Sám

Moje první jednorázkovka. Inspirovala jsem se Irithinými Ranami a napsala tuhle povídečku na podobné téma, ale s trochu jiným koncem :-)

Takže, téma je to samé, Smíšek umře a Pipin se s tím vyrovnává. Opět to je na hranici Červené knihovny, ale vůbec to jako Červená knihovna nebylo zamýšlené.

Slibujeme (za sebe i Irith), že toto je na dlouhou dobu poslední povídka s tímto tématem, odteď to bude optimističtější.

PS: omlouvám se, že jsem to sem dala tak pozdě, byly jsme obě na třídenní zeměpisné exkurzi :-)

---

Sám

Šel jsem dál. Z nebe se hustě snášel sníh. Ze začátku mi to vadilo, protože mi byla zima a ledové vločky, které mi padaly za krk, mě moc nezahřály, ale poté jsem si uvědomil, že mi sníh vlastně pomáhá. Skrýval moje stopy mířící směrem od ostatních. Musel jsem odejít. Nevěděl jsem, kam uteču, ani jak se tam dostanu a co tam budu dělat, věděl jsem jen, že to udělat musím.

Od té doby co jsem zjistil, že je Smíšek mrtvý, se mi zhroutil celý svět. Aragorn mě několikrát uklidňoval a s Legolasem se mě pokoušeli přesvědčit, že čas vše zahojí a že by byl Smíšek smutný, kdyby viděl, jak se trápím. Ale všechno bylo marné. Oni nemohou vědět, jaké to je, když přijdete o někoho, s kým jste celý život, o někoho kdo je pro vás mnohem více než bratr. Bylo to, jako kdyby v mém srdci zbylo prázdné místo a nebyl už nikdo, kdo by ho dokázal zaplnit. A o soucit ostatních jsem také nestál. Pořád po mě jen vrhali smutné pohledy a snažili se mě utěšit. Jako by si mysleli, že mi tím Smíška vrátí. Nemohl jsem u nich zůstat, nesnesl bych to tam. Stejně jsem jim jen na obtíž. Co mohu, to zkazím a co nemohu… to zkazím taky. Beze mě zvládnou svůj úkol lépe.

S pláčem jsem tedy šel dál. Moje chůze se zautomatizovala. Prostě jsem jen bezmyšlenkovitě pokládal jednu nohu před druhou. Potřeboval jsem se nějak zaměstnat, na chvíli zapomenout, ale nešlo to. Moje myšlenky se pořád vracely k té strašlivé skutečnosti. Jsem sám. Nikomu už na mně nezáleží. Co je komu do malého hloupého hobita?

Náhle jsem na obzoru spatřil obrys města. Najednou jsem si uvědomil, že vlastně nevím, co budu dělat dál. Jídlo už mi docházelo, byl jsem zkřehlý na kost a totálně vyčerpaný. Rozhodl jsem se tedy, že v tomto městě nějakou dobu zůstanu. Zaplatil jsem si pokoj v levném hostinci a pokusil se trochu prospat. Ale jen co jsem zavřel oči, viděl jsem před sebou jeho tvář. Ty modré oči, a úsměv, který mě vždy dokázal zahřát u srdce. Tentokrát ne. Nyní mi přinesl jen pláč. Byl jsem bezmocný, jediné co mi po něm zbylo, byl váček na dýmkové koření, který jsem od něj kdysi dostal. Nedal jsem ho z ruky. Stále jsem se ujišťoval, že ho mám u sebe.

Ani nevím, jak jsem usnul, tedy jestli jsem vůbec spal. Následující týdny jsem prožíval jako ve snu. Jako v nejhorší noční můře. Každou vteřinu jsem cítil jeho ztrátu, jedinou mojí záchranou bylo, když jsem si dal v místní hospodě pivo a pořádně jsem se opil. Ale bylo mi jasné, že takto nemohu žít napořád.

Jediné co mi tehdy připadalo jako rozumné řešení, bylo vydat se znovu na cestu, oddálil jsem tím okamžik, kdy se budu muset rozhodnout, co budu dělat dál. A když jsem se plahočil cestou necestou, bylo jednodušší na nějakou dobu zapomenout. Stále jsem celé noci probrečel, ale musel jsem se taky starat o to jak v nehostinné přírodě přežít. Zoufale jsem sháněl něco k jídlu a hledal lesní studánky. Pomohlo mi to zaměstnat alespoň malou část mé mysli, která mi v těch vzácných momentech nepřipomínala mou ztrátu. Mnohokrát jsem také přemýšlel o tom, že se zabiju, ale na to jsem moc zbabělý, jen Smíšek mě vždy dokázal k něčemu přesvědčit a teď když tu nebyl, jsem byl totálně neschopný.

Ztratil jsem pojem o čase, už mi na něm nezáleželo. Někdy po čtvrt roce jsem to přestal sledovat. V tu dobu jsem zrovna byl na borůvkách, když jsem slyšel nějaký hluk. Nejprve jsem si myslel, že je to jen nějaké zvíře, ale pak jsem zaslechl útržky řeči. Moje zvědavost mě přinutila jít blíž. Tehdy jsem zapomněl na to být opatrný. Z houští jsem viděl, jak se na cestě dva hobiti o něčem zuřivě dohadují. Přišli mi povědomí, ale nemohl jsem si vzpomenout, odkud je znám. Ten čas, který jsem strávil o samotě, mě změnil, připadalo mi to jako věčnost, co jsem byl naposledy mezi ostatními hobity…

Najednou se dohadující na chvíli odmlčeli a podívali se mým směrem. Asi mě objevili. Snažil jsem se tedy nepozorovaně zmizet. Opatrně jsem se otočil a začal se plížit pryč. Ale byl jsem neopatrný. Pořád jsem se ujišťoval, jestli jsem je setřásl, takže jsem se moc nedíval pod nohy. A to byla chyba. Zakopl jsem o padlý kmen, a jak jsem se snažil pád vyrovnat, tak jsem špatně došlápl a svalil se na zem. Noha se mi zaklínila mezi větve a nemohl jsem ji vyprostit. Slyšel jsem, jak vešli do lesa. Blížili se ke mně. Myslel jsem si, že je to můj konec. Nevěřil jsem lidem. Bál jsem se jich. Ani jsem nedýchal a snažil se, aby mě neviděli. Ale bylo to marné. Už mě našli. Jakmile mě zahlédli, tak sebou zděšeně trhli. Najednou se jeden z nich probral z počátečního šoku a šel ke mně blíž. Chtěl jsem před ním začít couvat, ale zapříčená noha mi v tom zabránila.

"Neboj se, já ti neublížím." Snažil se mě uklidnit a pomalu se ke mně ještě více přibližoval. Vyprostil mou nohu a posadil se vedle mě na kmen stromu. Nebyl jsem zvyklý na společnost, znervózňovalo mě to a měl jsem strach. Rozhlédl jsem se a hledal jsem cestu k úniku. Poté jsem se zvedl a rozběhl se. Něco mě zastavilo. Druhý z hobitů mě chytil za ruku a hrubě mě stáhl zpátky. "Co si myslíš, že děláš? To ani nepoděkuješ, že jsme ti pomohli?" podíval se mi zpříma do očí. Druhý hobit se snažil zachránit situaci "Asi bychom se měli vydat dál." "A co uděláme s ním?" "Nech ho tady, stejně by s námi nikam nechtěl." Oba se tedy otočili a vydali se zpět na cestu.

Najednou jsem si vzpomněl, odkud je znám. "Frodo, Same, počkejte na mě!" zavolal jsem za nimi. Tedy chtěl jsem zavolat, ale vyšlo ze mě jen slabé zašeptání. "Frodo!" zkusil jsem to znovu. Frodo se pomalu otočil a pečlivě si mě prohlédl. Po dost dlouhé době se zatvářil překvapeně. "Pipine?" Přiběhl ke mně a radostně mě objal. "Bál jsem se, že už tě nikdy neuvidím." "Můžu jít s vámi?" zeptal jsem se nesměle. "To víš, že můžeš. Ostatní tě moc rádi uvidí."

Po svém návratu do Kraje jsem se pohádal se svými rodiči. Bylo to přesně tak, jak jsem si myslel- nechápali mě. Pořád chtěli, abych jim vyprávěl o tom, co jsem zažil, co jsem viděl a podobné věci. Taky se mě často ptali na Smíška a právě to mi vadilo nejvíc. Prostě jsem to u nich nemohl vydržet.

A tak jsem bydlel u Froda, který uspořádal oslavu na počest mého návratu. Pozval všechny hobity, které jsem znal. Necítil jsem se mezi nimi dobře, byl jsem zvyklý na samotu, a tak jsem se vytratil do volného pokoje a posadil se na postel. Všichni slavili. Říkali, že naše cesta dopadla dobře. Prsten byl zničen a já se po dlouhé době taky našel. Vypadalo to, jako kdyby Smíšek nikomu nechyběl. Jen já se z jeho ztráty nemohl vzpamatovat, a asi se nikdy nevzpamatuju. Vytáhl jsem z kapsy ten váček na dýmkové koření, který mi připomínal, kolik krásných chvílí jsme spolu zažili. Dýmkové koření v něm už nebylo použitelné, ale to mi nevadilo, měl jsem ho jen jako připomínku. Připomínku na Smíška. Znovu mi začaly téct slzy. Smíšek mi chyběl každou vteřinu, možná, že na něj ostatní už zapomněli, ale já ne. Já na něj nezapomenu nikdy.

Někdo potichu vešel dovnitř pokoje. "Promiň, nevěděla jsem, že tu někdo je." Zvedl jsem hlavu. Byla to Diamanta, Smíškova sestřenice. "Nic se nestalo" řekl jsem a rukou jsem si otřel slzy, nemělo to žádný účinek, protože přicházely další a další. Alespoň jsem se na ni usmál. Sice trochu křečovitě, ale úsměv to byl. Diamanta byla naše kamarádka, mě a Smíška, ještě před naší cestou. Posadila se vedle mě a jemně mě hladila po zádech a snažili se mě tak trochu utěšit. "Já… nemůžu si pomoct…strašně mi chybí." Vysoukal jsem ze sebe mezi dvěma záchvaty pláče. Diamanta mlčela. Možná nevěděla co říct nebo věděla, že mi slova moc nepomohou.

"Já… asi už budu muset jít." Řekla po chvíli. "Počkej, půjdu taky. Asi bych tam měl být, když je to vlastně moje oslava." Společně jsme se tedy vrátili mezi slavící hobity. Doufal jsem, že si mě nikdo nevšimne, byl jsem tu stejně jen proto, že mě Frodo přemluvil. Myslel to se mnou dobře, snažil se mě vždy nějak zabavit. Párkrát se mnou šel na ryby a jednou se mnou dokonce šel na loupež k Červíkovi. A Cvali se taky snažil, vážil jsem si toho. Ale můj smutek přetrvával.

Vzal jsem si dýmku, sedl si k hloučku hobitů a začal kouřit. Snažil jsem se zapojit do jejich konverzace, ale zmohl jsem se jen na fráze typu ano, určitě, opravdu? a podobně. Takto jsem přežil celou oslavu. Hosté už se rozcházeli a já se se všemi loučil, když jsem zahlédl Diamantu, jak obléká malé dítě. "Ty už máš dítě?" zeptal jsem se překvapeně. Uznávám, že jsem se mohl zeptat lépe, ale neměl jsem chuť přemýšlet nad tím, co řeknu. "Ne, to je Falko, syn Pomněnky, pomáhám jí s hlídáním" zasmála se na mě. "Falko, tohle je Pipin." Představila mě malému klukovi.

Ten se na mě podíval s nábožnou úctou. "Ten Pipin? Diamanta mi o tobě hodně vyprávěla." "Opravdu?" zeptal jsem se. "Ano, o tvých dobrodružstvích na cestě za zničením Prstenu a taky o tom jak si jako malý lezl po stromech a chodil ostatním hobitům na hrušky. Taky bych chtěl mít někoho, kdo by se mnou dělal lumpárny." Povzdechl si. "Ty snad nemáš kamarády?" "Mám, jenže oni jsou strašpytlové, nikdy by nic neprovedli." To jsem chápal, každý normální kluk potřebuje pořádnou zábavu, ale ne všichni byli takoví výtržníci jako já a Smíšek. Se Smíškem jsme tvořili nerozlučnou dvojici, ale ty časy už jsou pryč. Potom mě napadla spásná myšlenka "Opravdu chceš být zlobivý hobit?" zeptal jsem se ho opatrně. Falko nadšeně přikyvoval. "Tak se v sobotu před polednem sejdeme u Červíkovy chaty." Spiklenecky jsem na něj mrkl a on se rozzářil. "Tak pojď Falko, Pomněnka už na nás čeká." Odváděla ho Diamanta pryč. Nevěděl jsem, jestli vyslechla náš rozhovor, ale věděl jsem, že i kdyby slyšela, o čem jsme si povídali, tak by to tomu chudáčkovi nezakázala.

Hlavní důvod proč jsem nabídl, že s ním půjdu ven, byl ten, že jsem doufal, že mi to pomůže se trošku odreagovat. A tak jsem trpělivě čekal na sobotní dopoledne. Vstal jsem brzy a vydal se ven. Věděl jsem, že Červík půjde dnes pryč a my budeme mít dost času na to ukrást mu hrušky. Šel jsem pomalu, abych tam nebyl moc brzo, ale Falko už tam čekal. "Pipine!" zvolal nadšeně a přiběhl ke mně. "Tak pojď, máme moc práce." Usmál jsem se a zavedl ho do Červíkova sadu. Hrušně byly doslova obsypané a já si naštěstí vzal velký košík. Vylezl jsem na strom a začal hrušky otrhávat, Falko je trhal ze země. "Pojď nahoru, tady jsou lepší." poradil jsem mu. "Jenže, já neumím lézt po stromech." Řekl smutně. "Jenom se zapři o tu spodní větev a já tě vytáhnu." Na druhý pokus se to povedlo a Falko si sedl na větev vedle mě. "Budeš mi vyprávět o vaší cestě?" poprosil mě a udělal smutné oči. "Prosím, Pipine." "Tak dobrá, ale budeš poslušně sbírat, ano?" nechtěl jsem přijít o lup, byly to přeci hrušky a ty já mám nejraději.

Obrali jsme důkladně jednu hrušeň a vydali se na cestu domů, Falko se ode mě nevzdálil ani na krok a celý zářil štěstím. Dohodli jsme se, že zítra půjdeme na ryby, a že ho časem naučím plavat.

Připomínal mi mě, když jsem byl malý a obdivoval jsem Smíška, jenže Falko obdivoval mě. On byl šťastný, protože měl s kým chodit ven já byl rád, že mi pomohl.

Když jsem byl s ním, bylo to, jako kdyby ze mě můj smutek na chvíli spadl. Dal mému životu nový smysl a díky němu jsem se zase dokázal postavit na nohy. Smíšek stále chyběl, ale věděl jsem, že by byl rád, že už nejsem tak smutný. Byl pro mě jako starší bratr, dával na mě vždy pozor a chtěl pro mě to nejlepší. Teď je tu Falko a o něj se zase musím starat já. Život jde dál a truchlením se ničeho nedosáhne. Ale Smíšek zůstane v mém srdci na vždy a to nikdo nezmění.