Vyděděná - Epilog

Epilog a konec příběhu. Bylo by totiž nefér uvrhnout Smíška do požehnaného stavu manželského a Pipina nechat trpět. Estella se proto rozhodne vzít věci do svých rukou.

A abych nezapomněla, jsme do neděle s Polly v Irsku, takže komentáře ani nic jiného (články jsou přednastaveny) nečekejte.

---

"Proč jsi ji pozvala?" mračil se na Estellu Pipin a nepřátelsky zíral na dveře, za kterými si právě Diamanta povídala se Smíškem.

"Je to moje nejlepší kamarádka. A chce mi pogratulovat ke svatbě. Je slušnost ji pozvat."

"Ale…" začal Pipin.

Estella se na něj ale jen usmála a vklouzla do místnosti k Diamantě a Smíškovi.

"Pojď, potřebuji ti něco ukázat! Ale potichu, Smíšek s Diamantou to nesmí vědět!" vyhrkla Estella, popadla Pipina za ruku a táhla ho pryč.

Pipin si právě, jako obvykle, když byla na návštěvě Diamanta, četl ve svém pokoji, ale Estella vtrhla dovnitř jako velká voda, tvářila se tajuplně a žádala ho, aby s ní někam šel. Pipinovi se to nelíbilo. Nevěděl, co po něm chce a proč je to tak tajné, že o tom jeho bratranec nesmí slyšet.

Estella si položila prst na rty a otevřela dveře jednoho pokoje.

"Běž dovnitř," řekla a postrčila ho tam.

"Ale…" zaprotestoval Pipin, ale neměl čas na žádné další námitky. Estella ho rázně pošoupla dovnitř.

Pipin ten pokoj poznal. Byl to jeden z hostinských pokojů, jeden z těch, které neměly žádné okno.

"Estello…?" začal, ale to už za ním Estella zavřela dveře a bylo slyšet cvaknutí zámku, jak otočila klíčem.

Pipin zpanikařil a vrhnul se proti nim.

"Co to děláš? Pusť mě!"

Zpoza dveří byl slyšet tichý smích.

"Okamžitě mě pusť! Co si vůbec myslíš že… Až se o tom Smíšek dozví!"

"Neboj, já mu to řeknu. Nevěřím, že by mi povolil, abych tohle udělala, takže jsem ho poslala ven pro nějakou mrkev, ale až se vrátí, věřím, že si vyslechne mé argumenty a uzná, že tohle je to nejlepší co se dá dělat. Původně o tom nechtěl ani slyšet, ale… občas mám pocit, že mu kamarádská láska kalí rozum. Bál se o tebe. Ale já věřím, že se ti nic nemůže stát. Pokud budeš rozumný," odpověděla Estella a Pipin se proti dveřím ještě naposledy zoufale vrhnul.

"Estello! Co jsi to udělala? Pusť mě a já Smíškovi nic neřeknu, no tak! Vždyť tady zemřu hlady!"

"Nezemřeš, když budeš rozumný," odpověděla Estella.

"Pusť mě!"

"Ne!"

"Prosím!"

"Ne!"

"A kdy mě pustíš?"

"Až poznám, že jsi rozumný."

"Estello?!" zaječel Pipin, protože slyšel, jak se její kroky pomalu vzdalují.

"Až dostaneš rozum, zavolej," křikla na něj ještě Estella, než odešla.

Pipin se zoufale otočil a očima bloudil po místnosti. Nenašel ale nic, co by mu mohlo pomoci dostat se ven. Estella zřejmě místnost důkladně vyklidila a ujistila se, aby tam nezbylo ani ň, co by mu mohlo pomoci.

Být rozumný. To by ho tedy zatraceně zajímalo, jak si to představovala.

Otočil se kolem dokola.

"Zatracená mrňavá zrádkyně!" zašeptal.

"Já myslím, že nikoho nezradila. Jen… chtěla pomoci," ozval se jemný hlas a ze skříně vyšla Diamanta Bralová.

"Opravdu totiž nastal čas, abys byl konečně rozumný," dodala a opatrně mu položila ruku na rameno.

Vyděděná - Jedenáctá kapitola

Poslední kapitola! Cvali Bulva přijede do Studánek vyřídit pár drobností se svou sestrou. A ublíží to úplně všem.

A Estella? Estella má také své malé tajemství, které už ale brzy bude ne zas tak malé a měla by ho tedy Smíškovi říct...

---

Smíšek se okamžitě zvednul a rozeběhl se ke dveřím. Pipin ho následoval.

"Ahoj Pipine!" pozdravil nejmladšího hobita Cvali bodře. "Zdravím, Smělmíre," dodal o poznání příkřeji směrem ke Smíškovi. Estellu naprosto ignoroval.

"Půjdeš dál? Nechceš něco k zakousnutí, zrovna jsme snídali," opatrně se zeptal Pipin.

"Ne, stavil jsem se jen na chvíli. Musím něco vyjednat s mou bývalou sestrou," řekl a z hlasu mu odkapávala zloba.

Estella zbledla. "Cvali…"

Cvalimír zavřel dveře a pohlédl na hobity. "Chci s Estellou mluvit o samotě."

Smíšek přikývnul a zmizel za dveřmi jídelny. Pipin hned za ním.

Sourozenci osaměli.

Cvali vzdorně sledoval svou sestru, která stála se založenýma rukama a tvářila se vzpurně.

Chvíli bylo ticho.

Pak Cvalimír Bulva promluvil

"Mám ti říct, že tě otec vyloučil z rodiny. Už nepatříš mezi nás. Chtěl ti dát ještě šanci, ale když sis omotala kolem prstu chudáka Smíška, ztratil s tebou trpělivost."

Ta slova zasáhla Estellu jako dýky. Opřela se o stěnu a přerývaně dýchala.

"Ale já jsem… netuším o čem…," váhavě koktala.

"Nelži!" vypískl Cvali. "Moc dobře víme, o co ti jde. Chceš moc, že? Proto sis vzala Lota. A když byl Loto poražen, nesnesla jsi pomyšlení, že bys o tu sladkou vidinu přišla, co? Proto sis našla ubohého Smíška a rozhodla se, že se staneš Paní Rádovska, že ano?"

Estelle se rozlil po tváři ruměnec a její přirozená vznětlivost vyhrála nad strachem a šokem. Vztyčila se nad svým bratrem.

"To bych… to bych přece nikdy… já ho miluji… JAK SI VŮBEC MŮŽEŠ MYSLET NĚCO TAKOVÉHO?" poslední slova vykřikla.

Cvali podvědomě couvl. Sice jí převyšoval o půl hlavy, ale z Estelly vyzařoval takový vztek, že jí málem vystupovaly obláčky páry z uší.

"Je to tak!" to už zařval také. "Obalamutila jsi mého kamaráda, hobita, který tě měl rád a přetáhla si ho na svou stranu! A za trest tě otec vyloučil z rodiny."

"Neobalamutila, říkám pravdu," ječela Estella. "A že mě vyloučil? Budiž. Čekala jsem to. Jste všichni stejní. Všichni - stejní - hlupáci," při poslední větě ho za každým slovem píchla prstem do břicha.

Cvalimu tekl po tváři pot. Rozhodl se trošku změnit téma. Hluboce se několikrát nadechl a vydechl, aby se uklidnil. Pak pokračoval nebezpečně tichým hlasem.

"Přijel jsem pro perlový náhrdelník z babiččina dědictví."

"Cože?" vyštěkla jeho sestra.

"Jsi vyloučena z rodiny, už ti nepatří. Dej mi ho, než nechám rozhlásit, že jsi ještě ke všemu zlodějka!"

"Dala mi ho k mému narození," zaprotestovala Estella.

"Nezájem!" štěkl Cvali.

Estella přimhouřila oči. Otočila se na podpatku a rázně odešla.

"Tady ho máš. Bratříčku," ušklíbla se, když se i s náhrdelníkem vrátila a podala ho Cvalimu. Krásný perleťový náhrdelník, své dědictví a po odchodu z domova jediný majetek.

Cvali si ho od ní beze slova vzal.

"Je to všechno?" pokračovala Estella zvýšeným hlasem. "Nebo mi snad chceš oznámit ještě něco?"

"Všechno, Estello," chladně odpověděl Cvali a otočil se. "Je mi líto, že jsem tě ztratil. Že ses změnila," dodal, když procházel dveřmi.

"Já se nezměnila. Já ne," křikla za ním Estella a rázně dveře přibouchla. Vzápětí se po nich svezla v záchvatu potlačovaného pláče.

Cítila, jak ji někdo opatrně položil ruku na rameno.

"Smíšku?" zeptala se mezi vzlyky a obrátila se, aby viděla tvář svého nejmilovanějšího hobita na světě.

"Ano?"

"Slyšel jsi to?"

Smíšek přikývl. "Bylo dost obtížné to neslyšet," pousmál se.

"Ale nevěříš mu, že ne? Nevěříš, že bych… Že bych… Že bych tě jen využila… Nevěříš tomu, že ne?" škytala a zoufale ho objímala.

"Samozřejmě že ne," odpověděl jí s úsměvem Smíšek a políbil ji na ucho.

"Smíšku?" zavolala Estella a opatrně k němu přistoupila. Smíšek seděl u stolu a něco psal.

Od Cvaliho návštěvy už uplynulo hodně vody, ale rány se ještě tak úplně nezahojily. I když se to Estella snažila skrývat, Smíšek věděl, že po nocích vzlyká pro svého bratra a pro domov, který ztratila.

"Ano drahá?" otočil se k ní s úsměvem a zavřel tlustou knihu, do které právě vpisoval nějaké řádky.

"Smíšku… já… my… budeme mít miminko," špitla Estella a vypadala tak zoufale, až to bolelo.

Smíšek se na chvíli zatvářil zaraženě. Estella zbledla.

"Opravdu? Ale... ale to je úžasné! To je prostě skvělé!" rozzářil se nakonec a Estelle splynul ze rtů úlevný povzdech.

"Takže ty se nezlobíš?" pípla.

"Proč bych se měl zlobit? Vždyť to je… prostě skvělé!" jásal Smíšek a stáhl si ji na klín. "Naše první dítě!"

Estella ho políbila, ale po chvíli se mu vymanila a vážně se mu podívala do očí. "Ale… víš… měli bychom se vzít. Než se to malé narodí. Už tak je dost špatné, že spolu žijeme tak dlouho a přitom nejsme manželé, ale to dítě…"

Smíšek zachmuřeně přikývl. "Můj otec nás ale neoddá."

"Já nemyslela tvého otce," podotkla Estella. "Ale budeme muset rychle. Pipin mi říkal, že se Frodo chce vzdát svého úřadu o slunovratu."

Když ten plán teď Smíšek promýšlel, musel uznat, že je geniální. Starosta Kraje měl samozřejmě právo oddávat. A bylo jen na jeho rozhodnutí, koho oddá. Pokud byl tedy starostou Frodo, neměli se čeho bát. Jediná komplikace byl čas. Do Slunovratu zbývaly dva dny. Na cestu se tedy vydali velice rychle. Tak rychle, že ani neměli čas napsat Frodovi dopis. A proto se není co divit, že byl příštího dne večer Frodo Pytlík velice překvapen, když mu na dveře zaklepal Smíšek, za ruku se držící s Estellou a s otázkou "Oddáš nás?" na rtech.

"Ehm… jste si jisti že…," namítl Frodo, když ho Smíšek popadl za ramena a vmanévroval do salonu.

"Ano!"

"Ale… tohle není… má to být velký obřad. S rodinou, kamarády, hostinou a tak."

"Přivezli jsme nějaké houby," přičinlivě mu Pipin strčil pod nos košík. "A já jsem rodina a kamarád v jednom. Můžeš mě pokládat za svatebčana," dodal a ušklíbl se.

"Ale to nejde!" protestoval Frodo, zatímco mu jeho bratranec podal šerpu.

"A proč ne?" otázal se Pipin a bylo vidět, že se výborně baví.

"Je Pán Rádovska! Nečeká se od něj, že se bude brát tady. A takhle," namítal Frodo.

"Je to naše jediná šance!" Podíval se mu do očí Smíšek. "Jestli nás neoddáš ty, tak už nikdo jiný. A Estella čeká dítě. Musíme se vzít!"

Frodo zavřel oči a v duchu zvažoval všechny následky. "Tak dobře," řekl nakonec. "Ale Saramír mě zakousne," špitl potichu.

Estella se rozzářila a dala mu pusu na tvář. "Děkujeme!"

Frodo se zatvářil zmateně a lehce se začervenal.

"Tak, tak dobrá. Ano. Chytněte se za ruce," řekl Frodo a lehce se zadrhával.

Pipin mu podal pohár s vínem.

Frodo přes Smíškovy a Estelliny spojené ruce přehodil šerpu a pozvedl pohár s vínem.

"Tak jako víno vyroste díky lásce toho, jež se o něj stará, tak manželství roste díky lásce dvou spojených duší," řekl slavnostně a dal půlku vína vypít Smíškovi. "Tak jako se víno mění z trpkých kuliček v lahodné pití, tak i soužití dvou mladých lidí se mění v sladké manželství," pokračoval a dal vypít zbytek vína Estelle. "A tak jako se víno nikdy nezkazí, tak i vaše manželství bude věrné a radostné," dořekl Frodo s nyní už širokým úsměvem. "Tímto vás prohlašuji za právoplatné manžele!"

Estelle se zatočila hlava, když si ji Smíšek přitáhl v prvním manželském polibku.

Bylo to tak jednoduché. Nebyla to svatba podle všech pravidel, ale svatba to byla. A rozhodně to bylo něco, na co bude nejen ona (dle Frodova maličko zoufalého výrazu) vzpomínat až do smrti.

A Smíšek měl zatím pocit, že jestli tohle je začátek jejich manželství, tak zbytek bude všechno jen ne klidný. A všechno, jen ne normální. Ale co v jeho životě kdy bylo normální?

Vyděděná - Desátá kapitola

Pipin konečně Smíškovi s Estellou řekne o svém tajemství. O dvou osudových chybách, které se už nedají napravit.

A Aredhel, tohle by měly být odpověď na tvoji otázku, jak to, že odešli na výpravu bez rozloučení.

---

"Musíme si promluvit," přivítal ho stroze Smíšek.

Pipin se právě snažil proplížit kolem salonu do svého pokoje. Ale Smíšek už na něj čekal. Rozrazil dveře a postavil se mu do cesty. Z očí mu šlehaly blesky.

"Dovnitř!" nakázal a ukázal na dveře do obývacího pokoje.

Pipin se přikrčil, ale poslušně vešel dovnitř. Estella seděla u stolu, v ruce měla šálek čaje a beze slova se na něj dívala. Vypadala výhružně a lehce zmateně.

Smíšek přirazil dveře, odsunul židli naproti Estelle a beze slova na ní ukázal. Sám si sedl vedle Estelly a chytil ji za ruku.

Pipin si váhavě sedl a snažil se rovnoměrně dýchat. Chvíli na sebe všichni beze slova koukali, až promluvil Smíšek.

"Co se stalo? Proč jsi se k Diamantě choval tak hrozně? Proč jsi pořád tak smutný?"

Pipin zavrtěl hlavou.

"Nepustím tě odtud, dokud mi to neřekneš," řekl prostě Smíšek a Estella přikývla.

Pipinovi se v hrudi vzedmula vlna vzteku. "Tobě do toho nic není!" odsekl a zamračil se.

Smíšek zúžil oči. "Je. Mám tě rád jako vlastního bratra. Nepřežil jsem vlastní smrt jen proto, abych se musel dívat na to, jak trpíš."

Pipin vzdorně zatnul zuby.

"No tak, řekni nám to. Možná ti budeme moci pomoct. Takhle dál žít nemůžeš," řekla klidně Estella.

"Nemůžu. Řekli byste, že to nic není. Že jen zbytečně jančím. Že mluvím nesmysly."

"Mluvíš s někým, koho celý Kraj nenávidí. S někým, o kom se ví, že byl ženou nejhoršího hobita všech dob. Doopravdy si soudíš, že si já budu myslet, že mluvíš nesmysly?" připomněla mu Estella.

Pipin sklonil hlavu. Když po chvíli promluvil, hlas se mu třásl. "Já a Diamanta… milovali jsme se. Předtím."

"Před naší cestou?" zeptal se Smíšek.

Pipin přikývl. "Když jsem odcházel, nepřipadalo mi nutné loučit se. Nebo jí říct, kam jdu. Myslel jsem, že to bude jen krátký výlet. Byl jsem tenkrát hloupý. Tak hloupý…," řekl a ve tváři se mu objevil stejný výraz jako vždycky, když si vzpomněl na palantír.

"Neřekl jsem jí, kam jdu. Nerozloučil jsem se. Prostě jsem zmizel. Nevěděla, co se mnou je a nikdo jí nebyl schopen nic říct. Čekala na mě. A pak když přišli ti jižané, ztratila naději. Napovídali jí, že jsme tam daleko na severu všichni zemřeli a že nemá smysl čekat. Přestala věřit, že jsem naživu."
"Vzpomínám si na to," ozvala se Estella. "Párkrát jsem jí v té době zahlédla. Vypadala hrozně. Jako by si ji brala smrt."

Pipin nešťastně přikývl. "Udělal jsem hroznou chybu. Smíšku," obrátil se k svému bratranci, "znáš Ada?"

"Adelard Bral?" zamračil se Smíšek. "To byl tvůj druhý bratranec, ne?"

"Třetí z otcovy strany," přisvědčil Pipin. "Byl o pár dní starší než já. Jako děti jsme si spolu hodně hráli. Byl to můj nejlepší kamarád předtím, než jsem se skamarádil s tebou. A i potom jsme se hodně přátelili. Byl vždycky hrozně milý a pozorný. No a on… zasnoubili se. S Diamantou. Nevěřila, že se vrátím a už nevydržela to osamění."

Estella se zamračila. "O tom jsem vůbec nevěděla."

"Tobě o tom asi nikdo neřekl, tohle byla Bralovská věc. Diamanta… asi ho měla doopravdy ráda. Byl k ní vždycky moc hodný a zbožňoval ji. Ale myslím, že přes to všechno mě pořád milovala. Také proto si chtěla vzít jeho. Byl to jeden z mých nejbližších bratranců. Svatbu měli mít pátého listopadu."

Smíšek se zamračil. "Ale…"

Pipin přikývl. "Když jsme přijeli, Diamanta o tom nevěděla. Zřejmě se Saruman snažil zprávu o našem příjezdu co možná nejvíc utajit. Ale pak… Víš, jak jsem odjel do Bralska pro mé příbuzné přivést ti je na pomoc k bitvě o Povodí? Ada tam jít nechtěl. Nikdy nebyl moc udatný. Vlastně byl mezi Braly tak trochu černá ovce," hořce se usmál Pipin, " a navíc měl před svatbou. Nechtěl, aby se něco pokazilo. Já… Diamanta tam zrovna nebyla. Nevěděl jsem, že jsou zasnoubení. Kdyby mi o tom Ada řekl… mohlo to dopadnout jinak. Přemluvil jsem ho," hlas se Pipinovi trochu zadrhával a bylo vidět, že mu dělá problém o tom mluvit, "řekl jsem mu, že potřebujeme každou pomoc, kterou můžeme sehnat. Že máme jedinečnou příležitost vyhnat Šarkana jednou pro vždy a osvobodit Kraj. Přemluvil jsem ho, aby šel se mnou. Nechtěl, ale měl mě rád jako bratra a rozhodl se to pro mě udělat." V tu chvíli se Pipinovi hlas zlomil a zabořil obličej do dlaní. Po chvíli otevřel ústa a znovu promluvil.

"V té bitvě… jel jsem na poníkovi. Hájil jsem jeden zátaras a právě na nás útočilo několik těch skřetolidí. Měli jsme to pod kontrolou, ale pak… jeden z těch největších ošklivců na mě skočil a strhl mě z koně. Dopadl na mě a vyrazil mi dech. V pádu mi vypadl meč z ruky a já se neměl jak bránit. Ten jižan vytáhl zakřivený nůž a chystal se mi podříznout krk. Už zvedal ruku k ráně, když nás uviděl Ada. On… obětoval se pro mě. Skočil na něj a odvalil ho ze mě. Ale ta rána, ta rána, která měla přetrhnout vlákénko života mně místo toho zabila jeho. Jižan mu vrazil nůž do srdce. Přímo do srdce. Já… zvedl jsem se a usekl skřetovi hlavu svým mečem, ale Ada jsem už zachránit nedokázal. Zemřel kvůli mně. Obětoval svůj život pro mne."

Estella mu položila ruku na paži. "Bylo to jeho rozhodnutí. Nemůžeš si za to dávat vinu ty."

Pipin ale jen zkřivil tvář. "Já vím, ale… nemůžu využít toho, že kvůli mně zemřel. Nemůžu využít to, že tady teď není, pro svůj prospěch a přivlastnit si dívku, kterou miloval. To prostě…"

"Ale to není žádné přivlastňování. Diamanta tě miluje, vím to. A Ada by si to určitě přál," uklidňoval ho nemotorně Smíšek.

Pipin se jen ušklíbl. "Už chápete, proč jsem nechtěl zůstat doma? Velké Pelouchy mi ho hrozně připomínaly. Připomínaly mi, že kvůli mně zemřel. Že to já jsem ho přinutil, aby šel bojovat. Že to já ho nechal, aby se obětoval. A pak když Diamanta přijela… Pořád ji miluji. Miluji ji strašně moc, ale prostě s ní nemůžu být. Nemohu využít Adovy smrti. Zvlášť, když zemřel dva dny předtím, než si měl Diamantu vzít."

Smíšek otevřel pusu, ale Pipin jen zavrtěl hlavou. "Vidíš? Říkal jsem vám, že to nepochopíte. Že budete říkat, že to nic není. Ale ono to něco je, víš? A je to důležité. Prostě se na ni pokusím zapomenout. Cokoliv řeknete, mě od toho neodradí. Nemůžu využít smrti svého kamaráda. To prostě nejde. Chtěli jste po mně, abych vám řekl, co mi je. Teď to víte. Dobrou noc!" Vyjel na něj Pipin. Vypadal doopravdy rozzuřeně. Vstal a bez dalšího slova odešel. Měl vztek na sebe, že podlehl Smíškovu přesvědčování. Měl vztek na Smíška, že to nebere vážně, že to nechápe. A měl vztek na Estellu, že se pořád tváří tak klidně.

Uběhl téměř měsíc. Ve věci Diamanta panovalo takové nepsané příměří. Pipin se snažil chovat normálně a Smíšek s Estellou ho k ničemu netlačili. A Estella vzdala snahu Diamantu znovu pozvat.

Všichni tři právě seděli u snídaně. Zazvonění domovního zvonku zaznělo v tomto klidném dopoledni jako třesknutí meče. Pipin položil chléb, na který si právě mazal kuličku másla a ostře se podíval na Estellu. Estella pokrčila rameny. Diamanta by to být neměla. Smíšek nervozně poposedl.

"Kdo myslíš, že to je?"

"Nevím, půjdu otevřít," odpověděla Estella a vstala.

Bratranci se po sobě podívali, ale hobitka jen mávla rukou a vykročila ke dveřím. Bylo slyšet její kroky, cvaknutí dveřního knoflíku a zvuk otevíraných dveří a pak…

"Cvali?" zachraptěla Estella.

Před dveřmi stál Cvalimír Bulva.

Vyděděná - Devátá kapitola

Do Studánek přijel posel od vladyky, vyřídit třem hobitům pár zpráv. A je to posel, který pořádně zahýbá celou domácností a nejvíc nejmladším z hobitů. A Smíšek začíná dostávat podezření, že se tady něco kuje za jeho zády.

---

Pipin pomalu vzal za mosazný knoflík u dveří, otočil a otevřel. Před ním stála malá postava, zachumlaná od hlavy až k patě v těžkém plášti.

"Kdo tam?" zeptal se Pipin a vzápětí zalapal po dechu. Postava si sundala z hlavy kápi a upřela na Pipina své neuvěřitelně modré oči.

"Můžu dál?" ozval se jemný hlas.

Pipin chvíli vypadal, že dveře okamžitě přibouchne, ale pak beze slova ustoupil do stínů chodby.

Postava se nešťastně usmála, vstoupila dovnitř a zavřela za sebou dveře. Vzápětí se zapotácela, když se jí do náruče vrhla Estella.

"Diamanto!" vyjekla Estella a objala svou nejlepší kamarádku.

"Tohle je Diamanta Bralová, moje nejmilejší přítelkyně. Víš, ta jak jsem si s ní teď tolik psala," jásala Estella a představovala Diamantu Smíškovi, který se pobaveně usmíval.

"Diamanto, tohle je můj… snoubenec," řekla Estella a mrkla na Smíška, "Smělmír Brandorád."

"Těší mě," usmála se Diamanta a podala mu ruku.

"A tohle je…," řekla Estella a otočila Diamantu k Pipinovi.

"My se známe," řekl Pipin tiše.

"Moc dobře," dodala Diamanta a podívala se na něj. Pipin sklopil oči.

Estella zaváhala.

"Mám vám vyřídit nějaké zprávy od vladyky. Byla jsem vyslána jako posel," řekla Diamanta nakonec.

Smíšek s Estellou se po sobě nervozně podívali.

"Tak na to bychom se měli raději posadit," řekl Smíšek nakonec a otevřel dveře do obývacího pokoje.

Smíšek, Estella a Diamanta si sedli kolem stolu. Pipin stál u dveří, opíral se o zárubeň a pozorně je sledoval. Ale odmítl si k nim přisednout.

"Víš, Estello. Chtěla jsem za tebou přijet. Hrozně jsi mi za tu dobu chyběla. Ale Rádovsko je moc daleko. Můj otec by mě samotnou nepustil a nikoho jiného jsem s sebou vzít nemohla. Mí bratři jsou přesvědčeni o tom, že jsi nás všechny zradila a odmítají mě poslouchat, když jim říkám, že to bylo jinak. Moje vesnice se se mnou už pomalu přestává bavit, protože všichni ví, že tě mám ráda."

"Promiň…," začala Estella.

Diamanta se pousmála. "Ale pak za mnou přišel vladyka s tím, že potřebuje posla, který by vám vyřídil jeho vzkaz. Věděl, že s tebou kamarádím a že mě budeš poslouchat spíš než někoho jiného. Souhlasila jsem. Byla to možnost, jak se za tebou podívat."

Pipin s sebou trhl.

"A co nám máš vyřídit?" zeptal se Smíšek a objal Estellu ochranitelsky kolem ramen.

Diamanta se začervenala a podívala se na Pipina. "Víte…," začala váhavě, "… není úplně slušné, aby neprovdaná dívka bydlela v jedné domácnosti se dvěma muži," vyhrkla nakonec a vypadala, že by se nejraději propadla hanbou.

Pipin vytřeštil oči a zalapal po dechu. "Ale vždyť oni dva spolu… já bych přece nikdy… opravdu si o mne tohle myslíš, Diamanto?" zašeptal.

"Tady nezáleží na tom, co si myslím já. Kdyby bylo po mém...," začala dívka, ale dál to nerozvedla.

Pipin prudce zbledl, přešel ke krbu a otočil se zády k nim.

Smíšek zúžil oči.

"A ještě jedna věc. Pán Rádovska poslal vladykovi dopis s tím, jak jsi utekl s Estellou," řekla Diamanta po chvíli a otočila se na Smíška. "Dohodli se, že je nepřípustné, aby tě z nástupnictví vyřadili. Už jenom kvůli tvým zásluhám v té věci daleko na severu, to s tím Frodem Pytlíkem a tak. Prý požíváš přízně samotného Krále Gondoru."

Smíšek se pousmál.

"Ale prý nemáš počítat s tím, že by vás tvůj otec byl ochotný oddat," v Rádovsku měl ale tuto pravomoc jen Rádovský Pán.

"A to je všechno?" zeptal se Smíšek překvapeně. Čekal něco víc.

"Víceméně," přitakala Diamanta.

Všichni tři chvíli seděli v hlubokém zamyšlení.

"To je tak skvělé, že jsi tady. Konečně si můžu popovídat s někým zvenku," zajásala Estella. "Nechtěla bys tady nějaký čas zůstat?"

Pipin zaťal všechny svaly a zkřivil tvář.

"To by bylo skvělé, díky moc!" rozzářila se Diamanta a Pipin zavřel oči.

"Tak pojď, ukážu ti pokoj, kde budeš moct přespat," zářila Estella, popadla ji za loket a táhla ven.

Cestu jim zastoupil Peregrin Bral. Zvysoka na ně shlížel a tvářil se absolutně netečně.

"Proč zrovna ty?" zeptal se nakonec a očima probodával Diamantu. "Můj otec má spoustu jiných lidí, které mohl poslat. Spousta hobitů by udělalo cokoliv, aby se na nás mohla podívat." V tomhle měl docela pravdu. V Kraji se rozkřikly podrobnosti o jejich cestě a jediné štěstí bylo, že Rádovsko bylo tak stranou, že za nimi moc zvědavců nemohlo. "Znám ho. Na Estelle mu vůbec nezáleží. Nedává smysl, že by poslal právě tebe až ze Severní čtvrtky jen proto, aby neranil Estelliny city. A ten jeho vzkaz… mohl poslat dopis. Není to nic zásadního ani tajného. Není to vlastně vůbec nic, co bychom nevěděli nebo neodhadli. Proč tedy? Proč nenapsal? Proč vyslal posla? Proč ty?"

"Ty víš proč," oplatila mu Diamanta pohled, proklouzla pod jeho nataženou paží a vyšla ven.

"A co to tedy mělo být?" zeptal Smíšek po chvíli.

"Co?"

"To poselství. Nedává mi to moc smysl. Co tím vlastně chtěl říct? Proč posílal právě ji?"

"Můj otec chce, abych se vrátil domů," řekl Pipin a bez dalšího slova odešel.

"Díky moc, že jsem tady mohla zůstat. Ale už budu muset odjet. Vladyka čeká na mou zprávu a rodiče by se strachovali," řekla Diamanta s úsměvem a potřásla si rukou se Smíškem.

"Dobrá, ale přijeď zase co nejdřív, bylo skvělé si s tebou popovídat," objala se s ní Estella a s úsměvem jí podávala její kabát.

Tři hobiti stáli v chodbě Studánek a Smíšek s Estellou vyprovázeli Diamantu. Strávila u nich dva dny. Teď už byl čas jet domů. Pipin se jim celé dva dny vyhýbal a většinu času trávil zamčený u sebe v pokoji. Ani teď se nebyl rozloučit. U hobitů se to považovalo za velkou nezdvořilost. Ale Smíšek usoudil, že nemá smysl ho nutit. Vypadal opravdu hodně špatně. Ale, Smíšek při tom pomyšlení zatnul zuby, až Diamantu vyprovodí, donutí svého mladšího bratrance, aby mu konečně řekl, co se stalo. I kdyby ho měl svázat.

"Přijedu, jak to půjde," slíbila Diamanta a vykročila ke dveřím.

"Bude se mi stýskat," zamávala Estella a otevřela jí dveře. Za ty dva dny úplně rozkvetla. Diamanta měla spoustu co vyprávět o tom, co se děje ve zbytku Kraje. A hobiti milují klepy.

"To mě také," usmála se Diamanta a vyšla ven. Nasedla na poníka, kterého jí už předtím Smíšek osedlal a připravil na cestu, ještě naposled jim oběma zamávala a pak tiše mlaskla a pobídla svého poníka do kroku. Za pár minut zajela za zatáčku a zmizela jim z očí.

"Počkej!" uslyšela najednou Diamanta zavolání a otočila se. Přes louku k ní běžel Pipin a mával rukou, aby ho viděla. Diamanta nadzvedla obočí, ale zastavila se.

Pipin odběhl až k ní a ztěžka oddechoval.

"Bylo by neslušné se ani nerozloučit," řekl na vysvětlenou.

"Myslela jsem, že už mě nechceš ani vidět. Ani předtím ses nechoval moc slušně," řekla Diamanta a z hlasu jí odkapával sarkasmus.

Pipin zoufale zavrtěl hlavou. "Tak to není," zašeptal, ale do očí se jí nepodíval. "Jen… je to složité."

"Složitější než předtím? Složitější než říct mi, kam jdeš?" řekla skoro neslyšně.

Pipin s sebou trhl.

"Je mi to líto. Tak hrozně líto…," úpěnlivě prosil a přitom nespustil pohled z jejích rukou, svírajících otěže.

"Ale proč…," začala Diamanta.

Pipin ji ale přerušil.

"Přišel jsem ti říct, že máš vyřídit mému otci, že se domů nevrátím. Alespoň teď ještě ne. A řekni mu, že nemá smysl, aby tě posílal. Já své rozhodnutí nezměním."

Udělal tu chybu, že se jí podíval do očí. Intenzita toho smutného pohledu ho přikovala na místě.

"Přála bych si, aby to bylo jako dřív," řekla Diamanta.

Pipin se odvrátil.

"Pořád tě miluju," řekla tiše.

Pipin na chvíli strnul, ale pak se obrátil a co nejrychleji utekl pryč.

Vyděděná - Osmá kapitola

Smíšek se rozhodne, že konečně přijde na kloub Pipinovu trápení. A když nepomůže hrubá síla, pomůže si lstí.

A mimochodem, také netuším, jestli hobiti znali šachy, ale nic jiného mě prostě nenapadlo.

Mimochodem, jak to zak po sobě čtu, napadá mě tak pět vysvětlení, co by vlastně Pipovi mohlo být. Dost by mě zajímalo, na co sázíte vy. Pište prosím do komentářu.

---

Už uplynul skoro měsíc od Smíškova a Estellina nastěhování do Dna Pytle. Pro oba to byl snad nejšťastnější čas jejich života. Byli spolu, daleko od pomlouvačných hobitů a všech jiných útrap. Estella znovu navázala písemnou korespondenci se svou kamarádkou Diamantou a konečně byla šťastná. Vypadalo to, že jí alespoň jedna další osoba v Kraji nemá za příšeru. Pipin jim pomáhal vyřizovat většinu obchodních záležitostí a nákupů, kvůli nimž by jinak Estella musela vyjít ven. Ale nevypadal při tom šťastně. Samozřejmě, měl oba moc rád a chtěl jim pomoci, ale každý takový výlet jako by ho uvrhl zpátky do reality. Do reality, ve které být nechtěl. Smíšek po nějaké době pojal podezření, že se Pipin zkrátka vyhýbá všemu, co by mu připomnělo jeho minulý život. Život před Válkou o Prsten. Zásadně se vyhýbal všem svým Bralovským příbuzným a s rodinou se už nestýkal ani písemně. Absolutně se uzavřel do sebe. Za celý měsíc se ani Smíškovi ani Estelle nepodařilo z něj dostat, co mu je. A to je trápilo. Smíšek prostě nemohl přenést přes srdce, že on sám je šťastný, zatímco jeho nejlepší kamarád evidentně trpí.

"Pipine, můžeš mi laskavě říct, co se stalo?" vybuchl Smíšek a chytil Pipina prudce za obě ramena.

Smíšek se právě líbal v hostinském pokoji s Estellou, když dovnitř vstoupil Pipin. Vytřeštil na ně oči, zbledl a beze slova odešel. A Smíšek to už nevydržel. Tomuhle musí přijít na kloub! Nesnesitelně ho štvalo, že mu Pipin odmítá říct, co se děje, ale tváří se přitom pořád tak hrozně tragicky a rozhodl se, že si se svým bratrancem prostě promluví.

"Nesl jsem ti nějaké ty kytky, jak jsi chtěl," odpověděl naprosto bez emocí Pipin a strčil mu pod nos pár usušených bylin, které Smíšek tak zoufale sháněl, pro svou "vědeckou práci", jak to nazýval.

"Nezamlouvej to!" vykřikl Smíšek a tvrdě ho přirazil o stěnu chodby. "Řekni mi, co se děje. Už toho mám dost. Chodíš jak tělo bez duše, pořád tak divně vzdycháš, vyhýbáš se lidem, jsi hrozně smutný a jako… mrtvý. Co se stalo? Mně to snad můžeš říct, ne?"

Pipin odvrátil hlavu. Smíšek s ním trochu zatřásl.

"Nepochopil bys to. Smál by ses mi, říkal bys, že to nic není, že se to spraví. Ale pro mě to něco je!"

"Pochopím to, slibuju," ozval se Smíšek.

"Ne. Tohle je… složité. Musím si to prostě nějak urovnat."

Smíšek zaváhal.

"Pusť mě," řekl Pipin potichu.

Smíšek zavrtěl hlavou. "Určitě se to dá nějak vyřešit. Všechno se dá nějak vyřešit. Prostě mi to řekni."

"Beru to na vědomí. A teď mě pusť," zopakoval Pipin.

Smíšek ho pomalu pustil. "Je mi líto, že mi nevěříš," řekl nakonec.

"Nejsi to ty, komu nevěřím. Nevěřím hlavně sám sobě," odpověděl Pipin, otočil se a odešel.

"Až to zjistí, hrozně se naštve," řekla Estella a přistoupila ke Smíškovi, který právě seděl u stolu a něco zapisoval do jakési tlusté knihy.

Smíšek knihu s klapnutím zavřel a pero postavil do kalamáře s inkoustem.

"Myslel jsem, že to jsme už vyřešili. Že to je jediná možnost."

Estella se ošila. "Vím, že je. Ale vůbec se mi to nelíbí."

"To mě taky ne," pokrčil rameny Smíšek.

"A vůbec, jsi si jistý, že to bude fungovat?"

"Snad. S trochou štěstí si zítra nebude pamatovat, že se něco takového stalo."

"A když ano?"

Smíšek sklopil hlavu. "Pak bych se vůbec nedivil, kdyby nás odtud vyhodil."

Estella přikývla. "Když to uděláš, zradíš jeho důvěru. Jestli to odhalí, bude tě nenávidět."

Smíšek se zoufale rozkřikl. "Ale co jiného mohu dělat? Nemůžu se už dívat na to, jak se trápí! Musím mu pomoci. A především musím zjistit, co mu je, když on sám to říct odmítá."

Estella si mu sedla na klín a zabořila obličej do jeho ramene.

"Vždyť já vím. Je to jediná možnost."

"Bohužel," řekl Smíšek a hluboce si povzdechl.

Smíšek byl červený hanbou s vědomím, že právě zrazuje svého nejlepšího kamaráda, když zaklepal na dveře Pipinova pokoje.

"Ano?"

"Nazdar Pipe," řekl Smíšek a snažil se, aby to znělo bodře. "Nechceš si se mnou něco zahrát? Nějakou hru? Třeba šachy?"

Pipin ležel na posteli a četl si. Zvědavě se na Smíška, stojícího ve dveřích, podíval.

"Jsem teď nějak unavený…," začal.

"Pipine, no tááák," protáhl Smíšek, "prosím. Estella píše nějaké dopisy a odmítá se od toho zvednout. A už dlouho jsme spolu nic nehráli. No tak, pojď!"

Pipin chvíli váhal, ale pak knížku zaklapl, položil ji na noční stolek a vstal.

"Ale jenom jednu hru!"

"Nechceš pivo?" zeptal se Smíšek a přistrčil Pipinovi pod nos pintu.

"Ani ne," odsekl jeho bratranec a zaujatě zíral na hrací plán. Hra právě započala a pro něj se už od začátku situace nevyvíjela právě příznivě. Nikdy nebyl v šachu moc dobrý. Rozhodně ne proti Smíškovi.

"Hele, Pipine, zkus se trochu uvolnit. Hrajeme hru. Trochu piva ti udělá jen dobře," přemlouval ho Smíšek a cítil se jako největší zrádce pod sluncem. Jeho plán byl prostý. Chtěl zkrátka Pipina opít a pak z něj vymámit všechno, co chtěl vědět. Pipin samozřejmě nic netušil. Nikdy by nepředpokládal, že Smíšek udělá něco tak zoufalého.

Pipin po dlouhém váhání nakonec přikývl. "Tak jo, ale jen trochu."

Smíšek se falešně usmál a nalil mu plný pohár zlatého piva. Sám si nalil také, ale jen trochu.

"Na zdraví!" řekl bodře a chtěl si s Pipinem přiťuknout, když se náhle ozvalo cinknutí domovního zvonku a zabušení na dveře.

Pipin korbel opatrně postavil a podíval se na Smíška.

"Kdo to může být?"

Smíšek pokrčil rameny. "Běž otevřít. Dojdu pro Estellu a budeme čekat tady. Kdyby to byl někdo z její rodiny."

Pipin přikývl.

Vyděděná - Sedmá kapitola

Smíšek s Estellou odejde z domova a rozhodnou se, že půjdou bydlet k Pipovi do Studánek. Ten je sice vřele uvítá, ale je na něm vidět, že o společnost zrovna dvakrát nestojí.

A protože sezde vyskytl dotaz ohledně Studánek, asi bych to měla trochu osvětlit. Takže, v původní verzi této povídky se zde Pipin vůbec neměl vyskytnout. Nebylo ho potřeba. No, ale pak jsem při beta-readingu konce Návratu krále narazila na větu "Smíšek a Pipin žili nějaký čas ve Studánkách a mezi Rádovskem a Dnem Pytle vládl čilý ruch." To mi dost zkomplikovalo plány. Takže Smíšek s Pipinem spolu zřejmě žili ve Studánkách. Ale proč proboha? Smíšek má Brandov a Estellu a Pipin Velké Pelouchy a Bílou studni. S tím Smíškem by to ještě šlo. Prostě se na něj rodiče naštvali, že u sebe doma má Estellu a řekli mu, že buď ona nebo oni. Takže Smíšek by s Estellou odešel do Studánek. Je to v Rádovsku, daleko od lidí, dokonalé místo. Ale co s tím Pipem? U nich dvou pro něj prostě místo není. Takže jsem vyprovozovala, co jsem vyprovozovala a Pipovi dala příšerně nepravděpodobnou zápletku, která by ho donutila odejít z domova a bydlet ve Studánkách. A o jakou zápletku jde se dozvíte v příštích kapitolách :-)

---

"Nemusel jsi to dělat. Já… jsem vyděděnec. Mají pravdu. Není pro mě žádná láska, žádný domov. Vrať se. Vrať se, najdi si nějakou pěknou ženu a žij šťastně. Se mnou tě štěstí nečeká," chytila Estella Smíška za ruku a otočila ho k sobě.

Stáli před stájemi Brandova.

"Řekl jsem, že s tebou půjdu kamkoliv. A to také udělám. Pro mě není štěstí bez tebe," řekl Smíšek prostě a lehce jí políbil.

"Teď musíme spěchat. Otec vypadal doopravdy hodně rozzlobeně. Musíme co nejrychleji odjet."

"Ale kam? Kam můžeme jít? Všichni o mě vědí…," začala chabě protestovat Estella a podržela Smíškovi dveře od stájí, aby mohl projít.

"Půjdeme do Studánek. Víš kde to je, ne? Vyprávěl jsem ti o nich. Frodo ten dům koupil těsně před tím, než spolu s námi odešel z Kraje. Teď tam bydlí Pipin. Frodo mi psal, že si od něj vyškemral klíče a rozhodl se žít tam, místo v Bralsku. A jsem si jistý, že nás tam můj bratranec nechá bydlet. A navíc, Studánky jsou dost daleko od všech pomlouvačných hobitů tady v Kraji. Na severním okraji Rádovska, blízko Starého hvozdu. Nikdo tam moc nechodí a lidí tam žije jen pomálu. Tam budeme v bezpečí."

Estella jen pokrčila rameny a přijala jeho ruku, když jí pomáhal nasednout na poníka.

Sice bylo už docela pozdě, ale z kulatých oken Studánek se linulo přívětivé světlo. Smíšek sklouzl z poníka dolů, pomohl sesednout Estelle a oba poníky odvedl do blízké stáje. Estella mezitím čekala venku.

Měsíc jasně zářil a osvětloval vchodové dveře. Kromě jeho svitu však byla tma. Estella, ač by si to nikdy nepřiznala, trochu nadskočila, když jí náhle zezadu Smíšek položil ruku na rameno.

"Lekla ses?" zašeptal jí spiklenecky do ucha.

"No jasně. Ty totiž vypadáš tak strašně, že vždycky málem dostanu infarkt, když se mám na tebe podívat," odsekla Estella.

Smíšek se potichu zasmál a zaklepal na dveře.

Nic se nedělo.

Smíšek zaťukal podruhé a trochu hlasitěji.

Dveře se pomalu otevřely. "Smíšku, co tady děláš? Říkal jsi, že musíš do Brandova, ne? Nebo jsi tu něco zapomněl?" ozval se čísi hlas a Smíšek uviděl siluetu svého mladšího bratrance.

"Ahoj Pipine, prosím, pustíš nás na chvíli dovnitř, potřebujeme se tě na něco zeptat," vyhrkl Smíšek rychle. Cítil, jak se Estella začíná třást zimou.

Pipin překvapeně zamrkal a snažil se v náhlém přívalu slov nějak zorientovat. Nakonec ustoupil ze dveří a pokynul jim, aby vešli.

Estella postřehla, že vypadá špatně. Byl pohublý, měl lehce uštvaný výraz a temné kruhy pod očima.

"Dobrý den, já jsem Estella. Estella… Bulvová," řekla Estella, když procházela kolem Pipina a nabídla mu ruku.

Pipin se na ní lehce usmál a potřásl si s ní. "Peregrin Bral. Potěšení na mé straně. Smíšek mi o tobě tolik vyprávěl."

Smíšek lehce zrudl a honem zamířil do obývacího pokoje ke krbu.

"Chcete čaj? Nebo něco jiného?" zeptal se Pipin po chvíli.

Smíšek s Estellou seděli vedle sebe u stolu a plaše se na něj usmívali.

"Čaj, jestli nebude vadit," řekl nakonec Smíšek.

Pipin jen pokrčil rameny a postavil konvici s vodou nad oheň.

"Tak," řekl, když se kolem nich prosmýkl zpátky ke stolu a sedl si naproti nim, "teď byste mi možná konečně mohli říct, co tady proboha děláte takhle pozdě a jak vám mohu pomoci."

Smíšek pokrčil rameny. "Víš, co jsem ti dneska odpoledne říkal?"

"Že Estella teď bydlí u tebe a že na ni tvoji rodiče ještě nepřišli? Nebo že se ji chceš vyznat z lásky, ale nevíš jak na to?" zeptal se bezelstně a v koutku mu zacukalo, když viděl, jak Smíšek zblednul a omluvně na Estellu mrkl.

"A přede mnou vystupoval jako dokonalý znalec žen…" rýpla si Estella a podepřela si bradu rukama.

Pipin se ušklíbl. Načež si od Smíška vysloužil pod stolem pořádný kopanec.

"To první," prohlásil Smíšek upjatě a říkal si, že možná není tak úplně dobrý nápad Pipina provokovat, když po něm potřebuje, aby je u sebe nechal.

"Už na to přišli," dodal a jednou rukou Estellu objal kolem pasu. "Zuřili, bylo to doopravdy hodně zlé. Odešli jsme."

"Vyhodili vás?" zeptal se Pipin zvědavě.

"Mě. Smíšek ale řekl, že půjde se mnou a…," vysvětlovala Estella.

"Zkrátka a dobře nemáme kde bydlet," dokončil Smíšek.

"Chcete žít tady? Se mnou?" zeptal se Pipin zkrátka.

Oba přikývli.

Pipin se usmál. Ale bylo vidět, že jeho úsměv je trochu nucený. "Tak vítejte doma," rozpřáhl ruce a vstal, aby zalil čaj.

"Nevypadal úplně šťastně," řekla Estella starostlivě asi o dvě hodiny později. Seděli v pokoji, který jim Pipin dal, a povídali si.

"Takový je teď pořád. Chvíli vypadá v pořádku, směje se, žertuje… a pak jakoby z něj spadla nějaká maska a on se znovu vrátí ke smutku. Ale myslím, že byl tady sám zavřený už moc dlouho. Společnost mu pomůže."

"A nevadí mu, že jsem tady?" zeptala se Estella znovu a vyjádřila tak svou největší starost.

"Ne, proč by mělo? Ví, že jsi za… to nemohla. To jeho záhadné trápení s tebou vůbec nesouvisí. Věř mi. Znám ho."

Estella jen přikývla a objala ho.

Vyděděná - Šestá kapitola

Extrémně dlouhá kapitola, snad nejdelší. Ale nebojte, pak se to zase zkrátí :-)

Estella se u Smíška možná zabydlela, ale rozhodně ne na dlouho. Dřív nebo později na to Smíškovo rodiče přijít museli.

Tím dědictvím si nejsem jistá, pravděpodobně to tak nebylo, ale jinak by příběh nedával smysl. Berte to jako uměleckou zkratku :-)

---

"Ahoj!" pozdravil Smíšek, jakmile za sebou zavřel dveře.

Estella pomalu vystoupila ze stínů.

"Byl jsi pryč hrozně dlouho. Už jsem se bála, že se něco stalo," řekla s výčitkou v hlase.

Smíšek jen unaveně zavrtěl hlavou a sesul se na postel. "Mluvil jsem s tvými rodiči."

"A?"

"Neposlouchají mně. Ať říkám cokoliv. Vždycky je to jen 'Dobrý den pane Smělmíre. To máme ale hezky. A ani moc nefouká. Ale je pravda, že ty jablka mohly být lepší. Vy už jdete? Tak na shledanou!' Zabedněnci!" odfrkl si Smíšek a omluvně na Estellu mrkl.

Estella jen pokrčila rameny. "Předpokládala jsem to," dodala tiše. "Prostě se snaží vzbudit zdání, že se vůbec nic nestalo."

"Ale když já jim to vysvětluji, uklidňuji je a dávám argumenty… Už měsíc a půl!" začal nešťastně Smíšek.

"Tak to nech," usmála se Estella a sedla si vedle něj. "Je to k ničemu."

"Můžu tě obejmout?" zeptal se Smíšek po chvíli ticha.

"Klidně," řekla Estella a položila si mu hlavu na rameno.

Chvíli bylo ticho a pak…

"Tvoje matka něco tuší."

Smíšek strnul.

"Dneska sem vtrhla a začala to tu prohledávat. Schovala jsem se za skříní. Jen tak tak mě přešla."

Smíšek pokrčil rameny. "Nedalo se čekat, že tady vydržíš věčně. Dříve nebo později by tě našla. Nemáš hlad?" rychle změnil téma.

"Hmmm."

"Tak tady počkej, pro něco ti dojdu."

"Smělmíre, kam to neseš?" ozval se hlas a Smíšek se zastavil v půli kroku. Právě se plížil ze spíže zpátky k Estelle a nesl tác s jídlem.

"Ahoj mami," otočil se a snažil se nasadit pokud možno nevinný výraz.

"Kam-to-neseš?" řekla Esmeralda znovu a každé slovo udeřilo na Smíškův panikařící mozek jako rána kladivem.

"Do svého pokoje," řekl po vteřině zaváhání.

I když byl rytíř Marky, člen Společenstva Prstenu, budoucí Pán Rádovska a osvoboditel Kraje, ze své matky měl docela strach.

"Večeře ti nestačila?" zněla logická otázka.

"No… ne. Ještě mám hlad," řekl Smíšek.

Esmeralda ho sjela pohledem. "Dobrá," řekla nakonec.

Smíškovy poskočilo srdce. Otočil se a rychle odcházel. Bohužel ho nenapadlo podívat se, jestli ho někdo nesleduje.

Nohou zavřel dveře a pro jistotu zamkl. Tác položil na stůl a usmál se na Estellu, která se k jídlu okamžitě vrhla.

"Žádný problém?" zeptala se.

Smíšek zaváhal. Ale proč jí zbytečně přidělávat starosti? Zavrtěl hlavou. Estella se usmála a dojedla.

"Dobrou noc," řekla a natáhla se na postel.

Smíšek zhasl a zamířil ke svému místu na zemi.

"Dobrou!" pozdravil, usmál se a pomalu usnul.

Uplynul celý den a Smíšek se vracel domů. Tentokrát nebyl za Bulvovými, už to vzdal. Teď byl navštívit Pipina ve Studánkách. Jeho bratranec ho sice uvítal, ale po chvíli z něj všechno předstírané štěstí spadlo a on se vrátil se ke svému standartnímu smutku. A ač se Smíšek snažil jakkoliv, nepodařilo se mu z něj dostat, co ho vlastně trápí. Místo toho mu tedy vyprávěl o Estelle, o neskonalé zabedněnosti Odovakara Bulvy, o Frodovi a Samovi (co věděl z jejich dopisů) a o své práci v Rádovsku.

Pipin byl poměrně zamlklý, což ale v jeho případě znamenalo, že mu občas nechal čas dokončit větu předtím, než mu do ní skočil. Sám vyprávěl jen o své práci v Bralsku a ve zbytku Kraje. O tom jak honil poslední "Chlapy", jak pomáhal stavět nové nory a domečky, připravovat se na zimu a dávat do pořádku všechny ostatní, formální i neformální záležitosti. Ale o svém podivném tajemství neřekl nic.

Oba bratranci se rozloučili krátce po čtvrté večerní a Smíšek vyrazil domů. Musel za Estellou. Příčilo se mu, že ji musí nechávat tak dlouho samotnou. Ale neměl na výběr.

Že se něco stalo, poznal ve chvíli, když se ve dveřích srazil se svým otcem. Tvářil se mimořádně rozzlobeně.

"Tady jsi," utrousil a sevřel mu předloktí. "Pojď!" dodal a začal ho táhnout někam do útrob Brandova.

Smíškovi se začalo srdce svírat strachem, když poznal, že míří do jeho pokoje.

Dveře byly zavřené, ale zpoza nich se linulo světlo. Uvnitř bylo ticho.

Saramír rázně otevřel a strčil Smíška dovnitř. Rychle vešel za ním a zavřel. Evidentně nestál o to, aby je někdo slyšel nebo viděl.

Smíšek se vyděšeně rozhlédl po pokoji a na okamžik ho zamrazilo. U okna stála Esmeralda, ruce měla založené na hrudi a dívala se ven. Ani nemusel vidět její tvář, aby viděl, že zuří. Na okamžik zalitoval, že je Bralová a zdědila i Bralovskou horkou krev a ráznost.

Kousek od ní stála Estella. Hlavu měla skloněnou a ruce volně svěšené podél těla. Na tváři měla rudou skvrnu, zřejmě od políčku.

Jakmile uslyšela zvuk otevíraných dveří, zvedla hlavu.

"Smíšku…," zašeptala a vyděšeně se na něj podívala.

Smíšek neváhal ani minutu, přešel k ní, přivinul ji k sobě a ochranitelsky objal.

Bylo ticho.

Pak promluvila Esmeralda.

"Můžeš mi vysvětlit, co u tebe v pokoji dělá tahle mladá… dáma?" Její hlas byl nebezpečně tichý a jiskřil vnitřním napětím.

Smíšek chvíli váhal. Pak se prostě rozhodl všechno hodit za hlavu.

"Je to moje snoubenka," řekl Smíšek bez okolků.

Tři hobiti v místnosti na něj vytřeštili oči.

"Ona?" vyjekla Esmeralda.

"Tvoje?" zděsil se Saramír.

"Snoubenka?" hlesla Estella a okamžitě o krok ustoupila.

Smíšek je všechny ignoroval a opatrně vzal Estellinu ruku do své.

"Já… miluji tě. Od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl. Už tehdy, jak se mě v Dnu Pytle snažila zabít. Myslím na tebe celé dny a noci. Nikdy jsem předtím nikoho nemiloval. Jen tebe."

Estella chvíli jen lapala po dechu. "Taky ses mohl zmínit," vykoktala nakonec.

"Nebyl jsem si jistý, jestli ke mně cítíš to samé," vysvětlil neobratně Smíšek.

"A z čeho jsi teď tu jistotu nabral, smím-li se zeptat?" dupla Estella nohou a vzdorně se mu podívala do očí.

Esmeralda se Saramírem se na ně jen bezhlase dívali a vypadalo to, že jsou konverzací před sebou příliš šokovaní na to, aby dokázali jakkoliv jednat.

Smíšek ani Estella si jich absolutně nevšímali.

Smíšek opatrně vzal Estellu za bradu a začal ji hladit po tváři.

"Kdybys mě nemilovala, nečervenala by ses pokaždé, když se mnou mluvíš. Nechvěla by ses, kdykoliv se tě dotknu. Nebo by ses na mne nedívala, tak jak se na mne díváš, když si myslíš, že se nedívám…" snažil se objasnit celou věc Smíšek.

"To musíš být pořád tak zatraceně chytrý?" povzdychla si Estella.

"No, chtěl jsem mít jistotu. Víš, jak by bylo hloupé, kdyby…," pokračoval Smíšek, který sice zřejmě velice chytrý byl, ale zároveň měl zřejmě dost špatný cit pro kouzlo okamžiku.

Estella se rozhodla jednat. Smetla mu ruku ze své tváře, chytla ho za ramena a přitáhla si ho v jemném polibku.

"Jsou okamžiky, kdy je lepší méně mluvit… a myslet," zašeptala mezi polibky a přivinula se k aktuálně naprosto šťastnému Smíškovi.

Saramír konečně našel hlas.

"Smělmíre Brandoráde, co to má znamenat? Kdo to vůbec je?" vybuchl.

Smíšek o pár kroků ustoupil a ochranitelsky Estellu oběma rukama objal.

Estella zavřela oči a pevně se k Smíškovi přitiskla. "Jmenuji se Estella. Estella Bulvová," řekla tichounce.

Esmeralda se prudce otočila. "Lotova…?"

"Lotova žena," špitla Estella.

Po jejím prohlášení zavládlo ticho jako v hrobě.

"Smělmíre, víš vůbec, co je tahle… ženština zač?" zeptal se Saramír a hlas mu přetékal odporem.

"Ano. Všechno mi řekla. A není to tak, jak si myslíte. Loto ji k tomu přinutil…"

"Ticho!" zaječela Esmeralda a očividně se přestala ovládat. "Lže ti. Všechno co ti řekla, jsou lži. Ty jsi tady nebyl, ty nevíš, co napáchala. Co schvalovala. A teď…," řekla a chytila Estellu pevně za rameno. "Okamžitě odejdi, Estello. Vypadni tohoto domu!"

"Ne!" vykřikl Smíšek a smetl matčinu ruku. "Je moje snoubenka a zůstane tady. Miluji ji."

"Okamžitě ji pusť. Nemůžeš ji milovat. Je… zrůda. Není pro ni žádná láska."

Smíšek demonstrativně políbil Estellu na vlasy.

Esmeralda zbledla.

"Já pro ni lásku mám. A chci si ji vzít za ženu."

"To nemůžeš udělat!" zařval Saramír. "Nemůžeš si vzít ji! To nedovolím!"

"Ty už do toho nemáš co mluvit, otče," řekl pevně Smíšek.

"Že nemám? Tady jde o čest rodiny! Co by tomu lidi řekli. Můj syn a vezme si vdovu po Lotovi Pytlíkovi ze Sáčkova!"

"Lidé mě nezajímají," odsekl Smíšek.

"Nemůžeš si ji vzít za ženu. Rodina tě odvrhne. A ty se musíš stát pánem Rádovska až odejdu!"

"Nic nemusím," odfrkl Smíšek. "Tak se toho vzdám!"

"On se zbláznil," otočil se zbytečně teatrálně Saramír ke své ženě. "Normálně se zbláznil."

"Víš, co by se stalo, kdyby ses vzdal titulu?"

"Pánem Rádovska by se stal…" začal Smíšek a Esmeralda se zatvářila, jako když vší silou potlačuje slzy.

"… Cvali Bulva. Její bratr," dořekl Saramír.

Estella zbledla ještě víc.

"A pokud by se stal Pánem Rádovska on, bylo by nepřípustné, aby sis vzal jeho sestru, kvůli které ses byl nucen vlády vzdát," odvětila tiše Esmeralda a doopravdy se jí po tváři začaly koulet slzy.

"Musí odejít," pevně řekl Saramír.

"Pak půjdu s ní," podíval se mu Smíšek vzdorně do očí.

"Smíšku… zatahala ho Estella za rukáv. "Nech to. Já… prostě půjdu."

"Ne! Já tě neopustím," sykl Smíšek a napřímil se.

"To nemůžeš…" začal Saramír vztekle.

Smíšek ho ignoroval a otočil se k Estelle. "Máš tady nějaké věci, které nutně potřebuješ?"

Estella zavrtěla hlavou.

Smíšek přikývl.

"Omlouvám se, otče. Hodně štěstí, matko. Na shledanou v lepších časech," řekl bez jediného ohlédnutí a vykročil ze dveří.

Estella vrhla po Brandorádových omluvný pohled a vyběhla za ním.

Manželé se po sobě zničeně podívali.

Vyděděná - Kapitola pátá

Takové kratší Frodovo intermezzo aneb Frodo posunuje příběh dál. A Estella se už u Smíška definitivně zabydluje.

---

Od toho dne už uplynul pomalu měsíc. Věci se už pomalu začaly vracet k normálu. Díky Samovi a mnoha ochotným hobitům se Pytlová ulice znovu obnovila a většina škod, které Šarkan napáchal, už byla opravená. Dno Pytle bylo čisté, uklizené a útulné stejně jako kdysi. Akorát tak pro Froda, který se rozhodl dokončit Bilbovu práci a dopsat Červenou knihu.

Frodo namočil brko do inkoustu a udělal za větou tečku. Byl teprve na úplném začátku.

Pak pero položil a zaklonil se. Co asi teď dělají jeho bratranci? Naposledy je viděl asi předtím měsícem. Tehdy se sešli v hospodě u Zeleného draka, aby oslavili svou cestu. Smíšek jim také vysvětlil všechno o záležitosti Estella, celý její příběh. Prozatím ji schovával u sebe v pokoji a čekal, až bude po všem a ona bude moci vyjít. Ale vypadalo to beznadějně. Když předtím slavnostně otevřeli Zamčené díry a vynesli ven zesláblého Cvaliho, nezmínil se o své sestře ani slovem. Smíšek pak několikrát mluvil s Bulvovými, ale vypadalo to, jako by se zkrátka rozhodli na svou dceru zapomenout. Nevyslovovali její jméno, neposlouchali jeho argumenty a chovali se, jako by nikdy neexistovala. Zradila je. Pošpinila jejich čest a navíc o tom všichni věděli. Celý Kraj. Vážnost rodiny Bulvů rázem prudce klesla. Kdyby to zůstalo utajeno jen v rámci rodiny, která by pak mohla vše ututlat, bylo by všechno v pořádku. Ale Loto se svého času postaral o to, aby o Estelle věděli všichni. Musela s ním jezdit na jeho cesty po Kraji a tvářit se souhlasně, když bral lidem jejich úrodu pro spravedlivé dělení. Tehdy si proti ní nikdo nic říct neodvážil, ale teď to byla katastrofa. Její jediné štěstí bylo, že o tom, že je u Smíška ví jen Frodo, Sam a Pipin, protože jinak by musela asi odejít z Kraje. Zřejmě uplyne ještě hodně vody, než vezmou ostatní Estellu na milost.

Od toho dne jim Smíšek často posílal dopisy. Líčil, co se kde v Rádovsku děje, jak se má Estella a jak Bulvovi stále ignorují jeho snahy celou situaci jim vysvětlit. Zřejmě se potřeboval někomu svěřovat.

Pipin byl zase celý ten večer podivně smutný, zamlklý a jakoby nepřítomný. Všem bylo jasné, že ho něco trápí, ale nikomu neřekl co. Potom odjel hned, jak to šlo a od té doby ho ani nezahlédli. Nikdo nevěděl, co se mu stalo a on to nikomu neplánoval vykládat. Na všechny otázky jen odmítavě mávl rukou a uzavřel se ještě víc do sebe. Byla pravda, že v Kraji pomáhal, kde mohl, ale úzkostlivě se svým přátelům vyhýbal a oni o něm tedy věděli jen z doslechu.

A Sam? Sam se jako jediný z nich dokázal dokonale vrátit do starých kolejí. Byl šťastný, že je doma a nějaká Estella, nebo nedej bože tajemné Pipinovo trápení mu onu radost rozhodně nemohlo pokazit. Také na ně neměl moc čas. Celý měsíc se jen oháněl, aby dal všechno zase do pořádku a spolu s ostatními pomáhal obnovovat Kraj.

Ozvalo se cinknutí domovního zvonku a Frodo se překvapeně zvedl. Kdo to může být?

K jeho nesmírnému překvapení to byl Pipin. Byl pohublý a vypadal uštvaně.

"Frodo…," zachraptěl.

"Pojď dál!" vyzval ho šokovaný Frodo a ustoupil ze dveří.

Pipin ale zavrtěl hlavou.

"Potřebuji… potřebuji… dovolil bys mi bydlet ve Studánkách? Já už doma nevydržím, potřebuji někam jinam," šeptal rychle.

"Ale…"

"Prosím!"

Frodo zavřel oči. "Počkej tady, dám ti klíč. Samozřejmě že tam bydlet můžeš."

Po chvíli se Frodo vrátil i s velkým železným klíčem. Podal ho svému bratranci, který si ho od něj vzal.

"Díky moc, ani nevíš, jak moc mi to pomohlo!" Pipin se otočil a odcházel. Beze slova vysvětlení, proč proboha tak urgentně potřebuje klíč od Studánek.

"A… Pipe? Neřekneš mi co se děje? Proč už nechceš bydlet doma? Proč tak hrozně spěcháš?"

Pipin sklopil oči a zavrtěl hlavou. "Promiň, Frodo. Ono… je to složité… asi to nic není… ne, promiň," s tím mu mávl na pozdrav a ztratil se ve tmě.

Frodo ještě dlouho zíral opřený o dveře a přemítal, co měla tahle návštěva vlastně znamenat. Pak přešel dovnitř, sedl si ke stolu a napsal dopis Smíškovi.

"Tady máš nějaké knihy, musíš se tu hrozně nudit," zacouval Smíšek do svého pokoje se stohem bichlí.

"Ne, je to tady úžasné," odvětila Estella a se smíchem zavřela dveře.

Smíšek pečlivě knihy vyskládal na stůl u okna a položil Estelle ruku kolem ramen.

"Neboj, to bude dobré," uklidňoval jí. "Nějak to zvládneme."

Estella se k němu přitulila a nechala ho, aby ji hladil po vlasech.

"A Smíšku?"

"Ano?"

"Proč mi vlastně pomáháš? Tolik jsi toho pro mě udělal. Schoval si mne u sebe doma, přenechal mi svou postel, nosíš mi jídlo, knížky, bavíš se se mnou, snažíš se mé rodiče přesvědčit, aby vzali na vědomí, že existuji, podstupuješ kvůli mně takové riziko… proč? Proč to děláš?"

Smíšek pokrčil rameny.

"Nevím. Možná proto, že máš ještě naději."

Vyděděná - Čtvrtá kapitola

Estella dovypráví svůj příběh. O smrti Lota Pytlíka i jeho první a poslední oběti a také o tom, proč zůstala zamčená sama v prázdném pokoji v srdci Kopce. Na Smíška to udělá dojem a rozhodne se, že se ji pokusí chránit.

A konečně se dozvíte příběh dýky, která je tady na tom obrázku.

---

"Ten Loto a jeho ženuška nám jen překáží. No tak, nebudou se bránit. Co jsem ti říkal, Červe? Budeš mě poslouchat? Prostě je zab ve spánku. To ty umíš, Červe, ne?" slyšela Estella zlý hlas za dveřmi, zatímco poslouchala u klíčové dírky. Pak se ozvaly spěšné kroky a chodba byla opět tichá.

Estella se otočila na svého manžela, který zhrouceně s hlavou v dlaních seděl na pohovce.

"Chtějí tě zabít," řekla Estella tiše.

"Předpokládal jsem to," pokrčil rameny Loto. "Stejně si dělají, co chtějí. Není se proti nim jak bránit. Jsme ztraceni," vzápětí zachytil Estellin opovržlivý a hluboce znechucený pohled.

"Estello… omlouvám se. Omlouvám se, že jsem tě do tohohle zatáhl. To jsem nechtěl. Nikdy jsem si nemyslel že…"

"Že by někdo byl ještě horší než ty," dokončila Estella.

Loto se na ní podíval. Po tváři mu stékaly slzy. "Je mi to líto. Nechtěl jsem, aby to skončilo takhle. Nechci tvoji smrt."

Estella se ušklíbla. "Nepovídej."

"Já… byl jsem hlupák. Myslel jsem si, že lze lásku získat násilím a výhružkami. Udělal jsem hrozné chyby. Nikdy jsem tě neměl nutit. Nikdy jsem ti neměl ubližovat a vydírat tě."

"Pozdě." Estelle se srdce ani nezachvělo. Ten hobit jí ublížil příliš moc na to, aby mu mohla odpustit.

"Já… chtěl bych svou chybu napravit. Alespoň trochu. Zachráním tě," řekl po chvíli a vstal.

"Jak?" pokrčila rameny Estella.

Loto ukázal na skříň stojící za dveřmi. "Šarkan chce především moji smrt. Dnes v noci nás má Červivec zabít. Ale já budu připravený. Zaměstnám ho na tak dlouho, abys stihla utéct. Schováš se tady v té skříni. Červivec si tě nevšimne. Budeš moct vyklouznout ven. Schovej se v Třetím pokoji, víš v kterém, nechala ho postavit ještě má matka, a zamkni se tam. Připravoval jsem ho pro případ nutnosti."

"Kdyby proti tobě vypukla vzpoura," dodala ironicky Estella.

Loto přikývl. "Má masivní zámek a dveře jsou dobře usazené, nedají se vyrazit. Pokoj nemá okno, a je úplně u srdce Kopce. Nikdo se tam k tobě nedostane. Pod postelí je tajná skrýš. Mělo by tam být dostatek jídla, svíček a dalších věcí na několik týdnů. Voda je v koupelně, která k pokoji přiléhá. Vydržíš tam dost dlouho na to, než přijde pomoc."

Estella suše přikývla. Pochybovala, že něco takového opravdu existuje. Měla prostě jen dojem, že Loto chce být litován. Litován pro sebeobětování.

Loto si sundal vestu a z ukryté kapsy vyndal dlouhou dýku. "Tohle je moje poslední zbraň. Mám ji celou tu dobu připravenou, abych se mohl bránit, kdyby se mě pokusili zabít. Dám ti ji. Budeš jí potřebovat."

S tím jí dýku podal.

Estella chvíli stála mlčky a potěžkávala chladný kov v ruce. Najednou měla dojem, že Loto svá slova míní opravdu vážně. Že ji opravdu chce zachránit. Že mu na ní záleží víc, než na sobě samém.

"Proč to děláš?" zeptala se po chvíli. "Proč mi pomáháš. Proč neunikneš sám? Víš, že já tě nenávidím. Proč to tedy děláš?"

"Možná proto, že máš ještě naději. Chci jen odčinit alespoň část svých chyb," odpověděl Loto.

"Žádná naděje není," řekla Estella tiše. "Pokud mě dostane Šarkan, zabije mě. Pokud mě dostane, jak ty říkáš, pomoc, uvězní mě v Zamčených děrách. Má rodina mě odvrhla a celý Kraj mě nenávidí," dalo jí dost práce, aby nedodala "Kvůli tobě."

Loto sklonil hlavu a neodpověděl.

Estella si jen povzdychla a přisedla si k němu na postel.

Venku se začalo šeřit a po chvíli se za oknem rozhostila úplná tma.

"Měla by ses jít schovat, nevím, kdy přijdou," řekl Loto a nabídl jí ruku.

Estella nabízenou pomoc ignorovala a vstala sama. Pomalu přešla ke skříni a otevřela dveře.

"A Estello?" zavolal na ní Loto. "Až zemřu, nepřemýšlej o mně prosím tak zle."

Estella zavřela oči. Po chvíli však sebrala odvahu a pomalu přešla k němu. Vtiskla mu letmý polibek na rty. Potom se, jako by se v ní něco zlomilo, rázně otočila a zavřela za sebou dveře skříně.

Umínila si, že nesmí usnout. Jestliže usne, bude Lotova oběť k ničemu. Ale stejně se jí tu noc spánek vyhýbal. Byla moc rozrušená, než aby mohla klidně snít. V každém zavrzání, jak se Loto na posteli převalil, slyšela Červivcovy kroky a v každém zakvílení větru Lotův smrtelný chrapot. Když tedy uslyšela zvuk otevíraných dveří, dostala málem infarkt. Slyšela těžké, plíživé kroky. V duchu viděla Červivce, jak se pomalu blíží k Lotově spící siluetě. Ozval se zvuk, jako když řežete plátno, a výkřik. V tu chvíli už Estella na nic nečekala a vyklouzla ze skříně a z pokoje ven. Tiše, jak to jen hobit dokáže, se plížila Dnem Pytle a snažila se ignorovat zvuky zoufalého zápasu, který se ozýval z pokoje za ní. Náhle Lotův křik umlkl v půli. Estella zpanikařila a rozeběhla se. Jako vítr se prohnala zbylými pokoji, až konečně rozrazila dveře místnosti, kde byl třetí hostinský pokoj. Ozvaly se zvuky pronásledování. Estella vklouzla dovnitř a chtěla přibouchnout dveře. Ale moc pozdě. Kdosi vsunul do mezery nohu a teď vši silou tlačil proti Estelle. Dveře se začaly otevírat. Estella zoufale jednou rukou pevněji uchopila rukojeť dýky a vší silou po noze bodla. Ozval se strašlivý výkřik a síla tlačící na dveře náhle povolila. Estella rychle zabouchla a zamkla. Dýku stále svírala v ruce.

Estella svírala dýku, kterou ji předtím Smíšek vyrazil z ruky.

"To je ona," řekla prostě.

Smíšek si ji od ní převzal a pozorně prohlédl. Pak jí položil na stůl a podíval se Estelle do očí.

"Bylo ještě potom něco dál?"

"Co by. Zavřela jsem se v pokoji a podařilo se mi tam vydržet. Šarkan se několikrát pokoušel nechat ty dveře vyrazit, ale nikdy se mu to nepodařilo. A pak jste přišli vy. A já nehodlám jít do Zamčených děr. Nepřinutíš mě k tomu. Neudělala jsem nic špatného!" Už zase křičela.

Smíšek si stoupl a zadíval se na velice rozrušenou dívku před ním. Pak ji pomalu, opatrně objal. Jako by v jeho náručí roztála. Už nebyla bojovná a rozzlobená. Začala plakat.

"Šššš… to bude dobré," konejšil ji a neobratně hladil po zádech, zatímco mu horké slzy máčely límeček košile.

"Ne… nebude… nemám kam jít… Loto… zničil mi život… nenávidí mě… všichni mě nenávidí… nemůžu nic dělat…," škytala Estella a zoufale ho objímala. Celé napětí předchozího roku se v ní najednou vzbouřilo a ona se ztratila ve víru emocí.

Smíšek zoufale přemýšlel. Co udělat? Zamčené díry si nezasloužila, to bylo jasné. Ale věděl to jen on. Co udělat? Co mohou dělat?

"Můžeš bydlet u mě," řekl po chvíli. "Brandov je velký, nikdo si tě nevšimne. Mohu tě schovat u sebe v pokoji. Počkáš tam, dokud se situace neuklidní a pak uvidíme"

"To bys udělal?" zvedla Estella překvapeně oči.

Smíšek se usmál.

"Frodo, kde je Pipin?" zeptal se Smíšek svého staršího bratrance.

Frodo pokrčil rameny. "Odjel, už před nějakou dobou. Vypadalo to, že má starosti."

"Hmm… a bratranče? Mohl bych si půjčit tvého poníka?" otázal se hbitě Smíšek.

"Jistě," zvedl Frodo překvapeně obočí.

Ale Smíšek se jen zaculil a zmizel zpátky v chodbách Dna Pytle.

"Fosko, odjíždím do Rádovska. Kdyby se na mě někdo ptal, budu doma, ano?" oslovil hobita.

Fosko přikývl. Smíšek se usmál a vyšvihl se na svého poníka. Kousek od něj už na Frodově poníkovi seděla Estella a snažila se tvářit nenápadně.

"A co bude s ní? Máme ji zavřít v Zamčených děrách?" zeptal se Fosko a trhl ramenem směrem k Estelle.

Smíšek zavrtěl hlavou. "Já si jí vezmu na starost a potrestám ji, jak zaslouží. Zamčené díry se musí zrušit."

"Samozřejmě, pane," přikývl Fosko a odcupital pryč.

Smíšek na Estellu mrkl a vyjeli na cestu.