Čtvrtý rok na blogerském nebi

A máme tu již čtvrtý rok. Ani to nepřijde, že? Ale je pravda, že jakýsi posun nastal, a to vskutku velký. No kdo si ještě pamatuje Samovy trable? A je tu ještě někdo, kdo četl první pozvánku na Den hobitů? A kdo má v živé paměti toto podobné shrnutí, toho čísla první? Ať již to jste Vy nebo ne, dnes se před Vámi otevírá shrnutí čtvrté.

---

Již tradičně započneme odkazem na shrnutí Třetího roku .

Duben započal aprílem a aprílovým článkem. Tím letos byla povídka, v níž se poprvé představil elf Cirkumflex. Cirkumflex byl sympaťák a sklidil při veřejném čtení na Oslavě zničení Prstenu ovace. A co vy? Souznili jste s ubohým elfem v Tichém porozumění? Vzápětí jsme vydali propozice Druhého ročníku soutěže O Gondorský semenáček. Polly představila design svého miláška - své kytary. A to ještě netušila, že tato má být vbrzku nahrazena... Za reportáž se dá jistě počítat i článek Silmaril na čele. Vylíčení jak to dopadne, když se dvě hobití slečny z Mittalmaru vydají hrát elfí pár Feanora a Nerdanel. Ovšem článek o Radostinách a první část Rádovských 2016 reportáží už jsou zcela jistě. Polly vydala článek o svých příspěvcích do Projektu Ilustrace. Polly napsala taktéž velikonoční povídku tohoto roku - Za proutím na pomlázku. Když jsme u těch povídek, Tani vydala svou povídku V dobrém i ve zlém, zabývající se zajímavým tématem elfů zničených mučením. A důležitým výročím je jistě náš Pětistý článek. Ano, v tomto roce dosáhl počet článků vydaných na Mittalmaru rovných 500.

V květnu jsme pokračovali s vydáváním reportáží. Vyšel druhý díl Rádovských. A taktéž povídání o naší zimní slavnosti - Novoroku 2017. A samozřejmě o Oslavě zničení Prstenu 2017, kde proběhl náš historicky druhý a zřejmě na nějakou dobu poslední koncert. Opravdovým novým příspěvkem jistě byla Pomněnčina básnička Schody, první naše vydaná poezie. Ale další na sebe nenechala čekat dlouho. Huan je jistě geniální báseň mladé nepochopené tolkienistické generace. Eluškvooor! Zajímavý byl jistě i článek o Mapách a aplikované středozemské geografii. Pokud jste se u Huana dostatečně nenasmáli, mohli jste to napravit u článku s výběrem některých našich Hlášek. A z rodokmenových článků jste si mohli přečíst něco více o Brandorádech a Pytlících. Povídky byly zastoupeny Třemi sliby - povídkou z hobití minulosti, pojednávající o Raddovi z Blat.

S poezií jsme se mezitím opravdu rozjeli a v červnu vyšel i článek nazvaný Poetické pokusy. Myslím, že název mluví za vše. Jak jsme již uváděli, na OZP proběhl náš druhý koncert. A Jak se takový koncert dělá, jste se mohli dočíst právě tento měsíc. Stejně i, jak to s námi a koncerty vlastně Bude dál. Tani představila své dva Akvarelovníky - I. a II. Zajímavostí může být, že některé z těchto obrázků se dostaly na Písně Středozemě jako ilustrace k písním. Protože jsme dlouho nezveřejnili žádné postřehy, byl vydán článek Od Morgotha k bandorám. A jako edukační a návodný materiál vyšel článek o Hrách. Rozhovor s Laisi vyšel rozdělen na dvě části - první a druhou . Rozhovor byl výjimečně bez nahrávky. A poslední článek byl o našem Prázdninovém režimu.

Červenec započal rodokmeny. Tentokrát vám byl představen rod Bulíků. Z reportáží a zážitků jste se mohli dozvědět něco více o letošní Oslavě vykvetení mallornu - I. a II. Ze soudku reportáží bychom jistě mohli zmínit taktéž Ennorathy. Naše více či méně pravidelná setkání a hovory s dalšími příznivci tolkienova díla. V tomto článku jsme zmínili krátké reporty z několika těchto setkání. Ilustrace byla zastoupena Pollyinou Bílou radou, doplněnou o krátkou povídku. Soutěž O Gondorský semenáček v tomto měsíci připomenuta souhrnem kratičkých fejetonků Z deníčku porotce.

Srpen byl poměrně chudým měsícem. Dvakrát jste se mohli pohrabat v hobitích rodokmenech. S rodinou Bulvů jste se seznámili v článku jediném, zato Křepelkovic byli z důvodu velké rozvětvenosti rozdělení na články dva. Protože loni jsme se v soutěži potýkali s nedostatečnou účastí, rozhodli jsme se to letos vyřešit větší Propagací. A o tom, jak věru masivní nábor proběhl, jste se mohli dočíst v tomto článku. A Laisi Finwen nám laskavě poskytla k vydání svůj článek Elf nebo hobit, který se odvozoval z naší společné přednášky prezentované na TolkienConu, jež se zabývala podobnostmi a rozdíly mezi elfí a hobití rasou. A ukázala, že možná mají společného mnohem více, než by se na první pohled zdálo.

V září jsme zveřejnili první tří díly naší reportáže z tábora Vlaštovky 2017, který měl letos téma Dvou věží. Tábor byl skvělý, opět jsme se postavili několika osobním výzvám (o palanatíru se Irith zdá ještě teď...) a skončili vlastně docela dobře. Zkrátka první tři části jsou zde I. II. a III. O prázdninách na táboře jsme předali Terce Trpaslíkovi a Dominikovi náš svatební dar. Středozemskou deskovou hru Rychlá pošta. Tvořili jsme několik týdnů a myslím, že to vlastně byla vážně zábava. Vyhlášena byla i Výzva ke Dni všeho hobitstva, již čtvrtá v pořadí. Ten se uskutečnil jako každý rok 22. září, tentokrát v Liliové čajovně. Sešlo se nás tam docela dost a o program nouze nebyla. Tradiční nálož rodokmenů byla zastoupena Křepelkovic rodinkou podruhé. Protože se nás už více lidí zeptalo, jak vlastně vznikly naše přezdívky, vydaly jsme článek o našich Jménech. V září Irith začala vydávat svou kapitolovou povídku O Naději, psychologické pojednání o přátelství elfa s hobitem a filozofování nad tématem odpuštění a... naděje :-) V rámci kapitolovky jako jakýsi prolog vyšla samostatná povídka od Tani, jménem Navždy. A je prostě nádherná.

Další části reportáže z tábora byla vydávána v říjnu. IV., V. a VI. části reportáže tedy právě zde. Z těch více událostních článečků můžeme zmínit upoutávku na letošní Vánoce ve Středozemi. Jestliže jsme u minulého měsíce zmínili ve spojitosti s táborem deskovou hru, v říjnu byl vydán článek o druhé námi vyrobené hře, taktéž předané na táboře. Tato hra byl dar pro Pomněnku k narozeninám (které měla v listopadu, mimochodem :-)). A jednalo se o Středozemské kvarteto. Po nějaké době také vyšla další úvaha, pojednávající o Podobnostech osudů, kde Irith psala o nejrůznějších souvislostech mezi příběhy zdánlivě nespojitelných postav. Kromě tohoto samozřejmě pokračovalo vydávání kapitolovky O Naději. A 31. října, na Haloween byla jako každý rok vydána mírně hororová dušičková povídka. Letost byla trochu překvapivě o skupině archeologů a jejich neobvyklém nálezu. Jednorázová povídka Dům Sýčka.

Listopad a poslední část táborové reportáže VII. Zároveň také neobvyklá reportáž z letošních Radostin, jejichž jeden celý den se nesl na vlnách velké stopovací hry, jejíž průběh je právě v těchto článcích analyzovanán a rozebírán - I. a II. Protože příští rok zřejmě bude rokem velkých změn, zde i jinde, rozhodli jsme se zjistit mínění veřejnosti v Anketách. A protože bez rodokmenů by to prostě asi nešlo, v listopadu jste si mohli počíst o rodu Hrdonožků. Povídkovou stálici by mohl představovat krátký text Sedm hvězd, který vznikl na základě krásného Aegeřina obrázku. Aneb o souhvězdí, které my známe jako Velký vůz. Ale rozhodně čenářsky nejoblíbenějším se stala filipika Žijí mezi námi! která velmi sugestivním způsobem upozorňovala naše čtenáře na nebezpečí několika divokých, nebezečných ras, žijících mezi námi. Ano, mluvíme o elfech, skřetech, trpaslících, ba i horších věcech.

Prosincové Vánoce ve Středozemi jsou již tradiční záležitostí. Všechna díla, povídky, obrázky i písně můžete nalézt v rubrice Vánoc ve Středozemi. Letos byla nadílka opět bohatá a můžeme říci, že laťka se co do kvality opět o něco pozvedla. Silvestrovským článkem pak zcela netradičně nebyla povídka, ale obrázek. A to od Irith, což je ještě více netradiční, protože ta příliš nekreslí. Ale Elfí jazz prostě byla až příliš lákavá myšlenka. Pozvánka na Prezentaci SPDPJRRT v Kině Lucerna příliš lidí nenalákala, ale prezentace se nakonec povedla a to je hlavní :-).

Leden započalo tradiční PF, tentokrát ve stylu karetních Hobitů. Po nějaké době jsme zveřejnili další Středozemské Rozhovory, tentokráte s Katkou Schwarzerovou. Rozhovor měl hned tři části: I. , II. a III. V lednu probíhá tradiční TolkienCon, na který jsme Vás taktéž pozvali. Na Conu jste se s námi mohli setkat mimo jiné i na Vyhlaášení soutěže O Gondorský Semenáček, která probíhala druhým rokem jako literárně-výtvarná soutěž se středozemskou tématikou. A Semenáčku se týkaly i letošní První vlaštovky, které tak nějak předznamenávají ročník další, toho jména již třetí. Dlouho jsme tu neměli žádné reportáže, ale to se v lednu a později v únoru (a březnu) spravilo a vy jste si mohli pročíst čtyři části reportáže z letního výletu dvou spřátelených rodin do Skotska- I. , II. , III. a IV. S reportážemi souvisí i krátké fejetonky, které byly a stále jsou uvěřejňovány pod jménem Ze života studujícího tolkienisty na Mittalmarovském facebooku a teď byla jejich první část zveřejněna i na blogu. Protože škola je, co se týče nápadů, velmi plodná, nemůžete se divit ani Pánu Prstenů, ale v bledě modrém. Aneb JRR Tolkien's ANNATAR. A pro pobavení sloužil i článek o středozemských šílených teoriích. Věděli jste, kupříkladu, že Západozemí je vlastně Arda v budoucnosti a jsou pro to i kartografické důkazy?

Ani v únoru jsme Vás nemohli ochudit o nějaké zprávy o Gondorském semenáčku. A to tentokrát o soupis článečků Z deníčku porotce, které dříve vycházely na fb stránce soutěže. A samozřejmě Hlasování o tématu, protože jsme se letos rozhodli udělat menší změnu a nechat o tématu pro příští rok rozhodnout samotné možné soutěžící. Reportáže z TolkienConu jste se sice nedočkali (a asi ani nějakou dobu ani nedočkáte), ale zato jsme zveřejnili reportáž z představení FS - Feanor a jeho synové, kde mimo jiné hráli i tři Mittalmarovci. V únoru byla i poněkud neobvykle vysoká úroda povídek. Zveřejnili jsme Pomněnčina Sarumana, starší povídku, která byla uveřejněna jako pieta za Christophera Leea na jejím vlastním blogu a teď nám dovolila uveřejnit ji i zde. A protože na Valentýna musí být vždy něco speciálního, mohli jste si počíst o Elrondově trápení v povídce Mladá generace.

Posledním měsícem byl březen. To jsme konečně zveřejnili Almanach soutěže O Gondorský semenáček ročník 2017. Almanach sestavil a graficky dovedl do dokonalosti Timbo, kterému tímto ještě jednou ze srdce děkujeme :-) A aby toho k soutěži nebylo málo, také byl vyhlášený třetí ročník Semenáčku, jehož Propozice jste právě v tomto článku mohli nalézt. Ale to nebyla jediná naše soutěž v tomto měsíci vyhlášená. Stále běží Středozemská poznávačka, jakýsi výsledek našich kreativních Novorokových snah. Příznivci genealogie a rodokmenů si mohli počíst v předposlední části Rodokmenů, zabývající se rodinami Kšandičků a Pelíšků. Pokud jste naopak nakloněni spíše humornějšímu bádání ve Středozemi, právě Vám mohl vyhovovat soupis a přehlídka Středozemských vtipů. V humorném duchu se taktéž nesla částečná reportáž z Volání Rádovských, velmi trefně nazvaná Mohl za to trpajzlík. Aneb Temní páni vypráví o příčině a průběhu svého pádu. Osvětu jsme pak šířili článkem k Tolkien Reading Day 2018. Náš první film, nazvaný Cesta do Středozemě, je spíše výsledek náhody a obětavé střihačské a trikové práce Timba než čehokoliv zamýšleného a dlouho plánového. Ale přesto... nám se líbí :-)

A to je z článkového shrnutí všechno. Ale nemůžeme si odpustit pár statistik. Za celý čtvrtý rok bylo vydáno celkem 140 článků. Což je o devět méně než loňský rok. Nejplodnějším měsícem byl již tradičně prosinec s Vánoci ve Středozemi a 26 články. Naopak nejméně jste si u nás mohli počíst v srpnu, kdy jsme vydali celé čtyři články. Nejdiskutovanějším článkem s 20 komentáři byla konspirace Žijí mezi námi!.

Návštěvnoství rekord 500 čtenářů za den jsme pokořili skoro přesně před rokem, kdy jsme vyhlásili druhý ročník soutěže O Gondorský Semenáček.

Jinak se držíme na krásném průměru cca 50 návštěvníků denně. Naše facebooková stránka se "líbí" 71 lidem a stránka Semenáčku má dokonce 144 fanoušků. Quentaro má relativně nízkou návštěvnost, maximum cca 20 lidí, a i velmi nízkou frekvenci vydávání článků, což se snad v dohledné době změní, jak se ostatně budete moci dozvědět dále.

A co se chystá dále? Pokud odmaturujeme a přežijeme to, měly by během (nejen) letních prázdnin proběhnout některé důležité změny. Těšte se, mohlo by to být něco :-) Teď se však již opět loučíme a doufáme, že nám zachováte přízeň i nadále a budete se stále vracet do tohoto zeleného údolíčka které spravují čtyři slečny,

Irith Zimostrázová, Polly Pantoflíčková, Pomněnka Illienel a Tani

(Pomněnka na fotce není, neb ji fotila)

Tolkien Reading Day 2018

Copak jste dneska četli, milí národové?

Zdroj obrázku

---

Jako každý rok, slavili (a do půlnoci stále ještě slaví) i dnes milovníci světa profesora Tolkiena zničení Prstenu moci, jehož následkem došlo k pádu temného pána Saurona, jak je psáno v Pánu prstenů. Na oslavu tohoto památného dne vyhlásila společnost The Tolkien Society v roce 2003 každoroční akci zvanou Tolkien Reading Day. Jak se takový den slaví asi netřeba vysvětlovat. :-)

Zdroj obrázku

Každý rok je mimo jiné vyhlášené téma, kterým se mohou čtenáři nechat inspirovat při výběru toho, co z bohaté Tolkienovy literární tvorby budou v tento den číst. Tématem letošního ročníku bylo a je: "Domov a krb - mnoho způsobů, jak být hobitem." Samozřejmě zničení Prstenu a pád Saurona není nutné slavit pouze čtením. K dispozici je mnoho způsobů, záleží jen a jen na kreativitě jednotlivců a a tom, kolik času chtějí oslavám věnovat. Kdo je na tom s časem špatně, může si alespoň v upomínku přečíst některou z Tolkienových četných básní, zazpívat si středozemskou písničku nebo si pustit nějakou skladbu z filmového soundtracku Pána prstenů. Někteří k tomu přidají hobití porci dobrého jídla nebo zapálí svíčku a je to. Zavzpomínat, oslavit vykouzlit atmosféru, přenést se na chvíli do naší milované Středozemě, lze mnoha způsoby. Budeme rádi, když se s námi v komentářích podělíte o ty vaše.

Za Mittalmar můžu řít, že někteří oslavili toto významné datum účastí na celovíkendové akci zvané Oslava zničení prstenu, která se koná každoročně v Praze, tradičně na ZŠ Kořenského. Jiní z nás byli sice doma a času třeba neměli nejvíce, přesto si ale k práci pustili alespoň pár skladeb ze soundtracku a večer si ve chvíli klidu, u zapálené svíčky a s hrnkem teplého čaje v ruce poslechli první kapitoly audioknížky Společenstva prstenu. Na závěr se pak před usnutím nechali okouzlit verši z Hobita a k naprosté spokojenost jim chyběl už jen nějaký ten středozemský sen.

Doufáme, že ani příští rok nezůstane toto datum opomenuto a čin, který nám zchránil Středozem pro IV. a další věky, bude nadále připomínán a oslavován. A vy, kdo jste snad o tomto významném dnu nevěděli nebo jste letos nějak nestihli sledovat kalendář, nezoufejte. K oslavám se můžete připojit za rok a konec konců - Tolkiena přece můžeme číst celý rok. Tak s chutí do toho! :-)

Autor obrázku: DragonRider02 (DeviantArt)

O Gondorský Semenáček 2018 - Propozice

Propozice 2018

---

Podmínky přijetí díla do soutěže:

Přijímají se příspěvky ve čtyřech soutěžních kategoriích:

• Poezie - báseň, píseň
• Próza - povídka, drama
• Ilustrace - kresba, malba, digitální kresba, fotka
• Artefakt - jakékoliv trojrozměrné dílo (např. šperk, šaty apod.)

Každý autor se může v rámci jedné kategorie zúčastnit pouze s jedním příspěvkem (ale může se účastnit ve více kategoriích najednou).

Maximální rozsah psaných děl je 30 normostran ( cit. "rozsah textu v délce 1 800 znaků (symbolů a mezer) na jedné straně,což odpovídá třiceti řádkům o šedesáti znacích nebo přibližně 250 slovům běžného textu").

Maximální rozměr obrazů je formát A2.

Psaná díla se přijímají v českém a slovenském jazyce.

Soutěžní díla nesmí být dosud nikde publikována, ať už v tištěné či v elektronické podobě.

Přijímá se jen tvorba inspirovaná dílem pana Tolkiena, která jeví prvky této inspirace. Za kánon se považují Tolkienovy středozemské knihy (Hobit, Pán prstenů, Nedokončené příběhy, Silmarillion, History of Middleearth…). Díla nesplňující tuto podmínku mohou být ze soutěže vyřazena.

Soutěžní práce musí odpovídat tématu soutěže.

Nepřijímáme práce s vulgárním, erotickým nebo jakkoliv jinak závadným obsahem.

U písně se hodnotí především text, k melodii, instrumentaci apod. se spíše pouze přihlíží.

Nejsou rozděleny věkové kategorie, ale při hodnocení bude přihlédnuto k věku autora.

Uzávěrka soutěže je 22. září 2018.

Vyhlášení bude na TolkienConu 2019, kde rovněž proběhne čtení vítězných prací a výstava výtvarných děl.

Způsob zasílání příspěvků do soutěže

Literární díla zasílejte e-mailem na adresu mittalmar@seznam.cz . Zasílejte je prosím v souborech formátu MS Word (.doc, .docx) nebo v PDF. Soubor pojmenujte názvem příspěvku. Do těla zprávy napište své jméno, případně přezdívku, název vašeho díla a váš věk.

Písně prosím posílejte s nahrávkou (klidně i amatérskou).

U výtvarných děl a artefaktů posílejte originály (!!!). Pokud by byl artefakt či obraz příliš velký, lze se domluvit na osobním předání (do rukou Mittalmaru buď přímo, nebo přes prostředníka).

Jestli osobní předání není možné, můžete díla zaslat poštou na adresu:

Zuzana Ottová

Rezlerova 307

Praha 10 - 109 00

Ke všem ilustracím přikládejte i popis o jakou scénu se jedná. Ať už se Vám zdá obraz jakkoliv jasný a výmluvný.

Do obálky s výtvarným dílem vložte lístek s Vaším jménem, věkem, názvem díla a kontaktem na Vás.

Př. Thorondir (18) chce soutěžit se svou povídkou nazvanou Tři stromy. Text uloží ve wordu a pojmenuje Tři stromy. Napíše na náš meil, do těla zprávy napíše Jaroslav Novák -Thorondir, Tři stromy, próza, 18 let.

Ennelis (15) chce soutěžit se šperkem. Ten zabalí do balíčku a přidá k němu kartičku s nápisem Irena Novotná - Ennelis, Elfí náušnice, artefakt, 15 let.

Téma

Téma letošního třetího ročníku soutěže je Poslední naděje. Téma se týká kategorií Próza, Poezie a Ilustrace. Kategorie Artefakt je na volné téma!

Další informace

Autor zasláním svého díla do soutěže souhlasí s případnou publikací svého díla ve sborníku vítězných prací a před vyhlášením soutěže ve formuláři, umožňujícím hlasování veřejnosti. Také souhlasí se zveřejněním svého jména a přezdívky ve sborníku. Ostatní osobní údaje nebudou nikde zveřejňovány (adresa, e-mail…).

Organizátoři soutěže si vyhrazují právo nevyhlásit v dané kategorii vítěze či sloučit kategorie v případě, že by se sešly nekvalitní práce nebo méně než 4 práce v jedné kategorii.

Organizátoři si vyhrazují možnost změnit podmínky soutěže, jméno soutěže nebo při nedostatku příspěvků zrušit celou soutěž.

Porotci mají zakázáno se soutěže zúčastnit.

Soutěžní práce v kategorii Ilustrace a Artefakt již nebudou na náklady organizátorů posílány zpět. Můžete si je vyzvednout na TolkienConu. Pokud se ho nebudete moct zúčastnit, samozřejmě Vám dílo rádi předáme osobně (a třeba si o něm i popovídáme :-)) nebo, pokud nám poštovné proplatíte, ho zašleme zpět poštou.

Autorům bude rozesláno slovní hodnocení jejich děl, zpětná vazba od porotců. Toto platí pro všechny kategorie.

Aktuální informace budou po celou dobu soutěže na blogu Mittalmar v rubrice Semenáček a na FB stránce soutěže - O Gondorský semenáček.

V případě dotazů pište na adresu: mittalmar@seznam.cz

Porota

Porotci literární kategorie hodnotí jen díla Poezie a Prózy, porotci výtvarné kategorie hodnotí Ilustraci a Artefakt, organizátoři soutěže (Mittalmar) budou hodnotit díla ve všech kategoriích a každý bude mít jeden plnohodnotný hlas.

Kromě toho bude vyhlášena i kategorie "Cena veřejnosti". Literární i výtvarná díla budou uveřejněna několik týdnů před vyhlášením soutěže spolu s možností elektronického hlasování. Hlasovat pak bude možno i na TolkienConu samotném. Oceněno bude jedno veřejností vybrané dílo z každé kategorie. Organizátoři soutěže si vyhrazují právo sloučit v případě nedostatku příspěvku více kategorií dohromady, či v některé cenu veřejnosti vůbec nevyhlásit.

Porotci pro Literární kategorie (Proza, Poezie):

• Daniela Binderová
• Laisi Finwen
• Františka Vrbenská
• Michal Bronec
• Jana Kopečková - Pažoutová
• Aredhel

Porotci pro Výtvarné kategorie (Ilustrace, Artefakt)

• Nerion
• Aegeri Belegore
• Ianto Gil-Galad
• Hugo "Elrond" Krpec

Organizátoři (hodnotí všechny kategorie)

• Irith Zimostrázová
• Polly Pantoflíčková
• Pomněnka Illienel
• Tani

Hodnocení

Hodnocení bude probíhat s využitím "pyramidového" systému, který jsme si vypůjčili od Lahvičky Miruvoru.

Hodnotit bude každý porotce. Hodnotí dílo jako takové - tzn. např. řemeslné zpracování, originalitu, dodržení kánonu atd.

Tabulka pro udílení bodů vypadá takto:

Porotce řadí díla do tabulky a uděluje jim tak příslušné body.

Lze udělit jedno první místo (60 bodů), dvě druhá (30 bodů) atd. až šest šestých (10 bodů). Není nutné zaplnit celou tabulku. Nemusí se udělit např. ani jedno druhé místo. Porotce také nemusí dílu udělit žádné body, nemusí ho umístit na žádné místo v tabulce, pokud usoudí, že si nezaslouží ani těch deset bodů.

Po ukončení hodnocení se sečtou body od všech porotců a výsledné pořadí určuje počet získaných bodů.

Maximálně lze (tzn. pokud bude dílo všemi porotci dosazeno na první místo) získat v literární kategorii 600 a ve výtvarné 480 bodů.

Ceny

Pro první tři místa budou připraveny hmotné ceny. Všichni účastníci soutěže též obdrží jeden kus z limitované edice sběratelských odznáčků (placek).

Sborník

Během jara 2019 vyjde na blogu Mittalmar elektronický sborník obsahující výběr došlých děl. Možná vyjde i tištěný sborník Imladris z nakladatelství Strak na Vrbě, který bude obsahovat díla vybraná nakladatelem sborníku.

"Mohl za to trpajzlík" - reportáž z Volání Rádovských 2017

Došli jsme k závěru, že nemá smysl psát reportáže z každé akce. Dříve pro nás bylo všechno nové a byli jsme absolutně nadšení, takže bylo lehké psát vtipné, zajímavé reportáže. Ale jak čas plyne, věci se opakují. Přijdeme, kecáme, jdeme na pár přednášek, zpíváme, kecáme. Nic co by zaujalo čtenáře a vy byste měli touhu dozvědět se o tom víc. Proto pravděpodobně končíme s reportážemi jako takovými. Ale neznamená to definitivní konec. Občas se stane, že nás buď někdo požádá o sepsání postřehů z nějaké akce (jako třeba představení Feanora) nebo se na akci stane tak zajímavá a zvláštní věc, že stojí za to ji popsat (jako byla ta hra na Radostinách.

Toto je ten druhý případ.

---

Volání Rádovských probíhalo u Aredhel na chalupě v samotě krkonošských lesů a luk. No a stalo se, že jeden večer jsme se začali zaobírat problematikou MBTI a Zvířátek. A jen tak z plezíru jsme se pokusili určit, které postavy ze Silmarillionu by na nás +- odpovídaly. Bylo to hodně předběžné, pořádný výsledek byl trochu jiný, jakse ostatně budete moci zanedlouho dočíst v jednom článku.

Nicméně tehdy nám na první dobrou vylezlo pár postav, se kterými jsme pak začali naprosto improvizovaně a spontánně hrát jakousi scénku. Scénka nám nakonec zabrala nějaké tři hodiny. V tomto článku se nicméně můžete dočíst o celé věci z pohledu dvou hlavních aktérů. Temného Pána světa Melkora (hrála Irith) a jeho až příliš ambiciozního služebníka, nejzářivějšího z Maiar Saurona, zde oslovovaného především jako Mairon (hrála Tani). Reportáže jsou psány z pohledu oněch postav v našem podání, snažily jsme se tedy zachovat i jistý kolorit osobností.

Další role:

král Ardy Manwe - Polly (která neznala pořádně kánon, takže ji Melkor neustále mučil argumenty jako "Uveď mi jediný příklad, jediný příklad bratře, kdy jsem vás zradil. Stačí jen jeden konkrétní příklad!")

Námo Mandos - Třezalka (která v té době měla zlomenou nohu)

trpaslík Mim a jeho plastová láhev - Aredhel

Fingolfin, později pak Aule - Šárka

A teď již pohleďte na události toho listopadového večera, vylíčené Valou Melkorem pravdivě tak, jak se seběhly a staly.

Já jsem si nezačal. Já ne. To ten trpaslík, proradný Auleho nepodarek, ten za to může. Je to až ironické. Já, vládce Ardy, největší z Valar, král světa, Melkor Veliký jsem byl podroben Manweho soudu a vyhoštěn za Brány noci kvůli trpaslíkovi.

A ani to nebyl nějaký skvělý trpaslík, takový… no jak říkám, nepodarek. Malý, křivý, tváře divé a v ruce flašku. Ano, flašku. Za mé vyhoštění jsou přímo odpovědní trpaslík a flaška. Jaká to ironie osudu! Měl jsem poslouchat, když mi Mairon říkal, že vynález plastu možná není ten nejlepší nápad. Kdo ale mohl tehdy tušit, že plastová flaška v rukou mrňavýho trpajzlíka bude takový problém?!

Vrhnul se na mě naprosto bez příčiny. Prostě vzal flašku, zaječel a začal mě mlátit. Jak tak o tom uvažuji, možná ta vzteklina taky nebyl nejlepší nápad. Ale kdo měl proboha tušit, že to je přenosné i na trpaslíky? Jeden by řekl, že nemoc vytvořená od Saurona pro Sauronovy vlkodlaky ke zvýšení agresivity se bude držet v rodové linii. Ne že ji najednou z ničeho nic chytí nějaký zakrslík támhle z kopce. No jo, to je tak, když se něčeho chopí Mairon.

Nebo to možná byla msta kvůli té patálii s Túrinem. Vážně nechápu, proč z toho musí pořád všichni obviňovat mě. Jasně, byl to můj prvotní nápad a záměr, zkazit mu život prokletím a tak. Ale věřte mi, když se ten člověk dal do práce, absolutně žádné prokletí nepotřeboval a vše na co sáhnul, kazil mnohem efektivněji, než bych dokázal jakkoliv ovlivnit.

Ale možná taky reagoval na ten problém s Fingolfinem. Ale v tom případě fakt nechápu, proč šel po mně. Za to mohl Mairon, klacek jeden. O co šlo? Mairon se zrovna pokoušel přesvědčit Fingolfina, ať vstoupí do našich řad, chtěl si tak vyžehlit tu vzteklinu, asi. Blbec. Nechápu, jak si mohl myslet, že mě kdovíjak nadchne paktovat se s elfem, co mi proděravěl nohu. Nicméně ale to nevypadalo zas tak beznadějně, Mairon ho skoro měl. Fingolfin se pořád vzpíral daru prstenu, tvrdil, že prstýnky nechce. Chtěl podepsat smlouvu a snažil se dokázat, že Mairon neumí psát.

Nechápete to? Já taky ne. To je ta elfí logika. A pak se divte, že jsem ho chtěl zabít, když jsem měl možnost. Nicméně jediný důkaz, že je Mairon gramotný, byl ochoten přijmout, když Mairon napíše "Sauron je vůl." V tomhle mi byl náhodou Fingolfin docela sympatický, já bych byl pro. Mairon se kroutil tak, že vážně vypadal, že neumí psát, ale nakonec to nějak vyplodil.

Ne, byla to fakt chyba, svádět k temnotě a udělat svého největšího služebníka zrovna jeho. Arien určitě umí psát plynně.

Nicméně tu stále byl ten problém s prstenem. Můj největší služebník byl totálně v koncích. Je bez fantazie, fakt. Když nemůže použít prsteny, je totálně mimo. Nakonec jsem vstoupil do debaty já a navrhl piercing. Fingolfina má genialita natolik ohromila, že svolil. Zkrátka… jestli tu jednou nebudu a Mairon bude sám, fakt ten svět lituju. No ale pak se to zkazilo.

Prostě a jednoduše, vrhnul se na mě. Ten trpaslík. Zavolal jsem Mairona, ať si to s ním vyřídí (i když zoufale úpěl, že nestačil podepsat smlouvu, analfabet jeden). Odmítal jsem se zaobírat takovými nicotnostmi, jako je jeden šílený trpaslík. Ale teď vážně. K čemu ho sakra mám? Mairona? Nejzářivější Maia, budu vám sloužit, můj pane, nejsilnější z mých služebníků, vládce vlkodlaků, pán klamu a lži, vše pro vás zařídím, můj pane a tak dále a tak podobně, bla bla bla. A přitom si nedokáže poradit s jedním jediným trpaslíkem? Ne, opravdu, to si vážně se vší svou mocí nedokáže poradit s jednou plastovou flaškou?

Tak jsme byli mláceni po hlavě dva. Problém nastal ve chvíli, kdy se do toho vložil Aule a prohlásil, že mučíme jeho výtvor. Já vždycky tvrdil, že ten začouzenec je slepý jak patrona a totálně hluchý. Vážně nechápu, jak pořád ještě může být kovářem, když evidentně nevidí ani to, co se mu děje přímo před očima.

Kdyby to byl Tulkas, dobře. V osobním souboji asi nejde překonat, i když hlavu má ještě horší než trpaslíci. Chápu, že pořád chodí naboso. Tkaničky by prostě nedal.

Ale to, že mě přemůže slepý a hluchý kovář a trpaslík s plastovou flaškou, je prostě pobuřující. Netřeba dodávat, že ten idiot Mairon vůbec nepomohl. Asi ho pošlu zalévat kytky a nosit poštu, až se z toho dostaneme. Jinak je evidentně absolutně k ničemu.

Myslíte si, že soud Valar je něco fér? Není. Soudce a žalobce, tečka. Na mé vytrvalé poukazování na to, že chci obhájce nebo aspoň nestranného svědka, jen Manwe pokrčil rameny a Mandos pokýval zlomenou nožkou. Ne, nechápu, jak si Vala může zlomit nohu. Asi uklouzl někde v tom svém pitomém vězení. Dlaždice tam kloužou jako ďas, věřte mi. Asi aby byl průchod duší rychlejší a jaksi hladší. A jo, jasně, já mám také pár nevyléčitelných šrámů a nějakou tu menší spáleninu, ale pardon, zlomenou nohu jsem vážně nikdy neměl.

Ale abych se vrátil k tématu, Mandos měl zlomenou nohu a Manwe vypadal trochu mimo, jako kdyby trpěl ztrátou paměti. Prostě soud Valar ve vší své vznešenosti… hele, vážně se ještě divíte, že mám právo vládnout světu po svém? Že jsem chtěl upravit Ardu mimo Iluvátarův původní plán?

Dlouho jsem se vážně držel. Tohle hraní na "přece bys mi neublížil, bratře, vzpomeň, jak jsme spolu zpívali, tehdy, na počátku věků, ty a já" vždycky zabere. Jo a taky klasický slib že se polepším. Určitě se polepším. Vymyslím něco proti trpaslíkům. A už mě znovu nechytí.

Fakt mi to žral, hodně dlouho. Ne, já taky nechápu, jak se zrovna on mohl stát Velekrálem Ardy. Ne, fakt ne. Jsem tu vážně jediný, kdo má dojem, že král by měl být mentálně schopen vládnout svému lidu, být prozíravý a aspoň maličko politik?

Kupodivu ani Mandos nebyl tak hrozný. Kdykoliv se pokusil zmínit právo a spravedlnost, začal jsem ječet, že mám právo na obhájce a že vlastně za nic nemůžu, že já jsem toho trpaslíka nemučil, že si začal sám.

Ale pak se do toho vložil Aule. Bylo to jeho slovo proti mému. On tvrdil, že jsem napadl a mučil jeho výtvor, já tvrdil, že ta kreatura naopak zcela bez výstrahy napadla mě. Věřili jemu. Jop, i vlastní bratr, úžasný a veskrze dobrý Manwe radši uvěřil slepému, hluchému, špinavému a odranému kováři, než aby věřil mně. Že mě to nepřekvapuje. A to si on hraje na toho hodného brášku… Tak mě vykopli. Musím říct, že se mi málem podařilo stáhnout Manweho s sebou, ale nakonec mě mezi těma dveřma skřípl a já musel ucuknout. Neustále mlel něco o polepšení a Iluvátarově hlasu. Ubožák… Kdybych nebyl tak šlechetný a nesnažil se až do posledního dechu Ardu zachránit, mohl bych se na to celé vykašlat. Ale přece nemůžu nechat své království takovéhle sebrance.

Tak jsem čekal. Nemusel jsem čekat dlouho.

Musí se chlapci nechat, že se snažil. Ne dost. No a tak za chvíli letěl za dveře i Mairon. Tak jsme si sedli a plánovali co dál. V tom se ukázal Manwe. Prý jestli mi není zima. To si měl rozmyslet dřív, než mě sem vykopl, altruista jeden. Ujistil jsem ho, že strašná a že by mě měl okamžitě pustit zpátky. Prohlásil, že se musím polepšit. Ha! A kam se podělo jeho citlivé srdce, no? Kam se poděla všeodpouštějící bratrská láska? A pak že já jsem pokrytec.

Tak jsme seděli dál. A bylo nám vedro. Strašný. Už jsem úplně zapomněl, jak tu má Iluvátar přetopeno. Pak Mairon zmínil, že tam u nich nechal čokoládu. A že jí našli. A chtěj ji sníst. Naší čokoládu!

Začal jsem volat bratříčka. "Sýček volá orla, sýček volá orla!" Nic. Aule není jedinej nahluchlej Vala. Mairon měl delší krizi identity, kdy zvažoval, jestli je štěně nebo kotě. Je to idiot. Ječeli jsme tak, že se Eruovi musela otřásat okna ale bráška nikde. Definitivně hluchej. Ne, já taky nechápu, jak mu mohla dát Varda přede mnou přednost. Asi se ženám nahluchlí, altruističtí hlupáci s pohledy přejeté laně líbí.

Začali jsme uvažovat, že prorazíme Dveře noci a uděláme Dagor Dagorath s řevem "Za čokoládu!" na rtech. Právě, když jsme se chystali k činu, se bratříček ráčil objevit. A začalo přelíčení. První jsem šel na řadu já a Mairon si musel zacpat uši, aby nemohl odposlouchávat a opakovat mou geniální obhajobu. Celé jsem to postavil na můrách. Přesně dvou. Když tu totiž byl Manwe naposledy, všimnul si spících můr a prohlásil, že jsou mrtvé. No ale naší magickou silou (a nebo řevem) se můry začaly hýbat a poletovat tu. Snažil jsem se dokázat, že někdo, kdo dokázal přivést k životu dva mrtvé Irmovo zvědy (čumil jeden) prostě musí být veskrze dobrý a úžasný a musí být propuštěn. Ono to bylo celé delší a prokládané častým "Nevím, zda ti mohu věřit" a "Nezdá se mi, že by ses doopravdy polepšil" ale nakonec jsem dosáhl svého. Jako vždy.

Pak šel na řadu Sauron. Ten byl o poznání méně okouzlující, hrdý a vznešený než já, plazil se mu u nohou a furt mlel něco o tom, že byl sveden a že nechtěl. Pokrytec jeden. Začal jsem k Manwemu za Maironovými zády vysílat vzdušná srdíčka. Docela slušně ho to znervoznilo. Nutno dodat, že Mairona taky. Pořád huhňal: "No tak mi to nekažte, pane. Já vám to taky nekazil." Myslím, že by si měl osvěžit naše vzájemné postavení a svou podřízenost, chlapec.

Nicméně jsme byli propuštěni a ukázalo se, že nám Manwe před svými žravými kolegy kus čokolády schoval. Já ho fakt žeru. Je to totální ňufík. Jeden si s ním může dělat cokoliv. Zničit půlku světa, zabít nějaký ten tisíc elfů, zkazit lidi, dvakrát zničit světlo, svést polovinu nejmocnějších Maiar, mučit elfy a vytvořit z nich skřety a tak dále a tak podobně a on mu stejně nakonec schová kousek čokolády. Ťepic, brácha!

Za Mairona se ovšem musel zaručit Aule. Ten prohlásil (po chvíli nezbytného Sauronova plazení a štkaní) že byl "vždycky šikovný kluk" a že "se o něj postará". Fajn. Jsem jediný, komu to zní divně? Fakt se nedivím, že má Aule pořád problémy s Yavannou.

A tak jsme se vrátili na světlo Arien. Sauron byl "šikovnej kluk" a lízal se k Aulemu, mě hlídal Mandos se zlomenou nohou a bylo mi pohrozeno, že jakmile se o něco pokusím, půjdu znovu za dveře. Manwe a trpaslík drbali u stolu. Prostě idylka.

Chvíli jsem se bezvýsledně snažil svést k temnotě Mandose. Intelektuál jeden zatracený. Pak jsem se bavil vymýšlením nápadů, jak zabít toho zpropadenýho trpaslíka. Třeba bych ho mohl zastřelit a pak nabodnout jako zástavu a nést do příští bitvy… to jen takový nápad. Až se z toho jednou dostanu. Všechny je ovládnu a budu konečně neomezeně panovat světu po svém.

No uznejte, že by to nebylo zas tak špatný.

Zvlášť když uvážíte, co vládne světu teď.

A Mairon, Mairon ať si klidně zůstane u Auleho. Když uvážím, že jsem takovému nemehlu mohl kdy svěřit důvěru… asi budu muset znovu prozkoumat ten případ s Luthien a Vlkodlačím ostrovem…

Temný pán nepotřebuje neschopné služebníky.

***

A líčení z druhé strany pohledu, z pohledu Saurona, který po přečtení výše uvedených řádků reagoval slovy: "Tak to ne, takhle se urážet nenechám. Kde byste byl bez svého Rona, pane?" a promptně napsal svou vlastní verzi událostí.

Když jsem tehdy potkal toho bezduchého Fingolfina, netušil jsem, že by to mohlo skončit takhle.

Kdo by mohl tušit, že pokusem přesvědčit velekrále noldor, aby se přidal na temnou stranu, by se maia mohl dostat až na nedělní oběd k Yavanně a Aulemu…

Už ani nevím, jak přesně se to odehrálo, ale ocitl jsem se kdesi hluboko v horách v jedné skoro rozpadlé chajdě a kdo tam taky není? Ano, Fingolfin. Ozbrojený nebyl, armádu taky neměl, tak jsem si řekl, že ho zkusím dostat na naší stranu- když to nevyjde, aspoň se pobavím.

Začal jsem tedy s úplatky- osvědčená to taktika. Měl jsem už dlouhodobý plán rozjet to s nimi ve velkém, tak si to na Fingolfinovi aspoň nazkouším. Začal jsem nabízet prsteny- pěkné, praktické… kdo by je nechtěl? Ano, ten rozmachaný noldo - prý jich má už dost. Melkor ve svém zápalu kreativity navrhl piercing (holt musí neustále světu dokazovat, že je Mor(e)goth ). Snažil jsem se zakrýt své opovržení a dostat Fingolfina aspoň na tohle. K mému překvapení se začal chytat - a to jsem myslel, že mají noldor vkus ( asi se v něm začala probouzet jeho rebelská stránka - to měl ale chlapec udělat o trochu dřív, než na jeho zástup začal na skále halekat Mandos).

Fingolfin nakonec svolil a já vytáhnul smlouvu, aby mi potom chlapec neškubnul (pořádek přece jen musí být- hlavně ten nový- světový). Ale v tom se chlapec začal kroutit a prý že podepíše, až když napíšu, že ,, Sauron je vůl". Snažil jsem se z toho vykroutit, ale marně. Byl jsem na vážkách. Tolik úžasných poznámek pod čarou, hvězdiček, kliček… ale takové ponížení. A přestavte si, to poleno Melkor se tomu ještě hihňalo(už se těším, až se ho zbavím a budu si vládnout sám. Sliboval, jak to bude úžasné- systém, pravidla... ale je v tom ještě větší chaos - matla jeden). Nakonec jsem si řekl, že podepíšu. Za ten výsledek to prostě stojí. Už zvedám pero, inkoust se zlehka vpíjí do pergamenu a v tu se odněkud vyhrne takové odporné stvoření s plastovou flaškou v ruce a zaútočilo to na Melkora. Náhle se mne zmocnil pocit zadostiučinění- jednak za to Melkorovo dětinské chechtání a potom, že jsem měl opět pravdu, když jsem mu říkal, že vymyslet plast není dobrý nápad. Mezitím dostával Melkor docela slušnou nakládačku od toho trpaslíka, kterému od huby tekla pěna (ty symptomy jsem poznával... Jo, dát ten mutagen do vztekliny pro mé vlkodlaky, byl skvělý nápad- byla to krásná podívaná).

Melkor na mne začal volat, ať mu pomůžu a mezitím vykřikoval něco ve smyslu ,,Já za to nemůžu- Túrin si to stejně podělal sám. Nemlať mne. Já za to nemůžu!". Vážně nechápu, jak může být někdo tak sebestředný - ne , Melkore, Arda se netočí jenom kolem tebe… prostě na tebe zaútočil trpaslík se vzteklinou. Erunya…

Na jeho volání jsem odpovídal, že musím podepsat tu smlouvu (kdo by to chtěl schytat flaškou od trpaslíka se vzteklinou), ale Melkor byl už dost zoufalý, tak jsem teda šel. Přece jenom to vypadalo, že to Melkor nakonec přežije (i přes značné újmy na těle i na hrdosti) a pak bych to zase schytal, že jsem mu nepomohl. Tak jsme byli mláceni po hlavě oba. Vážně nechápu, že si nejmocnější (tvrdí on) vala neporadí s pitomým trpaslíkem.

V tu se tam najednou objevil Aule a prý že mučíme jeho výtvor. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak hluboce jsem klesl. Můj bývalý pán nade mnou stojí a brání svůj ubohý výtvor, který mne mlátí po hlavě plastovou flaškou - že já jsem za tím Melkorem lezl… sliby chyby.

Naštěstí pro mne se všechen zrak upíral na Melkora a mne se podařilo vypařit se a zahájit strategický plán ,,kočka není doma, myš má pré". Bohužel ne na dlouho. Ten všivák Melkor mne určitě napráskal a tak mne za chvíli vyčmuchali a postavili před soud Valar. Když jsem je uviděl, zahřálo mne u srdce- Mandos měl nohu v sádře a Manwe vypadal jak po otřesu mozku. Tohle bude snadné, řekl jsem si… taky by bylo, kdyby tam nebyl ten malý zakrslík, který jim neustále našeptával, jak jsme ho mučili a že on je v právu. Nechápu, jak takové kreatuře mohli uvěřit spíš než mne… no dobře, z principu to chápu, ale stejně…Tak jsem za chvíli letěl za Melkorem.

Ten už horečnatě vymýšlet jak se odtud dostat. Po chvíli se tam objevil Manwe a prý jestli nám není zima. Melkor nasadil jeho už tisíckrát ohraná psí očka a řekl, že strašná. Vážně se Manwemu nedivím, že zabouchl. Na to už by mu neskočil ani největší pitomec Ardy (a že od toho nemá chvílemi Manwe daleko).

Mé zoufalství zhoršovalo jednak příšerné vedro (to ten pitomec vážně musel říkat, že je mu strašná zima?) a potom fakt, že tam u nich zůstala naše čokoláda. Tato skutečnost naštěstí namotivovala Melkora, aby se ještě víc snažil (jakoby mu nestačilo, že jsme byli vyhozeni za hranice Ardy). Začal proto volat "Sýček volá orla, sýček volá orla!". Jenže nikdo nepřicházel. Začal jsem taky volat, jenže jsem se nemohl rozhodnout, jestli jsem spíš kočkovitá nebo psovitá šelma… koťátka a štěňátka- to na taková infantilní individua, jako jsou Valar, bude rozhodně platit. Během chvíle se samozřejmě objevil Manwe a začalo přelíčení. První na řadu šel Melkor. Já jsem si mezitím musel zacpat uši. A to jsem samozřejmě udělal - v žádném případě jsem nepředstíral, že neposlouchám a předem si nepřipravoval, co řeknu…

Melkor se v tom ze začátku dost topil, ale pak se probraly dvě můry, co tam byly s námi a Morgoth začal celou svou obhajobu stavět na tom, že ty můry jsou důkazem našeho polepšení. Vyšlo mu to (kdyby se nejednalo o Manweho, dodal bych ,,překvapivě").

Pak jsem přišel na řadu já. Měl jsem to o poznání těžší (holt nemám žádnou rodinnou protekci) a musel jsem tedy mnohem víc snažit. Naštěstí kecy o svedení a o tom že toho ze srdce lituji, zabraly (ono, ostatně to o tom litování bylo pravdivé - vážně lituji, že se zahazuji s takovým pitomcem).

Tak jsme nakonec byli přivedeni nazpět do Ardy a dokonce nám nechali i kousek té čokolády… málem jsem uronil slzičku (v rámci role hodného a polepšeného- samozřejmě).

Jenže jak už jsem říkal, já nejsem mazánek, který má za zadkem svého cíťu bratříčka, musel se pro to za mne někdo zaručit. Nakonec se k tomu uvolil Aule. Prý že jsem byl ,,vždycky šikovný kluk". Fakt po tom všem zvažuji, že zůstanu u Auleho a kopnu Melkora do zadku až se o něco zase pokusí… nebo si počkám, až Melkor konečně zkape (A že to bude brzo. Měl namále už teď a to po něm šel jenom trpajzlík s petflaškou.) a ovládnu svět já. Do té doby to ale nechám osudu- ty Yavanniny nedělní obědy za to stojí…

Almanach soutěže O Gondorský semenáček 2017

Druhý ročník soutěže byl velmi úspěšný. Sešlo se nám mnoho děl, výherci jsou již delší dobu známí, ale tím to přece neskončilo! Přestože díla autorů byla k vidění na TolkienConu, chápeme, že ne každý se mohl dostavit a když už ano, neměl dost času na jejich zhodnocení. Na to, aby si všechny příspěvky pořádně prohlédl.

Nyní se vám taková možnost naskýtá. Právě vyšel Almanach druhého ročníku soutěže O Gondorský semenáček, k dostání je v elektronické podobě. Nebojte se však jej stahovat a šířit dle libosti. Za pomoc s jeho sazbou bychom rádi poděkovali Timbu Pelíškovi.

Přejeme vám příjemné počtení plné inspirace k dalšímu tvoření, například k tvorbě děl do ročníku třetího.

Středozemské vtipy

Kategorie "Středozemský vtip" existuje už poměrně dlouho. Ovšem podčást "Středozemské kameňáky" vymyslela Šárka a jejich největším "pisatelem" je každopádně Neklan.

V tomto článku vám představíme několik nejlepších vtipů - ať už našich nebo od někud okopírovaných, slovních i obrázkových. Podotýkám, že těch vtipů existuje na českém i cizojazyčném internetovém univerzu mnohem více, ale protože jsme slušný blog, většinu jich nemůžeme zveřejnit. A většinou ani nejsou příliš vtipné.

---

Začneme těmi kameňáky.

1) Historicky první kameňák je Šárčin, který vymyslela v některém ze svých poněkud dobrodružných snů.

Víte, jaký je rozdíl mezi Númenorem a leknínem?

Že leknín plave!

Tento vtip nám, středozemí postiženým šílencům, přišel tak skvělý, že pro něj dokonce Neklan vytvořil ilustraci.

2) Následují dva Neklanovy kameňáky:

Víte, co je pět celých a čtyři poloviční?

Společenestvo chytilo spoj do Mordoru.

Proč má Společenstvo prstenu devět členů a ne deset?

Aby i Frodo mohl objednat pivo pro všechny!

3) Středozemských vtipů obecně není příliš mnoho, většinou se jedná jen o předělávky některých vtipů notoricky známých. Kupříkladu:

Jak můžeme rozdělit šest jablek mezi sedm hobitů?

Upečeme štrůdl!

Hobit a trpaslík se sejdou u hobita v noře vypít šálek čaje a popovídat si. Hobit naleje oběma čaj a trpaslík se ošije. "Pokaždé když s tebou piju čaj, poraním si oko." Hobit se na něj podívá. "A zkoušel jsi, předtím, než se napiješ, vyndat z hrníčku lžičku?"

Hobití škola:

Kde bych našel trola?

Nemusíš ho hledat, trol je příliš velký, než aby se ztratil

Jak budete říkat trolovi s bramborou v každém uchu?

Jakkoliv, stejně vás neuslyší.

Proč jsou draci obrovští, zelení a šupinatí?
Protože kdyby byli malí, hnědí a tvarohoví, byli by buchtou.

4) Než se obrátíme k vtipům cizojazyčným, měla bych určitě zmínit vtipy české, ale již staré. Tuším, že spoustu z nich vymyslel Laeg, ale nejsem si jistá, většina z nich je předpokládejme tak starých, že už se ani neví, kdy a kde vznikly.

Hobití přísloví: Nepřítel vám neublíží, jestliže jste mu meč ukradli již v době vašeho přátelství

Kolik má skřet zubů?
Vždycky příliš

5) A vtipy cizojazyčné, přeložené do češtiny. Povětšinou pochází z této stránky - http://lotrscrapbook.bookloaf.net/other/jokes.html . Těch vtipů je tam opravdu hodně, přikládáme jen výběr tří, které se nám zdají nejlepší.

Proč mají hobiti kulaté dveře? Kdybyste vy jedli devět jídel denně, talé byste potřebovali kulaté dveře.

Legolas, Gimli a Pipin jsou zajati skřety. Skřeti se je rozhodnou zavřít do svých temných kobek, ale protože nejsou úplně bezcitní, dovolí jim každému vybrat si jednu věc, kterou si chtějí své věznění zpříjemnit. Legolas si vybere knihu elfí poezie, Gimli pořádný sud piva a Pipin váček dýmkového koření. Poté skřeti všechny tři přátele uvězní. O rok později je Temnota poražena a vězni jsou osvobozeni. Aragorn otevře první dveře, vyjde Legolas a říká "Co tak brzy? Jsem sotva na začátku!". Otevře druhé dveře, vyjde spokojený Gimli a povídá "To bylo výborné pivo! Z které ho jen vzali hospody?" Nakonec otevřou hobitovy dveře, Pipin vyjde ven a táže se "Nemáte někdo oheň?"

A jeden, který je tuším také jen předělávkou vtipu již známého...

Legolas, Gimli a Pipin jdou do hospody. Všichni tři si objednají pivo a všem třem přistane do piva moucha. Legolas se chladně podívá do svého korbelu a požádá o nové pivo. Gimli vyloví mouchu z piva a bez jakéhokoliv komentáře pokračuje v pití. Pipin se chvíli dívá do svého džbánku, pak chytí mouchu za křidýlka, začne s ní třást a ječet "Vyplivni to, vyplivni to!".

Následuje několik ukázek vtipů odtud https://earendil-was-a-mariner.tumblr.com/, předpokládám že zcela originálních (a výborných).

Mandos: Vím, mám střežit haly Smrti, ale není to zbytečné, když jsou ti elfové nesmrtelní? Nebudu mít prakticky co na práci.

Iluvátar: Věř mi, že toto nebude žádný problém...

Raději než s milostnými trojúhelníky, Tolkien přišel s nenávistnými trojúhelníky. Jen považte:

Túrin nenávidí Morgotha a všechny ostatní

Morgoth nenávidí Túrina a všechny ostatní

Všichni ostatní nenávidí Morgotha a Túrina

Sauron po Númenoru:

Iluvátar: Zajistím, abys již nikdy nemohl nabýt krásného těla!

Peter Jackson: Zajistím, aby nikdy nikdo netušil, že jsi měl vůbec nějaké tělo!

6) Co se obrázkových vtipů týče, největší "zásobárnou" je jistě pinterest. Protože je tato zásobárna opravdu nepřeberná (jen se zeptejte Aredhel, má Středozemských vtipů celou složku), uveřejníme zde jen pár, které se nám líbily či nás opravdu pobavily.

Středozemská poznávačka č. 1

Není příliš zvykem, aby výsledky našeho blbnutí na nějakých akcích byly zde na blog zveřejňovány dříve, než reportáž z akce samotné. Nyní však uděláme výjimku (a v příštích dnech ještě několikrát), protože reportáže jsou na nějakou dobu v nedohlednu a my se nemůžeme dočkat, až se s vámi podělíme o výsledky naší...ehm...tvořivosti a fantazie.

Dnešní dávka středozemské kreativity pochází z Novoroku. A že byly novoroční oslav na podobné počin velmi plodné, o tom není pochyb.

Přinášíme vám část naší historicky první poznávačky. Můžete se jen kochat, nebo si můžete zasoutěžit, pakliže napíšete své tipy na správné odpovědi do komentářů, které budou pro tento účel výjimečně moderované a zveřejní se až v den vyhlášení výsledků (tedy až bude zveřejněna poslední část poznávačky). Každý z následujících výtvorů, zachycených na fotkách, měl své zadání. Vytvořili jsme spoustu lístečků se všemožnými tématy, která měla být zadáním pro plastelínové sochaře. Pak si každý losoval a svým tempem se snažil ztvárnit zadání ze svého lístečku tak, aby ostatní poznali, o co se jedná (někdy ale i tak, aby to nebylo příliš jednoduché :D). Nyní vám budeme postupně o několika výtvorech zveřejňovat výsledky našeho snažení a v můžete zkusit, nakolik byste si vedli v trojrozměrné verzi hobitích hádanek. Vítěze celé poznávačky čeká odměna...

---

Výtvory č. 1 - 3

Výtvory č. 4 - 6

Výtvory č. 7 - 8

Cesta do Středozemě

Je to tady! Po více než dvou letech od první klapky je na světě první krátký film z dílny Mittalmaru. Kraťoučký snímek Cesta do Středozemě, vzniklý spíše náhodou než velkým uměleckýcm záměrem.

---

Téměř všechny záběry byly natočeny v jedno pošmourné sobotní odpoledne na Novoroku 2016, v rámci kterého jsme se mimo jiné vypravili na jisté podivuhodné místo. No a protože to místo bylo opravdu velmi podivuhodné, rozhodli jsme se, že tam natočíme nějaké záběry. Nebylo to nic organizovaného ani vymýšleného, prostě jsme si jen tak hráli s kamerou na Pollyininym mobilu a točili naprosto náhodné scény. Když už jsme jich měli dost, začali jsme uvažovat, co s tím. A vznikl nápad na jakýsi improvizovaný film. Nebylo to pranic připravovaného, veškerý "scénář" jsme vytvářeli za pochodu, jak se nám to zrovna hodilo.

Některé speciální scény (čtěte: takové scény, aby tomu zbytku daly aspoň nějaký smysl) jsme pak ještě dotáčeli v neděli ráno, těsně před odjezdem.

Nicméně trvalo dva roky, než se podařilo z jednotlivých záběrů vytvořit film. A v rámci této střihařské činnosti si velké uznání zaslouží Timbo, který nad tím strávil několik nocí a podařily se mu s tím opravdu úžasné věci.

A teď už prosím zaměřte svou pozornost na celé čtyři a půl minuty našeho trháku!

Mittalmar přeje dostatek popcornu a příznivý obraz.

Skotsko IV

A poslední část.

---

11.7.2017 - Inverewe Garden

Na programu dne byly zahrady Inverewe a pak výlet lodí na velryby. Ovšem dvě hodiny před odjezdem nám velrybáři zavolali, že není vhodné počasí (svítilo sluníčko a vál mírný větřík) a že je to nebezpečné a nikam se nejede. Nebylo to poprvé, ani naposledy, co se nám toto stalo.

Zahrady ovšem byly úžasné. Je fakt fascinující, co dokáže s poněkud studeným podnebím udělat Golfský proud a co všechno se dá na severu Skotska vypěstovat. Má maminka odcházela v hluboké depresi, protože v zahradách co pár metrů skákala k nějaké rostlině s výkřikem "Dva metry! Je vysoká dva metry. Já ji pěstuji už pět let a pořád má svých zatracených deset centimetrů!" To nepotěší.

Navštívili jsme i dům zakladatele Inverewe s expozicí o jeho životě. A protože jsou tu Skotové, expozice byla částečně dobová i s hudbou z gramofonu a částečně ultramoderní s možností házet kroužky na jelení paroží.

Znechuceni zrušenými velrybami jsme zamířili na pláž Gairloch. Tam jsme rozložili piknikové deky a vrhli se na oběd. Musím říct, že jsem v životě nepiknikovala na tolika plážích jako ve Skotsku. Kam se hrabe Chorvatsko.

Na druhé straně pláže jsme při průzkumu okolí objevili místní biologický kroužek, který sítěmi lovil z moře nejrůznější zvířenu a pak o ní velmi zasvěceně a se silným přízvukem vykládal. Viděli jsme pipe-fish (dýmková ryba… nejlepší), velrybí zub, několik krásných medúz a spoustu dalších tvorů.

Já se ještě vydala na menší horolezecký výlet po okolních útesech. Naboso jsem se rozhodla vylézt až nahoru k pomníku, který jsem zdálky zahlédla. To jsem ovšem nepočítala s kapradím a zejména ostružiním. Nahoře jsem tak byla předmětem mnoha udivených pohledů turistů, kteří zastavili svá vozidla u pomníku a šli si ho vyfotit. Když se najednou ozval rachot a z neprostupné spleti zeleně za pomníkem jsem se vyhrabala já, ve vlasech kapradí, bosé nohy od ostružin a na tváři úsměv vskutku šílený.

Poslední zastávkou dne byl Ciershaloch Gorge, údolí s mostem přes mohutný vodopád. Cestou tam jsem měla zuřivou debatu s Třezalčiným tátou o Tolkienovi a filmech. Debata byla dlouhá a absolutně nikam nevedla, protože ani jeden jsme nedokázali toho druhého přesvědčit o své pravdě.

(Z jedné strany)

(A z druhé strany)

(A z dálky)

(Strach z hloubek se nedoporučuje)

V Ullapoolu jsme narazili na výborný rybí bufet, kde prodávali čerstvě nalovenou mořskou faunu s vynikajícími saláty. Lepší ryby jsem snad nikdy nejedla. Taktéž jsme zamířili do suvenýrovišť, a pro Polly jsem pro zakoupila CD se skotskou muzikou.

12.7.2017 - Delfíni

Na dnešní den byl naplánován náhradní program místo velryb - delfíní výprava. Protože to ale začínalo v dost nešikovný čas (asi v jednu), přesně uprostřed dne, kdy se nám nevyplatilo někam jet, museli jsme zůstat v Ullapoolu.

Podnikavější část výpravy (moje rodina bez sestry) se odhodlala jíti jakousi stezkou, která prý měla vést okolím Ullapoolu. Třezalka v dobré víře v naše schopnosti po kratším přemlouvání vyrazila s námi a ostatní zamířili do proslulých muzeí Ullapoolských. Třezalka ovšem ještě nikdy s námi žádnou podobnou cestu neabsolvovala a tak ani omylem nebyla připravena na to, co přijde. Zahájili jsme tím, že jsme absolutně ztratili cestu a zůstali uprostřed pole kapradí kdesi na kopci za Ullapoolem. Řekli jsme si ale, že ta cesta přece nemůže být daleko a že nějak najedeme po čuchu. Šli jsme. Třezalka zakopla a sjela po blátivém svahu, takže měla kalhoty celé od bahna a začala svého rozhodnutí jít s námi poněkud litovat. Poprvé, ale nikoliv naposledy.

Protože ještě nevěděla, že před námi leží řeka, kterou se my rozhodneme přebrodit. Proč ne, voda je mělká a hledat most je zdlouhavé. A tak Třezalka poprvé v životě brodila. Vody bylo tak po kolena, ale proud prudký a kameny klouzaly. Na druhé straně nás čekal ještě prudký lesní svah a plazení se trnitým křovím. Vylezli jsme na jakési louce, kde jsme vyplašili stádo jelenů a zjistili, že stojíme před plotem. Protože ale jiná cesta nevedla, plot jsme nakonec i za vytrvalých protestů některých členů výpravy přelezli. Táta nám dodával odvahy tvrzením, že každý Skot má pušku, kterou svůj pozemek brání, že půjde napřed. Kdybychom uslyšeli výkřik, máme ihned zalehnout obličejem k zemi. Nakonec jsme ale nepotkali ani zuřivého psa, ani Skota s puškou a pěnou u pusy, které táta sliboval, a vylezli jsme na jakousi cestu. Po ní se dal Ullapool obejít a vrátit se zpět do městečka.

Třezalka ale byla zezadu celá hnědá od jílu. Prohlásila jsem, že aby to její rodiče nezjistili, měla by se k nim celou dobu točit čelem :-). Což vážně poctivě dělala a její ubohá maminka odhalila, cože jsme s její dcerkou prováděli, až o dost později.

Cesta za delfíny následovala. Nasedli jsme na menší lodičku, usadili se na přídi a vypluli. Dosti foukalo a to opravdu studeně a za pár minut jsme byli promrzlí na kost. Cestou jsme zajeli do jakési jeskyně, objeli pár ostrovů a viděli i pestrobarevné medúzy a líné tuleně. A nakonec jsme vjeli do hejna delfínů. Průvodce později tvrdil, že něco takového v životě neviděl. Delfíni byli všude, pištěli, skákali a dávali si závod s lodí (a vedli si dost dobře).

Pozorovali jsme je snad půl hodiny, bylo jich hrozně moc a lidi se mohli zbláznit, jak zuřivě si je fotili.

Zakotvili jsme na Summer Isles, kde nás čekal čaj a kousek dortu. Stál tam i klavír a přiměla jsem Třezalku na něj přede všemi zahrát skladbu. Ale klavír byl rozladěný a tak toho brzy nechala. Stejně všichni zatleskali :-). Cesta zpátky pak byla poklidnější.

Večer jsmedělali přejezd k poslednímu ubytování do Inchree u Fort William. Cestou jsme se stavili u Loch Nessu a u studánky svatého Columbána.

13.7.2017 - Rannoch Moore

Na programu byl zlatý hřeb výletu, na který jsme se těšili celou dobu. Rannoch Moore, vřesoviště nad údolím Glencoe a procházka po něm. Nejdříve jsme projeli samotným Glencoe a stavěli se na povinné vyhlídce. Stejně jako předloni i dnes tam byl skotský dudák a zástupy turistů, které se s ním fotily a házely mu drobné.

Zajímavé bylo, že ač nám byla zima i ve vytopené chatičce, v Glencoe kempovaly stany.

Když jsme zastavili, spatřily jsme s Třezalčinou mamkou nějakého stopaře. Vysoký, zrzavý s batohem na zádech a anglicky se ptal lidí, zda by ho nesvezli. Byl docela hezký a začaly jsme ho hodnotit. Rozebíraly jsme ho opravdu dlouho a dumaly nad tím, jaká je šance, že přijde za námi a svezeme ho my. A on opravdu přišel. Široce se usmál a řekl "Nemůžete mě náhodou vzít do Fort William?". Byl to Čech. V tu chvíli jsme zbledly, neb bylo jasné, že nám celou dobu rozuměl. A ani jsme ho nesvezli, protože jsme mířili na druhou stranu.

Vřesoviště Rannoch Moore je jak vystřižené z románů. Jak kdosi podotkl "už jen tu dogu by to chtělo". Jezírka, vřes a mlha plazící se po úpatí. A občas jak vylámané zuby šedivé kameny na vršcích kopců. Vřesovištěm jsme procházeli celý den a není o něm asi co víc říct. Ovšem cesta zpátky byla opravdu zajímavá. Malí už začali odpadat a to, co měla být podle mapy cesta, se ukázala jako suverénní bažina. Třezalčin otec vyrazil dopředu, že přijede s autem a my se zatím máme dostat na silnici (po které to pak mělo být ještě osm kilometrů).

(Krása, že?)

(Kostel alá Skotsko)

Někdo prošel bez ztráty kytičky, někdo byl černý po kolena. Akrobatických kousků bylo dost.

Vylezli jsme na silnici a připravili se na dlouhý pochod, když najednou přijel Třezalčin táta s autem. Divili jsme se jeho rychlosti a ukázalo se, že ho vzali hippies stopaři.

Večer jsem se ještě vypravila na svůj osobní hřeb programu. Vypátrat, cože je ten Lothlorien, uvedený na ceduli, kterou jsem minule ve Skotsku viděla. Protože jsme bydleli jen kousek od inkriminované cedule, vyrazila jsem z kempu. Ukázalo se, že Lothlorien je jakási usedlost s krásnou zahradou a zajímavými sochami u dveří. Dokonce jsem potkala i Pána z Lesa, který mi potvrdil, že své sídlo pojmenoval Lothlorien podle Pána Prstenů. Jen ten Glum nade dveřmi prý není Glum, ale nějaká indická opice a mlčenliví bdící strážící vrata jsou prostě draci. Pch.

A nebyla bych to já, kdybych neprohlásila, že vracet se zpátky stejnou cestou není dost dobrodružné a že zkusím projít lesem. S nefunkční GPS a mobilem, který neměl signál, klasicky můj nápad. Zahájila jsem tím, že jsem se absolutně ztratila v poli kapradí. Vzápětí jsem narazila na potok, přes který vedl rozbořený provazový most. Nezbývalo než pokračovat po břehu. Začalo se stmívat a já dostala vážně strach. Skotské lesy nejsou jako naše. Jsou o dost hustší, plné pokroucených, propletených větví a kapradí vyšších, než jste vy sami. V potoce jsem v pološeru o kus dál objevila jakýsi pytel. Pak jsem zjistila, že z něj čouhají kosti. Nakonec se ukázalo, že je to mrtvá srnka. To povzbudí. Nakonec jsem nějakou náhodou po delší době vylezla na hlavní silnici a po ní doťapkala do kempu. Celá mokrá od deště a boty promočené od kapradí. Cesta mi trvala tak třikrát déle, než kdybych se prostě otočila a šla zpátky rovnou.

14.7.2017

Dopoledne jsme se vydali na vodopády blízko našeho kempu. Tentokrát vzala rodina s sebou Lucku. Ostatní zůstali v táboře pečovat o zraněného člena výpravy.

Na začátku jsme narazili na pozorovatelnu veverek - zeď s otvory, kterými se daly pozorovat veverky na krmítkách. V životě bych neřekla, že bude veverka chodit na krmítko, ale byly tam tři. Vodopády byly krásné a prý se tam sjíždí canoing.

Odpoledne se trochu zmátořil i zbytek skupinky a náš lazar a jeli jsme složit hold mořskému životu Skotska. Potřetí. Čekalo nás totiž Scottish Sealife Sactuary.

Po cestě jsme chtěli jít na prohlídku Stalker Castle, hradu z Monty Pythonů, ale bylo obsazeno. Tak jsme si ho jen vyfotili. A… čekala jsem něco většího, mnohem většího. A impozantnějšího. Tohle nebylo tak nějak nic.

Muzeum mořského života sestavovalo z jednoho domu plného akvárií, výběhu s vydrou a tuleni a občasným programem ve formě krmení či přednášek. Menší holky se tady bezvadně vyřádily. Expozice byla vážně zajímavá, nejrůznější ryby a medúzy… viděla jsem i raka zalezlého pod kamenem, kterého, pokaždé když se pokusil vykouknout, zahnala zpátky velká žlutá ryba.

15.7.2017 -

Poslední den celé cesty. Absolvovali jsme velký přejezd do Newcastlu, kde jsme, neb nám zbyl čas, navštívili zrekonstruovanou římskou pevnost Segedunum a zbytky Hadriánova valu. Je zajímavé konečně pochopit život Římanů. Proč val stavěli a jak na něm žili. Byly otevřené i vykopávky římské pevnosti a nejrůznější modely a rekonstrukce toho, jak to tu asi vypadalo.

Třezalka si koupila maličký model katapultu jako ořezávátko a celá výprava z toho byla naprosto nadšená.

A pak cesta zpátky, noc na trajektu a přejezd domů. Cestou jsme poslouchali Soudné sestry a byla to vážně legrace.