Kapka světla

Toto je tak trochu vzdoropovídka na Rány. No, přečtěte a uvidíte. Na konci povídky napíšu vysvětlení, proč jsem se rozhodla napsat zrovna tohle a zrovna takto, ale prosím přečtěte si to až po povídce, abyste nepřišli o zážitek :-)

Děj je přibližně stejný jako u Ran a opět je to na hranici červené knihovny.

---

Kapka světla

Je podzim. Už půl roku po tom, co můj krásný, úžasný Pipin zemřel. Už půl roku po tom, co se můj život navždy změnil. Tedy jestli se to, co ted prožívám, dá vůbec nazvat život. Je to spíš utrpení, čekání na smrt. Začíná pršet. Těžké, deštové kapky jako by vykreslovaly mou náladu, beznaděj, smutek a slzy, padající mi z očí. Můj poník se zastavil a nechce jít. Sesedám tedy a vedu ho za uzdu dál. Pomalu jdu Rádovským lesem. Už se začíná šeřit. Ale to mi nevadí, vlastně mi od té doby, co zemřel, nevadí nic. Ach, proč jen musel umřít? Proč jsme se museli rozdělit? Já vím, největší vinu na tom nese Gandalf. Neměl nás od sebe dělit. Ale on na to tenkrát nebral ohled. Kdo by se také, uprostřed velkých, důležitých a strašlivých věcí ohlížel na dva malé hobity? Ale stejně, proč ho jen vzal jinam, pryč, pryč ode mě a od všeho, co mu bylo drahé?

Stíny lesa se dlouží a v dálce se rozsvěcejí první světýlka hobitích domečků. Ale já je nevidím, já vidím jiná světla. Ta na Bilbově narozeninové oslavě. Tam jsme se poprvé políbili. Já a Pipin. Nebylo to, že by on políbil mě, nebo já jeho, prostě jsme se políbili. Oba dohromady. Nikdo nás tenkrát neviděl, byl to jen letmý polibek, ale byl to příslib věcí dalších a větších. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Seděli jsme vedle sebe za jedním stanem. Byli jsme tam sami. Jen já a Pipin. Přímo nad námi právě vybuchla jedna velká, červená raketa. Ale mé smysly jí nevnímaly. Jediné, co mně zajímalo, byl on. Jeho vlasy, jeho krásné, medové vlasy, jako vždy rozcuchané a delší, než je u hobitů obvyklé. Jeho jemná, mátová vůně. Jeho oči, zelené, veselé a v té nádherné chvíli patřící jen mně. Jeho uši, špičaté a jemně vytvarované. Jeho roztomilý nos. On celý. Pak najednou zvážněl a pomalu se ke mně naklonil. Dech se mi zadrhnul. A pak se to stalo, políbili jsme se. Poprvé. Bylo to krásné. Bylo to moc krásné na to, aby mi došlo, jakou chybu jsme udělali. Nikdy se to nemělo stát. Bylo to zakázané. Bylo to nádherné.

Věděl, že ho miluji a já vím, že on miloval mne. Navždy, až do konce života. Vím, že na mně myslel i tam, v té bitvě. Ach, proč jen mě tam Gandalf nepustil taky? Kdyby tam Pipin měl mě, nemusel zemřít. Ale možná, že to Gandalf udělal schválně. Možná, že věděl jak to je. Že Pipin mě miluje a já jeho. A chtěl tomu zabránit. A asi měl pravdu. Měli jsme to ukončit. Tak to prostě nemohlo pokračovat. Naše rodiny by byly proti tomu. Celý Kraj by nás odsoudil. Měli jsme jediné štěstí, že nás nikdo neviděl. Ano, Frodo nás jednou přistihl, ale ten to chápal a nikomu to neřekl. Ještě ted před sebou vidím jeho vyděšený obličej. A já se mu nedivím. Mě by to taky překvapilo. Já a Pipin. Krásný, nevinný Pipin a já. Prostě to nešlo. Bylo to nemyslitelné. Byli jsme blízcí příbuzní. Jeho otec by mu to nikdy nedovolil a moje matka by se zbláznila. A pak tu byl ten jiný důvod. Prostě to nešlo, nemohli jsme se do sebe zamilovat. Nebylo to normální, nebylo to tradiční. A hobiti lpí na tradicích. Ale nám to bylo tenkrát jedno. Nedbali jsme na pravidla. A věřím, že ted bychom to udělali také. Nešlo to zastavit.

Pomalu se blížím k prvnímu stavení. Vidím dvě postavy za oknem. Líbají se. Jako já a můj milovaný Pipin. Ale určitě to není tak hezké. Nemůže být. Déšt končí. Ale mně vyhovovalo, když pršelo, alespoň potom nebyly vidět moje slzy. Jdu dál. K tomu jedinému hobitovi, který mě pochopí. Musím si s ním promluvit, třeba mi pomůže. Nemohu přestat na Pipina myslet. Od rána do večera a pak i v noci. Na jeho polibky, na jeho něžně šeptaná slova lásky a na jeho neodolatelný úsměv. Chybí mi. Chybí mi tak hodně. Miluju ho. Miluju ho úplně strašně moc a navždy budu.

Pomalu zvedám ruku a buším na dveře. Poník zůstal stát na cestě. Ještě se na něj naposled ohlížím. Mám to udělat? Co když to on někomu řekne? Co když mně odsoudí? Co když mě odsoudí za mou nepovolenou lásku? Poník tiše zařehtal. Beru to jako znamení. To on, Pipin mi vždycky říkal, že koně mají šestý smysl a že bychom jim měli naslouchat, protože nám mohou říct mnohé, co my neznáme. Mě to tenkrát moc nezajímalo. Zato ted se mi to v mysli vynořilo až s bolestnou naléhavostí. Od té doby co Pipin umřel, už stokrát se mi v hlavě promítly všechny naše hovory. Ted už Pipinovi věřím. Ted už se s ním nemohu hádat. Maličko smutně se usměju. Hádání s ním bylo vždycky velice únavné. Stál si za svým, i když neměl pravdu. Tenkrát mi na pravdě záleželo, ale ted je mi to jedno. Klidně budu tvrdit, že Gandlaf je elfí královna, jen když mi to vrátí mého Pipa.

Nic, nefunguje to. Není tu. Nevrací se s tím svým širokým úsměvem a rty vždy připravenými k polibku. Jsem tu jen já, poník a dveře. Klep klep klep. Skoro se toho zvuku leknu. Zní tak hlasitě, tak nepřístojně k mému smutku.

"Kdo to…?" slyším hlas a dveře se otevřely.

Stojí v nich hobit, za kterým sem jedu a mžourá na mně. Pomalu si sundávám z hlavy kápi. Vidím jeho zmatený výraz. Asi mě nejdřív nemůže poznat. Pipinova ztráta mě krutě poznamenala.

"Potřebuji s tebou mluvit. O…o…o něm." Vysoukám ze sebe a vstoupím do světla.

Konečně mě poznává.

"Diamanto?"

Přikývnu.

Smíšek se na mě smutně usměje.

A já najednou vím, že mé tajemství nevyzradí. Nevyzradí, že jsem se zamilovala do jeho nejlepšího kamaráda. Nevyzradí, že to kvůli mně nejdřív nechtěl na jejich výpravu odejít. Nevyzradí, že jsme se spolu milovali tak moc, že jsme porušili všechna pravidla a zradili naše rodiny. On totiž ví, jak to je. Nesmiřitelná nenávist mezi Severními Braly, mou rodinou a Braly z Bralova městce, Pipinovou rodinou.

"Miluji ho!" řeknu tiše a pověsím si kabát na věšák

A ted to slíbené vysvětlení. Jak už jsem psala v jednom komentáři u Ran, strašně mě naštvalo, že Rány všichni pochopili jako povídku, v níž líčím homosexuální vzath mezi Smíškem a Pipinem. Ale tak to být nemělo. Vůbec jsem to tak nezamýšlela a přišlo mi dost líto, že to všichni takhle pochopili. Tak jsem se rozhodla napsat tohle. Takovou bezrodou povídku, kde si všichni budou myslet, že je to Smíšek, ale pak BAF a je to Diamanta :-). Už dlouho jsem si chtěla zkusit napsat něco podobného a tohle byla první příležitost. Tak se na mě prosím nezlobte a napište do komentářů, jestli jste si také mysleli, že je to Smíšek.

PS: Slibuji, že tohle je poslední povídka s tímto tématem. Tedy pokud mě nenapadne něco dalšího :-)