28/06/2015

Koláč

Tak tohle bereme jako naši trofej. Znáte Batalion? Tu písničku plnou války a smrti? Ano, tak přesně tahle se nám povedla upravit na recept na koláč. Původní plán byl ještě recept na výrobu hermelínu, ale nechtělo se nám až tak moc vykrádat falešné společenstvo.




Koláč

Cukr mám a mouky libru,
nasypu to do mísy.
Droždí dám, mléka půl litru,
všechno se to promísí.

Dříve, než to vykyne,
v sadě natrhám si čerstvé hrušky,
dám si ale pozor, ať mě tam nechytí.
Červík leccos promine,
ale v stodole má ostré nůžky,
z jeho polí uslyším trojí zavytí.

Těsto na pekáč, už zatopeno v kamnech mám,
dám si bacha, ať nora neshoří.
Hrušky nakrájím, slupku na nich ale nechám,
pomalu se nám koláč vytvoří.

Můj koláč je dopečen,
Krajem se šíří libá vůně,
na polštáři krajkovém teď si dvacet dám.
Jsem tak hrozně unaven,
Spím, jak když hodí mě do temné tůně.
Na okenním rámu sám, koláč chladne nám.

Kouknu na pekáč, můj koláč tam však už není,
někdo ukrad' ho, když jsem v noře spal.
To je ale pech, zas musím se dát do pečení,
abych koláč své babičce dal.

Cukr mám a mouky libru,
nasypu to do mísy.
Droždí dám, mléka půl litru,
všechno se to promísí.



25/06/2015

Vyděděná - První kapitola

První kapitola se představuje. Je trochu kratší, příště to zkusím rozdělit lépe :-) Smíšek a Loto se seznamují s Estellou. A dokonce i dost podobným způsobem...



Smíšek opatrně přešel až k oněm dveřím. Nedivil se, že je předtím přehlédli. Byly to nenápadně dveře až v úplném srdci Kopce. Byly zavřené. Před nimi stáli tři hobiti a nedůvěřivě na ně zírali. Smíšek si povzdechl.
"Běžte pryč, já to vyřídím," řekl klidně.

Hobiti se na něj vyděšeně podívali a odběhli.

Smíšek opatrně zaklepal.

"Ne!" ozval se zevnitř výkřik. "Nikam nepůjdu!"

"Prosím, otevři. Nemůžeš tady zůstat věčně," odpověděl Smíšek a nenápadně na dveře zatlačil.

Odpověděl mu zvuk nárazu něčeho těžkého proti dveřím. "Neotevřu! Nic jsem neudělala. Do Zamčených děr nepůjdu! Nemáte na to právo!"

Smíšek musel konstatovat, že mluvčím je doopravdy dívka. Očividně velice odhodlaná dívka.

"Já nevím, jestli jsi něco udělala nebo ne a nebudu to soudit. Rozhodně ne teď. Šarkan je mrtvý. Bude se to tady čistit, musíš vyjít ven. Je konec pohlavárovi a jeho vládě. Kraj je zase volný."

Slyšel, jak dívka zaváhala. "Nevěřím ti. To není možné. Snažíš se mne jen obelhat a zatknout!"

"Ne, opravdu ne. Otevři," povzdychl si Smíšek.

"Nikdy!"

Smíšek vytáhl meč a pohledem odhadl zámek. Byl docela silný, ale nepochyboval, že ho ocel skutá muži ve zlatém Druhém věku, kterou mu dal Aragorn v Gondoru, přesekne. Zvedl meč nad hlavu a ťal. Dvě kruté rány a zámek se rozlomil.



Dvě kruté rány a Estella se přestala bránit. Vili Potměťchuť byl na ní prostě moc silný. Zkroutil jí ruce za zády a postavil čelem k Lotovi.

"Pusťte mě!" vyjekla Estella a v poslední obraně se Viliho pokusila kopnout do holeně.

"Ne," řekl Loto a přešel k ní.

Stáli v na cestě blízko Brodku, kde Estellina rodina sídlila. Loto jednal velice rychle. Když už se jednou rozhodl, že se Cvalimu pomstí, odmítal to zdržovat. Uplynul sotva den od konverzace ve Dni Pytle, kdy si Loto umínil, že si vezme Estellu Bulvovou za ženu. Právě jeli k Bulvům domů. Nechal po poslíčcích dát zprávu nějakým darebákům z Východní čtvrtky, že tam přijde, a že mu mají Estellu přivést. Chtěl s ní nejdříve mluvit o samotě.

Zřejmě ji ale přivedli, aniž by ji připravili na to, co ji čeká. Asi jí jen namluvili, že musí vyřídit nějaké úřední povinnosti. Jinak by Estella ztropila takový poprask, že by ji sem museli odvléct jedině v bezvědomí.

"Co chceš?" štěkla na něj a přestala se vzpírat. Vilík ji pustil, ale výhružně jí položil ruku na rameno.

"Jsi krásná, Estello," řekl Loto prostě a přistoupil k ní. Začal si hrát s kadeřemi jejích plavých vlasů. "Chtěl bych si tě vzít."

Estella zúžila oči a podívala se mu do tváře. "Je to Cvali, že ano?" řekla tiše.

"Cože?"

"Jde o Cvaliho. Chceš se mu pomstít," konstatovala Estella suše.

"Ne…" začala Loto.

"Nelži," řekla nebezpečně varovným hlasem Estella. "Každý ví, že pokukuješ po Růže Chaloupkové. Jde o mého bratra. Rozhodl ses mu pomstít. Za to že ti působí problémy. Za to, že měl odvahu se ti postavit. Chceš ho prostě zničit."

Loto zavrčel. Samozřejmě že měla pravdu. Podíval se na ní a najednou si nebyl s tou svatbou tak jistý. Přál si nějakou hezkou, ale hloupou hobitku, která by dělala, co by jí řekl, a neměla zbytečné řeči. Ale Estella byla všechno, jen ne hloupá. Začal se jí trochu bát.

"I kdyby. Rozhodl jsem se, že si tě vezmu. Budeš mojí ženou, porodíš mi kupu dětí a všichni budou šťastní, ano?"

"Taky ses mohl zmínit," ušklíbla se Estella. "Já si tě totiž rozhodně vzít nechci."

"Ale vezmeš si mě. Vezmeš si mě, protože chceš, abych tvého bratra, až ho vykouříme z té jeho díry, jen zavřel do Zamčených děr. Protože chceš, aby tvoje rodina měla kde bydlet a měla co jíst. Protože nechceš, aby tvůj otec byl popraven za zradu. Protože nechceš, abych tvou matku zavřel do Zamčených děr a nechal ji tam shnít," procedil skrz zuby Loto a naklonil se k ní tak, že se málem dotýkali nosy.

"Ty hajzle!" zaječela Estella. "Jak se opovažuješ… jak vůbec… uhrovatej Loto!"

Loto jí chytil za zápěstí. Vzápětí jí pustil a se slzami bolesti v očích uctivě o krok ustoupil. Estella ho s neomylnou trefou kopla.

"Tak za tohle snížím tvému bratrovi ve vězení příděly jídla na polovinu!"

Estella se na něj zamračila.

"Vilík s pár jeho chlapy jde Cvaliho vykouřit. Už vědí přesně kde je. Máš poslední šanci zachránit mu život."

Estella na něj chvíli vzdorně zírala, ale pak poraženě kývla a sklonila hlavu.


Smíšek sklonil hlavu a zamžoural do pokoje. Bylo tam šero a rozeznával jen obrysy. Meč si zastrčil zpátky do pochvy a vkročil dovnitř. Nikoho neviděl.

Život mu zachránily jedině rychlé reflexy. Bleskově se sehnul. Místo, kde se ještě před chvílí nacházela jeho hlava, proťala čepel nože. Smíšek se otočil a pokusil se vytáhnout meč z pochvy. Jeho protivník mu nedal šanci.

Smíšek uskočil stranou. Postava skrytá ve stínu se bleskurychle otočila a bodla zezdola.

"Kdo jsi a co jsi udělal s tou dívkou?" zařval Smíšek.

Postava se zasmála. Byla to tak nečekaná reakce, že Smíšek zůstal na vteřinu jako zmražený. Tahle vteřina mu vynesla tvrdou ránu do boku. Sice stačil na poslední chvíli uskočit, takže ho nůž zasáhl naplocho, ale stejně to docela bolelo.

Smíšek zasykl. Tohle už musí skončit! Naznačil falešnou otočku doleva a přitom se vrhnul vpřed. Skočil na svého protivníka a vší silou ho přimáčkl ke stěně. Jednou rukou mu pevně sevřel zápěstí s nožem.

"Já-nikam-nepůjdu!" řekla postava důrazně a Smíšek si v šoku uvědomil, že je to dívka.

"Pusť!" zasykl a zesílil stisk na jejím zápěstí.

Dívka mu nenávistně plivla do tváře, ale nůž jí vypadl z prstů na zem.

Smíšek si rukávem otřel obličej, ale dívku nepustil.

"Nic jsem neudělala! Nemáte právo mě zavřít."

"Nic jsi neudělala? No, pro začátek ses mě pokusila zabít," posměšně jí odpověděl Smíšek.

Dívka sklonila hlavu a Smíšek jí pomalu pustil.

"A jestli ses už uklidnila, možná si můžeme promluvit a tvé hříchy posoudit," navrhl a zavřel dveře.

22/06/2015

Vyděděná - Prolog

Tak jsme se dočkali. Protože Levandule už skončila, je čas na Estellinu Vyděděnou. Téma je víceméně stejné, ale provedení hodně odlišné, dle mého lepší.
Kapitol nevím kolik bude, záleží na tom, jak se mi to podaří rozdělit. Jako obvykle jsem tot totiž psala jako souvislý text.
Dnes tedy přišel na řadu prolog. Cestovatelé se vrátili do Kraje a našli ho zpustošený Sarumanem a Lotem. Vyděšení a zmatení hobiti jim pomohli svrhnout Šarkanovu vládu a teď žádají spravedlnost a potrestání vinných.

O postavě Estelly byl tak trochu v rámci této povídky vydán samostatný článek, který naleznete ZDE.




"Pane, jsou tu ještě jedny dveře. Zamčené," poklepal někdo Smíškovi na rameno a Smíšek se otočil. Stál se svými bratranci a Samem před Dnem Pytle a nevěřícně zíral na tu spoušť, kterou tu Saruman napáchal. Byl rád, že se vrátili v tuto dobu. Kdyby do Kraje přišli třeba i o měsíc později, Sarumanova vláda by byla neotřesitelná. Teď se jim ale podařilo zorganizovat povstání a před chvílí v čele vzbouřených a značně znepokojených hobitů přitáhli sem. Ke Dnu Pytle. Vstříc jim vyšel Saruman. Smíšek sledoval, když ho Červivec zezadu bodl a bez hnutí pozoroval, když hobití šípy zabily zrádného Červivce přímo na místě, kde stával Bilbův nejoblíbenější strom - stará hrušeň. Sarumana nelitoval. Už k němu necítil žádný smutek. Jen nenávist. Zničil jeho Kraj, zabil jeho přátele a příbuzné. Nezasloužil si lítost. Grímy ho oproti tomu trochu líto bylo. Ne, že by si smrt nezasloužil, ale mohl se jí vyhnout. Mohl volit jinak. Ale to všichni. Celá tahle patálie byla vlastně jen výsledkem špatné volby. Vždycky se někdo rozhodl špatně. Vždycky se někdo přidal na špatnou stranu.

"Pane, co máme dělat?" zeptal se hobit znovu a Smíšek se k němu otočil.

"Ano?"

"Jsou tam zamčené dveře, ve Dnu Pytle. A za nimi někdo je. Myslíme si, že je to… jeho žena," řekl Fosko bázlivě.

"Sarumanova žena???" vytřeštil Smíšek oči.

"Ne jeho, pohlavárova," zašeptal Fosko. "Pane, co máme dělat?"

"Počkejte, půjdu se na to podívat," vzdychl a zachytil Pipinův tázavý pohled.

"Uvnitř prý ještě někdo je. Půjdu to zkontrolovat. Postarej se o to zatím tady," zasykl koutkem pusy, sklonil hlavu a vešel do dveří Dna Pytle.



O devět měsíců dříve



Loto Pytlík vešel do dveří Dna Pytle a zuřivě praštil rukou do zárubně. "Jak to? Jak to že jste je ještě nedostali?" zařval.

Vilík Potměťchuť se přikrčil. "Je to zbytečný, šéfe. Jsou děsně chytrý. Zase nám zdrhli. A ještě dostali dva naše. Starýho Toma a taky Teda. To byli dobrý chlapi. Jak říkám, šéfe. Sou nepolapitelný. Musí se na ně tvrději."

Loto začal přecházet po místnosti a cestou vztekle kopal do všeho, co se po cestě naskytlo.

"Skupinka sedláků odněkud ze Zjizvených kopců a vy je nedokážete dostat?"

"Ale von je vede ten Cvali. Cvali Bulva. A je děsně chytrej. Dělá nám tam nahoře děsnej bordel, a jak říkám, už dostal několik našich," bránil se Vilík.

"Loto se ošklivě ušklíbl. "Neboj, Vilíku, za to se mu pomstím. Bude litovat, že se kdy odvážil postavit mi na odpor. Potrestám celou jeho rodinu."

Vilík se usmál.

"Slyšel jsem, že má Cvali hezkou sestru. Jak se jmenuje?" zeptal se Loto významně.

"Estella."

"Výborně. Připrav poníka. Jedeme na námluvy. Cvali bude litovat, že se mi kdy postavil na odpor."

Vilík se na něj vyděšeně podíval a opatrně přešel ke dveřím.




19/06/2015

V čokoládě

Jak už jste se mohli dočíst v jednom z komentářů, jednou se dokonce stalo, že nefungovala Irtih. Ano, opravdu, já jsem se nacházela ve stavu přibližné funkčnosti a Irith usínala v prostředku slova - její každoroční vyčerpání na konci školního roku. Dopadlo to samozřejmě tak, že se mi ji podařilo dokopat domů a donutit ji tam alespoň dva dny zůstat (to, že to nebyly dva dny v celku, je vedlejší). Jenže jak už to tak bývá, takový hyper-hrozně-moc-a-ještě-víc-aktivní hobit to prostě nezvládal, jen tak sedět a léčit se. Proto se v pátek přihnala do školy a oznámila, že je to hrozně ošklivý a že nejede s rodiči na chatu navštívit své známé, a proto se bude nudit doma. A to že prý nezvládne. Takže už je vám asi jasné, jak to dopadlo. V sobotu jsme šli spolu ven a v neděli si zařídila nějaký program sama (já jsem musela pomáhat na zahradě).



A protože to mělo být něco trošku oddechovějšího, tak jsme kešky zavrhly (respektive, nevšímala jsem si jejích hlasitých protestů a pořád dokola jsem opakovala, že pobíhat po prvním kopci, který zahlédneme, rozhodně není nejlepší řešení). Nakonec nás napadlo Muzeum čokolády. Především proto, že v ceně vstupenky byla dokonalá hobití akce "tolik čokolády, co sníš". A že to bylo celkem hodně… Ale o tom až později. Takže se Irith spokojila alespoň s tím, že našla, kde se dané muzeum čokolády nachází. A protože to je v Celetné ulici, dali jsme si sraz u Husa.

Pamatujete si, jak to tehdy dopadlo, při našem pokusu o sraz s Jeremiášem? Bylo to totiž taky u Husa a totálně se to zvrtlo, proto jsem radši přijela dřív a čtvrt hodiny před srazem jsem udělala první kolečko okolo vznešené sochy. Irith tam nebyla (což nebylo divu, jen já se snažím na místa srazu přijíždět tak brzo). Tak jsem si stoupla na takové místo, aby na mě bylo vidět ze strany, ze které jsem přišla já i z té, ze které jsme přišli tehdy, ten osudný den, kdy jsme se měli sejít s Kořenem. Fajn, bylo to všechno v pořádku, bezdomovci okupovali lavičky v uctivé vzdálenosti ode mě, já si četla knížku a každých deset vteřin zvedala oči, jestli Irith nezahlédnu někde v davu.

Jenže pak se okolo mě začal motat podivný chlapík, měla jsem z něj takový ten respekt, abych si pevněji sevřela tašku s doklady a penězi i knížku a ustoupila o krok dozadu. Ten chlapík se na mě podíval, pak zhodnotil situaci, taky krok poodstoupil a rozložil si na zemi stoličku. Posadil se na ni, vytáhl harmoniku z pouzdra a začal hrát. Ze začátku to bylo pěkné, jenže potom už mi to vážně lezlo na nervy a v hlavě se mi rodily plány jako např. dát mu dvacku a přemluvit ho, ať zdrhne jinam nebo ho začít otravovat s tím, že dokud nezahraje Jezdce z Rohanu, tak mu nedám pokoj. Naštěstí ale před tím, než došlo k realizaci tohoto plánu, přišla Irith.

Oznámila mi, že je to v Celetné ulici, ale že netuší, která to je. Prý by měla vycházet rovnou z toho náměstí, kde jsme právě stály. Tak jsme se vydaly na průzkum. Intuicí jsme vybraly nějaký směr, tam jsme prohledaly cedulky s názvem ulic a pak se přemístily o kus dál. Samozřejmě, že Celetná byla až ta poslední ulice, na kterou jsme narazily. Nicméně jsme zahlédly vývěsku Chocolate museum již z dálky a hrnuly jsme se tím směrem hlava nehlava. Vstoupily jsme do obrovského obchodu, kde prodávali čokoládu snad ve všech formách a příchutích, ale nebyl čas to tam prolézat hned, tak jsme to odložily na potom. Po prohlídce.

Naštěstí již při shánění vybavení do této místnosti určitě počítali se dvojicí (trojicí) malých a ztracených hobitů, proto nám stačilo sledovat šipky s velkým nápisem Prohlídka a již brzy jsme se dostaly k pokladnám. Po oznámení, že chceme jen dvě studentské vstupenky, nám bylo důrazně vysvětleno, že to rozhodně neprovozujeme vážně. Že toužíme jedině po tom, abychom si k tomu mohli pořídit ještě tuto skvělou členskou kartičku. Jen s tou prý budeme mít slevu 50% na vstup a 30% na jakýkoliv sortiment zakoupený v obchodě. Paní byly opravdu hrozně otravné a naše úspory tenké, protože šetřit na noru opravdu není hračka. Proto jsme nakonec kývly.

Poté nám paní prodavačky mile ukázaly, kam si máme zamknout svou svačinu a také kudy se máme vydat na hon za čokoládou. Samozřejmě, že to bylo po schodech nahoru, takže jsme se snažily ten strastiplný výstup odložit, alespoň o chvilinku. Jako skvělá výmluva se naskytla potřeba toalety. A to, že jsme tuto výmluvu pronesly ve stejném okamžiku, jí jen dodalo na uvěřitelnosti. Proto jsme se musely vrátit k nám již velmi známým paním prodavačkám a zeptat se jich, kudy se dostaneme na záchod. Trochu to připomínalo pohádku o slepičce a kohoutkovi, jelikož jsme byly poslány k vedlejší pokladně, že se radši máme zeptat tam, protože by tam někde měli mít schované klíče. Po zdárném znovuoptání se na cestu se na nás pokladní jen podívala, ukázala rukou na ceduli WC a řekla, ať tedy jdeme. Klíč jsme nedostaly (netužila jsem, že je naše schopnost ztratit cokoliv poznat už z dálky). Ukázalo se, že přede dveřmi se tam vyskytoval turniket a paní ho ovládala od kasy. Stejně to nepomohlo a já jsem ho tak trochu přeskakovala, protože se vždycky zasekl v půlce a odmítal se pohnout.

Nastal čas vydat se nahoru. Naštěstí nebylo moc kam se ztratit a tak jsme úspěšně dorazily nad schody do malé místnosti připomínající jeskyni. Ale Glum tam nebyl. Bylo nám řečeno, že si pro nás přijde průvodce, proto jsme tam jen rozpačitě stály a čekaly, co se bude dít. Nic. Po chvíli to začalo být nudné, takže nám nezbylo nic jiného, než se trochu porozhlédnout kolem. Po zdech byly rozvěšené desky s různými informacemi o vzniku čokolády, o aztécích a jejich bozích, víře atp. Asi týden předtím jsme měli ve škole na rohirštinu referát, který byl čirou náhodou také o aztécích, a tudíž byly ty informace v muzeu patřičně zkritizovány a označeny za zcestné a hloupé pověry. Ale jedna část byla přece jen pěkná. Tedy, ne tak obsah textu, spíš ten velký nápis.





Jenže pak už to začalo být divné. Hrozně dlouho se nikdo další neobjevil, a tak nám nezbylo nic jiného, než opatrně vystrčit nos ven a vydat se dál expozicí. Tam zase byly vystaveny čokoládovníky (kakaovníky) ve všech stádiích růstu a rozkladu. Věděli jste například, že kakaové boby rostou přímo z kmene nebo jen na těch nejhlavnějších větvích stromu? No, my už to víme.

Poté se k nám vydal pán v zástěře a zeptal se nás, jestli jdeme na tu prohlídku. My jsme logicky odpověděly, že ano a vydaly se za ním skrz něco jako turniket. Byla to fakt divná mašinka, která skoro nefungovala. Ten pán nás zavedl do místnosti, kde se vyrábí pralinky.

Napřed nám vysvětlil, že se lisují kakaové boby a vzniká z nich kakaový prášek, kakaová hmota a kakaové máslo. Kakaový prášek je prý víceméně nanic. Říkal, že se z toho dělají nějaké cukrovinky, že se to v tom obaluje a tak, ale nebyl schopný uvést nějaký hmatatelný příklad. Zbytek se zase dá dohromady, a když se k tomu ještě přidá sušené mléko a cukr, tak vznikne mléčná čokoláda. Bez sušeného mléka je to hořká čokoláda a bez kakaové hmoty je to bílá čokoláda.

Pak se postavil za pult a začal nám ukazovat, jak se vytváří pralinky. Vysvětlil nám, že z Belgie mu přivezou malé placičky čokolády, on je dá do takového obrovského stroje, aby se roztekly a on je mohl nalít do forem. Udělá čokoládou tenounkou slupku jako podklad a tu dá na hodinu do ledničky. Později doplní náplň například z nugátu a nechá ji znovu v ledničce ztuhnout. Naposledy dá tenkou slupku čokolády jako dno, to zarovná a znovu nechá ztvrdnout. No a pak už jen stačí tu pralinku z formy vyndat. Tedy, musím uznat, že ty formy jsou opravdu bytelné, když jsem viděla, co všechno s tím dělal, aby tu čokoládu dostal ven… Mlácení hranou o stůl byl jen začátek. Naštěstí už měl ty pralinky načaté z předchozích ukázek, a tak jsme tam nestrávili pět hodin čekáním, ale viděly jsme to hezky všechno hned.

A hádejte, co se s těmi pralinkami dál dělo? Hobitci je snědli! I když každý dostal jen jednu, stejně byly hrozně dobré.

Bylo nám nabídnuto vytvořit si vlastní čokoládu tzn. natočit ji do formy a případně ještě přidat nějaké zdobení nebo příměsi. Ale protože to bylo hrozně drahé, tak jsme to odložily na jindy. Jediné, co by se totiž dalo uplatit, byla čokoláda s lentilkami, ale to nám přišlo hloupé přinášet z velemuzea.

A pak nás ten pán propustil. Což nás dost vyděsilo. Provozovaly jsme totiž, že máme tu expozici projít s průvodcem, proto jsme se tak bály vylézt na začátku z té jeskyně. A pak nás ten průvodce takhle opustí… Ale povzbudil nás zprávou, že kdesi se tam nachází čokoláda volně ke snězení, takže se nám dost ulevilo a vydaly jsme se tedy na cestu.

Neomylně jsme započaly tím, že jsme vybraly špatný směr. Snažily jsme se totiž za každou cenu vyhnout těm turniketům, takže jsme výstavu prošly od zadu. Ale zas tak moc to nevadilo.

První, co nás upoutalo, byla velká dračí hlava, která rozhodně nemohla patřit nikomu jinému, než Šmakovi. A hned potom jsme spatřily pravou podobu Rauroských vodopádů. Stupně, po nichž teče čokoláda, co víc si přát? Ale aby to nebylo tak jednoduché, tak se mi ta fotka v mobilu nějak rozbila. A nemůže za to jen špatné osvětlení a špatná ruka fotografa, původně to vypadalo celkem normálně, no fakt! Ale řekla jsem si, že o tenhle výtvor vás opravdu nemohu připravit, tak tedy, kochejte se. Ale koukám, že tady na internetu nic moc, v mobilu se mi tam místo toho šedivého zobrazily zelené proužky...



Poté nás přivítala sbírka obalů od čokolád. Nechápu, proč ty dnešní vypadají tak, jak vypadají. To, co se prodávalo předtím, byly hotové skvosty, krásně malované. A ty nápisy… Ano, obaly v následujícím výčtu nejsou zas až tak propracované, ale určitě pochopíte, proč jsme sem musely dát právě toto.


Arda, jak jste asi pochopili.


Tohle je zde hlavně pro Kiwi. A taky pro ten nápis Nový Zéland.


Zase někdo nedokáže napsat Gondor…


Hroch! Vidíte to? Na čokoládě a hroch. Jen škoda, že není zelený.


Tak tuhle bych raději nejedla, kdo ví, co se v ní skrývá.


A poslední.

Jako další se na nás z vitrín šklebily kdejaké hrnečky a konvice na čokoládu. Ale protože byla většina porcelánová, tak jsme to obešly úctyhodným obloukem a vydaly se k obalům k nějaké příležitosti. Není to fér, čokoládových obalů o sportu tam bylo mraky, ale vyloženě o PP nic.

To nás tak naštvalo, že jsme se musely uklidnit u stojanu s volně distribuovanou čokoládou. Bylo tam pět druhů. Dva hořké, kde se mělo porovnat chuť (měly stejně procent kakaa, ale jedna chutnala tak nějak ošklivě po kouři) a potom jeden bílé čokolády, jeden mléčné a jeden hodně hořké. Všechny byly dobré, ale nejvíc na dračku šel ten hodně hořký (Irith vždy nabrala plnou hrst a pak se mi to snažila udat, protože se jí to začalo roztékat a ona to nestíhala sníst) a ten mléčný, který jsem konzumovala já. Ještě jsem totiž nepřišla moc na chuť hořké čokoládě, respektive, už mi chutná, ale nedokážu jí sníst kilo najednou.

Po důkladném ukojení hladu na sladké jsme si nabraly hrst do zásoby a vydaly se prozkoumat zbytek. Čekal tam na nás promítací sál, kde byl dokument o tom, jak tu čokoládu připravují. Bylo to celkem zajímavé, ale v průběhu tam nakoukl ten pán v zástěře a odvedl asi sedm lidí na ukázku výroby pralinek. To my jsme ji absolvovaly samy. Vážně je vidět, jak se nás ostatní bojí.

Po filmu následovalo další kolečko pojídání čokolády a prozkoumávání map světového vývozu čokolády. Nový Zéland tam nic nemá. Ani ťuk. A my už víme proč, čeká to přece na nás a až se tam nastěhujeme, tak se tamní produkce čokolády pořádně rozjede.

A ještě něco jsme tam našly - původní recept na výrobu čokolády. Jeden od aztéků a druhý od španělů. Takže pokud máte dané ingredience, můžete si čokoládu vyrobit i vy. Ale pozor na Lobelii, asi se jí to moc líbit nebude, když ji budete strkat do hrnce.


No a jako nakonec jsme si zkusily zvednout padesátikilový pytel, který tahají plantážníci a nosí tak kakaové boby ke zpracování. Ehm, když jsme se hodně snažily, tak se nám ho povedlo nadzvednout i do výše pasu. Hobiti nejsou stavění na nošení kakaových bobů, spíš na jejich konzumaci. A tohle to jen potvrzuje.

Jako poslední atrakce toho dne nás ještě čekal nákup čokolády pro rodinu a to se ukázalo, jako neřešitelný problém. Co u všech hobitů vybrat, aby byli spokojení jak příbuzní, tak peněženka? Nakonec to dopadlo tak, že jsme díky kartě, již nám vnutili u pokladny, měly celkem slušnou slevu (celých 30%!). Proto nákup dopadl dobře. Po půlhodinovém vybírání jsem já zakoupila čtyři pralinky, několik kytiček s různou mírou hořkosti (rostlinopis se nezapře) a čokoládu dle aztéckého receptu. Irith pořídila čokoládu dle aztéckého i španělského receptury (po jednom kusu od každého) a pro Paladina čokoládový štětec, který se jí později zlomil.

Tohle jsme sice nekoupily, ale to bude tím, že Esgarot nám přece jen není zas až tak blízký.


Takže jestli se vy někdy budete vydávat do muzea čokolády v Celetné, řekněte si, slevovou kartu můžeme zapůjčit a návštěvu vám můžeme jen a jen doporučit.

Cestou na metro jsme ještě minuly spoustu skvělých věcí. Mimo jiné například tento dům se znamením olifanta.


Lamí hospodu.


Lamamobil. Představte si, že obě tyto samolepky se nacházejí na jednom (1) autě!


A dokonce i tento plakát. Váže se k němu skvělá konzervace. Procházely jsme okolo a Irith se na něj
dlouze zadívala a pak vyhrkla: "Že vypadá jako Frodo?!"
Nevím, jak ji to mohlo napadnout, bylo to sice přes ulici, ale stejně bylo poznat, že na plakátu se nachází žena. I když, dalo by se říct, že má černé vlasy, troch modré oči, a je hrozně bílá. Jo, jasný Frodo. A ten nápis pod ní - biologa určitě odkazuje na Frodova otce.


Tužili jste, že i v Praze existují hobití stavby? My jsme objevily důkladně zamaskované hobití dveře. Sice jsou trochu divné, ale kulaté!

16/06/2015

Neštěstí

Povídka na přání pro Pomněnku. Zadání bylo napsat příběh o tom, jak Frodo přišel o rodiče a jak ho pak Brandorádi vychovávali v Rádovsku.
Polly chtěla napsat kapitolovku, ale nakonec to nechala být. Tak alespoň tahle moje povídečka.



Frodo se zoufale snažil uklidnit se.
Vzpomínal, co mu říkával Bilbo. Pravidelně dýchat, zavřít oči, sednout si. Dát si něco malého k zakousnutí. Frodo se jednou rukou opřel o šedý mallorn rostoucí na břehu Stříberky. Otevřel oči. Přímo hypnoticky stočil svůj zrak znovu k vodě a k lodičkám, které se lehce pohupovaly na vlnkách. Ostatní členové Společenstva kolem nich nadšeně poskakovali (i když v případě Sama zas ne tak moc nadšeně) a spolu s elfy do nich ukládali věci. Frodo se odkradl ještě o kousek dál. Zrychleně dýchal. Děsil se okamžiku, až bude muset nastoupit do lodí. Nechtěl tam. Chtěl zůstat na pevné, sladké zemi.

Když mu na rameno dopadla něčí ruka, leknutím nadskočil.

"Frodo?" ozval se známý hlas a ošlehaný hraničář ho jemně zvrtl a otočil čelem k sobě. "Stalo se něco?"

"N…ne. Nic," Frodo se sám divil, jak rozechvěle zněl jeho hlas.

"No tak. Slíbil jsem, že tě budu chránit. Jestli se stalo cokoliv špatného, řekni mi to. Jsem si jistý, že ti dokážu pomoci."

Frodo se lehoučce pousmál, pak ale zavrtěl hlavou.

"Trápí tě něco?" dorážel neúnavně Aragorn.

Frodo chtěl znovu zavrtět hlavou, ale zrak mu sklouzl k lodičkám a zbledl ještě více.

"Nechceš pryč z Lorienu? Bojíš se další cesty?" zeptal se hraničář.

"To taky, ale… Aragorne, mohl bych vám něco říct?"

"Cokoliv," usmál se hraničář a sedl si.

Frodo se posadil na zem vedle něj a chvíli se koukal do prázdna. "Bojím se lodí," řekl nakonec.

Aragorn zmateně nadzdvihl obočí.

"Víte, říkal vám Gandalf, jak zemřeli moji rodiče?" zašeptal Frodo tichounce.


"Mohl bys mi podat támhle tu omáčku?" zeptal se Drogo Pytlík svého syna a mrkl na něj.

Dvanáctiletý Frodo se poslušně natáhl přes stůl a podal svému otci bílý omáčkovník.

"Hodný hoch," poplácal ho pan Pytlík spokojeně po hlavě a nalil si štědrou dávku lahodné hnědé tekutiny na svůj talíř s brambory.

Frodo se na svého otce usmál a odstrčil se od stolu.

"Děje se něco, miláčku?" sklonila se k němu jeho matka a lehce mu odhrnula kadeř vlasů z čela. "Je ti špatně?"

"Ne, mami. Jen už nemám hlad."

"Ale vždyť ses tolik těšil! Dva týdny jsi nemluvil o ničem jiném, než o té chystané hostině u dědečka Hrdomíra."

Frodo pokrčil rameny. "Já vím. Ale nějak… prostě už nemám hlad."

Primule se na něj starostlivě podívala. Když neměl hobit hlad, byl buď nemocný, nebo mrtvý.

"Tak dobře. Ale kdyby se něco dělo, řekni mi to."

Frodo se na ni jen usmál.

To co říkala, byla pravda. Opravdu se na tuhle hostinu moc těšil. Jednak kvůli všemu tomu jídlu, ale hlavně proto, že se zase jednou uvidí se svými příbuznými s matčiny strany. Pytlíkovi totiž bydleli v Hobitíně a do Rádovska se podívali jen výjimečně. A Brandorádi přitom byli pro malého hobita tak zajímaví! Byli úplně jiní, než ti nudní, pomlouvační hobiti z Hobitína. Hlavně měl mladý pan Pytlík rád svého bratrance Saramíra a jeho ženu Esmeraldu. Oba byli mnohem starší než on a brali ho jako vlastního syna. S velkým nadšením s ním prováděli nepravosti a poťouchlosti. Frodo je miloval. Ano, i proto se na tuhle hostinu tak těšil. Ale když byl konečně tady, stálo to za nic. Saramír s Esmeraldou se pořád s někým bavili a neměli na něj čas, jeho matka se smála se svými bratry a sestrami a otec Drogo pořád jenom jedl a nechtěl si se svým synem povídat. Frodo už se docela těšil, až odsud odjedou. Také měl takový divný pocit, jako by se mělo stát něco moc a moc špatného.

"Miláčku?" zavolala na něj jeho matka o hodinu později a vytáhla ho ze slibně se vyvíjejícího rozhovoru s jednou jeho Brandorádovskou sestřenicí. "Já s tatínkem se půjdeme projet na lodičkách. Možná tam budeme trochu déle, chtěla bych tatínkovi ukázat má oblíbená místa podél řeky. Saramír slíbil, že se o tebe postará a dohlédne, abys šel včas spát. Tak ho moc nezlob," Primule na něj rozpustile mrkla. Sklonila se k němu a tiše zašeptala, "ale máš mé plné povolení oplatit mu tu minulou zlomyslnost, co mi udělal."

Frodo se usmál.

"Tak my půjdeme, ano?" Primule si ho k sobě přivinula a dala mu pusu na tvář.

Frodo ji jen šťastně objímal a plnými doušky vdechoval její báječnou vůni.

"Mami?" ozval se nakonec.

"Ano miláčku?"

"Nejezděte," řekl Frodo a hrdlo se mu najednou stáhlo. "Já se o vás bojím."

"Neboj, zlatíčko. Ještě nikdy se nic nestalo. A hned zítra tě vezmeme na lodičku také, chceš?"

Frodovy oči se rozzářily. Tohle byl jeho tajný sen. Už mockrát matku přemlouval, aby ho vzala také na vodu, ale ona nikdy nechtěla.

"No, kluku," ozval se Drogův hlas a jeho otec mu pocuchal vlasy. "Shodli jsme se s tvojí matkou, že už jsi dost velký, abys zítra šel s námi."

"Díky!" vydechl Frodo a objal svého otce, kam až rukama dosáhl. Jeho zlé tušení už se mu z mysli dočista vytratilo.

"Ale ne, abys Saramírovi něco provedl!" zapřísahal ho Drogo. "Ne že tě napadne oplácet mu jeho lumpárny. To bys nebyl žádný správný Pytlík!"

Primule na svého syna jen mrkla, zavěsila se do svého muže a oba odešli.

Frodo jim ještě zamával a šel najít Saramíra, aby mu oznámil tu skvělou novinu, že už zítra bude moci na lodičky.

"Mami! Tati!" volal Frodo šťastně a mával na své rodiče daleko po proudu Brandyvíny. Saramír si ho vysadil na záda, aby malý Pytlík lépe viděl a ten teď vyhlížel své rodiče a mával jim.

Primule se otočila, aby mu také zamávala. Usmála se. Najednou přišla silnější vlnka a jak se Frodova matka otáčela, shodilo ji to do vody.

Frodo zaječel.

Drogo se rychle natáhl, aby svou manželku zachytil, ale loďka se pod jeho vahou převážila a on spadl za ní.

Frodo okamžitě sklouzl dolů a hnal se k řece. Saramír ho dostihl a zvedl do náruče. Pevně ho držel, zatímco se s ním rozeběhl zpátky k Brandovu. Nemohl mu dovolit vrhnout se do řeky.

"Mami, tati!" řval Frodo a zuřivě se svému bratranci vzpíral.

"Ne Frodo, ne," šeptal Saramír a nedbal na Frodovy kopance a škrábání, jak se malý hobit snažil vymanit z jeho sevření.

"Pusť mě!" kvílel Frodo. "Ještě jim můžu pomoct!"

"Nemůžeš," zašeptal Saramír a zoufale plakajícího ho donesl až do jeho pokoje.

Měl pravdu.

Primule a Drogo byli prostě moc daleko po proudu, než aby je mohl někdo zachránit. Brandorádi sice rychle spustili zbylé loďky na řeku a plavili se jim pomoci, ale už pozdě. Manželům Pytlíkovým nemohl pomoci nikdo.

"Mami, tati!" opakoval Frodo jako v transu, zatímco ho Saramír uložil do postele.

Frodo to ale nevnímal. Obličej měl mokrý od slz, hlava mu třeštila a stále se zdráhal uvěřit tomu, že jeho rodiče jsou opravdu mrtví.

"Mami, tati! Co teď se mnou bude? Proč jste odešli?"

"Neboj Frodo, to zvládneme. Postaráme se o tebe. Spolu to zvládneme," opakoval mu Saramír, zatímco dusil vlastní slzy. Frodo ale jen apaticky opakoval 'Mami, tati!' a nevnímal jeho uklidňující slova. Nakonec usnul vyčerpáním.


"Zapřísahal jsem se, že už na něco tak zrádného jako lodičky nikdy nevstoupím. Nepůjdu na věc, která zabila mé rodiče. Ztráta maminky a tatínka byla hrozná. Časem to bolelo pořád méně a méně, ale nikdy to…," Frodo vzlykl a otřel si košilí obličej.

"Promiňte, omlouvám se. Nemůžu zkazit výpravu, protože se bojím lodí," řekl rychle a odvrátil se od hraničáře.

Aragorn se na něj usmál. "Neboj Frodo, to zvládneme. Postaráme se o tebe. Spolu to zvládneme," řekl a pomohl mu vstát.

12/06/2015

Svět potřebuje padouchy

Jak asi víte, v neděli zemřel sir Christopher Lee. Tímto bychom mu i my chtěli vzdát hold, jako velkém herci zlých postav :-)


Frodo shlížel na tělo s lítostí a hrůzou, protože se náhle zdálo, jako by se na něm projevily dlouhé roky smrti, scvrkávalo se a seschlá tvář se měnila v cáry kůže na ohavné lebce.

"A to je konec," řekl Sam. "Dobře, že jsme se ho zbavili, nezasloužil i jinou smrt. Ještě že je po něm."

"Myslíš?" řekl Frodo tiše. "Třeba ne. Třeba to byla jen jedna figurka na šachovnici mocných."

Smíšek nadzvedl obočí a skepticky se se Froda zadíval. "Cože?"

"Každý měl v tomto příběhu svou roli. Každý měl daný osud, kterým se musel řídit. Co když byl tohle Sarumanův osud? Co když bylo to, co mělo být vykonané uděláno jen díky Sarumanově zradě? Víte co říkával Gandalf o Glumovi. Byl zlý, ale měl v příběhu sehrát svou nezastupitelnou roli. Co když to takhle bylo i se Sarumanem? Nebýt jeho, Sauron by ovládl celou Středozem, Saruman byl jeho spojenec a zároveň i protivník, co když mu jen on bránil zničit vše živé? Protože se Sauron ve skrytu obával jeho sil a jeho zrádnosti."

Hobiti na něj shlíželi s otevřenou pusou a marně se snažili pochopit Frodův myšlenkový pochod.

"Vypálil Železný pas a část Farghornu, ano, ale jen díky tomu se povedlo přimět enty k boji. Zaútočil na Helmův žleb, ale kdyby to neudělal, Rohan by se možná nikdy nepokusil pomoci Gondoru a byl by poražen Sauronem. A jen díky Sarumanovi a jeho palantíru," Pipin se při těchto slovech trochu otřásl, "se podařilo odhalit Nepřítelův plán a zabránit mu. Nebýt Sarumana, nikdy bychom nevyhráli."

Sam se na svého pána podíval se špatně zakrývaným soucitem a vzápětí pohlédl na oblohu, aby se ujistil, jestli sluníčko moc nepálí.

"Třeba to celé mělo nějaký smysl. Možná to prostě byla jeho role, určena Valar. Třeba byla jeho figurka moc důležitá, bez níž by se to nebylo možno odehrát. Třeba to byl celé jeden velký záměr daný osudem, třeba…" náhle s sebou Frodo trhnul a trochu mu zesklovatěly oči.

"Cože jsem to říkal?" zeptal se po chvíli.

Odpovědělo mu několik naprosto nechápavých a trochu vyděšených pohledů. Frodo se zmateně rozhlédl.

"Asi to nebylo nic důležitého," mávl rukou.

Náhle se ale zarazil. "Svět potřebuje padouchy," zašeptal napůl k sobě, jako by to byl poslední záblesk náhle vymazané myšlenky.

10/06/2015

Láska voní Levandulí - Epilog

Epilog, ve kterém se mihne i Estella, ovšem v trošičku jiné podobě, než jak je vylíčena později. Původně měl být jiný a Smíšek měl zůstat navždy sám, protože jsem netušila, že Estella je skutečně Tolkienovo postava.




Pipin seděl na trávě za Dnem pytle, v klíně měl položenu Diamantinu hlavu a jemně jí laskal ve vlasech. Diamanta jednou rukou nepřítomně vytrhávala trávu i s kořínky, druhou držela kytičku levandule a sledovala ohňostroje nad jejich hlavami. Kousek od nich, pod Oslavovým stromem totiž probíhala "veřejná" oslava Růžiných a Frodových narozenin, ale oni dva se z ní vypařili už před nějakou dobou. Všiml si jich jen Smíšek, který na ně ale významně mrkl a nechal je odejít.

"Já mám nejradši ty zelené, které vypadají jako stromy," řekla po chvíli a ukázala nahoru, na zelené kytice právě vybuchujících ohňostrojů. "Co ty?"

"Já? Já mám asi nejradši ty modrofialové, vypadají jako levandule, vypadají jako ty," odpověděl jí Pipin.

"Tss-tss. Lichotníku!" našpulila pusu Diamanta a šťouchla do něj.

Pipin se zasmál a políbil jí. Chvíli jen tiše sledovali světelné představení a poslouchali hudbu z oslavy. "Měl bys tam jít tancovat," připomenula mu Diamanta.

"Hmmm, ale já budu radši tady s tebou. On to beze mě Smíšek nějak zvládne," odpověděl přesvědčeně Pipin a pohladil jí po tváři. "Miluju tě," dodal celkem zbytečně po chvíli. Diamanta vážně přikývla.

"Slíbíš mi něco?" zeptala se tiše.

Odpověď si mohla přečíst v jeho očích. Slíbil by jí cokoliv, cokoliv.

"Slib mi, že už nikdy nebudeš krást sedláku Červíkovi hrušky….,"

Pipin maličko posmutněl. Už nikdy? Samozřejmě, že jí to slíbí, ale je to škoda. Byla to legrace. Ale samozřejmě chápal, že Diamanta bude raději chtít, aby byl s ní, než aby se honil v lese s Červíkovými psy.

Ale Diamanta s úsměvem pokračovala,"…beze mě."


Smíšek seděl sám u jednoho stolku pod Oslavovým stromem a sledoval tancující hobity na "veřejné oslavě". Od "soukromé oslavy" oslavy ve Dnu pytle uplynul už týden. Uplynul už týden od té doby, co se jeho kamarádi políbili na stole, všem hobitům na očích. Před chvílí viděl Pipina s Diamantou, jak tajně spolu někam jdou. Chápal to. Pipinovi Diamantina přítomnost evidentně prospívala. Už vypadal skoro jako dřív a podle toho co říkal, ošklivé sny se mu už neopakovaly a touha po Palantíru ho úplně opustila. Smíšek byl rád, že mu Diamanta pomohla. S ní byl konečně šťastný. A Diamanta taky byla veselejší, než kdy pamatoval. Smíšek posmutněl a mrkáním zahnal slzy. Lhal by, kdyby tvrdil, že mu to nevadí. Měl Diamantu opravdu moc rád, ale nebyla to tak úplně láska. Byl to spíš obdiv. Obdivoval ji, protože to byla jediná hobitka, která v něm vzbudila nějaký cit. K žádné jiné hobitce nemohl cítit to, co k ní. Miloval Diamantu, ale miloval i Pipina a nevěděl, koho si má vybrat. Byl ale daleko moudřejší než Pipin a tak věděl, že si mezi nimi nemusí volit. Může se kamarádit s oběma. Bude s nimi tancovat, zpívat a smát se. Pomůže jim se zařizováním nory a bude jim pomáhat vychovávat děti. Může přece být s nimi oběma. Svět se nezhroutil, život jde dál, mrkev dál roste na hobitích záhonech a jabloně pořád plodí krásná, červená jablka. Jen je prostě na světě o pár zamilovaných hobitů víc. Smíšek se zhluboka napil. On byl hobit a takovéto filozofické myšlenky na něj byly moc. Řídil se raději srdcem, než hlavou. Vnitřně se rozhodl, že si nikdy nikoho nevezme. Nikdo mu nemůže nahradit Pipina a Diamantu. Bude už navždycky sám. Ale jemu to nevadilo. Věděl, že má dva dobré kamarády a byl za to rád.

"Promiňte, máte tady místo?" zeptal se nesmělý hlásek a Smíšek cítil, jak mu někdo poklepal na rameno.

Trhnul s sebou a otočil se. Před ním stála mladá hobitka se zlatavě hnědými vlasy a měkkýma, oříškově hnědýma očima. V rukou svírala džbánek a nesměle se na Smíška usmívala.

"A-ano," zakoktal Smíšek a cítil, jak se mu srdce prudce rozbušilo.

Hobitka si sedla naproti němu a stydlivě sklopila oči na stůl. "Hodně jsem o vás slyšela," špitla nakonec.

"A-ano?" zakoktal Smíšek podruhé a lehce zrůžověl, protože si uvědomil, že by měl říct něco inteligentnějšího. Ale v hlavě měl úplně vygumováno.

Hobitka se rozesmála jasným, zvonivým smíchem a stoupla si. "Měli bychom se pozdravit. Vždyť víte- tradice."

"Ano?" vyhrkl Smíšek, ale vzpamatoval se a vstal. Přistoupil k hobitce a obejmul jí. Cítil, jak se v jeho náručí chvěje. Neochotně ji pustil, aby jí mohl dát pusu na tvář. Hobitka se usmála, políbila ho také a odtáhla se od něho.

"Ráda vás poznávám."

"Tykejte mi, prosím," zmohl se Smíšekna zamumlání a napřáhl k hobitce ruku. "Smělmír Brandorád, ale vy mi prosím říkejte Smíšek."

Hobitka se krátce nadechla a nesměle mu stiskla ruku. "Estella Bulvová. Jsem sestra Cvaliho, vašeho…tvého kamaráda."

"Oh ano?" zeptal se Smíšek a svíral hobitčinu ruku. Až trapně si uvědomoval, že jeho poslední konverzace je opravdu strašná.

Estella přikývla. "Asi vám o mně neříkal."

"Ne," zašeptal Smíšek a zíral na ni.

Estella se plaše usmála a sevřela Smíškovu ruku. Druhou rukou si nepřítomně pohrávala se svým džbánkem a hltala Smíška pohledem.

"Víš, chtěla jsem se zeptat…je pravda, co mi Cvali vyprávěl? Opravdu jsi byl tak statečný a skolil černokněžného krále? Toho nejstrašlivějšího čaroděje?" zeptala se a naklonila se k němu přes stůl.

Smíšek se rozzářil. Cítil, že tenhle večer bude ještě hodně zajímavý.





Tak jsme skončili. A protože se ozývaly dotazy po další povídce, mám na vás malý dotaz. Co vydat jako první? Mám nejdříve vydat Vyděděnou, či Láska chutná po jablkách (pokračování Levandule). Nebo si chcete dát od kapitolovek načas pokoj a máme vydat pár jednorázovek, co se za tu dobu nakupily?

07/06/2015

Útlum


Nejdražší blogeři a blogerky, s lítostí Vám musíme oznámit několik zásadních věcí. Ti, co nás blog sledují pravidelně, si určitě již něčeho všimli. Proto nastal čas vydat článek, kde bychom vše uvedli alespoň trochu na správnou míru.



Věc se má tak, že nás zastihla složitá životní situace (teda, to zní vznešeně…). Jak by řekla Delfi, zasadili jsme les, který konečně pomalu začal dosahovat úctyhodného vzrůstu, ale nějakým nedopatřením se stalo, že nás napadla invaze zlých, zlých a ošklivých lýkožroutů. Tváří se opravdu zuřivě a zatím jsme nenašli způsob, jak se jich zbavit. Ale nebojte, už se na tom pracuje, takže to nebude navždy. Jednou přijde den, kdy se jich zbavíme. Určitě! Ale dnes to asi nebude…

Zatím vás prosíme o jedno, vydržte. Budeme muset trochu zvolnit, proto na začátek nebudeme vydávat články ob den, ale ob dva dny. Provozujeme si, že je to vcelku přijatelný kompromis, jelikož se nám trochu uleví a přitom blog nebude ležet ladem (všimli jste si doufám, že o žádném zrušení tu nebyla řeč, ač to byla jedna z variant. Ale nejsme jako někdo, proto byla tahle možnost zavržena už v zárodku).


04/06/2015

Láska voní Levandulí - Osmá kapitola

Zde mi bylo vyčítáno, že jsem onu písničku přepsala a nevyprovozovala jsem si nějakou vlastní. Ale to by fakt nešlo. Ani ťuk. Nedokážu vymýšlet texty básní, natož písní, pokud nemám za zády Polly, která by radila. A po přečtení mých dětských básniček jsem se rozhodla, že něco takového jednak nikdy, nikdy nespatří světlo hroší a jednak se své snahy v tomto oboru nadobro vzdám.




"A co máme zazpívat?" vykřikl Pipin.

"Ent a Entka!" zavolala malá Elanor.

Myslela samozřejmě písničku, kterou Smíškovi s Pipinem zpíval Stromovous, když jim vyprávěl o Entkách. Pipin se tázavě podíval na Diamantu a ta přikývla. Smíšek ji tuhle písničku naučil, když jí vyprávěl o Fanghornu.

Pipin začal zpívat a chytil Diamantu za obě ruce, aby s ní mohl lépe tancovat.

Když zjara buky vyraší a míza stoupá kmenem,

když svítí lesní potůček a k větru stojíš čelem,

když dlouhým krokem, plným dechem zdravým

vzduchem jdem,

přijd ke mně zpět, přijd ke mně zpět, vždyt já mám

krásnou zem!

Pipin se odmlčel a Diamanta zazpívala jako entka.

Když jarem raší zahrada a roste obilí,

když květy jako lesklý sníh nám sady obílí,

když zem i vzduch se rozvoní deštěm se sluncem,

já zůstanu, já nepůjdu, vždyt já mám krásnou zem!


Krok stranou, poskočit, krok. Pipin zase zazpíval.

Když léto zemi zalehne svým zlatým polednem,

pod listovou spavou střechou stromy sní svůj sen,

když lesní síně chladivé ve větru ševelí,

přijd ke mně zpět, přijd ke mně zpět, má zem je nejlepší!


Diamanta se protočila pod Pipinovou rukou. Ted byla řada na ní.

Když slunce hřeje, jablka a hrušky vypéká,

když sláma zlátne, bělá klas a žen už nečeká,

když kane med a zraje plod a hnědne ořeší,

já na slunci tu zůstanu, má zem je nejlepší!


Pipinovi se z její levandulové vůně točila hlava. Byl rád, že jí protáčí a nemusí se jí dívat pořád do očí, jinak by zcela určitě zapomněl slova.

Když přijde zima divoká a stromy zahubí,

když padne les a černá noc den bledý pohltí,

když od východu pofičí a liják bude lít,

budu tě volat, budu tě hledat, za tebou chci jít!


Poslední slova Pipin zazpíval s takovým zápalem a láskou, že se pod Diamantou skoro podlomila kolena, ale statečně zpívala dál.

Když zima píseň umoří a padne černá tma,

zlomí se větev neplodná a skončí práce má,

vyhlížet budu, čekat budu, až mi přijdeš vstříc,

pak nelítostným děsem spolu odejdeme pryč.


Odejít s Pipinem pryč bylo to jediné, co si ted Diamanta přála. Odejít daleko, daleko, někam kde by byl jen on a jeho zelené oči. Snažila se dívat jinam, ale ty oči jí k sobě přitahovaly jako magnet. Zadívala se mu tedy do nich a čekala, poslední část musí zazpívat spolu. Pipin najednou úplně zapomněl slova, zapomněl kroky. Jednou nohou stoupl do poloprázdného džbánku od piva a druhou do mísy, plné šťouchaných bandor. Diamanta naštěstí vycítila jeho rozpaky, začala zpívat jako první a Pipin se k ní honem přidal.

Společně půjdeme na západ studenou končinou


Diamanta se k němu přitulila. Už netancovala, jen se mu dívala do očí a zoufale se snažila zpívat.

a daleko snad najdem zem, kde srdce spočinou.


Pipin posledních pár slov zašeptal. Diamantiny oči ho uchvacovaly. Sklonil se a velice pomalu se začal svými rty přibližovat k těm jejím. Všichni hobiti v sále zatajili dech. Tam, na stole před nimi se dělo něco zvláštního a oni vůbec nevěděli, co si o tom mají myslet.

Diamantiny rty se zachvěly, když je Pipin konečně políbil. Líbal ji jemně a oči měl doširoka rozevřené. Diamanta mu obmotala ruce kolem krku a Pipin si jí přitáhl blíž k sobě. Bylo mu jedno, že se na ně všichni dívají s pootevřenými ústy. Bylo mu jedno, že stojí v šťouchaných bandorách a džbánku od piva, který patřil nyní velice rozzuřenému Vilíkovi Chaloupkovi. Bylo mu jedno, že Smíšek na ně s nevěřícným výrazem zírá a lapá po dechu. Doopravdy mu záleželo jen na Diamantě a na poslední sloce entí písně.

V místnosti by byl slyšet i špendlík, spadlý na zem, jaké tam bylo ticho. Najednou se Smíšek zvedl a začal hlasitě tleskat. Tleskal a široce se usmíval. Pipin vyhledal jeho pohled a ještě prohloubil sladký polibek. Spadl mu poslední kámen ze srdce. Smíškovi nevadilo, že se s Diamantou líbá na stole.

Smíšek svým příkladem strhl i ostatní hobity. Některým trvalo trochu déle, než se vzpamatovali, ale nakonec tleskali všichni. Sam objímal Růžu kolem ramen a pobaveně Pipina s Diamantou sledoval.

Jen Elanor poskakovala na židli, tahala Smíška za rukáv a velice znělým šepotem se ho pořád ptala: "A co to tam Pipin s Diamantou dělají? A proč všichni tleskají? A co se to vlastně děje?" a byla velice rozzlobená, že jí Smíšek neodpovídá.

03/06/2015

Musím jít do Mordoru

Druhý z hudebních počinů stvořený při posledním zvonění. A v tutéž dobu také nahraný. Toto je pro změnu zkuštění příběhu Froda a zničení mláška. Bez hudebního doprovodu je proto, že nebyl po ruce. A navíc, dokážete si představit Froda, jak se po cestě tahá s hudebními nástroji?

I: A prosím vás, mám na vás prosbu. Poslední dobou trpím hroznou nespavostí. Je to pravidelně ob týden. Týden spím v pohodě a týden vůbec. Už to je asi měsíc a jsem z toho pomalu na prášky. V noci na dnešek jsem spala 4 hodiny, což je o 6 méně, než spím normálně. Prý je to psychickké, ale mám dojem, že nejhorší to je právě, když jsem klidná a spokojená. Takže, má prosba je jednoduchá. Máte s tím někdo také zkušenosti? Co vám pomáhá? A pomáhá vůbec něco?






Musím jít do Mordoru

Kdepak jsou a kde jsem já?
Proč všechno končí, co začíná?
Rozpadlo se nám to v Rauroru
a já musím jít do Mordoru.

R:
Musím jít do Mordoru,
sbohem přátelé, tak já už jdu.
Aspoň se podívám na Horu,
co se tyčí v Mordoru.

Kde je Gandalf, kam jen šel,
seřval nás a odešel.
Spadl do dolů Morie,
a já ani nevím, kde Mordor je.

Proč Boromir jen přestal žít,
Prsten moci chtěl mi vzít.
Dát ho na obranu Gondoru
a neničit ho v Mordoru.

R:

Kde Smíšek a Pipin jsou,
do Orthanku je teď nesou.
A já jako na potvoru
musím jít do Mordoru.

Kam šel Chodec, teď tu stál,
za skurut-hai se as vydal.
Jenom Samvěd zůstal tu,
vydáme se na cestu.

R:

Kde je ten Glum, co měl mě vést,
v prachu cest, už spřádal lest.
A místo skrz brány Morgulu,
zaved' mě před Odulu.

Kde je Prsten, teď tu byl,
už se v lávě roztavil.
Naposled se kouknu na Horu,
co tu stála v Mordoru.

R:
Už se těším do Kraje,
kdo uteče, vyhraje.
Gwahir letí nahoru,
odveze mě z Mordoru.



01/06/2015

Láska voní Levandulí - Sedmá kapitola

Situace se uklidnila, vše se vyjasnilo a je čas na Samovu oslavu. A tradice, které k takové oslavě patří.




Pipin jí zvedl. Takže to nebyl sen. Opravdu tady Diamanta byla. Opravdu se to všechno stalo! Pipin na sebe rychle natáhl své nejlepší oblečení, do knoflíkové dírky košile si zastrčil onu kytičku levandule a vyšel na chodbu. Zamířil do obývacího pokoje, kde už všichni pozvaní hosté seděli na svých místech u velkého, slavnostně nazdobeného stolu a čekali na poslední opozdilce. Ve dveřích se srazil s Diamantou.


"Můžu s tebou mluvit?" zamumlal a zatáhl jí za roh.

Diamanta už zase celá zčervenala. Pipin pomalu vytáhl levanduli a ukázal jí Diamantě. Diamantě zasvítily oči.

"Dnes se mi zdál krásný sen," řekla a podívala se mu do očí.

"Mně také," zašeptal Pipin.

Usmál se na ní tím svým širokým úsměvem, který Diamanta tolik milovala. Diamanta mu jemně vykroutila levanduli z ruky a zastrčila mu jí zpátky do knoflíkové dírky. Pak si stoupla na špičky a políbila ho. Pipin jí chtěl sevřít v náručí, ale najednou byla pryč. Diamanta se vypařila stejně rychle, jako jeho vzpomínky na Palantír. Pipin ses smutně usmál. Ještě stačil zahlédnout lem jejích šatů, když mizela ve dveřích do slavnostního pokoje. Vyšel za ní a zamířil na své místo, vedle Smíška a neklidně poposedávající Elanor.


Sam chytře nejdříve představil nově narozenou Růžu a teprve pak nechal přinést jídlo. Kdyby to udělal naopak, bylo by velmi pravděpodobné, že by si malé Růži nikdo ani nevšiml. Oslava to byla opravdu velkolepá. Stoly se prohýbaly pod mísami jídla a pivo teklo proudem. Sam zářil jako sluníčko a mohl si právem myslet, že je nešťastnější hobit pod sluncem. Ale Pipin věděl, že největší šťastlivec je on sám. Splnilo se mu jeho přání! Diamanta celou dobu seděla naproti němu a zamilovaně si navzájem hleděli do očí.

Najednou s sebou Pipin trhl, když do něho Smíšek strčil loktem.

Všichni v sále se na ně významně dívali a Elanor vedle něj poskakovala na židličce a volala: "Písničku! Písničku! Písničku!"

Pipin věděl, co se od nich čeká. Stalo se téměř tradicí, že každá oslava v celém Kraji vrcholila tím, že on se Smíškem vyskočili na stůl, tancovali a zpívali nějakou písničku.

"Zvládneš to?" zeptal se ho starostlivě Smíšek.

Pipin přikývl.

Diamanta začala tleskat a vykřikovala spolu s Elanor: "Písničku! Písničku!"

Postupně se k nim přidali všichni hobiti v sále a dychtivě se předkláněli, aby dobře viděli. Pipin mrkl na Diamantu a zmocnil se ho pocit, že by dokázal cokoliv, cokoliv na světě. Vyskočil spolu se Smíškem na stůl a ukláněl se. Sál ztichl. Pipin zvedl džbánek, ťukl si se Smíškem a zhluboka se napil. Otřel si pěnu ze rtů.

"Sbohem krbe?" zeptal se tiše.

Smíšek přikývl a začali zpívat. Byla to ona písnička, kterou zpívali tenkrát ve Studánkách, když přesvědčovali Froda, aby je vzal s sebou na svou výpravu. Složili ji sami na motiv trpasličí písně, která vylákala Bilba na výpravu za Šmakem a byla v Kraji velice oblíbená. Většinou s ní zahajovali tohle "stolové zpívání". Měla hezký nápěv a vytvářela tu správnou atmosféru.


Sbohem, krbe s komnatou!

At padá déšť a vichry řvou,

jen nasedni, než se rozední,

jsme za lesem a za horou.



Roklinka s elfy čeká nás

na louce, nad níž strmí sráz,

do pustých blat žene nás chvat,

kam pak to neví nikdo z nás.



Nepřítel za námi, před námi děs,

za lůžko postačí zelený les,

až nakonec vše zdoláme přec

a odpočineme si od svých cest.



Tak nasedni! Tak nasedni!

Musíme jet, než se rozední!





Zpívali a tancovali tak šikovně, že se vyhýbali všem mísám s jídlem i džbánů s pivem. Za ta léta tancování a zpívání už měli značnou praxi a bylo to už pěkně dlouho, co naposled něco omylem převrhli.

"Já už nemůžu, už prostě nemůžu," řekl Smíšek po asi patnácté písničce.

Džbánky už měli dávno napůl vypité a napůl rozlité po stole (a po hlavách některých bližších hobitů). A tak nebylo divu, že jim docházel dech. Smíšek zakroutil hlavou a slezl. Už skoro nemohl zpívat a příšerně ho bolely nohy. Pipin naproti tomu měl tolik energie, že by, alespoň podle svého mínění, klidně dokázal dojít do Roklinky a zpátky a ani by se moc nezadýchal.

Teď stál sám na stole a snažil se ignorovat další výkřiky: "Písničku! Písničku!"

Samozřejmě, že by mohl zpívat sám, ale to nebylo ono. Rozhlédl se po okolo sedících hobitech a zrak mu padl na Diamantu.

"Půjdeš se mnou tancovat?" zavolal a natáhl k ní ruku. Sál ztichl a všichni sledovali Diamantu.

"Já?!"

Pipin kývl. Diamanta zčervenala, ale vstala, a nechala Pipina, aby jí vytáhl na stůl. Oba se uklonili a hobiti v místnosti začali tleskat a vrhali po sobě významné pohledy. Ještě nikdy se nestalo, že by si Smíšek nebo Pipin přizvali k sobě hobitku a tak by to mohla být docela legrace. A hobiti se bavili rádi.