Mrazení

Dnes tu máme povídku od Aredhel, která překvapivě není o elfech, nýbrž o hobitce Růže Chaloupkové. Povídka nepřekvapí jen hlavní hrdinkou, ale na Aredhel i neobvykle krátkou délkou. Co naopak nepřekvapí je smutné ladění povídky. Ale rozhodně to neznamená, že by nebyla krásná. Inu, posuďte sami... :-)

---

Přituhovalo.

Když se konečně odhodlala otevřít dveře, vítr ji zaštípal do tváří; v dřevěném žlabu už voda zmrzla v ledu. Musela ho rozbít vařečkou, než mohla vodu vylít. Ruce ji zábly. Měla svou práci udělat dřív…

Nepovzdychla si.

Byla dospělá hobitka, ne malé děcko. Dokázala se postavit vlastní nedbalosti.

Namrzlé kameny zápraží studily i přes srst na jejích chodidlech.

Pomalu, pomaličku zvedla hlavu. Vysoko nad ní se klenulo jasné noční nebe. Ani jedna sněhová vločka se nesnášela k zemi. Co bylo špatně se světem?

Nedbajíc na zimu, usadila se na zápraží, pléd kolem ramen a v blednoucích rukách stále pevně sevřenou vařečku. Cosi ji zaštípalo v očích. Jenom ne slzy, pomyslela si hořce. Dnes nebude plakat - Novorok už se blížil. Novorok byl čas smíchu, rodiny a přátel, štěstí a… Nedokázala zadržet vzlyky.

Naplnily prázdnou noc.

Venku byla zima a i uvnitř byla zima, protože dříví na topení bylo stále míň, a nikde nesvítila světla. Celá Jižní ulice byla tichá. Měla by zvonit smíchem a vonět skořicí… Růža upustila vařečku a zabořila obličej do dlaní. Kdyby tak mohla přestat plakat! Kdyby se mohla začít smát. Kdyby přišla Mochnička Křepelková s mísou sladkého cukroví. Kdyby Krajem přestali chodit ti podivní hromotluci.

Kdyby se konečně vrátil…

Před rokem bylo všude světlo a tolik smíchu! Před rokem byli šťastní. I nyní ta vzpomínka dokázala zahřát.

Otevřela dveře do mrazivé noci. Sníh jiskřil ve zlatavém světle. Slyšela smích, hlasitý a rozjívený, stále blíž a blíž. Připozdívalo se.

A už tu byly, tři nejisté postavy brodící se sněhem. Zamračila se. Jiskra se potácel uprostřed. Očividně měl upito víc, než bylo zdrávo. Kvítko ho podpíral zleva a ani on se nezdál být si příliš jistý svými vlastními končetinami. Nejspíš to byl jejich společník, kdo je dovedl až k domovskému prahu.

Růža našpulila rty. "Co jsem vám říkala, v jakém stavu se nemáte vracet domů? Že se nestydíte!"

"Ale sestřičko, je přece Novorok! Trochu zábavy neškodí…" odporoval Kvítko stěží srozumitelně. Jiskra se jenom zapotácel, když se snažil zvednout hlavu.

Měla co dělat, aby se nerozesmála. "Dostaň ho dovnitř, než upadne."

A pak stála sama se společníkem svých nerozumných bratrů a nejistě žmoulala cíp zástěry. "Nazdar, Same," řekla, "pročpak jsi na ně nedal pozor?"

Sam sklonil hlavu. "Snažil jsem se, Růžo, ale je Novorok…"

"Ale ty jsi tolik nepil…"

Sam rychle vzhlédl a zrudl. "Mám rád pivo jako každý hobit a U zeleného draka maj jedno z nejlepších, jenomže…" Cosi zamumlal.

"Co prosím?" zeptala se zdvořile.

Samvěd zrudl ještě víc, pokud to bylo možné. "Nikdy bych nešel k vašim zpitý namol, Růžo, to přece víš…"

A Růža se potají usmála.

Slzy studily jako led.

Studily jako prázdná naděje, když se ztišila a naslouchala mlčení noci. Snad zrovna dnes večer zaslechne kopyta poníka, jak se blíží od Povodí…

Byly to měsíce, co odešel - jistě už ho velký svět omrzel! Ale noc přinesla jen ticho. Hluboké, nenaplnitelné, zoufalé.

Růža si odmítala zoufat. Byla koneckonců dospělá hobitka, dokázala čekat, dokázala doufat.

Rozhodným pohybem ruky osušila slzy a zvedla ze země vařečku.

A čekala.