O Naději - IV.

Čtvrtá kapitola a konečně přelom, na který jste už všichni jistě čekali :-)

---

To odpoledne to Samovi konečně došlo.

"Samvěde, Samvěde," plácl se dlaní do čela. "Kmotr vždycky říkal, že by ses měl věnovat svým bramborám, že ta hlava zkrátka není nejlepší. Jeden by řekl, že ve svých sto dvou letech už budu mít nějaký rozum. Ale ono ne! Co se dá dělat, zmátl mě ten věk, tolik tisíc let. A všechny ty pověsti."

Pěvec stále seděl na palubě lodi, tvář schovanou v dlaních, jako by se za celou dobu ani nepohnul.

"Ty jsi Maglor, že? Druhý Feanorův syn," Sam si zkusil přisednout k němu. Ošklivě mu přitom zakřupalo v zádech. Už je neměl nejlepší.

"Neříkej, půlčíku, že se i vy učíte o Pádu Noldor."

"Ne, ne všichni. Já… pan Bilbo mi kdysi vyprávěl staré pověsti, když jsem byl ještě hobítě. O elfí válce pro tři kameny a tak. Ale vůbec mě nenapadlo, že bys ty, Pěvče, mohl být jedním z nich. Říkalo se o tobě, že jsi umřel někde na mořském břehu."

"Ne, neumřel. Nikdy neumřu. Budu žít, dokud to půjde."

"Ale tvůj bratr…"

"Maedhros měl odvahu, kterou já nikdy nepoznám," Pěvcova slova byla najednou úsečná. "A ostatní nezemřeli svou vůlí. Zabila je Přísaha, zrada nejbližších a nože v zádech."

Sam si vyjevil obraz z předchozího dne. Dva rudovlasí muži, ležící na zemi a Pěvcova slova. "Zabili je vaši vlastní muži?"

Pěvec sklonil hlavu. "Maedhros pak ty elfy našel. Byli šílení, nechtěli už nic, jen se dostat pryč. Pryč od nás."

Sam se na dlouho odmlčel. Konečně maličko chápal, jakou bolest v sobě Pěvec nosí, ale nelíbilo se mu to. Ta odevzdanost, to smíření s osudem. Pěvec jenom mluvil a vzdychal nad svým údělem, nesnažil se nic udělat. Tolik let, tolik let jenom chodil po pobřeží a zpíval vlnám o svém žalu. Sam se otřásl. Tak takové je to, být elf?

Vzpomínal na svou rodinu, jak si se sourozenci vyprávěli, jaké by to bylo, být elfy. Nikdo z nich si nepředstavoval něco takového. Sam si vzpomněl na jejich hry. Jak se jen Pecků naparoval, když mu Ponto z Újezda pomohl překovat starý pohrabáč na malý mečík a Pecků s ním pak všude chodil a tvrdil, že je to starodávná elfí čepel, vykovaná největším kovářem mezi elfy, samotným Feanorem! A jaká to byla tenkrát legrace, když mu Mája mečík sebrala a pověsila ho na nejvyšší větev Oslavového stromu a Pecků ji zapřísahal, že jestli mu ho nesundá, stihne ji strašlivá elfí kletba! Sam se zasmál. Pěvec se po něm otočil.

"Co tě tak pobavilo?"

Sam zaváhal. Jak by tisíciletý elf mohl pochopit hry malých hobiťat. Ale…, napadlo Sama, vždyť on měl také sourozence, šest bratrů, jak se povídá v pověstech. Třeba to bylo alespoň trochu podobné.

"Já měl také sourozence," řekl Sam. "Dva bratry a tři sestry. Vzpomínal jsem na naše hry. Hráli jsme si na elfy."

Pěvec se lehce pousmál.

"Pecků byl nejstarší. Měl zdědit otcův dům a živnost, ale přiženil se do Novosedel a založil si hospodářství. Vždycky byl hrozně rozhodný. Vedl všechny naše klukovské vylomeniny, když jsme byli ještě malá hobíťata. Jednou vyměnil dýmkové koření starého Nouny za staré dubové listí. Nouna ho hnal skoro až k Povodí. Když Pecků vyrostl, chtěl si v Novosedlech založit velký statek a pěstovat ovocné stromy, ale nějak se to pokazilo a musel se i se ženou a dětmi odstěhovat do nějakého maličkého domečku ve vsi. Byl z toho hrozně zdrcený, moc svému snu věřil a doufal. Maminka mu několikrát říkala, že to skončí špatně, ale neposlouchal jí. Nakonec si otevřel malou pekárnu."

Pěvec ho upřeně pozoroval.

"Halfred byl zase takový přemoudřelý. Několikrát Pecků přesvědčoval, ať toho nechá a pokoušel se mu vymluvit všechny lumpárny, ale," Sam se uchechtl. "Skoro nikdy se mu to nepodařilo. A pak musel bratra tahat z průšvihů, co si sám nadrobil. Kolikrát mu jen pomáhal ukrýt se, mátl lidi a přesvědčoval je, že to musel udělat někdo jiný. Vzal si nejstarší dceru mámy Pelíškové a převzal její koželužnu."

Sam si odkašlal a zamyslel se.

"Sedmikrása vždycky byla taková víla. Hrozně ráda poslouchala příběhy o princeznách a převlékala se za ně. Celé dny chodila po lukách a vplétala si do vlasů luční květiny. Ale hrozně se vyhýbala práci, tvrdila, že jí pak ztvrdnou ruce a nikdo jí nebude chtít za ženu. Jak se s ní jen Starý Kmotr natrápil! K bramborám se odmítala byť i přiblížit a očesat jabloně jí vždycky trvalo týden. Nakonec se vdala dobře, až do Velké Kopaniny. Měla tam takový hezký domek u hlavní cesty a živila se šitím šatů. Její manžel byl, na naše poměry, docela zámožný. Ale," Sam bezděky ztišil hlas, "strašně rád jedl. Na konci už byl skoro kulatý. Sedmikrása pak byla dost dlouho vdova. Měla syna, jednoho, ale ten jí opustil, když mu ještě nebylo ani třicet a odstěhoval se do Rádovska. Prý se nějak ošklivě pohádali."

"Mája byla zase spíše klukovská. Dost lumpáren prováděla s Pecků. Lézt na stromy uměla rychleji než jakýkoliv kluk v širokém okolí. Měla takového psa, říkala mu Ouško. Všude za ní běhal. Pak se ale najednou ztratil a nikdy se nevrátil, strašně dlouho proplakala. Hledali jsme ho po celém okolí, ale nenašli. A to s ní byl takovou dobu a tolik toho spolu prožili. Nikdy už pak žádného psa nechtěla. Mája hrozně nerada nosila sukně a maminka o ní vždycky říkala, že takhle si jí nikdo nevezme. Ale pak se Mája zamilovala do Hopa z Povodí a skoro přes noc se úplně změnila. Nevzala na sebe nic než takové hezké zelené šaty a zvykla si všude s sebou nosit slunečník."

"Mochnička byla z nás nejmladší a o tři roky mladší než já. Byla pořád hrozně veselá a všemu se smála. Maminka jí často říkala "beruško". Asi proto, jak se jí vždycky červenaly tváře. Ze všeho si dělala legraci a nic nebrala vážně. O Mochničku se ucházelo hned několik hobitů. Všem se hrozně líbil její smích a chutnal její jablečný štrůdl. Nakonec si vzala Tolmana, nejstaršího bratra mé ženy Růži a převzali Chaloupkovic statek." (8)

Sam se lehce pousmál a skončil.

"Musel jsi mít šťastnou rodinu," řekl Pěvec tiše.

Sam pokýval hlavou. "Šťastnou. Ale všechny jsem je přežil. Růža, má žena, zemřela tenhle podzim. Nedokázal jsem dál zůstávat v Kraji, když už nebyla. Rozloučil jsem se s dětmi a odjel vyhledat Přístavy."

Podívali se na sebe a věděli, že tento smutek mají stejný.

"Je hrozné, vytrvávat, zatímco ostatní odcházejí. A smrti se bát," zašeptal Sam a sledoval, co na to Pěvec řekne.

Pěvec ale jen potřásl hlavou. A začal vyprávět sám. A vyprávěl dlouho.

Sam zčervenal. Byl hloupý, tak hloupý. Tohle je tisíciletý elf, velký pěvec Maglor. Jak nízká a hloupá mu musela připadat Samova vyprávění? Když Maglor líčil zármutek Celegorma po ztrátě věrného psa a přítele, Curufinův stesk, když ho opustil jediný syn i Maedhrosovu beznaděj když zjistil, že jeho sny se rozplynuly v prach, nedalo se to ani srovnat s příhodami Samových sourozenců. Hobit měl raději mlčet.

"Kéž bychom byli víc jako vy. Mohlo se stát o tolik méně zla," řekl najednou Pěvec a Sam vyvalil oči.

"Myslel jsem si, jak nejsou hobiti hloupí a omezení, z toho, co jsi mi o vás vyprávěl. Ale vy máte neskutečný dar. Umíte se radovat, umíte být silní, přestát každé nebezpečí a pak se vrátit a být znovu šťastní. Přál bych si to umět. Všichni bychom si to přáli umět."

Sam naprosto ztratil řeč.

"Otec nás přivedl do toho šílenství a zemřel dřív, než stihl splnit svou Přísahu. Na jeho rozkaz se zabíjelo v Alqualonde a v Losgaru se pálily lodě. Věděli jsme, že je to zlé a možná jsme se mu i chtěli vzepřít, ale nemohli jsme. Byli jsme jak šílení. Kéž bychom tenkrát měli více zdravého hobitího rozumu! Třeba bychom neodešli, nebo alespoň nenapáchali tolik zla. Matka nás varovala. Naříkala a plakala. Prosila nás, abychom nechodili. Aby alespoň Amras zůstal. Ale my jsme odešli, nemohli jsme jinak. Nikdy nám to neodpustí, i kdybychom se vrátili. S ní zůstala ve Valinoru i má žena. Byla krásná. Nádherná. Ale nechtěla jít se mnou. Zůstala s mou matkou a Curufinovou Andennel. Jak by mi mohla odpustit ona, má žena? Kterou jsem tam nechal, zatímco jsem sám odešel. A tolik věků se nevracel."

"Odpustí, maminky i manželky svým dětem a mužům vždycky odpouštějí. Víš, kolik lumpáren jsme provedli my? A kolik Pecků? Mnohokrát se na něj maminka zlobila, ale vždycky mu odpustila. My s Růžou jsme také vždy odpustili našim dětem, když něco provedli. A myslíš, že já nikdy nic neudělal? Samozřejmě, že jsme se s Růžou hádali a zlobila se na mě. Ale milovala mě a já ji a to překoná všechny spory."

"Ale nikdy jsi neprovedl nic tak strašného. Co cítily, když se doslechly o Alqualonde?"

"Láska odpouští i ty největší chyby. Zvlášť ta rodičovská. A tvá žena tě určitě pořád miluje. A přivítá tě, až se vrátíš."

"Přál bych si tomu věřit."

"Tak tomu věř," Sam na něj po očku pohlédl. "Já mám třináct dětí a pět sourozenců. Jsem hobit, já musím o mateřské lásce něco vědět. Říká se, že láska přenáší hory. Ale matka by pro své děti ty hory rozkopala a rozemlela na prach, kdyby musela. A manželky vždycky odpouští, protože milují a na své muže se těší."

"Ale i přes to…," Pěvec zaváhal.

"I přes to," řekl tvrdě Sam. "Uvidíš, že až se vrátíš, nebude jejich láska o nic menší než předtím."

"Ale i kdyby mi odpustily ony, co ostatní? Co Teleri, které jsem zabil?"

"Pokud se už vrátili ze síní čekání, mají šanci na nový život," doslova, nedodal Sam. "Bylo by hloupé vyvolávat staré spory. Zvlášť, když budou vědět, co se od té doby stalo a jak jste litovali."

"Kéž Valar dají," Pěvec se usmál.

Tu noc spal Pěvec v kajutě.

***

8) Všechna povolání, jména manželů i osudy Samových sourozenců jsou vymyšlená