Tři sestry - Donamira

Prostřední ze tří sester - Donamira. Jaký byl její příběh? Ten Mirabelčin souvisel s mořem a ten Donamiřin bude souviset s něčím jiným, ale stejně fascinujícícm a živoucím. Zároveň se odhalí další část příběhu a další "artefakt" který po třech sestrách zbyl. Ale tentokrát se nebude jednat o artefakt nijak malý. Vidět ho mohou všichni ale přitom je velice, velice významný.

---

Cvalimír Bulva se vždycky považoval v podstatě za klidného a spořádaného hobita. Ano, podnikal různé ztřeštěnosti s Frodem Pytlíkem a jeho společností, ale nikdy se toho neúčastnil tak nějak přímo. Vždycky byl spíše ten vzadu, který se nechával vést. Nevymýšlel všechny ty divné nápady a ani je většinou nerealizoval. Spíše se tak nějak nechával táhnout a nikdy se nepouštěl do něčeho opravdu nebezpečného.

Měl Froda rád, to ano, ale přeci jen, své pohodlí a klid měl rád také a neviděl žádný smysl v tom, vydat se ztřeštěně na nějakou pochybnou cestu. To radši zůstane tady. I když… Cvali se zamračil. Poslední dobou se to dost zhoršilo. Loto Pytlík ze Sáčkova si začal vyskakovat tam, kde neměl, a paktovat se s divnýma lidma. To nebylo přirozené. Lidi v hospodě vyprávěli, že prý má najednou moc a moc peněz, že mu je dává nějaký čaroděj z východu. Tomu Cvali nevěřil, ale byla pravda, že soudky s dýmkovým kořením putovaly neznámo kam za hranice Kraje a Lotovi najednou protékaly rukama hromady stříbrných penízků.

A ty jeho chlapi… Cvali je neměl ani trochu v lásce. Brali lidem obilí, prý na "společné dělení" a všechno nosili Lotovi do Dna Pytle. A vůbec. Frodo neměl dům prodávat, všechno začalo tím. Ale Cvali mávl rukou. Kdo je on, aby napravoval Frodovy problémy? Neměl sílu ani odvahu se Chlapům postavit a vlastně ani nechtěl. Měl příliš rád své pohodlí.

To všechno Cvalimu v útržcích probíhalo hlavou, zatímco se procházel po cestičce kolem Hobitína. Odjel na týden k příbuzným do Povodí a rozhodl se, že se podívá ke Dnu Pytle, jak si Loto vede ve svém novém domově. Jeho dobrodružnější část tak trochu doufala, že se mu třeba i naskytne příležitost pošlapat Lotovi trávník nebo položit hrábě přes cestu či provést nějaký jiný, relativně nenápadný záškodnický čin.

Dno Pytle vypadalo stejně jako vždy. Ale něco na siluetě Kopce, jak si Cvali uvědomil, když stoupal po cestě, bylo špatně. Moc špatně. Co je špatně, si Cvali uvědomil až ve chvíli, kdy došel na Oslavovou louku. Dominanta Kopce, Oslavový strom, ležel skácený na zemi.

Cvali zalapal po dechu. Nevěřil vlastním očím. V očích ho pálilo a bez dechu vzpomínal na všechny ty krásné chvíle, které u Oslavového stromu prožil. Když se na něj s Frodem pokoušeli lézt, ale strom, jinak si to Cvali nedokázal vysvětlit, je vždycky shodil. Jak pod ním se Smíškem leželi a vyprávěli si příběhy. Jak si u něj hrál s Pipinem na schovávanou a s Folkem na honěnou. Vzpomínal na Bilbovu Oslavu a na vítr v lístcích stromu, kdy jako by k němu strom promlouval. Na pokroucené větve a hladký kmen.

Pomalu došel až k torzu a opatrně ho pohladil. Jako by slyšel tiché úpění, pomalu se zastavující tlukot nezměrného srdce a krev vytékající z rány.

V očích se mu zatřpytily slzy. Ten strom nebyl jen tak ledajaký. Byl víc a ještě víc. Byl duší kraje, která teď byla mrtvá.

"Nelíbí?" ozval se hlas za ním a Cvali se otočil.

Za zády mu stál Loto Pytlík v nové vestě se zlatými knoflíky a široce se usmíval.

"Stínil mi ve výhledu na Vodu, tak jsem ho nechal pokácet," vysvětloval hobit s pískovými vlasy.

Cvali zalapal po dechu. "Ten strom tam stál odnepaměti!"

"Nastávají nové pořádky, starý brachu," mávl rukou Loto. "A ty by ses měl mít na pozoru. Paktoval ses Frodem Pytlíkem, budu si na tebe dávat pozor. Všichni ví, že ta vaše partička byla skrz naskrz divná. No nic, až se Frodo vrátí, čeká ho nejedno překvapení!" zasmál se Loto potupně a mrkl na Cvaliho.

"Chystám teď pokácet tu alej kolem cesty k Bralovu. Nelíbí se mi, jak se ti králíci schovávají ve stromečkách," rozesmál se Loto, potěšen vlastním vtipem.

"Ne!" vydechl Cvali.

Loto se k němu naklonil. "A hned potom přijde na řadu ta vaše famílie. Je ošklivé, jak se vy Bulvové vyvyšujete nad nás ostatní. Jakpak by se tvému otci líbilo v Zamčených děrách?"

Cvali se rozehnal a pořádně do Lota strčil. "To neuděláš, dokud do toho budu mít já co mluvit!" vykřikl.

"Jsou nové pořádky, hlupáku. Ještě si mě budeš nadbíhat a prosit, abych ti nechal aspoň kůrku chleba!" štěkl Loto, když nabral ztracenou rovnováhu. Plivl po Cvalim.

Ten už ale mířil co nejrychleji pryč. Měl svůj plán. A Kraj měl nového povstalce a bojovníka. Pro Oslavový strom, pro zavražděnou duši hobití země.

"Má nejdražší,

Promiň, ale nemohu na tvou žádost přistoupit. Je to pro tebe moc nebezpečné. Já sám jdu naposledy, otec si nepřeje, abych dál chodil na Blata a já bych se měl řídit jeho přáním. A já nechci, abys šla se mnou, a mým přáním by ses měla řídit ty. Mám tě rád, a proto tě nechci ztratit. I Bralové z Dlouhé Stráně se na Blata bojí, prý tam viděli chodící stromy a další věci. Naši lidé tam občas jdou lovit, ale nikdy ne daleko. Pro dívku je to nebezpečné, i pro tak statečnou mladou Bralovou jako jsi ty. Ale až se vrátím, mohli bychom třeba jít sami pěšky do Lesan, nebo tak nějak, to by bylo docela dobrodružné, ne? Domluvíme se, až se vrátím.

S láskou,

Hugo"

Donamira dopis rozzuřeně zmuchlala a zahodila. "Dobrodružné! Tss... Jít pěšky do Lesan, och jak úžasné, už se celá třesu," dodala otráveně a lehla si na břicho na trávu.

"Já tak moc chtěla vidět chodící stromy. Hugo o tom pořád mluvil. A pak když se tam konečně můžeme vypravit, to najednou odřekne."

Snášel se podzim, zima už klepala na dveře a dny nebyly ani zdaleka tak hřejivé a slunečné jako o Radostinách. Byl Zimosmeť, měsíc mlh a pozdního Babího léta.

"Možná, když tě odmítá na Blata, k té stromové záhadě, vzít tvůj milý, mohly bychom tě tam vzít my a uchystat mu menší překvapení…," řekla po chvíli ticha Beladona. "Tedy pokud netoužíš po oslnivě dobrodružné a dechberoucí procházce do Lesan," dodala škodolibě a uhnula před jablkem, který po ní Donamira hodila.

"To by bylo skvělé," prohlásila prostřední hobitka nakonec. "Alespoň uvidí, že mě nemá pořád podceňovat."

"Můžeme jet k příbuzným do Dlouhé Stráně. Tam budeme moct přespat a nebudeme si muset všechny věci tahat s sebou jako minule. Záda mě bolí doteď," navrhla Mirabelka po chvíli konstruktivních návrhů.

"To není zas tak špatný nápad."

"Strýček Hildifons bude rád, že jsme zase jednou přijely," dokončila diskuzi Beladona a v nestřežené chvíli mrskla jablko zpátky po sestře a zasáhla ji do ramene.

"Kdo by řekl, že tady bude tolik komárů?" divila se zelenooká Bralová a rozzuřeně kolem sebe máchala rukama.

"Dávej pozor!" chytila jí ruku Beladona. "Málem jsi mě praštila."

"Promiň!" vyjekla Mirabelka a vzápětí uhodila Beladonu po předloktí. "Mám ho! Dostala jsem ho!" zajásala a utřela si ruku do šatů.

Donamira se zatvářila znechuceně.

"To místní obyvatelé nemají žádný přípravek proti těm odporným komárům? Nějakou bylinkovou mast, třeba? Něco co by je odehnalo?"

Beladona bezmocně rozhodila ruce. "Jak říkala tetička, Severní Bralové v téhle roční době takhle daleko do Blat většinou nechodí."

"A kam vlastně jdeme my?" dožadovala se odpovědi Mirabelka.

"Hugo mi vyprávěl, že když je tady na Blatech, přespává v malém domečku, co ho kdysi postavili Kšandičkové. Popsal mi i cestu, kudy se tam jde. Musíme se držet říčky, protékající Blaty, a po pár mílích na domeček musíme narazit."

Míle ubíhaly, ale mračen komárů jako by spíše přibývalo. Hobitky už se je už ani nesnažily odhánět. Donamira si v duchu nadávala, že ji nenapadlo zeptat se Huga, co s těmi komáry udělat.

"Jediné, co mě nutí jít dál je představa, co na to Hugo řekne, až nás tam najde," řekla hobitka po chvíli. Odpovědí jí byl jen spojený zachmuřený pohled modrých a zelených očí.

"Už tam přece musíme dávno být!" optimisticky zahlaholila Donamira po další chvíli. To už se nikdo ani se zachmuřeným pohledem neunavoval.

Beladona se rozhlédla po okolí. Scenérie byla všude stejná. Bažinky, trsy svěží trávy, zakrslé břízky sklánějící se do tůněk, sem tam výčnělky kamenů. Občas kachna, či nějaký jiný vodník pták a několik druhů vodních rostlin. A komáři. Najednou hobitka zaregistrovala velký rozložitý strom, kus napravo od nich, a dostala nápad.

"Tak a dost," prohlásil a zastavila se. "Už se tady plahočíme bůhvíjak dlouho a nic. Navrhuji si jít odpočinout támhle pod ten strom. Pod stromy většinou bývá komárů míň."

"Ale nezapadneme do bahna? Tady kolem říčky je půda pevná, ale dál…," chtěla namítnout Donamira, ale to už obě její sestry, znechucené množstvím komárů, bahnem i lezavým chladem, zamířily ke stromu.

"Počkat, ten strom je nějaký velký, tady na Blatech nerostou tahle velké stromy," dodala po chvíli prostřední sestra. Jako by mluvila do kamene. Její sourozenci byli pevně odhodlaní dosáhnout stromu stůj co stůj.

Mirabelka shodila batoh ze zad a svalila se ke stromu. Slastně zavřela oči. "To je nádhera!" Opravdu, kolem stromu byl vzduch jakoby čistší, voňavější a méně vlhký než jinde na Blatech. Komáři je také přestali pronásledovat.

"Je tu překrásně!" vzdechla Mirabelka.

"Ale odkdy mají stromy tak zvláštní větve?!" pokračovala Donamira odhodlaně, ale nestihla svou myšlenku rozvést.

Mirabelka, opírající se zády o kmen stromu zaječela a skácela se dozadu. Beladona uskočila. Stihla to jen tak tak. Na místě, kam si ještě před chvílí chystala lehnout, najednou stál… strom.

"Ten strom se pohnul!" koktala Donamira a očima velkýma jako talíře zírala na vysoký jilm.

"Nádherně? To jsem rád, že se vám tu líbí!" ozval se hlas z hůry. "Starý ent je vždycky rád, když z něj mají hobitci radost."

Sestry jen bez dechu stály a dívaly se. Pro jednou ani jedna z nich nebyla mocna slova.

"Mám rád hobity, občas je vídám, jak sem chodí. Jejich hlasy a tváře mi připomínají enťata, naše děti, tak dávno ztracená."

"Enťata?" zmohla se na slovo nakonec Beladona.

"Pojďte, malí človíčkové. Nebuďme ukvapení, ale už se stmívá. A to pro vás není dobré, jak jsem pochopil. Odnesu vás do lesa, kde budete v bezpečí. Ukvapený… vždycky mi říkali, že jsem ukvapený. Možná proto jsem se dostal až tak daleko… kde jsou… entky i enti? Zbyl jsem sám? Starý ent v hobití zemi. Ukvapený, to je tím, že jsem ukvapený. Ale nikdy už asi jiný nebudu."

Hobitky, pokud se to tak dá říct, vypadaly více než konsternovaně. Mluvící strom, to tu opravdu ještě nebylo. A to ani nevěděly, jak moc je takový strom sdílný. Nebo spíše, ochotný vyprávět o svém poslání.

"Odešly ze svých zahrad a pak už jsme je nikdy neviděli," dokončil své povídání ent. "Vyšli jsme je hledat, my, enti strachující se o své ženy. Ale nenašli jsme je. Ostatní se pak vrátil zpátky do lesů, ale já zůstal tady. Je mi tu dobře, na okraji hobití země. Připomínáte mi enťata a ženy, které jsme ztratili. Mám váš národ rád. Hum hůr hum."

Oči, zelené jak mech, vyzařovaly bolest ze ztráty ale i jakýsi klid a mír. Boj proti osudu nebyla entí specialita. Spíše přečkávali, než bojovali. A tento ent také přečkával, u hranic Kraje, daleko od svého lidu a blízko hobitů, u kterých mu bylo dobře. Ale nikdy s nimi nemluvil, ani se jim neukazoval. Hobitím stezkám po Blatech se vyhýbal a chodil se cestami vlastními, odlišnými. Vypadalo to, že chce být neviditelným strážcem Kraje. Duchem, ochráncem místa a Géniem Loci. Že pro něj kousek hobití země na Kraji Středozemě znamená něco více, než jen přechodný domov. Že v něm vidí nějaký význam, něco velkého a skrytého. Význam stromů, alejí, rybníků a zvlněných kopečků s obyvateli, poklidně obdělávajícími svá políčka. Význam toho, o čem kdysi vyprávěly entky.

Entova slova zněla Donamiře v hlavě, když se svými sestrami seděla v malém srubu a čekala na Huga.

"Co ti dal?" otázala se nejstarší rusovláska po chvíli.

Když se s entem loučily, odvedl si starý jilm Donamiru trochu stranou a předal jí balíček z listů. Beladona ani Mirabelka neslyšely, co si ti dva povídali, ale bylo jasné, že je to něco důležitého.

"Jsi nejméně uspěchaná, a proto se mi líbíš, myslím, že je na tebe spolehnutí. Musíš vědět, musíš pochopit. Cítím, že se tady začíná dít něco nedobrého. Kraj může být v nebezpečí, Kraj bude v nebezpečí. Vezmi si to. Dej to tam, kde bude všem připomínat, že váš domov je svázán s krajinou a duší stromů. A že když je strom velký a silný, odolá bouři."

Chvíli bylo ticho, než Donamira rozevřela dlaně a sestry uviděly, že v nich drží malý semenáček zabalený v balíčku z listů.

"Tohle mi dal. Jako požehnání pro Kraj. Mám ho vysadit v samém srdci Kraje, vyroste z něj strom, trochu entí strom, a až přijdou zlé časy…," chtěla doříct Donamira, ale byla přerušena.

"Donamiro?!" přerušil ji překvapený výkřik. Hugo Bulík vešel do dveří a zůstal bez dechu zírat na tři sestry sedící kolem stolu a diskutující nad malým semenáčkem.

"Donamira stromek zasadila na Oslavové louce v Hobitíně. Považovala Kopec za srdce Kraje a tak ho dala právě tam. Strom vyrostl a stal se velkým a silným. Mnoho radostí se pod ním odehrálo, než ho Lotovi muži pokáceli," dokončil povídání Gandalf.

Sam vypadal velice zamyšleně.

"Jestliže starému entovi připomínali hobiti enťata a jak mluvil o entkách…," začal opatrně.

Gandalf ho obdařil úsměvem. "Ano, mistře Samvědě, mnohokrát jsem o tom už dumal. Ale, celé se to stalo před takovým časem, že kdoví, co se s entkami stalo. Pokoušel jsem se pak starého enta najít, ale nepovedlo se mi to, myslím, že odešel…"

"Neodešel!" vyjekl najednou Sam, jak si vzpomněl na svého bratrance Jindru a jeho dobrodružství.

Gandalf překvapeně vzhlédl.

"Bratránek Jindra ho viděl. Kdysi mi vyprávěl o tom, že na Blatech viděl chodící strom. Byl z toho celý pryč. Ted Pískař mi tenkrát nevěřil, když jsem to vyprávěl v hospodě," dodal Sam uraženě. "Říkal, že Jindra vidí leccos, i věci, které nejsou. Ale tohle mu ukáže!" Bylo vidět, že Sama stará křivda stále ještě bolí.

"Ano Same, ale ten strom už není, nebude ti věřit. Ale ty máš také semenáček, semenáček Mallornu. Duše Kraje, kterou pomáhala sázet Donamira, byla skácena Lotem. On za to zaplatil životem. Myslím, že ale Kraj je od Donamiřiny doby s tím místem, s Oslavovou loukou, a se stromem na ní rostoucím tak nějak spjat. Jak se vedlo stromu od enta, vedlo se i Kraji a co tam žádný strom není, jde to s Krajem z kopce. Nejdřív Loto a pak Sarumanovo řádění. Bez své duše už Kraj nikdy nebude jako dřív. Musíš tu duši obnovit, Samvěde, vysadit semínko Mallornu a obnovit Kraj ve své kráse. Bude to potřeba," poslední slovo Gandalf spíše zamumlal.

"Gandalfe, mluvil jste o tom, co přijde, proč se tak bojíte? Porazili jsme Saurona, bude dobře!"

Čaroděj si povzdechl. "Lidé se nemění, a ostatní bytosti také ne. Vždycky se najde někdo, kdo bude chtít vládnout ostatním, někdo, kdo bude mocný a bude o tu moc stát."

Sam si mimoděk vzpomněl na slova paní Galadriel a zachvěl se.

"A je důležité, abychom tu měli někoho, kdo by nám připomínal, jak krásný je prostý život malinkých lidiček."

Sam potřásl hlavou, byl hobit, tohle na něj bylo moc a nedávalo mu to smysl. Jako téměř nic z čarodějova vyprávění.

"Máte ještě nějaký příběh?" změnil raději téma. "Mluvil jste o Mirabelce a Donamiře, ale co Beladona?"

Gandalf vytáhl svazek listů a rozložil ho na stůl před Sama. Samvěd se na ně zvědavě zadíval.

"Tohle," ukázal Gandalf, "Je příběh vílí nevěsty."