Takže druhá kapitola je tu! Moc mě potěšily vyše ohlasy na tu první, snad se tedy i tato bude líbit. Situace se zkomplikuje a navíc, objeví se tu podrazácký Legolas!! (Trpím stejným antielfským komplexem jako Irith s Polly).
Čtěte, a uvidíte.
Kapitola druhá - Útěk
Kili by přísahal, že se mu na vteřinu zastavilo srdce, když poznal onu elfku, která ho okřikla za zpěv písně.
Elfka rychle oddechovala, kousala se do rtu a pak vyhrkla:
"Jdete špatně. Otočte se. Musíte dolů do sklepení."
Bilbo vykulil oči, stejně tak jeho zbylých třináct společníků. Všichni se zastavili v pohybu a vyděšeně zírali na elfku.
Jako první se vzpamatoval Fili: "Pojďte, rychle!"
Trpaslíci jakoby se probudili z transu a uháněli pryč. Až na Kiliho, který stále zbožně visel pohledem na elfce.
"Tak pojď, ty zaláskovanej", zatahal Fili Kiliho za rukáv. Kili trhl hlavou.
"Jo, jo, už jdu." Vykročil, ale ještě se ohlédl po krásném stvoření. V chůzi nohou nahmatával zem, ale žádná tam nebyla. To si ale uvědomil příliš pozdě a svalil se ze schodů.
Jeho valící se tělo vrazilo do hromady postavených halaparten, které se z ohlušujícím rachotem svezly k zemi.
Všech čtrnáct spiklenců s úděsem oněmělo.
"UTÍKEJTE!!!" zaburácel Bilbo a všichni se rozběhli směrem do sklepení.
Až na Kiliho. Ten se se sténáním převaloval na zemi, tvář zkřivenou do bolestné grimasy a držel se za rameno.
"No tak, Kili, pojď!" zavolal na něj jeho bratr.
"Já-já nemůžu!" kroutil se bolestí Kili.
Fili vypustil z úst jakýsi odfrk a rozběhl se ke Kilimu.
Najednou ale ze všech stran začali vybíhat elfové. Elfové se zbraněmi, elfové bez zbraní, elfové s umaštěnými pusami, elfové s čistými pusami, elfové stále se smějící i elfové rozzuření.
Všichni ti se na ně vrhli a nedali jim možnost pohybu.
Bilbovi se začal bortit plán před očima. Ještě, že si stačil nasadit Prsten a odkutálet se pryč od všeho toho zmatku do zákoutí. Vyčerpáním opřel hlavu o zeď a přivřel oči. Byl vystrašený, hladový, zmatený, nešťastný, rozzlobený - až z toho všeho, chudinka, omdlel.
Bofur vstal na nohy. Hrome! Krucinálfagothernajsfix!!! Jsou zase zpátky tam, kde byli. Gandalf jim říkal, Cesta tam a zase zpátky. Měl pravdu, ale v tomto ohledu to asi nemyslel.
Kdyby tady tak Gandalf byl, posteskl si Bofur. Přišel by, všechno by se urovnalo a oni by mohli jít dál. Nebo zpátky? Ani nevěděl, co chce. Nebyl si jistý, jestli chce pokračovat v nebezpečné honbě za pokladem, anebo se raději vrátit do Modrých hor. Čeká tam na něj manželka a dvě děti. Spokojeně si žili, dokud je nesvolal Thorin se svým bláznivým nápadem. Nejdřív byl Bofur nadšený, asi jako každý trpaslík, který uslyší o bohatství, ale když si teprve uvědomil, do čeho se pouští, bylo už pozdě.
A s tím únikem odtud byli blízko. Tak blízko!
S pošramocenou náladou se uložil k neklidnému spánku.
Mezitím se Kili probíral a okamžitě ucítil prudkou bolest v rameni, která ho svou silou jakoby přemlouvala, aby spal dál. Pohnul roztřesenými víčky a uviděl známou elfku.
"To jsem v nebi?" zašeptal.
Elfka se pouze usmála a přiložila mu listový zábal na rameno.
"Máš zlomenou klíční kost." oznámila mu, jako kdyby se nechumelilo.
"Jakou kost?" nechápal Kili. V životě o nějaké klíční kosti neslyšel.
"Klíční. A teď spi." Už se chystala odejít, ale Kili ji zarazil.
"Počkej!" zvolal. "Jedno nechápu. Ti tví pošahaní kámoši nás nejdřív zavřou, pak nám pomůžeš, pak nás znovu zavřou a teď mi zase pomáháš! Nedává to smysl!" povzdechl si.
Elfka se naklonila a s přivřenýma očima mu pošeptala do ucha: "Věci nemusí dávat smysl." a políbila ho na čelo.
Kili jen vykulil oči a spadla mu čelist, protože nic jiného v té chvíli udělat nedokázal. Hýbat se mu nedovolilo zranění a mluvit nešlo zase z jiného důvodu. Víte z jakého. Stačil ze sebe jen vyrazit: "Díky." Po chvíli dodal: "Jak se jmenuješ?"
Elfka se jakoby vítězně usmála a odpověděla: "Tauriel." Kili stačil jen mrknout a už byla pryč.
Tauriel seděla na schodech a přemýšlela. Přemýšlela, jestli by doopravdy měla pomáhat trpaslíkům. Kvůli tomu, co cítila ke Kilimu, určitě. Ale záleželo v podstatě jen na tom, co na to řeknou ostatní. A bylo jí jasné, že nadšením skákat nebudou. Co skákat, budou zuřit! V nejlepším případě jí Thranduil vyžene a bude muset žít na vlastní pěst někde v lese. Nebo se přidružit k...někomu.
Ale hlavou jí vrtala ještě jiná věc. Kdo byla ta malá mužská postava, která to celé řídila. Očividně skupinu znala a oni znali ji. Vedla celou akci "Úprk". Navíc, nebyl to člověk. Nebyl to ani elf. A dokonce to nebyl ani trpaslík!
V hlavě se jí začal rýsovat plán, co kdyby. Jak zachránit trpaslíky z kobek. Třeba i s pomocí toho Maličkého.
Rozevřít mříže - nemožné. Vypáčit zámek - ještě víc nemožné. Sehnat klíč - možné, ale neproveditelné. Dobře věděla, že klíče od žáláře se hned po stájích střeží nejpřísněji. Hlídají je alespoň čtyři elfové a na ty je jednoduše krátká. Ne bojovými triky, ale letitými zkušenostmi. Je jí teprve šestset roků, zatímco těm páprdům dole určitě tak přes tisíc let. I když, Molion pro ni měl vždycky slabost. Její dumání přerušilo odkašlání. Tauriel vzhlédla.
"Ahoj", zamumlala sklesle příchozímu.
"Nazdar!" zazubil se Legolas. "Viděla jsi, co jsem udělal jednomu z těch trpaslíků?" zachechtal se. "No tak, hádej!" vybízel ji.
Tauriel se na něj ironicky podívala. "Hele, na tohle fakt nemám náladu", vzdychla.
"Ale prosím tě, aspoň to zkus!" naléhal.
"Ne..."
"Prosím!"
"Dej mi už konečně pokoj!" vykřikla Tauriel a rázem byla na nohou. " Seš nesnesitelnej! Myslíš si, že to nevidím?! Jak podlejzáš Fingolfinovi?! Víc okatě to dělat nemůžeš, viď? Je jasný, že chceš dostat pozici kapitána asassinů!"
"Někdy by se mohlo stát,", pokračovala, "že mi trochu ujede pusa a ta by mohla něco vyzradit. Něco nepříjemného. Rozumíš mi snad ne?" povytáhla obočí.
Legolas zatnul zuby. "Fajn." procedil. "Ty sice můžeš něco říct, ale já taky. Co kdyby se otec dozvěděl, že pomáháš trpaslíkům?"
Tauriel tlumeně vydechla a mírně jí spadla čelist. "Tys-"
"Ano, já", přisvědčil Legolas samolibě. "No, řekněme, že by se trošinku zlobil. Možná trochu hodně!" S posledním slovem mu zhrubl hlas.
Tauriel se přerývaně nadechovala a vydechovala.
"No a co?" pronesla tiše. Legolas prudce otočil hlavou.
"Co jsi to řekla?!" vyštěkl.
"No a co?!" bojovně zvedla hlavu a neústupně se mu zadívala do tváře. Legolase to očividně zasáhlo.
"Fajn. Fajn! Jdu a řeknu mu to!" a s tím odešel.
Tauriel se znovu ocitla sama, ale tentokrát na tom byla psychicky ještě hůř, než předtím.
Zvedla se s tím, že jí malá procházka neuškodí, třeba přijde na jiné myšlenky. Sešla ze schodů a byla by pokračovala dál, ale najednou-bum!
Narazila do...vzduchu?
To by byl divný vzduch, poněvadž v dalším okamžiku vykvikl a s bleskovými, šoupavými zvuky se vzdaloval.
Tauriel neváhala a vrhla se za ním. S bojovým pokřikem: "Kamikadze!" aplikovala zkušenost z ragby a sejmula vzduch, který těžce hekl. Na obličeji ucítila prsty - nebo něco jako prsty - , které jí šmátraly do očí. Tauriel se oddálila, ale stále pevně držela Vzduch.
Najednou se místo vzduchu zjevil malý človíček, ten, kterého viděla předtím.
"Hej!" začala.
"Pššt, pššt, proboha!" To Tauriel udivilo.
"Viděl jsem, co jsi udělala, a uvědomil jsem si, že máš stejný zájem, jako já. Zachránit trpaslíky." Rozmlouval s ní, jako kdyby ji znal už léta.
"No a jaký je plán?" přiblížila se Tauriel.
"Počkej, počkej", zarazil ji Bilbo. "Musíme se někam schovat. A já vím kam."
Zanedlouho se oba dva ocitli v hluboké skalní výduti a dohadovali se na plánu.
"Co takhle opít stráže?" navrhl Bilbo už asi desátý nápad.
"A čím asi?" převrátila Tauriel oči v sloup.
"Že by vínem?" povytáhl obočí pan Pytlík. "Vy tu žádné nemáte?"
Tauriel vehementně zavrtěla hlavou. "Po tom, co jste nám utekli, si všechny zásoby přivlastnil Thranduil", odfrkla. Bilbo bezmocně pozvedl ruce k výšinám: "Co mám dělat, bože, co mám dělat?!"
Bilbo si začal jen tak z nudy pohrávat s Prstenem v kapse.
"Co to máš?"
"Ale nic", uhýbal Bilbo očima.
"Co to je?!" Tauriel hořely oči touhou vědět to. "Ukaž mi to!" Bilbo zaváhal. "Nezapomeň, že ti mohu každou chvíli ublížit." To Bilba dostalo.
"Fajn!" slevil nakonec dost naštvaně. Tauriel v duchu šťastně zaskákala. Náš pan Pytlík neochotně vytáhl zlatý, těžký prsten. Tauriel rozevřela oči a slastně vydechla. Nikdy neviděla nic tak nádherného. Paprsky světla se od Prstenu odrážely jako od zrcadlově hladké vodní hladiny. Přestože musel být starý, strašlivě starý, vypadal naprosto nepoškozeně. Něco jí ale na něm fascinovalo. Jakási nebezpečnost, neznámost toho díla, co kdysi někdo dávno vytvořil.
"Kdes to vzal?" řekla udiveně.
"To je na dlouhý povídání..." odbyl ji Bilbo mávnutím ruky.
"A...na co to je?"
"No, zjistil jsem, že mě to zneviditelní", začal Bilbo zaujatě.
"Cože?" Tauriel spadla čelist.
"Jo, taky jsem tomu nemohl uvěřit."
Tauriel se na chvíli zamyslela. Pak zalapala po dechu.
"Co kdybychom ten tvůj prsten použili k pomoci trpaslíkům utéct!", vykřikla a sama se svému nápadu usmála. Byla na sebe pyšná.
"Co?! Zbláznila ses?! Taková drahá věc?! Ne, tobě to nepůjčím!" Bilbo se stáhl do pozadí a Prsten jakoby chránil.
"Ale ne mně", zavrtěla hlavou. "Trpaslíkům!"
"Ještě hůř!" zamračil se Bilbo. "Ty kopáče dolů nezajímá nic jiného než jejich poklad, popřípadě bohatství někoho jiného!" Zatímco mluvil, tak zuřivě mával rukou v horlivých gestech.
Tauriel přimhouřila oči a zachrčela jako drak. Vzápětí vzala pánev - opravdu netuším, kde se tam vzala, ale to nemusíte řešit - a flákla jí Bilba po hlavě. Ten obrátil oči v sloup a tichounce se složil k zemi. Co takhle ho majznout ještě jednou? Pro štěstí? napadlo ji. Jak se rozhodla, tak udělala. A je pokoj! Tauriel se spokojeně zadívala na dobře odvedenou práci. Teď už stačí jen sebrat Prsten a vyprovodit trpaslíky (a jednoho hobita) ven.
Klíče od kobek se dají ukrást snadno. Stačilo jen hodit očko na Moliona a bylo to. A co se týče o další části útěku - měla promyšleno, jak to udělá.
