31/01/2017

Stříbrné lžičky

Ano, další písnička a znovu z příběhu Hobita. Tentokrát z jeho konce. Dostáváme se totiž do velice smutného příběhu, ba možná až balady, jejímiž hlavními aktéry jsou stříbrné lžičky a samotná Lobelie Pytlíková ze Sáčkova. Ano, ano. Osud jí nepřál a vysněného nádobí se dočkala s opravdu velkým zpožděním až po Dlouho očekávaném dýchánku, ale náš příběh je starší. Pojednává o situaci, kdy měla lžičky na dosah ruky. Tak blízko a přece tak daleko...
Melodie je z písničky Divoké koně od Jaromíra Nohavici, kterou snad většina z vás zná.






(Obrázek namalovala vodovkami Irith)


Stříbrné lžičky

Text: Irith a Polly
Hudba: Divoké koně - Jaromír Nohavica

Já chtěla stříbrné lžičky, když Bilbo odešel,
Rok uplynul a v noře nikdo nebydlel.

Snad zásah vyšší moci, snad přízeň osudu,
Bilbo je mrtev, " já nám Dno Pytle, dobudu!"

V Hobitíně Žřáč, Žrout, Hrabal, začínaj' dražení
"Počkat ty lžičky, tak ty jsou moje, vážení!"

Ležely, ležely s údajem o ceně na jeho kredenci,
"Oto pojď, žádná cena není velká, já je chci!"

Náhlý rozruch, zvedám hlavu, Bilbo se objevil.
Vstal z mrtvých, jen aby mi obchod překazil.

Přišel k nám jak ten největší vandrák odněkud z východu.
Zničil mi plány, proklínám toho pobudu.

Já chtěla stříbrné lžičky…

29/01/2017

Rozcestník - Naše obrázky

Tani

Polly


Irith

Rozcestník - Audio

Audiopovídky


Referáty, divadlo a jiné

Rozcestník - Naše písničky

Rozcestník - Naše písničky (staré verze)



Rozcestník - Postavy


Hobiti

Herci

Zajímavosti

Rozcestník - Blog

Sedm kamenů - 1. část, 2. část
Ze života studujícíh tolkienisty - I. díl, II. díl

28/01/2017

O Gondorský semenáček - Vyhlášení

Jak pravděpodobně víte, na TolkienConu proběhlo vyhlášení soutěže O Gondorský semenáček. Podrobná reportáž z celé akce Vás čeká záhy, stejně jako zveřejnění slibovaného almanachu soutěže. Dnes si můžete přečíst, jak to vše dopadlo.


Soutěž hodnotilo celkem pět porotců - Daniela, Laisi, Rioli, Bagr a Mittalmar. Mittalmar měl dohromady jeden hlas za čtyři hobity - takže jsme hodnotili všichni čtyři a pak udělali aritmetický průměr. Tedy, výtvarnou část hodnotilo všech pět porotců. Literární kategorii hodnotili porotci pouze čtyři (proč a jak se budete moci dočíst v připravovaném Deníčku porotce). Ale nijak to nevadilo, protože literární kategorie byla mnohem jasněji strukturovaná než ta výtvarná - zatímco ve výtvarné části dělily druhé a první místo dva body, v literární to bylo bodů sedm.

Ve výtvarné kategorii bylo rozdáno celkem 212 bodů z možných 350. Každý porotce hodnotil maximálně deseti body. Nejpřísnější byla Laisi, která dala jednomu dílu dokonce 0. Naopak desítku udělily Daniela a Polly. Průměrně porotci udělovali šest bodů. Bodový rozdíl mezi prvním a posledním místem činil 27 bodů. Největší bodový zisk byl 44 (z padesáti možných). Obecně lépe dopadla Ilustrace nad Artefaktem, ovšem z kategorie Ilustrace je také nejhůře hodnocené dílko. První tři místa suverénně obsadila kategorie starších, zatímco čtvrté místo už patřilo mladším. Zajímavostí ještě může být, že Daiela, Rioli a Mittalmar nikde nedali méně než čtyři body. A že první dvě místa obsadily dívky, a to zrzavé dívky. Zajímavé, že?

Dílům byla nejvíce vytýkána neoriginalita: "Tenhle obraz jsem už jednou viděl".

A teď už k samotnému vyhlášení. Na čtvrtém místě se umístila Monika Němcová s dílem Plameny, zobrazujícím Fingona (nebo Fingolfina) truchlícího po odhalení Maedhrosovy (nebo Feanorovy?) zrady a spálení lodí.

Třetí místo obsadil Petr Záhořík se svou Mapou Středozemě.

Druhé místo po dlouhém boji obsadila Aegeri a Osudová chyba - Fingolfin před Morgothem.

No a, fanfáry prosím, první ročník soutěže O Gondorský Semenáček vyhrála Šárka Škorpíková a její malba s tajemným názvem Pečeť zbytečné odvahy. Potlesk, prosím.

Tabulku s tím, které dílo se jak umístilo naleznete níže:
Dílo:LAISIDANIELARIOLIBAGRMěsta :-)celkemTaniIrithPollyPomněnka
Arien v loďce ohnivé265,536,13238565,5
Mapa79758,133698,578
Elfí čelenka055,535,50197465
Plameny77757,25336788
Bilbo a kapesník142,534,00157153
Fingolfin a Morgoth97989,134299108,5
Pečeť zbytečné odvahy9108,588,884498,59,5
8,5


Ceny byly opravdu pestré. První místo obdrželo zlatý Semenáček (stromeček z drátků vpletený do kola), knížku od Michala Bronce ze Strak na Vrbě Od knihy ztracených pověstí k Silmarillionu a poukaz na první CD Berena a Luthien i s podpisy od autorů.

Druhé místo dostalo stříbrný Semenáček, knížku ze Strak na Vrbě Do světa na zkušenou a kožený váček (doplněk ke kostýmu).

A Mapa Středozemě svému autorovi vyhrála bronzový Semenáček, knížku Rabbit a misku z obchodu Hůrka - U Hobitů.

Všechna díla ve výtvarné kategorii mimochodem mohli návštěvníci Conu vidět v rámci výstavy Minas Maenas.

A teď už literární kategorie. Tam bylo možno získat jen 40 bodů. Toto se nepovedlo žádnému dílu, ale první místo dostalo 38 bodů, tedy jen o dva méně. Dohromady bylo rozdáno 146 bodů z 240 možných. Opět jedno dílo dostalo nulu, ovšem desítka byla udělena také pouze jedna. V průměru opět porotci udíleli šest bodů. První a poslední místo dělilo bodů 26. První a druhé oproti tomu dělilo bodů sedm. Lépe dopadla proza než poezie, ovšem třetí i čtvrté místo obsadila oboje poezie. Rozložení mladší - starší zde bylo rovnoměrnější. První, druhé i třetí místo obsadily elfky a zajímavostí může být, že na druhém i třetím místě se umístila ta samá osoba a to z mladší věkové kategorie...

Největší výtku zde tvořilo odchýlení od kánonu (kánon vs. originalita... to budeme muset nějak vyřešit).

Na čtvrtém místě se umístil Josef Plch s žertovnou básničkou Nepovedená večeře.

Třetí i druhé místo obsadila Monika Němcová, na třetím místě s poezií Přísežníci a na druhém s prozou Když zapadá slunce.

A první, fanfáry, místo obsadila Aredhel s povídkou Snadnější cesta.

Tabulka pro srovnání opět níže:

Dílo:LAISIDANIELABAGRMěsta :-)celkemTaniIrithPollyPomněnka
Osudová chyba4553,2517514,52,5
Když zapadá slunce8869,383191099,5
Snadnější cesta91099,5038108,5109,5
Přísežnící4957,75268887
Trpaslíkova osudová chyba0443,63126143,5
Nepovedená večeře2667,7522878,57,5


Ceny byly podobné jako ve výtvarné kategorii. První místo obdrželo zlatý Semenáček (stromeček z drátků), knížku od Michala Bronce ze Strak na Vrbě Od knihy ztracených pověstí k Silmarillionu a poukaz na první CD Berena a Luthien i s podpisy od autorů.

Druhé místo dostalo stříbrný Semenáček, knížku ze Strak na Vrbě Do světa na zkušenou a kožený váček (doplněk ke kostýmu).

A třetí místo svému autorovi vyhrálo bronzový Semenáček, knížku Rabbit a misku z obchodu Hůrka - U Hobitů.

Zároveňvšichni účastníci obou kategorií obdrželi (či v blízké době obdrží) placku s logem semenáčku a ročnìkem soutěže.

A to by bylo od nás vše. Podrobnější hodnocení ke každému dílu autoři dostanou (pokud ho ještě neslyšeli a stojí o něj), pokud si napíšou na meil mittalmar@seznam.cz . Těm co na vyhlášení nebyli budou ceny zaslány poštou (či bude domluveno osobní předání).

V nejbližší době můžete očekávat almanach a během jara i postupné zveřejňování zápisků z Deníčku porotce. Sledujte proto Facebookovou stránku akce.

Všem Vám moc a moc děkujeme, účastníkům za účast a mnoho krásných děl, porotcům za jejich krásná hodnocení i pevné nervy, obchodu Hůrka u Hobitů a vydavatelství Straky na Vrbě za poskytnutí cen a Vám všem za Vaši přízeň.

Zbývá jediná otázka, možná Osudová chyba, možná Velký úspěch... bude další ročník?

25/01/2017

Skřetíci z Mordoru

Písnička, která měla na našem "vystoupení" snad největší zapojení diváků se již dočkala svojí nahrávky i obrázku. Ilustrace se vemi šikovně zhostila Tani.




Skřetíci z Mordoru

Text: Irith a Polly
Melodie: Slavíci z Madridu (Le Rossignol Anglais) - Hugues Aufray

Zbroje maj bílý i tmavý,
my zase černěný tváře.
Horko a šílící davy,
vřava a smrtící záře.

Vím, co se bude dít,
k útoku povel se dává,
z těch, co se půjdou bít,
málokdo dožije rána!

R:
Bitva je veliká,
elf lesem utíká,
přece ho nenechám žít!
Ve stínu lesíka,
dostihnem elfíka,
jeho krev budeme pít!

Ve vzduchu je krve mraky,
orlové na nás slítaj,
zničí je naše praky,
orli ať porážku vítaj!

Jejich strach dobře znám,
když skolí je surová rána.
Zuřivým vztekem hnán,
málokdo dožije rána!

R:

Zbroje maj tmavý a rudý,
ve vzduchu je krve mraky,
elfíky zbavíme nudy,
nakonec života taky.

Doufám, že elfi uvidí,
jak zabijem i jejich pána,
kdo chce, ať mi závidí,
že já jsem se dožil rána!

R:

22/01/2017

Skicovník V.

Opět se hlásím se svými skicami- obrázkami, se kterými si nedávám vůbec žádnou práci. Prostě je v rychlosti načrtám a čekám, jestli se odhodlám k finální verzi.



První je jeden ze dvou starších krajinomaleb Středozemě. Jedná se o Kosatcová pole. Oba dva obrázky jsou staré cca. 3 roky.



Druhým ze dvou starších obrázků je beleriandské jezero Linaewen. Oba dva obrázky mám v plánu předělal a nkreslit v akvarelech.



Dalším obrázkem je všemi milovaná tetička Lobelie. Obrázek vznikl tak, že jsem v autobuse potkala jednu hodně nepříjemnou pani, tak jsem si zapomatovala její nejvýraznější rysy a později je doma nakreslila.

19/01/2017

Tři sestry - Beladona

Dnes vás čeká příběh poslední, nejstarší ze sester. Příběh poslední, o úplně posledním dobrodružství Beladony, Donamiry a Mirabelky. Zároveň se zde také uzavře i mnoho jiných příběhů. Gandalfův, nebo třeba ten Samův. Konečně zjistíte, jaký měla ta Gandalfova návštěva smysl a i v čem udělal královský písař velkou, pro někoho možná i osudovou, chybu.

Zároveň se jedná o na dlouhou dobu poslední povídku z mé dílny. Ale nevěšte hlavu, Tani jich má v zásobě ještě plno.
.

Věnováno všem, kteří nemají sílu odejít.




"Mami a proč nemůžu jít za Gandalfem?" ječel malý Bilbo a tahal matku za sukně.

"Už jsem ti to říkala stokrát. Mluví s tvým dědečkem," opáčila Beladona Pytlíková.

"Ale já chci ohňostroj!"

Beladona si hluboce povzdechla. Její manžel syna v některých věcech neuvěřitelně rozmazloval.

"Ne!" sežehla potomka ledovým pohledem modrých očí.

"Ale mamí!"

"A neječ mi tady, malý pane Pytlíku. Musím dodělat svou korespondenci," nasadila hobitka upjatý ton.

Bilbo se zaškaredil. Nudil se, příšerně se nudil. Jak moc si přál, aby jeho matka přestala psát otravné dopisy svým sestrám a šla si s ním číst. Bilbo už číst uměl, matka ho to naučila. Najednou dostal nápad.

"Mamí! A můžu si ty dopisy přečíst?" zeptal se bezelstně.

Beladoně došla trpělivost. Hrábla do zásuvky svého psacího stolu a podala mu první svazek papírů, který našla.

"Na, a běž do svého pokoje," nakázala synovi a nekompromisně za ním přibouchla dveře. Potřebovala to dopsat. A Bilbovi bude s jeho slabikováním trvat pěknou chvíli, než papíry přelouská.

Bilbo fňukl a vydal se do pokoje.

"Malý pan Pytlík!" ozval se po chvíli hluboký hlas a zaklepání na dveře. Bilbo vyskočil z postele, na které se válel, a zvědavě šel otevřít. Kdo to může být? Pan Pytlík, tak ho nikdo neoslovoval. Ale líbilo se mu to. Cítil se pak starší, než doopravdy byl. Velký a dospělý hobit.

Když dovnitř nakoukla šedivá hlava, Bilbo vypískl a vrhnul se příchozímu do náruče.

"Gandalfe!"

Čaroděj se usmál při pohledu na to, jak mu mladý hobit zuřivě objímá kolena.

"Jsem rád, že tě zase vidím, Bilbo."

"Chyběl jste mi, Gandalfe. Byla tu taková nuda!"

Gandalf nevěřícně zakroutil hlavou. "Nuda? Nevěřím, že by tvoje matka dokázala být… nudná."


"Byla!" zažaloval hbitě Bilbo. "Pořád jenom něco píše. A nechce si se mnou hrát. Ale dala mi něco na čtení. Už umím číst!" řekl hrdě a odběhl, aby Gandalfovi ukázal svazek papírů, které si četl.

Gandalf si svazek vzal a s předstíraným zájmem prohlédl. Pak ale zalapal po dechu. Jeho hlas zněl smrtelně vážně. "Tohle ti Beladona Bralová dala, aby sis z toho četl?"

Bilbo poznal změnu v chování starého muže a bezděčně couvl do rohu.

"Jo," špitl.

Gandalf listoval papíry.
***

"Po naší svatbě si rozhodně nepřeji, drahá, abys dělala tak pobuřující věci jako dosud. Dobrodružné výpravy!" pan Bungo Pytlík poslední dvě slova pronesl s odporem.

Beladona po něm šlehla očima. Jejich pohledy se setkaly. Dobrácké, hnědé oči váženého pana Pytlíka a modře planoucí pohled nejstarší dcery starého Brala.

Hádky u nich nebyly nijak výjimečné. Ale Beladona přesto neztrácela naději, že po svatbě to bude lepší. Až se usadí, do té krásné nory, co pro ni zbudoval, určitě Bungo najde zalíbení i v její dobrodružné povaze. Beladona ho milovala. Říká se, že protiklady se přitahují a u ní to platilo dvojnásob. Nedala na rady svých sester, bratrů i své matky, aby si našla někoho, kdo jí bude podobnější, někoho, komu nebude vadit i jen zvuk slova "dobrodružství". Byla si jistá, že vážený pan Pytlík ji také miluje. Viděla to z jeho pohledů, jakými se na ni díval, i z polibků a objetí, která jí dával. Měl ji opravdu rád. Jen se s ní takříkajíc nedokázal smířit.

Beladona si v duchu povzdychla. Proč to její sestry musí mít tak jednoduché a ona tak zamotané? Beladona se, ač byla nejstarší, vdávala nejpozději. Jako první měla svatbu Donamira. S Hugem se k sobě skvěle hodili a šuškalo se, že spolu tajně chodí na dlouhé výpravy někam do Severní čtvrtky. Jen Donamiřiny sestry věděly, kam hobitka ve skutečnosti míří, že chodí za starým entem a povídá si s ním.

Že se vezmou Mirabelka a Hrdomír, s tím počítali snad všichni kromě nich dvou.

A koho si vezme Beladona… Bylo to složité, bylo to tak moc složité a tak to bolelo!

"Ano, jistě," sklonila hobitka hlavu. Po svatbě se jí narodí první dítě, pak přijde ještě kopa dalších dětí, určitě na žádné dobrodružství nebude mít čas! Přesvědčovala zoufale sama sebe. Něco v ní se ale bouřilo. Vzhlédla a v duchu učinila Rozhodnutí.
***

"Bude to naposledy."

Ta slova vibrovala prostorem a odrážela se od smutných očí tří sester.

"Poslední dobrodružství? Jako že už žádné další nebude? Žádná výprava?" Mirabelka se tvářila nechápavě.

Beladona si vyměnila pohled s Donamirou. "Ano. Poslední výprava."

"Ale proč?"

"Mirabelko… Už je to pryč. Ten čas je pryč. Ty máš Hrdomíra a Rádovsko. Donamira chodí s Hugem na Blata a já si budu brát Bunga. Už se nescházíme tak jako dřív. Jak je to dávno od naší poslední výpravy? Budeme mít děti a rodiny a všechno někdy končí. A…," maličko se jí zachvěl hlas.

"Můj muž si nepřeje, abych dále chodila za dobrodružstvím. Já… měla bych jeho přání respektovat. Tohle je poslední příležitost někam jít."

Rudovlásky se na chvíli odmlčely.

"Je to škoda," hlesla po chvíli Donamira. "Líbilo se mi to. A nic to nemůže nahradit."

Pak bylo zase chvíli ticho. Chmury prostupovaly jejich společnost jak temný mrak.

Najednou promluvila Beladona. Mírně zrudla v obličeji a tvář se jí zkřivila odhodláním.

"Ale jestli tohle má být naposledy…"

Mirabelka vzhlédla a zelené oči se jí rozzářily nadšením.

"..bude to něco velkého!"
***

Les začal temnět a stíny se prodlužovaly. Beladona si přitáhla plášť těsněji k tělu. Otočila se na Mirabelku. Ta se choulila u paty velkého dubu a nevypadala nijak odhodlaná dnes pokračovat v cestě dál. Donamira tišeji než myška přecházela kolem a pátrala bystrýma hobitíma očima v zelených haluzích po záblesku stříbrných vlasů a vážných tváří sličného lidu.

Výprava za elfy. Dobrodružství, kterým jejich velké cesty vlastně tak nějak začaly. A kterým také skončí. Pokusí se najít elfy, najít je a promluvit s nimi. S elfy… jen při zvuku toho jména se jim točila hlava. Vždyť o elfech, krásných a záhadných slyšely tolik příběhů a pohádek. Samozřejmě, že nevěřily všemu, třeba ten příběh o elfí válce kvůli třem drahým kamenům byl určitě jen vymyšleným poučením pro některé zlobivé a chamtivé hobití děti. Ale další příběhy… Musí je najít. Vznešení elfové, vysocí elfové, krásní elfové.


"Určitě tady budou. Hrdomír říkal, že je sem chodil pozorovat," řekla Mirabelka.


Starší hobitky se po sobě podívaly. Obě měly jisté pochybnosti ohledně Hrdomírova tvrzení. Nabyly přesvědčení, že se před Mirabelkou jen vytahoval, když tvrdil, že je sledoval a viděl je. Ale Mirabelka byla naprosto přesvědčená o jeho pravdomluvnosti. Takže skryly ironické pousmání a pokračovaly v cestě.

***


"Už tady hledáme dost dlouho," prohlásila Donamira o hodinu později, když prošly po krátké zastávce další kus lesa. "Celý den nic a teď už je skoro tma."


"Pojďte, vrátíme se. Co by elfové dělali tady, v Zálesí? Když už tak chodí po Východní cestě. Tady ne."


Beladona se zatvářila umíněně.


Z lesa se začaly ozývat podivné, táhlé zvuky.


"Možná ještě stihneme dojít na kraj lesa a udělat nějaké slušné tábořiště. Ne v mraveništi jako posledně," podotkla Donamira.


"Ještě kousek. Ještě míli a pak se vrátíme!" slibovala Beladona. V očích se jí rozsvítila tvrdohlavost lovce.


Její sestry si povzdechly. No, co mají dělat?


"Pitomý kořen!" zašeptala Donamira zlostně, když potřetí zakopla.


"Je tu taková tma, že ani nevíme kde je vpředu a kde vzadu. Můžeme klidně chodit v kruzích nebo spadnout do nějaké rokle a ani to nepoznáme!" pokračovala a zlostně trhla šaty, které se jí zapletly do ostružin.


Beladona ji neposlouchala. Upřeně se dívala před sebe, obličej naplněný bázní podivně smíšenou s nadšením.


Elfové přišli. Deset, dvacet i víc. Vtáhli tři sestry do víru svých tanců a písniček s takovou nenuceností a lehkostí, jako by s nimi už od začátku počítali. Tancovali, smáli se, hodovali a pili. Hobitky najednou zjistily, že se ocitly přímo uprostřed jejich víru, ani nevěděly jak. Batohy jim byly odebrány, vlasy učesány a šaty upraveny.


Byly oslovovány jmény, ač si nepamatovaly, že by je říkaly. Elfové mluvili o jejich bratrovi a otci, o Gandalfovi a dalších Bralech z jejich rodiny. Jako by přesně věděli, kdo jsou a kam jdou. Nenuceně si vyprávěli o jejich vlastních dobrodružstvích a rodinných vazbách. Někdy západštinou, jindy svým vlastním jazykem, kterému hobitky nerozuměly. Co chvíli některý z elfů propukl ve zvonivý smích nebo začal zpívat veselou písničku.


Tři sestry se smály, tančily, jedly a pily. Ničeho nebyl nedostatek, nic nebylo bez radosti. Trvalo to den, týden, rok nebo hodinu? To říct nedokázaly.


Beladona najednou zjistila, že sedí na heboučké trávě, v ruce má pohár toho nejlahodnějšího nápoje, který kdy okusila a baví se s vysokým elfem se zlatými vlasy. I přes opojení, ve kterém se vznášela, vytušila, že se nejedná jen tak o někoho. Nicméně radost večera jí rozvázala jazyk a tak začala mluvit.



"Jste na nás tak milí. Vždycky jsem slyšela, že elfové jsou nepřístupní, uzavření. Strašlivě chladní," prohlásila maličko zamyšleně a pousmála se, když se před ní mihla Mirabelka, tančící s elfkou v bílých šatech.


"Dnes je nový rok, den oslav a radosti. Den, kdy se můžeme uvolnit a tančit," odpověděl její společník a bedlivě ji pozoroval. "A navíc, vy nejste jen tak někdo. Máte v očích světlo elfů."

Beladona vytřeštila oči. "Prosím?"


Elf se zasmál zvonivým smíchem. "Jmenuji se Taurion a jsem vyslanec pána Elronda z Roklinky."

Beladona nic nechápala. Elfova slova nic nevysvětlovala. "Neptej se elfů na radu, řeknou ti ano i ne," znělo jí v hlavě. Kdo jí to říkal? Že by Gandalf? Ale když ona se na nic neptala, nechtěla nic vědět. Chtěla… co vlastně chtěla?

Rozhlédla se po svých sestrách. Donamira zasněně naslouchala nějaké podivné cizí písni a Mirabelka trhala květy a vplétala si je do vlasů. Obě vypadaly tak šťastně.

"Chtěla bych, aby to nikdy neskončilo," řekla nakonec nahlas. Pomyšlení na to, že se už nikdy se svými sestrami nevypraví na žádné dobrodružství, už nikdy nebude vylézat z pokoje pod příkrovem noci, neuvidí moře, nevrátí se ke starému entovi ani si nezatančí s elfy, jí vhánělo slzy do očí. Věděla, že to musí skončit, ale když k tomu mělo konečně dojít… Její sestry se jí začaly odcizovat. Věděla, že by toho měly nechat, že by to dnes mělo být naposledy, že bude lepší, když svá dobrodružství ukončí teď, dokud na ně mají pěkné vzpomínky. Každá měla před sebou svou cestu a bylo na čase, aby se konečně definitivně rozdělily. Tohle všechno Beladona věděla, tohle všechno chtěla. Tak proč to tak moc bolelo?

"Je mi to líto. Že se tohohle všeho budu muset vzdát," řekla nahlas.

"Každý se musíme vzdát toho, co je nám blízké. Každý den, každou hodinu," odpověděl jí elf. "A někdy se musíme vzdát jednoho, abychom získali druhé. A občas," nepatrně zvýšil hlas, "se musíme vzdát toho, co milujeme a na čem nám záleží proto, abychom se vyvarovali velké bolesti. Protože setrvávat v minulosti a vzpomínkách a neměnit se když svět kolem nás uhání dopředu, to může být to největší prokletí ze všeho," na konci v sobě jeho hlas nesl bolest. Bolest tisíců let.

"O čem to mluvíte?" vydechla Beladona. Elf sklonil hlavu, stesk v jeho očích bodal jako dýky.

"Přečtěte si to, je to pro vás. Třeba pak najdete sílu. Sílu opustit to co bylo a vydat se k tomu, co bude. A nebudete trpět tak, jako ona."

"Kdo?"

Jeho slova byla více zašeptáním: "Má sestra."
***

Tři sta let. Tři stovky nádherných, úžasných a strašných let. Co je takový čas v životě elfa? Peříčko, prach, nic. Vůbec nic. Jen mžitka na tváři věčnosti. Tak proč se mně to zdá jako celé věky? Možná proto, že nejsem tak úplně elf. Ne po tom všem. Možná jsem nasála část… jeho. Možná už nejsem elfka ze Zeleného hvozdu. Jsem manželka perian z kopců od Velké řeky. Ani elf, ani nic jiného.

Milovala jsem ho. Opravdu jsem ho celým svým bytím milovala. Ale on byl smrtelný. Odešel, tak jako mnozí z jeho lidu. I jako jeho děti. Jako mé děti. Mé krásné děti.

Bylo bláznovství si myslet, že budou nesmrtelné. Ano, žily o trochu déle, ale co je trochu déle v životě elfa?

Plakala jsem u jeho mrtvého těla. Zabalovala jsem do bílého pohřebního rubáše i všechny své děti. A vnoučata. A pak další a další. Oni odchází, jen já přetrvávám. Ale také budu muset odejít, tady žít nemohu.

Budou mě postrádat. Vždyť jsem to byla já, kdo je odvedl z bídy kopců do bohatých lesů. Vždyť jsem to byla já, kdo je naučil lovit, vyrábět krásné věci a zpívat písně. To já je naučila číst a psát v řeči lidí. A byla jsem to já, kdo se nakonec stal ženou jejich vůdce. Budu jim chybět. Ale… už tady nemůžu dále zůstat. Všechno tady mi připomíná jeho a naše drahé děti.

Nezbývá než se rozloučit a jít. Budou se mě snažit zadržet. Ale tentokrát se jim to nepovede. Už jednou se jim to povedlo. Když jsem ze zvědavosti překročila Velkou řeku a vstoupila do jejich vesnice. Tehdy mě zadrželo mé srdce. Nemohla jsem snést pohled na jejich bídu a zoufalství. Neuměli číst, psát, lovit. Slitovala jsem se nad nimi a odvedla je do lesa. Naučila jsem je vše, čím teď jsou. Dala jim novou naději. Pak jsem chtěla odejít, podruhé. Ale nemohla jsem. I tehdy mě zradilo mé srdce. Stala jsem se paní jejich lidu, ženou jejich vůdce. Byla jsem s nimi v dobrém i zlém. Nejdřív kvůli jejich rodu, pak kvůli mému muži a nakonec kvůli našim dětem. Ale teď, teď tady nejsou a já jsem svobodná. Ne, ne svobodná. Možná jen zoufalá. Příliš zoufalá.


Změnila jsem se? Možná ani ne, spíše jsem změnila je. Moje děti jsou jiné než ostatní jejich lidu. Vyšší, plavovlasí a štíhlejší. Daleko odvážnější. Více… elfí. Jsou jiní. Napůl elfi, napůl pheriannath. Jak to skončí? Budou mít navždy něco z elfí krve? Bude to jejich zkáza? Nebo jejich požehnání?

Rozloučení. Už nastává. Musím se rozloučit, musím odejít. Poslední políbení na čelo. Loučení. Oni vlastně ani neví, že je to loučení. Nebudu jim to říkat. Nenechali by mě. Má pravnoučata mě milují, a jejich děti také. Ale je to moc bolesti, přetrvávat, zatímco oni odcházejí.

Nechám jim jen tento spis. Dopis na rozloučenou. Poslední vzpomínku na tu, která s nimi žila a která milovala perian.

Poslední vzpomínku na vílí nevěstu.
***


Beladoně se v očích zaleskly slzy a začaly si razit cestičku po tváři. Někdy je opravdu lepší odejít.
***

"Slečna Beladona Bralová si pana Bunga Pytlíka vzala pár dní poté, co oslavila elfí nový rok. Do roka se jí narodil syn, Bilbo. Její manželství nebylo právě z nejšťastnějších, měli s Bungem jen málo společného. Ale přesto by se dalo říct, že se až do konce života hluboko v duši milovali a uznávali.

Mirabelka a Donamira si vzaly Hrdomíra a Huga. Žily šťastnější manželství a ještě několikrát se vydaly se svými muži za dobrodružstvím. Ale postupně i ony založily rodiny a musely svých cest nechat.

Tři sestry se pak už nikdy nesešly jinak, než na poklidném čajovém dýchánku. Postupně se mezi ně vkradl stín jejich zmizelého bratra a vzpomínka na jejich dobrodružství se stala tíživou a nechtěnou. Beladona dopis uklidila, pečlivě uklidila, aby ze své mysli smazala stopy viny. I když jí tenkrát dopis dokázal pomoci jít dál, poté jí příliš mnoho připomínal horkokrevnost a nerozvážnost plavínů a svou vlastní chybu, když se tak pošetile chlubila svým velkým dobrodružstvím bratrovi. Ale ten příběh, Same, ten příběh vílí nevěsty je důležitý a stojí za zaznamenání. A proto ho dávám tobě. Udělej opis do Červené knihy. Váš lid musí pochopit, že někdy je načase jít dál a ne jen dlít v minulosti. Budete to potřebovat. Temnota nebyla navždy poražena a hobiti se musí zocelit, aby jí dokázali vzdorovat. Musí v sobě najít sílu odvrhnout staré a přijmout nové."


"A někdy se prostě musí vkročit na jinou cestu a po ní se dát. Vykročit ze staré cesty a jít po té nové. Odejít, odplout pryč," zamyšleně zašeptal Sam a jeho oči se dívaly někam dál, dál a výš.
***

"Otče, proč mi tu knihu dáváš?" zeptala se starce.

Sam ji pohladil po vlasech. "Elanor, musíš pochopit. Od té doby, co tvá matka zemřela, zde na světě pro mě již není místo. Musím jít dál. Budu následovat pana Froda, odejdu na západ. A tobě tu přenechám Červenou knihu. S vylíčením dobrodružství pana Bilba i pana Froda. A pár mých dodatků," zašeptal starý hobit.

Stál se svou dcerou na kopci a zakalenýma očima sledoval scenérii Západní Marky. Měl Kraj rád. Ale byl čas vydat se na další dobrodružství.

"Jsou tam příběhy, které jsem ti nikdy nevyprávěl a které by tě mohly zajímat, Elanor," řekl tiše. "Uchovej je, Gandalf říkal, že jsou důležité."

Elanor tekly slzy po tvářích, když objala svého otce. "Slibuji."

Sam se usmál. Naposledy na svou dceru, naposledy na svůj domov. Pak se otočil a odešel vstříc konci svého příběhu tak, jak končí příběhy všech velkých postav. I tří sester, rudovlásek z rodu Bralů.

16/01/2017

TolkienCon 2017 vol.2

Podruhé o tom, co Vás čeká na Conu. Tentokrát (snad) i s přesnými časy.

Tradiční elfí koutek letos podruhé s hobití asistencí. Čekají Vás workshopy, staré ale i takové, které jsme tu ještě neměli. Čeká Vás přednáška o Českém Hobitínu, hudební vystoupení některých členů Poetického Hudebního Společenstva a večer elfí slavnost. A čeká Vás i spousta dobrého jídla a samozřejmě i (ne)tradiční výzdoba. Vítejte v malém koutku Středozemě, vítejte mezi ladnými elfy i rozpustilými hobity. A poprvé, ale doufejme nikoliv naposledy, se letos pořádá velká hra pro děti - Za Bilbem Tam a zase zpátky. Přijdete?



A slibovaný program:

8:30 hobití snídaně

9:00 - 10:00

Představení učebnice - Laisi Finwen dokončuje a připravuje k vydání updatovanou učebnici Quenijština pro začátečníky, spolu s velkým Slovníkem. Křest učebnice i základní představení právě zde.



Zahájení velké bojovky pro děti Za Bilbem Tam a zase zpátky.



10:00 - 12:30 První blok workshopů:

  • Dřevořezba (Nina) - Poprvé uvedený ws dřevořezby. Vhodné zejména pro ty, kdo si vždy toužili něco vyřezat ale nikdy neměli ani možnost ani prostředky.
  • Náramky z bavlnek (Polly) - Možnost výroby známých "náramků přátelství".
  • Drátkování (Mín)- Výroba nejrůznějších šperků z drátků a korálků (zejména elfích čelenek ale i mnoha dalších předmětů).
  • Knižní vazba (Aegeri) - Toužili jste si někdy vyrobit vlastní Červenou knihu či knihu Mhazarbul? Zde máte šanci.
  • Elfí výšivka pro nešikovné začátečníky (Laisi) - Jak s minimem námahy a šikovnosti vytvořit efektní vyšívanou ozdůbku.

Kromě ws samozřejmě možnost přijít si jen tak popovídat, najíst se či si zahrát bojovku.



12:00 Oběd a dokončování workshopů.



12:30 - 13:15 Přednáška Stanislava Hoffmanna, tvůrce Českého Hobitína o tom, jak to vypadá, když se jeden rozhodně postavit si hobití noru. A nejenom noru. Český Hobitín se dnes skládá ze tří objektů (Dna Pytle, hospody U Zeleného Draka a nové plně obytné nory) a je to opravdu ojedinělý projekt českého nadšence. Koho zajímá, co to obnáší, takový Hobitín postavit, neváhejte a přijďte na přednášku.



13:20 - 14:20 Druhý blok workshopů:

  • Výroba odznáčků (Pomněnka) - Možnost výroby Vámi navržených odznáčků a plstěných "placek".
  • Panenky z vlny (Jožka) - Éterické a barevné víly z ovčí vlny. Možná při výrobě pochopíte, jak hobiti viděli elfy, jak křehcí a nadpozemský krásní se jim museli zdát.
  • Kaligrafie (Quen, Třezalka) - Tradiční workshop kaligrafie --Feanorových Tengwar - známého elfího písma. Letos navíc obohacen o dva další středozemské typy písem - Daeronovy Cirth, používané trpaslíky, a Rúmilovy Sarati.
  • Další ws dle zájmu

14:25 - 15:25 - hudební vystoupení členů Poetického hudebního společenstva - Několik "Poeťáků" přijmulo naši nabídku a přijdou nám zahrát nějaké elfí a hobití písničky. Možnost tance a zpěvu za doprovodu těch nejpovolanějších.



15:30 - 16:30 - Třetí blok ws:

  • Vyprávění (Irith) - Máte problém najít v krizových situacích řeč? Chtěli byste se naučit "ukecávat" cp a obludy na larpech? Nebo se prostě chcete naučit umění bardské? Toto je pro vás to pravé.
  • Akvarel (Šárka) - Možnost vyzkoušení zajímavé výtvarné techniky pod vedením jedné z nejlepších středozemských ilustrátorek v Čechách.
  • Poezie pro začátečníky (Laisi) - Odpočinkové seznámení s několika základními kameny tvorby poezie.



16:30 - 17:00 - Poslední etapa bojovky a dokončení workshopů



17:00 - 19:00 - Odpočinek, povídání a úklid před slavností. Mimo to také ws pečení lembasu. Pro vážné zájemce, kteří by o toto nechtěli přijít, možnost udělat ws po předchozí domluvě i dopoledne.



19:30 - 20:30 - Večeře



20:35 - 21:35 - Elfí večerní slavnost - Tradiční zimní elfí slavnost opět úplně jinak. Hrou na kytaru bude slavnost doprovázet Vojta Domin (Bardě) a možná se objeví i další.



21:40 - ... - Možnost klidného povídání, uklízení a usínání.

13/01/2017

Skicovník IV.

Dlouho už jsme tu neměli žádné obrázky. Takže nastal čas opět po nějaké době prolistovat stránkami Tanina skicovníu a zjistit, jaké nové malé poklady tam přibyly. Povětšinou se tentokrát jedná o portréty.




První obrázek představuje stavitele lodí Círdana.





Další obrázek je nechvalně proslulá královna Beruthiel s malým koťátkem.




Na následujícím obrázku je buď Melian a nebo její dcera Luthien... rozhodněte se sami.




Další na řadě je Nimrodel.





A poslední je studie mallornu.

10/01/2017

Tři sestry - Donamira

Prostřední ze tří sester - Donamira. Jaký byl její příběh? Ten Mirabelčin souvisel s mořem a ten Donamiřin bude souviset s něčím jiným, ale stejně fascinujícícm a živoucím. Zároveň se odhalí další část příběhu a další "artefakt" který po třech sestrách zbyl. Ale tentokrát se nebude jednat o artefakt nijak malý. Vidět ho mohou všichni ale přitom je velice, velice významný.



Cvalimír Bulva se vždycky považoval v podstatě za klidného a spořádaného hobita. Ano, podnikal různé ztřeštěnosti s Frodem Pytlíkem a jeho společností, ale nikdy se toho neúčastnil tak nějak přímo. Vždycky byl spíše ten vzadu, který se nechával vést. Nevymýšlel všechny ty divné nápady a ani je většinou nerealizoval. Spíše se tak nějak nechával táhnout a nikdy se nepouštěl do něčeho opravdu nebezpečného.

Měl Froda rád, to ano, ale přeci jen, své pohodlí a klid měl rád také a neviděl žádný smysl v tom, vydat se ztřeštěně na nějakou pochybnou cestu. To radši zůstane tady. I když… Cvali se zamračil. Poslední dobou se to dost zhoršilo. Loto Pytlík ze Sáčkova si začal vyskakovat tam, kde neměl, a paktovat se s divnýma lidma. To nebylo přirozené. Lidi v hospodě vyprávěli, že prý má najednou moc a moc peněz, že mu je dává nějaký čaroděj z východu. Tomu Cvali nevěřil, ale byla pravda, že soudky s dýmkovým kořením putovaly neznámo kam za hranice Kraje a Lotovi najednou protékaly rukama hromady stříbrných penízků.

A ty jeho chlapi… Cvali je neměl ani trochu v lásce. Brali lidem obilí, prý na "společné dělení" a všechno nosili Lotovi do Dna Pytle. A vůbec. Frodo neměl dům prodávat, všechno začalo tím. Ale Cvali mávl rukou. Kdo je on, aby napravoval Frodovy problémy? Neměl sílu ani odvahu se Chlapům postavit a vlastně ani nechtěl. Měl příliš rád své pohodlí.

To všechno Cvalimu v útržcích probíhalo hlavou, zatímco se procházel po cestičce kolem Hobitína. Odjel na týden k příbuzným do Povodí a rozhodl se, že se podívá ke Dnu Pytle, jak si Loto vede ve svém novém domově. Jeho dobrodružnější část tak trochu doufala, že se mu třeba i naskytne příležitost pošlapat Lotovi trávník nebo položit hrábě přes cestu či provést nějaký jiný, relativně nenápadný záškodnický čin.

Dno Pytle vypadalo stejně jako vždy. Ale něco na siluetě Kopce, jak si Cvali uvědomil, když stoupal po cestě, bylo špatně. Moc špatně. Co je špatně, si Cvali uvědomil až ve chvíli, kdy došel na Oslavovou louku. Dominanta Kopce, Oslavový strom, ležel skácený na zemi.

Cvali zalapal po dechu. Nevěřil vlastním očím. V očích ho pálilo a bez dechu vzpomínal na všechny ty krásné chvíle, které u Oslavového stromu prožil. Když se na něj s Frodem pokoušeli lézt, ale strom, jinak si to Cvali nedokázal vysvětlit, je vždycky shodil. Jak pod ním se Smíškem leželi a vyprávěli si příběhy. Jak si u něj hrál s Pipinem na schovávanou a s Folkem na honěnou. Vzpomínal na Bilbovu Oslavu a na vítr v lístcích stromu, kdy jako by k němu strom promlouval. Na pokroucené větve a hladký kmen.

Pomalu došel až k torzu a opatrně ho pohladil. Jako by slyšel tiché úpění, pomalu se zastavující tlukot nezměrného srdce a krev vytékající z rány.

V očích se mu zatřpytily slzy. Ten strom nebyl jen tak ledajaký. Byl víc a ještě víc. Byl duší kraje, která teď byla mrtvá.

"Nelíbí?" ozval se hlas za ním a Cvali se otočil.

Za zády mu stál Loto Pytlík v nové vestě se zlatými knoflíky a široce se usmíval.

"Stínil mi ve výhledu na Vodu, tak jsem ho nechal pokácet," vysvětloval hobit s pískovými vlasy.

Cvali zalapal po dechu. "Ten strom tam stál odnepaměti!"

"Nastávají nové pořádky, starý brachu," mávl rukou Loto. "A ty by ses měl mít na pozoru. Paktoval ses Frodem Pytlíkem, budu si na tebe dávat pozor. Všichni ví, že ta vaše partička byla skrz naskrz divná. No nic, až se Frodo vrátí, čeká ho nejedno překvapení!" zasmál se Loto potupně a mrkl na Cvaliho.

"Chystám teď pokácet tu alej kolem cesty k Bralovu. Nelíbí se mi, jak se ti králíci schovávají ve stromečkách," rozesmál se Loto, potěšen vlastním vtipem.

"Ne!" vydechl Cvali.

Loto se k němu naklonil. "A hned potom přijde na řadu ta vaše famílie. Je ošklivé, jak se vy Bulvové vyvyšujete nad nás ostatní. Jakpak by se tvému otci líbilo v Zamčených děrách?"

Cvali se rozehnal a pořádně do Lota strčil. "To neuděláš, dokud do toho budu mít já co mluvit!" vykřikl.

"Jsou nové pořádky, hlupáku. Ještě si mě budeš nadbíhat a prosit, abych ti nechal aspoň kůrku chleba!" štěkl Loto, když nabral ztracenou rovnováhu. Plivl po Cvalim.

Ten už ale mířil co nejrychleji pryč. Měl svůj plán. A Kraj měl nového povstalce a bojovníka. Pro Oslavový strom, pro zavražděnou duši hobití země.


"Má nejdražší,

Promiň, ale nemohu na tvou žádost přistoupit. Je to pro tebe moc nebezpečné. Já sám jdu naposledy, otec si nepřeje, abych dál chodil na Blata a já bych se měl řídit jeho přáním. A já nechci, abys šla se mnou, a mým přáním by ses měla řídit ty. Mám tě rád, a proto tě nechci ztratit. I Bralové z Dlouhé Stráně se na Blata bojí, prý tam viděli chodící stromy a další věci. Naši lidé tam občas jdou lovit, ale nikdy ne daleko. Pro dívku je to nebezpečné, i pro tak statečnou mladou Bralovou jako jsi ty. Ale až se vrátím, mohli bychom třeba jít sami pěšky do Lesan, nebo tak nějak, to by bylo docela dobrodružné, ne? Domluvíme se, až se vrátím.

S láskou,

Hugo"

Donamira dopis rozzuřeně zmuchlala a zahodila. "Dobrodružné! Tss... Jít pěšky do Lesan, och jak úžasné, už se celá třesu," dodala otráveně a lehla si na břicho na trávu.

"Já tak moc chtěla vidět chodící stromy. Hugo o tom pořád mluvil. A pak když se tam konečně můžeme vypravit, to najednou odřekne."

Snášel se podzim, zima už klepala na dveře a dny nebyly ani zdaleka tak hřejivé a slunečné jako o Radostinách. Byl Zimosmeť, měsíc mlh a pozdního Babího léta.

"Možná, když tě odmítá na Blata, k té stromové záhadě, vzít tvůj milý, mohly bychom tě tam vzít my a uchystat mu menší překvapení…," řekla po chvíli ticha Beladona. "Tedy pokud netoužíš po oslnivě dobrodružné a dechberoucí procházce do Lesan," dodala škodolibě a uhnula před jablkem, který po ní Donamira hodila.

"To by bylo skvělé," prohlásila prostřední hobitka nakonec. "Alespoň uvidí, že mě nemá pořád podceňovat."

"Můžeme jet k příbuzným do Dlouhé Stráně. Tam budeme moct přespat a nebudeme si muset všechny věci tahat s sebou jako minule. Záda mě bolí doteď," navrhla Mirabelka po chvíli konstruktivních návrhů.

"To není zas tak špatný nápad."

"Strýček Hildifons bude rád, že jsme zase jednou přijely," dokončila diskuzi Beladona a v nestřežené chvíli mrskla jablko zpátky po sestře a zasáhla ji do ramene.


"Kdo by řekl, že tady bude tolik komárů?" divila se zelenooká Bralová a rozzuřeně kolem sebe máchala rukama.

"Dávej pozor!" chytila jí ruku Beladona. "Málem jsi mě praštila."

"Promiň!" vyjekla Mirabelka a vzápětí uhodila Beladonu po předloktí. "Mám ho! Dostala jsem ho!" zajásala a utřela si ruku do šatů.

Donamira se zatvářila znechuceně.

"To místní obyvatelé nemají žádný přípravek proti těm odporným komárům? Nějakou bylinkovou mast, třeba? Něco co by je odehnalo?"

Beladona bezmocně rozhodila ruce. "Jak říkala tetička, Severní Bralové v téhle roční době takhle daleko do Blat většinou nechodí."

"A kam vlastně jdeme my?" dožadovala se odpovědi Mirabelka.

"Hugo mi vyprávěl, že když je tady na Blatech, přespává v malém domečku, co ho kdysi postavili Kšandičkové. Popsal mi i cestu, kudy se tam jde. Musíme se držet říčky, protékající Blaty, a po pár mílích na domeček musíme narazit."

Míle ubíhaly, ale mračen komárů jako by spíše přibývalo. Hobitky už se je už ani nesnažily odhánět. Donamira si v duchu nadávala, že ji nenapadlo zeptat se Huga, co s těmi komáry udělat.

"Jediné, co mě nutí jít dál je představa, co na to Hugo řekne, až nás tam najde," řekla hobitka po chvíli. Odpovědí jí byl jen spojený zachmuřený pohled modrých a zelených očí.

"Už tam přece musíme dávno být!" optimisticky zahlaholila Donamira po další chvíli. To už se nikdo ani se zachmuřeným pohledem neunavoval.

Beladona se rozhlédla po okolí. Scenérie byla všude stejná. Bažinky, trsy svěží trávy, zakrslé břízky sklánějící se do tůněk, sem tam výčnělky kamenů. Občas kachna, či nějaký jiný vodník pták a několik druhů vodních rostlin. A komáři. Najednou hobitka zaregistrovala velký rozložitý strom, kus napravo od nich, a dostala nápad.

"Tak a dost," prohlásil a zastavila se. "Už se tady plahočíme bůhvíjak dlouho a nic. Navrhuji si jít odpočinout támhle pod ten strom. Pod stromy většinou bývá komárů míň."

"Ale nezapadneme do bahna? Tady kolem říčky je půda pevná, ale dál…," chtěla namítnout Donamira, ale to už obě její sestry, znechucené množstvím komárů, bahnem i lezavým chladem, zamířily ke stromu.

"Počkat, ten strom je nějaký velký, tady na Blatech nerostou tahle velké stromy," dodala po chvíli prostřední sestra. Jako by mluvila do kamene. Její sourozenci byli pevně odhodlaní dosáhnout stromu stůj co stůj.

Mirabelka shodila batoh ze zad a svalila se ke stromu. Slastně zavřela oči. "To je nádhera!" Opravdu, kolem stromu byl vzduch jakoby čistší, voňavější a méně vlhký než jinde na Blatech. Komáři je také přestali pronásledovat.

"Je tu překrásně!" vzdechla Mirabelka.

"Ale odkdy mají stromy tak zvláštní větve?!" pokračovala Donamira odhodlaně, ale nestihla svou myšlenku rozvést.

Mirabelka, opírající se zády o kmen stromu zaječela a skácela se dozadu. Beladona uskočila. Stihla to jen tak tak. Na místě, kam si ještě před chvílí chystala lehnout, najednou stál… strom.

"Ten strom se pohnul!" koktala Donamira a očima velkýma jako talíře zírala na vysoký jilm.

"Nádherně? To jsem rád, že se vám tu líbí!" ozval se hlas z hůry. "Starý ent je vždycky rád, když z něj mají hobitci radost."

Sestry jen bez dechu stály a dívaly se. Pro jednou ani jedna z nich nebyla mocna slova.

"Mám rád hobity, občas je vídám, jak sem chodí. Jejich hlasy a tváře mi připomínají enťata, naše děti, tak dávno ztracená."

"Enťata?" zmohla se na slovo nakonec Beladona.

"Pojďte, malí človíčkové. Nebuďme ukvapení, ale už se stmívá. A to pro vás není dobré, jak jsem pochopil. Odnesu vás do lesa, kde budete v bezpečí. Ukvapený… vždycky mi říkali, že jsem ukvapený. Možná proto jsem se dostal až tak daleko… kde jsou… entky i enti? Zbyl jsem sám? Starý ent v hobití zemi. Ukvapený, to je tím, že jsem ukvapený. Ale nikdy už asi jiný nebudu."

Hobitky, pokud se to tak dá říct, vypadaly více než konsternovaně. Mluvící strom, to tu opravdu ještě nebylo. A to ani nevěděly, jak moc je takový strom sdílný. Nebo spíše, ochotný vyprávět o svém poslání.


"Odešly ze svých zahrad a pak už jsme je nikdy neviděli," dokončil své povídání ent. "Vyšli jsme je hledat, my, enti strachující se o své ženy. Ale nenašli jsme je. Ostatní se pak vrátil zpátky do lesů, ale já zůstal tady. Je mi tu dobře, na okraji hobití země. Připomínáte mi enťata a ženy, které jsme ztratili. Mám váš národ rád. Hum hůr hum."

Oči, zelené jak mech, vyzařovaly bolest ze ztráty ale i jakýsi klid a mír. Boj proti osudu nebyla entí specialita. Spíše přečkávali, než bojovali. A tento ent také přečkával, u hranic Kraje, daleko od svého lidu a blízko hobitů, u kterých mu bylo dobře. Ale nikdy s nimi nemluvil, ani se jim neukazoval. Hobitím stezkám po Blatech se vyhýbal a chodil se cestami vlastními, odlišnými. Vypadalo to, že chce být neviditelným strážcem Kraje. Duchem, ochráncem místa a Géniem Loci. Že pro něj kousek hobití země na Kraji Středozemě znamená něco více, než jen přechodný domov. Že v něm vidí nějaký význam, něco velkého a skrytého. Význam stromů, alejí, rybníků a zvlněných kopečků s obyvateli, poklidně obdělávajícími svá políčka. Význam toho, o čem kdysi vyprávěly entky.


Entova slova zněla Donamiře v hlavě, když se svými sestrami seděla v malém srubu a čekala na Huga.

"Co ti dal?" otázala se nejstarší rusovláska po chvíli.

Když se s entem loučily, odvedl si starý jilm Donamiru trochu stranou a předal jí balíček z listů. Beladona ani Mirabelka neslyšely, co si ti dva povídali, ale bylo jasné, že je to něco důležitého.

"Jsi nejméně uspěchaná, a proto se mi líbíš, myslím, že je na tebe spolehnutí. Musíš vědět, musíš pochopit. Cítím, že se tady začíná dít něco nedobrého. Kraj může být v nebezpečí, Kraj bude v nebezpečí. Vezmi si to. Dej to tam, kde bude všem připomínat, že váš domov je svázán s krajinou a duší stromů. A že když je strom velký a silný, odolá bouři."

Chvíli bylo ticho, než Donamira rozevřela dlaně a sestry uviděly, že v nich drží malý semenáček zabalený v balíčku z listů.

"Tohle mi dal. Jako požehnání pro Kraj. Mám ho vysadit v samém srdci Kraje, vyroste z něj strom, trochu entí strom, a až přijdou zlé časy…," chtěla doříct Donamira, ale byla přerušena.

"Donamiro?!" přerušil ji překvapený výkřik. Hugo Bulík vešel do dveří a zůstal bez dechu zírat na tři sestry sedící kolem stolu a diskutující nad malým semenáčkem.


"Donamira stromek zasadila na Oslavové louce v Hobitíně. Považovala Kopec za srdce Kraje a tak ho dala právě tam. Strom vyrostl a stal se velkým a silným. Mnoho radostí se pod ním odehrálo, než ho Lotovi muži pokáceli," dokončil povídání Gandalf.

Sam vypadal velice zamyšleně.

"Jestliže starému entovi připomínali hobiti enťata a jak mluvil o entkách…," začal opatrně.

Gandalf ho obdařil úsměvem. "Ano, mistře Samvědě, mnohokrát jsem o tom už dumal. Ale, celé se to stalo před takovým časem, že kdoví, co se s entkami stalo. Pokoušel jsem se pak starého enta najít, ale nepovedlo se mi to, myslím, že odešel…"

"Neodešel!" vyjekl najednou Sam, jak si vzpomněl na svého bratrance Jindru a jeho dobrodružství.

Gandalf překvapeně vzhlédl.

"Bratránek Jindra ho viděl. Kdysi mi vyprávěl o tom, že na Blatech viděl chodící strom. Byl z toho celý pryč. Ted Pískař mi tenkrát nevěřil, když jsem to vyprávěl v hospodě," dodal Sam uraženě. "Říkal, že Jindra vidí leccos, i věci, které nejsou. Ale tohle mu ukáže!" Bylo vidět, že Sama stará křivda stále ještě bolí.

"Ano Same, ale ten strom už není, nebude ti věřit. Ale ty máš také semenáček, semenáček Mallornu. Duše Kraje, kterou pomáhala sázet Donamira, byla skácena Lotem. On za to zaplatil životem. Myslím, že ale Kraj je od Donamiřiny doby s tím místem, s Oslavovou loukou, a se stromem na ní rostoucím tak nějak spjat. Jak se vedlo stromu od enta, vedlo se i Kraji a co tam žádný strom není, jde to s Krajem z kopce. Nejdřív Loto a pak Sarumanovo řádění. Bez své duše už Kraj nikdy nebude jako dřív. Musíš tu duši obnovit, Samvěde, vysadit semínko Mallornu a obnovit Kraj ve své kráse. Bude to potřeba," poslední slovo Gandalf spíše zamumlal.

"Gandalfe, mluvil jste o tom, co přijde, proč se tak bojíte? Porazili jsme Saurona, bude dobře!"

Čaroděj si povzdechl. "Lidé se nemění, a ostatní bytosti také ne. Vždycky se najde někdo, kdo bude chtít vládnout ostatním, někdo, kdo bude mocný a bude o tu moc stát."

Sam si mimoděk vzpomněl na slova paní Galadriel a zachvěl se.

"A je důležité, abychom tu měli někoho, kdo by nám připomínal, jak krásný je prostý život malinkých lidiček."

Sam potřásl hlavou, byl hobit, tohle na něj bylo moc a nedávalo mu to smysl. Jako téměř nic z čarodějova vyprávění.

"Máte ještě nějaký příběh?" změnil raději téma. "Mluvil jste o Mirabelce a Donamiře, ale co Beladona?"

Gandalf vytáhl svazek listů a rozložil ho na stůl před Sama. Samvěd se na ně zvědavě zadíval.

"Tohle," ukázal Gandalf, "Je příběh vílí nevěsty."