Tábor 2017 - Dvě věže - VI.

Tak jsme zjistily, že jsme k předchozím reportážím nedaly fotky... taky jste se mohli ozvat :-)

---

3. srpna, čtvrtek

Vzbudila jsem se později, protože jsem dnes vynechala rozcvičku i bojový workshop. Po snídani a nějakých nezbytných přípravách mě totiž čekala cesta do Prahy k zubaři. Byla jsem domluvená, že se odpolední akce zúčastním podle toho, v jakém budu stavu a že na mě počkají.

Do Prahy jsem jela se Stříberkou a Pavel byl tak hodný, že řekl, že nás tam odveze. Měl totiž zrovna cestu kolem. Jen jsme čekaly, než se domluví s nějakým svým kamarádem, u kterého měl spát. Jenže kamarád se neozýval ani nereagoval na žádné zprávy. Čas ubíhal a my už měli být na cestě, když se Stříberce konečně podařilo s oním kamarádem spojit a mohli jsme vyrazit.

Pak už jen nezbytné zadání cílové destinace do GPSky a hurá na cestu. Vybrali jsme rychlejší trasu, která vedla úzkými serpentinami v krásném lesním prostředí. Ale ouha, najednou u kraji silnice stálo auto s tlakovými lahvemi (ano, myslím bomby, ale to se tak prý říkat nemá). Lekli jsme se, co se stalo, ale jelikož tam u toho nikdo nebyl a dalo se to pohodlně objet, ukolébalo nás to s pocitem, že je všechno v pořádku.

Ovšem ten trval jen do té doby, než jsme za několika zatáčkami spatřili policejní auto napříč přes silnici. Když jsme přijeli blíž, oznámili nám, že na cestě před námi je nehoda a bude to trvat tak tři čtvrtě hodiny, než to tudy půjde projet. No skvělé.

Naštěstí tam bylo jakési odpočívadlo, takže jsme se tam mohli rovnou otočit a vzít to přes Řevnice. Podle GPS jsme to měli už jen tak tak. A co se nestane, jedny závory u železničního přejezdu dole, druhé závory u železničního přejezdu dole… Celkem zdržení osm minut. Stříberka je nervózní, nesnáší, když někam přijde pozdě. Pavel je v klidu, já se začínám bát.

Konečně jsme na nějaké pořádné silnici, auto sviští a stahujeme zpoždění. Když tu před námi jede nějaké další policejní auto a výstražně bliká. Stříberka prosí Pavla, aby zastavil, že je to na nás. Pavel prohlašuje, že určitě ne a jede dál. Policisté pořád blikají a ukazují ke straně vozovky. Po pár metrech se Pavel vzdal a zajel ke krajnici.

Pavel vystoupil s auta a začal policistům trpělivě vysvětlovat, jak moc spěcháme k zubaři, a že bychom opravdu potřebovali jet. Policisté chápavě přikyvují a Pavel pořád vysvětluje. Až to Stříberka nevydržela a přemluvila Pavla, ať to nechá být a prostě zajede tam, kam nám ukázali. Tam už byla fronta tří aut, a když na nás přišla řada, tak se jeden policista podíval do našeho auta, do Pavlových dokladů a po vyslechnutí naší historky o zubaři nás mávnutím ruky propustil. Tak netuším, co to jako mělo znamenat. Prý cizinecká policie, Pavlovo auto má totiž švýcarskou SPZku.

Nakonec jsme to zvládli přesně včas, jen jsem ještě musela vyplnit nějaké registrační papíry. A pak se šlo na věc. Stříberka tam byla se mnou a napřed mě povzbuzovala a pak se šla zvědavé podívat na to, co tam ta zubařka dělá. Jo a udělali mi rentgen, takže tam odteď mám rentgen jen s polovinou předního zubu. Díky tomu, že jsem ten odlomený kousek chytila, tak mi ho tam mohli jen v pohodě přilepit a skoro to ani není vidět.

Navzdory všem očekáváním jsem to nějak přežila a byl čas se vrátit zpátky. Ještě jsme se zastavily Stříberce pro nákup a já jsem jí trochu ujídala solené arašídy a pak hurá na vlak. Tam mi Stříberka svěřila, že na pátém nástupišti mají nejlepší párky v rohlíku, a aby svým slovům dodala tu správnou váhu, ihned si jeden objednala. Až chvíli před plánovaným příjezdem vlaku si uvědomila, že bychom si vlastně mohly koupit lístky…. Tak vyběhla jako rychlá spojka a stihla to jen tak tak. Cestou jsme si povídaly o všem možném a v Řevnicích jsme se při přestupu na autobus prošly po náměstí.

(I: My zatím workshopovali a já s Laisi a Oremirem jsme vymýšleli a domlouvali večerní hru)

Bylo již pozdní odpoledne a za chvíli měla začít akční část. Ta se skládala ze tří částí - plížení roklí, průchod kolem nepřátelské věže a schovávání se před Černými jezdci.

Šli jsme v těch dvojicích, ve kterých jsme absolvovali přechod Emyn Muil. Plus navíc vznikla nová dvojice Monika a Ilian. Vždy jsme si museli rozdělit, kdo je Sam a kdo bude Frodo. Ještě bylo takové složité pravidlo, že existovaly plnoplatné dvojice - Mareček a Šimon, já a Irith, které splnily všechny úkoly. A pak polovičaté dvojice - Třezalka a Lucka a Ilian s Monikou, které splnily jen některé úkoly, a proto se jejich úspěch počítal s poloviční váhou. To znamená, kdyby všechno selhalo, pro záchranu Středozemě musí úkol splnit buď jedna plnohodnotná dvojice, nebo obě ty polovičaté.

Při plížení se roklí jsme si museli dávat pozor, aby nás nezahlédl žádný z černých jezdců, kteří hlídkovali po stranách rokle. Ze začátku se to zdálo velmi jednoduché, ale všelijaké zákruty, průzory nebo překážky ve vyschlém korytu potoka nám to velmi ztěžovaly. Občas jsem měla pocit, že mám co dělat s tím, ten terén zvládnout jen tak, navíc, když se k tomu musím chránit před černými jezdci.

(Černí jezdci v celé své temné kráse)

(Ubozí hobitci)

(Angmar osobně)

Irith si dokonce vysloužila svého soukromého černého jezdce Tani, která ji pronásledovala velkou část cesty. Tinóme byla zase díky své barvě vlasů dobře vidět, a nejzákeřnější ze všech černých jezdců byl Jožka, protože měl nenápadné oblečení a nedělal žádné zvuky. U něj měla Irith také vtipnou historku kdy se choulila pod jakýmsi kořenem, ve kterém byla díra, jíž se chtěla nenápadně podívat, jestli ji Jožka nesleduje. No a zrovna v tu chvíli si Jožka vybral zrovna tu samou díru k tomu, aby se podíval, jestli se tam Irith neschovává. No a černokněžný král si dokonce povolal i nějaké zvědy, kteří procházeli územím a s nevinným zdáním malých dětí šmírovali, kde se kdo pohybuje, aby mohli svého pána poté dobře nasměrovat.

(I: A víte, jak se zbavuje strachu z pavouků? Ležíte rozplácnutí na dvě rokle, nad vámi kvílí váš soukromý Černý jezdec, kdykoliv se pohnete tak začne kvílet rychleji a ve vyšších oktávách a vám se pomalu přes ruku šine velký pavouk…)

Vyústění z rokle bylo dvěma směry, buď skrz zarostlé křoví anebo se proplazit jakýmsi tunelem a pak skrz zarostl křoví… Přesně do toho tunelu mě nasměroval Marek, když jsem cestou ztratila Irith a snažila jsem se pak dohnat to zpoždění. A Černokněžný král se poté svěřoval, že když tam hlídkoval prvně, vyslechl jakousi debatu: "pojď, honem, tady skrz ten tunel." "ne, já nechci, já se bojím…" "musíš, jinak nás uvidí!" To je panečku správné zapálení pro věc.

Všichni jsme rokli zdárně zdolali a byl před námi druhý úkol. Při výšlapu na kopec se všichni černí jezdci srotili a černokněžný král si z řad hráčů vyvolil Irith, aby ho následovala. Prý, aby jí vysvětlil pokyny, kudy pak máme jít. Ale když jsme se zeptali, proč zrovna ona, bez mrknutí oka prohlásil, že je z nás nejtemnější a brzy propadne zlu. To v nás zanechalo trochu pochybností, a tak když se z tajné porady vrátila, ptali jsme se, zda jí vůbec můžeme ještě věřit. Ale ona chytře poukázala na to, že nemáme jinou možnost, což byla pravda.

Druhý úkol spočíval v tom, že dvojice Sam a Frodo měla projít stanovenou trasu, přičemž ji u toho ostřelovali černí jezdci. Když kdokoliv sešel z trasy, začala ho pohlcovat temnota a po určité chvíli ztrácel bž, až nakonec propadl zlu. Černých jezdců tu bylo jak máku, takže to nebyla zrovna procházka růžovým sadem, ale všechny dvojice to nakonec zdárně prošly. Já jsem jako Sam byla zakletá již někde z počátku, ale povedlo se mi z toho udělat výhodu tak, že jsem u toho dokázala trochu bránit TS v útočení na Froda. A nejvtipnější bylo vždycky sledovat poslední rychlé kroky a někdy až skoky do bezpečné zóny.

(Děti útočí)

(Tam běžte!)

Přišla na řadu poslední zkouška - schovávání. Ve vymezeném prostoru jsme se měli schovat tak, aby nás pokud možno nikdo neviděl. Naštěstí jsme měli imunitu na jedno nalezení. Ale pozor, nebylo to tak jednoduché. Pokud nalezli Froda, ale nenašli Sama, Sam to zachránil a mohlo se pokračovat dál. Pokud našli Sama, ale nenašli Froda, pokračoval dál Frodo sám. A když našli oba, tak se úkol nezdařil a Středozem propadla Temnému pánu. Z čehož jasně vyplývalo, že nejlépe schovaný musí být Sam.

Měla jsem takovou taktiku, o které mi kdysi někdo vyprávěl, a tak jsem pro ni nadchla Irith. Našli jsme nějakou prohlubeň (bohužel jediná v okolí byla velká hnusná bahnitá louže), do ní jsem si lehla a Irith mě zaházela vším možným, na co přišla. Větve, klacky, listí atd. Zprvu se bála, že to bude hodně vidět, když v okolí vedle mě všechno tohle haraburdí vysbírá, ale naštěstí nám to pomohl zamaskovat fakt, že na daném místě lesa často ryjí divočáci. Sama pak ve zbytku časového limitu hledala strom, na který by mohla vylézt, jenže času již bylo málo, tak se jen za nějakým přikrčila.

(I: V jakési pomatené víře jsem vběhla na Elfí palouček s tím, že mě snad ochrání Genius loci a zalehla jsem do bukového mlází. A i když jsem přesvědčená, že jsem musela být hrozně vidět, Genius Loci vážně fungoval a i když Nazgul procházel přímo vedle mě, nevšiml si mě.)

Lesem procházeli černí jezdci a čas se vlekl jako by se měl každou chvíli zastavit. Bála jsem se i dýchat, jakkoliv se ošít, protože jsem si nebyla jistá, nakolik ta hromada nade mnou drží a jestli by mě nepohřbila a nezacpala mi díry pro dýchání.

Kdosi něco volal, ale slovům jsem nerozuměla, tak jsem dále čekala ve své skrýši, co se bude dít. Až jsem zřetelně zaslechla Irith, jak mě volá jménem. Ukázalo se, že si není úplně jistá, kde mě nechala a skoro to nemohla najít, což je určitě dobrá zpráva.

Měli jsme tuším dva nalezené členy, za použití diplomatických bodů a žluté bonusové karty se to však vyřešilo a dál jsme mohli pokračovat všichni. Párkrát nás však v předchozích etapách zasáhli černí jezdci, a tak bylo potřeba součet zásahů odečíst od pozitivních Glumích bodů což nám trochu udělalo čáru přes rozpočet.

Naštěstí jsme však na Křižovatce našli nějaké šifry, jejichž vyřešení nějaké pozitivní Glumí body vrátilo. Byly tři a jen díky šifrovacímu ws se nám je ke konci podařilo rozluštit všechny, i když jedna byla opravdu na hraně a u už to vypadalo, že ji nezvládneme. Ale Eru stál při nás, a tak jsme úspěšně osvobodili Gluma před nadcházejícím questem - Odulou.

(Přes veškerou snahu se mi obrázek nepovedlo otočit správně...)

4. srpna, pátek

Ráno poklidně probíhaly workshopy všemožných druhů a začalo se mluvit o možnostech, kdo by mohl získat na táboře druhou hvězdu, a tedy i štít. Zatím jsem to měla jisté jen já a Šimon, ale Irith a Falko zbývala ještě jedna hvězdička a bylo téměř jisté, že to ještě zvládnou. Všichni jsme jim v tom věřili a moc jim to přáli. Avšak návrhy erbů jsme zatím připravovali jen já a Šimon. Poté se bohužel ukázalo, že Šimon bude nejspíš odjíždět v sobotu večer s Yanwem, aby sem nemuseli jeho rodiče jezdit dvakrát, a proto Slavnost předávání nestihne. Takže si sice štít sešrouboval a vymyslel znak, ale ani si ho nekreslil a nedostal ho. Moc doufám a přeju mu, aby se mu to poštěstilo příští rok.

Ještě byl problém trochu s barvami, já se Stříberkou jsme prolezly všechna místa, kde by nějak barvy mohly zbýt a našly jsme jen nějaké zbytky a malý výběr. Zlatý a stříbrný lak a pak černou, zlatou a tmavě hnědou barvu. Což by se dalo skloubit s mým výběrem štítu, ale asi už ne se znakem, který by si vymyslela Irith s Falkem. Prozatím však nebylo nic jisté, tak jsme barvy schovaly na místo, kde jsme o nich věděly, a pokračovalo se ve workshopech.

A bohužel dneska musela odjet Třezalka na šermířské vystoupení, takže jsme se s ní všichni pořádně rozloučili a popřáli jí hodně štěstí.

K večeru přijel Aldor, Meliin manžel. Mnozí jsme ho viděli poprvé, ale již jsme měli tu čest o něm mnoho slyšet. Alespoň co se pavoučích kostýmů týče. Nějaký čas se ještě v táboře aklimatizoval a poté jsme se měli vydat na průchod Oduliným doupětem.

Poslední chvíle jsme věnovali ještě dopilovávání příprav na tento obtížný úkol. S Pavoučicí se totiž dalo bojovat pomocí quenijských vět, ale bylo potřeba je všechny složit ze získaných písmenek a umět je nazpaměť. Naštěstí jsme ještě od Stromovouse dostali trochu entí moudrosti, kterou když jsme přeložili, tak jsme ji mohli také použít.

Bylo potřeba Pavoučici zasáhnout do trupu a s pozvednutou Galadrielinou lahvičkou pronést tři quenijské hlášky. Pak se Odula stáhla. Když jsme to samé provedli podruhé, stáhla se už úplně. Marek a Šimon mohli použít vždy jenom jednu hlášku.

Dostali jsme ještě na cestu protijed, získaný pomocí bylinných přípravků dovezených na tábor a mohli jsme vyrazit. První se na cestu vydali Marek a Šimon, já s Irith jsme zůstaly čekat na pokraji rokle. Noc byla temná a plná hrůz, zejména prapodivných zvuků, které se porůznu ozývaly.

Nervozitou jsem si musela dojít odskočit a pak se nám skoro až zdálo, jako kdyby ty děsivé zvuky přicházely z nedaleké zahrady, že by mě viděli a šli se mi pomstít? Došlo nám, že jsme si s sebou hloupě vzaly lahev s pitím a že nám bude spíš překážet. Naštěstí kolem procházel jakýsi poutník, tak jsme ho poprosily, jestli by nám ji nemohl vzít. Čekalo se dál.

Po chvíli po cestě dolů proběhla družinka čítající asi dvanáct lidí. Vesele na nás koukali se slovy "my tu nejsme" a odběhli na druhé straně rokle znovu do kopce. Opět jsme osaměly.

Pro uvolnění atmosféry jsme si ještě zatančily waltz, když kolem nás družinka produsala podruhé. Znovu se slovy "my tu nejsme, nevidíte nás". Tak jsme nikomu nepředaly naše pláště, abychom se s nimi nemusely obtěžovat v Odulině doupěti.

Chvíli poté přišel Oremir. Pokynul nám, abychom ho následovaly a za ohybem cesty se přikrčil se slovy "tak a teď jsem Glum". Trochu mě to vyvedlo z míry, neb jsme neměli mít nikde hraného Gluma, ale jakožto Frodo, kterého jsem v této etapě hrála, jsem se snažila ke Glumovi chovat mile a povzbuzovat ho v hledání správné cesty.

Gluma jsme naštěstí včera obrátili na dobrou stranu, proto dnes v tunelech přiznával, že tu je moc ošklivý pavoušek, ale že musíme jít tudy. Opatrně jsme za ním nakračovaly a pohybovaly jsme se co nejtišeji, jak jen to hobiti umí. Ale ani to nás nezachránilo před ohavným útokem pavoučice Oduly. Glum se chudák zalekl a schoulil se v bezpečné vzdálenosti, tak, aby na něj Odula nemohla. Stály jsme proti ní samy. Měla osm nohou a ve dvou z nich svírala nebezpečné čepele. My obě měly každá po jednom malém tesáku a skoro nic jsme v té tmě neviděly. Mám problém se při šermu trefit do protivníka i za plného osvětlení, natož takhle…

Proto zásah brzy slavila Irith. Vyděšeně na mě zírala, ale já ji nedokázala sledovat, ani jsem nepostřehla, že Odulu zranila. Proto musela začít pronášet quenijské hlášky sama a lovit je z paměti. Já jen poté co nejrychleji hledala lahvičku, abych ji mohla pozvednout ve vítězném gestu, které mělo pavoučici zahnat na útěk. Povedlo se! Pavoučice utekla a vyděšený Glum se k nám vrátil a znovu nám ukazoval cestu. Irith, věrna svojí Samově roli, začala Gluma podezírat a obviňovat za to, že s námi proti Pavoučici nebojoval. Ale na rozpory nebyl čas, co nejrychleji jsme se proplétali mezi pavučinami a všelijakými vlákny přes cestu a mířili k východu.

Ale ouha, znovu nás pavoučice našla. Zlověstné záblesky přerušovaly hlubokou temnotu a nechávaly nás na několik vteřin, jež mohly být rozdílem mezi životem a smrtí, oslepené. Byli jsme již těsně u východu, Glum stál před tou skulinkou mířící na svobodu a já s Irith jsme se znovu snažily Pavoučici zasáhnout. Opět se to poštěstilo Irith a opět jsem to v té tmě nedokázala zaregistrovat. Naštěstí mě upozornila, proto jsem již quenijské věty pronesla já. Lahvička Galadriel v mé ruce zářila, ale pavoučici jako by to nevadilo. Provedly jsme ještě pár úhybných manévrů a rychle ustupovaly k východu. Irith mi pomohla prolézt skulinou mezi vlákny a sama při svém průlezu schytala zásah pavoučím jedem.

Hned sebou škubla ve snaze dostat se z Odulina dosahu co nejrychleji. Ale jaksi nevyměřila dráhu a překulila se přes Gluma, který na nás venku trpělivě čekal. Oremir její omluvu vzal s úsměvem "no, tak co taky čekat od Sama, že." Rychle jsem Irith dala protijed a až poté jsme si uvědomily, že je to za námi. Úspěšně jsme prošly!

Pak jsme zjistily, že ty záblesky ve tmě byl Jožkův foťák. No, lepší čas na dokumentaci si vybrat opravdu nemohl.