Úvod od autorky: Jelikož je tohle můj úplně první příspěvek do Vánoc ve Středozemi, asi by se slušelo trochu to uvést. Hlavními hrdiny téhle krátké předvánoční povídky je královská rodina z Temného Hvozdu, obohacená o fiktivního mladšího bratra krále Thranduila, Beriadana. Jeho příběh vznikal na pozadí událostí z Bitvy o Středozem a Helmáče (2016-2018) a sleduje nejen historii obou bratrů, která eskaluje několika konflikty, ale i jejich potomků. Vánoční povídku jsem psala až teď v prosinci a má odlehčenější ráz.
Sníh se sypal z šedavých mračen nad Temným hvozdem a jak bílá peřina pokrýval chodníčky zvěře i nenápadné elfské stezky. A po jedné z nich právě teď spěchal mohutný los nesoucí na hřbetě dvě skloněné postavy v pláštích. Byl to samotný král Thranduil se svým synem, které na vyjížďce překvapila nenadálá chumelenice.
Obrovská vrata královského sídla se za nimi tiše zavřela, los konečně zvolnil a po pár krocích se zastavil úplně. Oba dva jezdci pružně seskočili, až sníh z jejich plášťů zavířil ve zmatené spirále, než se snesl na podlahu, kde udělal malebnou loužičku. Oba dva elfové ale už rychle pospíchali dovnitř, aby se zahřáli.
Byli právě uprostřed trůnního sálu, když je překvapily tóny harfy. Do klasického jemného drnkání to ale mělo daleko. Rytmus i melodie vybízely spíš k tanci a pořádně halasné zábavě. Neslo se to z Thranduilovy oblíbené jídelny s krbem, kupodivu poměrně malé a útulné místnosti. Na veřejnosti by to nikdy nepřiznal, musel si držet pověst krále, jehož majestát se nejlépe vyjímá v rozlehlých síních, ale právě tahle malá jídelna byla místem, kde se i "ledový" král zvládl uvolnit, žertovat a popíjet s přáteli.
Legolas zvědavostí nadskočil a už se hnal zjistit, kdo z otcových přátel dorazil jako první na letošní Slavnosti slunovratu. Thranduil nespěchal, přesně věděl, kdo má v oblibě tenhle styl hudby. Proto ho vůbec nepřekvapilo, když našel Legolase v objetí hnědovlasého, dost mladě vypadajícího elfa, oblečeného v prosté lovecké tunice. Jen díky bohatě zdobenému opasku a očividně drahému materiálu odění by ho kdokoliv cizí možná přiřadil k Thranduilově družině. Ale na druhý pohled, i přes peříčka ve vlasech, rošťácký úsměv a aktuálně pobaveně jiskřící zelené oči by si pečlivý pozorovatel nemohl po chvíli nevšimnout podobnosti v rysech obličeje a hrdém držení těla, které tak připomínalo Thranduila. Legolas se nedočkavě otočil na svého otce. "Ada! Strýček Beriadan mi přivezl dárek! Můžu si ho rozbalit? Prosííím!!!" A najednou jako by tu nestál vznešený princ na hranici dospělosti, ale malý, nadšený kluk. Thranduil se s hraným povzdechem obrátil na svého mladšího bratra a bezmocně rozhodil ruce. "Můžeš, stejně bys celou večeři nemluvil o ničem jiném..."
Když ale Legolas rozbalil plátno ukrývající slibované překvapení, i jeho otec vydechl překvapením. Luk, který se objevil, byl opravdovým skvostem. To už byl luk pro opravdového lovce. Ladné křivky přímo vyzývaly k uchopení, jemné zdobení muselo některému řezbáři zabrat několik bezesných dní. Nebylo divu, že se ho Legolas nechtěl vzdát ani večer, a tak luk skončil položený na jeho stole, aby byl to první, co po ránu uvidí.
…
Ráno se Thranduilovi nevstávalo dobře. Nebylo divu, když spočítal prázdné láhve od medoviny, bylo jich dost pro večírek ve čtyřech, a ne ve dvou. O to víc ho překvapilo a lehce rozladilo, když nenašel ani Legolase, ani Beriadana a stráž mu byla schopná říct jen to, že mladý princ nemohl dospat a musel jít vyzkoušet nový luk.
Mezitím se už oba lovci hodnou chvíli plížili lesem po stopách nějakého velkého kopytnatce, dost možná zubra. O tyhle velká zvířata nebylo v Temném hvozdu v zimě nouze, ale byli dost nevypočitatelní, co se nálady týče. A ti dva narazili zrovna na samce, který byl všechno, jen ne mírný a dobře naložený býček. I když Beriadan ještě nebyl zdaleka střízlivý, odhadnul, že tohle je na Legolase přece jen trochu velká kořist. Samozřejmě, být sám, tak ho prostě ustřílí. Nebo si nezapomene vzít kopí, což by ale nebyl takový adrenalin. Právě se tuhle myšlenku chystal sdělit Legolasovi, aby si zachoval image neohroženého lovce, když mu pod botou praskla suchá větev. A pořádně hlasitě. Zubr zavětřil a v očích se mu zablesklo. "Okamžitě na strom!!!" zavelel Beriadan a Legolas s očima navrch hlavy předvedl, že by mohl být klidně i veverka. V koruně dubu byl dřív, než zubr poprvé hrábl nohou. Jeho strýc se nenechal zahanbit a vzápětí už oba dva koukali na nevrlé zvíře pěkně shora. Jenže zubrovi vydrželo popocházení kolem a hledání vetřelců ještě další dvě hodiny. Plánovaná lovecká vycházka tak nabrala pěkný skluz.
Padal soumrak, když se konečně dostali do královského sídla. Thranduil už na ně čekal v trůnním sále. Seděl pohodlně opřený na trůně, bradu položenou v dlani a významně se díval na jejich kořist. "Dva tetřívci? Jeden by řekl, že když jde na lov tak vyhlášený stopař, tak skolí něco více vhodného na královský stůl..." Beriadan pokrčil rameny: "Přece nemusím zabíjet všecko, co vystopuju, ne? Prostě jsme si udělali malou rodinnou vycházku. Klidně tě příště přijdeme vzbudit. Vyčistíš si hlavu, zaženeš migrénu..." dodal s potměšilým úsměvem. Thranduil ho zpražil pohledem: "Dle mého byste vyčistit měli hlavně sami sebe...princové..." Když oba odcházeli, aby se převlékli do dle Thranduila civilizovanějšího odění, vyprovázel je podezřívavým pohledem. Ale co už, jeho syn vypadal spokojeně, a o to přece šlo.
I tak mu to večer vrtalo hlavou. Beriadan totiž většinou po každém lovu hýřil vtipem a hrdínskými historkami. A dnes bylo ticho. Navíc se oba dva lovci po večeři poměrně rychle vytratili. A ještě podezřelejší bylo slyšet v pozdní noci pro změnu teskné tóny harfy vyprávějící o lodích Teleri a tragédii Nienor Níniel. Jakoby si někdo vzpomněl na písně, které se společně kdysi dávno učili…
..tohle se dělo, jen pokud toho Beriadan vypil až moc a padla na něj melancholická nálada…
...nebo že by na něj přece jen začalo působit kouzlo svátků ... ?
...to byla ta lepší varianta.
Thranduil s povzdechem odložil číši. Pravdu se asi nikdy nedozví. To ale nevadí. Zasnil se a užíval si poslední klidnou noc před tím, než z něj zas bude vznešený vládce vítající své hosty a oslňující zjevem i pohostinností.
Žádné komentáře:
Okomentovat