O Naději - III.

Třetí kapitola, dva střety a konečně se dovíte, jak to vlastně dle mého bylo s tou rukou a hraním :-)

---

"Tohle není správné."

Maedhros se prudce otočil. Rudé vlasy mu zavířily kolem hlavy. Levici měl položenou na jílci meče, pravici schovanou v záhybech roucha.

"To jsi ty," vydechl ulehčeně. Pokynul svému bratru a sám se posadil do druhého křesla.

Maglor pozvedl číši s vínem. "Tohle bychom neměli. Zbyli jsme už jen čtyři. Nepamatuješ, jak zemřeli prostřední? Na našich mečích je krev Diora a jeho lidu. Neměli bychom zabíjet lid jeho dcery."

Maedhros si zhluboka povzdechl a ve zcela lidském gestu si rukou promnul čelo. "I ty, Maglore? Doufal jsem, že budeš na mé straně. Víš stejně dobře jako já, že musíme. Dali jsme Přísahu."

"Ale nebyla by jiná cesta? Zkusit to jinak?"Maglor se bratru podíval do očí.

"Vyjednávání selhalo, víš dobře, jak nám Elwing odpověděla."

"Ale přesto… má dva malé syny."

Maedhros sevřel ústa do tenké linky. Věděl, na co bratr naráží. "Pokud nám silmaril vydá dobrovolně, nic se nemusí stát."

"Víš dobře, že to neudělá. Musí ale být i jiná cesta. Nemůžeme…"

"Co nemůžeme?" Maedhros se prudce vymrštil a rozlil sklenici s vínem. "Doufal jsem, že ty, bratře, to pochopíš. A nebudeš jako všichni. Tady nejde o nějaké můžeme - nemůžeme. My prostě musíme."

Maedhros chytil bratra za rameno a zatřásl s ním. "Musíme, rozumíš? Nemáme na výběr! My ne!"

Maglor se díval bratrovi do očí a poprvé tam spatřil to, co jiní viděli už předtím.

Šílenství

Ráno bylo tiché. Sam dumal nad obrazy, které Pěvec včera vyvolal. Měl dojem, něčeho. Jako by o něčem takovém slyšel, jako by měl vědět… ale nedávalo mu to smysl. Nad čím přemýšlel Pěvec, bylo těžko říct.

Sam si povzdechl. Předtím byl rád, že nebude mít na lodi velkou společnost. Ale zrovna teď by ocenil společnost alespoň nějakou. Celý zbytek včerejšího dne se Sam dost zoufale nudil. Polovinu sice prospal v židličce na lodní zádi, přeci jen, už měl svůj věk, ale jinak mu nezbývalo nic jiného, než dumat o panu Frodovi, zda ho ještě zastihne živého. V zoufalství dokonce začal psát dopisy svým dětem. Dopisy, o kterých věděl, že nedojdou.

"Zmínil jsi, že jsi Elronda učil mluvit vznešenou elfštinou," odhodlal se Sam nakonec, když ho přestalo bavit sedět na židličce a pozorovat vlny. Pěvec možná byl zvláštní a od rána se tvářil nepřístupně, ale Sam doufal, že se mu ho opět podaří trochu rozmluvit. A, navíc a jako rozhodně ne nejmenší důvod, mu včerejší Pěvcova slova vrtala hlavou. On se znal s panem Elrondem?

Pěvec zvedl hlavu. Seděl na palubě lodi, zády opřený o zábradlí a očima hypnotizoval vlny. Asi musely být něčím výjimečné, i když Samovi se zdály všechny stejné. Třeba ale umí elfové ocenit nějakou zvláštní vlnovitost, kterou hobit prostě nevidí.

"Ty ses s Elrondem setkal?" pokračoval zahradník.

Pěvec konečně odvrátil pohled od stále se opakujících vln a pohlédl na Sama. "Nikdy o mně nemluvil, že?"

"Nevím, o nikom jako ty se nezmiňoval. Ty jsi někdy v Roklince byl, Pěvče?"

Pěvec zvednul spálenou ruku, aby si prohrábl vlasy, když však postřehl Samův vystrašený pohled, rychle ji schoval do záhybů pláště. Nevesele se usmál.

"Nebyl, nikdy. Ale slyšel jsem o ní." Na chvíli se odmlčel. "Znal jsem Elronda, kdysi. Znal jsem i Ellerondova bratra." (5)

"Král Elros?" vyvalil Sam oči. "Slyšel jsem o něm. Král na potopeném ostrově. Prý byl neskutečně mocný. Ale to už je hrozně dávno." Věděl, že je tento elf starý, ale nechtělo se mu věřit, že by byl až TAK starý. Vždyť Númenor se potopil před… no prostě hrozně dávno. Prý tehdy ani nebyl Kraj. To musela být opravdu pradávná doba temna.

"Znal jsem je oba," pokračoval Pěvec. "Kdysi mi říkali otče," dodal nakonec potichu.

"Ty jsi měl děti?" rozzářil se hobit. Rodina, to bylo jeho.

"To nebyly moje děti. Jen jsem je… našel. A vychoval. Snažil jsem se splatit dluh, který jsem k nim měl."

Sam nechápal. "Dluh, jaký dluh?"

"Kdysi jsem jim zabil rodinu," zašeptal Pěvec a nové obrazy, jako by vyvstaly před hobitovýma očima.

Zabití lidé i elfové, muži, ženy děti. Rychlý pohled na dva dospělé muže s rudými vlasy, kteří ruku v ruce leželi na dřevěné podlaze a hruď měli zbarvenou červeně. "Zabili je jejich vlastní lidé," šeptl Pěvec a Sam si povšimnul jisté podobnosti ve tváři, kterou oba muži nesli. Bratři? Pěvec měl bratry?

Viděl ženu, ženu v bílém, jak se žene na strmý skalní sráz, viděl i muže, rusovlasého elfa který ji pronásledoval s obnaženým mečem. Viděl, jak žena, nesoucí v dlaních světlo, vykřikla a vrhla se z útesu do moře. Sam si nemohl být jistý, ale měl dojem, že tyto rysy v obličeji již někde viděl. U paní Arwen. (6)

A viděl malé chlapce, choulící se k sobě. Jediné živé bytosti uprostřed zkázy. Viděl, jak tito chlapci rostli v muže, viděl lásku a péči, kterou jim pěvec věnoval. Viděl jejich smích i pláč, viděl, jak ho objímali a říkali mu otče.

Píseň umlkla stejně rychle, jako se ozvala.

"Zapomněl na mě, odvrhl mě. Jako všichni. Všichni jsou pryč," Pěvcova slova byla smutná a upřímná, opravdu tomu věřil.

"Musíš ale mít svou rodinu. Měl jsi někdy manželku? A musel jsi mít otce a matku, možná i sourozence."

"Měl jsem rodinu. Kdysi. A nemám jen manželku. Mám milenku. Je strašlivá. Hrozná milenka, se kterou jsem byl spjat mladý, aniž bych jen tušil, co dělám. Žárlivá, žárlivá žena, která mi nedovolí spát ani jíst. Drží mě ve svých poutech už kolik tisíců let. Kdybych to jen věděl, nikdy bych s ní nešel." (*)

Sam měl opět neodbytný pocit, že nemluví o žádné elfí ani jiné ženě.

"A měl jsem i rodinu. Všichni jsou mrtví nebo mě odvrhli. Zapomněli na mě."

Dál už Sam poslouchat nevydržel. "Oni na tebe nezapomněli. Určitě na tebe vzpomíná, Elrond. I tvá rodina. Určitě ještě někde jsou a milují tě. Nejsi sám, určitě by se našel někdo, kdo by…," Pěvec se od něj opět odvrátil.

"Nikdo takový není," zasyčel. "Jsem sám, zapomněli na mě. Všichni. Nejsem nikdo, jen Pěvec."

"Nejsi sám, nikdo není…," ani tuto větu Sam nestačil dokončit.

"Jsem sám a nemá smysl říkat něco jiného. Nerozumíš tomu, nevíš jaké to je… půlčíku z Kraje," ostře a chladně promluvil elf a stejně jako minulý den se prostě otočil a odešel.

Třetí noc a Sam byl opět v jejich kajutě sám.

***

Neměl nic. Rodinu, naději ani klenot, kvůli kterému všechno opustil. Když se napřáhnul a hodil silmaril do moře, necítil bolest srdce. Ještě ne. Ještě pořád mu zbývalo to poslední, poslední co mu nikdo vzít nemohl.

Jeho hudba.

Miloval hudbu, byl jí fascinován. Dokud měl hudbu, bylo vše dobré, ještě měl naději.

Posadil se na bílý písek a zkusmo hrábl do strun harfy. Vzápětí zkřivil tvář bolestí. Jeho ruka. Jeho spálená ruka! Zčernala končetina, jako by pukala pokaždé, když se jí dotkla struna hudebního nástroje. Snažil se, hrál. Dny a dny seděl a hrál. Ale nešlo to, najednou to nešlo. (7)

Zaječel. Výkřik v sobě nesl žal a to nejhorší, co vůbec v sobě elf může nést. Prudce harfu popadl a mrštil s ní daleko, daleko do moře. Vlny jí pohltily, stejně jako předtím zářivý klenot. Zavyl a padl tváří do písku. Zůstal ležet.

Neměl už nic. Přišel o hudbu, přišel o to poslední, co dávalo jeho životu smysl.

Doplazil se k mořskému břehu a shlédl do tůňky mořské vody.

Pěvec se díval svému odrazu očí a poprvé tam spatřil to, co jiní viděli už předtím.

Šílenství

Celé dopoledne probíhalo úplně stejně, jako předchozí den. Pěvec seděl na palubě, opřen na zábradlí a nevidomě zíral před sebe. A Sam se nudil. Napsal už všechny dopisy, které jenom napsat mohl. Elanor o tom tajném receptu její maminky na výbornou borůvkovou buchtu, Frodovi popsal všech osm způsobů zastřihávání ovocných stromků, Zlatovlásce a Faramirovi přál k narození jejich dalšího dítěte (Sam měl neurčitý dojem, že by se to malé mělo narodit někdy touhle dobou), prostě napsal všechno, co mohl. Právě seděl zahloubán nad polemizováním o devátém způsobu zastřihávání ovocných stromků, když ho vyrušil Pěvec.

Zpíval. Znovu. Sam opět nerozuměl jazyku, ve kterém píseň zněla, ale věděl, že je krásná. Zvedl se a přešel k němu. Pohledem se vyhnul Pěvcově spálené ruce a opřel se o zábradlíčko vedle něj.

"Tvá píseň je nádherná."

Pěvec se k němu obrátil. "Ne tak krásná, jak mohla být. Kdysi jsem nebyl jen Pěvec. Byl jsem hudebník, největší mezi všemi."

"A proč jím už nejsi?"

Pěvec se nevesele zasmál a ukázal Samovi spálenou ruku. Hobit s sebou na ten pohled škubl. "Vidíš? Vidíš, proč jím už nejsem? Hudebník nemůže hrát jen s jednou rukou."

Sam nad tímto nehodlal diskutovat. On sám hudebník nebyl. Byl si sice poměrně jistý, že existují nástroje, na které by Pěvec mohl hrát i jednou rukou. Aktuálně ho napadal třeba roh nebo kastaněty, ale tak nějak tušil, že by se to Pěvcovi asi úplně nelíbilo. Raději mlčel.

"Jsem už navždy raněný."

"A nedá se to nějak vyléčit? Ty spáleniny? Maminka vždycky na spáleniny používala třezalkový olej."

"Na tomto světě žádný lék není. Pomohlo by jen uzdravení v Síních čekání, ale tam se nedostanu."

"Proč ne?" Sam nevěděl úplně přesně, jak to s těmi elfy po smrti je, ale měl dojem, že se do Mandosu dostanou všichni nesmrtelní.

Pěvec se poprvé skutečně zasmál. Z toho smíchu mrazilo. "Mě čeká Věčná Temnota, ne Mandosův sál. Pokud zemřu, nebude nic, mou fea pohltí tma a to je osud horší než jakýkoliv, který mě může čekat zde. Nikdy nezemřu. Kdybych mohl zemřít, udělal bych to už dávno. Ne. Budu lpět na životě, žít dokud to půjde. Protože po smrti mě čeká něco tak strašného, že si to nikdo nedokáže představit."

"Jsi prokletý?"

Pěvec se ušklíbl. "Jsem. Svou vlastní kletbou."

"Ale…," Sam zaváhal. "Z každé kletby je přece vysvobození. Existuje odpuštění a milosrdenství. A pokud se snažíš změnit osud, osvobodit se z kletby, dokážeš to. Když se to budeš snažit změnit, změníš to. Musíš se snažit, jen sedět a litovat nepomůže…"

"Já se snažil!" Pěvec zněl zlomeně. "A k čemu to bylo? Snažil jsem se, snažil jsem se udělat to, co mi přišlo správné. Ale on mě neposlouchal, Maitimo mě neposlouchal. A my jen zase spáchali další zlo. Proč se dál snažit, proč se snažit, když stejně všechno skončí stejně. Měl tolik plánů, tolik cílů… všechno ztroskotalo, všechno bylo ztraceno. Nemá se smysl snažit, stejně to k ničemu nevede."

"Ale…"

Výtrysk obrazů byl tentokrát silnější než předtím. A Sam viděl. Viděl Pěvce, jak klečí před rusovlasým mužem a prosí ho, viděl i šílený lesk v očích toho druhého. Viděl jeho odmítnutí, viděl dýky ve tmě. Viděl další smrt a skříňku s kameny, kterou si vyšší z elfů bral k sobě. Kruh mečů, připravený udeřit a příchod válečníka se zeleným pláštěm. A hlavně viděl žal, viděl pokus o vymluvení tohoto posledního zoufalého pokusu a pochopení toho, že z vůle Osudu není úniku.

"Vždycky se má smysl snažit," zašeptal Sam nakonec.

"Někdy ne!" vykřikl Pěvec a prudce odvrátil tvář.

"Každý má naději…," ale i tehdy byl Sam přerušen. Pěvec k němu náhle přiskočil a ukázal mu spálenou ruku. Sam s sebou na ten pohled škubl a Pěvec se šíleně rozesmál. "Vidíš? Hobite? Každý možná, ale já ne! Jsem ztracený a poznamenaný, navěky. Všichni mě vidí jako zrůdu, kterou jsem! I ty! Podívej! Podívej se na mou ruku! Bojíš se jí? Štítíš se jí? Jako všichni! A dobře děláš. Já, já nemám právo na nic, už dávno jsem ho ztratil. Tak mi tady nevykládej pěkná slovíčka o milosrdenství a odpuštění. Protože já vím, že to není pravda!"

Sam byl vyděšený, zděšený až do morku kostí. Vždycky si myslel, že elfové jsou vzdálení, vysoké, cizí bytosti, chladné a nepřístupné nebo naopak veselé a radostné jako děti. Nikdy neviděl někoho tak… nebezpečného, divokého.

"Pěvče…"

"I to jméno mi vzali! Všechno, všechno. Zbyl jen osud o málo lepší než smrt," Pěvec šeptal. Jako by se jeho vztek náhle zlomil. Pěvec se sesul na palubu lodi a skryl si tvář do dlaní.

"Nezbylo už ani jméno…"

A Sam utekl.

***

5) Elrondovo quenyjské jméno

6) Elwing byla Arwenina babička

7) Až skoro na všech ilustracích i povídkách najdete opak, já jsem přesvědčená o tom, že Maglor už hrát nemohl. Jeho ruka byla příliš spálená, poznamenaná a on tedy ztratil to poslední co zůstávalo - schopnost hrát

(*) Věděli jste, že měl Maglor ženu? Já ne. Zjistila jsem to naprostou náhodou. Takže ano, Maglor byl ženat. O jeho ženě se neví vůbec nic. Já předpokládám, že to byla Noldo (protože Vanyar ani Teleri by tatík nepřekousl) a stejně jako Nerdanel a Curufinova žena zůstala ve Valinoru a se svým manželem neodešla.