Čas usmíření, čas požehnání - 2. část

Druhá část Galadweniny krásné povídky o Finarfinovi...

---

Svět za dveřmi Finarfinova domu byl bílý a jiskřivý ve světle jeho lucerny. Kůň plul lehkým sněhem jako příbojem. Než se čas posunul k době, v níž kdysi světlo Telperionu pohasínalo a Laurelin se zažíhal, přestalo sněžit a obloha se vyčistila. Vysvitly hvězdy a na bílé pokrývce bylo od nich vidět dostatečně, aby mohli kůň i jezdec pokračovat v cestě bezpečně. Odpočívali, jen pokud potřebovalo zvíře, a častěji Finarfin spíš sesedal a vedl ho na otěži, než aby se docela zastavili. Mráz se vpíjel do kůže, tak silný, jak kdysi býval jen na severu v Aramanu nebo za nejtužších zim kolem Fëanorova Formenosu. Po čase se začal mezi hory probíjet vlhký a teplejší vzduch od moře, vonící solí. Sníh změkl, pak zmizel docela a obloha zůstala jasná. Carnil a Luinil plály nízko nad obzorem, o něco výš Menelmacar, Remmirath, Wilwarin a směrem k severu Valacirca, symbol naděje. Naději Finarfin potřeboval.

Než se dostal k Alqualondë, byl on i kůň téměř na konci sil. Bolestně si uvědomoval, že odjel z Tirionu z prvního impulzu, bez rozmýšlení a bezhlavě, jako by to udělali jeho starší bratři nebo třeba Fingon - on, rozumný, uvážlivý, nikdy. V sedlových brašnách neměl ani dost věcí, do kterých by se mohl převléci ze zvlhlého oblečení, a bylo to navíc domácí oblečení, v němž byl zvyklý po večerech pracovat a přes něž si při kvapném odjezdu jenom přetáhl teplý plášť. Nic, čím by se reprezentoval jako současný vůdce Noldor. Nevypadal jako král, který přijíždí na návštěvu k jinému králi: byl bez družiny, bez šperků, bez okázalého oděvu. Připadal si spíš jako pošetilý mladík, který utekl učitelům přes plot zahrady, jen aby mohl zahlédnout milovanou dívku alespoň koutkem oka.

A možná to bylo dobře.

Alqualondë se změnilo. Místo provizorní palisády stály rozestavěné kamenné hradby s nedokončenými branami v ústích hlavních ulic. Zatímco scházel pěšky z kopce k městu - kůň byl příliš unavený, než aby ho chtěl dál trápit - pozoroval v hvězdném světle stavební ruch, zoufale neohrabaný a nedokonalý, připomínající, že Teleri nebyli nikdy žádní velcí architekti. Učili se za chodu, pokusem a omylem. Podobně, jako by se Fëanor bez předchozí zkušenosti učil stavbě lodí, kdyby se nerozhodl, že má smysl získat je bez námahy a rychle, byť za cenu strašného zločinu.

V ulicích Tirionu a ještě po cestě sem byl Finarfin dostatečně rozhodný, nebo prostě jenom málo přemýšlel. Teď se ho zmocňovala kousavá, sžíravá hrůza. Protože co mu zůstane, jestli ho Eärwen znovu odmítne vidět? Co mu zůstane, jestli ho zavrhne Olwë - nejenom jako zetě, skoro syna, ale hlavně jako krále? To by bylo dvojité selhání, protože Noldor potřebovali přátele. Nemohli navždycky zůstat zalezlí ve svém městě a jeho bezprostředním okolí a trápit se pro zlo, na němž neměli podíl. A zároveň by jim nezbývalo nic jiného.

V botách promáčených sněhovou břečkou a blátem mu čvachtalo. Zastavil se, vyzul je, aby z nich vylil sraženou vodu - a najednou, jako v osvícení, pochopil, co musí udělat.

Země byla nepříjemně prochladlá a plná ostrých zmrazků, ale po pár krocích se na to dalo zvyknout - nebo ho cit v bosých nohách opustil. Plášť sepnutý sponou s erbem Finwëho rodu přehodil přes sedlo, zůstal v bezbarvých pracovních šatech, bez bot a krom snubního prstenu na pravé ruce bez všech šperků, s nepokrytou hlavou a vlasy zcuchanými po dlouhé cestě, plazícími se přes ramena na záda.

Bylo neuvěřitelné, jak neviditelným se tak jednoduchým aktem náhle stal. Sešel až k bráně, aniž by mu kdokoliv z kolemjdoucích věnoval druhý pohled. Mohl by pokračovat do města a k paláci, kdyby chtěl - jenomže věděl, že tak to provést nemůže. Jestli má mít jeho pouť vůbec nějaký smysl, musí ji vykonat veřejně, přede všemi. Ne se proplížit za Eärwen zadními dvorky jako zloděj ve tmě.

Strážného v nedokončené bráně znal z dob, kdy býval v Alqualondë víc doma než v Tirionu. V tom mu štěstí přálo. Zastavil se. Nadechl se zhluboka.

"Maiwëndile," oslovil ho jménem a pokračoval v telerijštině: "Vím, že nejsem vítán. Ale přesto tě prosím, abys mi umožnil promluvit s králem."

Teler na něj několik okamžiků nechápavě zíral a Finarfin bez ohlédnutí ucítil, jako se mu do zad upírají další a další zvědavé, studené pohledy. Kameníci pracující na stavbě hradeb. Rybáři. Hospodyně z okolních domů. Další ozbrojení strážci - Valar, kde se tady, v tomhle klidném a mírumilovném koutě světa, najednou vynořilo tolik ozbrojených strážců?

"Arafinwë!" nevěřícně vyhrkl Maiwëndil, než se upamatoval, že již nemluví s přítelem z jinošských let. "Chci říci… lorde Arafinwë Finwione…"opravil se.

Víc a víc nepřátelských očí. Zbraně pohotově: dlouhé nože, rybářská kopí, luky. Ale pořád ještě žádná obnažená ocel ani hlasitá prokletí. To bylo nadějné. Nadějnější než tehdy.

"Prosím," zopakoval Noldo. "Musím mluvit s králem. Přicházím v míru. Nemám žádnou zbraň ani doprovod."

Teler si ho měřil očima. Jak těžké, pomyslel si Arafinwë, je pro něj říci bývalému druhovi: Nenávidím tě? Táhni ke zlému konci a nech nás být?

"Smíš vstoupit, králi Noldor," řekl konečně strážný po dlouhém váhání. "Koně a zavazadla nech tady. Ty!" zavolal na jednoho z lehkonohých chlapců, které měl zřejmě na hlídce k ruce. "Běž napřed, ke králi. Řekni mu, co se tady děje."

Finarfina obklopil kruh pochodní. Nebyl si docela jistý, co to má značit: zda ho ozbrojenci chrání před případným násilím ze strany stále se zvětšujícího davu, nebo ho vedou jako zločince před soud. Šel se sklopenou hlavou a rukama svěšenýma volně podél těla a kamenná dlažba, hrubší a chladnější, než si pamatoval ze svých mladých let, mu bolestivě rozdírala bosá chodidla. Všude kolem slyšel šepot na hranici rozeznatelnosti. Od moře protahoval ulicí k bráně studený vítr a odnášel mu slova od uší.

Cesta byla mučivě dlouhá. Snažil se nedívat za hranici vymezenou strážnými se světly, ale i tak pochopil, že zástup kolem nich houstne, jde jim v patách. Ulice byly jako kdysi čistě bílé, pokryté růžovými lasturami a drobnými perlami vsazenými mezi kameny dlažby, ale když na ně upíral zrak příliš dlouho, zahlédl známá místa a viděl v odlesku ohňů…

…dláždění kluzké krví. A mrtví, mrtví všude kolem. Kdyby tak dlouho neváhali, kdyby vyrazili dřív a přišli včas… Mohli by něčemu zabránit? Nebo by jen zoufale přihlíželi masakru? Zvedli by vlastní zbraně, aby udeřili… kam? A koho? Své bratry a příbuzné, kteří se stali vrahy, nebo své švagry a příbuzné, jejich oběti? Jak by se dokázali rozhodnout v takové chvíli, rozhodnout o životě a smrti druhých?

Ale o životě a smrti se rozhoduje i teď. Finarfin přihlíží, jak pár kroků od něj, na nároží, jeho nejstarší syn klečí na zemi, tvář staženou v soustředění, a mezi prsty přitištěnými na hrudník jeho stříbrovlasého bratrance mu prýští krev. Telerijský princ působí jako bez ducha, bledý jako plátno; příliš mnoho životadárné tekutiny nejspíš z rány vyteklo, než ho našli. Finrod je nezkušený; má nadání, učí se rychle, ale ještě neměl dost času, dost cviku. Je stejně mladý jako hoch, který mu umírá pod rukama. A nebo ne? Rudý potůček zpomaluje, mění v tenký pramínek, mizí. Rána se zatahuje, lapavý dech raněného uklidňuje. Nebo zmlká?

Finrod bezhlesně pláče, chvěje se vyčerpáním a bezmocnou zlostí. Když se objeví pár místních, kteří ho bez jediného slova a všech ceremonií hrubě odstrčí na stranu a odnesou bezvládné tělo, nedokáže se ani sám zvednout na nohy. Vydal se ze všech sil, a přitom se ani on, ani jeho otec nedozví, jestli bratrance zachránil. Dláždění kolem něj, jeho ruce i kabátec, všechno je nasáklé krví.

Finarfin klopýtl a tak tak nabyl rovnováhy. Dláždění na nároží dávno omyl déšť a o osudu svého mladého synovce věděl stejně málo jako tehdy. A o synovi… Jeho prvorozené, zlatovlasé dítě se nezaleklo prokletí, zmizelo mu ve tmě, mimo dosah. Možná odplulo na uloupené a krví jeho vlastních bratranců zalité lodi vstříc stejně krvavému osudu…

Ne, nesměl na to myslet. Soustředil se na tady a teď; minulost změnit nelze a cizí budoucnost ovlivnit nedokáže. Jen tu svoji.

Tajně doufal, že to, co musí udělat, se alespoň odehraje uvnitř, za zdmi Olwëho síní. Před královými nejbližšími rádci, ale bez dalších zvědavých pohledů a dlouhých jazyků, které si budou vykládat o pokoření krále Noldor. To, že pán Teleri čekal na jeho příchod na náměstí, na širokých schodech před palácem, ho však nepřekvapilo. Znal toto město a tento lid: mnohem více než Finwë - se svým okázalým dvorem a formálními ceremoniemi - byli Olwë a jeho potomci spjatí se svými poddanými a všechny důležité záležitosti se v Alqualondë zpravidla řešily v ulicích, pod širým nebem. To přece byla jedna z věcí, která ho sem jako odrůstajícího chlapce tolik přitahovala.

Pochodně a lucerny hořely všude kolem - bylo jasněji než za svitu Telperionu, i když tohle světlo blikotalo červeně a oranžově, podobně jako to, jež hrálo po tasených mečích Fëanora a jeho synů, zatímco na vrcholku Túny pronášeli slova strašlivé přísahy.

Olwë stál na schodech nehybně, s bílým spodním šatem splývajícím z ramen ke kotníkům a téměř stejně dlouhým, vpředu nařaseným světle modrým svrchním oděvem a pláštěm proti chladu, v plném majestátu, s perlovou korunou na hlavě. Pod ní byla jako vyřezaná z perleti i jeho tvář, kamenně nechybná, bez výrazu. Svou královnu měl po boku a na každé straně jedno ze svých zbývajících dětí. Ze tří králových synů zůstal naživu jediný, nejstarší, který nebyl v přístavu, když tehdy Fëanorovci přišli. Než se tam přihnal, na pomoc mladším bratrům, bylo pozdě. A Eärwen, bledá v svitu hvězd, celá v temné modři jako víla hlubin, bez šperků, bez úsměvu. Opětovala Finarfinův pohled, ale z očí jí nevyčetl nic, a když se k ní natáhl po ósanwë, jako v poslední době pokaždé narazil na kamennou zeď odmítnutí.

Došel na několik kroků před krále, vzhlížeje k němu; schody byly povlovné, aby je bylo možné přejet na koni nebo i s vozíkem, ale přesto Olwëmu umožňovaly, aby se nad svým zetěm tyčil jako Vala, vzdálený a nedotknutelný. Král mlčel a ve tváři se nezměnil: chlad a sníh. Nejenom počasí v Tirionu se obrátilo, docela naruby bylo úplně všechno a Finarfinovi to svíralo srdce i mysl jako v kleštích. Miloval Eärwen celou svou duší; miloval jejího otce jako svého vlastního a její město jako své vlastní… Ne, víc než své vlastní. A teď bylo po všem. Zůstal sám, polapený mezi světem svých bratrů a světem své manželky, jež se dostaly do střetu, a jak to mohl napravit?

Zbývalo jediné: povinnost vládce. Musel urovnat, co se urovnat dá, aby alespoň zbytek jeho lidu mohl žít po boku zbytku Olwëho lidu v míru a přijatelných vztazích.

Klesl na jedno koleno, pak na druhé. Sklonil hlavu hluboko, až mu rozpuštěné kadeře sklouzly k dlažbě. Davem to zašumělo. Dívejte se, pomyslel si sveřepě a na jedinou vteřinu se zase cítil jako Fëanorův bratr. Vykládejte sousedům, jak jste viděli Noldórana klečet bosého a s nepokrytou hlavou v blátě před svým králem, jako kajícníka, jako zločince. Udělám cokoliv - jen když to pomůže mému národu. A ještě víc, pokud to pomůže vám. Smířit se.

Olwë mlčel a Finarfin pochopil, že nemá v úmyslu udělat jediný vstřícný krok.

"Můj pane," začal a hlas se mu zachvěl. Doufal, že chladem. "Opovážil jsem se přijít před tvář tvého lidu a tvoji, abych vás žádal… ne, abych prosil jménem Noldor z Tirionu o odpuštění. Nemáme právo chtít po vás shovívavost. Vím, že ať uděláme nebo slíbíme cokoliv, nic nevezme zpět prolitou krev a mrtví nevstanou z hrobů. Nemáme jak napravit bezpráví, jehož se na vás dopustili ti, kdo jsou s námi, se mnou, jedné krve. Přesto vás prosím za svůj lid. Nikdo z těch, kdo zůstali na této straně moře, proti vám nepozvedl zbraň. Ale nezříkáme se zodpovědnosti za činy svých rodných. Jestliže máme za krev dát krev - pak jsem zde, na místě svých bratrů, a můžeš ji žádat. Nebo pověz ty, pane, co jiného můžeme učinit, abychom alespoň částečně smyli vinu a dokázali obnovit mír mezi naším lidem."

"A co se vyřeší," ozval se Olwë šeptem, "když tady, kde krváceli a umírali naši drazí, zemře někdo další, třebas ve jménu spravedlivé odplaty?"

Finarfin poprvé zvedl oči.

"Nic," odpověděl hluše. "Krev a smrt nikdy nic nevyřešily za časů našich otců pod hvězdami u jezera Cuiviénen; nevyřeší nic ani nyní. Jen některá srdce se upokojí pocitem, že právu bylo učiněno zadost."

"Jsou taková srdce," přikývl král Teleri, "ale to, co si přejí, nebývá právo, jen bezhlavá a nesmyslná pomsta. Taková, jaká nás všechny dnes přivedla sem. Ta ostatní musí z bolesti vyléčit čas, život a láska." Konečně se pohnul, sestoupil k Finarfinovi a sklonil se, aby ho vzal za loket a zvedl ze země. "Vstaň, můj synu. Nepokládám tě za viníka a odpouštím tvým rodným i tvému lidu - těm, kdo zůstali, i těm druhým, jménem svého města a svých poddaných. Nikdo z nás netouží po další krvi." Objal Finarfina a dodal tiše, jen pro jeho uši: "Velmi se obávám, že mnoho nového žalu a dalších smrtí leží před námi všemi, ať uděláme cokoliv. Vždyť já jsem také miloval ty, kteří odešli se zlou sudbou a prokletím v patách." Narovnal se a s rukou na Finarfinově rameni pohlédl do mlčícího davu, jenž zaplnil velké náměstí pod palácem do posledního místečka. "Slyšte slova svého krále!" pronesl zvučným, pevným hlasem. "Arafinwë Ingalaurë, pán Noldor, nás žádá o odpuštění a usmíření, a obojího se dostane jemu i jeho lidu. Prosím vás, upokojte svá srdce. Nedovolte zlu, aby vás ovládlo. Staňme se znovu přáteli a bratry, tak jako dříve, než mezi nás padla temnota. Takové je přání Valar, kteří prominuli těm, kdo se vrátili a litovali svých činů, a uznali Finwëho syna za jejich krále. Měli bychom následovat jejich příkladu. Protože nenávistí se ještě nikdy nikdo neuzdravil."

Po schodech k nim sestoupila královna a stejně jako její manžel objala zetě a políbila ho na čelo.

"Pojďme, Arafinwë. Buď naším hostem. Potřebuješ se usušit a ohřát."

Vzali ho mezi sebe a odvedli z náměstí, zatímco se marně znovu snažil zachytit Eärwenin pohled. Mlčela a její duše byla jako nedobytná tvrz.

Komnata ve východním křídle paláce byla táž, kde přebýval při všech svých návštěvách v Alqualondë, od té první, jako sotva dospívající chlapec, po poslední, krátce předtím, než se jejich svět rozpadl a zhroutil. Obrácená k moři prosklenými okny sahajícími od podlahy ke stropu, jimiž se za hezkých dnů dalo projít na širokou terasu, naslouchat šumění vln a dívat se na děti hrající si na pláži pod palácem. Teď byla skla zatažená těžkými sametovými závěsy, v krbu hořel a praskal přívětivý oheň. Služebníci donesli hostu čisté spodní oblečení, teplou vodu a lehké občerstvení a vyklouzli ven, aniž by ho některý oslovil.

Finarfin ze sebe shodil promočené svršky, sedl si na nízkou stoličku a natáhl promrzlé nohy ke krbu. Ve světle ohně mu na nich nabíhaly nachové šrámy a škrábance, mezi prsty zasychalo ledové bláto. Byl zvyklý chodit bez obuvi - ale ne uprostřed zimy, nejtvrdší, na jakou si tu kdo pamatoval. Přitáhnout na zem umyvadlo a ponořit bolavá chodidla do horké vody mu na chvíli ulevilo; tak dlouho, dokud poraněná a popraskaná kůže nezačala přicházet k sobě.

Tohle je malá věc, pomyslel si, vytáhl nohy z vody a znovu je nastavil teplu od plamenů. Drobnost proti všemu, co se stalo tady. Zdejšímu lidu. A přece všichni poslechli svého krále, nikdo mi neřekl jediné křivé slovo.

"Rozedral sis nohy do krve. Ponížil ses před celým městem. Tolik se cítíš zodpovědný za činy svých bratrů?"

Neslyšel ji přijít. Neslyšel zavrznutí dveřních pantů ani šustění látky. Jak dlouho mu stála za zády?

"Eärwen," hlesl.

"Odpovíš mi?"

"Cítím se zodpovědný za svůj lid. Musíme nějak žít dál, a s neodčiněnou křivdou to nelze. A pro Teleri mi krvácí srdce."

Eärwen se přesunula k širokému lůžku a rozprostřela na ně svrchní oblečení, jež donesla.

"Tvoje. Zůstalo tady, když jsme tu všichni byli… naposled." A myslela, naposled před tím. "Zhubl jsi od té doby. Snad ti ještě padne. Dovolíš?" zeptala se, než k němu přistoupila. Přejela mu dlaněmi po rozcuchaných kadeřích a zabořila do nich hřeben, který vykouzlila kdoví odkud. Oba mlčeli, zatímco mu opatrně rozčesávala vlasy a splétala je do telerijských copů. Sama měla kaskádu stříbrných loken rozpuštěnou, na čele zachycenou pod tenkou stříbrnou obroučkou, aby jí nepadaly do obličeje; splývaly jí přes ramena a záda až do půli stehen. Její doteky byly něžné, ale dotýkaly se jen prsty a dlaně, ne myšlenky.

"Ingoldo bude mít zítra výročí početí," řekla najednou. I v Alqualondë se plynutí času zjevně stále počítalo podle dní odměřovaných světlem Stromů, které už nebyly. A Eärwen, jako každá matka, počítala čas odměřený jejím dětem.

Jejich prvorozený syn, počatý a narozený právě tady v této místnosti, pod světlem hvězd a vzdáleným přísvitem Míšení, a teď někde na cestě do tmy. Navždy z jejich dosahu. Co se dalo odpovědět?

Její ruce ve Finarfinových vlasech se zastavily, ponechaly poslední cop nedokončený.

"Oni se s tebou nevrátili. Žádný z nich."

"Žádný." Otočil se na stoličce a pomalu jí klesl k nohám, sevřel v prstech její náhle bezvládné ruce. "Eärwen, odpusť mi. Nemohl jsem nic udělat. Jsou dospělí, mají svou vlastní vůli a rozhodli se pevně. Nemohl jsem nic udělat," zopakoval tišeji, "jenom jim dát požehnání a svou dobrou vůli na cestu."

"To bylo víc," zašeptala, "než jsem jim dala já." A otevřela se mu pro ósanwë, smršť žalu, bolesti a naděje beze slov, nářku bez slz, horké vlny lásky a nekonečného zármutku.

Sklouzla k němu na podlahu, s prsty vpletenými do jeho košile a tváří přitisknutou pod jeho klíční kostí.

"Myslela jsem, že po tom, co se stalo, nikdy víckrát nemohu být s tebou," zamumlala tiše, víc přes pouto jejich duší než slovy, "nemohu a nesmím. Mí bratři… a tvůj bratr… Nechápala jsem to. Řekli mi, že jsi tu byl, že jsi všechno viděl… A stejně šel dál. Za vrahy mých nejbližších. Nebyla jsem si jistá… och, Valar, jak jsem si měla být jistá, že jsi sám nezvedl zbraň? Věděla jsem, že to nepoznám, dokud tě neuvidím, a vidět jsem tě přitom nechtěla… Myslela jsem, že se svět zhroutil do tmy a mně je souzeno zůstat v něm sama. Jenomže to nedokážu. A ty… Vrátil ses mi. Ať se stalo cokoliv… Nedokážu přežít věčnost bez našich dětí i bez tebe."

"A já bez tebe - v tom prázdném domě plném tmy. Eärwen, neopouštěj mě. A… pojď se mnou. Prosím tě."

"Já… nevím," její ruce přes tenkou látku doslova pálily. "Ty přece nemůžeš zůstat v Alqualondë, teď už ne. I kdyby tady byli všichni ochotni předstírat, že se nic nestalo, a vítali tě jako kdysi, nejsi jenom králův nejmladší syn. Tvé povinnosti jsou jinde, a mé… Jak mám nechat samotné své rodiče, po tom, co… A své synovce a neteře… Krom dvou všichni ztratili otce, sourozence. Tohle je moc, Arafinwë. Nedokážu si představit, že s tebou odjedu do Tirionu a nechám to všechno za zády - vždyť jsem telerijská princezna a mám povinnost ke svému lidu."

"Eärwen, jsi také královnou Noldor."

Pohlédla na něj překvapenýma očima.

"Ale to… tvá matka jistě…"

"Má matka a Findis zůstávají nastálo ve Valmaru. Nerdanel utekla na venkov, ke svému otci, a nevrátí se. Anairë… Anairë mě nikdy neměla zvlášť ráda a mám dojem, že mi vyčítá můj návrat, když její muž pokračoval v cestě. Pokud mají Noldor nějakou královnu, pak jedině tebe."

"A tak jsme v pasti našich povinností," přikývla stříbrnou hlavou. "Oč jednodušší to všechno bylo, tenkrát…"

Světlo Míšení v průsmyku. Jejich ruce svázané stříbrnou stužkou, smích, teplá blízkost jejich dlaní a tváří. A noc, vlahá na prostředek dnů odpočinku, vonící solí a rybinou, s jasnými hvězdami a jejich toužebným přáním: jsou pár, ale mohli by být víc. Mohli by být tři - rodina. Dívat se, jak z něčeho neviditelného, ale obrovského vzniká nový život, roste, začíná mu bít srdce a najednou jej smějí držet v náručí: zlatovlasé dítě, hmatatelný plod jejich lásky…

Dny dětí minuly. Zase teď byli sami dva. Nic víc. Ale také nic míň, a to bylo hodně. Víc, než se odvažovali doufat ještě včera. Pod zármutkem své ženy, který Finarfin cítil jako vlastní, když se otevřeli jeden druhému, bylo ještě něco: vzájemnost silnější než kdykoliv předtím, náklonnost věčnější a opravdovější, než ji kdy zažil. Naděje čeřená větrem žalu, ale přece skutečná - měli, a stále ještě mohou mít, jednou.

Najednou pocítil nesmírnou touhu odevzdat se docela, nejenom duší, ale i tělem. Dny jejich mládí minuly, ale ta potřeba byla znovu tady, a oni…

Eärwen ho stáhla na zem, na kožešiny rozprostřené před krbem, a najednou bylo všechno lehké a přirozené, dotek jejich těl a jejich myslí, oboje propletené tak, že se city a myšlenky dvou staly jedněmi, a dvě těla jedním, a dvě duše jednou.

V ohništi zůstaly jenom problikávající uhlíky. Jeden z nich musel během noci stáhnout z lůžka na podlahu přikrývky, protože když se Finarfin probudil, byli oba v teple, v objetí měkké vlny a svých propletených paží. Eärwen hleděla do tmavého stropu očima napůl ukrytýma pod víčky, nezaostřeným pohledem, takže si nejdřív myslel, že spí. Pak se mu v náručí pohnula a závoj jejích rozpuštěných vlasů mu sklouzl na prsa. Tak jako tenkrát, když zlaté prsteny neměli na rukách déle než den a poprvé spolu zůstali sami jako manželé.

"Nač jsi myslel včera večer?" zeptala se, i když to musela vědět, protože on věděl, nač myslela ona. Poslal jí obraz a neostrou, prolínající se vzpomínku. Zlatostříbrné světlo, jejich zlaté a stříbrné vlasy propletené, ostrá, téměř fyzická potřeba naplnit manželský svazek do konce, být tři, kde byli dosud dva, něžné a zároveň neuvěřitelně intenzivní nadšení z prvního letmého kontaktu s tím, kdo ještě nebyl tak docela jejich dítětem, ale už byl s nimi - zárodek budoucího Finroda, a pak těch dalších: Angroda, Aegnora, Artanis. Pocit ztráty a zároveň obrovské radosti, protože přeci jenom měli a vždycky mít budou, byť daleko mimo svůj dosah. Touha být zase rodina, ať už mezi nimi dvěma leží cokoliv, a dotek teplých, měkkých tělíček jejich dětí, když je poprvé držel v náručí. Nebyl si tak docela jistý, co z toho včera cítil on sám, a co Eärwen. A cítil-li to všechno opravdu včera, ne před celou věčností.

Vzdychla a vtiskla se těsněji do bezpečí jeho paží, svou nahou kůží k jeho, ale rozumem se jeho mysli nedotýkala, nepředávala mu zatím žádný pevný obraz, jen změť emocí a pocitů spletených jako klubko. Připadalo mu, že něco zakrývá - ne neproniknutelnou hradbou z předchozích dnů a let, ale… jinak.

"Tím se všechno vysvětluje. Vždyť já taky…"

"Eärwen?" Podíval se jí do tváře a spatřil na jejích lících slzy. "Eärwen!"

Otevřela oči a pod slzami byl úsměv: první opravdový od chvíle, kdy ji zase spatřil, na schodech královského paláce, po boku jejího otce.

"Vrátím se s tebou do Tirionu. Rozsvítíme světla ve tvém temném domě a ve tvém temném městě, pustíme si do srdcí naději a zase budeme žít."

"Co se přihodilo, že jsi změnila názor?"

Vzala ho za ruku a přitiskla si ji k tělu. A zároveň zvedla závoje… závoje, ne hradby, jimiž ovinula…

"Prošli jsme nevýslovným žalem a nevýslovným zlem, a ještě hůře bychom učinili, můj manželi, kdybychom teď nebyli spolu. Jeden pro druhého, a oba pro naše dítě."

A on prohlédl, pochopil, co Eärwen věděla možná pár minut, možná hodinu, od okamžiku, kdy se ten zázrak stal. Přes jejich manželské pouto objevil něco ukrytého v jejím těle, drobného a neostrého, co tu ještě včera nebylo. Odraz duše tak mladé a křehké, že ze vzájemného lehounkého doteku nepoznával, zda je to děvče nebo chlapec, ale byla tady. Odpovídala mu, jako ty před ní.

Přišlo to jako znamení, jiskra do jejich věčné noci. Požehnání.

Zase byli tři, jako kdysi. Zase byli rodina.

A když rozhrnuli závěs, aby pohlédli na moře a za ně, kam odešly všechny jejich starší děti, spatřili, že i Alqualondë v noci zasypal sníh.