Tři sestry - Mirabelka

První část triologie povídek Tři sestry, o jejímž vzniku jste se mohli dočíst už před Vánoci.

První povídka pojednává o nejmladší z dcer Starého Brala - o Mirabelce Bralové, později Brandorádové. A zároveň uvizuje příběh, který se bude vinout všemi třemi díly.

Přeji příjemné počtení!

---

Královský písař Findegil otočil stranu knihy, jejíž opis pořizoval. Teď to ještě nevěděl, ale časem to bude jedna z nejslavnějších knih Ardy. Opis opisu Červené knihy. Kniha knih. Findegil zamžoural na první odstavec. Tohle už byly vlastně jen Dodatky, s příběhem nesouvisející. Rychle text přelétl pohledem a pak bez zájmu přeskočil. Tohle nebylo důležité, to mohl vynechat. Král, alespoň tak to Findegil pochopil, měl zájem jen o přepsání těch velkých příběhů. Ostatní mohou zůstat ve staré rozpadající se knize v knihovně ve Velkých Pelouších. A tento příběh mezi ty důležité nepatřil. Nebyl velký a nevystupovali v něm hrdinové. Findegil prolistoval až na konec. Ano, tento příběh může směle zapomenout.

***

Sam se vracel do Dna Pytle z procházky se svou nastávající Růžou Křepelkovou. Vesele kráčel po cestičce, ještě celý omámený z jejich schůzky. Občas se zastavil, aby si tu a tam utrhl stéblo trávy a zamyšleně ho strčil do pusy. Vycucával sladkou šťávu a vzpomínal přitom na stejnou sladkost Růžiných polibků. Není se tedy co divit, že k zeleným kulatým dveřím své, tedy skoro své, nory přistoupil duchem nepřítomen. Vůbec si nevšiml, že je nora otevřená a někdo je uvnitř. Prošel vchodem a chtěl podle zvyku zamířit do kuchyně. Ale zjistil, že mu v cestě něco, nebo spíše někdo, stojí.

"Gandalfe!" vyjekl hobit. "Nečekali jsme vás!"

"Mistře Samvěde," čaroděj trochu pokýval hlavou.

"Co tady děláte? Tak najednou?!" vypískl hobit, celý pryč z toho nenadálého překvapení.

"Až tak zhurta na starého přítele, Samvěde? Co takhle: To je ale milé překvapení! Vůbec jsme nečekali, že byste se sem trmácel až z Gondoru. Nechcete čaj?" opáčil podmračeně Gandalf.

Sam lehce zrůžověl. "A chcete čaj?"

"Dvě lžičky medu, prosím," zněla odpověď.

Sam se kolem čaroděje protáhl do kuchyně a postavil konvici s vodou nad oheň.

"A ohledně toho, proč jsem tady," nakoukl Gandalf za ním a obezřetně se vyhnul lustru, "musel jsem přece zkontrolovat, jestli jste to tady po Sarumanově řádění dali dohromady. A chtěl jsem vás všechny vidět," vysvětloval Gandalf. Ale z jeho tonu bylo vidět, že ve skutečnosti byly jeho záměry úplně jiné. Sam to postřehl, ale říkal si, že počká, až mu čaroděj sám řekne, proč přijel a co má v úmyslu.

"Ale Gandalfe, určitě jste nepřišel jen proto, abyste nás zkontroloval," nevydržel čekání hobit, když už oba seděli u stolu, před sebou kouřící se hrnky s čajem a malinový koláč.

Gandalf se pousmál. "Částečně máš pravdu, mistře Samvěde. Jsem tu ještě kvůli jinému důvodu. A když tu není Frodo…"

Sam se ošil. Nic o Frodovi Gandalfovi neříkal. Zřejmě si čaroděj musel informace zjišťovat předem. Frodo totiž právě odjel do Velké Kopaniny. Samovi už bylo naprosto jasné, že Gandalfova "návštěva" nebyla náhodou. Ale nebylo mu jasné, proč by se Gandalf táhl až tak daleko, do Kraje, jen aby si mohl promluvit s ním, obyčejným Samem Křepelkou.

"Chtěl jsem mluvit hlavně s tebou, můj milý hobite," dodal Gandalf, jako by četl Křepelkovy myšlenky.

Sama tak překvapilo označení "Můj milý hobite", že se ani nezačal strachovat, co ho v podivných záležitostech čarodějů čeká.

"Hobiti jsou velice… nedobrodružná stvoření. Klid, pohoda a dobré jídlo, to je vaše," přerušil Samovy rozpaky Gandalf.

Sam zaraženě přikývl. Vůbec nechápal, kam rozmluva směřuje.

Gandalf se zaklonil a vytáhl dýmku. Vypadalo to, že přemýšlí. Pak začal zcela bez úvodu vyprávět.

Sam si povzdychl. Pan Smíšek měl pravdu. Gandalf byl teď ještě tajnůstkářštějští než obvykle.

"Pamatuji si doby, kdy se po Kraji, po tom Kraji, kde se nikdy nic zvláštního nestalo a největším dobrodružstvím tam byla splašená kravka. Po Kraji, jehož obyvatelé měli největší strach z toho, že někdo přijde a jejich klid jim vezme. Po tom Kraji, kde se za celou dobu odehrála jen jedna bitva a i to byla spíše potyčka… Zkrátka, kdy se po tom klidném a mírumilovném Kraji proháněli hned tři dobrodružní hobiti."

Sama to proti jeho vůli zarazilo. Vůbec se mu nelíbilo, že Gandalf začal takhle zprostředka, aniž by mu cokoliv vysvětlil. Ale co, jak říkal Kmotr, princezny a draci, to není nic pro něj. A věci čarodějů už vůbec ne.

"Byli to nejdobrodružnější a nejkurážnější půlčíci, které jsem kdy potkal. Daleko statečnější než Frodo, Smíšek i Peregrin. Dnes už se na ně skoro zapomnělo. Ale to nesmí. Přichází zlé časy. Lidé si musí pamatovat to, co bylo, aby měli sílu bojovat za svou milovanou zem…" Gandalf se odmlčel a zabafal z dýmky.

Odvážnější než Frodo i než velcí bojovníci Smíšek a Peregrin? To se Samovi nezdálo. Vůbec se mu to nezdálo. "Tři dobrodružní hobiti? A odvážnější než pan Frodo? Jeden, možná. A že by se proháněl po Kraji? Jen kdyby to rodina dobře ututlala. Ale tři…," namítl nesměle. "A neznám nikoho, kdo by to s mečem uměl lépe než pan Smíšek. Vždyť porazil toho zlého krále Černých jezdců. A Pan Pipin zabil krále zlobrů… To nikdo z našich nikdy nedokázal."

"Víš, Samvěde, oni neuměli s mečem. A nikoho nezabili. A přesto byli velice stateční. Oni to totiž nebyli hobiti. Byly to hobitky, tři pozoruhodné sestry," řekl Gandalf a vytáhl z brašny stužku, na které visela bílá mušlička.

***

Když šel Gandalf navštívit Bilba, nečekal, že budou mít takovou společnost. Bilbův svěřenec Frodo se totiž i se svým kamarádem Smíškem Brandorádem usadil ke stolu namísto toho, aby si šel hrát ven. A navíc byl více než odhodlaný dozvědět se všechny novinky z dalekých zemí.

Gandalf se zamračil. Ten hobit byl až neobvykle zvídavý. Ale co, zprávy z Dolu nejsou nic tajného a Bilbo byl očividně pyšný, jak skvělého má synovce a neustále na Froda spokojeně kýval. Mladý pan Pytlík plnil všechny předpoklady pro pokračování v Bilbových stopách a doslova hltal každé Gandalfovo slovo. Zato nejmladší hobit se evidentně nudil. Budoucí Pán Rádovska na židli neustále poposedával, kýval nohama a nenápadně se snažil Frodovi naznačit, že by třeba mohli jít dělat něco jiného a dle jeho názoru určitě zábavnějšího, co by v sobě zahrnovalo minimálně mrkev a pár rajčat. Ale němé prosby nebyly vyslyšeny a dle Frodových lesknoucích se očí, jak se zápalem sledoval Gandalfovo vyprávění, bylo jasné, že ještě dlouho vyslyšeny nebudou.

Smíšek svou snahu konečně vzdal a začal si hrát s malou mušličkou, kterou měl pověšenou kolem krku. Gandalf se na něj podíval. Zamračil se a hobit s sebou škubl. Není nic pěkného, vidět čaroděje mračit se.

Gandalf se zarazil. Byl právě uprostřed vyprávění o tom, jak probíhají stavební práce v šachtě číslo tři v důlních síních pod Horou, když své líčení přerušil. Hobitova hračka ho více než zaujala.

"A jak si vede Balin?" pokusil se Bilbo znovu navázat konverzaci, ale setkal se s neúspěchem. Gandalf ho naprosto ignoroval a podmračené sledoval Smíškovu mušličku.

"Jak jsi k ní přišel?" zeptal se Istari nakonec.

Půlčík se zamračil. Ale čaroději se odmlouvat nevyplácí. "Dal mi ji tatínek, že je po mé prababičce."

Gandalf se náhle pousmál. Úsměv mu prokmitl tváří tak rychle a nečekaně, až malý hobit nadskočil. Gandalfova další slova mu na klidu nepřidala

"To by mě zajímalo, jak se na ni Hrdomír tvářil."

***

Když se Mirabelka Bralová vrátila ze svobodného trhu na Bílých vrších, kam tolik toužila jet, vypadala spíše sklesle než radostně. Zatímco její sourozenci byli nadšení - vždyť viděli tolik věcí a lidí, ona se společnosti vyhýbala a nikomu neřekla, co se stalo. Její sestry se z ní několikrát snažily nenápadně dostat, co se stalo a proč ta změna, ale nepodařilo se jim to. Ne, dokud se Beladona nerozhodla jednat přímo. Už jí štvalo vidět sestru nezvykle zaraženou a tichou.

"Má to co dělat s Hrdomírem?" udeřila na Mirabelku její nejstarší sestra. Věděla o tom zvláštním "vztahu" který spolu nejmladší Bralová a syn Pána Rádovska mají. I když bylo jasné, že Mirabelka má pro vysokého hobita jistou slabost, jejich setkání nakonec vždycky skončilo strašnou hádkou. Ta poslední byla jen krůček od nenávisti na život a na smrt a nikdo nečekal, že by se to po čase zlepšilo. Proto Beladona předpokládala, že právě výskyt Hrdomíra Brandoráda v Bílých vrších je příčinou Mirabelčiny skleslosti.

Tři dívky seděly pod svým oblíbeným stromem v zahradě Velkých Pelouchů. Bylo krátce po Radostinách a léto v plném proudu.

Mirabelka se ošila, ale nakonec přikývla. Neměla sílu Beladoně odporovat a v pohledu ledově modrých očí viděla, že o ni má Beladona opravdu strach.

"Ublížil ti nějak?" zeptala se laskavě Donamira. Její hnědé oči Mirabelku naopak uklidňovaly.

Nejmladší Bralová potřásla ohnivě rudými kadeřemi. "Já… udělala jsem hloupost. Vsadila jsem se s ním."

Donamira se zatvářila zmateně.

"Nemohla jsem jinak. On mě vždycky dokáže tak naštvat. A já byla ochotná udělat cokoliv, abych mu smázla ten pohrdavý úšklebek z obličeje!" začala se hájit Mirabelka. "Vychloubal se, že jednou viděl elfy, jak jdou k Šedým přístavům. Hledal je prý několik dní, než jejich průvod našel. Tvrdil, že holka a ještě k tomu ne Brandorádová by tohle nikdy nedokázala! A pak navrhl sázku. Musím se dostat k moři a přinést mu odtamtud důkaz, že jsem byla až tam. Daleko za třemi věžemi, na břehu moře. Tam kde, ještě žádný hobit přede mnou nebyl a kam si," slova nabrala na síle a naléhavosti, "Hrdomír určitě nikdy netroufne."

"A co je předmětem té sázky?" ptala se opatrně Donamira.

Mirabelka si povzdychla. "Když vyhraju, uzná že Bralové jsou statečnější a lepší než Brandorádi a dá mi nůž po jeho pradědečkovi."

"A když prohraješ?"

Po Mirabelčiných tvářích se rozlil ruměnec. Najednou ztichla a zase sklouzla do smutného mlčení. Ale Beladoninu ostrému pohledu odolat nedokázala. Rychle něco zamumlala a sklopila oči. "Slíbila jsem mu tu perleťovou sponu z otcovy pokladnice."

"A otec o tom ví?" Donamiřina otázka byla spíše řečnická.

Mirabelka potupně zavrtěla hlavou. Očí se jí zaleskly. "Neví. A já nevím, co mám dělat. Bude tak hrozně moc naštvaný, když to zjistí. A bude to taková ostuda. Hrdomír to roznese po celém Kraji, jací jsme neschopní. Ale já se tam sama vypravit nemůžu. Nikdy by mě nepustili."

Podívala se na nejstarší sestru. "Beladono, prosím. Musíme tam jít. Jestli tam nepůjdeme a já prohraju… nevím, jak bych se pak mohla ukázat ve Velkých Pelouších."

Beladona si povzdychla a Mirabelka svěsila hlavu.

"Řekneme otci, že jdeme navštívit Myrtu. Ta bydlí v Západní čtvrtce, skoro u hranic Kraje. Náš odjezd tak nebude vypadat příliš špatně a snad nikdo nezjistí, kde jsme byly."

Mirabelka vytřeštila oči. Beladoně se na tváři rozzářil široký úsměv, když mrkla na své sestry.

A Mirabelka se jí vrhla kolem krku. "Děkuju!"

"Přece sis nemyslela, že bychom tě v tom nechaly," prohlásila druhá nejstarší sestra a všechny tři se rozesmály.

***

"To dřevo je mokré, nebude hořet," konstatovala Donamira.

Tři sestry stály uprostřed malého údolíčka, kousek od cesty v Zelených kopcích, a snažily se uvařit si večeři. Ne že by byla jejich snaha nějak zvlášť úspěšná. Najednou Donamira vyjekla. Ozvala se rána a z ohniště vyrazily veselé plamínky.

Beladona vyskočila na nohy a začala se divoce rozhlížet po okolí. Mirabelka se na ni vyděšeně podívala a vytáhla nůž.

Postava v tmavém vystoupila ze stínu a vztyčila se proti nim. Hobitky se přikrčily a Beladona zoufale popadla klacek. Postava promluvila.

"Tři hobiti na cestě a tak daleko od domova, to jsem už dlouho neviděl! Co tu děláte?" hlas byl hluboký, mocný, ale důvěrně známý.

Beladona vydechla a úlevně upustila svou improvizovanou zbraň. Donamira se sesula zpátky do trávy a Mirabelka vypískla a vrhla se postavě v šedém do náruče.

"Gandalfe!"

A tak muselo začít vysvětlování.

"Míříme k moři. Doma jsme řekly, že jsme jely navštívit naši sestřenku, Myrtu Ponravovou. Bydlí až u hranic Kraje a náš odjezd tak nikdo nezpozoroval."

Gandalf se tvářil zamyšleně. Beladona věděla, že je má rád a že má slabost pro jejich ztřeštěné výpravy a proto se nebála říct mu celou pravdu.

"Ale proč zrovna teď? Vždyť před pár dny byly Radostiny. Spousta zábavy, nových věcí a lidí. To vám svobodný trh nestačil?"

"O to nejde. My k moři musíme. Ona…" Donamira si uvědomila, že tohle je Mirabelčina věc a ztichla.

"Vsadila jsem se s Hrdomírem," začervenala se Mirabelka a Gandalf vypadal, že víc slyšet nepotřebuje.

"Myslím, že potřebujete někoho, kdo to tady zná opravdu dobře a ne jen podle starých map a říkanek," prohlásil Gandalf nakonec a pousmál se nad Mirabelčiným rozzářeným úsměvem.

"Je to nádhera," vydechla Donamira a její slova vycházela ze srdcí všech. Stáli na zeleném vrchu, vítr hobitkám cuchal rusé vlasy a Gandalfovi pleskalo šedé roucho kolem nohou. Před nimi se rozevíral pohled na zelenou trávu sbíhající dolů a plynule přecházející v bílý písek. Jejich oči běžely po pláži a pak dál a dál, do nekonečné modři velkého moře, domova racků, velkých oblud z pohádek a ladných elfích lodí. Hleděly na obzor, na místo, kde voda přecházela v nebe, lehce zamlžené, a srdce jim bušila nečekaným vzrušením.

"Tak poběžte, hobitci," zabručel Gandalf a sestry se jeho slov chytly. Hbitě setřásly batohy z ramen, lehce na sebe kývly a rozeběhly se s větrem o závod směrem k vodě.

"Kdo tam bude poslední je uvařená brambora!" zaječela Mirabelka a Beladona se rozesmála. Bylo těžké určit, která z nich doběhla první a která poslední. Vrhly se do vody s takovým cákáním a prskáním, že na chvíli ani nebylo poznat, že jsou hobitího rodu, natož, která z nich byla nejpomalejší.

Chvíli se jen plácaly ve vodě. Pak se Donamira vrávoravě postavila, nabrala vodu do dlaní a napila se. Vzápětí ji však vyprskla a zkřivila tvář. "Je slaná!"

"Samozřejmě že je," poučila ji s přehledem Beladona, "to ví každý."

Donamira na ní vyplázla jazyk, ale rychle zase pusu zavřela, když schytala přímý zásah mořskou vodou do obličeje. Mirabelka se zachichotala a cákla po Beladoně. Hobití bitva se rozzuřila na plné obrátky. Když ale začala nejmladší hobitka drkotat zuby, vydaly se zpátky na břeh.

"Vy vypadáte," přivítal je Gandalf, ale oči se mu pod širokou krempou klobouku smály.

"Je to nádhera!" prohlásila Mirabelka a natáhla se na záda do písku. Vzápětí si uvědomila svou chybu, a vyskočila. Ale už bylo pozdě. Zezadu byla celá obalená pískem a bílá zrnka se jí zamotala i do vlasů. Nezbývalo nic jiného, než se znovu se spoustou smíchu a cákání vrhnout do vody.

"Jůůů!" vyjekla Donamira a s očima doširoka vykulenýma zírala na malou hnědou věc ležící skoro u čáry přílivu.

Její dvě sestry k ní přiběhly a začaly si úlovek prohlížet.

"Co to je?" zeptala se Beladona a otočila se na Gandalfa.

Mirabelka mezitím do neznámé věci šťouchala prstem. Najednou zalapala po dechu. Začalo se to hýbat a pomalu se to šinulo směrem pryč.

"Být tebou, tak bych ten prst rychle schoval," varoval ji Gandalf, když se přišel podívat, co to tři hobitky vlastně našly.

"Jednou cvakne klepetem a budeš mít po prstíku, ani nevíš jak."

Mirabelka ruku rychle stáhla. "A Gandalfe, co to je?"

"Krab. Mořský živočich. Vidíš ten jeho krunýř? Do něj se schovává před takovými nenechavci, jako jsi ty. A vidíš ta klepeta? Těmi ony nenechavce trestá za to, že ho nenechali na pokoji."

U mořského břehu bylo krásně. Hobitky se shodly, že nikdy nic krásnějšího neviděly, ale nastal čas vrátit se domů. Už tu pobyly příliš dlouho, a i když se jim nechtělo loučit se s šedým oceánem snů ani s krásnými hvězdnými nocemi na bílém písku, musely pomýšlet na návrat domů, aby se rodina nezačala bát.

Mirabelka se ještě naposledy podívala na moře, ale pak si najednou vzpomněla.

"Počkat!" vykřikla a vrhla se zpátky. Chvíli bloudila po pláži, ale pak se sehnula a něco stiskla v dlani. Když doběhla zpátky, její sestry se po ní tázavě zadívaly.

"Důkaz pro Hrdomíra, že jsme tady opravdu byly," vysvětlila Mirabelka a rozevřela dlaň, aby ukázala malou bílou mušličku s dírkou.

Gandalf si pohledem přeměřil jejich vlasy slepené pískem a solí, umorousané šaty a odřené nohy. "Myslím, že vy žádný důkaz nepotřebujete," řekl nakonec a obrátil se na východ, do Kraje a k elfím věžím, kam měl původně namířeno.

Mirabelka si mušličku uvázala na stužku a pověsila na krk. Měla ji na své svatbě s Hrdomírem Brandorádem a když se jí narodil prvorozený syn Rorimak, dala přívěšek svému dítěti jako dárek na uvítanou. Rorimak ho pak nosil jen, dokud se mu nenarodil prvorozený syn Saramír a pak ho předal jemu. A ten si později, když už se stal váženým hobitem, vzal svoji sestřenku a Mirabelčinu praneteř Esmeraldu Bralovou a mušli předal svému jedinému synovi, Smělmíru Brandorádovi.

Gandalf si mladého hobita s mušličkou Mirabelky Bralové na krku se zájmem prohlížel.

"Víš vůbec co to je? Jaký měla osud?"

"Je to pamětina po prababičce," oznámil hobit a rychle si ji schoval za košili. Co kdyby mu ji Gandalf chtěl vzít?

"Jaké osudy měla a kolik slz ji omývalo… Zajímalo by mě, jestli jsem to tehdy mohl tušit," řekl Gandalf napůl pro sebe a odvrátil se.

***

"Proto jsem se cestou sem zastavil v Rádovsku," dořekl Gandalf. "Půjčil jsem si od Smělmíra mušličku s tím, že mu ji vrátím hned, jak ti celý příběh převyprávím, abys ho mohl zapsat do Červené knihy."

"To ne," ohradil se zahradník. "Červená kniha patří panu Frodovi, to on do ní bude psát." Představa, že by někdy měl tu drzost a psal do knihy, kam svá velkolepá dobrodružství zapsali pan Bilbo a pan Frodo Sama upřímně děsila.

"Na Frodovi je, aby zapsal svůj příběh, stejně jako na Bilbovi bylo, aby sepsal ten svůj. A na tobě je, abys sepsal všechny další příběhy a mnohem víc," opáčil Gandalf záhadně.

"Ale Gandalfe…"

Gandalf po něm loupl okem. "Ano Samvěde, je to důležité. A je to na tobě. Frodo nemůže psát navždycky," Sam se otřásl. Frodo byl přece ještě docela mladý! Ale Gandalf mluvil, jako by měl odejít nebo zemřít.

"Ten příběh je to jediné, co by dokázalo tady ty malé lidičky, co si hrdě říkají hobiti, zburcovat a otevřít jim oči. Tedy jestli to vůbec něco dokáže. Čtvrtý věk bude věk míru a hojnosti, ale co pak? Nemůžete se už spoléhat na vaši bezvýznamnost, pomalu každý živý tvor ve Středozemi ví, kdo zničil Prsten a zahubil Saurona. Musíte se naučit bránit, musíte být silní a začít používat ty kulaté věci, co máte na krku. A vzpomínky na staré příběhy a odvahu těch, kdo v nich vystupovali, by vám mohly pomoci, zvlášť když už neexistují žádné záznamy z velkých časů vašeho Stěhování. Musíte někde načerpat odvahu. A tři sestry jí měly více než dost."

Sam se neklidně ošil. Tenhle Gandalf se mu ani trochu nelíbil. Bál se ho. Najednou si však vzpomněl na něco, na co se chtěl zeptat. Na něco, co čaroděj nevysvětlil a co Sama zarazilo. Počkal, až čaroděj začne vypadat zase aspoň trochu vstřícně a opatrně nadhodil,

"Gandalfe, proč slzy? Vždyť se s nimi snad nic špatného nestalo, ne? Mirabelka byla s Hrdomírem šťastná!"

Gandalf se na chvíli odmlčel. Vypadalo to, že si třídí myšlenky. "Když se Beladona, Donamira a Mirabelka vrátily domů, zpráva o jejich dobrodružství se začala šířit jako požár. Rodina to nakonec ututlala, ale sémě bylo zaseto. Jejich mladší bratr, Isengar, odešel na moře. Usmyslel si, že co viděly jeho sestry, musí vidět i on sám. Nikomu nic neřekl, bál se, že ho zastaví. Odešel bez jediného slova a nechal své rodině jen dopis na rozloučenou. Jeho bratr Hildifons se nedokázal smířit s tím, že se Isengar ztratil a vydal se ho hledat. Uplynulo několik let a Isengar se vrátil. S malým bohatstvím, živý, zdravý a s duší z ocele. Na moři zažil věci dobré i zlé a navždy zůstal pozměněný. Ale Hildifons se nevrátil nikdy. Mirabelka pro ně za nocí plakala, smáčela slzami svou mušličku a přála si, aby na tu sázku nikdy nebyla přistoupila. Voda jí vzala veselého mladšího bratříčka i staršího Hildofonse s laskavým úsměvem. Ale to nemělo být všechno. Její vlastní dceru, Frodovu matku, si voda vzala také. To už Mirabelka nebyla naživu a mušličku nosil Rorimak, ale ztráta sestry přinutila plakat i jeho. Mirabelka vzala mušli vodě a tak si voda brala ty, na kterých jí záleželo. Její dva bratry a dceru. Ale je to právě voda, která vede kroky Brandorádů dál a dál. Věřím, že pomohla ochránit Smělmíra před plameny Uruk-hai i před temnotou Černokněžného krále Angmaru. A tak přívěsek zůstává dědictvím Brandorádů. Dobrým či zlým, to je ve hvězdách."

Po těch slovech se rozhostilo další ticho. Přerušil ho Gandalf, který nabral druhý dech.

"Ale to není všechno, co máš zapsat. Další jejich dobrodružství jen čekala, až bude správný čas. Další opravdu velké, o kterém vím, se odehrálo jen pár měsíců po té cestě k moři. A také si odtamtud přinesly něco na památku."

"A kde ji máte?" zeptal se Sam, když Gandalf nevypadal na to, že by se chystal sáhnout do své tašky.

Ale čaroděj jen zavrtěl hlavou. "Tentokrát ji nemám. Ta věc, věc, kterou si tři sestry ze svého dobrodružství přinesly, byla moc zvláštní na to, abych ji mohl nosit v tašce. Ale ty ji znáš."

Samova tvář opět vyjadřovala zdvořilý údiv a absolutní nechápavost.

"Teď už jí vidět nemůžeš, ale kdysi jsi ji velice dobře znal. Chodil jsi kolem ní, odpočíval jsi u ní a měl jsi ji rád. Když ses vrátil ze své cesty, truchlil jsi pro ni."

Jediný, kdo odpovídal popisu a na koho si Sam dokázal vzpomenout, byla jeho maminka, ale tak nějak si říkal, že to zřejmě nebude správná odpověď.

"Dovol, abych ti představil příběh Oslavového stromu," řekl Gandalf a mrknul na zmateného hobita.