Dnes vás čeká další část přepracovaného Irithina Hobitosloví.
Protože i hobiti ve své historii zaznamenali stěhování národa. Jak to u nich probíhalo? Odkud kam a kdy půlčíci putovali?
Téměř každý národ Středozemě někdy ve svých dějinách prodělal jakési Velké putování. Většinou se jednalo o cestu za novým domovem. A ani hobiti v tomto ohledu nebyli žádnou výjimku. Ovšem aby se dalo něco říct o hobitím putování, bylo by záhodno nejprve zmínit, kde vlastně původně žili.
Půlčíci se poprvé objevili někde poblíž Kosatcové řeky, u Skalbalu. Dle Tolkienových slov v dolinách horního toku Anduiny, mezi Velkým zeleným hvozdem a Mlžnými horami. Přesněji na západní straně Anduiny mezi Kosatcovou řekou a Skalbalem. Tam, kde kdysi žili Rohirové a později Meddědovci. Bohužel o těchto starých časech nejsou žádné zprávy, protože hobiti se zajímali o vlastní historii velice málo, a když už, tak se zabývali událostmi po osídlení Kraje. Ostatní národy o jejich existenci v tu dobu neměly ani ponětí a tedy ani žádné záznamy. Paradoxně největší důkaz o jejich původu nedokládají písemnosti, ale trochu zvláštní hobití zvyky a některá jejich slova (jak bude vysvětleno dále).
O samotném Putování, jak ho hobiti nazývali, je už informací poněkud více, ale stále ještě velice málo. Jaké byly důvody? Proč jeden celý národ opustil svou zem a dal se na strastiplný pochop přes hory do neznáma? Odpovědí by snad mohla být temnota, která ovládla Zelený hvozd. Hobiti už se ve své zemi necítili bezpečně. Navíc se v jejich zemi začínal rozmáhat rod lidí, pravděpodobně Rohirů a čím dál tím víc plaché půlčíky vytlačovat.
Jisté nicméně je, že někdy kolem roku 1050 Třetího věku Chluponozi jako první překročili Mlžné hory. Dlouho žili v podhůří, kde se stýkali s trpaslíky a pak se vydali dále na západ a putovali Eriadorem. Došli snad až k Větrovu. Někdy v té době si ostatní národy všimly jejich existence a právě odtud pocházejí nejstarší zmínky o pheriannath. Zřejmě od Dúnadanů, či elfů.
Jako druzí odešli Statové. Ovšem až dlouho po Chluponozích, protože měli rádi Velkou řeku a nebáli se tolik lidí. Hory přešli kolem roku 1150 průsmykem Rudorohu. Tedy přes jižní svah Caradhrasu a pak dolů do Rmutného dolu a dál do Eriadoru. Je možná otázkou, proč Caradhras nechal hobity projít, když jiným způsobil tolik trápení, ale možná mu prostě půlčíci za tu námahu ani nestáli. Na západě se Statové nepřidali ke Chluponohům, ale šli podél toku řeky Bouřné k jihu, kde se usadili mezi přístavním městem Tharbad a Vrchovinou a v Koutci mezi řekami Mšená a Bouřná, kde vydrželi dalších úctyhodných 150 let.
Poslední byli Plavíni. Na západ odešli brzy po Statech. Hory přešli severně od Roklinky a dolů z jejich svahů sestoupili podél řeky Mšená. Protože jich bylo málo, v Eriadoru se smísili s ostatními čeleděmi hobitů. Tam se pro svou odvahu často stávali náčelníky hobitích rodin, i když nikdy jako samostatný národ nežili.
Hobiti zakládali v Eriadoru spořádané vesničky a sídliště. Do pozdějších let se jich většina nezachovala (i když existuje zmínka o tom, že mimo Kraj žilo v pozdějších letech více hobitů, než si kdokoliv představoval. I když se jednalo spíše o hobity-tuláky, než spořádané půlčíky.
Kolem roku 1300 ovšem pro Hobity přestalo být bezpečno i na severu Eriadoru. Znovu se totiž objevili nazgůlové (hlavní z nich odchází do Angmaru) a v Mlžných horách se množili skřeti. Půlčíci tedy museli prchnout před Angmarem dál na západ, ponejvíce do Hůrky. V tu dobu se tedy zřejmě hobití národ soustředil ve dvou velkých sídlištích. V Hůrce a v Koutci.
O padesát šest let později Statové opustili Koutec. V hrůze z Angmaru a válek uprchli na západ a na jih. Částečně zato ovšem asi mohl i fakt, že se podnebí ve východním Eriadoru výrazně zhoršilo a začalo být opravdu nevlídné. Někteří ze Statů přesídlili k Chluponohům a Plavínům do Hůrky, jiní ke svým příbuzným do Vrchoviny a poslední část se vrátila zpátky do Divočiny a usídlila se u Kosatcové řeky, kde se z nich stal národ říčních rybářů.
Hobiti tedy sídlili v Hůrce, kde založili vlastní čtvrť - Špalíček. Zde žili až do roku 1601. Tehdy Plavínští bratři Marko a Blanko sebrali velkou část svého lidu a odešli dál na západ. Když získali povolení od krále Fornostu - Argeleba II, překročili Brandyvínu a usídlili se v Kraji za ní. Půlčíci přišli zřejmě po Východní cestě a řeku překročili po Mostě kamenných oblouků (později Brandyvínský most). S králem Argelebem II. uzavřeli jednoduchý obchod. On jim dá zemi ležící mezi Brandyvínou a Dalekými vrchy, aby v ní mohl malý národ v klidu a míru žít, zatímco hobiti budou udržovat Velký most, všechny ostatní mosty a silnice. Zároveň také budou dávat podporu královským poslům a uznávat královu svrchovanost. Dalo by se říct, že svou část úmluvy dodrželi hobiti bezchybně. Vždyť svrchovanot Severního království uznávali ještě dlouho potom, co samotné království zaniklo! Tímto rokem, tedy 1601 také započal Krajový letopočet.
O dvacet let později se půlčíkům v Kraji přidali Statové z Vrchoviny a většina hobitího národa se tak definitivně usadila v Kraji.
