31/12/2018

Eldamar, vydání druhé

Vychází speciální silvestrovské vydání elfího bulvárního plátku Eldamar! Můžete se těšit na nové modní rady i vzrušující životní příběhy! Nechybí ani oblbená DIY rubrika s várkou žhavých novinek, které váš domov dozajista zútulní. Doufáme, že vám tento plátek zpříjemní konec roku a že díky módním radám od samotného Saurona oslavíte Silvestr ve velkém stylu!
Neváhejte a čtěte, dokud jsou stránky ještě teplé z tiskárny!





26/12/2018

Čas usmíření, čas požehnání - 2. část

Druhá část Galadweniny krásné povídky o Finarfinovi...



Svět za dveřmi Finarfinova domu byl bílý a jiskřivý ve světle jeho lucerny. Kůň plul lehkým sněhem jako příbojem. Než se čas posunul k době, v níž kdysi světlo Telperionu pohasínalo a Laurelin se zažíhal, přestalo sněžit a obloha se vyčistila. Vysvitly hvězdy a na bílé pokrývce bylo od nich vidět dostatečně, aby mohli kůň i jezdec pokračovat v cestě bezpečně. Odpočívali, jen pokud potřebovalo zvíře, a častěji Finarfin spíš sesedal a vedl ho na otěži, než aby se docela zastavili. Mráz se vpíjel do kůže, tak silný, jak kdysi býval jen na severu v Aramanu nebo za nejtužších zim kolem Fëanorova Formenosu. Po čase se začal mezi hory probíjet vlhký a teplejší vzduch od moře, vonící solí. Sníh změkl, pak zmizel docela a obloha zůstala jasná. Carnil a Luinil plály nízko nad obzorem, o něco výš Menelmacar, Remmirath, Wilwarin a směrem k severu Valacirca, symbol naděje. Naději Finarfin potřeboval.
Než se dostal k Alqualondë, byl on i kůň téměř na konci sil. Bolestně si uvědomoval, že odjel z Tirionu z prvního impulzu, bez rozmýšlení a bezhlavě, jako by to udělali jeho starší bratři nebo třeba Fingon - on, rozumný, uvážlivý, nikdy. V sedlových brašnách neměl ani dost věcí, do kterých by se mohl převléci ze zvlhlého oblečení, a bylo to navíc domácí oblečení, v němž byl zvyklý po večerech pracovat a přes něž si při kvapném odjezdu jenom přetáhl teplý plášť. Nic, čím by se reprezentoval jako současný vůdce Noldor. Nevypadal jako král, který přijíždí na návštěvu k jinému králi: byl bez družiny, bez šperků, bez okázalého oděvu. Připadal si spíš jako pošetilý mladík, který utekl učitelům přes plot zahrady, jen aby mohl zahlédnout milovanou dívku alespoň koutkem oka.
A možná to bylo dobře.
Alqualondë se změnilo. Místo provizorní palisády stály rozestavěné kamenné hradby s nedokončenými branami v ústích hlavních ulic. Zatímco scházel pěšky z kopce k městu - kůň byl příliš unavený, než aby ho chtěl dál trápit - pozoroval v hvězdném světle stavební ruch, zoufale neohrabaný a nedokonalý, připomínající, že Teleri nebyli nikdy žádní velcí architekti. Učili se za chodu, pokusem a omylem. Podobně, jako by se Fëanor bez předchozí zkušenosti učil stavbě lodí, kdyby se nerozhodl, že má smysl získat je bez námahy a rychle, byť za cenu strašného zločinu.
V ulicích Tirionu a ještě po cestě sem byl Finarfin dostatečně rozhodný, nebo prostě jenom málo přemýšlel. Teď se ho zmocňovala kousavá, sžíravá hrůza. Protože co mu zůstane, jestli ho Eärwen znovu odmítne vidět? Co mu zůstane, jestli ho zavrhne Olwë - nejenom jako zetě, skoro syna, ale hlavně jako krále? To by bylo dvojité selhání, protože Noldor potřebovali přátele. Nemohli navždycky zůstat zalezlí ve svém městě a jeho bezprostředním okolí a trápit se pro zlo, na němž neměli podíl. A zároveň by jim nezbývalo nic jiného.
V botách promáčených sněhovou břečkou a blátem mu čvachtalo. Zastavil se, vyzul je, aby z nich vylil sraženou vodu - a najednou, jako v osvícení, pochopil, co musí udělat.
Země byla nepříjemně prochladlá a plná ostrých zmrazků, ale po pár krocích se na to dalo zvyknout - nebo ho cit v bosých nohách opustil. Plášť sepnutý sponou s erbem Finwëho rodu přehodil přes sedlo, zůstal v bezbarvých pracovních šatech, bez bot a krom snubního prstenu na pravé ruce bez všech šperků, s nepokrytou hlavou a vlasy zcuchanými po dlouhé cestě, plazícími se přes ramena na záda.
Bylo neuvěřitelné, jak neviditelným se tak jednoduchým aktem náhle stal. Sešel až k bráně, aniž by mu kdokoliv z kolemjdoucích věnoval druhý pohled. Mohl by pokračovat do města a k paláci, kdyby chtěl - jenomže věděl, že tak to provést nemůže. Jestli má mít jeho pouť vůbec nějaký smysl, musí ji vykonat veřejně, přede všemi. Ne se proplížit za Eärwen zadními dvorky jako zloděj ve tmě.
Strážného v nedokončené bráně znal z dob, kdy býval v Alqualondë víc doma než v Tirionu. V tom mu štěstí přálo. Zastavil se. Nadechl se zhluboka.
"Maiwëndile," oslovil ho jménem a pokračoval v telerijštině: "Vím, že nejsem vítán. Ale přesto tě prosím, abys mi umožnil promluvit s králem."
Teler na něj několik okamžiků nechápavě zíral a Finarfin bez ohlédnutí ucítil, jako se mu do zad upírají další a další zvědavé, studené pohledy. Kameníci pracující na stavbě hradeb. Rybáři. Hospodyně z okolních domů. Další ozbrojení strážci - Valar, kde se tady, v tomhle klidném a mírumilovném koutě světa, najednou vynořilo tolik ozbrojených strážců?
"Arafinwë!" nevěřícně vyhrkl Maiwëndil, než se upamatoval, že již nemluví s přítelem z jinošských let. "Chci říci… lorde Arafinwë Finwione…"opravil se.
Víc a víc nepřátelských očí. Zbraně pohotově: dlouhé nože, rybářská kopí, luky. Ale pořád ještě žádná obnažená ocel ani hlasitá prokletí. To bylo nadějné. Nadějnější než tehdy.
"Prosím," zopakoval Noldo. "Musím mluvit s králem. Přicházím v míru. Nemám žádnou zbraň ani doprovod."
Teler si ho měřil očima. Jak těžké, pomyslel si Arafinwë, je pro něj říci bývalému druhovi: Nenávidím tě? Táhni ke zlému konci a nech nás být?
"Smíš vstoupit, králi Noldor," řekl konečně strážný po dlouhém váhání. "Koně a zavazadla nech tady. Ty!" zavolal na jednoho z lehkonohých chlapců, které měl zřejmě na hlídce k ruce. "Běž napřed, ke králi. Řekni mu, co se tady děje."
Finarfina obklopil kruh pochodní. Nebyl si docela jistý, co to má značit: zda ho ozbrojenci chrání před případným násilím ze strany stále se zvětšujícího davu, nebo ho vedou jako zločince před soud. Šel se sklopenou hlavou a rukama svěšenýma volně podél těla a kamenná dlažba, hrubší a chladnější, než si pamatoval ze svých mladých let, mu bolestivě rozdírala bosá chodidla. Všude kolem slyšel šepot na hranici rozeznatelnosti. Od moře protahoval ulicí k bráně studený vítr a odnášel mu slova od uší.
Cesta byla mučivě dlouhá. Snažil se nedívat za hranici vymezenou strážnými se světly, ale i tak pochopil, že zástup kolem nich houstne, jde jim v patách. Ulice byly jako kdysi čistě bílé, pokryté růžovými lasturami a drobnými perlami vsazenými mezi kameny dlažby, ale když na ně upíral zrak příliš dlouho, zahlédl známá místa a viděl v odlesku ohňů…
…dláždění kluzké krví. A mrtví, mrtví všude kolem. Kdyby tak dlouho neváhali, kdyby vyrazili dřív a přišli včas… Mohli by něčemu zabránit? Nebo by jen zoufale přihlíželi masakru? Zvedli by vlastní zbraně, aby udeřili… kam? A koho? Své bratry a příbuzné, kteří se stali vrahy, nebo své švagry a příbuzné, jejich oběti? Jak by se dokázali rozhodnout v takové chvíli, rozhodnout o životě a smrti druhých?
Ale o životě a smrti se rozhoduje i teď. Finarfin přihlíží, jak pár kroků od něj, na nároží, jeho nejstarší syn klečí na zemi, tvář staženou v soustředění, a mezi prsty přitištěnými na hrudník jeho stříbrovlasého bratrance mu prýští krev. Telerijský princ působí jako bez ducha, bledý jako plátno; příliš mnoho životadárné tekutiny nejspíš z rány vyteklo, než ho našli. Finrod je nezkušený; má nadání, učí se rychle, ale ještě neměl dost času, dost cviku. Je stejně mladý jako hoch, který mu umírá pod rukama. A nebo ne? Rudý potůček zpomaluje, mění v tenký pramínek, mizí. Rána se zatahuje, lapavý dech raněného uklidňuje. Nebo zmlká?
Finrod bezhlesně pláče, chvěje se vyčerpáním a bezmocnou zlostí. Když se objeví pár místních, kteří ho bez jediného slova a všech ceremonií hrubě odstrčí na stranu a odnesou bezvládné tělo, nedokáže se ani sám zvednout na nohy. Vydal se ze všech sil, a přitom se ani on, ani jeho otec nedozví, jestli bratrance zachránil. Dláždění kolem něj, jeho ruce i kabátec, všechno je nasáklé krví.
Finarfin klopýtl a tak tak nabyl rovnováhy. Dláždění na nároží dávno omyl déšť a o osudu svého mladého synovce věděl stejně málo jako tehdy. A o synovi… Jeho prvorozené, zlatovlasé dítě se nezaleklo prokletí, zmizelo mu ve tmě, mimo dosah. Možná odplulo na uloupené a krví jeho vlastních bratranců zalité lodi vstříc stejně krvavému osudu…
Ne, nesměl na to myslet. Soustředil se na tady a teď; minulost změnit nelze a cizí budoucnost ovlivnit nedokáže. Jen tu svoji.
Tajně doufal, že to, co musí udělat, se alespoň odehraje uvnitř, za zdmi Olwëho síní. Před královými nejbližšími rádci, ale bez dalších zvědavých pohledů a dlouhých jazyků, které si budou vykládat o pokoření krále Noldor. To, že pán Teleri čekal na jeho příchod na náměstí, na širokých schodech před palácem, ho však nepřekvapilo. Znal toto město a tento lid: mnohem více než Finwë - se svým okázalým dvorem a formálními ceremoniemi - byli Olwë a jeho potomci spjatí se svými poddanými a všechny důležité záležitosti se v Alqualondë zpravidla řešily v ulicích, pod širým nebem. To přece byla jedna z věcí, která ho sem jako odrůstajícího chlapce tolik přitahovala.
Pochodně a lucerny hořely všude kolem - bylo jasněji než za svitu Telperionu, i když tohle světlo blikotalo červeně a oranžově, podobně jako to, jež hrálo po tasených mečích Fëanora a jeho synů, zatímco na vrcholku Túny pronášeli slova strašlivé přísahy.
Olwë stál na schodech nehybně, s bílým spodním šatem splývajícím z ramen ke kotníkům a téměř stejně dlouhým, vpředu nařaseným světle modrým svrchním oděvem a pláštěm proti chladu, v plném majestátu, s perlovou korunou na hlavě. Pod ní byla jako vyřezaná z perleti i jeho tvář, kamenně nechybná, bez výrazu. Svou královnu měl po boku a na každé straně jedno ze svých zbývajících dětí. Ze tří králových synů zůstal naživu jediný, nejstarší, který nebyl v přístavu, když tehdy Fëanorovci přišli. Než se tam přihnal, na pomoc mladším bratrům, bylo pozdě. A Eärwen, bledá v svitu hvězd, celá v temné modři jako víla hlubin, bez šperků, bez úsměvu. Opětovala Finarfinův pohled, ale z očí jí nevyčetl nic, a když se k ní natáhl po ósanwë, jako v poslední době pokaždé narazil na kamennou zeď odmítnutí.
Došel na několik kroků před krále, vzhlížeje k němu; schody byly povlovné, aby je bylo možné přejet na koni nebo i s vozíkem, ale přesto Olwëmu umožňovaly, aby se nad svým zetěm tyčil jako Vala, vzdálený a nedotknutelný. Král mlčel a ve tváři se nezměnil: chlad a sníh. Nejenom počasí v Tirionu se obrátilo, docela naruby bylo úplně všechno a Finarfinovi to svíralo srdce i mysl jako v kleštích. Miloval Eärwen celou svou duší; miloval jejího otce jako svého vlastního a její město jako své vlastní… Ne, víc než své vlastní. A teď bylo po všem. Zůstal sám, polapený mezi světem svých bratrů a světem své manželky, jež se dostaly do střetu, a jak to mohl napravit?
Zbývalo jediné: povinnost vládce. Musel urovnat, co se urovnat dá, aby alespoň zbytek jeho lidu mohl žít po boku zbytku Olwëho lidu v míru a přijatelných vztazích.
Klesl na jedno koleno, pak na druhé. Sklonil hlavu hluboko, až mu rozpuštěné kadeře sklouzly k dlažbě. Davem to zašumělo. Dívejte se, pomyslel si sveřepě a na jedinou vteřinu se zase cítil jako Fëanorův bratr. Vykládejte sousedům, jak jste viděli Noldórana klečet bosého a s nepokrytou hlavou v blátě před svým králem, jako kajícníka, jako zločince. Udělám cokoliv - jen když to pomůže mému národu. A ještě víc, pokud to pomůže vám. Smířit se.
Olwë mlčel a Finarfin pochopil, že nemá v úmyslu udělat jediný vstřícný krok.
"Můj pane," začal a hlas se mu zachvěl. Doufal, že chladem. "Opovážil jsem se přijít před tvář tvého lidu a tvoji, abych vás žádal… ne, abych prosil jménem Noldor z Tirionu o odpuštění. Nemáme právo chtít po vás shovívavost. Vím, že ať uděláme nebo slíbíme cokoliv, nic nevezme zpět prolitou krev a mrtví nevstanou z hrobů. Nemáme jak napravit bezpráví, jehož se na vás dopustili ti, kdo jsou s námi, se mnou, jedné krve. Přesto vás prosím za svůj lid. Nikdo z těch, kdo zůstali na této straně moře, proti vám nepozvedl zbraň. Ale nezříkáme se zodpovědnosti za činy svých rodných. Jestliže máme za krev dát krev - pak jsem zde, na místě svých bratrů, a můžeš ji žádat. Nebo pověz ty, pane, co jiného můžeme učinit, abychom alespoň částečně smyli vinu a dokázali obnovit mír mezi naším lidem."
"A co se vyřeší," ozval se Olwë šeptem, "když tady, kde krváceli a umírali naši drazí, zemře někdo další, třebas ve jménu spravedlivé odplaty?"
Finarfin poprvé zvedl oči.
"Nic," odpověděl hluše. "Krev a smrt nikdy nic nevyřešily za časů našich otců pod hvězdami u jezera Cuiviénen; nevyřeší nic ani nyní. Jen některá srdce se upokojí pocitem, že právu bylo učiněno zadost."
"Jsou taková srdce," přikývl král Teleri, "ale to, co si přejí, nebývá právo, jen bezhlavá a nesmyslná pomsta. Taková, jaká nás všechny dnes přivedla sem. Ta ostatní musí z bolesti vyléčit čas, život a láska." Konečně se pohnul, sestoupil k Finarfinovi a sklonil se, aby ho vzal za loket a zvedl ze země. "Vstaň, můj synu. Nepokládám tě za viníka a odpouštím tvým rodným i tvému lidu - těm, kdo zůstali, i těm druhým, jménem svého města a svých poddaných. Nikdo z nás netouží po další krvi." Objal Finarfina a dodal tiše, jen pro jeho uši: "Velmi se obávám, že mnoho nového žalu a dalších smrtí leží před námi všemi, ať uděláme cokoliv. Vždyť já jsem také miloval ty, kteří odešli se zlou sudbou a prokletím v patách." Narovnal se a s rukou na Finarfinově rameni pohlédl do mlčícího davu, jenž zaplnil velké náměstí pod palácem do posledního místečka. "Slyšte slova svého krále!" pronesl zvučným, pevným hlasem. "Arafinwë Ingalaurë, pán Noldor, nás žádá o odpuštění a usmíření, a obojího se dostane jemu i jeho lidu. Prosím vás, upokojte svá srdce. Nedovolte zlu, aby vás ovládlo. Staňme se znovu přáteli a bratry, tak jako dříve, než mezi nás padla temnota. Takové je přání Valar, kteří prominuli těm, kdo se vrátili a litovali svých činů, a uznali Finwëho syna za jejich krále. Měli bychom následovat jejich příkladu. Protože nenávistí se ještě nikdy nikdo neuzdravil."
Po schodech k nim sestoupila královna a stejně jako její manžel objala zetě a políbila ho na čelo.
"Pojďme, Arafinwë. Buď naším hostem. Potřebuješ se usušit a ohřát."
Vzali ho mezi sebe a odvedli z náměstí, zatímco se marně znovu snažil zachytit Eärwenin pohled. Mlčela a její duše byla jako nedobytná tvrz.
Komnata ve východním křídle paláce byla táž, kde přebýval při všech svých návštěvách v Alqualondë, od té první, jako sotva dospívající chlapec, po poslední, krátce předtím, než se jejich svět rozpadl a zhroutil. Obrácená k moři prosklenými okny sahajícími od podlahy ke stropu, jimiž se za hezkých dnů dalo projít na širokou terasu, naslouchat šumění vln a dívat se na děti hrající si na pláži pod palácem. Teď byla skla zatažená těžkými sametovými závěsy, v krbu hořel a praskal přívětivý oheň. Služebníci donesli hostu čisté spodní oblečení, teplou vodu a lehké občerstvení a vyklouzli ven, aniž by ho některý oslovil.
Finarfin ze sebe shodil promočené svršky, sedl si na nízkou stoličku a natáhl promrzlé nohy ke krbu. Ve světle ohně mu na nich nabíhaly nachové šrámy a škrábance, mezi prsty zasychalo ledové bláto. Byl zvyklý chodit bez obuvi - ale ne uprostřed zimy, nejtvrdší, na jakou si tu kdo pamatoval. Přitáhnout na zem umyvadlo a ponořit bolavá chodidla do horké vody mu na chvíli ulevilo; tak dlouho, dokud poraněná a popraskaná kůže nezačala přicházet k sobě.
Tohle je malá věc, pomyslel si, vytáhl nohy z vody a znovu je nastavil teplu od plamenů. Drobnost proti všemu, co se stalo tady. Zdejšímu lidu. A přece všichni poslechli svého krále, nikdo mi neřekl jediné křivé slovo.
"Rozedral sis nohy do krve. Ponížil ses před celým městem. Tolik se cítíš zodpovědný za činy svých bratrů?"
Neslyšel ji přijít. Neslyšel zavrznutí dveřních pantů ani šustění látky. Jak dlouho mu stála za zády?
"Eärwen," hlesl.
"Odpovíš mi?"
"Cítím se zodpovědný za svůj lid. Musíme nějak žít dál, a s neodčiněnou křivdou to nelze. A pro Teleri mi krvácí srdce."
Eärwen se přesunula k širokému lůžku a rozprostřela na ně svrchní oblečení, jež donesla.
"Tvoje. Zůstalo tady, když jsme tu všichni byli… naposled." A myslela, naposled před tím. "Zhubl jsi od té doby. Snad ti ještě padne. Dovolíš?" zeptala se, než k němu přistoupila. Přejela mu dlaněmi po rozcuchaných kadeřích a zabořila do nich hřeben, který vykouzlila kdoví odkud. Oba mlčeli, zatímco mu opatrně rozčesávala vlasy a splétala je do telerijských copů. Sama měla kaskádu stříbrných loken rozpuštěnou, na čele zachycenou pod tenkou stříbrnou obroučkou, aby jí nepadaly do obličeje; splývaly jí přes ramena a záda až do půli stehen. Její doteky byly něžné, ale dotýkaly se jen prsty a dlaně, ne myšlenky.
"Ingoldo bude mít zítra výročí početí," řekla najednou. I v Alqualondë se plynutí času zjevně stále počítalo podle dní odměřovaných světlem Stromů, které už nebyly. A Eärwen, jako každá matka, počítala čas odměřený jejím dětem.
Jejich prvorozený syn, počatý a narozený právě tady v této místnosti, pod světlem hvězd a vzdáleným přísvitem Míšení, a teď někde na cestě do tmy. Navždy z jejich dosahu. Co se dalo odpovědět?
Její ruce ve Finarfinových vlasech se zastavily, ponechaly poslední cop nedokončený.
"Oni se s tebou nevrátili. Žádný z nich."
"Žádný." Otočil se na stoličce a pomalu jí klesl k nohám, sevřel v prstech její náhle bezvládné ruce. "Eärwen, odpusť mi. Nemohl jsem nic udělat. Jsou dospělí, mají svou vlastní vůli a rozhodli se pevně. Nemohl jsem nic udělat," zopakoval tišeji, "jenom jim dát požehnání a svou dobrou vůli na cestu."
"To bylo víc," zašeptala, "než jsem jim dala já." A otevřela se mu pro ósanwë, smršť žalu, bolesti a naděje beze slov, nářku bez slz, horké vlny lásky a nekonečného zármutku.
Sklouzla k němu na podlahu, s prsty vpletenými do jeho košile a tváří přitisknutou pod jeho klíční kostí.
"Myslela jsem, že po tom, co se stalo, nikdy víckrát nemohu být s tebou," zamumlala tiše, víc přes pouto jejich duší než slovy, "nemohu a nesmím. Mí bratři… a tvůj bratr… Nechápala jsem to. Řekli mi, že jsi tu byl, že jsi všechno viděl… A stejně šel dál. Za vrahy mých nejbližších. Nebyla jsem si jistá… och, Valar, jak jsem si měla být jistá, že jsi sám nezvedl zbraň? Věděla jsem, že to nepoznám, dokud tě neuvidím, a vidět jsem tě přitom nechtěla… Myslela jsem, že se svět zhroutil do tmy a mně je souzeno zůstat v něm sama. Jenomže to nedokážu. A ty… Vrátil ses mi. Ať se stalo cokoliv… Nedokážu přežít věčnost bez našich dětí i bez tebe."
"A já bez tebe - v tom prázdném domě plném tmy. Eärwen, neopouštěj mě. A… pojď se mnou. Prosím tě."
"Já… nevím," její ruce přes tenkou látku doslova pálily. "Ty přece nemůžeš zůstat v Alqualondë, teď už ne. I kdyby tady byli všichni ochotni předstírat, že se nic nestalo, a vítali tě jako kdysi, nejsi jenom králův nejmladší syn. Tvé povinnosti jsou jinde, a mé… Jak mám nechat samotné své rodiče, po tom, co… A své synovce a neteře… Krom dvou všichni ztratili otce, sourozence. Tohle je moc, Arafinwë. Nedokážu si představit, že s tebou odjedu do Tirionu a nechám to všechno za zády - vždyť jsem telerijská princezna a mám povinnost ke svému lidu."
"Eärwen, jsi také královnou Noldor."
Pohlédla na něj překvapenýma očima.
"Ale to… tvá matka jistě…"
"Má matka a Findis zůstávají nastálo ve Valmaru. Nerdanel utekla na venkov, ke svému otci, a nevrátí se. Anairë… Anairë mě nikdy neměla zvlášť ráda a mám dojem, že mi vyčítá můj návrat, když její muž pokračoval v cestě. Pokud mají Noldor nějakou královnu, pak jedině tebe."
"A tak jsme v pasti našich povinností," přikývla stříbrnou hlavou. "Oč jednodušší to všechno bylo, tenkrát…"
Světlo Míšení v průsmyku. Jejich ruce svázané stříbrnou stužkou, smích, teplá blízkost jejich dlaní a tváří. A noc, vlahá na prostředek dnů odpočinku, vonící solí a rybinou, s jasnými hvězdami a jejich toužebným přáním: jsou pár, ale mohli by být víc. Mohli by být tři - rodina. Dívat se, jak z něčeho neviditelného, ale obrovského vzniká nový život, roste, začíná mu bít srdce a najednou jej smějí držet v náručí: zlatovlasé dítě, hmatatelný plod jejich lásky…
Dny dětí minuly. Zase teď byli sami dva. Nic víc. Ale také nic míň, a to bylo hodně. Víc, než se odvažovali doufat ještě včera. Pod zármutkem své ženy, který Finarfin cítil jako vlastní, když se otevřeli jeden druhému, bylo ještě něco: vzájemnost silnější než kdykoliv předtím, náklonnost věčnější a opravdovější, než ji kdy zažil. Naděje čeřená větrem žalu, ale přece skutečná - měli, a stále ještě mohou mít, jednou.
Najednou pocítil nesmírnou touhu odevzdat se docela, nejenom duší, ale i tělem. Dny jejich mládí minuly, ale ta potřeba byla znovu tady, a oni…
Eärwen ho stáhla na zem, na kožešiny rozprostřené před krbem, a najednou bylo všechno lehké a přirozené, dotek jejich těl a jejich myslí, oboje propletené tak, že se city a myšlenky dvou staly jedněmi, a dvě těla jedním, a dvě duše jednou.
V ohništi zůstaly jenom problikávající uhlíky. Jeden z nich musel během noci stáhnout z lůžka na podlahu přikrývky, protože když se Finarfin probudil, byli oba v teple, v objetí měkké vlny a svých propletených paží. Eärwen hleděla do tmavého stropu očima napůl ukrytýma pod víčky, nezaostřeným pohledem, takže si nejdřív myslel, že spí. Pak se mu v náručí pohnula a závoj jejích rozpuštěných vlasů mu sklouzl na prsa. Tak jako tenkrát, když zlaté prsteny neměli na rukách déle než den a poprvé spolu zůstali sami jako manželé.
"Nač jsi myslel včera večer?" zeptala se, i když to musela vědět, protože on věděl, nač myslela ona. Poslal jí obraz a neostrou, prolínající se vzpomínku. Zlatostříbrné světlo, jejich zlaté a stříbrné vlasy propletené, ostrá, téměř fyzická potřeba naplnit manželský svazek do konce, být tři, kde byli dosud dva, něžné a zároveň neuvěřitelně intenzivní nadšení z prvního letmého kontaktu s tím, kdo ještě nebyl tak docela jejich dítětem, ale už byl s nimi - zárodek budoucího Finroda, a pak těch dalších: Angroda, Aegnora, Artanis. Pocit ztráty a zároveň obrovské radosti, protože přeci jenom měli a vždycky mít budou, byť daleko mimo svůj dosah. Touha být zase rodina, ať už mezi nimi dvěma leží cokoliv, a dotek teplých, měkkých tělíček jejich dětí, když je poprvé držel v náručí. Nebyl si tak docela jistý, co z toho včera cítil on sám, a co Eärwen. A cítil-li to všechno opravdu včera, ne před celou věčností.
Vzdychla a vtiskla se těsněji do bezpečí jeho paží, svou nahou kůží k jeho, ale rozumem se jeho mysli nedotýkala, nepředávala mu zatím žádný pevný obraz, jen změť emocí a pocitů spletených jako klubko. Připadalo mu, že něco zakrývá - ne neproniknutelnou hradbou z předchozích dnů a let, ale… jinak.
"Tím se všechno vysvětluje. Vždyť já taky…"
"Eärwen?" Podíval se jí do tváře a spatřil na jejích lících slzy. "Eärwen!"
Otevřela oči a pod slzami byl úsměv: první opravdový od chvíle, kdy ji zase spatřil, na schodech královského paláce, po boku jejího otce.
"Vrátím se s tebou do Tirionu. Rozsvítíme světla ve tvém temném domě a ve tvém temném městě, pustíme si do srdcí naději a zase budeme žít."
"Co se přihodilo, že jsi změnila názor?"
Vzala ho za ruku a přitiskla si ji k tělu. A zároveň zvedla závoje… závoje, ne hradby, jimiž ovinula…
"Prošli jsme nevýslovným žalem a nevýslovným zlem, a ještě hůře bychom učinili, můj manželi, kdybychom teď nebyli spolu. Jeden pro druhého, a oba pro naše dítě."
A on prohlédl, pochopil, co Eärwen věděla možná pár minut, možná hodinu, od okamžiku, kdy se ten zázrak stal. Přes jejich manželské pouto objevil něco ukrytého v jejím těle, drobného a neostrého, co tu ještě včera nebylo. Odraz duše tak mladé a křehké, že ze vzájemného lehounkého doteku nepoznával, zda je to děvče nebo chlapec, ale byla tady. Odpovídala mu, jako ty před ní.
Přišlo to jako znamení, jiskra do jejich věčné noci. Požehnání.
Zase byli tři, jako kdysi. Zase byli rodina.
A když rozhrnuli závěs, aby pohlédli na moře a za ně, kam odešly všechny jejich starší děti, spatřili, že i Alqualondë v noci zasypal sníh.

25/12/2018

Čas usmíření, čas požehnání - 1. část

Máme tu 25. prosinec, Boží hod vánoční. Možná jste už nečekali, že by vám adventní kalendář mohl ještě něco přinést. Nicméně opak je pravdou. Galadwen nám totiž kromě své již zveřejněné povídky poslalal i jednu "záložní", kdyby náhodou někdo své dílo nedodal. Políčka v kalendáři byla sice nakonec zaplněna všechna, nicméně bylo nám lto Galadweninu povídku nevydat, protože je opravdu nádherná. A tak jsme se rozhodli nadělit vám ji jako takový vánoční dáreček či bonusové políčko v adventním kalendáři. Kvůli délce bude povídka rozdělena na dvě části, druhá část vyjde zítra. Galadwen tímto moc děkujeme za povídku a vám přejeme příjemné čtení a krásné Vánoce! :-)


Jako by mimo kruhu světla vyznačeného fëanorejským krystalem nad stolem neexistovalo vůbec nic. V koutech pracovny černota a venku, za otevřenými dveřmi na terasu, tma neproniknutelná, předvěká, jako v oné nejstrašnější chvíli, kdy celé to šílenství propuklo. Hvězdy ukryté za mraky a průvan, tiše se protahující dovnitř a osahávající ledovými prsty všechno, nač dosáhne.

Síla se stáhla hluboko do kořenů stromů, do prochladlé půdy. Uvadání minulo, přišly dny odpočinku. Jak silná musí být Yavannina moc nad touto zemí, pomyslel si Finarfin, naklánějící se do temnoty za zábradlím terasy. Vždyť i bez světla a bez naděje zem stále ještě kypí životem, rodí zrno, dává plody, byť bledé a neduživé. Probouzí se a ukládá ke spánku, jako by ji k bdění i odpočinku pořád vyprovázela měkká záře Zlatého a Stříbrného stromu.

Tu a tam problesklo černotou věčné noci opatrné světélko: bliknutí lampy, zamihotání louče. Nic víc. Kolikrát se pokusil vrátit do Tirionu alespoň zdání normálnosti, alespoň odraz někdejšího běžného života tím, že nechal rozvěsit lucerny na nárožích a domovních štítech a zapálit ohně v železných koších na větších náměstích? Prvních pár dnů po takových opatřeních všechno běželo, jak mělo: světlo se vrátilo a dalo jim víru, že se všechno obrátí k lepšímu. Za nějakou dobu… jako by obyvatelé rezignovali. Unavilo je věčné shánění a dolévání oleje, věčné kontroly, zda umělé krystaly neblednou a nezhasínají, a svět se zase začal propadat do šera. Po dlouhém úsilí se zavedla rutina: "den", to znamená rozsvícená světla na náměstích a alespoň na nejdůležitějších křižovatkách. "Noc" znamená osamělé chodce s bludičkami svíček v rukách a sem tam rozzářené okno domu, který nezůstal opuštěný. Život se stáhl do budov, zvlášť poté, co doba zrání minula a přišel čas zimy a spánku.

A obloha zůstávala zachmuřená, s každodenními dešti a mrholením, nízkou mlhou halící to málo světel, která se dařilo udržovat… Chlad, jaký Tirionští nikdy dříve nepoznali, se vkrádal do kostí. Něco se muselo stát s počasím, že se tak podivně změnilo. Pokud to bylo jenom počasím.

Finarfin vtiskl ruce do zábradlí, zavřel oči. Obrátil se v mysli k dětem, jednomu po druhém. Finrod. Angrod. Aegnor. Artanis. Hluchá tma, svištění větru. Prázdnota vzdálenosti a temné sudby. Věděl, že neucítí nic víc. Už celé týdny necítil nic. Možná roky.

Něco studeného se dotklo jeho pozvednuté tváře. Čela. Hřbetu ruky. Když se otočil směrem k nejistému chvění světelného krystalu uvnitř pracovny, rozeznal v pološeru na svém zápěstí křehkou sněhovou vločku. Roztávala teplem jeho kůže rychle, ale další ji nahrazovaly, stále víc a víc, až mu pokrývaly vlasy a ramena jako bílá kápě.

V Tirionu poprvé v celé jeho historii sněžilo.

"Můj pane?"

Když pohlédl směrem dovnitř, za pootevřené prosklené dveře studovny, zahlédl za druhé straně místnosti temnější stín. Zhluboka se nadechl ledového vzduchu. Něčí přítomnost znamenala zprávy, zpravidla nedobré. Práci, rozhodování, přikazování, které mu bylo cizí.

"Můj pane, jsi tady?"

Setřásl ze sebe vrstvu vloček, proklouzl dveřmi do pracovny a vstoupil do kruhu světla.

"Tady jsem, Menelluinil."

Jen málo služebníků ze starých časů zbylo ve Finarfinově domácnosti. Většina následovala jeho syny na Fëanorovu zhoubnou výpravu. Někteří ze zbývajících, ti méně věrní, se rozprchli bez rozloučení, další si vyžádali svolení a Finarfin je nedržel - v Tirionu zůstal sotva každý desátý, víc než dvě třetiny z nich ženy, a všech ochotných rukou bylo zapotřebí k práci v opuštěných dílnách a na farmách, aby se město dokázalo vůbec udržet v chodu. Teprve postupně zbývající obyvatelé přicházeli na to, že mnohé, co dříve fungovalo naprosto automaticky, se teď najednou zastavilo, protože nebyl nikdo, kdo by to vykonával. Od drobných, každodenních úkolů, až po ty největší, klíčové, bez nichž se žádné město neobejde.

Menelluinil a její manžel zůstali se svým novým králem. Finarfin, který toho sám mnoho nepotřeboval, je zrazoval, ale neopustili ho, a on jim byl v skrytu duše vděčný. Nedovedl si představit, jak by tím vším procházel bez jediné blízké tváře poblíž. A Menelluinil byla z těch, které znal doslova od prvního nadechnutí: patřila k dámám jeho matky, pomáhala mu na svět, starala se o něj jako chůva, když byl dítě - a pak o jeho vlastní děti. Potřebovali se navzájem víc než dřív: vždyť i všichni tři potomci Menelluinil a Tindómëho odešli na Východ.

Bez ptaní teď postavila správcova manželka na stůl mezi spisy košík přikrytý plátnem. Podívala se směrem ke studenému krbu.

"Je tu zima, můj pane. Zatopím ti."

Zima? Neuvědomoval si, zda je chlad všude kolem něj, nebo v něm. Stejně jako temnota. Byl si jistý, že oheň ani jedno, ani druhé nezažene.

"Není potřeba," odbyl ji. "Děkuji ti. Je mi dost teplo."

Žena pokrčila rameny a stáhla látku z koše, aby odkryla, co donesla, pak sežmoulala její cípy v prstech.

"Můj pane, zastavil se tu posel z Valmaru."

"Nežádal se mnou mluvit?" zachvěl se Finarfin při pohledu do její rozpačité tváře. Možná ji měl nechat rozdělat oheň. I kdyby jen proto, aby špatné zprávy mohl ještě alespoň o pár úderů srdce odložit. "Nechal mi tedy alespoň dopis?"

"Jenom ústní vzkaz, arane."

Oslovila ho jako krále, aby si udržela odstup. Už se nemusel ptát dál.

"Findis nepřijde," řekl s jistotou. Poslední z jeho sourozenců, nejstarší sestra, jediná, která se nevydala přes moře. A poslední z těch, v čí pomoc mohl doufat. Ostatní alespoň poslali list, delší či kratší, a ty nyní ležely v neladné hromádce před ním, napůl přiskřípnuté ke stolní desce košíkem s večeří.

…ty víš, že tě miluji jako bratra, Arafinwë. Právě proto zůstanu, kde jsem. Teď budeš potřebovat všechen svůj takt a diplomatickou obratnost, abys dokázal vztahy mezi námi, Vanyar a Teleri alespoň trochu urovnat. Má přítomnost v Tirionu by všechno jenom zhoršovala. Nekajícná manželka buřiče a vraha, matka nelítostných zabijáků, která se dere k moci, to by se říkalo. Odpusť mi…

…synu, dny, v nichž jsem byla královnou Noldor, skončily v hodinu, kdy jsme se s tvým otcem vydali každý vlastní cestou. Vždycky jsem věděla, že miluje Fëanára víc než mne, víc než vás ostatní. Že pro tu svou zběsilou lásku jednou zahodí všechno. Netušila jsem, že i život. A ty přece musíš chápat, že tvůj lid vanyarskou královnu bez noldorského krále po boku nepřijme…

…a z doslechu je mi známo, že tě Mocnosti potvrdily jako nového vládce Noldor. Kdo jsem, abych se vzpírala jejich vůli, arane Arafinwë? A jak bych ti tedy mohla prospět? Budu čekat na den návratu svého pána a tvého bratra a našich dětí, a pokud nepřijdou, mám v úmyslu zůstat v domě svých rodičů…

…při vší úctě k tobě, pane, s Finwiony jsem navždycky skončila a proklínám den, kdy jsem Curufinwë Atarinkovi dala slib a porodila mu dítě, které mi teď ukradl…

"Je mi to líto, Arafinwë," řekla Menelluinil tiše, tak, jako by to řekla kdysi, když byl ještě mladým královým synem. "Moc líto. Princezna Findis je na dvoře krále Ingwëho spokojená. Nechce opustit matku, a pokud to přece jen učiní, pak jenom aby odešla do Lórienu a vstoupila do služeb Paní Estë, jak zamýšlela už předtím."

"Do služeb paní Estë," zopakoval hořce a klesl za stolní desku. "Copak nechápe, že já bych její pomoc potřeboval víc? Pro tohle jsem nebyl připravený, Menelluinil. Fëanáro, snad. Nolofinwë, bezpochyby. Ale já jsem nikdy nebyl dvořanem a nikdy, ani v nejhorším snu jsem neměl být vládcem."

Žena mlčky narovnala zhroucenou hromádku spisů na kraj stolu, vytáhla z koše talíře s jídlem, naservírovala je na uvolněné místo. Takhle by to nemělo být, pomyslela si. Nikdy. Takhle by neměl žít ani králův nejmladší syn - natož pak teď, když je králem on sám.

"Tindómë si myslí, že bys neměl dál zůstávat tady, můj pane," ozvala se, znovu formální, zatímco se díval na svou večeři - ne, skrz ni, opravila svůj dojem - jako by si nebyl jistý, nač vlastně hledí. "Teď, když se situace trochu stabilizovala… Král by měl držet dvůr v paláci. Princ Nolofinwë se přestěhoval do Finwëho síní, když byl regentem."

"Ne!" vykřikl Finarfin doslova zděšeně a vyskočil. Při prudkém pohybu ramenem strčil do nízko zavěšeného fëanorejského krystalu, světlo se divoce rozkomíhalo a stíny v místnosti roztančily jako opilé. Ze šera vystupovaly a zase se v něm skrývaly obrazy rozvěšené na zdech. Tváře králových dětí, takové, jaké byly kdysi, čisté a otevřené ve svém mládí a nevinnosti. Rychlé skici a dětské, ještě necvičené kresby vytvořené jimi samými: mořské krajiny, skály, budovy Tirionu, sourozenci, bratranci a sestřenice při divokých hrách a oslavách. Zásnubní portrét Finarfina a jeho budoucí manželky, který si nechávali dělat v Alqualondë - neméně mladí a nevinní. Plní lásky.

Světlo se přestalo otáčet a tma se přimkla zpátky ke zdem.

"Ne," zopakoval Finarfin podruhé, tišeji. "Zůstanu tady. Nemám dvůr a nehodlám ho držet. Vždyť i moje vlastní sestra mě opustila, dala přednost požehnání Valmaru. Budiž - nemám jí to za zlé. Svým způsobem to chápu. Tak si vystačím se svými odborníky a poradci jednou za čas v knihovně. A našemu lidu je jedno, jestli mu povládnu z královského paláce na Túně nebo ze stáje pod hradbami. Jestli mám zůstat po zbytek svých dní sám, tak ať jsem alespoň doma. Nechť mi tvůj manžel promine." Mechanickými pohyby naskládal do koše všechno, co předtím vytáhla, vzal jí z rukou plátno a přikryl nedotčenou večeři. "Děkuji za jídlo, ale nemám hlad," řekl pevně. "Budu ještě pracovat. Pořád je tu ta záležitost s nefunkčním vodovodem ve východní části města, a bude to horší, protože začalo mrznout a na to nejsme v žádném případě připravení. Trubky jsou vedené po povrchu, takže budeme muset něco podniknout, dřív než…"

"Arafinwë," Menelluinil laskavě, mateřsky položila dlaň na jeho ruku, napolo vztaženou ke k peru v kalamáři. "Zastav se. Celé ty roky od… chvíle, kdy ses vrátil do Tirionu, pracuješ. Staráš o nás, o město, o zemi. Ty přeci nepotřebuješ Findis, aby ti pomáhala v práci nebo aby vládla místo tebe jako královna. Ať jsi byl nebo nebyl připravený, teď jsi schopným organizátorem a dobrým králem, přesně takovým, jakého jsme potřebovali. Jsem si jistá, že ani Nolofinwë, a v žádném případě Fëanáro, by v podobné situaci neobstáli s větší ctí. Ale připadá mi, že by ses teď měl místo osvětlení a potrubí konečně zase začít starat sám o sebe. Vždyť ty nejsi sám. Nemusel bys být."

"Nemám už ke komu dalšímu se obrátit," odpověděl tvrdohlavě. Menelluinil chápala, jak složité to pro jejího pána musí být: byl nejmladším dítětem ve velké rodině, kam krátce po jeho narození začali přibývat synovci. A pak i vlastní potomci, jeden za druhým. Vždycky byl uprostřed davu příbuzných a přátel, dětí i dospělých - někdy možná opomíjený, ale nikdy, nikdy v životě ne osamělý. Až teď. Nešlo o to, že by nový král Noldor nezvládal své povinnosti a úkoly. Že by neměl dost vůle a schopností, že by lid nebyl ochotný za ním jít. Celý problém spočíval v něčem docela jiném: neměl, o koho by se opřel. Kdo by mu pomohl ne s tíhou koruny, ale s jeho zármutkem.

A tak udělala, co by si nikdy netroufla s Finwëm ani jeho staršími syny - protože tohoto, nejmladšího a nejméně pyšného, vždycky milovala nejvíc. Vzala jeho tvář do dlaní, jako když byl dítě, nešťastné ze sporu mezi staršími bratry, které oba miloval.

"Nelži si. Ty máš kam se obrátit. Jenom se bojíš pokoušet osud, protože cítíš, že tohle poslední odmítnutí by tě zlomilo."

"Menelluinil… Ona už mě ale odmítla."

Pláč ve větru. Kvílení racků smíšené se svistotem bouře a nářkem těch, kdo přežili. Perleťové ulice potemnělé, světla bez vzdálené záře Stromů jaksi přitlumená. Ti, kdo přicházejí ze severu, jsou nahrbení pod zášlehy ledového vichru a tíží žalu, poražení. Kajícní. Litující. Zastavují se, když tam, kde dříve od pobřeží vybíhaly pohostinné ulice, spatří narychlo vztyčené, ze suchých klád vyskládané palisády. Není to žádná opravdová překážka, žádnou opravdovou překážku nepředstavují ani strážci s lehkými luky na její druhé straně, ale je to rána do žaludku, zásah přímo do srdce, na nejzranitelnějším místě. Je to symbol.

"Náš král Olwë tě nepřijme, princi z Noldor. Ani nikoho z tvých rodných," zavolá na Finarfina jeden z ozbrojených Teleri. S šípem položeným na tětivě.

"Přicházím…" polkne Finarfin nasucho, "přicházím prosit za odpuštění. Nikdo z těch, kdo se vracejí se mnou, nenese vinu na tom, co se stalo."

"Náš král Olwë tě nepřijme," zopakuje strážný. "Odejděte, pokud si nepřejete podruhé porušit mír Valinoru."

"A princezna?" zvedne Finarfin oči k provizorní hradbě.

V očích námořníka není ani nepatrný náznak soucitu. Jsou temné, neuhýbají. Na levé tváři má sotva vyhojený, po kost hluboký šrám: od koutku oka k bradě.

"Eärwen, Labutí panna z Alqualondë, oplakává své zavražděné bratry. Zřekla se tě, Noldo. Jdi, vrať se ke svým. Nebo táhni za svým zlořečeným králem k prokletí a smrti."

"Hledal jsi Eärwen v její nejtemnější hodině," řekla Menelluinil. "Ale copak necháš jedinou temnou hodinu pohltit všechno světlo vašich životů?"

"Je pozdě, moje milá přítelkyně," povzdechl si král unaveně. "Ta hodina už přišla, a vskutku pohltila všechno. Mé bratry, mé děti; mou manželku. Eärwen… Už si netroufám obracet se k ní po ósanwë. Zkoušel jsem to dlouho a vytrvale, ale už nemůžu. Klečím jako prosebník před jejími hradbami, ale ona mě dál nepouští. Jak by mi mohla odpustit, že jsem jí odvedl její děti a pak je nechal odejít samotné na smrt?"

"To bylo jejich rozhodnutí, ne tvoje," nespouštěla ruce z jeho tváře. "Ani její. Ty ses vrátil a je ve tvé moci napravit alespoň to, co napravit lze. Nemýlím se, když vzpomínám, že jste byli oddáni v Alqualondë, uprostřed doby odpočinku, v zimě? Ten den už musí být blízko."

"Byl by," usmál se smutně, "kdybychom ještě nějaké dny měli. Světlo Míšení se prolévalo průsmykem do města, na molo, kde jsme stáli, když nám Olwë dal požehnání a vyměnili jsme si slib. Byli jsme tak mladí, dychtiví… Tolik jsme už chtěli být spolu… a ne jen pár, ale rodina. A byli jsme, když jsme… hned tehdy…" Hlas mu selhal.

Když hned tehdy, pomyslela si, ještě během téhož času odpočinku a svoji teprve pár dní, počali k úžasu mnohých své zimní děťátko. Prvorozeného syna, který přišel na svět v Alqualondë a stal se zlatou jiskrou jejich životů.

"Ztratíme ho," pokračoval šeptem. "Je všechny. Vím to, Menelluinil. Měl jsem jít s nimi a radši hledat smrt, než abych dál žil s vědomím, že se nám žádné z našich dětí nikdy nevrátí."

"Nikdy je dlouhá doba, Arafinwë. Zoufáš si a tvoje předtuchy jsou plné žalu, ale já ti říkám tohle: vykonají něco velkého. Vstoupí do písní a legend, a nakonec je budeš znovu držet v náruči, jako kdysi. Tím jsem si jistá. A vy, jejich rodiče, byste na ně měli čekat. Spolu."

Král plakal. Menelluinil ho tiše objala a tiskla ho k sobě, jako by byl jedním z jejích ztracených dětí. Oba to potřebovali.

"Jeď," řekla konečně. "Jeď za ní. Tindómë se postará o tvůj vodovod a tvé lucerny a zásobování a všechno, co bude potřeba. Tohle je důležitější. Jeď, smiř se s Olwëm a se svou paní. Jsem si jistá, že ti oba už v srdci odpustili. Nemůžeš zůstat navždy oddělený od toho, co je ti nejdražší." Od města, kde se zrodila jeho láska, kde přišly na svět jeho děti, kde zůstává polovina jeho srdce. Města na pobřeží, které zrudlo prolitou krví a vinným i nevinným přineslo prokletí nenávisti.

24/12/2018

První Slunovrat ve Valinoru a co z toho vzešlo - IV. Manwe



Veselé Vánoce!



"Mí nejbližší! Chvíle, na kterou jsme tak dlouho čekali se již naplnila. Jasná Arien sestoupila mezi nás a my její návrat mohli náležitě uctít velkou slavností. Slavnost to byla nádherná a vím, že i Vy jste si jí užívali stejně jako já."

Vlídný úsměv a pohled na Tulkase, blaženě pochrupujícího na klíně své ženy. Tulkas se svou novou dýkou od Auleho, sklenicí Yavanniny pálenky, novým svetrem od Vaire a pár dalšími drobnostmi vypadal opravdu spokojeně, jak tam tak ležel uprostřed svých darů a z koutku pusy mu vytékal pramínek slin.

"Výzdoba byla nádherná, prvky, nově vnesené jistě neobvyklé, ale dodávající celé slavnosti ten pravý nádech. Je pravda, že některé věci by se příště mohly omezit…."

Niennino odkašlání a významný pohled na Yavannu. Vala smutku a odpouštění vypadala ve své nové čepičce s velkou šedou bambulí opravdu nesmiřitelně. Její pohled však neměl kýžený efekt. Dárkyně plodů se něžně tiskla k manželovi, na ruce nový prstýnek, ve vlasech nikdy neuvadající květ z Irmových zahrad a vypadala, že své okolí vnímá jen velmi vzdáleně a aktuálně jí nic nemůže narušit manželskou idylu.

"… ale myslím, že právě v tento den se nám trochu smíchu hodí. Stalo se toho tolik zlého, tolik smrti, zla a zármutku bylo způsobeno. Ale dnes, dnes jsme mohli konečně nechat minulost minulostí a přivítat světlo, světlo plodu Laurelinu které nám do srdce vneslo naději."

Káravý pohled směrem k Oromemu, který až příliš nahlas zívl a obrátil oči v sloup. V jedné ruce přitom svíral dar od Nessy - píšťalu vyrobenou z jeleního parohu, své ostatní dary rozmístěné po podlaze. Druhou rukou objímal kolem pasu Vánu, která mu seděla na klíně, do vlasů si vplétala perly od Ulma a spokojeně se usmívala.

"Čas radosti, štěstí, odpouštění a vzájemných darů, čas, kdy jsme konečně mohli zahojit utrpěné rány. Došlo ke smíření mezi Noldor a Teleri. Předaly se mnohé dary a všichni se pobavili a jejich srdce znovu pookřála."

Mandos vypadal, že se chystá hrát hru "vrhnu na bratra výmluvný pohled, kdykoliv Manwe řekne slovo "srdce"". Ale Irmo si ho nevšímal a zaobíral se Vardiným darem - krabičkou hvězdného třpytu, která dokázala vnést jas i do té nejtemnější části jeho zahrad.

"My všichni jsme si rozdali mnohé dary. Každý z vás od svých nejbližších obdržel nádherné dárky pro vyjádření lásky a sounáležitosti."

Několikeré spokojené pokývání.

"Já sám chci poděkovat za vše, co jste mi darovali, za to, co vám jistě museli dát nemálo práce a námahy vymyslet a dát."

Několikerá výměna pohledů, které vyjadřovaly jasný souhlas s tímto vyjádřením..

"A teď je řada na mě, abych vám i já představil svůj dar pro vás."

Oči všech se upřely na Manweho.

"Mým darem byla celá tato slavnost, můj dar pro vás je právě toto, toto vše, z čeho jste se mohli těšit."

Vardin pohled by mohl vraždit. Zatímco Manwe upíral zraky někam za ně, jasně modré oči naplněné dětskou radostí.

"Děkuji vám, že jste si ji tak krásně užili a věřím, že můj nápad a dar ke slunovratu se stane příjemnou tradicí."



23/12/2018

U Feanorovců

V předposlední den Adventu zde máme obrázek od Aegeri.
Slovo autorky: Budu asi více melancholičtější než obvykle. Po tolika letech pro mě Vánoce moc neznamenají. Alespoň ne to jak je slavíme... stromek, dárky, cukroví... Jsou to pro mě jen prázdné symboly, něčeho, co momentálně bohužel vnímám (asi to bude i tím v čem pracuji) jako svátek především komerční. Proto jsem se nakonec rozhodla k této ilustraci. Žádné stromečky, žádné dárečky. Nejdůležitější jsou naši blízcí, rodina a přátelé. A o tom by to všechno mělo být.


22/12/2018

Světlo se vrací

Dnešní povídka se odehrává na poněkud neobvyklém místě...v síních Mandosu, v čase, který teprve přijde...dvě osoby spolu vedou velmi zajímavý rozhovor. Pojďme se s ním seznámit...



Byla tma.

Vlastě ne úplná tma, jen velmi hluboké šero. Šero hluboké hloubkou svého zadumání. Měkké a v žádném případě děsivé, ale nesnadno se poddávající jakémukoli světelnému zdroji. Lampa, již držela dívka, která se skláněla nad lůžkem raněného, byla vidět - ale to bylo skoro všechno. Byla modravým bodem v hluboké šedi. Oni dva vlastně zářili zřetelněji: ona svěžím příslibem jara jako lístek před rozpukem, on vytrvalým, prastarým žárem jako oheň v kostech země. Jejich záře byla dobře patrná v šeru, jež je obklopovalo - avšak pouze patrná, nic víc. Nerozptýlila ho ani maličko. Tohle šero nebylo pouhým nedostatkem světla. Bylo samo sebou.

Dívka se zdála opravdu mladinká - nemohla být zkušenou ranhojičkou, ale měla bezesporu nadání. Její ruce se kmitaly jako dva skřivánci nad polem, avšak s dokonalou přesností.

Raněný dlouho nepromluvil, ani se nepohnul. Byl při vědomí - procitl, sotva se ho dotkla - avšak délka jeho mlčení jako by vyslovovala všechno, o čem je zbytečné mluvit.

"Kde to jsme?" tázal se posléze stručně. "Vypadá to tu... jako v Mandosu." To poslední slovo zaznělo po nepatrné odmlce, s přísně ovládanou nechutí.

Její ruce se maličko zachvěly.

"Mnohé... mnohé bylo zničeno, můj pane. Toto místo bylo jedno z mála, kam jsme mohli přenést raněné. Uniklo zkáze, protože... je prostě tak nějak jiné než všechna ostatní..."

"Takové ani živé ani mrtvé, co? Však já vím..."

"Určitě ale už brzo..." začala povzbudivě, avšak hlas se jí zlomil.

Nyní jeho světlo přece jen proniklo šerem. Dotklo se jí, zahřálo ji útěšným pohlazením.

"Tys dítě Valinoru, viď? A Valinor... už není?"

"Něco... něco prý zůstalo. Základy hor... a tak. Ale žít se tam ještě nedá."

"Dostal se vám tam znovu Nepřítel, co? Však jsem to čekal celou dobu!"

"Dostal. Ale zvítězili jsme! Všichni bojovali statečně, Valar i maiar i všichni naši..."

"Ano. A dokonce i vězně z Mandosu pustili, už se mi to vybavuje. Abychom si mohli očistit štít... bojem proti největšímu zbabělci všech dob." Suše se zasmál. "Inu, i to je víc, než by měl vězeň právo žádat!"

"Snad je to, jak říkáš, můj pane. Ale strašný byl. A právě jeden z vás mu prý dokázal zasadit rozhodující ránu. Už nikdy se nedokáže vrátit z Prázdnoty."

"No, pozor na to. Takové věci už jsme si mysleli několikrát."

"Teď je to jiné. Cítíš bolest, můj pane?"

Necítil. Nedivil se tomu - měl za to, že mu podali tišící prostředky. Nyní si uvědomil, že je to skutečně jiné. Vyzkoušel, nakolik se může hýbat. Nebyla to žádná sláva... ale cítil sám sebe v plnosti. Jasněji než kdy dřív. Nebyla to bolest, co mu říkalo, kde se zarazit. Nepotřeboval ji.

"Máš pravdu, něco se změnilo."

"Tvé rány se hojí neuvěřitelně rychle. Prý je to tím, že zlo bylo konečně odstraněno ze světa. Ne jen on, víš - zlo samo. Svět... to, co z ní zbylo... je znovu čistý."

"Vypadá to tak. Ale nikdy nepodceňujme nepřítele."

"Jsme v rukou Jediného, můj pane. Arda byla dlouho šetřena tak důsledného boje kvůli jeho dětem. Teď řekl dost. A teď jsme taky okusili, o kolik vlastně byl celou dobu silnější."

"Snad... můžeš mít i pravdu. Ale neříkej mi 'můj pane'. Jsem vězeň z Mandosu, a horší než jiní, dobře to víš."¨

"Byl jsi řádně propuštěn a byla ti vrácena tvá čest. A v boji jsi ji obhájil znovu. Jsi velkým králem, svým srdcem, to ti nikdo nemůže vzít."

"Ne. A já jsem s tím konečně i spokojený. Ale jméno přesto postačí."

"Budeš... budeš mít totéž jméno?"

Znovu se krátce, suše zasmál.

"Dala mi ho maminka. A viděla dobře. Myslím, že na něm není třeba nic měnit."

Jeho žár ani teď nerozptýlil šero. Ale pocítila ho ještě silněji než dřív. Blahodárný. Strašlivý.

"Prý už brzy přijdou, aby... aby..."

"Mi přinesli silmarily, chceš říct? Nu, měli by."

"Myslíš, že je tentokrát dokážeš odevzdat?"

"Doufám," zasmál se, nyní se znatelnou sebeironií. "Připravoval jsem se na to celé věky. Snad jim to nezkazím."

"Myslíš, že je to špatně? Že by to neměli po tobě chtít?"

"Ale ne. Na co bychom tu byli, my všichni, než abychom tvořili a obdarovávali jeden druhého? Je to ta nejpřirozenější věc na světě."

"Tak... už si nemyslíš, že umřeš?"

"To nevím. Podívej, žádný tvůrce by neměl být u toho, když je nutno zničit jeho největší dílo. Jenže teď jsme na tom všichni stejně, ne? I Tvůrce vesmíru... A máš pravdu, něco je ve vzduchu. Oheň... jiný, ale nádherně jiný..."

Odmlčel se a jenom to vnímal. Najednou to pocítila s ním. To hluboké šero žhnulo. Úplně jinak než cokoli, čemu by dřív řekla žár. Ale bylo to tady. Stáli na povrchu hvězdy, která se měla zrodit.

"Mám dojem..." řekl skoro šeptem, "mám dojem, že i kdybych umřel, tohle mě zase rychle dá dohromady. A to bych chtěl, víš... chtěl bych se toho dožít, chtěl bych to pozorovat... Kdysi jsem vzal světlo Stromů a vložil je do klenotů...a ono zůstalo samo sebou, natolik, že jím teď půjdou Stromy obnovit... ale s mým dílem tomu bude stejně, cítím to. Silmarily zůstanou samy sebou, i když se znovu stanou součástí Stromů. Porostou. Ponesou plody. A jednou... kdo ví, kam až to všechno může jít? Bude to nesmírně zajímavé."

"Ale...už nedokážeš vytvořit nic většího?"

Tentokrát se smál dlouho, tichounce, bez násilí, jen jako když se čeří klidná hladina v mírném vánku. A čím déle se smál, tím jasněji cítila, jak se mu vrací síly.

"I dokážu," vypravil ze sebe konečně. "Spolehni se! A kdybych měl třeba ještě mockrát umřít, abych dokázal něco nového a netušeného, věř, že to udělám!"

Hleděla mu do tváře. Šero ztrácelo svou moc. Oheň, jímž bylo naplněno, byl stále zřetelnější.

Anebo že by se skutečně malinko rozjasnilo? Zašuměla snad na tomto místě doopravdy stříbrná křídla nového dne?

Stiskl jí ruku.

"Už jdou!"



(Druhé Mandosovo proroctví, LT str. 333:

Až svět zestárne a Mocní podlehnou vyčerpání, Morgoth zpozoruje, že stráže spí, a projde Bránou noci zpět z Bezčasé prázdnoty; tehdy zničí Slunce i Měsíc. Avšak Eärendil na něj zaútočí jako bílý spalující plamen a vyžene ho z ovzduší. Pak se na pláních Valinoru všichni shromáždí k Poslední bitvě. Toho dne se Tulkas utká s Morgothem a po jeho pravici bude Fionwë, po jeho levici Túrin Turambar, syn Húrinův, který vyjde ze síní Mandosu; a bude to černý meč Túrinův, co zasadí Morgothovi smrtelnou ránu a způsobí jeho naprostý konec. Tak budou děti Húrinovy pomstěny a všichni lidé s nimi.

Pak bude Země rozbita a obnovena a Silmarily budou shromážděny ze vzduchu, země i moře; neboť Eärendil sestoupí a odevzdá plamen, který měl v opatrování. Tu Fëanor vezme své tři klenoty a přinese je Yavanně Palúrien, a ona je rozlomí a jejich světlem znovu zažehne Dva stromy; a z nich se rozlije veliké světlo. A hory Valinoru budou sníženy, takže se světlo dostane do celého světa. V tom světle Valar znovu omládnou, elfové se probudí a jejich mrtví vstanou, a Ilúvatarův záměr ohledně nich se naplní.)

21/12/2018

Arien a Tilion

Blíží se poslední adventní víkend a my tu pro vás máme krásný obrázek od Mary, věnovaný jedné nevšední dvojici...


20/12/2018

Malá lovecká taškařice

Úvod od autorky: Jelikož je tohle můj úplně první příspěvek do Vánoc ve Středozemi, asi by se slušelo trochu to uvést. Hlavními hrdiny téhle krátké předvánoční povídky je královská rodina z Temného Hvozdu, obohacená o fiktivního mladšího bratra krále Thranduila, Beriadana. Jeho příběh vznikal na pozadí událostí z Bitvy o Středozem a Helmáče (2016-2018) a sleduje nejen historii obou bratrů, která eskaluje několika konflikty, ale i jejich potomků. Vánoční povídku jsem psala až teď v prosinci a má odlehčenější ráz.




Sníh se sypal z šedavých mračen nad Temným hvozdem a jak bílá peřina pokrýval chodníčky zvěře i nenápadné elfské stezky. A po jedné z nich právě teď spěchal mohutný los nesoucí na hřbetě dvě skloněné postavy v pláštích. Byl to samotný král Thranduil se svým synem, které na vyjížďce překvapila nenadálá chumelenice.
Obrovská vrata královského sídla se za nimi tiše zavřela, los konečně zvolnil a po pár krocích se zastavil úplně. Oba dva jezdci pružně seskočili, až sníh z jejich plášťů zavířil ve zmatené spirále, než se snesl na podlahu, kde udělal malebnou loužičku. Oba dva elfové ale už rychle pospíchali dovnitř, aby se zahřáli.
Byli právě uprostřed trůnního sálu, když je překvapily tóny harfy. Do klasického jemného drnkání to ale mělo daleko. Rytmus i melodie vybízely spíš k tanci a pořádně halasné zábavě. Neslo se to z Thranduilovy oblíbené jídelny s krbem, kupodivu poměrně malé a útulné místnosti. Na veřejnosti by to nikdy nepřiznal, musel si držet pověst krále, jehož majestát se nejlépe vyjímá v rozlehlých síních, ale právě tahle malá jídelna byla místem, kde se i "ledový" král zvládl uvolnit, žertovat a popíjet s přáteli.
Legolas zvědavostí nadskočil a už se hnal zjistit, kdo z otcových přátel dorazil jako první na letošní Slavnosti slunovratu. Thranduil nespěchal, přesně věděl, kdo má v oblibě tenhle styl hudby. Proto ho vůbec nepřekvapilo, když našel Legolase v objetí hnědovlasého, dost mladě vypadajícího elfa, oblečeného v prosté lovecké tunice. Jen díky bohatě zdobenému opasku a očividně drahému materiálu odění by ho kdokoliv cizí možná přiřadil k Thranduilově družině. Ale na druhý pohled, i přes peříčka ve vlasech, rošťácký úsměv a aktuálně pobaveně jiskřící zelené oči by si pečlivý pozorovatel nemohl po chvíli nevšimnout podobnosti v rysech obličeje a hrdém držení těla, které tak připomínalo Thranduila. Legolas se nedočkavě otočil na svého otce. "Ada! Strýček Beriadan mi přivezl dárek! Můžu si ho rozbalit? Prosííím!!!" A najednou jako by tu nestál vznešený princ na hranici dospělosti, ale malý, nadšený kluk. Thranduil se s hraným povzdechem obrátil na svého mladšího bratra a bezmocně rozhodil ruce. "Můžeš, stejně bys celou večeři nemluvil o ničem jiném..."
Když ale Legolas rozbalil plátno ukrývající slibované překvapení, i jeho otec vydechl překvapením. Luk, který se objevil, byl opravdovým skvostem. To už byl luk pro opravdového lovce. Ladné křivky přímo vyzývaly k uchopení, jemné zdobení muselo některému řezbáři zabrat několik bezesných dní. Nebylo divu, že se ho Legolas nechtěl vzdát ani večer, a tak luk skončil položený na jeho stole, aby byl to první, co po ránu uvidí.
Ráno se Thranduilovi nevstávalo dobře. Nebylo divu, když spočítal prázdné láhve od medoviny, bylo jich dost pro večírek ve čtyřech, a ne ve dvou. O to víc ho překvapilo a lehce rozladilo, když nenašel ani Legolase, ani Beriadana a stráž mu byla schopná říct jen to, že mladý princ nemohl dospat a musel jít vyzkoušet nový luk.
Mezitím se už oba lovci hodnou chvíli plížili lesem po stopách nějakého velkého kopytnatce, dost možná zubra. O tyhle velká zvířata nebylo v Temném hvozdu v zimě nouze, ale byli dost nevypočitatelní, co se nálady týče. A ti dva narazili zrovna na samce, který byl všechno, jen ne mírný a dobře naložený býček. I když Beriadan ještě nebyl zdaleka střízlivý, odhadnul, že tohle je na Legolase přece jen trochu velká kořist. Samozřejmě, být sám, tak ho prostě ustřílí. Nebo si nezapomene vzít kopí, což by ale nebyl takový adrenalin. Právě se tuhle myšlenku chystal sdělit Legolasovi, aby si zachoval image neohroženého lovce, když mu pod botou praskla suchá větev. A pořádně hlasitě. Zubr zavětřil a v očích se mu zablesklo. "Okamžitě na strom!!!" zavelel Beriadan a Legolas s očima navrch hlavy předvedl, že by mohl být klidně i veverka. V koruně dubu byl dřív, než zubr poprvé hrábl nohou. Jeho strýc se nenechal zahanbit a vzápětí už oba dva koukali na nevrlé zvíře pěkně shora. Jenže zubrovi vydrželo popocházení kolem a hledání vetřelců ještě další dvě hodiny. Plánovaná lovecká vycházka tak nabrala pěkný skluz.
Padal soumrak, když se konečně dostali do královského sídla. Thranduil už na ně čekal v trůnním sále. Seděl pohodlně opřený na trůně, bradu položenou v dlani a významně se díval na jejich kořist. "Dva tetřívci? Jeden by řekl, že když jde na lov tak vyhlášený stopař, tak skolí něco více vhodného na královský stůl..." Beriadan pokrčil rameny: "Přece nemusím zabíjet všecko, co vystopuju, ne? Prostě jsme si udělali malou rodinnou vycházku. Klidně tě příště přijdeme vzbudit. Vyčistíš si hlavu, zaženeš migrénu..." dodal s potměšilým úsměvem. Thranduil ho zpražil pohledem: "Dle mého byste vyčistit měli hlavně sami sebe...princové..." Když oba odcházeli, aby se převlékli do dle Thranduila civilizovanějšího odění, vyprovázel je podezřívavým pohledem. Ale co už, jeho syn vypadal spokojeně, a o to přece šlo.
I tak mu to večer vrtalo hlavou. Beriadan totiž většinou po každém lovu hýřil vtipem a hrdínskými historkami. A dnes bylo ticho. Navíc se oba dva lovci po večeři poměrně rychle vytratili. A ještě podezřelejší bylo slyšet v pozdní noci pro změnu teskné tóny harfy vyprávějící o lodích Teleri a tragédii Nienor Níniel. Jakoby si někdo vzpomněl na písně, které se společně kdysi dávno učili…
..tohle se dělo, jen pokud toho Beriadan vypil až moc a padla na něj melancholická nálada…
...nebo že by na něj přece jen začalo působit kouzlo svátků ... ?
...to byla ta lepší varianta.

Thranduil s povzdechem odložil číši. Pravdu se asi nikdy nedozví. To ale nevadí. Zasnil se a užíval si poslední klidnou noc před tím, než z něj zas bude vznešený vládce vítající své hosty a oslňující zjevem i pohostinností.

19/12/2018

Zimní slunovrat

Dnes tu pro vás máme povídku, která se odehrává v době po pádu Saurona a vypráví o jedné spokojené gondorské rodince.
Slovo autorky: Předem se omlouvám za všechny nepřesnosti. Jako omluvu můžete brát fakt, že je to moje první povídka a je mi dvanáct, tak se možná ještě vypracuju. :-)



Aragorn stál na hradbách. Kolem bylo ticho a bílo. Ten, kdo nikdy neviděl Minas Tirith pokrytou sněhem, přišel o mnoho.

"Tati!" zatahala ho za rukáv holčička. "Já chci nahoru!" Král Elessar zvedl dcerku do náručí. Asi o tři vteřiny později přiběhl o něco starší chlapec a prohlásil: "Já chci taky!" Aragorn si děvčátko s povzdechem přehodil na jednu ruku a druhou zvedl chlapce. Chvíli tak stál, až se zdálo, že je součástí krajiny. Probral se teprve, když holčička na jeho ruce nadšeně vyjekla: "Mami!" a spustila se dolů.

Objal Arwen jemně kolem ramen. "Je tu krásně." Pronesla zasněně Arwen. Aragorn jen mlčky přikývl.

"Pane, Právě přijel posel z Imladris. Pánové Elladan a Elrohir vzkazují, že přijedou." Ohlásil strážný přicházející od brány. "Ano? To je báječné!" zvolala nadšeně Arwen. Už dlouho bratry neviděla. "Kdo přijede?" zeptal se Eldarion zmateně. Viděl bratry jen jednou a už si to nepamatoval. "Uvidíš." Odpověděli zároveň oba rodiče.
***

"Už jsou tady!" zaslechl král Elessar zvolání od brány a spěšně vyšel ze dveří. Když pozoruhodnou rychlostí (všude byla námraza) dorazil k bráně, spatřil oba bratry, nadšené že mohou zase sesednout a zahřát se.

Král Elessar seděl v hodovní síni spolu s Arwen a bratry. "Tatínku kdo to je?" zeptal se Eldarion stojící za otcovým trůnem. Na bratry se díval dost podezřívavě. "Opravdu si nás nepamatuješ?" Elrohir se tvářil překvapeně. Eldarion zavrtěl hlavou.

Další den večer, při svitu Earendila seděli všichni u malého stolku. "Jéé! To je luk!" vykřikl nadšený Eldarion, když našel dárek od Elladana a Elrohira. Náhle z něj spadly veškeré pochybnosti a šťastně bratry objal. "Děkuju!"

Aragorn se na luk zadíval. Připadal mu povědomý. Ano, byl to ten luk se kterým ho kdysi bratři učili střílet. "Kde jste ho našli?" zeptal se. "Myslím, že jsme ho měli celou dobu u sebe." Podotkl Elladan. "Ale tak nějak se na to zapomnělo." Dodal Elrohir. Eldarion poskakoval po pokoji. Aragornova dcerka si hrála s novou panenkou.

Byl den zimního slunovratu. Den, kdy mají být všichni šťastní. V královské rodině tomu tak bylo.

Veselé Vánoce
všem bytostem Ardy!

18/12/2018

Vánoce v Roklince

Netradiční formu adventního příspěvku si pro nás připravila Zuzka, které tímto děkujeme za kreativitu a odvahu přijít s něčím novým. :-) A co nám tedy do kalendáře nadělila? Vánoční setkání a rodinnou pohodu u elfů v Imladris. Protože to hlavní je být ve svátečním čase s našimi blízkými.

Elrond, Celebrían a děti




Přijela návštěva

(Zleva doprava: Galadriel, Celeborn, Legolas, Tranduil, Glorfindel)

17/12/2018

Skomírající plamen

Dnes tu máme konečně také zástupce rodu trpasličího. Emotivní povídku o Balinovi nám napsal náš tradiční přispěvatel Jeremiáš, který je s námi od samého začátku nejen tohoto projektu, ale i celého blogu. Děkujeme.



Nad Krajem se smrákalo. Za okny Dna pytle vířily vzduchem vločky a bělostná zář měsíce se odrážela od sněhu. Starý hobit občas zamyšleně pohlédl na vánici ze své lenošky u krbu, zatímco plnil list papíru pečlivým pavoučím písmem.

Čajová konvice začala pískat. Pan Pytlík se až překvapivě čile zvedl a namířil si to přímo k ní. Tu se ale ozvalo trojí rázné zabušení na dveře.

"Někdo se zase vrací od Draka tak podnapilý, že nepozná ani dveře vlastní nory," zabručel si pro sebe Bilbo a nalil horkou vodu do nachystaného šálku. "Ani o slunovratu si nedají pokoj."

Bum! Bum! Bum!

Tenrokrát hobit leknutím málem vyskočil z kůže. Tak silně nemohl tlouci žádný půlčík. Bilbův pohled letmo zalétl k Žihadlu, které viselo nad krbem. Nakonec se ale pan Pytlík spokojil s tím, že strčil levou ruku do kapsy a takto se vydal ke dveřím. "Už běžím!" zavolal, zjevně ve snaze odradit neznámého návštěvníka od dalších útoků na lakované dřevo.

"Baline!" vydechl hobit překvapením.

Trpaslík se hluboce uklonil. "K vašim službám," řekl se šibalskou jiskrou v oku.

"Pojďte dovnitř! Přece nebudete stát na mraze," pobídl hosta Bilbo a pomohl mu sundat z ramen červený cestovní plášť s kapucí. "Tolik let jsem vás neviděl!"

"Vypadáte ale stěží o den starší," usmál se Balin, na kterém se také poslední léta zjevně příliš nepodepsala. "Málem bych věřil, že byste se mnou zase bez kapesníku vyrazil na další dobrodružství."

"Někdy bych rád," přiznal hobit. "Dáte si bylinkový čaj? Zrovna jsem uvařil."

Pan Pytlík počkal, až se trpaslík zahřeje a napije, pak už mu ale zvědavost nedala. "Mluvil jste o dobrodružství, jako kdyby se nějaké chystalo," řekl.

"Taky že ano," prozradil Balin. "Chystá se nová výprava, opět za osvobozením dávno ztraceného domova. Spolu s Óinem, Orim a několika dalšími chystáme expedici do Khazad-dûm."

"Khazad-dûm?" zamrkal Bilbo. "Ale proč? Erebor je obnovený, v říši trpaslíků vládne mír. Durinovými síněmi se jistě stále ještě plíží skřeti a další odporná stvoření. Bude to nebezpečné."

"Já vím, pane Pytlíku," usmál se Balin znaveně. "Ale právě tam naši praotcové hodovali. Právě tam se rozléhal kovový hlas našich krumpáčů a kladiv. Právě tam se Durin Nesmrtelný pětkrát vrátil mezi své potomky, aby jim vládl. Srdce žádného trpaslíka zcela nespočine, dokud nebudou poslední zbytky skřetí špíny smyty z těch dávných kamenů."

Bilbo obrátil tvář k oknu. Sněhové vločky zhoustly a mraky zakryly měsíc, ale on se na ně nedíval. Ze stěn jako by se k jeho uším odrážela vzpomínka na dlouhou noc před mnoha a mnoha lety, na trpasličí zpěv a jiskry z chladnoucího krbu, na harfu a vůni neznáma, která visela ve vzduchu.

"Bývaly časy, kdy bych se hned vydal s vámi," řekl hobit nakonec. "Ale mé roky mě snad už konečně začaly dohánět. Cítím se unavený, víc myslí než tělem, jestli mi rozumíte. Rád bych ještě jednou viděl bílý vrcholek Osamělé hory zářit na obzoru, ale už netoužím po žádné patálii se zlobry nebo se skřety."

"Nepřišel jsem vás žádat, abyste nás doprovodil," řekl Balin. "Sám to mám úplně stejně. Ale Óin, Ori a mnozí další trpaslíci z Modrých hor... nikdy se nesmířili s tím, že na Dáinově dvoře už nemají tak silné slovo, jako za Thorinových časů. Král vládne moudře a spravedlivě, ale má mnoho vlastních rádců, kteří ho znají mnohem déle a mnohem lépe."

"Ale vy mezi ně přece nepatříte?" svraštil hobit obočí.

"Ne," přiznal Balin. "Sní o tom, že mě udělají Pánem Trpasluje. Že najdeme mithril a třeba i poslední ze Sedmi prstenů, který se ztratil s králem Thráinem. Že sláva Khazad-dûm znovu zazáří a bude větší, než krása Ereboru i všech našich dalších říší, které jsme zbudovali ve vyhnanství."

Trpaslík dopil čaj a odložil šálek na stolek. Nevšiml si proto, že Bilbova ruka na okamžik nevědomky zabloudila ke kapse.

"A nikdo krom samotného krále a jeho syna nemá na trůn Khazad-dûm větší právo, než já. Óin mi to opakoval pořád dokola, když se mě snažil přesvědčit. Ale to nebyl hlavní důvod, proč jsem se rozhodl jít."

Dřevo dohořívalo. Místnost se nořila do šera a přestože byla dobře vytopená, náhle se zdálo, že něco z ledového chladu venku proniklo dovnitř. Stíny zvýraznily vrásky na Balinově tváři a prozradily, že se čas na trpaslíkovi přeci jen podepsal víc, než ukázal první pohled.

"Dvalin se oženil, pane Pytlíku. A já jsem moc šťastný, že to udělal. Ale náš otec Fundin je mrtvý. Thorin je mrtvý a Fili a Kili leží po jeho boku. Dvalin byl poslední, kdo pochopil... všechno."

Balin se zhluboka nadechl.

"Nemůžu po něm chtít, aby se staral o rodinu a ještě o jednoho unaveného starce. Vrátím se ke svým předkům, pane Pytlíku, a ti dlí v síních Khazad-dûm. Můj otec byl spálen na břehu jezera Kheled-zâram. Znovu pohlédnu na jeho hladinu. A možná konečně naleznu klid, který mi tak dlouho unikal."

Dlouho bylo ticho.

"Rozumím," řekl Bilbo nakonec a položil ruku zpola popsaný list papíru. "V Rádovsku žije mladý hobit. Můj synovec, Frodo se jmenuje. Má v sobě něco zvláštního, připomíná mi mě, když jsem byl v jeho věku. Často se ukáže a ptá se na elfy, na drahokamy, které uvízly mezi Šmakovými šupinami, na sluje pod Mlžnými horami, kde nás pronásledovali skřeti. Zkrátka na všechno, co žádného usedlého hobita, který dbá své pověsti, nikdy nemůže zajímat.

Na tváři pana Pytlíka se objevil šibalský úsměv. "Chystám se ho adoptovat."

"Škoda, že jsme se nepotkali," řekl Balin. "Moc rád bych ho poznal."

"Budete mít možnost," řekl Bilbo. "Ukáže se hned zítra ráno."

Poslední plamínek vyhasl. Místnost se ponořila do tmy a jenom matné světlo měsíce skrze závoj vloček dopadalo na dřevěnou podlahu.

"Mockrát děkuji za vaši pohostinnost," řekl Balin. "Ale ještě dnes se musím vydat na cestu. To proto jsem tady. Přišel jsem vám dát poslední sbohem."

Hobit se nadechl, ale neřekl nic. Zdi nory se v odrazu jeho očí náhle zdály jako tísnivé, dusivé sevření temné sluje.

"Dáin mě zapřísahal, abych nechodil. Mluvil o stínu a plameni, který čeká za branami. O hrůze beze jména, o Durinově zhoubě. Nedokázal mě přesvědčit. Nezkoušejte to také, pane Pytlíku. Prosím."

Pomalu vstal a Bilbo jej následoval. Mlčky došli do předsíně, kde trpaslík sáhl po svém červeném plášti s kapucí. Jeho pohled na okamžik spočinul na podobném plášti v zelené barvě, který visel hned vedle. Kůže okolo jeho očí se napnula. Pak sáhl po klice, ale zaváhal.

"Chtěl bych, abyste si pamatoval, že vždycky budu k vašim službám," řekl chraplavě.

"Já vím," řekl Bilbo.

Trpaslík otevřel dveře a vykročil do vánice. Stačilo pár kroků a stříbrem protkaná černota jej zcela pohltila.

"Baline!" vykřikl hobit.

Skobovitý nos vykoukl z poletujícího sněhu a oči ho následovaly.

"Vzpomeňte si na mě, až budete hledět do Zrcadlového jezera."

"Vzpomenu. Vždycky," řekl Balin.

A byl pryč.


(2988 Tř. v.)

16/12/2018

Cesta

Dnešní povídku na poněkud vážnější téma nám napsala Jasna Estel ze Slovenska. Příběh nás zavede za oblíbenými gondorskými hrdiny, bratry Boromirem a Faramirem, do obobí, o kterém se příliš nepíše...Přejem příjemné čtení.



Faramir sedel na stolci správcov zababušený v kožušinovom plášti, za mozaikovými vysokými oknami padal zo šedej oblohy sneh. Ruky mal položené v lone a díval sa meravo pred seba, hoc bol z dlhovekého rodu, cítil, že jeho čas sa blíži, bol už starý, o opierku mal položenú dlhú vyrezávanú palicu, keďže nohy ho už neposlúchali. Sivé vlasy mu padali na plecia, pridržiavané na čele strieborným okružím. Jeho synovia a dcéry dospeli, boli v rozkvete svojich síl a on stále konal svoju správcovskú povinnosť, myseľ mal stále triezvu a dával svojmu kráľovi dobré rady, práve v toto obdobie aj on, ešte pred pár rokmi cválal po jeho boku na každoročnú slávnostnú poľovačku s kráľom Éomerom, no posledné roky ostával spravovať ríšu.
Díval sa cez sieň ku veľkým dvojkrídlovým dverám, ktoré viedli cez uličku mĺkavých sôch dávno mŕtvych kráľov k trónu, pod ktorým na širokom stupni stál čierny stolec správcu Gondoru. Dvere sa zrazu otvorili a spolu so zimným chladom vstúpil do trónnej siene pútnik. Kráčal po mramorovej podlahe pod dozorom sôch rovno pred starého správcu.
Zastal pred stolcom a zhodil si z hlavy kapucňu. Bol to mladý bojovník, mal ostro rezané črty tmavé vlasy zastrihnuté pri pleciach. Pozeral sa priamo na Faramira dlhým, vážnym pohľadom. Mlčal a iba si zhodil z pliec plášť, dopadol na zem. Faramir si všimol, že bojovník akoby krvácal z rán po šípoch. Najčudesnejšie na tomto zjavení bolo, že napriek tomu, že krvácal, sa prívetivo na Faramira usmieval a naťahoval k nemu ruku. Bolo to svojim spôsobom strašidelné. ,,Braček." Hlesol Faramir, zrak mu pomaly prestával slúžiť, ale svojho brata spoznal, akoby sa vôbec nezmenil. Boromir sa neozýval, mlčal a Faramir opatrne vstal a tenkými prstami sa chytil jeho podávanej ruky a Boromir ho viedol sieňou. Faramir cítil pohľady sôch, akoby ho vyprevádzali.
Boromir ho vyviedol von na zasnežené nádvorie, sneh sa ligotal v žiari zapadajúceho slnka, ktoré presvitalo pomedzi sivé mraky. Faramir zažmúril, začínal vnímať ostrejšie chlad, cítil a zmysly mal čulé a svieže, aj zrak sa mu zaostroval. Uvidel tvár svojho brata, svojho roky mŕtveho brata. Bol takým ako si ho pamätal, ako si ho jeho srdce pamätalo, nezlomený bojovník, až na tú krv, ktorá bola pamiatkou na jeho posledný boj. ,,Boromir, bratku drahý." Oslovil brata Faramir, ale jeho brat mlčal, usmieval sa len očami, neodpovedal mu. Boromir podišiel k hradbám a zmiatol z mramoru ťažký biely sneh, ktorý napadol. Díval sa dolu na mesto, na Biele mesto, Minas-Thirid, nad mestom viala vo vetre čierna vlajka so strieborným stromom a siedmimi hviezdami a okrídlenou korunou, znak, že krajine vládne kráľovská krv.
Zdalo sa, že Boromir sa obrátil a vybral sa preč, akoby ho volal za sebou. Faramir nevedel, prečo sa mu jeho brat zjavil, možno to bolo znamenie, že sa smrti nemá báť, nad tým uvažoval už dlho. A po tomto, ak vedel, že bude po smrti s tými, ktorých má stále rád, tak sa už nebál.
Toho večera sa zmierený so svojim osudom, zmierený so všetkými vybral do domu kráľov, kde uľahol do svojej lóže, rozlúčil sa so svojou rodinou a priateľmi a svojim kráľom a cítil, že jeho duch opúšťa svoje telo a vyberá sa na cestu. Tak odišiel Faramir, syn Denterhorov, správca Gondoru, zmierený a spokojný. Už sa smrti nebál...

15/12/2018

Pohled na Středozem

Za dnešní kratší povídku o Sauronovi děkujeme Ithilwen. :-)

Autorem fotky je Jun Nakamura




Zimní slunovrat. Jak Oko ten čas nesnášelo! Byly to svátky věcí, které byly Maironovi cizí. Láska, pohoda, naděje. Co to bylo za slova? Co znamenala? Sauron je slyšel naposledy ve Valinoru, v dobách, na které si nevzpomínal. Už jen kvůli tomu si připadal jako zlobr na slunci, které se nějak nemá k tomu, aby ho konečně proměnilo v kámen.

Ještě horší bylo, že cítil pohyb Prstenu. Poslal Přízraky už dávno, ale podle všeho je zdržely nějaké problémy někde u Bruinen. Zvědové hlásili, že u Větrova už Jeden málem měli. Ale nositel jim unikl, skoro smrtelně raněn, i s Prstenem. Podle toho, co říkal ten tvor, trčel Jeden osmasedmdesát let v Kraji, v rukou kdovíjakého Pytlíka! Ale teď už ne. Hýbal se někde u Roklinky. Co se děje, Sauron vážně nevěděl.

Nevěděl ani, že roklinští elfové (protože ostatní o tom ještě nevěděli, ač Elrond již dal vyslat posly jak do Lórienu, tak do Temného hvozdu) oslavovali tentokrát slunovrat, svátek naděje, s větší nadějí pro Středozem než kdy jindy. A už vůbec netušil, že jeho osud je zpečetěn.

Zatímco Oko přemítalo o bezúčelnosti, beznadějnosti a bezútěšnosti svátků, vyráželo z Imladris devět společníků s posláním zničit Prsten a zachránit Středozem. Tato výprava nesla naději, k níž se upínaly zraky celé Středozemě.

14/12/2018

Opozdilec

Dnešní povídku napsala Istiä. Jejím hrdinou je fiktivní postava Umlauta Rúmiliona. Je tu prý jistá inspirace Irithiným elfem Cirkumflexem (povídka ZDE). Pokud budete mít k dnešní trochu neobvyklé povídce nějaké dotazy, autorka vám je ráda zodpoví v komentářích. :-)




Pousmál se. Jako vždycky. I když si na to zvykl, nepřestávalo ho fascinovat, kolik povyku jsou studenti schopni ztropit kvůli jedné malicherné známce. Všechno to bylo pomíjivé, a přesto si přál, aby mohl žít okamžikem, nevědět, co ho čeká, jako oni, jako on kdysi dávno, před tak dlouhou dobou. Když mu v očích zářily odlesky světýlek vánočního stromečku a on, oslněn, si vybavil Blaženou říši ve světle dvou stromů, stříbrného a zlatého, jako těch vzácných papírků, zdobících oříšky na stromečku. Tehdy měl svět ještě své barvy a světlo, hvězdy se na něj z oblohy usmívaly a on musel všechno prozkoumat, dupnout do každé louže, podepsat se na všechny stěny svého pokoje, dokonce i na strop...
"Na všechny, dokonce i na strop. Poměr stupňovací," zamumlal. Uvědomil si to a projelo jím ledové zachvění. Musí se víc ovládat. Možná je to tím, že si nedávno musel opět změnit rodný list i ostatní dokumenty, aby nebyl patrný rozdíl mezi jeho vzhledem a uvedeným věkem. Často přemýšlel, jestli jsou všichni slepí. Jak je možné, že nepoznají, že nepřečtou okamžitě v jeho smutném úsměvu, že se stejným vědoucím výrazem opravoval písemky jejich předkům už před stovkami let. Zdá se však, že se osvědčilo staré známé pravidlo, že co lidé nechtějí vidět, to nevidí. Apaticky pohlédl z okna. Jeden z posledních žlutohnědých listopadových opozdilců se právě snášel na školní hřiště. Obdivoval houževnatost, se kterou se listy držely, alespoň do doby, než ji musel vyvinout sám. Pak už je jen litoval.

"… Pak už je jen litoval." Dopsala tečku. Nenápadně zaklapla bloček a chystala se ho ukrýt do tašky, když si uvědomila, že jí někdo zaujatě hledí přes rameno. Ohlédla se a zčervenala. Začala si připravovat stovky výmluv.
Pobaveně se na ni usmál. A než nechal svou tvář opět ztuhnout do nezúčastněného výrazu, téměř neznatelně na ni mrkl.

13/12/2018

První Slunovrat ve Valinoru a co z toho vzešlo III. - Mandos

Zaujalo vás Irithino vyprávění o tom, jak probíhaly první slunovratové oslavy ve Valinoru? Pokud ano, můžete se dnes nadšeně vrhnout do čtení o tom, jak vypadaly svátky v očích Náma a také si udělat vlastní názor na otázku, zda má nebo nemá Mandos smysl pro humor. Přejeme zábavné a poučené čtení. ;-)




Říká se o mne, že prý postrádám smysl pro humor, ale vězte, že o této sváteční hostině jsem decentně nadzvedl koutky úst rozhodně více než jednou. Ponejprve, když naše milá Yavanna chtěla zavést novou tradici. Jmelí zavěšené od stropu v ní mělo symbolizovat jakési svolení políbit neprovdanou ženu. Ona dívka ale musela, jistě, stát přímo pod onou přírodninou. Byla to zajímavá tradice, kterou zejména mladší dívky z rodu Vanyar přijaly s nadšením. Jaké bylo jejich zklamání, když se, jako tolikrát předtím, ukázalo, že Dárkyně plodů měla zcela jiné cíle. Nienna se pak stala doslova pronásledována snítkami jmelí, náhle rašícími z trámů, pod kterými procházela. Toto se dělo obzvláště tehdy, když byl nablízku Ulmo. Kementári už dávno tvrdí, že ti dva mají leccos společného. Jako příklad uvádí zálibu ve slané vodě. Každý má nějaké priority…

Vidět drobnou Niennu, jak rozhorleně rázuje kolem sváteční tabule směrem k Yavanninu místu a nad hlavou jí přitom ze zdí doslova vystřelují snítky jmelí, na to se nezapomíná.

Musím ze svého hlediska říct, že slavnost se velmi vydařila. Varda dokázala opravdu zazářit. Při aktu smíření Finarfina a Olweho, jakož i Noldor a Teleri uronila slzu nejen Nienna. Příchod Arien byl doslova oslňující a tabule bohatá, že dokázala potěšit i Tulkase. Snad jedinou vadou na kráse byly jisté velké červené koule, rozvěšené po stromech. Já osobně bych volil decentnější výzdobu. Pěvecký sbor se nakonec podařilo sladit skvěle, jen bych možná pro příště volil jiný výběr písní. Stálé připomínání praskajícího a uhasínajícího ohně znervozňovalo Teleri až příliš a Noldor zase nebyli potěšeni tesknými hlasy zpívajícími o domově. Kupodivu situaci a atmosféru zachránil Aule, který se svými služebníky zapěl jednu z tradičních písní jím vytvořeného lidu. Dupání po stole a rozbíjení číší je prý součástí jejich tradičního folkloru a musí tedy být reprodukované v celé své kráse.

Leč maličko mne znepokojilo, když Manwe oznámil, že dary se budou udělovat až později, v Soudném kruhu Valar, až hostina s elfy a Maiar skončí. Že by tušil, že svůj dar pro něj jsem dodělal až na poslední chvíli a bojí se, co nastane?
Není zas tak těžké vymyslet sváteční dary pro elfy a Maiar. Snad každý z nich má vinou událostí minulých v mém sídle někoho, s kým by toužil mluvit a pro pána Mandosu není tak obtížné tento rozhovor zprostředkovat (a navíc to vypadá velmi efektně, několik Prvorozených mi, když jsem při společném přípitku tento dar zmínil, děkovně padlo k nohám). Pro mé bližní z Valar Eru žel však bylo vymysleti vhodný dar poněkud obtížné. Ale i zde mi nakonec byla štěstěna nakloněna. Jen ten nešťastný Manwe, to byl oříšek.

Nejsem sám, kdo takto smýšlel a zvolil především hromadný dar. Nessa s Vánou se s žádným darem ani nezatěžovaly a místo toho za doprovodu elfích píšťal zatančily. Irmo přitom vyvolával v myslích diváků fantaskní, úžasné představy, postavy bájných tvorů a míst, mezi nimiž se tanečnice míhaly. Na samém konci hostiny předvedl své vystoupení i Tulkas - pantomimu jeho hrdinného boje s Morgothem. Nevím, nakolik to bylo připravované a nakolik vinou Yavannina zlatavého moku, co do sebe Tulkas lil proudem, ať už to však zapříčinilo cokoliv, bylo to velmi úsměvné. Ale nevím, nakolik vhodné, Orome měl poté několik kousavých poznámek na tělo a myslím, že nebýt zásahu Arien, která prohlásila, že již bude muset jít, její loďka čeká, došlo by k dalšímu bojovému představení, tentokrát zcela reálnému.

Odchodem Arien však skončila i slavnost a bylo načase, aby se Soudný kruh Valar odebral do svých síní a tam v klidném rozjímání poděkoval Iluvátarovy za dary, jež nám byly dány (a smířil se s věcmi, jež se staly) a předal si dary vzájemné.
Každý zkrátka prožíváme v životě nějaké příkoří.

12/12/2018

Mrazení

Dnes tu máme povídku od Aredhel, která překvapivě není o elfech, nýbrž o hobitce Růže Chaloupkové. Povídka nepřekvapí jen hlavní hrdinkou, ale na Aredhel i neobvykle krátkou délkou. Co naopak nepřekvapí je smutné ladění povídky. Ale rozhodně to neznamená, že by nebyla krásná. Inu, posuďte sami... :-)



Přituhovalo.
Když se konečně odhodlala otevřít dveře, vítr ji zaštípal do tváří; v dřevěném žlabu už voda zmrzla v ledu. Musela ho rozbít vařečkou, než mohla vodu vylít. Ruce ji zábly. Měla svou práci udělat dřív…
Nepovzdychla si.
Byla dospělá hobitka, ne malé děcko. Dokázala se postavit vlastní nedbalosti.
Namrzlé kameny zápraží studily i přes srst na jejích chodidlech.
Pomalu, pomaličku zvedla hlavu. Vysoko nad ní se klenulo jasné noční nebe. Ani jedna sněhová vločka se nesnášela k zemi. Co bylo špatně se světem?
Nedbajíc na zimu, usadila se na zápraží, pléd kolem ramen a v blednoucích rukách stále pevně sevřenou vařečku. Cosi ji zaštípalo v očích. Jenom ne slzy, pomyslela si hořce. Dnes nebude plakat - Novorok už se blížil. Novorok byl čas smíchu, rodiny a přátel, štěstí a… Nedokázala zadržet vzlyky.
Naplnily prázdnou noc.
Venku byla zima a i uvnitř byla zima, protože dříví na topení bylo stále míň, a nikde nesvítila světla. Celá Jižní ulice byla tichá. Měla by zvonit smíchem a vonět skořicí… Růža upustila vařečku a zabořila obličej do dlaní. Kdyby tak mohla přestat plakat! Kdyby se mohla začít smát. Kdyby přišla Mochnička Křepelková s mísou sladkého cukroví. Kdyby Krajem přestali chodit ti podivní hromotluci.
Kdyby se konečně vrátil…
Před rokem bylo všude světlo a tolik smíchu! Před rokem byli šťastní. I nyní ta vzpomínka dokázala zahřát.

Otevřela dveře do mrazivé noci. Sníh jiskřil ve zlatavém světle. Slyšela smích, hlasitý a rozjívený, stále blíž a blíž. Připozdívalo se.
A už tu byly, tři nejisté postavy brodící se sněhem. Zamračila se. Jiskra se potácel uprostřed. Očividně měl upito víc, než bylo zdrávo. Kvítko ho podpíral zleva a ani on se nezdál být si příliš jistý svými vlastními končetinami. Nejspíš to byl jejich společník, kdo je dovedl až k domovskému prahu.
Růža našpulila rty. "Co jsem vám říkala, v jakém stavu se nemáte vracet domů? Že se nestydíte!"
"Ale sestřičko, je přece Novorok! Trochu zábavy neškodí…" odporoval Kvítko stěží srozumitelně. Jiskra se jenom zapotácel, když se snažil zvednout hlavu.
Měla co dělat, aby se nerozesmála. "Dostaň ho dovnitř, než upadne."
A pak stála sama se společníkem svých nerozumných bratrů a nejistě žmoulala cíp zástěry. "Nazdar, Same," řekla, "pročpak jsi na ně nedal pozor?"
Sam sklonil hlavu. "Snažil jsem se, Růžo, ale je Novorok…"
"Ale ty jsi tolik nepil…"
Sam rychle vzhlédl a zrudl. "Mám rád pivo jako každý hobit a U zeleného draka maj jedno z nejlepších, jenomže…" Cosi zamumlal.
"Co prosím?" zeptala se zdvořile.
Samvěd zrudl ještě víc, pokud to bylo možné. "Nikdy bych nešel k vašim zpitý namol, Růžo, to přece víš…"
A Růža se potají usmála.

Slzy studily jako led.
Studily jako prázdná naděje, když se ztišila a naslouchala mlčení noci. Snad zrovna dnes večer zaslechne kopyta poníka, jak se blíží od Povodí…
Byly to měsíce, co odešel - jistě už ho velký svět omrzel! Ale noc přinesla jen ticho. Hluboké, nenaplnitelné, zoufalé.
Růža si odmítala zoufat. Byla koneckonců dospělá hobitka, dokázala čekat, dokázala doufat.
Rozhodným pohybem ruky osušila slzy a zvedla ze země vařečku.
A čekala.