Dnes vás čeká příběh poslední, nejstarší ze sester. Příběh poslední, o úplně posledním dobrodružství Beladony, Donamiry a Mirabelky. Zároveň se zde také uzavře i mnoho jiných příběhů. Gandalfův, nebo třeba ten Samův. Konečně zjistíte, jaký měla ta Gandalfova návštěva smysl a i v čem udělal královský písař velkou, pro někoho možná i osudovou, chybu.
Zároveň se jedná o na dlouhou dobu poslední povídku z mé dílny. Ale nevěšte hlavu, Tani jich má v zásobě ještě plno.
.
Věnováno všem, kteří nemají sílu odejít.
"Mami a proč nemůžu jít za Gandalfem?" ječel malý Bilbo a tahal matku za sukně.
"Už jsem ti to říkala stokrát. Mluví s tvým dědečkem," opáčila Beladona Pytlíková.
"Ale já chci ohňostroj!"
Beladona si hluboce povzdechla. Její manžel syna v některých věcech neuvěřitelně rozmazloval.
"Ne!" sežehla potomka ledovým pohledem modrých očí.
"Ale mamí!"
"A neječ mi tady, malý pane Pytlíku. Musím dodělat svou korespondenci," nasadila hobitka upjatý ton.
Bilbo se zaškaredil. Nudil se, příšerně se nudil. Jak moc si přál, aby jeho matka přestala psát otravné dopisy svým sestrám a šla si s ním číst. Bilbo už číst uměl, matka ho to naučila. Najednou dostal nápad.
"Mamí! A můžu si ty dopisy přečíst?" zeptal se bezelstně.
Beladoně došla trpělivost. Hrábla do zásuvky svého psacího stolu a podala mu první svazek papírů, který našla.
"Na, a běž do svého pokoje," nakázala synovi a nekompromisně za ním přibouchla dveře. Potřebovala to dopsat. A Bilbovi bude s jeho slabikováním trvat pěknou chvíli, než papíry přelouská.
Bilbo fňukl a vydal se do pokoje.
"Malý pan Pytlík!" ozval se po chvíli hluboký hlas a zaklepání na dveře. Bilbo vyskočil z postele, na které se válel, a zvědavě šel otevřít. Kdo to může být? Pan Pytlík, tak ho nikdo neoslovoval. Ale líbilo se mu to. Cítil se pak starší, než doopravdy byl. Velký a dospělý hobit.
Když dovnitř nakoukla šedivá hlava, Bilbo vypískl a vrhnul se příchozímu do náruče.
"Gandalfe!"
Čaroděj se usmál při pohledu na to, jak mu mladý hobit zuřivě objímá kolena.
"Jsem rád, že tě zase vidím, Bilbo."
"Chyběl jste mi, Gandalfe. Byla tu taková nuda!"
Gandalf nevěřícně zakroutil hlavou. "Nuda? Nevěřím, že by tvoje matka dokázala být… nudná."
"Byla!" zažaloval hbitě Bilbo. "Pořád jenom něco píše. A nechce si se mnou hrát. Ale dala mi něco na čtení. Už umím číst!" řekl hrdě a odběhl, aby Gandalfovi ukázal svazek papírů, které si četl.
Gandalf si svazek vzal a s předstíraným zájmem prohlédl. Pak ale zalapal po dechu. Jeho hlas zněl smrtelně vážně. "Tohle ti Beladona Bralová dala, aby sis z toho četl?"
Bilbo poznal změnu v chování starého muže a bezděčně couvl do rohu.
"Jo," špitl.
Gandalf listoval papíry.
***
"Po naší svatbě si rozhodně nepřeji, drahá, abys dělala tak pobuřující věci jako dosud. Dobrodružné výpravy!" pan Bungo Pytlík poslední dvě slova pronesl s odporem.
Beladona po něm šlehla očima. Jejich pohledy se setkaly. Dobrácké, hnědé oči váženého pana Pytlíka a modře planoucí pohled nejstarší dcery starého Brala.
Hádky u nich nebyly nijak výjimečné. Ale Beladona přesto neztrácela naději, že po svatbě to bude lepší. Až se usadí, do té krásné nory, co pro ni zbudoval, určitě Bungo najde zalíbení i v její dobrodružné povaze. Beladona ho milovala. Říká se, že protiklady se přitahují a u ní to platilo dvojnásob. Nedala na rady svých sester, bratrů i své matky, aby si našla někoho, kdo jí bude podobnější, někoho, komu nebude vadit i jen zvuk slova "dobrodružství". Byla si jistá, že vážený pan Pytlík ji také miluje. Viděla to z jeho pohledů, jakými se na ni díval, i z polibků a objetí, která jí dával. Měl ji opravdu rád. Jen se s ní takříkajíc nedokázal smířit.
Beladona si v duchu povzdychla. Proč to její sestry musí mít tak jednoduché a ona tak zamotané? Beladona se, ač byla nejstarší, vdávala nejpozději. Jako první měla svatbu Donamira. S Hugem se k sobě skvěle hodili a šuškalo se, že spolu tajně chodí na dlouhé výpravy někam do Severní čtvrtky. Jen Donamiřiny sestry věděly, kam hobitka ve skutečnosti míří, že chodí za starým entem a povídá si s ním.
Že se vezmou Mirabelka a Hrdomír, s tím počítali snad všichni kromě nich dvou.
A koho si vezme Beladona… Bylo to složité, bylo to tak moc složité a tak to bolelo!
"Ano, jistě," sklonila hobitka hlavu. Po svatbě se jí narodí první dítě, pak přijde ještě kopa dalších dětí, určitě na žádné dobrodružství nebude mít čas! Přesvědčovala zoufale sama sebe. Něco v ní se ale bouřilo. Vzhlédla a v duchu učinila Rozhodnutí.
***
"Bude to naposledy."
Ta slova vibrovala prostorem a odrážela se od smutných očí tří sester.
"Poslední dobrodružství? Jako že už žádné další nebude? Žádná výprava?" Mirabelka se tvářila nechápavě.
Beladona si vyměnila pohled s Donamirou. "Ano. Poslední výprava."
"Ale proč?"
"Mirabelko… Už je to pryč. Ten čas je pryč. Ty máš Hrdomíra a Rádovsko. Donamira chodí s Hugem na Blata a já si budu brát Bunga. Už se nescházíme tak jako dřív. Jak je to dávno od naší poslední výpravy? Budeme mít děti a rodiny a všechno někdy končí. A…," maličko se jí zachvěl hlas.
"Můj muž si nepřeje, abych dále chodila za dobrodružstvím. Já… měla bych jeho přání respektovat. Tohle je poslední příležitost někam jít."
Rudovlásky se na chvíli odmlčely.
"Je to škoda," hlesla po chvíli Donamira. "Líbilo se mi to. A nic to nemůže nahradit."
Pak bylo zase chvíli ticho. Chmury prostupovaly jejich společnost jak temný mrak.
Najednou promluvila Beladona. Mírně zrudla v obličeji a tvář se jí zkřivila odhodláním.
"Ale jestli tohle má být naposledy…"
Mirabelka vzhlédla a zelené oči se jí rozzářily nadšením.
"..bude to něco velkého!"
***
Les začal temnět a stíny se prodlužovaly. Beladona si přitáhla plášť těsněji k tělu. Otočila se na Mirabelku. Ta se choulila u paty velkého dubu a nevypadala nijak odhodlaná dnes pokračovat v cestě dál. Donamira tišeji než myška přecházela kolem a pátrala bystrýma hobitíma očima v zelených haluzích po záblesku stříbrných vlasů a vážných tváří sličného lidu.
Výprava za elfy. Dobrodružství, kterým jejich velké cesty vlastně tak nějak začaly. A kterým také skončí. Pokusí se najít elfy, najít je a promluvit s nimi. S elfy… jen při zvuku toho jména se jim točila hlava. Vždyť o elfech, krásných a záhadných slyšely tolik příběhů a pohádek. Samozřejmě, že nevěřily všemu, třeba ten příběh o elfí válce kvůli třem drahým kamenům byl určitě jen vymyšleným poučením pro některé zlobivé a chamtivé hobití děti. Ale další příběhy… Musí je najít. Vznešení elfové, vysocí elfové, krásní elfové.
"Určitě tady budou. Hrdomír říkal, že je sem chodil pozorovat," řekla Mirabelka.
Starší hobitky se po sobě podívaly. Obě měly jisté pochybnosti ohledně Hrdomírova tvrzení. Nabyly přesvědčení, že se před Mirabelkou jen vytahoval, když tvrdil, že je sledoval a viděl je. Ale Mirabelka byla naprosto přesvědčená o jeho pravdomluvnosti. Takže skryly ironické pousmání a pokračovaly v cestě.
***
"Už tady hledáme dost dlouho," prohlásila Donamira o hodinu později, když prošly po krátké zastávce další kus lesa. "Celý den nic a teď už je skoro tma."
"Pojďte, vrátíme se. Co by elfové dělali tady, v Zálesí? Když už tak chodí po Východní cestě. Tady ne."
Beladona se zatvářila umíněně.
Z lesa se začaly ozývat podivné, táhlé zvuky.
"Možná ještě stihneme dojít na kraj lesa a udělat nějaké slušné tábořiště. Ne v mraveništi jako posledně," podotkla Donamira.
"Ještě kousek. Ještě míli a pak se vrátíme!" slibovala Beladona. V očích se jí rozsvítila tvrdohlavost lovce.
Její sestry si povzdechly. No, co mají dělat?
"Pitomý kořen!" zašeptala Donamira zlostně, když potřetí zakopla.
"Je tu taková tma, že ani nevíme kde je vpředu a kde vzadu. Můžeme klidně chodit v kruzích nebo spadnout do nějaké rokle a ani to nepoznáme!" pokračovala a zlostně trhla šaty, které se jí zapletly do ostružin.
Beladona ji neposlouchala. Upřeně se dívala před sebe, obličej naplněný bázní podivně smíšenou s nadšením.
Elfové přišli. Deset, dvacet i víc. Vtáhli tři sestry do víru svých tanců a písniček s takovou nenuceností a lehkostí, jako by s nimi už od začátku počítali. Tancovali, smáli se, hodovali a pili. Hobitky najednou zjistily, že se ocitly přímo uprostřed jejich víru, ani nevěděly jak. Batohy jim byly odebrány, vlasy učesány a šaty upraveny.
Byly oslovovány jmény, ač si nepamatovaly, že by je říkaly. Elfové mluvili o jejich bratrovi a otci, o Gandalfovi a dalších Bralech z jejich rodiny. Jako by přesně věděli, kdo jsou a kam jdou. Nenuceně si vyprávěli o jejich vlastních dobrodružstvích a rodinných vazbách. Někdy západštinou, jindy svým vlastním jazykem, kterému hobitky nerozuměly. Co chvíli některý z elfů propukl ve zvonivý smích nebo začal zpívat veselou písničku.
Tři sestry se smály, tančily, jedly a pily. Ničeho nebyl nedostatek, nic nebylo bez radosti. Trvalo to den, týden, rok nebo hodinu? To říct nedokázaly.
Beladona najednou zjistila, že sedí na heboučké trávě, v ruce má pohár toho nejlahodnějšího nápoje, který kdy okusila a baví se s vysokým elfem se zlatými vlasy. I přes opojení, ve kterém se vznášela, vytušila, že se nejedná jen tak o někoho. Nicméně radost večera jí rozvázala jazyk a tak začala mluvit.
"Jste na nás tak milí. Vždycky jsem slyšela, že elfové jsou nepřístupní, uzavření. Strašlivě chladní," prohlásila maličko zamyšleně a pousmála se, když se před ní mihla Mirabelka, tančící s elfkou v bílých šatech.
"Dnes je nový rok, den oslav a radosti. Den, kdy se můžeme uvolnit a tančit," odpověděl její společník a bedlivě ji pozoroval. "A navíc, vy nejste jen tak někdo. Máte v očích světlo elfů."
Beladona vytřeštila oči. "Prosím?"
Elf se zasmál zvonivým smíchem. "Jmenuji se Taurion a jsem vyslanec pána Elronda z Roklinky."
Beladona nic nechápala. Elfova slova nic nevysvětlovala. "Neptej se elfů na radu, řeknou ti ano i ne," znělo jí v hlavě. Kdo jí to říkal? Že by Gandalf? Ale když ona se na nic neptala, nechtěla nic vědět. Chtěla… co vlastně chtěla?
Rozhlédla se po svých sestrách. Donamira zasněně naslouchala nějaké podivné cizí písni a Mirabelka trhala květy a vplétala si je do vlasů. Obě vypadaly tak šťastně.
"Chtěla bych, aby to nikdy neskončilo," řekla nakonec nahlas. Pomyšlení na to, že se už nikdy se svými sestrami nevypraví na žádné dobrodružství, už nikdy nebude vylézat z pokoje pod příkrovem noci, neuvidí moře, nevrátí se ke starému entovi ani si nezatančí s elfy, jí vhánělo slzy do očí. Věděla, že to musí skončit, ale když k tomu mělo konečně dojít… Její sestry se jí začaly odcizovat. Věděla, že by toho měly nechat, že by to dnes mělo být naposledy, že bude lepší, když svá dobrodružství ukončí teď, dokud na ně mají pěkné vzpomínky. Každá měla před sebou svou cestu a bylo na čase, aby se konečně definitivně rozdělily. Tohle všechno Beladona věděla, tohle všechno chtěla. Tak proč to tak moc bolelo?
"Je mi to líto. Že se tohohle všeho budu muset vzdát," řekla nahlas.
"Každý se musíme vzdát toho, co je nám blízké. Každý den, každou hodinu," odpověděl jí elf. "A někdy se musíme vzdát jednoho, abychom získali druhé. A občas," nepatrně zvýšil hlas, "se musíme vzdát toho, co milujeme a na čem nám záleží proto, abychom se vyvarovali velké bolesti. Protože setrvávat v minulosti a vzpomínkách a neměnit se když svět kolem nás uhání dopředu, to může být to největší prokletí ze všeho," na konci v sobě jeho hlas nesl bolest. Bolest tisíců let.
"O čem to mluvíte?" vydechla Beladona. Elf sklonil hlavu, stesk v jeho očích bodal jako dýky.
"Přečtěte si to, je to pro vás. Třeba pak najdete sílu. Sílu opustit to co bylo a vydat se k tomu, co bude. A nebudete trpět tak, jako ona."
"Kdo?"
Jeho slova byla více zašeptáním: "Má sestra."
***
Tři sta let. Tři stovky nádherných, úžasných a strašných let. Co je takový čas v životě elfa? Peříčko, prach, nic. Vůbec nic. Jen mžitka na tváři věčnosti. Tak proč se mně to zdá jako celé věky? Možná proto, že nejsem tak úplně elf. Ne po tom všem. Možná jsem nasála část… jeho. Možná už nejsem elfka ze Zeleného hvozdu. Jsem manželka perian z kopců od Velké řeky. Ani elf, ani nic jiného.
Milovala jsem ho. Opravdu jsem ho celým svým bytím milovala. Ale on byl smrtelný. Odešel, tak jako mnozí z jeho lidu. I jako jeho děti. Jako mé děti. Mé krásné děti.
Bylo bláznovství si myslet, že budou nesmrtelné. Ano, žily o trochu déle, ale co je trochu déle v životě elfa?
Plakala jsem u jeho mrtvého těla. Zabalovala jsem do bílého pohřebního rubáše i všechny své děti. A vnoučata. A pak další a další. Oni odchází, jen já přetrvávám. Ale také budu muset odejít, tady žít nemohu.
Budou mě postrádat. Vždyť jsem to byla já, kdo je odvedl z bídy kopců do bohatých lesů. Vždyť jsem to byla já, kdo je naučil lovit, vyrábět krásné věci a zpívat písně. To já je naučila číst a psát v řeči lidí. A byla jsem to já, kdo se nakonec stal ženou jejich vůdce. Budu jim chybět. Ale… už tady nemůžu dále zůstat. Všechno tady mi připomíná jeho a naše drahé děti.
Nezbývá než se rozloučit a jít. Budou se mě snažit zadržet. Ale tentokrát se jim to nepovede. Už jednou se jim to povedlo. Když jsem ze zvědavosti překročila Velkou řeku a vstoupila do jejich vesnice. Tehdy mě zadrželo mé srdce. Nemohla jsem snést pohled na jejich bídu a zoufalství. Neuměli číst, psát, lovit. Slitovala jsem se nad nimi a odvedla je do lesa. Naučila jsem je vše, čím teď jsou. Dala jim novou naději. Pak jsem chtěla odejít, podruhé. Ale nemohla jsem. I tehdy mě zradilo mé srdce. Stala jsem se paní jejich lidu, ženou jejich vůdce. Byla jsem s nimi v dobrém i zlém. Nejdřív kvůli jejich rodu, pak kvůli mému muži a nakonec kvůli našim dětem. Ale teď, teď tady nejsou a já jsem svobodná. Ne, ne svobodná. Možná jen zoufalá. Příliš zoufalá.
Změnila jsem se? Možná ani ne, spíše jsem změnila je. Moje děti jsou jiné než ostatní jejich lidu. Vyšší, plavovlasí a štíhlejší. Daleko odvážnější. Více… elfí. Jsou jiní. Napůl elfi, napůl pheriannath. Jak to skončí? Budou mít navždy něco z elfí krve? Bude to jejich zkáza? Nebo jejich požehnání?
Rozloučení. Už nastává. Musím se rozloučit, musím odejít. Poslední políbení na čelo. Loučení. Oni vlastně ani neví, že je to loučení. Nebudu jim to říkat. Nenechali by mě. Má pravnoučata mě milují, a jejich děti také. Ale je to moc bolesti, přetrvávat, zatímco oni odcházejí.
Nechám jim jen tento spis. Dopis na rozloučenou. Poslední vzpomínku na tu, která s nimi žila a která milovala perian.
Poslední vzpomínku na vílí nevěstu.
***
Beladoně se v očích zaleskly slzy a začaly si razit cestičku po tváři. Někdy je opravdu lepší odejít.
***
"Slečna Beladona Bralová si pana Bunga Pytlíka vzala pár dní poté, co oslavila elfí nový rok. Do roka se jí narodil syn, Bilbo. Její manželství nebylo právě z nejšťastnějších, měli s Bungem jen málo společného. Ale přesto by se dalo říct, že se až do konce života hluboko v duši milovali a uznávali.
Mirabelka a Donamira si vzaly Hrdomíra a Huga. Žily šťastnější manželství a ještě několikrát se vydaly se svými muži za dobrodružstvím. Ale postupně i ony založily rodiny a musely svých cest nechat.
Tři sestry se pak už nikdy nesešly jinak, než na poklidném čajovém dýchánku. Postupně se mezi ně vkradl stín jejich zmizelého bratra a vzpomínka na jejich dobrodružství se stala tíživou a nechtěnou. Beladona dopis uklidila, pečlivě uklidila, aby ze své mysli smazala stopy viny. I když jí tenkrát dopis dokázal pomoci jít dál, poté jí příliš mnoho připomínal horkokrevnost a nerozvážnost plavínů a svou vlastní chybu, když se tak pošetile chlubila svým velkým dobrodružstvím bratrovi. Ale ten příběh, Same, ten příběh vílí nevěsty je důležitý a stojí za zaznamenání. A proto ho dávám tobě. Udělej opis do Červené knihy. Váš lid musí pochopit, že někdy je načase jít dál a ne jen dlít v minulosti. Budete to potřebovat. Temnota nebyla navždy poražena a hobiti se musí zocelit, aby jí dokázali vzdorovat. Musí v sobě najít sílu odvrhnout staré a přijmout nové."
"A někdy se prostě musí vkročit na jinou cestu a po ní se dát. Vykročit ze staré cesty a jít po té nové. Odejít, odplout pryč," zamyšleně zašeptal Sam a jeho oči se dívaly někam dál, dál a výš.
***
"Otče, proč mi tu knihu dáváš?" zeptala se starce.
Sam ji pohladil po vlasech. "Elanor, musíš pochopit. Od té doby, co tvá matka zemřela, zde na světě pro mě již není místo. Musím jít dál. Budu následovat pana Froda, odejdu na západ. A tobě tu přenechám Červenou knihu. S vylíčením dobrodružství pana Bilba i pana Froda. A pár mých dodatků," zašeptal starý hobit.
Stál se svou dcerou na kopci a zakalenýma očima sledoval scenérii Západní Marky. Měl Kraj rád. Ale byl čas vydat se na další dobrodružství.
"Jsou tam příběhy, které jsem ti nikdy nevyprávěl a které by tě mohly zajímat, Elanor," řekl tiše. "Uchovej je, Gandalf říkal, že jsou důležité."
Elanor tekly slzy po tvářích, když objala svého otce. "Slibuji."
Sam se usmál. Naposledy na svou dceru, naposledy na svůj domov. Pak se otočil a odešel vstříc konci svého příběhu tak, jak končí příběhy všech velkých postav. I tří sester, rudovlásek z rodu Bralů.
