Dům Sýčka

Tradiční halloweenská povídka tentokrát v trochu jiném stylu... Na konci jsou "vysvětlivky pod čarou" v nich vykládám a pokládám obhajobu některých teorií, které se v povídce objevují a pro ty, jež neznají souvislosti také dodávám vysvětlení.

---

Když ho zavolali na vykopávky, vypadalo to jako obyčejná archeologická práce. Zbytky starého lidského osídlení, první kamenné stavby na našem území, úžasný objev, jistě. Ale pak se to vše začalo zamotávat.

Povzdechl si, když zapálil cigaretu a opatrně vyšel z obytného přívěsu. Vedoucí vykopávek vykročila se dveří hned za ním a opřela se o stěnu karavanu.

"Co si o tom myslíš?" pohodila hlavou směrem k vykopávkám.

Dokouřil cigaretu, špačka udupal podrážkou boty a pomalu se k ní otočil. "Je to divný," shrnul nakonec své odborné stanovisko.

"A to ještě nemáme odkrytou ani třetinu. Ta stavba je ohromná, doslova vědecká senzace, nic takového tu ještě nebylo. Přepíše to učebnice historie. Ale je to tak zvláštní. "

Přejel jejich objekt výzkumu hodnotícím pohledem a musel s ní souhlasit.

***

Jak byli šťastní, když objevili první základovou zeď. Tehdy si ještě mysleli, že se jedná o základy prastaré obytné budovy, o hrubou a neotesanou stavbu. Jak se jen mýlili! Čím více odhalovali, čím více zdí se znovu ukazovalo na denním světle, tím se zdála stavba tajemnější a tajemnější. A jich se zmocnila skoro posedlost. Jejich maličký tým pracoval téměř bez oddechu, neustále. Kopali a bádali, bádali a kopali. A začínali tušit, že to, co tu pod jejich rukama znovu nabývá tvar, změní celý dosavadní pohled na dějiny.

Zamyšleně kráčel okolo vykopávek. Něco tak zvláštního ještě neviděl. Základy domu, nebo co to vůbec bylo zač, byly sice seskládané z neotesaných kamenů, ale zato opravdu neobvykle tlusté a mohutné. Všechny analýzy, které provedli, ukazovaly na to, že v době, ve které byla stavba postavena, se měly vyskytovat sotva kamenné mohylky. Ne metrové zdi. Nedokázal si ani představit námahu, s jakou museli předkové tuhle stavbu budovat. A to bez jakýchkoliv nástrojů. Nenašly se tu dokonce ani pazourky či snad jakkoliv opracované kameny či zbytky dřeva. Prostě nic. Jen stěny, kdysi mohutné a pečlivě seskládané z kamenů. Z neopracovaných, hrubých kamenů. To nemělo logiku.

Vycítil, že ho Veverka pozoruje. Veverka, tak jí říkali, ano. Mladé děvče, sotva vylezla školu. Tohle měl být její zácvik, praxe, malá vykopávka, kde by se pod vedením zkušenějších trochu zaučila. Jen něco obyčejného. Hořce se pousmál.

"Proč?" řekla tiše. "Nemá to logiku," vyslovila jeho myšlenky. "V tak primitivní době, o jakou se zjevně jedná, neměli snad ani důvod stavět něco takového. Nemělo by to být."

Zkoumavě se na ni zahleděl.

"Nedává to smysl," pokračovala dívka. "Něco nám tady chybí."

To, co chybělo, našli ještě týž den večer. Zbytky prastarého ohniště.

***

"Tak si to shrňme. Odkryli jsme už celou stavbu. Evidentně se jednalo o nějaký chrám. Velký, mohutný chrám s kamennými stěnami. Uprostřed jsme nalezli ohniště. Vzadu se zřejmě nacházelo několik místností. Ale nenašli jsme ani nejmenší náznak, k čemu sloužily. Tečka," vedoucí se zaklonila na židli dozadu. "Nic víc. Ani kamínek. Ani korálek. Prostě nic. Jak," zavřela oči, "jak je sakra možné, že po nich vůbec nic nezbylo? To přece není normální. Přišli, vybudovali stavbu, na kterou by v té době neměli ani pomyslet, a zase odešli? Nenašli jsme nikde ani památku po osídlení, prostě nic. Nežili, nejedli, nespali. Jen stavěli. Rukama a nohama, bez nástrojů, bez ničeho."

Sdílel její pocity. Ta stavba mu začínala lézt na mozek. Byl jí fascinován. A viděl to i na ostatních. V životě nezažil, že by na něčem pracovali tak vytrvale a bez ustání. Nebrali si dovolenou, neodjížděli na víkendy. V očích se jim jednomu po druhém počínaly rozsvěcet ohníčky, které předtím neznal. Ohníčky vytrvalosti a odhodlání. Ohníčky, které rostly s každou další vykopanou zdí. Ve dne kopali a v noci diskutovali. Přednášeli teorie, vášnivě se přeli a debatovali.

Začínala se mu motat hlava a tak se omluvil a vyšel na vzduch. Ovál ho hebký vánek a do nosu ho udeřila neobvykle kořeněná vůně těchto zemí. Cikády cvrkaly jen tlumeně a jinak jediným zvukem byly tiché, hádající se hlasy uvnitř jejich karavanu. Zapálil si cigaretu a zvrátil hlavu nahoru. Hvězdy byly neobvykle zamžené. Osobně si nebyl jistý, ale zdálo se mu, jako by byly vidět čím dál tím méně. A nebo je on méně vnímal. Veškerou jeho mozkovou kapacitu zabírala… ona. Stavba. Přelétl potemnělá torza pohledem. Kdy se ji naučil oslovovat v ženském rodě? A přece byla jako žena. Záhadná a nevyzpytatelná. Vzrušovala ho a dráždila, chtěl dostat její tajemství, odhalit ho.

"Co skrýváš?" zamručel tiše, pohled upřený na kamenná torza zdí.

Překvapilo ho, když uslyšel odpověď.

"Co jsi říkal?"

Zaostřil pohled trochu doprava. Na zemi u jedné ze zdí tam seděla… chvíli mhouřil oči… Veverka. Pomalu k ní došel.

"Co tu děláš? Nevšiml jsem si, že jsi odešla." Její tvář byla ve tmě jen trochu bledším oválem s černými studnami místo očí.

Pokrčila rameny. "Potřebovala jsem na vzduch."

"Už tě ty věčné teorie nebaví?" přisedl si k ní a nabídl jí cigaretu. Odmítla.

"Ne…," řekla tiše.

Pátravě se na ní zadíval. "Stalo se něco?" Rozžal sirku a v její záři spatřil, že je neobvykle bledá a tváře má mokré.

Chvilku bylo ticho, než promluvila. "Tohle jsem dneska našla. Bylo to v tom ohništi." Natáhla ruku a on si od ní poslepu vzal věc, kterou mu podávala. Na tohle nemusel ani rozsvěcet sirku. Byla to kost. A byl by špatný antropolog, kdyby i ve tmě nepoznal kost lidskou.

***

Poté našli zbytků lidských kostí celou řadu. S Veverkou už o tom více nemluvil, neptal se jí, proč svůj nález původně zatajila a proč, a tím si byl jistý, byla vyděšená k smrti. Netušil, jestli to vůbec chce vědět.

Jejich noční diskuze nabraly jasnější směr. Stavba zřejmě byla jakýmsi chrámem, ve kterém se provozovaly lidské oběti a pálily se na velkém ohništi uprostřed. To vysvětlovalo, proč nenašli žádné předměty denní potřeby. Ale nevysvětlovalo to, proč nenašli ani nic jiného.

Tehdy poprvé promluvili o tom, že by možná měli výkopy ukončit. Pozvat novináře a objev ohlásit světu. Ještě nikdy mezi nimi nezavládla taková shoda, jako když se proti tomuto návrhu tak jasně postavili. Ten chrám byla jejich záhada. Jejich práce. Jejich tajemství. Jejich.

***

Když ho Veverka zatáhla za keře, že si "potřebuje o něčem promluvit", v první řadě dostal trochu strach. Věděl, co tím mladá děvčata myslí a ani trochu se mu to nelíbilo. Ale mýlil se. Zrychleně dýchala, když mu svírala ruku a oči, které na něj upřela, byly plné strachu.

"Děje se něco?" zeptal se tiše, když ulomil uschlou větvičku, která ho bolestivě švihla po tváři, a otočil se k Veverce.

"Já…," začala tiše. "Mám z toho špatný pocit," odmlčela se a vzápětí dodala tragicky, "ta stavba je zlá."

Měl co dělat, aby se neuchechtl. Pozvedl jedno obočí. Dívka se k němu přitiskla a horečně šeptala. "Nelíbí se mi to, je to jak ze starých legend."

Nechápal.

"Pamatuješ, ty pověsti o strachu z temnoty a velkém domě."

Zjevně vykládala nesmysly. Mluvila přerývaně a zadrhávala se.

Mávnul rukou. "To je jen pohádka pro strašení malých dětí. O velkém zářivém bohu, který vyšel z temnoty a zotročil první lidi, o strašlivých obětech, které mu nosili. O tom že zlo je zlé a dobro dobré, nemáme věřit všemu, co se třpytí a děti nemají v noci chodit z domu."

Přerušila ho. "Pamatuješ na Zemi z Moře, jak jí nazývali? Ty úžasné rozvaliny na dně oceánu, co je našli? Dlouho se o tom jen mluvilo, o potopené zemi, o jejím pohádkovém bohatství. Všichni mysleli, že jsou to legendy. Ale oni jí opravdu našli a některé poklady z ní vyzvedli. Ukázalo se, že to není bajka. A takových věcí je víc, podívej se kolem sebe, je toho teď plno. Vzpomeň si na legendární Bílé město v tom vymletém údolí. Není to ani dva roky, když se objevily základy prastarého sídliště postaveného z bílého kamene. A co ty zasypané jeskyně, co je teď odkrývají… Legendy začaly ožívat. A tohle je něco podobného."

"Takže ty myslíš…," schválně ji nechal dokončit větu.

"Našli jsme Sýčkův Dům!" zašeptala horečnatě a vzápětí si přikryla rukou ústa.

Popadl ji za obě ramena a zasmál se. "Veverko, to je nesmysl. Prostě je to jen nějaká stavba, velká kamenná stavba, nějaký chrám, nic víc."

"Takhle stará? Tak velká? S ohništěm, kde byli upalováni lidé?"

"Mohlo to být cokoliv, zbytky kultury, o které ještě nic nevíme. Nemusíš hned věřit na bajky a pověsti. Je to nesmysl, neboj se."

Když odcházel, pronásledoval ho její zoufalý pohled.

***

Snažila se s ním znovu promluvit, ale vyhýbal se jí. Znovu ho však zastavila o pár dní později. V noci, opět, když si šel zakouřit.

Nebylo jí vidět do tváře a přišla k němu docela neslyšeně. Když promluvila, lekl se. A nemohl uhnout, nemohl jí utéct.

Ničím se nezdržovala a rovnou na něj vyjela. "Copak ty to nevidíš? Už tady nezůstáváme skoro pro nic!" hlas měla vysoký a ostrý.

"Bádáme," odpověděl jí klidně, pokoušeje se skrýt úlek.

"Nesmysl," štěkla. "Už dny jsme ani nekopli, už jsme našli a zdokumentovali všechno, co se najít dalo. Víc ani nenajdeme a ty to víš."

Opřel se o zeď. Věděl to, ano, někde hluboko to věděl. A přesto, přesto se mu nechtělo odcházet, ještě ne.

"Jsme na dosah objevu…,"

"Jen se poslouchej!" vypískla. "Mluvíš nesmysly. Žádný objev, co jsme objevili, jsme objevili. Už tady zůstáváme jen z šílenství. Podívej se na ostatní, postihlo je bláznovství. A tebe taky! Nemyslíte už na nic jiného, nemluvíte o ničem jiném, ten dům vás ovládl."

"Ty jsi šílená…," zavrtěl hlavou.

Otevřela ústa, ale v tom se ozvalo zahoukání. Veverka se zarazila a vzápětí se vypařila do tmy.

Chvíli stál tiše a dumal o jejích slovech. A pak si uvědomil, že to zahoukal sýček.

***

"Možná bychom se měli vrátit," navrhl nesměle.

Sjelo ho hned několik pohledů. "Ne," řekla vedoucí jasně. Opověděla bez zaváhání. Už se ani nepokoušeli předstírat, že váhají. "Tenhle projekt musíme dokončit," dodala ještě.

"Ale už jsme vykopali všechno, co jsme vykopat mohli."

"Tohle je náš projekt, pane kolego," přerušila ho řezavým hlasem. "Naše odpovědnost. My nemáme v povaze nechávat věci nedokončené. Dokud nezjistíme vše, co můžeme, nikdo odsud neodejde."

"Nikdo?" ozvala se Veverka.

"Nikdo, nestojíme o přílišnou publicitu, dokud nebudeme moci odborně zhodnotit, co jsme to vlastně našli," odpověděl jí kolega, starý archeolog.

Veverka zbledla.

***

Uslyšel výkřik. Rychle otevřel dveře a vyběhl ven. V rozvalinách spatřil Veverku, jak se nad něčím sklání. Doběhl až k ní.

"Co se děje?"

Obrátila k němu tvář a ukázala na předmět, který ležel na zemi. Byla to mrtvá sova, sýček. Krev jí kapala ze zobáků a vpíjela se do prastarých kamenů.

"Kde se tu vzala?"

Veverka pokrčila rameny a rozbrečela se.

***

Ta krev nešla smýt. Prostě nešla. Pršelo. Dvakrát. On pak na krvavou loužičku lil vodu. Drhnul. Nic. Červený flek se na kamenech skvěl, jako by byl čerstvý.

Jejich výzkumný tým přestal předstírat jakoukoliv práci. Chodili sem a tam jako bez duše. Hádali se, čím dál víc. Odmítali se od vykopávek vzdálit na krok. Začaly kontroly. Nejdřív to byly jen zvěsti, že někdo zašantročil pár vykopaných kostí. Pak se z toho stala krádež. A nakonec spiknutí. Vedoucí nařídila prohledat osobní věci. Nic nenašla. Neuklidnilo ji to.

Stál vedle Veverky, když jí vedoucí prosívala kufr. Veverka byla bledá jako stěna a kdyby ji nepodpíral, upadla by.

Chtěl na protest odjet. Zakázali mu to.

Veverka teď prakticky nevycházela z karavanu. Ostatní seděli zavření nad svými kostmi a analýzami. Těžko říct, jestli něco dělali. Jejich řeči se začínaly stávat útočnějšími a ostřejšími. Netrvalo dlouho a byla tu první rvačka.

***

Musel ven, nevydržel to. Musel něco dělat, aspoň chodit. Vypadnout z přesvětleného karavanu a smradu chemikálií. A tak šel na vykopávky.

Krvavá skvrna tam pořád byla.

A když ji zkoumal, uvědomil si ještě něco. Ty stěny byly vyšší. Základové zdi jako by se navýšily nebo úroveň země okolo nich snížila. Oznámil to. Nedokázali to nijak vysvětlit. Znovu se pohádali. Obvinili ho z krádeže a maření vědeckého bádání. Nemohli nic dokázat. Pohádali se.

Začal provádět další vykopávky na vlastní pěst. Jednou se řízl a kapičky krve z jeho prstu dopadaly na prastaré zdivo. Když tam přišel další den, byla skvrna od krve větší.

A pořád rostla.

Když to řekl Veverce, neodpověděla mu ani slovo. Už dlouho nemluvila. Nechodila ani na společné večeře, nechodila nikam. Nedivil se jí.

***

"Pojď," Veverka byla tak bílá, jak jí ještě nezažil. Jako by konečně našla hlas, když ho zatáhla k sobě a začala ho prosit "Prostě utečeme. Půjdeme pryč. Copak to necítíš? Je to tu čím dál horší. Zase se pohádali, viděl jsi tu modřinu? To už nejsou obyčejné hádky. Je jen otázka času, kdy jeden druhého," hlas se jí zadrhl, "zabije. Musíme pryč, dokud to jde. Pojď se mnou, sama to nedokážu."

Tiskla se k němu, když ho přesvědčovala, aby se vzbouřili a utekli potají, když jim odjet nedovolili. Usmál se. "Dnes večer má být oheň, táborák. Vedoucí říkala, že tu poslední dobou panuje nějaká napjatá atmosféra, že bychom se měli uvolnit. Pojď, ještě tenhle jeden večer. Pak půjdeme, tady už to nemá smysl."

"Slib mi to."

Slíbil to lehce. Jen tenhle jeden večer a pak z tohohle divného místa odejdou. Začínal stavbu nenávidět.

Tu noc nesvítily hvězdy.

***

Rozdělali oheň a sesedli se kolem něj. On ani Veverka mezi nimi nebyli. Veverka byla zavřená v karavanu, on se šel projít. Ale za chvíli ho kouř a vůně pečeného masa přilákaly zpátky. Ani moc nevnímal, kudy jde, před sebou viděl jen zář ohně. Sedl si vedle vedoucí, která ho uznale poplácala po zádech a dala mu loknout nějakého alkoholu. Pořádně se napil a poslal dál.

Pohled upíral do plamenů. Tušil, že zpívali. Možná. Asi i něco pili. Pravděpodobně. Seděl jak u vytržení. Ozvalo se zahoukání. Jen s námahou zvedl oči od hry plamínků a zadíval se na své kolegy. Zjistil, že skoro všichni dělají to, co předtím on. Jen zadumaně zírají do plamenů. Opatrně strčil do vedoucí výpravy, aby si od ní převzal flašku. Nepřítomně na něj pohlédla. V očích se jí zrcadlila zář. Otřásl se, když si od ní flašku převzal a chtěl se napít, ale v tom se zarazil. Zář plamenů. Zář plamenů se jí odrážela v očích, i když se do nich nedívala.

Druhé zahoukání.

Kdy naposledy přikládali? Mihla se mu hlavou myšlenka a otočil pohled zpátky. Všechno dřevo už bylo strávené, v ohništi se povalovaly dva poslední zčernalé uhlíky. Ale plameny šlehaly pořád vysoko. Z ohniště. Z… ohniště. Napůl se vztyčil a otevřel pusu, když se ozvalo třetí zahoukání a výkřik. Dívčí výkřik.

Otočil se. Zahlédl temnou postavu, jak k nim běží.

Veverka.

"Co to…" chtěl vykřiknout, ale to už byla u něj.

"Co jste to udělali?" její hlas přeskakoval a třásl se. Po tváři se jí koulely slzy a byla studená jako led. "Co jste to udělali?" opakovala a zatřásla s ním. Zírala mu přímo do obličeje. Ona v očích žár neměla, jen strach.

Rozhlédl se okolo. Seděli přímo uprostřed prastarých zdí. A oheň plápolal ve zbytcích staré jámy od ohniště.

Zamrazilo ho.

"Co jste to udělali?" Její hlas byl náhle zlomený, když ho od sebe prudce odstrčila. Klopýtl.

Zahoukala sova a kolem něj se přehnal závan mrazivého vzduchu. Veverce rozevlál vlasy kolem hlavy a ona zakvílela děsem. Na chvíli jako by ztuhla, ale pak začala obíhat kolem kruhu a třást s ostatními.

"Co jste to udělali?" opakovala jako nějakou mantru a její hlas řezal. Třásla s nimi jak smyslu zbavená a dlouhé vlasy za ní vlály.

Neodpovídali, nehýbali se. Jen seděli, ať s nimi třásla, jak chtěla.

V zoufalství vykřikla a ten výkřik byl horší, než cokoliv, co kdy slyšel. Podívala se na něj.

"Co jste to udělali…," řekla a obrátila se k ohni.

Vycítil, co chce udělat a vrhnul se k ní. Nestihnul to. Zakvílela tak, jako ještě nikdy předtím a bylo v tom čiré zoufalství.

Veverka, vlasy rozevláté, strhla z vedoucí archeologické výpravy deku a skočila s ní přímo do plamenů, pokoušeje se je udupat. Plameny se na chvíli ztišily, ale pak vybuchly. Žár se znásobil a zářivá opona se zavřela nad Veverkou, stále kvílející zoufalým děsem, i nad zčernalými kusy deky.

Zakřičel. Možná. Vrhnul se k ní. Pravděpodobně. Chtěl ji vytáhnout, chtěl.

Ale Veverka planula a hořela. A ječela, do posledního dechu.

Zahoukal sýček.

A v tu chvíli se nebe rozpoltilo a den, který se již červeně čeřil na východě, byl náhle uhašen, aby už nikdy nepovstal.

********

Poznámky pod čarou:

Pro ty, kdo nepochopili, oč se jedná, doporučuji přečíst si pojednání Atrabeth, dialog elfa Finroda s lidskou ženou Andreth. Tam se dozvíte vše o příběhu, na který odkazuji. Ale ve zkratce. Když se lidé při prvním východu slunce probudili kdesi na východě Středozemě, nepřišel k nim žádný Vala, nýbrž sám Iluvátar k nim promlouval a oni ho poslouchali. Pak přišel Morgoth, přestrojen v krásného, zářícího boha. Naučil je strachu z Hlasu z temnoty (jak Iluvátara nazýval) a přinutil lidi, aby Hlas zavrhli a začali poslouchat jeho. Lidé nejdříve měli mnoho prospěchu z jeho moudrosti, ale Morgoth po nich postupně začal něco chtít na oplátku. A čím dál tím více bral než dával, až nakonec bral všechno a nedával nic. Naučil lidi strachu ze smrti, Iluvátarova největšího daru (a to jest také jedním z největších zel, které Melkor vykonal). Přinutil je, aby mu postavili velký Dům a tam mu přinášeli oběti. Byli tací, kteří se bouřili a nevěřili mu ,a právě ti se stávali obětinami ve jménu velkého boha Melkora. Ano, Morgoth se prohlásil za jejich boha a vládce. Ale byli tací, kteří překonali strach a utekli, překročili dvoje hory a vešli do Středozemě, kterou známe. A právě to byly Tři verné domy Edain, které potkal Finrod Felagund a zahrál na harfu překrásnou píseň a které se potom objevují v mnoha příbězích Slunečních věků.

A teď k povídce jako takové.

Příběh se odehrává ve Středozemi několikátého věku. Neuvádím, jestli se jedná o náš svět či o budoucnost Středozemě jako jiného, reálného světa. Vím, že Tolkien zamýšlel Středozem jako dávnou minulost naší Země (naše doba by byla dle jeho názoru přibližně sedmý věk). Mně se toto ovšem příliš nelíbí, ale kdo jsem já, abych si upravovala kánon podle sebe, a tak to nechávám takové nerozřešené. Myslím, že Středozem by se nicméně technicky vyvíjela stejně, jako náš svět. Jediné, co by mohlo být jiné, jsou vlastní jména a proto tam žádná jména, kromě povolání a přezdívek neuvádím.

Skupina archeologů zde odekrývá starou památku - základy domu. Skoro ve stejné době dochází i k dalším neuvěřitelným objevům. Jak jste jistě pochopili, Země z Moře je Númenor (analogie Atlantidy), Bílé město Gondolin (dle mého analogie Eldorada) a jeskyně jsou pravděpodobně Nargothrond nebo Menegroth. Onen dům, co archeologové odkryjí má být právě tato prastará Morgothova svatyně, bez nadsázky první lidská stavba na světě. Protože předpokládám, že po tak velké stavbě muselo něco zbýt. Ale stejně tak předpokládám, že po Morgothově odchodu byl Dům časem opuštěn a zchátral a zbyly z něj jen základové zdi.

Co se jména Sýčkův dům týče, to je jen a jen má invence, o které jsem ale naprosto, absolutně přesvědčená. Soudím, že Sýček bylo jméno, kterým Věrní Edain oslovovali Morgotha. A proč?

V naší kultuře nemá sýček vyloženě negativní podtext. Jde o nositele špatných zpráv nebo o posla smrti. Někoho, kdo zvěstuje neštěstí, ale ne o původce neštěstí jako takového. Jak je to ovšem ve Středozemi? Sýček je sova, která je až podezřele často zmiňována v dost zvláštních souvislostech. Gríma Červivec oslovuje Gandalfa "Nazývám tě Gandalfem Sýčkem" a evidentně to dle Gandalfovy reakce není jen nějaké lehce hanlivé označení. Gríma na něj evidentně hází tu nejhorší špínu, jakou jen může. Ano, Gandalf byl poslem špatných zpráv, ale podle toho, jak Gríma mluvil to znělo, jako by on sám byl jejich původcem. Jako by je schválně přinášel a pásl se na utrpení druhých. Trochu posunutý význam, že?

A druhý příklad, který je ještě zjevnější. Feanor, ohnivý duch. Morgoth jde k jeho dveřím, lstivě mu nabízet pomoc. Feanor ho prokoukne, dostane podezření, že má Melkor zálusk na jeho Silmarily (největší výtvory, takové, jimž podobné už Feanor nikdy nevytvoří) a doslova ho vyhodí. A přitom ho osloví jako "Mandosův žalářní sýčku". Co to má být? Nezní to jako strašlivá nadávka, že? Ale dokážete si představit zrovna Feanora, jak na svého největšího nepřítele zařve "posle špatných zpráv"? Zvlášť, když Morgoth mu vlastně nic špatného nezvěstuje. Neříkal žádnou špatnou zprávu, prostě se ho jen snažil omámit, vetřít se do přízně.

Osobně soudím, že ono přirovnání, sýček, má vlastně představovat "nositel zla", ten, kdo zlo nese s sebou, ne ten, kdo o něm jenom mluví. To by dávalo větší smysl jak u Grímy tak u Feanora - "Gandalfe Sýčku, ty jež neseš zlo". A Melkor Sýček, nositel zla, padlý Vala. Temný pán.

A tím pádem to vidím jako přízvisko pro Morgotha, které mohli Edain znát. Upřímně také trochu sázím na takový ten lidský zvyk neoslovovat zlo jménem - což je u Tolkiena časté. Melkor je Morgoth, Mairon je Sauron apod. Ale myslím, že lidé, ti, kteří se Morgotha báli, ho nenazývali jménem, které představovalo kondenzované zlo, možná se toho jména i báli. Vezměme si, že lidé neznali jméno Melkor, neměli jak. Elfové ho tak nikdy neoslovovali. A jméno Morgoth "Temný nepřítel světa", jak by mohli znát význam toho jména, když quenya byla zakázaná a sindarština mnohem obvyklejší. Lidé tak mohli "Morgoth" považovat za pravé jméno - nebo prostě za strašné jméno, které se nevyslovuje, protože už ono samotné nosí zlo. A proto by byla logická přezdívka - tedy Sýček, nositel zla. A Morgothův strašlivý Dům by se pak podle něj nazýval Sýčkův Dům, Dům Sýčka.

Archeologové Dům odkryjí a v tu chvíli na ně začne působit jeho síla a oni se začnou chovat zvláštně. Nechala jsem se inspirovat mocí, jakou měl na své nositele Prsten, ovšem upraveno pro něco poněkud nepřenosného :-) A pak přichází závěrečný moment, který zase bude chtít trochu rozebrat. Jak je jistě známo, Valar ve Středozemi nebyli něco jako zeměplošští bohové, nepotřebovali uctívání, aby jejich moc sílila. Modlitby byly spíše vyjádřením prosby o pomoc, než podpoření Valy samotného a stejně tak oběti (přičemž jediná oběť, o které víme, je nošení prvních plodů Iluvátarovi při Eruhantale na Númenoru). Ovšem pokud si srovnáme příběh Zkažení lidí a Potopení Númenoru, narazíme na zvláštní věc. Morgoth nechával sám sebe uctívat tím, že si nechával přinášet oběti, nejdříve materiální a později lidské. Ošem Sauron na Númenoru dělal to samé, obětoval lidi. A to Morgothovi. Proč? Jistě, je pravda, že tohle je ukázka největší zvrácenosti a že právě náboženství je poměrně pohodlný způsob ovládání masy lidí. Ale přeci jen je to poněkud zvláštní, zvláště když si uvědomíme, že se to jinde nevyskytovalo. Mám jistou teorii, kterou budu rozebírat i v jedné další povídce. Víme, že Morgoth se, tím jak vytvořil Morgoth's Ring (tedy zabudoval svou sílu do samotné Ardy), stal jaksi vázaným na hmotnou materii světa (což ostatní Valar a Maiar nebyli). To vše se odrazilo i v jeho neschopnosti nabýt krásnou podobu a na faktu, že velkou část své moci ztratil (což se ostatně později přihodilo i samotnému Sauronovi). A pokud byl vázaný hmotněji, je možné, že začal čerpat sílu právě ze strachu a obětin lidí (protože jinak z nich prakticky mohl udělat otroky a zabít je prací, neměl žádný důvod, proč je obětovat, stejně tak Sauron). Být živen oběťmi a čerpat z nich sílu.

Proto vidím krev sovy a archeologa jako jakýsi "spouštěč" celé reakce - poprvé po dlouhé době byla na tom místě zase prolita krev. Stejně tak oheň, zapálený na dávném ohništi. A Veverčino upálení na konci bylo prakticky "poslední tečkou", která způsobila katastrofu - Morgoth otevřel dveře noci a Dagor Dagorath mohla započít.