Ale nevysvětlovalo to, proč nenašli ani nic jiného.

Tehdy poprvé promluvili o tom, že by možná měli výkopy ukončit. Pozvat novináře a objev ohlásit světu. Ještě nikdy mezi nimi nezavládla taková shoda, jako když se proti tomuto návrhu tak jasně postavili. Ten chrám byla jejich záhada. Jejich práce. Jejich tajemství. Jejich.

***

Když ho Veverka zatáhla za keře, že si "potřebuje o něčem promluvit", v první řadě dostal trochu strach. Věděl, co tím mladá děvčata myslí a ani trochu se mu to nelíbilo. Ale mýlil se. Zrychleně dýchala, když mu svírala ruku a oči, které na něj upřela, byly plné strachu.

"Děje se něco?" zeptal se tiše, když ulomil uschlou větvičku, která ho bolestivě švihla po tváři, a otočil se k Veverce.

"Já…," začala tiše. "Mám z toho špatný pocit," odmlčela se a vzápětí dodala tragicky, "ta stavba je zlá."

Měl co dělat, aby se neuchechtl. Pozvedl jedno obočí. Dívka se k němu přitiskla a horečně šeptala. "Nelíbí se mi to, je to jak ze starých legend."

Nechápal.

"Pamatuješ, ty pověsti o strachu z temnoty a velkém domě."

Zjevně vykládala nesmysly. Mluvila přerývaně a zadrhávala se.

Mávnul rukou. "To je jen pohádka pro strašení malých dětí. O velkém zářivém bohu, který vyšel z temnoty a zotročil první lidi, o strašlivých obětech, které mu nosili. O tom že zlo je zlé a dobro dobré, nemáme věřit všemu, co se třpytí a děti nemají v noci chodit z domu."

Přerušila ho. "Pamatuješ na Zemi z Moře, jak jí nazývali? Ty úžasné rozvaliny na dně oceánu, co je našli? Dlouho se o tom jen mluvilo, o potopené zemi, o jejím pohádkovém bohatství. Všichni mysleli, že jsou to legendy. Ale oni jí opravdu našli a některé poklady z ní vyzvedli. Ukázalo se, že to není bajka. A takových věcí je víc, podívej se kolem sebe, je toho teď plno. Vzpomeň si na legendární Bílé město v tom vymletém údolí. Není to ani dva roky, když se objevily základy prastarého sídliště postaveného z bílého kamene. A co ty zasypané jeskyně, co je teď odkrývají… Legendy začaly ožívat. A tohle je něco podobného."

"Takže ty myslíš…," schválně ji nechal dokončit větu.

"Našli jsme Sýčkův Dům!" zašeptala horečnatě a vzápětí si přikryla rukou ústa.

Popadl ji za obě ramena a zasmál se. "Veverko, to je nesmysl. Prostě je to jen nějaká stavba, velká kamenná stavba, nějaký chrám, nic víc."

"Takhle stará? Tak velká? S ohništěm, kde byli upalováni lidé?"

"Mohlo to být cokoliv, zbytky kultury, o které ještě nic nevíme. Nemusíš hned věřit na bajky a pověsti. Je to nesmysl, neboj se."

Když odcházel, pronásledoval ho její zoufalý pohled.

***

Snažila se s ním znovu promluvit, ale vyhýbal se jí. Znovu ho však zastavila o pár dní později. V noci, opět, když si šel zakouřit.

Nebylo jí vidět do tváře a přišla k němu docela neslyšeně. Když promluvila, lekl se. A nemohl uhnout, nemohl jí utéct.

Ničím se nezdržovala a rovnou na něj vyjela. "Copak ty to nevidíš? Už tady nezůstáváme skoro pro nic!" hlas měla vysoký a ostrý.

"Bádáme," odpověděl jí klidně, pokoušeje se skrýt úlek.

"Nesmysl," štěkla. "Už dny jsme ani nekopli, už jsme našli a zdokumentovali všechno, co se najít dalo. Víc ani nenajdeme a ty to víš."

Opřel se o zeď. Věděl to, ano, někde hluboko to věděl. A přesto, přesto se mu nechtělo odcházet, ještě ne.

"Jsme na dosah objevu…,"

"Jen se poslouchej!" vypískla. "Mluvíš nesmysly. Žádný objev, co jsme objevili, jsme objevili. Už tady zůstáváme jen z šílenství. Podívej se na ostatní, postihlo je bláznovství. A tebe taky! Nemyslíte už na nic jiného, nemluvíte o ničem jiném, ten dům vás ovládl."

"Ty jsi šílená…," zavrtěl hlavou.

Otevřela ústa, ale v tom se ozvalo zahoukání. Veverka se zarazila a vzápětí se vypařila do tmy.

Chvíli stál tiše a dumal o jejích slovech. A pak si uvědomil, že to zahoukal sýček.

***

"Možná bychom se měli vrátit," navrhl nesměle.

Sjelo ho hned několik pohledů. "Ne," řekla vedoucí jasně. Opověděla bez zaváhání. Už se ani nepokoušeli předstírat, že váhají. "Tenhle projekt musíme dokončit," dodala ještě.

"Ale už jsme vykopali všechno, co jsme vykopat mohli."

"Tohle je náš projekt, pane kolego," přerušila ho řezavým hlasem. "Naše odpovědnost. My nemáme v povaze nechávat věci nedokončené. Dokud nezjistíme vše, co můžeme, nikdo odsud neodejde."

"Nikdo?" ozvala se Veverka.

"Nikdo, nestojíme o přílišnou publicitu, dokud nebudeme moci odborně zhodnotit, co jsme to vlastně našli," odpověděl jí kolega, starý archeolog.

Veverka zbledla.

***

Uslyšel výkřik. Rychle otevřel dveře a vyběhl ven. V rozvalinách spatřil Veverku, jak se nad něčím sklání. Doběhl až k ní.

"Co se děje?"

Obrátila k němu tvář a ukázala na předmět, který ležel na zemi. Byla to mrtvá sova, sýček. Krev jí kapala ze zobáků a vpíjela se do prastarých kamenů.

"Kde se tu vzala?"

Veverka pokrčila rameny a rozbrečela se.

***

Ta krev nešla smýt. Prostě nešla. Pršelo. Dvakrát. On pak na krvavou loužičku lil vodu. Drhnul. Nic. Červený flek se na kamenech skvěl, jako by byl čerstvý.

Jejich výzkumný tým přestal předstírat jakoukoliv práci. Chodili sem a tam jako bez duše. Hádali se, čím dál víc. Odmítali se od vykopávek vzdálit na krok. Začaly kontroly. Nejdřív to byly jen zvěsti, že někdo zašantročil pár vykopaných kostí. Pak se z toho stala krádež. A nakonec spiknutí. Vedoucí nařídila prohledat osobní věci. Nic nenašla. Neuklidnilo ji to.

Stál vedle Veverky, když jí vedoucí prosívala kufr. Veverka byla bledá jako stěna a kdyby ji nepodpíral, upadla by.

Chtěl na protest odjet. Zakázali mu to.

Veverka teď prakticky nevycházela z karavanu. Ostatní seděli zavření nad svými kostmi a analýzami. Těžko říct, jestli něco dělali. Jejich řeči se začínaly stávat útočnějšími a ostřejšími. Netrvalo dlouho a byla tu první rvačka.

***

Musel ven, nevydržel to. Musel něco dělat, aspoň chodit. Vypadnout z přesvětleného karavanu a smradu chemikálií. A tak šel na vykopávky.

Krvavá skvrna tam pořád byla.

A když ji zkoumal, uvědomil si ještě něco. Ty stěny byly vyšší. Základové zdi jako by se navýšily nebo úroveň země okolo nich snížila. Oznámil to. Nedokázali to nijak vysvětlit. Znovu se pohádali. Obvinili ho z krádeže a maření vědeckého bádání. Nemohli nic dokázat. Pohádali se.

Začal provádět další vykopávky na vlastní pěst. Jednou se řízl a kapičky krve z jeho prstu dopadaly na prastaré zdivo. Když tam přišel další den, byla skvrna od krve větší.

A pořád rostla.

Když to řekl Veverce, neodpověděla mu ani slovo. Už dlouho nemluvila. Nechodila ani na společné večeře, nechodila nikam. Nedivil se jí.

***

"Pojď," Veverka byla tak bílá, jak jí ještě nezažil. Jako by konečně našla hlas, když ho zatáhla k sobě a začala ho prosit "Prostě utečeme. Půjdeme pryč. Copak to necítíš? Je to tu čím dál horší. Zase se pohádali, viděl jsi tu modřinu? To už nejsou obyčejné hádky. Je jen otázka času, kdy jeden druhého," hlas se jí zadrhl, "zabije. Musíme pryč, dokud to jde. Pojď se mnou, sama to nedokážu."

Tiskla se k němu, když ho přesvědčovala, aby se vzbouřili a utekli potají, když jim odjet nedovolili. Usmál se. "Dnes večer má být oheň, táborák. Vedoucí říkala, že tu poslední dobou panuje nějaká napjatá atmosféra, že bychom se měli uvolnit. Pojď, ještě tenhle jeden večer. Pak půjdeme, tady už to nemá smysl."

"Slib mi to."

Slíbil to lehce. Jen tenhle jeden večer a pak z tohohle divného místa odejdou. Začínal stavbu nenávidět.

Tu noc nesvítily hvězdy.

***

Rozdělali oheň a sesedli se kolem něj. On ani Veverka mezi nimi nebyli. Veverka byla zavřená v karavanu, on se šel projít. Ale za chvíli ho kouř a vůně pečeného masa přilákaly zpátky. Ani moc nevnímal, kudy jde, před sebou viděl jen zář ohně. Sedl si vedle vedoucí, která ho uznale poplácala po zádech a dala mu loknout nějakého alkoholu. Pořádně se napil a poslal dál.

Pohled upíral do plamenů. Tušil, že zpívali. Možná. Asi i něco pili. Pravděpodobně. Seděl jak u vytržení. Ozvalo se zahoukání. Jen s námahou zvedl oči od hry plamínků a zadíval se na své kolegy. Zjistil, že skoro všichni dělají to, co předtím on. Jen zadumaně zírají do plamenů. Opatrně strčil do vedoucí výpravy, aby si od ní převzal flašku. Nepřítomně na něj pohlédla. V očích se jí zrcadlila zář. Otřásl se, když si od ní flašku převzal a chtěl se napít, ale v tom se zarazil. Zář plamenů. Zář plamenů se jí odrážela v očích, i když se do nich nedívala.

Druhé zahoukání.

Kdy naposledy přikládali? Mihla se mu hlavou myšlenka a otočil pohled zpátky. Všechno dřevo už bylo strávené, v ohništi se povalovaly dva poslední zčernalé uhlíky. Ale plameny šlehaly pořád vysoko. Z ohniště. Z… ohniště. Napůl se vztyčil a otevřel pusu, když se ozvalo třetí zahoukání a výkřik. Dívčí výkřik.

Otočil se. Zahlédl temnou postavu, jak k nim běží.

Veverka.

"Co to…" chtěl vykřiknout, ale to už byla u něj.

"Co jste to udělali?" její hlas přeskakoval a třásl se. Po tváři se jí koulely slzy a byla studená jako led. "Co jste to udělali?" opakovala a zatřásla s ním. Zírala mu přímo do obličeje. Ona v očích žár neměla, jen strach.

Rozhlédl se okolo. Seděli přímo uprostřed prastarých zdí. A oheň plápolal ve zbytcích staré jámy od ohniště.

Zamrazilo ho.

"Co jste to udělali?" Její hlas byl náhle zlomený, když ho od sebe prudce odstrčila. Klopýtl.

Zahoukala sova a kolem něj se přehnal závan mrazivého vzduchu. Veverce rozevlál vlasy kolem hlavy a ona zakvílela děsem. Na chvíli jako by ztuhla, ale pak začala obíhat kolem kruhu a třást s ostatními.

"Co jste to udělali?" opakovala jako nějakou mantru a její hlas řezal. Třásla s nimi jak smyslu zbavená a dlouhé vlasy za ní vlály.

Neodpovídali, nehýbali se. Jen seděli, ať s nimi třásla, jak chtěla.

V zoufalství vykřikla a ten výkřik byl horší, než cokoliv, co kdy slyšel. Podívala se na něj.

"Co jste to udělali…," řekla a obrátila se k ohni.

Vycítil, co chce udělat a vrhnul se k ní. Nestihnul to. Zakvílela tak, jako ještě nikdy předtím a bylo v tom čiré zoufalství.

Veverka, vlasy rozevláté, strhla z vedoucí archeologické výpravy deku a skočila s ní přímo do plamenů, pokoušeje se je udupat. Plameny se na chvíli ztišily, ale pak vybuchly. Žár se znásobil a zářivá opona se zavřela nad Veverkou, stále kvílející zoufalým děsem, i nad zčernalými kusy deky.

Zakřičel. Možná. Vrhnul se k ní. Pravděpodobně. Chtěl ji vytáhnout, chtěl.

Ale Veverka planula a hořela. A ječela, do posledního dechu.

Zahoukal sýček.

A v tu chvíli se nebe rozpoltilo a den, který se již červeně čeřil na východě, byl náhle uhašen, aby už nikdy nepovstal.

********

Poznámky pod čarou:

Pro ty, kdo nepochopili, oč se jedná, doporučuji přečíst si pojednání Atrabeth, dialog elfa Finroda s lidskou ženou Andreth. Tam se dozvíte vše o příběhu, na který odkazuji. Ale ve zkratce. Když se lidé při prvním východu slunce probudili kdesi na východě Středozemě, nepřišel k nim žádný Vala, nýbrž sám Iluvátar k nim promlouval a oni ho poslouchali. Pak přišel Morgoth, přestrojen v krásného, zářícího boha. Naučil je strachu z Hlasu z temnoty (jak Iluvátara nazýval) a přinutil lidi, aby Hlas zavrhli a začali poslouchat jeho. Lidé nejdříve měli mnoho prospěchu z jeho moudrosti, ale Morgoth po nich postupně začal něco chtít na oplátku. A čím dál tím více bral než dával, až nakonec bral všechno a nedával nic. Naučil lidi strachu ze smrti, Iluvátarova největšího daru (a to jest také jedním z největších zel, které Melkor vykonal). Přinutil je, aby mu postavili velký Dům a tam mu přinášeli oběti. Byli tací, kteří se bouřili a nevěřili mu ,a právě ti se stávali obětinami ve jménu velkého boha Melkora. Ano, Morgoth se prohlásil za jejich boha a vládce. Ale byli tací, kteří překonali strach a utekli, překročili dvoje hory a vešli do Středozemě, kterou známe. A právě to byly Tři verné domy Edain, které potkal Finrod Felagund a zahrál na harfu překrásnou píseň a které se potom objevují v mnoha příbězích Slunečních věků.

A teď k povídce jako takové.

Příběh se odehrává ve Středozemi několikátého věku. Neuvádím, jestli se jedná o náš svět či o budoucnost Středozemě jako jiného, reálného světa. Vím, že Tolkien zamýšlel Středozem jako dávnou minulost naší Země (naše doba by byla dle jeho názoru přibližně sedmý věk). Mně se toto ovšem příliš nelíbí, ale kdo jsem já, abych si upravovala kánon podle sebe, a tak to nechávám takové nerozřešené. Myslím, že Středozem by se nicméně technicky vyvíjela stejně, jako náš svět. Jediné, co by mohlo být jiné, jsou vlastní jména a proto tam žádná jména, kromě povolání a přezdívek neuvádím.

Skupina archeologů zde odekrývá starou památku - základy domu. Skoro ve stejné době dochází i k dalším neuvěřitelným objevům. Jak jste jistě pochopili, Země z Moře je Númenor (analogie Atlantidy), Bílé město Gondolin (dle mého analogie Eldorada) a jeskyně jsou pravděpodobně Nargothrond nebo Menegroth. Onen dům, co archeologové odkryjí má být právě tato prastará Morgothova svatyně, bez nadsázky první lidská stavba na světě. Protože předpokládám, že po tak velké stavbě muselo něco zbýt. Ale stejně tak předpokládám, že po Morgothově odchodu byl Dům časem opuštěn a zchátral a zbyly z něj jen základové zdi.

Co se jména Sýčkův dům týče, to je jen a jen má invence, o které jsem ale naprosto, absolutně přesvědčená. Soudím, že Sýček bylo jméno, kterým Věrní Edain oslovovali Morgotha. A proč?

V naší kultuře nemá sýček vyloženě negativní podtext. Jde o nositele špatných zpráv nebo o posla smrti. Někoho, kdo zvěstuje neštěstí, ale ne o původce neštěstí jako takového. Jak je to ovšem ve Středozemi? Sýček je sova, která je až podezřele často zmiňována v dost zvláštních souvislostech. Gríma Červivec oslovuje Gandalfa "Nazývám tě Gandalfem Sýčkem" a evidentně to dle Gandalfovy reakce není jen nějaké lehce hanlivé označení. Gríma na něj evidentně hází tu nejhorší špínu, jakou jen může. Ano, Gandalf byl poslem špatných zpráv, ale podle toho, jak Gríma mluvil to znělo, jako by on sám byl jejich původcem. Jako by je schválně přinášel a pásl se na utrpení druhých. Trochu posunutý význam, že?

A druhý příklad, který je ještě zjevnější. Feanor, ohnivý duch. Morgoth jde k jeho dveřím, lstivě mu nabízet pomoc. Feanor ho prokoukne, dostane podezření, že má Melkor zálusk na jeho Silmarily (největší výtvory, takové, jimž podobné už Feanor nikdy nevytvoří) a doslova ho vyhodí. A přitom ho osloví jako "Mandosův žalářní sýčku". Co to má být? Nezní to jako strašlivá nadávka, že? Ale dokážete si představit zrovna Feanora, jak na svého největšího nepřítele zařve "posle špatných zpráv"? Zvlášť, když Morgoth mu vlastně nic špatného nezvěstuje. Neříkal žádnou špatnou zprávu, prostě se ho jen snažil omámit, vetřít se do přízně.

Osobně soudím, že ono přirovnání, sýček, má vlastně představovat "nositel zla", ten, kdo zlo nese s sebou, ne ten, kdo o něm jenom mluví. To by dávalo větší smysl jak u Grímy tak u Feanora - "Gandalfe Sýčku, ty jež neseš zlo". A Melkor Sýček, nositel zla, padlý Vala. Temný pán.

A tím pádem to vidím jako přízvisko pro Morgotha, které mohli Edain znát. Upřímně také trochu sázím na takový ten lidský zvyk neoslovovat zlo jménem - což je u Tolkiena časté. Melkor je Morgoth, Mairon je Sauron apod. Ale myslím, že lidé, ti, kteří se Morgotha báli, ho nenazývali jménem, které představovalo kondenzované zlo, možná se toho jména i báli. Vezměme si, že lidé neznali jméno Melkor, neměli jak. Elfové ho tak nikdy neoslovovali. A jméno Morgoth "Temný nepřítel světa", jak by mohli znát význam toho jména, když quenya byla zakázaná a sindarština mnohem obvyklejší. Lidé tak mohli "Morgoth" považovat za pravé jméno - nebo prostě za strašné jméno, které se nevyslovuje, protože už ono samotné nosí zlo. A proto by byla logická přezdívka - tedy Sýček, nositel zla. A Morgothův strašlivý Dům by se pak podle něj nazýval Sýčkův Dům, Dům Sýčka.

Archeologové Dům odkryjí a v tu chvíli na ně začne působit jeho síla a oni se začnou chovat zvláštně. Nechala jsem se inspirovat mocí, jakou měl na své nositele Prsten, ovšem upraveno pro něco poněkud nepřenosného :-) A pak přichází závěrečný moment, který zase bude chtít trochu rozebrat. Jak je jistě známo, Valar ve Středozemi nebyli něco jako zeměplošští bohové, nepotřebovali uctívání, aby jejich moc sílila. Modlitby byly spíše vyjádřením prosby o pomoc, než podpoření Valy samotného a stejně tak oběti (přičemž jediná oběť, o které víme, je nošení prvních plodů Iluvátarovi při Eruhantale na Númenoru). Ovšem pokud si srovnáme příběh Zkažení lidí a Potopení Númenoru, narazíme na zvláštní věc. Morgoth nechával sám sebe uctívat tím, že si nechával přinášet oběti, nejdříve materiální a později lidské. Ošem Sauron na Númenoru dělal to samé, obětoval lidi. A to Morgothovi. Proč? Jistě, je pravda, že tohle je ukázka největší zvrácenosti a že právě náboženství je poměrně pohodlný způsob ovládání masy lidí. Ale přeci jen je to poněkud zvláštní, zvláště když si uvědomíme, že se to jinde nevyskytovalo. Mám jistou teorii, kterou budu rozebírat i v jedné další povídce. Víme, že Morgoth se, tím jak vytvořil Morgoth's Ring (tedy zabudoval svou sílu do samotné Ardy), stal jaksi vázaným na hmotnou materii světa (což ostatní Valar a Maiar nebyli). To vše se odrazilo i v jeho neschopnosti nabýt krásnou podobu a na faktu, že velkou část své moci ztratil (což se ostatně později přihodilo i samotnému Sauronovi). A pokud byl vázaný hmotněji, je možné, že začal čerpat sílu právě ze strachu a obětin lidí (protože jinak z nich prakticky mohl udělat otroky a zabít je prací, neměl žádný důvod, proč je obětovat, stejně tak Sauron). Být živen oběťmi a čerpat z nich sílu.

Proto vidím krev sovy a archeologa jako jakýsi "spouštěč" celé reakce - poprvé po dlouhé době byla na tom místě zase prolita krev. Stejně tak oheň, zapálený na dávném ohništi. A Veverčino upálení na konci bylo prakticky "poslední tečkou", která způsobila katastrofu - Morgoth otevřel dveře noci a Dagor Dagorath mohla započít.

Tábor 2017 - Dvě věže - VI.

Tak jsme zjistily, že jsme k předchozím reportážím nedaly fotky... taky jste se mohli ozvat :-)

---

3. srpna, čtvrtek

Vzbudila jsem se později, protože jsem dnes vynechala rozcvičku i bojový workshop. Po snídani a nějakých nezbytných přípravách mě totiž čekala cesta do Prahy k zubaři. Byla jsem domluvená, že se odpolední akce zúčastním podle toho, v jakém budu stavu a že na mě počkají.

Do Prahy jsem jela se Stříberkou a Pavel byl tak hodný, že řekl, že nás tam odveze. Měl totiž zrovna cestu kolem. Jen jsme čekaly, než se domluví s nějakým svým kamarádem, u kterého měl spát. Jenže kamarád se neozýval ani nereagoval na žádné zprávy. Čas ubíhal a my už měli být na cestě, když se Stříberce konečně podařilo s oním kamarádem spojit a mohli jsme vyrazit.

Pak už jen nezbytné zadání cílové destinace do GPSky a hurá na cestu. Vybrali jsme rychlejší trasu, která vedla úzkými serpentinami v krásném lesním prostředí. Ale ouha, najednou u kraji silnice stálo auto s tlakovými lahvemi (ano, myslím bomby, ale to se tak prý říkat nemá). Lekli jsme se, co se stalo, ale jelikož tam u toho nikdo nebyl a dalo se to pohodlně objet, ukolébalo nás to s pocitem, že je všechno v pořádku.

Ovšem ten trval jen do té doby, než jsme za několika zatáčkami spatřili policejní auto napříč přes silnici. Když jsme přijeli blíž, oznámili nám, že na cestě před námi je nehoda a bude to trvat tak tři čtvrtě hodiny, než to tudy půjde projet. No skvělé.

Naštěstí tam bylo jakési odpočívadlo, takže jsme se tam mohli rovnou otočit a vzít to přes Řevnice. Podle GPS jsme to měli už jen tak tak. A co se nestane, jedny závory u železničního přejezdu dole, druhé závory u železničního přejezdu dole… Celkem zdržení osm minut. Stříberka je nervózní, nesnáší, když někam přijde pozdě. Pavel je v klidu, já se začínám bát.

Konečně jsme na nějaké pořádné silnici, auto sviští a stahujeme zpoždění. Když tu před námi jede nějaké další policejní auto a výstražně bliká. Stříberka prosí Pavla, aby zastavil, že je to na nás. Pavel prohlašuje, že určitě ne a jede dál. Policisté pořád blikají a ukazují ke straně vozovky. Po pár metrech se Pavel vzdal a zajel ke krajnici.

Pavel vystoupil s auta a začal policistům trpělivě vysvětlovat, jak moc spěcháme k zubaři, a že bychom opravdu potřebovali jet. Policisté chápavě přikyvují a Pavel pořád vysvětluje. Až to Stříberka nevydržela a přemluvila Pavla, ať to nechá být a prostě zajede tam, kam nám ukázali. Tam už byla fronta tří aut, a když na nás přišla řada, tak se jeden policista podíval do našeho auta, do Pavlových dokladů a po vyslechnutí naší historky o zubaři nás mávnutím ruky propustil. Tak netuším, co to jako mělo znamenat. Prý cizinecká policie, Pavlovo auto má totiž švýcarskou SPZku.

Nakonec jsme to zvládli přesně včas, jen jsem ještě musela vyplnit nějaké registrační papíry. A pak se šlo na věc. Stříberka tam byla se mnou a napřed mě povzbuzovala a pak se šla zvědavé podívat na to, co tam ta zubařka dělá. Jo a udělali mi rentgen, takže tam odteď mám rentgen jen s polovinou předního zubu. Díky tomu, že jsem ten odlomený kousek chytila, tak mi ho tam mohli jen v pohodě přilepit a skoro to ani není vidět.

Navzdory všem očekáváním jsem to nějak přežila a byl čas se vrátit zpátky. Ještě jsme se zastavily Stříberce pro nákup a já jsem jí trochu ujídala solené arašídy a pak hurá na vlak. Tam mi Stříberka svěřila, že na pátém nástupišti mají nejlepší párky v rohlíku, a aby svým slovům dodala tu správnou váhu, ihned si jeden objednala. Až chvíli před plánovaným příjezdem vlaku si uvědomila, že bychom si vlastně mohly koupit lístky…. Tak vyběhla jako rychlá spojka a stihla to jen tak tak. Cestou jsme si povídaly o všem možném a v Řevnicích jsme se při přestupu na autobus prošly po náměstí.

(I: My zatím workshopovali a já s Laisi a Oremirem jsme vymýšleli a domlouvali večerní hru)

Bylo již pozdní odpoledne a za chvíli měla začít akční část. Ta se skládala ze tří částí - plížení roklí, průchod kolem nepřátelské věže a schovávání se před Černými jezdci.

Šli jsme v těch dvojicích, ve kterých jsme absolvovali přechod Emyn Muil. Plus navíc vznikla nová dvojice Monika a Ilian. Vždy jsme si museli rozdělit, kdo je Sam a kdo bude Frodo. Ještě bylo takové složité pravidlo, že existovaly plnoplatné dvojice - Mareček a Šimon, já a Irith, které splnily všechny úkoly. A pak polovičaté dvojice - Třezalka a Lucka a Ilian s Monikou, které splnily jen některé úkoly, a proto se jejich úspěch počítal s poloviční váhou. To znamená, kdyby všechno selhalo, pro záchranu Středozemě musí úkol splnit buď jedna plnohodnotná dvojice, nebo obě ty polovičaté.

Při plížení se roklí jsme si museli dávat pozor, aby nás nezahlédl žádný z černých jezdců, kteří hlídkovali po stranách rokle. Ze začátku se to zdálo velmi jednoduché, ale všelijaké zákruty, průzory nebo překážky ve vyschlém korytu potoka nám to velmi ztěžovaly. Občas jsem měla pocit, že mám co dělat s tím, ten terén zvládnout jen tak, navíc, když se k tomu musím chránit před černými jezdci.

(Černí jezdci v celé své temné kráse)

(Ubozí hobitci)

(Angmar osobně)

Irith si dokonce vysloužila svého soukromého černého jezdce Tani, která ji pronásledovala velkou část cesty. Tinóme byla zase díky své barvě vlasů dobře vidět, a nejzákeřnější ze všech černých jezdců byl Jožka, protože měl nenápadné oblečení a nedělal žádné zvuky. U něj měla Irith také vtipnou historku kdy se choulila pod jakýmsi kořenem, ve kterém byla díra, jíž se chtěla nenápadně podívat, jestli ji Jožka nesleduje. No a zrovna v tu chvíli si Jožka vybral zrovna tu samou díru k tomu, aby se podíval, jestli se tam Irith neschovává. No a černokněžný král si dokonce povolal i nějaké zvědy, kteří procházeli územím a s nevinným zdáním malých dětí šmírovali, kde se kdo pohybuje, aby mohli svého pána poté dobře nasměrovat.

(I: A víte, jak se zbavuje strachu z pavouků? Ležíte rozplácnutí na dvě rokle, nad vámi kvílí váš soukromý Černý jezdec, kdykoliv se pohnete tak začne kvílet rychleji a ve vyšších oktávách a vám se pomalu přes ruku šine velký pavouk…)

Vyústění z rokle bylo dvěma směry, buď skrz zarostlé křoví anebo se proplazit jakýmsi tunelem a pak skrz zarostl křoví… Přesně do toho tunelu mě nasměroval Marek, když jsem cestou ztratila Irith a snažila jsem se pak dohnat to zpoždění. A Černokněžný král se poté svěřoval, že když tam hlídkoval prvně, vyslechl jakousi debatu: "pojď, honem, tady skrz ten tunel." "ne, já nechci, já se bojím…" "musíš, jinak nás uvidí!" To je panečku správné zapálení pro věc.

Všichni jsme rokli zdárně zdolali a byl před námi druhý úkol. Při výšlapu na kopec se všichni černí jezdci srotili a černokněžný král si z řad hráčů vyvolil Irith, aby ho následovala. Prý, aby jí vysvětlil pokyny, kudy pak máme jít. Ale když jsme se zeptali, proč zrovna ona, bez mrknutí oka prohlásil, že je z nás nejtemnější a brzy propadne zlu. To v nás zanechalo trochu pochybností, a tak když se z tajné porady vrátila, ptali jsme se, zda jí vůbec můžeme ještě věřit. Ale ona chytře poukázala na to, že nemáme jinou možnost, což byla pravda.

Druhý úkol spočíval v tom, že dvojice Sam a Frodo měla projít stanovenou trasu, přičemž ji u toho ostřelovali černí jezdci. Když kdokoliv sešel z trasy, začala ho pohlcovat temnota a po určité chvíli ztrácel bž, až nakonec propadl zlu. Černých jezdců tu bylo jak máku, takže to nebyla zrovna procházka růžovým sadem, ale všechny dvojice to nakonec zdárně prošly. Já jsem jako Sam byla zakletá již někde z počátku, ale povedlo se mi z toho udělat výhodu tak, že jsem u toho dokázala trochu bránit TS v útočení na Froda. A nejvtipnější bylo vždycky sledovat poslední rychlé kroky a někdy až skoky do bezpečné zóny.

(Děti útočí)

(Tam běžte!)

Přišla na řadu poslední zkouška - schovávání. Ve vymezeném prostoru jsme se měli schovat tak, aby nás pokud možno nikdo neviděl. Naštěstí jsme měli imunitu na jedno nalezení. Ale pozor, nebylo to tak jednoduché. Pokud nalezli Froda, ale nenašli Sama, Sam to zachránil a mohlo se pokračovat dál. Pokud našli Sama, ale nenašli Froda, pokračoval dál Frodo sám. A když našli oba, tak se úkol nezdařil a Středozem propadla Temnému pánu. Z čehož jasně vyplývalo, že nejlépe schovaný musí být Sam.

Měla jsem takovou taktiku, o které mi kdysi někdo vyprávěl, a tak jsem pro ni nadchla Irith. Našli jsme nějakou prohlubeň (bohužel jediná v okolí byla velká hnusná bahnitá louže), do ní jsem si lehla a Irith mě zaházela vším možným, na co přišla. Větve, klacky, listí atd. Zprvu se bála, že to bude hodně vidět, když v okolí vedle mě všechno tohle haraburdí vysbírá, ale naštěstí nám to pomohl zamaskovat fakt, že na daném místě lesa často ryjí divočáci. Sama pak ve zbytku časového limitu hledala strom, na který by mohla vylézt, jenže času již bylo málo, tak se jen za nějakým přikrčila.

(I: V jakési pomatené víře jsem vběhla na Elfí palouček s tím, že mě snad ochrání Genius loci a zalehla jsem do bukového mlází. A i když jsem přesvědčená, že jsem musela být hrozně vidět, Genius Loci vážně fungoval a i když Nazgul procházel přímo vedle mě, nevšiml si mě.)

Lesem procházeli černí jezdci a čas se vlekl jako by se měl každou chvíli zastavit. Bála jsem se i dýchat, jakkoliv se ošít, protože jsem si nebyla jistá, nakolik ta hromada nade mnou drží a jestli by mě nepohřbila a nezacpala mi díry pro dýchání.

Kdosi něco volal, ale slovům jsem nerozuměla, tak jsem dále čekala ve své skrýši, co se bude dít. Až jsem zřetelně zaslechla Irith, jak mě volá jménem. Ukázalo se, že si není úplně jistá, kde mě nechala a skoro to nemohla najít, což je určitě dobrá zpráva.

Měli jsme tuším dva nalezené členy, za použití diplomatických bodů a žluté bonusové karty se to však vyřešilo a dál jsme mohli pokračovat všichni. Párkrát nás však v předchozích etapách zasáhli černí jezdci, a tak bylo potřeba součet zásahů odečíst od pozitivních Glumích bodů což nám trochu udělalo čáru přes rozpočet.

Naštěstí jsme však na Křižovatce našli nějaké šifry, jejichž vyřešení nějaké pozitivní Glumí body vrátilo. Byly tři a jen díky šifrovacímu ws se nám je ke konci podařilo rozluštit všechny, i když jedna byla opravdu na hraně a u už to vypadalo, že ji nezvládneme. Ale Eru stál při nás, a tak jsme úspěšně osvobodili Gluma před nadcházejícím questem - Odulou.

(Přes veškerou snahu se mi obrázek nepovedlo otočit správně...)

4. srpna, pátek

Ráno poklidně probíhaly workshopy všemožných druhů a začalo se mluvit o možnostech, kdo by mohl získat na táboře druhou hvězdu, a tedy i štít. Zatím jsem to měla jisté jen já a Šimon, ale Irith a Falko zbývala ještě jedna hvězdička a bylo téměř jisté, že to ještě zvládnou. Všichni jsme jim v tom věřili a moc jim to přáli. Avšak návrhy erbů jsme zatím připravovali jen já a Šimon. Poté se bohužel ukázalo, že Šimon bude nejspíš odjíždět v sobotu večer s Yanwem, aby sem nemuseli jeho rodiče jezdit dvakrát, a proto Slavnost předávání nestihne. Takže si sice štít sešrouboval a vymyslel znak, ale ani si ho nekreslil a nedostal ho. Moc doufám a přeju mu, aby se mu to poštěstilo příští rok.

Ještě byl problém trochu s barvami, já se Stříberkou jsme prolezly všechna místa, kde by nějak barvy mohly zbýt a našly jsme jen nějaké zbytky a malý výběr. Zlatý a stříbrný lak a pak černou, zlatou a tmavě hnědou barvu. Což by se dalo skloubit s mým výběrem štítu, ale asi už ne se znakem, který by si vymyslela Irith s Falkem. Prozatím však nebylo nic jisté, tak jsme barvy schovaly na místo, kde jsme o nich věděly, a pokračovalo se ve workshopech.

A bohužel dneska musela odjet Třezalka na šermířské vystoupení, takže jsme se s ní všichni pořádně rozloučili a popřáli jí hodně štěstí.

K večeru přijel Aldor, Meliin manžel. Mnozí jsme ho viděli poprvé, ale již jsme měli tu čest o něm mnoho slyšet. Alespoň co se pavoučích kostýmů týče. Nějaký čas se ještě v táboře aklimatizoval a poté jsme se měli vydat na průchod Oduliným doupětem.

Poslední chvíle jsme věnovali ještě dopilovávání příprav na tento obtížný úkol. S Pavoučicí se totiž dalo bojovat pomocí quenijských vět, ale bylo potřeba je všechny složit ze získaných písmenek a umět je nazpaměť. Naštěstí jsme ještě od Stromovouse dostali trochu entí moudrosti, kterou když jsme přeložili, tak jsme ji mohli také použít.

Bylo potřeba Pavoučici zasáhnout do trupu a s pozvednutou Galadrielinou lahvičkou pronést tři quenijské hlášky. Pak se Odula stáhla. Když jsme to samé provedli podruhé, stáhla se už úplně. Marek a Šimon mohli použít vždy jenom jednu hlášku.

Dostali jsme ještě na cestu protijed, získaný pomocí bylinných přípravků dovezených na tábor a mohli jsme vyrazit. První se na cestu vydali Marek a Šimon, já s Irith jsme zůstaly čekat na pokraji rokle. Noc byla temná a plná hrůz, zejména prapodivných zvuků, které se porůznu ozývaly.

Nervozitou jsem si musela dojít odskočit a pak se nám skoro až zdálo, jako kdyby ty děsivé zvuky přicházely z nedaleké zahrady, že by mě viděli a šli se mi pomstít? Došlo nám, že jsme si s sebou hloupě vzaly lahev s pitím a že nám bude spíš překážet. Naštěstí kolem procházel jakýsi poutník, tak jsme ho poprosily, jestli by nám ji nemohl vzít. Čekalo se dál.

Po chvíli po cestě dolů proběhla družinka čítající asi dvanáct lidí. Vesele na nás koukali se slovy "my tu nejsme" a odběhli na druhé straně rokle znovu do kopce. Opět jsme osaměly.

Pro uvolnění atmosféry jsme si ještě zatančily waltz, když kolem nás družinka produsala podruhé. Znovu se slovy "my tu nejsme, nevidíte nás". Tak jsme nikomu nepředaly naše pláště, abychom se s nimi nemusely obtěžovat v Odulině doupěti.

Chvíli poté přišel Oremir. Pokynul nám, abychom ho následovaly a za ohybem cesty se přikrčil se slovy "tak a teď jsem Glum". Trochu mě to vyvedlo z míry, neb jsme neměli mít nikde hraného Gluma, ale jakožto Frodo, kterého jsem v této etapě hrála, jsem se snažila ke Glumovi chovat mile a povzbuzovat ho v hledání správné cesty.

Gluma jsme naštěstí včera obrátili na dobrou stranu, proto dnes v tunelech přiznával, že tu je moc ošklivý pavoušek, ale že musíme jít tudy. Opatrně jsme za ním nakračovaly a pohybovaly jsme se co nejtišeji, jak jen to hobiti umí. Ale ani to nás nezachránilo před ohavným útokem pavoučice Oduly. Glum se chudák zalekl a schoulil se v bezpečné vzdálenosti, tak, aby na něj Odula nemohla. Stály jsme proti ní samy. Měla osm nohou a ve dvou z nich svírala nebezpečné čepele. My obě měly každá po jednom malém tesáku a skoro nic jsme v té tmě neviděly. Mám problém se při šermu trefit do protivníka i za plného osvětlení, natož takhle…

Proto zásah brzy slavila Irith. Vyděšeně na mě zírala, ale já ji nedokázala sledovat, ani jsem nepostřehla, že Odulu zranila. Proto musela začít pronášet quenijské hlášky sama a lovit je z paměti. Já jen poté co nejrychleji hledala lahvičku, abych ji mohla pozvednout ve vítězném gestu, které mělo pavoučici zahnat na útěk. Povedlo se! Pavoučice utekla a vyděšený Glum se k nám vrátil a znovu nám ukazoval cestu. Irith, věrna svojí Samově roli, začala Gluma podezírat a obviňovat za to, že s námi proti Pavoučici nebojoval. Ale na rozpory nebyl čas, co nejrychleji jsme se proplétali mezi pavučinami a všelijakými vlákny přes cestu a mířili k východu.

Ale ouha, znovu nás pavoučice našla. Zlověstné záblesky přerušovaly hlubokou temnotu a nechávaly nás na několik vteřin, jež mohly být rozdílem mezi životem a smrtí, oslepené. Byli jsme již těsně u východu, Glum stál před tou skulinkou mířící na svobodu a já s Irith jsme se znovu snažily Pavoučici zasáhnout. Opět se to poštěstilo Irith a opět jsem to v té tmě nedokázala zaregistrovat. Naštěstí mě upozornila, proto jsem již quenijské věty pronesla já. Lahvička Galadriel v mé ruce zářila, ale pavoučici jako by to nevadilo. Provedly jsme ještě pár úhybných manévrů a rychle ustupovaly k východu. Irith mi pomohla prolézt skulinou mezi vlákny a sama při svém průlezu schytala zásah pavoučím jedem.

Hned sebou škubla ve snaze dostat se z Odulina dosahu co nejrychleji. Ale jaksi nevyměřila dráhu a překulila se přes Gluma, který na nás venku trpělivě čekal. Oremir její omluvu vzal s úsměvem "no, tak co taky čekat od Sama, že." Rychle jsem Irith dala protijed a až poté jsme si uvědomily, že je to za námi. Úspěšně jsme prošly!

Pak jsme zjistily, že ty záblesky ve tmě byl Jožkův foťák. No, lepší čas na dokumentaci si vybrat opravdu nemohl.

O Naději - V.

Blížíme se do finále této poněkud psychologické povídky (takže ano, protože na to byly dotazy, znova předesílám, akci nečekejte. Tohle je značně filozofický výplod autorčiny mysli, který nějak musela dostat ze sebe). Mimochodem, už jsem někdy zmiňovala, jak nesnáším členění na kapitoly a vydávání každé kapitoly zvlášť? Docela uvažuji o tom, že jestli ještě někdy něco napíšu, budu tu dávat někam na ulož.to vcelku.

---

"Neplujeme už dlouho?" zeptal se Sam. Tato otázka mu už docela vrtala hlavou. Ne že by čekal, že se ihned po vyplutí z Přístavů vznesou na nebesa (9), ale… čekal alespoň něco. Ve skutečnosti probíhala plavba dost jednotvárně a nudně. Kolem bylo moře, všude moře, pevninu nebylo vidět na míle daleko a žádný ostrov už kolik dní v dohledu. Kdyby Sam čas od času bázlivě nenakouknul přes zábradlí a nespatřil bílou pěnu, tříštící se o mořskou příď, myslel by si, že snad stojí na místě.

Pěvec se k němu pomalu otočil. "Možná…," odtušil nakonec nejistě. "Ale…," umlknul.

Sam se zatvářil zmateně. "Myslel jsem, že se máme tak nějak vznést, ne? Tak to Bilbo vyprávěl."

"To nikdo neví jistě," elfovy odpovědi byly jednoznačně vyhýbavé.

"A ví se, kdy se dostaneme tam, kam míříme?" Pro Sama bylo stále těžké pomyšlení, že vážně odjíždí do Valinoru. On, obyčejný zahradník. Rozhodně se to bál pojmenovat přímo. Valinor, tak hrdé slovo.

"Možná nedostaneme."

Elf se obrátil a vyšel na palubu lodi. Hobit spěchal za ním, zcela zmatený. Myslel, že pan Frodo a Bilbo odešli do Přístavů a odjeli právě proto, aby se pak s tou lodí nějak vznesli (Sam si to osobně vůbec nedokázal představit, jak by mohla taková těžká loď létat, ale říkali to elfové, tak by tomu měl věřit). A dostali se do Valinoru. Sam měl v živé paměti slova, která mu Gandalf říkal, když se loučili. O tom, že i on jednou vyhledá Přístavy a odpluje na západ, do Země neumírajících. Poslední z těch, kteří nesli Prsten.

Tenkrát se divil, ptal se Gandalfa, jak je to možné. Vždyť pan Frodo i Bilbo byli o tolik lepší než on! O tolik víc se zasloužili. Nechápal, proč se čaroděj tenkrát zasmál a jeho slova ho zmátla úplně. "Frodovi zajistila cestu na západ paní Arwen. A tobě a Bilbovi neobyčejná ukázka silné vůle a dobrého srdce. Dokázal ses Prstenu vzdát. A to je naprosto výjimečné v měřítku všech ras, natož smrtelných." (10)

Postupem času už Sam dostával pocit, že chápe. Rozumí, co tím chtěl Gandalf říct. Postupně se mu do mysli začal vkládat chlad a neurčité prázdno. Dlouho to byl jen takový obláček na okraji jeho mysli, vždyť měl svou Růžu a rodinu, pro kterou musel být celý. Ale teď, když Růža odešla, ho to začalo zmáhat čím dál tím víc. Už chápal, proč chtěl Bilbo odejít. Jít pryč a už se nevrátit. Vykonat poslední cestu. Touha po tom jít pryč, pryč z Kraje i Středozemě, znovu se setkat s Frodem a zapomenout ho vyhnala až do Přístavů. A Círdan, jak to vypadalo, s tím počítal. O prázdnotě v duši a pocitu absolutní marnosti, který může být spraven jen jediným způsobem. (11)

Sama Pěvcova slova vrátila do přítomnosti.

"My ne."

"Jak nedostaneme?" hobit nechápal.

"Víš, půlčíku, je možné, je velmi pravděpodobné, že pro mě je tato cesta zavřena. Nejsem hoden toho, abych se vrátil domů. Mé činy jsou příliš zlé na to, aby mi mohlo být odpuštěno. Bojím se, že se tam nedostaneme."

"Tvé činy?"

"Vždyť jsi o nich sám slyšel. Vraždění rodných v Alqualonde, vražda Diora a vyplenění Doriathu, přístavy Sirionu, válka hněvu… Odešel jsem z Valinoru proti vůli Valar. Zpronevěřil jsem se jejich zákonům a byl proklet. Strašná přísaha mě držela a stále mě drží. Bojím se, že pro mě už cesta domů není."

"Ale tak to přece není, z každého trestu je vykoupení," tohle bylo směšné. Pěvec tu přece byl tak strašně dlouho, proč by nesměl zpátky domů kvůli tomu, co se stalo před tolika věky?

"Jaké může být vykoupení z vraždy? Mnohonásobné?"

"Litoval jsi?"

"Ani si nedovedeš představit jak," povzdechl si Pěvec. "Bloudil jsem po břehu a zpíval o svém žalu. Noldolante, pád Noldor. Ničemu to nepomohlo. Necítím odpuštění. Cítím jen svou vinu a tíhu své choré fea."

"Možná že nestačí jen litovat," zamyslel se Sam. "Musíš pro to něco udělat, snažit se. Vždycky když jsem něco provedl, když jsem mamince rozbil její květovanou čajovou konvici po babičce, nestačilo mi jen z toho být smutný a litovat, snažil jsem se to nějak spravit. Tenkrát jsem jí koupil nový ubrus." Sam zaváhal, "Pecků ho roztrhl hned další týden," dodal nakonec.

Sam si nebyl jistý, jestli by už neměl zmlknout. Aby elf zase neodešel. Přišlo mu, jako by Pěvec jen mlčky přijímal osud, nebojoval proti němu. Jen se utápěl žalem. Snažil se, když zachránil Elronda a Elrose, když se pokusil bratru vymluvit útok na Eonweho muže. Ale pokaždé, pokaždé když selhal, se jen stáhnul více do sebe. Uzavřel sebe i svůj žal a víc a víc se přesvědčoval, že nemá smysl cokoliv změnit, stejně to dojde ke zmaru.

"Má smysl se snažit, když je cesta temná a ty nevidíš hvězdy ani měsíc? Když je budoucnost a osud tak beznadějná, že téměř není šance, že by se mohla změnit?" Pěvcova slova podtrhla tok Samových myšlenek.

U srdce ho zamrazilo, když si uvědomil, že to zná. "Vím, jaké to je. Jít tmou, kdy naděje na úspěch je tak malá, že není téměř ani bláhová. Kdy svět kolem je černý a zlý. A vy byste se nejraději zastavili na místě a schoulili se do klubíčka. Ale vy víte, že to udělat nesmíte, že musíte dál. Tam v Cirith Ungolu jsem si myslel, že je vše ztraceno, pan Frodo vypadal jako mrtvý, byl jsem sám uprostřed nepřátelské země ale přesto, přesto jsem věděl, že musím dál. Že jsou věci, za které stojí za to bojovat, vzpírat se osudu i sudbě. Někdy prostě nezáleží na tom, kam jdeme, ale jak. Nezáleží na cíli, ale na cestě. A pokud dokážeme projít cestou, je to to největší, co můžeme udělat. Nezáleží na tom, jak to dopadne. Ale jak k tomu přijdeme, jak se k tomu postavíme. Na své cestě jsem měl tisíckrát chuť se prostě otočit a jít domů. Mým osudem jistě nebylo stát se hrdinou, byl jsem jen prostý zahradník, který se do víru velkých věcí dostal více náhodou než vlastním přičiněním. Stokrát jsem chtěl všeho nechat a jen se litovat. Ale neudělal jsem to a jsem za to rád. Kdybych to tenkrát vzdal, skřeti by pana Froda umučili a Prsten by nikdy nebyl zničen!" Samovi se chvěl hlas a uvědomil si, že je to poprvé, co o těch věcech s někým mluví. Frodo ani další jeho přátelé se ho nikdy nezeptali a s Růžou to probírat nechtěl. Co ho to jen popadlo? Také si až s trapností uvědomoval, že elfova situace je úplně jiná, že jeho život byl jiný, větší. A větší byla i sudba.

Pěvcova tvář byla strnulá a bledá. Když se Sam zajíkavě nadechl a skončil, pomalu se k němu otočil. "Mluvíš o tom, že všechno se dá změnit. Ale my Eldar jsme neměnní. A Sudba, tu obejít nelze. Slyšel jsi o Túrinu Turambarovi? Mnohokrát se snažil vyhnout sudbě a ta si ho vždycky našla."

"Pana Froda si také našla. Kolikrát jen byl zraněný! Ale vždycky pokračoval dál. Doufal a věřil. Měl cíl."

"A já ho nemám. Jen… přežít."

"Ale možná kdyby…," Sam už nestihl dokončit větu.

"Mluvíš pořád o Prstenu a Frodovi. Slyšel jsem o nich, ale nikdy ne o celém příběhu. Vyprávěj mi o tom."

A tak Sam začal vyprávět. Mluvil o jejich cestě i stínu, který je halil. A mluvil dlouho a bylo to poprvé, kdy o tom někomu vyprávěl. Nemluvil najednou, mluvil několik dní. Občas se vracel. Přeskakoval. Ale Pěvec naslouchal a byl trpělivý.

***

A Pěvec konečně pochopil. A začal malého hobita obdivovat. Na začátku nechápal, proč právě jemu bylo dovoleno odplout na Západ, ale teď, teď tomu rozuměl. Půlčík a jeho přítel prošli cestu, která by zlomila i největšího mezi Eldar. Prošli ji sami, ale ona je nezničila. Hobit jako by si ani neuvědomoval, jak je významný, neobyčejný. Ne, on si to opravdu neuvědomoval. Viděl to jako něco, co vykonáno být muselo, tak prostě šel a udělal to. Tečka. Nic mezi tím. Pěvce to fascinovalo. Bylo to tak jiné, způsob myšlení byl tak jiný. Sam se nepovažoval za výjimečnou postavu a svou cestu za výjimečnou také ne. Byl tak přesvědčený o tom, že jiní by to zvládli lépe a on jen prostě dělal, co bylo v jeho silách.

Kéž by takoví byli všichni, pomyslel si. Arda by byla o tolik lepší. Kdyby každý prostě šel a udělal to, co je jeho posláním. Udělal to nejlépe, jak může, ale více by se tím nezabýval, neměl by žádné předurčení. Pocit vlastního osudu. Měli to vědět, tenkrát. Mohlo být o tolik méně zla a o tolik více… života.

"Ale co když všechno, co děláš, pořád vede ke zlu? Co když máš pocit, že to pořád a pořád nejde, že tvé snažení prostě nemá smysl? Co kdyby ses pokoušel dostat do té temné věže ke svému pánu, ale pořád by ti to nešlo? Třikrát, čtyřikrát a pokaždé bys narazil?"

"Zkoušel bych to dál. To že něco nejde teď, neznamená, že je to nemožné. Poučil bych se z chyb. A snažil bych se. A i když by se to nepovedlo, měl bych alespoň pocit, že jsem pro to udělal všechno. Že jsem více udělat nemohl." Sam se tvářil odhodlaně, ale v duchu se otřásl. Mnohokrát uvažoval o tom, co by se stalo, kdyby mu tenkrát nepřálo takové štěstí.

Pěvec se zamyslel. "Ale když je tvá vina už příliš velká?"

"Vždycky má smysl snažit se. Vždycky. A žádná vina není příliš velká. Vždycky existují druhé šance. Když jsem byl malý a něco jsem někomu vyvedl, jako s tou konvicí, vždycky mi maminka říkala, že to musím nějak odčinit, odpracovat. Většinou jsem pomáhal sbírat ovoce nebo tak něco. Abych jim pomohl."

Pohled, který ho vzápětí probodl, byl strašný. "Jsem Noldorský princ a syn Feanora. Nemůžu Teleri pomáhat trhat ovoce," vzápětí se Pěvec zarazil a uvědomil si, co řekl. A rozesmál se nad absurdností těch slov.

Sam pozoroval smějícího se elfa. "Na trhání ovoce není nic špatného," dodal po chvíli, protože měl dojem, že musí tresty své matky obhájit.

"Ne, to není. Jen, já k nim nemohu přijít a prostě jim pomoct. Neočekává se to ode mě."

"A zabíjení rodných se od tebe očekávalo? Zamysli se nad tím, Pěvče."

Pěvec opět sklopil hlavu a prameny černých vlasů se mu svezly do tváře.

"Ty nejsi zlý. Z toho, co jsem o tobě poznal, nejsi špatný člověk. Nebo tedy elf. Máš naději, každý jí má. A…," Sam zaváhal. To na co se chtěl zeptat, bylo tak šílené a nepatřičné, že by si skoro raději ukousl jazyk, ale Pěvec mu v tu chvíli hrozně připomínal malé, ztracené dítě… A Sam, třináctinásobný otec, přesně věděl, co malým ztraceným dětem nejvíce pomáhá.

"Mohu tě obejmout?" zašeptal.

Tu noc nespali v kajutě ani jeden. Pěvec seděl opřed o lodní stožár, v náruči držel starého hobita a potichu mu broukal ukolébavku. A v duši měl, poprvé za dlouhou dobu, mír.

***

Když si ráno Sam uvědomil, co udělal, nejraději by ihned skočil přes palubu. On poučoval elfa! Vznešeného elfa, který prožil čtyři věky tady a mnohem více tam ve Valinoru. Který viděl zlatý a stříbrný strom!

Sam tiše zaúpěl. Poučoval ho, jako by to bylo nezvedené děcko. Radil mu a přirovnával ho k sobě samému! Měl proslovy o lítosti a odpuštění. On, zahradník. Jak hloupé to muselo Pěvcovi připadat? A proč ho vůbec nechal? Vždyť ho musel Sam strašně urazit! Sam se lekl, když ho zasáhlo plné vědomí toho, co všechno Pěvci za jejich cestu řekl. A navíc, pak ho objal. Objal ho jako sobě rovného a nakonec, aby katastrof nebylo málo, mu usnul v náručí. Jako kdysi spal v náručí Starého Kmotra.

Tohle bylo hrozné. Musí se Pěvcovi omluvit, ihned.

Když Sam Pěvce vyhledal, stál ten na přídi lodi a díval se k obzoru. Sam zakašlal. "Přišel jsem se omluvit."

Šedé oči v sobě nesly otázku.

Sam se opatrně uklonil. "Vím, mé jednání bylo neodpustitelné. Poučoval jsem elfa a choval jsem se, jako bych mu snad měl co říct. Už se to nebude opakovat."

"Proč?" Sam čekal všechno. Ne tuhle tiše vyslovenou otázku.

"No…," začal se Sam zamotávat. "Není přece správné, aby obyčejný hobit říkal vznešenému elfovi, co má dělat. Tolik jsi toho zažil, Pěvče a moje řeči ti musely připadat hloupé. Jsem jen zahradník, nepřísluší mi…"

"Já jsem za tvá slova rád. Právě zahradníci mohou mít na svět nejlepší pohled ze všech. Jsi moudrý, půlčíku. V tvém kraji musí být zahradníci velice ctění."

Sam sebou trhnul. Tohle už slyšel. A už tehdy, stejně jako teď, si nebyl jistý, jestli si náhodou dotyčný nedělá legraci.

"Tvůj pohled a tvá slova jsou… úžasná. Je zajímavé, jak myslíte vy, hobiti. Kdybych to věděl dříve, rozmlouval bych s vámi už dlouho."

Sam se zatvářil zkoprněle, když k němu Pěvec náhle přikleknul, vzal Samovy ruce do své jedné, té zdravé a zadíval se mu přímo do očí. "Tvá slova mi dala estel. Poprvé po dlouhých věcích mám znovu naději. Jsem ti hluboce zavázán. Pokud pro tebe budu moci kdy něco vykonat, síla a rozum druhorozeného Feanorova syna je ti k službám."

A Sam jen stál, neschopen slova.

***

9) Loď se měla oprostit od okovů světa, vznést a přeletět hranice Ardy.

10) V Tolkienových dopisech je řečeno, že "vstupenku" na elfí loď zajistila Frodovi Arwen, vlastně mu předala tu svoji. Ale nikde se nevysvětluje, jak je možné, že směli vyplout i Bilbo a Sam. Já si to vysvětluji takto, protože to je to jediné, co mě napadá, že mají oba společného a čím jsou tak výjimeční v měřítku všech ras.

11) V PP se zdá Sam Prstenem naprosto nepoznamenaný. Ale předpokládám, že se něco stát muselo, když vyhledal Přístavy, jen tak by tam nešel, zůstal by se svými dětmi. Růžu tedy vidím jako jakousi jeho kotvu, která ho držela nad vodou a nedovolila přestálému utrpení a zejména vlivu Prstenu, aby se nějak výrazněji projevil. A když pak Růža zemřela, stíny minulosti se začaly znovu objevovat.

Středozemská úvaha - Podobnosti osudů

Tato Středozemská úvaha, nebo alespoň článek, který já úvahou nazývám, se bude věnovat některým souvislostem, ozvěnám, situacím, které mě v Tolkienově díle zaujaly. Jedná se spíše než o úvahu o výpis nějakých zajímavých faktů, které nejsou příliš zjevné. Zajímavých propojení mezi postavami, které byste nikdy nečekali.

---

1) Isildur a Glum - Okolo Prstenu se takových zajímavých souvislostí točí opravdu hodně. Už třeba onen zajímavý případ s prstem. Vypadá to totiž, že Tolkienův způsob, jak vyjádřit násilné odejmutí Prstenu moci, byl fakt, že ho musel někdo předchozímu nositeli jaksi odejmout i s prstem.

Jistě všichni víte, jak o Prsten přišel Frodo a jak vlastně zasadil Sauronovi poslední úder. Frodo Prsten prohlásil za svůj, nasadil si ho. Poté na něj zaútočil Glum a ukousl mu Prsten i s prstem, jen aby o chvíli později přepadl do sopky.

"Sam najednou spatřil, jak Glum přitahuje dlouhé ruce k ústům, zaleskly se jeho bílé tesáky a pak hryzly. Chruplo to. Frodo vykřikl a byl tu: na kolenou klečel na pokraji propasti. Ale Glum tančil jako pominutý a vysoko zvedal Prsten. V kroužku dosud vězel prst. Prsten teď zářil, jako by byl vpravdě vyroben z živého ohně." NK, kniha šestá, kapitola třetí

A to nám dává zajímavou souvislost s Isildurem. Ten totiž taktéž usekl Sauronovi prst s Prstenem moci, ale tentokrát nikoliv vlastními zuby ale úlomky Narsilu. Dle anglického "Isildur took the hilt shard of his father's sword and cut the One Ring from Sauron's finger." můžeme soudit, že opravdu uťal jeden prst a ne celou ruku, jak vypráví film a jak se ostatně vžilo do obecného povědomí.

Oba pak, Isildur i Glum, doplatili na svou touhu vlastnit Prsten a zahynuli při jeho obraně. Isildur probodán šípy, Glum spadnul do sopky.

2) Sam a Bilbo - Napadla Vás někdy otázka, proč bylo Samovi a Bilbovi umožněno odplout do Valinoru, když nebyli elfové, nepřimluvila se za ně Galadriel, jako u Gimliho, ani nenesli žádnou nevyléčitelnou bolest, jako Frodo? Možná šlo o odměnu za jeden naprosto nevídaný čin, za takovou ukázku síly vůle, která se opravdu nevídá a která je vzácná mezi všemi národy, Maiar nevyjímaje. Oba se totiž dokázali dobrovolně vzdát Prstenu. Bilbo z lásky ke Gandalfovi a kvůli víře v něj, víře v jeho slova. Sam se Prstenu vzdát také nechtěl, bál se jím znovu zatížit Froda. Ale nakonec tak přece jen učinil, z lásky a povinnosti. Možná byla Země Neumírajících odměnou právě za tak silnou vůli.

3) Feanor a Glum - Zní to neuvěřitelně? Možná to svým způsobem neuvěřitelné je. Když jsem ovšem znovu četla Dvě věže, uvědomila jsem si, že jednu scénu znám. Ze Silmarillionu. Scénu, kdy svět stál na okraji, kdy situace balancovala na ostří nože a nebylo možné říci, na jakou stranu se zlomí. Zda na dobrou nebo na zlou. A kvůli zásahu zvenčí se pak mince překlopila nahoru stranou špatnou.

U Feanora se jedná o okamžik, kdy po něm Yavanna žádá Silmarily, kterými chce oživit světlo Dvou stromů. On váhá, váhá když najednou Tulkas hněvivě vykřikne "Kdo by odepřel Yavanně o co žádá, Noldo!" a Feanor se zatvrdí (a upřímně já bych se také zatvrdila, kdyby na mě někdo takhle řval).

Podobná situace je u Gluma ve Dvou věžích:

"Jako by ho zkřivila bolestná křeč. Odvrátil se. Zahleděl se zpátky k průsmyku a vrtěl hlavou, jako by se přel sám se sebou. Pak se vrátil, pomaličku natáhl třesoucí se ruku a velice opatrně se dotkl Frodova kolena - ten dotek byl téměř jako polaskání. Kdyby ho v ten prchavý okamžik některý ze spáčů spatřil, myslel by, že vidí starého umdleného hobita, scvrklého léty, jež ho zanesla daleko od jeho času, od přátel a příbuzných a luk a potůčků mládí, starého, vyhublého tvorečka hodného politování.

Tím dotekem se však Frodo pohnul a zlehka vykřikl ze spaní. Sam byl okamžitě vzhůru. První, co viděl, byl Glum. "Osahává pána," pomyslel si.

"Hej ty tam!" řekl hrubě. "Co vyvádíš?"

"Nic, nic," řekl Glum mírně. "Miloušek pánešek!"

"To jistě," řekl Sam. "Ale kdes byl - kde ses toulal, ty starý slídile?"

Glum se stáhl a pod těžkými víčky mu vyšlehlo zelené světélko.

Vypadal teď, skrčený dozadu na ohnutých končetinách a s vypouklýma očima, skoro jako pavouk. Prchavý okamžik nenávratně minul."

Glum byl evidentně na vážkách, vše mohlo skončit dobře. Ale prchavý okamžik byl přerušen Samem, který na něj žárlivě vykřikl. Nepřipadá vám to podobné? Co by se stalo, kdyby Tulkas ani Sam nevykřikli? Feanor by silmarily pravděpodobně nedal, to ne. Ale možná by měl v sobě menší hněv. Glum by také nepřestal být Glumem ale možná by u Oduly zaváhal.

4) Feanor a Gimli

Všimli jste si někdy té podivné souvislosti? Feanor kdysi požádal o pramen Galadrieliných vlasů, aby měl inspiraci. Neteřinka opakovaně odmítla a za žádnou cenu mu je dát nechtěla. Setkala jsem se dokonce i s názorem, že za celou tu noldorskou patálii může vlastně Galadriel, protože kdyby si nehrála na netýkavku a onen jeden pramínek vlasů Feanorovi dala, zalezl by Feanor do dílny a byl by klid. Já tento názor nesdílím, ale každý podle svého gusta.

Galadriel sice pramínek neposkytla největšímu mezi Eldar, nejgeniálnějšímu vynálezci a řemeslníků, který kdy žil, svému vlastnímu strýci, zato je zcela dobrovolně dala Gimlimu neznámému trpaslíkovi. Feanor se musel v Mandosu obracet.

5) Maedhros a Glum

Kdo jste někdy četli Silmarillion, musíte uznat, že ten Maedhrosův konec je prostě divný. Neunesl tíhu prozření a i se silmarilem se vrhl do sopky. Do jaké sopky? Jak ji hledal? Proč proboha chtěl skončit v sopce? Já si dokážu představit hodně "lepších" a hlavně jaksi dostupnějších smrtí než zrovna sopku. Ovšem dává to zajímavou souvislost s Glumem. Tolkien v jednom ze svých dopisů rozebíral hypotetickou situaci, co by se stalo, kdyby se Glum přiklonil na "správnou stranu" a nevydal hobity Pavoučici. Mluví se tam o situaci, na vrcholku hory Osudu, kdy by Glum neodolal vábení Prstenu a Frodovi ho odejmul. Ovšem s tím, jak by Prsten znovu získal, by si také uvědomil, naplno uvědomil, že nikdy nemůže být opravdu jeho. Že je to Sauronova hračka, skrz kterou ho Temný pán ničí. Ze vzteku a z touhy pomstít se Sauronovi, by se pak Glum vrhnul do ohně zcela dobrovolně. Zvláštní jsou cesty Osudu.

A jen tak mimochodem, vážně vám silmaril nikdy nepřipomínal arcikam :-) ?

6) Elwing a Luthien

Nepřišla vám nikdy zvláštní věta, že Elwing si zvolila sudbu elfů "kvůli Luthien"? Co to znamená? Jak "kvůli Luthien"? Setkala jsem se s názorem, že Elwing viděla sebe i svou babičku jako "osudové ženy", které nesou velkou Sudbu a proto se na uctění její památky stala elfkou. Ale to tak trochu nedává smysl. Kdybych chtěla uctít Luthieninu památku, stanu se člověkem, ne? Vysvětlení mi přijde prosté. Elwing věděla, že jedna dívčí duše byla odebrána elfům a připočtena k lidem. Proto, aby symetrie a řád byly zachovány, cítí, že její duše musí být zase odečtena od lidí a přičtena k elfům.

7) Galadriel a Arwen

Galadriel byla mnohokrát označována jako rozbřesk, Arwen pak jako Večernice, Soumrak. Je možné, aby takto babička s vnučkou tvořily pomyslný začátek a konec slávy svého lidu? S Galadriel přišlo do Středozemě světlo a Vznešení elfové. S Arwen elfové odcházejí a předávají vládu lidem.

A když jsme tak u té Arwen… několikrát bylo řečeno, že se v ní vrátila na zem podoba Luthien. A nejenom podoba. Arwen mi upřímně připomíná Luthien, která dostala druhou šanci, která mohla volit jinak. Ale volila opět stejně (a pokud si přečtete Příběh Aragorna a Arwen zjistíte, že v tom velkou měrou měla prsty Galadriel - dohazovačka jedna).

8) Varda, Arien, Luthien

Toto bych nazvala tak nějak "Morgothovým problémem se ženami". Protože v tomto ohledu se historie opakovala třikrát a pokaždé se stejným výsledkem. Morgoth třikrát zatoužil po nějaké ženě, nebo spíše, po dívce nesoucí světlo. Nemyslím si, že by šlo o touhu takovou, jak ji známe my, ale spíše o touhu po tom jejím světle, po tom, co představovala, spíše než po ní samé. Všimněme si také, že když ho daná dívka nesoucí světlo odmítla, začal ji Morgoth zoufale nenávidět a, což je zajímavé, bát se jí.

Máme tu Vardu, hvězdnou paní, kterou Melkor požádal, aby přistoupila k němu již na úplném začátku, hned po hudbě Ainur. Elentári ho odmítla a dala přednost Manwemu, Melkorovu bratru. To naštve.

Dále Arien, jedna z mála ohnivých Maiar, která Morgotha odmítla. "Byla jako nahý plamen," odmítla Morgothovy svody a jala se řídit sluneční loďku. V anglickém originále se říká, že Morgoth chtěl "ravish her". To mnoho lidí vykládá jako pokus o znásilnění, ale já si to nemyslím. Nemyslím, že by Morgothovy úradky byly tak… tělesné. Spíše ji chtěl "uchvátit", převést na svou stranu. Získat její světlo. Když ho odmítla, začal ji zoufale nenávidět a bát se jí. Právě smrtí Arien má započít Dagor Dagorath.

A naposledy Luthien, která před ním v Angbandu tančila, podle jedné verze ho dokonce líbala na rty. Je napsáno, že Morgothovi se při pohledu na ni zrodil v hlavě plán "hroznější a zlejší než jakýkoliv, který vymyslel předtím". Horší než pád Stromů, zkažení Noldor, stvoření skřetů a všech těch hrozných válek? Ale vezměme si, že Luthien byla tehdy jednou z nejmocnějších bytostí ve Středozemi. Porazila samotného Saurona, Morgothova nejvěrnějšího služebníka. Pokud by ji zkazil, pokud by ji přetvořil k obrazu svému, mohla by být strašlivá. Pokud by získal a ovládnul její světlo, byl by o mnoho dále k vítězství.

Ani v jednom případu se Morgothovi uspět nepodařilo. A je to tak dobře.

O Naději - IV.

Čtvrtá kapitola a konečně přelom, na který jste už všichni jistě čekali :-)

---

To odpoledne to Samovi konečně došlo.

"Samvěde, Samvěde," plácl se dlaní do čela. "Kmotr vždycky říkal, že by ses měl věnovat svým bramborám, že ta hlava zkrátka není nejlepší. Jeden by řekl, že ve svých sto dvou letech už budu mít nějaký rozum. Ale ono ne! Co se dá dělat, zmátl mě ten věk, tolik tisíc let. A všechny ty pověsti."

Pěvec stále seděl na palubě lodi, tvář schovanou v dlaních, jako by se za celou dobu ani nepohnul.

"Ty jsi Maglor, že? Druhý Feanorův syn," Sam si zkusil přisednout k němu. Ošklivě mu přitom zakřupalo v zádech. Už je neměl nejlepší.

"Neříkej, půlčíku, že se i vy učíte o Pádu Noldor."

"Ne, ne všichni. Já… pan Bilbo mi kdysi vyprávěl staré pověsti, když jsem byl ještě hobítě. O elfí válce pro tři kameny a tak. Ale vůbec mě nenapadlo, že bys ty, Pěvče, mohl být jedním z nich. Říkalo se o tobě, že jsi umřel někde na mořském břehu."

"Ne, neumřel. Nikdy neumřu. Budu žít, dokud to půjde."

"Ale tvůj bratr…"

"Maedhros měl odvahu, kterou já nikdy nepoznám," Pěvcova slova byla najednou úsečná. "A ostatní nezemřeli svou vůlí. Zabila je Přísaha, zrada nejbližších a nože v zádech."

Sam si vyjevil obraz z předchozího dne. Dva rudovlasí muži, ležící na zemi a Pěvcova slova. "Zabili je vaši vlastní muži?"

Pěvec sklonil hlavu. "Maedhros pak ty elfy našel. Byli šílení, nechtěli už nic, jen se dostat pryč. Pryč od nás."

Sam se na dlouho odmlčel. Konečně maličko chápal, jakou bolest v sobě Pěvec nosí, ale nelíbilo se mu to. Ta odevzdanost, to smíření s osudem. Pěvec jenom mluvil a vzdychal nad svým údělem, nesnažil se nic udělat. Tolik let, tolik let jenom chodil po pobřeží a zpíval vlnám o svém žalu. Sam se otřásl. Tak takové je to, být elf?

Vzpomínal na svou rodinu, jak si se sourozenci vyprávěli, jaké by to bylo, být elfy. Nikdo z nich si nepředstavoval něco takového. Sam si vzpomněl na jejich hry. Jak se jen Pecků naparoval, když mu Ponto z Újezda pomohl překovat starý pohrabáč na malý mečík a Pecků s ním pak všude chodil a tvrdil, že je to starodávná elfí čepel, vykovaná největším kovářem mezi elfy, samotným Feanorem! A jaká to byla tenkrát legrace, když mu Mája mečík sebrala a pověsila ho na nejvyšší větev Oslavového stromu a Pecků ji zapřísahal, že jestli mu ho nesundá, stihne ji strašlivá elfí kletba! Sam se zasmál. Pěvec se po něm otočil.

"Co tě tak pobavilo?"

Sam zaváhal. Jak by tisíciletý elf mohl pochopit hry malých hobiťat. Ale…, napadlo Sama, vždyť on měl také sourozence, šest bratrů, jak se povídá v pověstech. Třeba to bylo alespoň trochu podobné.

"Já měl také sourozence," řekl Sam. "Dva bratry a tři sestry. Vzpomínal jsem na naše hry. Hráli jsme si na elfy."

Pěvec se lehce pousmál.

"Pecků byl nejstarší. Měl zdědit otcův dům a živnost, ale přiženil se do Novosedel a založil si hospodářství. Vždycky byl hrozně rozhodný. Vedl všechny naše klukovské vylomeniny, když jsme byli ještě malá hobíťata. Jednou vyměnil dýmkové koření starého Nouny za staré dubové listí. Nouna ho hnal skoro až k Povodí. Když Pecků vyrostl, chtěl si v Novosedlech založit velký statek a pěstovat ovocné stromy, ale nějak se to pokazilo a musel se i se ženou a dětmi odstěhovat do nějakého maličkého domečku ve vsi. Byl z toho hrozně zdrcený, moc svému snu věřil a doufal. Maminka mu několikrát říkala, že to skončí špatně, ale neposlouchal jí. Nakonec si otevřel malou pekárnu."

Pěvec ho upřeně pozoroval.

"Halfred byl zase takový přemoudřelý. Několikrát Pecků přesvědčoval, ať toho nechá a pokoušel se mu vymluvit všechny lumpárny, ale," Sam se uchechtl. "Skoro nikdy se mu to nepodařilo. A pak musel bratra tahat z průšvihů, co si sám nadrobil. Kolikrát mu jen pomáhal ukrýt se, mátl lidi a přesvědčoval je, že to musel udělat někdo jiný. Vzal si nejstarší dceru mámy Pelíškové a převzal její koželužnu."

Sam si odkašlal a zamyslel se.

"Sedmikrása vždycky byla taková víla. Hrozně ráda poslouchala příběhy o princeznách a převlékala se za ně. Celé dny chodila po lukách a vplétala si do vlasů luční květiny. Ale hrozně se vyhýbala práci, tvrdila, že jí pak ztvrdnou ruce a nikdo jí nebude chtít za ženu. Jak se s ní jen Starý Kmotr natrápil! K bramborám se odmítala byť i přiblížit a očesat jabloně jí vždycky trvalo týden. Nakonec se vdala dobře, až do Velké Kopaniny. Měla tam takový hezký domek u hlavní cesty a živila se šitím šatů. Její manžel byl, na naše poměry, docela zámožný. Ale," Sam bezděky ztišil hlas, "strašně rád jedl. Na konci už byl skoro kulatý. Sedmikrása pak byla dost dlouho vdova. Měla syna, jednoho, ale ten jí opustil, když mu ještě nebylo ani třicet a odstěhoval se do Rádovska. Prý se nějak ošklivě pohádali."

"Mája byla zase spíše klukovská. Dost lumpáren prováděla s Pecků. Lézt na stromy uměla rychleji než jakýkoliv kluk v širokém okolí. Měla takového psa, říkala mu Ouško. Všude za ní běhal. Pak se ale najednou ztratil a nikdy se nevrátil, strašně dlouho proplakala. Hledali jsme ho po celém okolí, ale nenašli. A to s ní byl takovou dobu a tolik toho spolu prožili. Nikdy už pak žádného psa nechtěla. Mája hrozně nerada nosila sukně a maminka o ní vždycky říkala, že takhle si jí nikdo nevezme. Ale pak se Mája zamilovala do Hopa z Povodí a skoro přes noc se úplně změnila. Nevzala na sebe nic než takové hezké zelené šaty a zvykla si všude s sebou nosit slunečník."

"Mochnička byla z nás nejmladší a o tři roky mladší než já. Byla pořád hrozně veselá a všemu se smála. Maminka jí často říkala "beruško". Asi proto, jak se jí vždycky červenaly tváře. Ze všeho si dělala legraci a nic nebrala vážně. O Mochničku se ucházelo hned několik hobitů. Všem se hrozně líbil její smích a chutnal její jablečný štrůdl. Nakonec si vzala Tolmana, nejstaršího bratra mé ženy Růži a převzali Chaloupkovic statek." (8)

Sam se lehce pousmál a skončil.

"Musel jsi mít šťastnou rodinu," řekl Pěvec tiše.

Sam pokýval hlavou. "Šťastnou. Ale všechny jsem je přežil. Růža, má žena, zemřela tenhle podzim. Nedokázal jsem dál zůstávat v Kraji, když už nebyla. Rozloučil jsem se s dětmi a odjel vyhledat Přístavy."

Podívali se na sebe a věděli, že tento smutek mají stejný.

"Je hrozné, vytrvávat, zatímco ostatní odcházejí. A smrti se bát," zašeptal Sam a sledoval, co na to Pěvec řekne.

Pěvec ale jen potřásl hlavou. A začal vyprávět sám. A vyprávěl dlouho.

Sam zčervenal. Byl hloupý, tak hloupý. Tohle je tisíciletý elf, velký pěvec Maglor. Jak nízká a hloupá mu musela připadat Samova vyprávění? Když Maglor líčil zármutek Celegorma po ztrátě věrného psa a přítele, Curufinův stesk, když ho opustil jediný syn i Maedhrosovu beznaděj když zjistil, že jeho sny se rozplynuly v prach, nedalo se to ani srovnat s příhodami Samových sourozenců. Hobit měl raději mlčet.

"Kéž bychom byli víc jako vy. Mohlo se stát o tolik méně zla," řekl najednou Pěvec a Sam vyvalil oči.

"Myslel jsem si, jak nejsou hobiti hloupí a omezení, z toho, co jsi mi o vás vyprávěl. Ale vy máte neskutečný dar. Umíte se radovat, umíte být silní, přestát každé nebezpečí a pak se vrátit a být znovu šťastní. Přál bych si to umět. Všichni bychom si to přáli umět."

Sam naprosto ztratil řeč.

"Otec nás přivedl do toho šílenství a zemřel dřív, než stihl splnit svou Přísahu. Na jeho rozkaz se zabíjelo v Alqualonde a v Losgaru se pálily lodě. Věděli jsme, že je to zlé a možná jsme se mu i chtěli vzepřít, ale nemohli jsme. Byli jsme jak šílení. Kéž bychom tenkrát měli více zdravého hobitího rozumu! Třeba bychom neodešli, nebo alespoň nenapáchali tolik zla. Matka nás varovala. Naříkala a plakala. Prosila nás, abychom nechodili. Aby alespoň Amras zůstal. Ale my jsme odešli, nemohli jsme jinak. Nikdy nám to neodpustí, i kdybychom se vrátili. S ní zůstala ve Valinoru i má žena. Byla krásná. Nádherná. Ale nechtěla jít se mnou. Zůstala s mou matkou a Curufinovou Andennel. Jak by mi mohla odpustit ona, má žena? Kterou jsem tam nechal, zatímco jsem sám odešel. A tolik věků se nevracel."

"Odpustí, maminky i manželky svým dětem a mužům vždycky odpouštějí. Víš, kolik lumpáren jsme provedli my? A kolik Pecků? Mnohokrát se na něj maminka zlobila, ale vždycky mu odpustila. My s Růžou jsme také vždy odpustili našim dětem, když něco provedli. A myslíš, že já nikdy nic neudělal? Samozřejmě, že jsme se s Růžou hádali a zlobila se na mě. Ale milovala mě a já ji a to překoná všechny spory."

"Ale nikdy jsi neprovedl nic tak strašného. Co cítily, když se doslechly o Alqualonde?"

"Láska odpouští i ty největší chyby. Zvlášť ta rodičovská. A tvá žena tě určitě pořád miluje. A přivítá tě, až se vrátíš."

"Přál bych si tomu věřit."

"Tak tomu věř," Sam na něj po očku pohlédl. "Já mám třináct dětí a pět sourozenců. Jsem hobit, já musím o mateřské lásce něco vědět. Říká se, že láska přenáší hory. Ale matka by pro své děti ty hory rozkopala a rozemlela na prach, kdyby musela. A manželky vždycky odpouští, protože milují a na své muže se těší."

"Ale i přes to…," Pěvec zaváhal.

"I přes to," řekl tvrdě Sam. "Uvidíš, že až se vrátíš, nebude jejich láska o nic menší než předtím."

"Ale i kdyby mi odpustily ony, co ostatní? Co Teleri, které jsem zabil?"

"Pokud se už vrátili ze síní čekání, mají šanci na nový život," doslova, nedodal Sam. "Bylo by hloupé vyvolávat staré spory. Zvlášť, když budou vědět, co se od té doby stalo a jak jste litovali."

"Kéž Valar dají," Pěvec se usmál.

Tu noc spal Pěvec v kajutě.

***

8) Všechna povolání, jména manželů i osudy Samových sourozenců jsou vymyšlená