Vyděděná - Jedenáctá kapitola

Poslední kapitola! Cvali Bulva přijede do Studánek vyřídit pár drobností se svou sestrou. A ublíží to úplně všem.

A Estella? Estella má také své malé tajemství, které už ale brzy bude ne zas tak malé a měla by ho tedy Smíškovi říct...

---

Smíšek se okamžitě zvednul a rozeběhl se ke dveřím. Pipin ho následoval.

"Ahoj Pipine!" pozdravil nejmladšího hobita Cvali bodře. "Zdravím, Smělmíre," dodal o poznání příkřeji směrem ke Smíškovi. Estellu naprosto ignoroval.

"Půjdeš dál? Nechceš něco k zakousnutí, zrovna jsme snídali," opatrně se zeptal Pipin.

"Ne, stavil jsem se jen na chvíli. Musím něco vyjednat s mou bývalou sestrou," řekl a z hlasu mu odkapávala zloba.

Estella zbledla. "Cvali…"

Cvalimír zavřel dveře a pohlédl na hobity. "Chci s Estellou mluvit o samotě."

Smíšek přikývnul a zmizel za dveřmi jídelny. Pipin hned za ním.

Sourozenci osaměli.

Cvali vzdorně sledoval svou sestru, která stála se založenýma rukama a tvářila se vzpurně.

Chvíli bylo ticho.

Pak Cvalimír Bulva promluvil

"Mám ti říct, že tě otec vyloučil z rodiny. Už nepatříš mezi nás. Chtěl ti dát ještě šanci, ale když sis omotala kolem prstu chudáka Smíška, ztratil s tebou trpělivost."

Ta slova zasáhla Estellu jako dýky. Opřela se o stěnu a přerývaně dýchala.

"Ale já jsem… netuším o čem…," váhavě koktala.

"Nelži!" vypískl Cvali. "Moc dobře víme, o co ti jde. Chceš moc, že? Proto sis vzala Lota. A když byl Loto poražen, nesnesla jsi pomyšlení, že bys o tu sladkou vidinu přišla, co? Proto sis našla ubohého Smíška a rozhodla se, že se staneš Paní Rádovska, že ano?"

Estelle se rozlil po tváři ruměnec a její přirozená vznětlivost vyhrála nad strachem a šokem. Vztyčila se nad svým bratrem.

"To bych… to bych přece nikdy… já ho miluji… JAK SI VŮBEC MŮŽEŠ MYSLET NĚCO TAKOVÉHO?" poslední slova vykřikla.

Cvali podvědomě couvl. Sice jí převyšoval o půl hlavy, ale z Estelly vyzařoval takový vztek, že jí málem vystupovaly obláčky páry z uší.

"Je to tak!" to už zařval také. "Obalamutila jsi mého kamaráda, hobita, který tě měl rád a přetáhla si ho na svou stranu! A za trest tě otec vyloučil z rodiny."

"Neobalamutila, říkám pravdu," ječela Estella. "A že mě vyloučil? Budiž. Čekala jsem to. Jste všichni stejní. Všichni - stejní - hlupáci," při poslední větě ho za každým slovem píchla prstem do břicha.

Cvalimu tekl po tváři pot. Rozhodl se trošku změnit téma. Hluboce se několikrát nadechl a vydechl, aby se uklidnil. Pak pokračoval nebezpečně tichým hlasem.

"Přijel jsem pro perlový náhrdelník z babiččina dědictví."

"Cože?" vyštěkla jeho sestra.

"Jsi vyloučena z rodiny, už ti nepatří. Dej mi ho, než nechám rozhlásit, že jsi ještě ke všemu zlodějka!"

"Dala mi ho k mému narození," zaprotestovala Estella.

"Nezájem!" štěkl Cvali.

Estella přimhouřila oči. Otočila se na podpatku a rázně odešla.

"Tady ho máš. Bratříčku," ušklíbla se, když se i s náhrdelníkem vrátila a podala ho Cvalimu. Krásný perleťový náhrdelník, své dědictví a po odchodu z domova jediný majetek.

Cvali si ho od ní beze slova vzal.

"Je to všechno?" pokračovala Estella zvýšeným hlasem. "Nebo mi snad chceš oznámit ještě něco?"

"Všechno, Estello," chladně odpověděl Cvali a otočil se. "Je mi líto, že jsem tě ztratil. Že ses změnila," dodal, když procházel dveřmi.

"Já se nezměnila. Já ne," křikla za ním Estella a rázně dveře přibouchla. Vzápětí se po nich svezla v záchvatu potlačovaného pláče.

Cítila, jak ji někdo opatrně položil ruku na rameno.

"Smíšku?" zeptala se mezi vzlyky a obrátila se, aby viděla tvář svého nejmilovanějšího hobita na světě.

"Ano?"

"Slyšel jsi to?"

Smíšek přikývl. "Bylo dost obtížné to neslyšet," pousmál se.

"Ale nevěříš mu, že ne? Nevěříš, že bych… Že bych… Že bych tě jen využila… Nevěříš tomu, že ne?" škytala a zoufale ho objímala.

"Samozřejmě že ne," odpověděl jí s úsměvem Smíšek a políbil ji na ucho.

"Smíšku?" zavolala Estella a opatrně k němu přistoupila. Smíšek seděl u stolu a něco psal.

Od Cvaliho návštěvy už uplynulo hodně vody, ale rány se ještě tak úplně nezahojily. I když se to Estella snažila skrývat, Smíšek věděl, že po nocích vzlyká pro svého bratra a pro domov, který ztratila.

"Ano drahá?" otočil se k ní s úsměvem a zavřel tlustou knihu, do které právě vpisoval nějaké řádky.

"Smíšku… já… my… budeme mít miminko," špitla Estella a vypadala tak zoufale, až to bolelo.

Smíšek se na chvíli zatvářil zaraženě. Estella zbledla.

"Opravdu? Ale... ale to je úžasné! To je prostě skvělé!" rozzářil se nakonec a Estelle splynul ze rtů úlevný povzdech.

"Takže ty se nezlobíš?" pípla.

"Proč bych se měl zlobit? Vždyť to je… prostě skvělé!" jásal Smíšek a stáhl si ji na klín. "Naše první dítě!"

Estella ho políbila, ale po chvíli se mu vymanila a vážně se mu podívala do očí. "Ale… víš… měli bychom se vzít. Než se to malé narodí. Už tak je dost špatné, že spolu žijeme tak dlouho a přitom nejsme manželé, ale to dítě…"

Smíšek zachmuřeně přikývl. "Můj otec nás ale neoddá."

"Já nemyslela tvého otce," podotkla Estella. "Ale budeme muset rychle. Pipin mi říkal, že se Frodo chce vzdát svého úřadu o slunovratu."

Když ten plán teď Smíšek promýšlel, musel uznat, že je geniální. Starosta Kraje měl samozřejmě právo oddávat. A bylo jen na jeho rozhodnutí, koho oddá. Pokud byl tedy starostou Frodo, neměli se čeho bát. Jediná komplikace byl čas. Do Slunovratu zbývaly dva dny. Na cestu se tedy vydali velice rychle. Tak rychle, že ani neměli čas napsat Frodovi dopis. A proto se není co divit, že byl příštího dne večer Frodo Pytlík velice překvapen, když mu na dveře zaklepal Smíšek, za ruku se držící s Estellou a s otázkou "Oddáš nás?" na rtech.

"Ehm… jste si jisti že…," namítl Frodo, když ho Smíšek popadl za ramena a vmanévroval do salonu.

"Ano!"

"Ale… tohle není… má to být velký obřad. S rodinou, kamarády, hostinou a tak."

"Přivezli jsme nějaké houby," přičinlivě mu Pipin strčil pod nos košík. "A já jsem rodina a kamarád v jednom. Můžeš mě pokládat za svatebčana," dodal a ušklíbl se.

"Ale to nejde!" protestoval Frodo, zatímco mu jeho bratranec podal šerpu.

"A proč ne?" otázal se Pipin a bylo vidět, že se výborně baví.

"Je Pán Rádovska! Nečeká se od něj, že se bude brát tady. A takhle," namítal Frodo.

"Je to naše jediná šance!" Podíval se mu do očí Smíšek. "Jestli nás neoddáš ty, tak už nikdo jiný. A Estella čeká dítě. Musíme se vzít!"

Frodo zavřel oči a v duchu zvažoval všechny následky. "Tak dobře," řekl nakonec. "Ale Saramír mě zakousne," špitl potichu.

Estella se rozzářila a dala mu pusu na tvář. "Děkujeme!"

Frodo se zatvářil zmateně a lehce se začervenal.

"Tak, tak dobrá. Ano. Chytněte se za ruce," řekl Frodo a lehce se zadrhával.

Pipin mu podal pohár s vínem.

Frodo přes Smíškovy a Estelliny spojené ruce přehodil šerpu a pozvedl pohár s vínem.

"Tak jako víno vyroste díky lásce toho, jež se o něj stará, tak manželství roste díky lásce dvou spojených duší," řekl slavnostně a dal půlku vína vypít Smíškovi. "Tak jako se víno mění z trpkých kuliček v lahodné pití, tak i soužití dvou mladých lidí se mění v sladké manželství," pokračoval a dal vypít zbytek vína Estelle. "A tak jako se víno nikdy nezkazí, tak i vaše manželství bude věrné a radostné," dořekl Frodo s nyní už širokým úsměvem. "Tímto vás prohlašuji za právoplatné manžele!"

Estelle se zatočila hlava, když si ji Smíšek přitáhl v prvním manželském polibku.

Bylo to tak jednoduché. Nebyla to svatba podle všech pravidel, ale svatba to byla. A rozhodně to bylo něco, na co bude nejen ona (dle Frodova maličko zoufalého výrazu) vzpomínat až do smrti.

A Smíšek měl zatím pocit, že jestli tohle je začátek jejich manželství, tak zbytek bude všechno jen ne klidný. A všechno, jen ne normální. Ale co v jeho životě kdy bylo normální?