Máme tu 25. prosinec, Boží hod vánoční. Možná jste už nečekali, že by vám adventní kalendář mohl ještě něco přinést. Nicméně opak je pravdou. Galadwen nám totiž kromě své již zveřejněné povídky poslalal i jednu "záložní", kdyby náhodou někdo své dílo nedodal. Políčka v kalendáři byla sice nakonec zaplněna všechna, nicméně bylo nám lto Galadweninu povídku nevydat, protože je opravdu nádherná. A tak jsme se rozhodli nadělit vám ji jako takový vánoční dáreček či bonusové políčko v adventním kalendáři. Kvůli délce bude povídka rozdělena na dvě části, druhá část vyjde zítra. Galadwen tímto moc děkujeme za povídku a vám přejeme příjemné čtení a krásné Vánoce! :-)
Jako by mimo kruhu světla vyznačeného fëanorejským krystalem nad stolem neexistovalo vůbec nic. V koutech pracovny černota a venku, za otevřenými dveřmi na terasu, tma neproniknutelná, předvěká, jako v oné nejstrašnější chvíli, kdy celé to šílenství propuklo. Hvězdy ukryté za mraky a průvan, tiše se protahující dovnitř a osahávající ledovými prsty všechno, nač dosáhne.
Síla se stáhla hluboko do kořenů stromů, do prochladlé půdy. Uvadání minulo, přišly dny odpočinku. Jak silná musí být Yavannina moc nad touto zemí, pomyslel si Finarfin, naklánějící se do temnoty za zábradlím terasy. Vždyť i bez světla a bez naděje zem stále ještě kypí životem, rodí zrno, dává plody, byť bledé a neduživé. Probouzí se a ukládá ke spánku, jako by ji k bdění i odpočinku pořád vyprovázela měkká záře Zlatého a Stříbrného stromu.
Tu a tam problesklo černotou věčné noci opatrné světélko: bliknutí lampy, zamihotání louče. Nic víc. Kolikrát se pokusil vrátit do Tirionu alespoň zdání normálnosti, alespoň odraz někdejšího běžného života tím, že nechal rozvěsit lucerny na nárožích a domovních štítech a zapálit ohně v železných koších na větších náměstích? Prvních pár dnů po takových opatřeních všechno běželo, jak mělo: světlo se vrátilo a dalo jim víru, že se všechno obrátí k lepšímu. Za nějakou dobu… jako by obyvatelé rezignovali. Unavilo je věčné shánění a dolévání oleje, věčné kontroly, zda umělé krystaly neblednou a nezhasínají, a svět se zase začal propadat do šera. Po dlouhém úsilí se zavedla rutina: "den", to znamená rozsvícená světla na náměstích a alespoň na nejdůležitějších křižovatkách. "Noc" znamená osamělé chodce s bludičkami svíček v rukách a sem tam rozzářené okno domu, který nezůstal opuštěný. Život se stáhl do budov, zvlášť poté, co doba zrání minula a přišel čas zimy a spánku.
A obloha zůstávala zachmuřená, s každodenními dešti a mrholením, nízkou mlhou halící to málo světel, která se dařilo udržovat… Chlad, jaký Tirionští nikdy dříve nepoznali, se vkrádal do kostí. Něco se muselo stát s počasím, že se tak podivně změnilo. Pokud to bylo jenom počasím.
Finarfin vtiskl ruce do zábradlí, zavřel oči. Obrátil se v mysli k dětem, jednomu po druhém. Finrod. Angrod. Aegnor. Artanis. Hluchá tma, svištění větru. Prázdnota vzdálenosti a temné sudby. Věděl, že neucítí nic víc. Už celé týdny necítil nic. Možná roky.
Něco studeného se dotklo jeho pozvednuté tváře. Čela. Hřbetu ruky. Když se otočil směrem k nejistému chvění světelného krystalu uvnitř pracovny, rozeznal v pološeru na svém zápěstí křehkou sněhovou vločku. Roztávala teplem jeho kůže rychle, ale další ji nahrazovaly, stále víc a víc, až mu pokrývaly vlasy a ramena jako bílá kápě.
V Tirionu poprvé v celé jeho historii sněžilo.
"Můj pane?"
Když pohlédl směrem dovnitř, za pootevřené prosklené dveře studovny, zahlédl za druhé straně místnosti temnější stín. Zhluboka se nadechl ledového vzduchu. Něčí přítomnost znamenala zprávy, zpravidla nedobré. Práci, rozhodování, přikazování, které mu bylo cizí.
"Můj pane, jsi tady?"
Setřásl ze sebe vrstvu vloček, proklouzl dveřmi do pracovny a vstoupil do kruhu světla.
"Tady jsem, Menelluinil."
Jen málo služebníků ze starých časů zbylo ve Finarfinově domácnosti. Většina následovala jeho syny na Fëanorovu zhoubnou výpravu. Někteří ze zbývajících, ti méně věrní, se rozprchli bez rozloučení, další si vyžádali svolení a Finarfin je nedržel - v Tirionu zůstal sotva každý desátý, víc než dvě třetiny z nich ženy, a všech ochotných rukou bylo zapotřebí k práci v opuštěných dílnách a na farmách, aby se město dokázalo vůbec udržet v chodu. Teprve postupně zbývající obyvatelé přicházeli na to, že mnohé, co dříve fungovalo naprosto automaticky, se teď najednou zastavilo, protože nebyl nikdo, kdo by to vykonával. Od drobných, každodenních úkolů, až po ty největší, klíčové, bez nichž se žádné město neobejde.
Menelluinil a její manžel zůstali se svým novým králem. Finarfin, který toho sám mnoho nepotřeboval, je zrazoval, ale neopustili ho, a on jim byl v skrytu duše vděčný. Nedovedl si představit, jak by tím vším procházel bez jediné blízké tváře poblíž. A Menelluinil byla z těch, které znal doslova od prvního nadechnutí: patřila k dámám jeho matky, pomáhala mu na svět, starala se o něj jako chůva, když byl dítě - a pak o jeho vlastní děti. Potřebovali se navzájem víc než dřív: vždyť i všichni tři potomci Menelluinil a Tindómëho odešli na Východ.
Bez ptaní teď postavila správcova manželka na stůl mezi spisy košík přikrytý plátnem. Podívala se směrem ke studenému krbu.
"Je tu zima, můj pane. Zatopím ti."
Zima? Neuvědomoval si, zda je chlad všude kolem něj, nebo v něm. Stejně jako temnota. Byl si jistý, že oheň ani jedno, ani druhé nezažene.
"Není potřeba," odbyl ji. "Děkuji ti. Je mi dost teplo."
Žena pokrčila rameny a stáhla látku z koše, aby odkryla, co donesla, pak sežmoulala její cípy v prstech.
"Můj pane, zastavil se tu posel z Valmaru."
"Nežádal se mnou mluvit?" zachvěl se Finarfin při pohledu do její rozpačité tváře. Možná ji měl nechat rozdělat oheň. I kdyby jen proto, aby špatné zprávy mohl ještě alespoň o pár úderů srdce odložit. "Nechal mi tedy alespoň dopis?"
"Jenom ústní vzkaz, arane."
Oslovila ho jako krále, aby si udržela odstup. Už se nemusel ptát dál.
"Findis nepřijde," řekl s jistotou. Poslední z jeho sourozenců, nejstarší sestra, jediná, která se nevydala přes moře. A poslední z těch, v čí pomoc mohl doufat. Ostatní alespoň poslali list, delší či kratší, a ty nyní ležely v neladné hromádce před ním, napůl přiskřípnuté ke stolní desce košíkem s večeří.
…ty víš, že tě miluji jako bratra, Arafinwë. Právě proto zůstanu, kde jsem. Teď budeš potřebovat všechen svůj takt a diplomatickou obratnost, abys dokázal vztahy mezi námi, Vanyar a Teleri alespoň trochu urovnat. Má přítomnost v Tirionu by všechno jenom zhoršovala. Nekajícná manželka buřiče a vraha, matka nelítostných zabijáků, která se dere k moci, to by se říkalo. Odpusť mi…
…synu, dny, v nichž jsem byla královnou Noldor, skončily v hodinu, kdy jsme se s tvým otcem vydali každý vlastní cestou. Vždycky jsem věděla, že miluje Fëanára víc než mne, víc než vás ostatní. Že pro tu svou zběsilou lásku jednou zahodí všechno. Netušila jsem, že i život. A ty přece musíš chápat, že tvůj lid vanyarskou královnu bez noldorského krále po boku nepřijme…
…a z doslechu je mi známo, že tě Mocnosti potvrdily jako nového vládce Noldor. Kdo jsem, abych se vzpírala jejich vůli, arane Arafinwë? A jak bych ti tedy mohla prospět? Budu čekat na den návratu svého pána a tvého bratra a našich dětí, a pokud nepřijdou, mám v úmyslu zůstat v domě svých rodičů…
…při vší úctě k tobě, pane, s Finwiony jsem navždycky skončila a proklínám den, kdy jsem Curufinwë Atarinkovi dala slib a porodila mu dítě, které mi teď ukradl…
"Je mi to líto, Arafinwë," řekla Menelluinil tiše, tak, jako by to řekla kdysi, když byl ještě mladým královým synem. "Moc líto. Princezna Findis je na dvoře krále Ingwëho spokojená. Nechce opustit matku, a pokud to přece jen učiní, pak jenom aby odešla do Lórienu a vstoupila do služeb Paní Estë, jak zamýšlela už předtím."
"Do služeb paní Estë," zopakoval hořce a klesl za stolní desku. "Copak nechápe, že já bych její pomoc potřeboval víc? Pro tohle jsem nebyl připravený, Menelluinil. Fëanáro, snad. Nolofinwë, bezpochyby. Ale já jsem nikdy nebyl dvořanem a nikdy, ani v nejhorším snu jsem neměl být vládcem."
Žena mlčky narovnala zhroucenou hromádku spisů na kraj stolu, vytáhla z koše talíře s jídlem, naservírovala je na uvolněné místo. Takhle by to nemělo být, pomyslela si. Nikdy. Takhle by neměl žít ani králův nejmladší syn - natož pak teď, když je králem on sám.
"Tindómë si myslí, že bys neměl dál zůstávat tady, můj pane," ozvala se, znovu formální, zatímco se díval na svou večeři - ne, skrz ni, opravila svůj dojem - jako by si nebyl jistý, nač vlastně hledí. "Teď, když se situace trochu stabilizovala… Král by měl držet dvůr v paláci. Princ Nolofinwë se přestěhoval do Finwëho síní, když byl regentem."
"Ne!" vykřikl Finarfin doslova zděšeně a vyskočil. Při prudkém pohybu ramenem strčil do nízko zavěšeného fëanorejského krystalu, světlo se divoce rozkomíhalo a stíny v místnosti roztančily jako opilé. Ze šera vystupovaly a zase se v něm skrývaly obrazy rozvěšené na zdech. Tváře králových dětí, takové, jaké byly kdysi, čisté a otevřené ve svém mládí a nevinnosti. Rychlé skici a dětské, ještě necvičené kresby vytvořené jimi samými: mořské krajiny, skály, budovy Tirionu, sourozenci, bratranci a sestřenice při divokých hrách a oslavách. Zásnubní portrét Finarfina a jeho budoucí manželky, který si nechávali dělat v Alqualondë - neméně mladí a nevinní. Plní lásky.
Světlo se přestalo otáčet a tma se přimkla zpátky ke zdem.
"Ne," zopakoval Finarfin podruhé, tišeji. "Zůstanu tady. Nemám dvůr a nehodlám ho držet. Vždyť i moje vlastní sestra mě opustila, dala přednost požehnání Valmaru. Budiž - nemám jí to za zlé. Svým způsobem to chápu. Tak si vystačím se svými odborníky a poradci jednou za čas v knihovně. A našemu lidu je jedno, jestli mu povládnu z královského paláce na Túně nebo ze stáje pod hradbami. Jestli mám zůstat po zbytek svých dní sám, tak ať jsem alespoň doma. Nechť mi tvůj manžel promine." Mechanickými pohyby naskládal do koše všechno, co předtím vytáhla, vzal jí z rukou plátno a přikryl nedotčenou večeři. "Děkuji za jídlo, ale nemám hlad," řekl pevně. "Budu ještě pracovat. Pořád je tu ta záležitost s nefunkčním vodovodem ve východní části města, a bude to horší, protože začalo mrznout a na to nejsme v žádném případě připravení. Trubky jsou vedené po povrchu, takže budeme muset něco podniknout, dřív než…"
"Arafinwë," Menelluinil laskavě, mateřsky položila dlaň na jeho ruku, napolo vztaženou ke k peru v kalamáři. "Zastav se. Celé ty roky od… chvíle, kdy ses vrátil do Tirionu, pracuješ. Staráš o nás, o město, o zemi. Ty přeci nepotřebuješ Findis, aby ti pomáhala v práci nebo aby vládla místo tebe jako královna. Ať jsi byl nebo nebyl připravený, teď jsi schopným organizátorem a dobrým králem, přesně takovým, jakého jsme potřebovali. Jsem si jistá, že ani Nolofinwë, a v žádném případě Fëanáro, by v podobné situaci neobstáli s větší ctí. Ale připadá mi, že by ses teď měl místo osvětlení a potrubí konečně zase začít starat sám o sebe. Vždyť ty nejsi sám. Nemusel bys být."
"Nemám už ke komu dalšímu se obrátit," odpověděl tvrdohlavě. Menelluinil chápala, jak složité to pro jejího pána musí být: byl nejmladším dítětem ve velké rodině, kam krátce po jeho narození začali přibývat synovci. A pak i vlastní potomci, jeden za druhým. Vždycky byl uprostřed davu příbuzných a přátel, dětí i dospělých - někdy možná opomíjený, ale nikdy, nikdy v životě ne osamělý. Až teď. Nešlo o to, že by nový král Noldor nezvládal své povinnosti a úkoly. Že by neměl dost vůle a schopností, že by lid nebyl ochotný za ním jít. Celý problém spočíval v něčem docela jiném: neměl, o koho by se opřel. Kdo by mu pomohl ne s tíhou koruny, ale s jeho zármutkem.
A tak udělala, co by si nikdy netroufla s Finwëm ani jeho staršími syny - protože tohoto, nejmladšího a nejméně pyšného, vždycky milovala nejvíc. Vzala jeho tvář do dlaní, jako když byl dítě, nešťastné ze sporu mezi staršími bratry, které oba miloval.
"Nelži si. Ty máš kam se obrátit. Jenom se bojíš pokoušet osud, protože cítíš, že tohle poslední odmítnutí by tě zlomilo."
"Menelluinil… Ona už mě ale odmítla."
Pláč ve větru. Kvílení racků smíšené se svistotem bouře a nářkem těch, kdo přežili. Perleťové ulice potemnělé, světla bez vzdálené záře Stromů jaksi přitlumená. Ti, kdo přicházejí ze severu, jsou nahrbení pod zášlehy ledového vichru a tíží žalu, poražení. Kajícní. Litující. Zastavují se, když tam, kde dříve od pobřeží vybíhaly pohostinné ulice, spatří narychlo vztyčené, ze suchých klád vyskládané palisády. Není to žádná opravdová překážka, žádnou opravdovou překážku nepředstavují ani strážci s lehkými luky na její druhé straně, ale je to rána do žaludku, zásah přímo do srdce, na nejzranitelnějším místě. Je to symbol.
"Náš král Olwë tě nepřijme, princi z Noldor. Ani nikoho z tvých rodných," zavolá na Finarfina jeden z ozbrojených Teleri. S šípem položeným na tětivě.
"Přicházím…" polkne Finarfin nasucho, "přicházím prosit za odpuštění. Nikdo z těch, kdo se vracejí se mnou, nenese vinu na tom, co se stalo."
"Náš král Olwë tě nepřijme," zopakuje strážný. "Odejděte, pokud si nepřejete podruhé porušit mír Valinoru."
"A princezna?" zvedne Finarfin oči k provizorní hradbě.
V očích námořníka není ani nepatrný náznak soucitu. Jsou temné, neuhýbají. Na levé tváři má sotva vyhojený, po kost hluboký šrám: od koutku oka k bradě.
"Eärwen, Labutí panna z Alqualondë, oplakává své zavražděné bratry. Zřekla se tě, Noldo. Jdi, vrať se ke svým. Nebo táhni za svým zlořečeným králem k prokletí a smrti."
"Hledal jsi Eärwen v její nejtemnější hodině," řekla Menelluinil. "Ale copak necháš jedinou temnou hodinu pohltit všechno světlo vašich životů?"
"Je pozdě, moje milá přítelkyně," povzdechl si král unaveně. "Ta hodina už přišla, a vskutku pohltila všechno. Mé bratry, mé děti; mou manželku. Eärwen… Už si netroufám obracet se k ní po ósanwë. Zkoušel jsem to dlouho a vytrvale, ale už nemůžu. Klečím jako prosebník před jejími hradbami, ale ona mě dál nepouští. Jak by mi mohla odpustit, že jsem jí odvedl její děti a pak je nechal odejít samotné na smrt?"
"To bylo jejich rozhodnutí, ne tvoje," nespouštěla ruce z jeho tváře. "Ani její. Ty ses vrátil a je ve tvé moci napravit alespoň to, co napravit lze. Nemýlím se, když vzpomínám, že jste byli oddáni v Alqualondë, uprostřed doby odpočinku, v zimě? Ten den už musí být blízko."
"Byl by," usmál se smutně, "kdybychom ještě nějaké dny měli. Světlo Míšení se prolévalo průsmykem do města, na molo, kde jsme stáli, když nám Olwë dal požehnání a vyměnili jsme si slib. Byli jsme tak mladí, dychtiví… Tolik jsme už chtěli být spolu… a ne jen pár, ale rodina. A byli jsme, když jsme… hned tehdy…" Hlas mu selhal.
Když hned tehdy, pomyslela si, ještě během téhož času odpočinku a svoji teprve pár dní, počali k úžasu mnohých své zimní děťátko. Prvorozeného syna, který přišel na svět v Alqualondë a stal se zlatou jiskrou jejich životů.
"Ztratíme ho," pokračoval šeptem. "Je všechny. Vím to, Menelluinil. Měl jsem jít s nimi a radši hledat smrt, než abych dál žil s vědomím, že se nám žádné z našich dětí nikdy nevrátí."
"Nikdy je dlouhá doba, Arafinwë. Zoufáš si a tvoje předtuchy jsou plné žalu, ale já ti říkám tohle: vykonají něco velkého. Vstoupí do písní a legend, a nakonec je budeš znovu držet v náruči, jako kdysi. Tím jsem si jistá. A vy, jejich rodiče, byste na ně měli čekat. Spolu."
Král plakal. Menelluinil ho tiše objala a tiskla ho k sobě, jako by byl jedním z jejích ztracených dětí. Oba to potřebovali.
"Jeď," řekla konečně. "Jeď za ní. Tindómë se postará o tvůj vodovod a tvé lucerny a zásobování a všechno, co bude potřeba. Tohle je důležitější. Jeď, smiř se s Olwëm a se svou paní. Jsem si jistá, že ti oba už v srdci odpustili. Nemůžeš zůstat navždy oddělený od toho, co je ti nejdražší." Od města, kde se zrodila jeho láska, kde přišly na svět jeho děti, kde zůstává polovina jeho srdce. Města na pobřeží, které zrudlo prolitou krví a vinným i nevinným přineslo prokletí nenávisti.
Žádné komentáře:
Okomentovat