Vyděděná - Devátá kapitola

Do Studánek přijel posel od vladyky, vyřídit třem hobitům pár zpráv. A je to posel, který pořádně zahýbá celou domácností a nejvíc nejmladším z hobitů. A Smíšek začíná dostávat podezření, že se tady něco kuje za jeho zády.

---

Pipin pomalu vzal za mosazný knoflík u dveří, otočil a otevřel. Před ním stála malá postava, zachumlaná od hlavy až k patě v těžkém plášti.

"Kdo tam?" zeptal se Pipin a vzápětí zalapal po dechu. Postava si sundala z hlavy kápi a upřela na Pipina své neuvěřitelně modré oči.

"Můžu dál?" ozval se jemný hlas.

Pipin chvíli vypadal, že dveře okamžitě přibouchne, ale pak beze slova ustoupil do stínů chodby.

Postava se nešťastně usmála, vstoupila dovnitř a zavřela za sebou dveře. Vzápětí se zapotácela, když se jí do náruče vrhla Estella.

"Diamanto!" vyjekla Estella a objala svou nejlepší kamarádku.

"Tohle je Diamanta Bralová, moje nejmilejší přítelkyně. Víš, ta jak jsem si s ní teď tolik psala," jásala Estella a představovala Diamantu Smíškovi, který se pobaveně usmíval.

"Diamanto, tohle je můj… snoubenec," řekla Estella a mrkla na Smíška, "Smělmír Brandorád."

"Těší mě," usmála se Diamanta a podala mu ruku.

"A tohle je…," řekla Estella a otočila Diamantu k Pipinovi.

"My se známe," řekl Pipin tiše.

"Moc dobře," dodala Diamanta a podívala se na něj. Pipin sklopil oči.

Estella zaváhala.

"Mám vám vyřídit nějaké zprávy od vladyky. Byla jsem vyslána jako posel," řekla Diamanta nakonec.

Smíšek s Estellou se po sobě nervozně podívali.

"Tak na to bychom se měli raději posadit," řekl Smíšek nakonec a otevřel dveře do obývacího pokoje.

Smíšek, Estella a Diamanta si sedli kolem stolu. Pipin stál u dveří, opíral se o zárubeň a pozorně je sledoval. Ale odmítl si k nim přisednout.

"Víš, Estello. Chtěla jsem za tebou přijet. Hrozně jsi mi za tu dobu chyběla. Ale Rádovsko je moc daleko. Můj otec by mě samotnou nepustil a nikoho jiného jsem s sebou vzít nemohla. Mí bratři jsou přesvědčeni o tom, že jsi nás všechny zradila a odmítají mě poslouchat, když jim říkám, že to bylo jinak. Moje vesnice se se mnou už pomalu přestává bavit, protože všichni ví, že tě mám ráda."

"Promiň…," začala Estella.

Diamanta se pousmála. "Ale pak za mnou přišel vladyka s tím, že potřebuje posla, který by vám vyřídil jeho vzkaz. Věděl, že s tebou kamarádím a že mě budeš poslouchat spíš než někoho jiného. Souhlasila jsem. Byla to možnost, jak se za tebou podívat."

Pipin s sebou trhl.

"A co nám máš vyřídit?" zeptal se Smíšek a objal Estellu ochranitelsky kolem ramen.

Diamanta se začervenala a podívala se na Pipina. "Víte…," začala váhavě, "… není úplně slušné, aby neprovdaná dívka bydlela v jedné domácnosti se dvěma muži," vyhrkla nakonec a vypadala, že by se nejraději propadla hanbou.

Pipin vytřeštil oči a zalapal po dechu. "Ale vždyť oni dva spolu… já bych přece nikdy… opravdu si o mne tohle myslíš, Diamanto?" zašeptal.

"Tady nezáleží na tom, co si myslím já. Kdyby bylo po mém...," začala dívka, ale dál to nerozvedla.

Pipin prudce zbledl, přešel ke krbu a otočil se zády k nim.

Smíšek zúžil oči.

"A ještě jedna věc. Pán Rádovska poslal vladykovi dopis s tím, jak jsi utekl s Estellou," řekla Diamanta po chvíli a otočila se na Smíška. "Dohodli se, že je nepřípustné, aby tě z nástupnictví vyřadili. Už jenom kvůli tvým zásluhám v té věci daleko na severu, to s tím Frodem Pytlíkem a tak. Prý požíváš přízně samotného Krále Gondoru."

Smíšek se pousmál.

"Ale prý nemáš počítat s tím, že by vás tvůj otec byl ochotný oddat," v Rádovsku měl ale tuto pravomoc jen Rádovský Pán.

"A to je všechno?" zeptal se Smíšek překvapeně. Čekal něco víc.

"Víceméně," přitakala Diamanta.

Všichni tři chvíli seděli v hlubokém zamyšlení.

"To je tak skvělé, že jsi tady. Konečně si můžu popovídat s někým zvenku," zajásala Estella. "Nechtěla bys tady nějaký čas zůstat?"

Pipin zaťal všechny svaly a zkřivil tvář.

"To by bylo skvělé, díky moc!" rozzářila se Diamanta a Pipin zavřel oči.

"Tak pojď, ukážu ti pokoj, kde budeš moct přespat," zářila Estella, popadla ji za loket a táhla ven.

Cestu jim zastoupil Peregrin Bral. Zvysoka na ně shlížel a tvářil se absolutně netečně.

"Proč zrovna ty?" zeptal se nakonec a očima probodával Diamantu. "Můj otec má spoustu jiných lidí, které mohl poslat. Spousta hobitů by udělalo cokoliv, aby se na nás mohla podívat." V tomhle měl docela pravdu. V Kraji se rozkřikly podrobnosti o jejich cestě a jediné štěstí bylo, že Rádovsko bylo tak stranou, že za nimi moc zvědavců nemohlo. "Znám ho. Na Estelle mu vůbec nezáleží. Nedává smysl, že by poslal právě tebe až ze Severní čtvrtky jen proto, aby neranil Estelliny city. A ten jeho vzkaz… mohl poslat dopis. Není to nic zásadního ani tajného. Není to vlastně vůbec nic, co bychom nevěděli nebo neodhadli. Proč tedy? Proč nenapsal? Proč vyslal posla? Proč ty?"

"Ty víš proč," oplatila mu Diamanta pohled, proklouzla pod jeho nataženou paží a vyšla ven.

"A co to tedy mělo být?" zeptal Smíšek po chvíli.

"Co?"

"To poselství. Nedává mi to moc smysl. Co tím vlastně chtěl říct? Proč posílal právě ji?"

"Můj otec chce, abych se vrátil domů," řekl Pipin a bez dalšího slova odešel.

"Díky moc, že jsem tady mohla zůstat. Ale už budu muset odjet. Vladyka čeká na mou zprávu a rodiče by se strachovali," řekla Diamanta s úsměvem a potřásla si rukou se Smíškem.

"Dobrá, ale přijeď zase co nejdřív, bylo skvělé si s tebou popovídat," objala se s ní Estella a s úsměvem jí podávala její kabát.

Tři hobiti stáli v chodbě Studánek a Smíšek s Estellou vyprovázeli Diamantu. Strávila u nich dva dny. Teď už byl čas jet domů. Pipin se jim celé dva dny vyhýbal a většinu času trávil zamčený u sebe v pokoji. Ani teď se nebyl rozloučit. U hobitů se to považovalo za velkou nezdvořilost. Ale Smíšek usoudil, že nemá smysl ho nutit. Vypadal opravdu hodně špatně. Ale, Smíšek při tom pomyšlení zatnul zuby, až Diamantu vyprovodí, donutí svého mladšího bratrance, aby mu konečně řekl, co se stalo. I kdyby ho měl svázat.

"Přijedu, jak to půjde," slíbila Diamanta a vykročila ke dveřím.

"Bude se mi stýskat," zamávala Estella a otevřela jí dveře. Za ty dva dny úplně rozkvetla. Diamanta měla spoustu co vyprávět o tom, co se děje ve zbytku Kraje. A hobiti milují klepy.

"To mě také," usmála se Diamanta a vyšla ven. Nasedla na poníka, kterého jí už předtím Smíšek osedlal a připravil na cestu, ještě naposled jim oběma zamávala a pak tiše mlaskla a pobídla svého poníka do kroku. Za pár minut zajela za zatáčku a zmizela jim z očí.

"Počkej!" uslyšela najednou Diamanta zavolání a otočila se. Přes louku k ní běžel Pipin a mával rukou, aby ho viděla. Diamanta nadzvedla obočí, ale zastavila se.

Pipin odběhl až k ní a ztěžka oddechoval.

"Bylo by neslušné se ani nerozloučit," řekl na vysvětlenou.

"Myslela jsem, že už mě nechceš ani vidět. Ani předtím ses nechoval moc slušně," řekla Diamanta a z hlasu jí odkapával sarkasmus.

Pipin zoufale zavrtěl hlavou. "Tak to není," zašeptal, ale do očí se jí nepodíval. "Jen… je to složité."

"Složitější než předtím? Složitější než říct mi, kam jdeš?" řekla skoro neslyšně.

Pipin s sebou trhl.

"Je mi to líto. Tak hrozně líto…," úpěnlivě prosil a přitom nespustil pohled z jejích rukou, svírajících otěže.

"Ale proč…," začala Diamanta.

Pipin ji ale přerušil.

"Přišel jsem ti říct, že máš vyřídit mému otci, že se domů nevrátím. Alespoň teď ještě ne. A řekni mu, že nemá smysl, aby tě posílal. Já své rozhodnutí nezměním."

Udělal tu chybu, že se jí podíval do očí. Intenzita toho smutného pohledu ho přikovala na místě.

"Přála bych si, aby to bylo jako dřív," řekla Diamanta.

Pipin se odvrátil.

"Pořád tě miluju," řekla tiše.

Pipin na chvíli strnul, ale pak se obrátil a co nejrychleji utekl pryč.