Světlo se vrací

Dnešní povídka se odehrává na poněkud neobvyklém místě...v síních Mandosu, v čase, který teprve přijde...dvě osoby spolu vedou velmi zajímavý rozhovor. Pojďme se s ním seznámit...

---

Byla tma.

Vlastě ne úplná tma, jen velmi hluboké šero. Šero hluboké hloubkou svého zadumání. Měkké a v žádném případě děsivé, ale nesnadno se poddávající jakémukoli světelnému zdroji. Lampa, již držela dívka, která se skláněla nad lůžkem raněného, byla vidět - ale to bylo skoro všechno. Byla modravým bodem v hluboké šedi. Oni dva vlastně zářili zřetelněji: ona svěžím příslibem jara jako lístek před rozpukem, on vytrvalým, prastarým žárem jako oheň v kostech země. Jejich záře byla dobře patrná v šeru, jež je obklopovalo - avšak pouze patrná, nic víc. Nerozptýlila ho ani maličko. Tohle šero nebylo pouhým nedostatkem světla. Bylo samo sebou.

Dívka se zdála opravdu mladinká - nemohla být zkušenou ranhojičkou, ale měla bezesporu nadání. Její ruce se kmitaly jako dva skřivánci nad polem, avšak s dokonalou přesností.

Raněný dlouho nepromluvil, ani se nepohnul. Byl při vědomí - procitl, sotva se ho dotkla - avšak délka jeho mlčení jako by vyslovovala všechno, o čem je zbytečné mluvit.

"Kde to jsme?" tázal se posléze stručně. "Vypadá to tu... jako v Mandosu." To poslední slovo zaznělo po nepatrné odmlce, s přísně ovládanou nechutí.

Její ruce se maličko zachvěly.

"Mnohé... mnohé bylo zničeno, můj pane. Toto místo bylo jedno z mála, kam jsme mohli přenést raněné. Uniklo zkáze, protože... je prostě tak nějak jiné než všechna ostatní..."

"Takové ani živé ani mrtvé, co? Však já vím..."

"Určitě ale už brzo..." začala povzbudivě, avšak hlas se jí zlomil.

Nyní jeho světlo přece jen proniklo šerem. Dotklo se jí, zahřálo ji útěšným pohlazením.

"Tys dítě Valinoru, viď? A Valinor... už není?"

"Něco... něco prý zůstalo. Základy hor... a tak. Ale žít se tam ještě nedá."

"Dostal se vám tam znovu Nepřítel, co? Však jsem to čekal celou dobu!"

"Dostal. Ale zvítězili jsme! Všichni bojovali statečně, Valar i maiar i všichni naši..."

"Ano. A dokonce i vězně z Mandosu pustili, už se mi to vybavuje. Abychom si mohli očistit štít... bojem proti největšímu zbabělci všech dob." Suše se zasmál. "Inu, i to je víc, než by měl vězeň právo žádat!"

"Snad je to, jak říkáš, můj pane. Ale strašný byl. A právě jeden z vás mu prý dokázal zasadit rozhodující ránu. Už nikdy se nedokáže vrátit z Prázdnoty."

"No, pozor na to. Takové věci už jsme si mysleli několikrát."

"Teď je to jiné. Cítíš bolest, můj pane?"

Necítil. Nedivil se tomu - měl za to, že mu podali tišící prostředky. Nyní si uvědomil, že je to skutečně jiné. Vyzkoušel, nakolik se může hýbat. Nebyla to žádná sláva... ale cítil sám sebe v plnosti. Jasněji než kdy dřív. Nebyla to bolest, co mu říkalo, kde se zarazit. Nepotřeboval ji.

"Máš pravdu, něco se změnilo."

"Tvé rány se hojí neuvěřitelně rychle. Prý je to tím, že zlo bylo konečně odstraněno ze světa. Ne jen on, víš - zlo samo. Svět... to, co z ní zbylo... je znovu čistý."

"Vypadá to tak. Ale nikdy nepodceňujme nepřítele."

"Jsme v rukou Jediného, můj pane. Arda byla dlouho šetřena tak důsledného boje kvůli jeho dětem. Teď řekl dost. A teď jsme taky okusili, o kolik vlastně byl celou dobu silnější."

"Snad... můžeš mít i pravdu. Ale neříkej mi 'můj pane'. Jsem vězeň z Mandosu, a horší než jiní, dobře to víš."¨

"Byl jsi řádně propuštěn a byla ti vrácena tvá čest. A v boji jsi ji obhájil znovu. Jsi velkým králem, svým srdcem, to ti nikdo nemůže vzít."

"Ne. A já jsem s tím konečně i spokojený. Ale jméno přesto postačí."

"Budeš... budeš mít totéž jméno?"

Znovu se krátce, suše zasmál.

"Dala mi ho maminka. A viděla dobře. Myslím, že na něm není třeba nic měnit."

Jeho žár ani teď nerozptýlil šero. Ale pocítila ho ještě silněji než dřív. Blahodárný. Strašlivý.

"Prý už brzy přijdou, aby... aby..."

"Mi přinesli silmarily, chceš říct? Nu, měli by."

"Myslíš, že je tentokrát dokážeš odevzdat?"

"Doufám," zasmál se, nyní se znatelnou sebeironií. "Připravoval jsem se na to celé věky. Snad jim to nezkazím."

"Myslíš, že je to špatně? Že by to neměli po tobě chtít?"

"Ale ne. Na co bychom tu byli, my všichni, než abychom tvořili a obdarovávali jeden druhého? Je to ta nejpřirozenější věc na světě."

"Tak... už si nemyslíš, že umřeš?"

"To nevím. Podívej, žádný tvůrce by neměl být u toho, když je nutno zničit jeho největší dílo. Jenže teď jsme na tom všichni stejně, ne? I Tvůrce vesmíru... A máš pravdu, něco je ve vzduchu. Oheň... jiný, ale nádherně jiný..."

Odmlčel se a jenom to vnímal. Najednou to pocítila s ním. To hluboké šero žhnulo. Úplně jinak než cokoli, čemu by dřív řekla žár. Ale bylo to tady. Stáli na povrchu hvězdy, která se měla zrodit.

"Mám dojem..." řekl skoro šeptem, "mám dojem, že i kdybych umřel, tohle mě zase rychle dá dohromady. A to bych chtěl, víš... chtěl bych se toho dožít, chtěl bych to pozorovat... Kdysi jsem vzal světlo Stromů a vložil je do klenotů...a ono zůstalo samo sebou, natolik, že jím teď půjdou Stromy obnovit... ale s mým dílem tomu bude stejně, cítím to. Silmarily zůstanou samy sebou, i když se znovu stanou součástí Stromů. Porostou. Ponesou plody. A jednou... kdo ví, kam až to všechno může jít? Bude to nesmírně zajímavé."

"Ale...už nedokážeš vytvořit nic většího?"

Tentokrát se smál dlouho, tichounce, bez násilí, jen jako když se čeří klidná hladina v mírném vánku. A čím déle se smál, tím jasněji cítila, jak se mu vrací síly.

"I dokážu," vypravil ze sebe konečně. "Spolehni se! A kdybych měl třeba ještě mockrát umřít, abych dokázal něco nového a netušeného, věř, že to udělám!"

Hleděla mu do tváře. Šero ztrácelo svou moc. Oheň, jímž bylo naplněno, byl stále zřetelnější.

Anebo že by se skutečně malinko rozjasnilo? Zašuměla snad na tomto místě doopravdy stříbrná křídla nového dne?

Stiskl jí ruku.

"Už jdou!"

(Druhé Mandosovo proroctví, LT str. 333:

Až svět zestárne a Mocní podlehnou vyčerpání, Morgoth zpozoruje, že stráže spí, a projde Bránou noci zpět z Bezčasé prázdnoty; tehdy zničí Slunce i Měsíc. Avšak Eärendil na něj zaútočí jako bílý spalující plamen a vyžene ho z ovzduší. Pak se na pláních Valinoru všichni shromáždí k Poslední bitvě. Toho dne se Tulkas utká s Morgothem a po jeho pravici bude Fionwë, po jeho levici Túrin Turambar, syn Húrinův, který vyjde ze síní Mandosu; a bude to černý meč Túrinův, co zasadí Morgothovi smrtelnou ránu a způsobí jeho naprostý konec. Tak budou děti Húrinovy pomstěny a všichni lidé s nimi.

Pak bude Země rozbita a obnovena a Silmarily budou shromážděny ze vzduchu, země i moře; neboť Eärendil sestoupí a odevzdá plamen, který měl v opatrování. Tu Fëanor vezme své tři klenoty a přinese je Yavanně Palúrien, a ona je rozlomí a jejich světlem znovu zažehne Dva stromy; a z nich se rozlije veliké světlo. A hory Valinoru budou sníženy, takže se světlo dostane do celého světa. V tom světle Valar znovu omládnou, elfové se probudí a jejich mrtví vstanou, a Ilúvatarův záměr ohledně nich se naplní.)