Máme tu další díl z Irithina Hobitosloví. Tentokrát se dozvíte něco o tom, jak funguje hobití společnost, jakými se řídí pravidly a zvykostmi, jaké úřady najdeme v Kraji a mnohé další zajímavosti. Pohodlně se usaďte, nebude toho málo. :-)
Pokud se budeme zabývat právem v Kraji, měli bychom začít historií. Před tím, než hobiti přišli do Kraje, měli jen jakési náčelníky či vůdce klanů. Protože hobiti byli rozděleni na tři rozdílné větve - Chluponohy, Plavíny a Staty, které nežily pospolu, dá se předpokládat, že každý "rod" hobitů měl svého náčelníka, vlastního vůdce. A nebo, což se jeví jako pravděpodobnější možnost (jak bude vysvětleno dále) měla každá jednotlivá rodina vlastního náčelníka.
Jisté je, že po příchodu do Kraje spadali hobiti pod vládu krále Severního království. Od krále Argeleba II. a jeho nástupců bylo žádáno jediné - aby udržovali Velký most a také všechny ostatní mosty a silnice, aby uznávali královu svrchovanost a aby poskytovali podporu královým poslům. Toto vše hobiti vykonávali opravdu svědomitě, i když se jich jinak jejich poddanství vlastně nijak netknulo.
Hobiti dále žili pod vládou svých vlastních náčelníků. Král jim ale dal (alespoň to hobiti tvrdí) z právního hlediska jednu velmi důležitou věc - jakýsi první zákoník, Pravidla, jak je hobiti nazývali. Základní zákony, které dodržovali povětšinou dobrovolně, protože to byla pravidla starobylá a spravedlivá. Svrchovanost krále uznávali i dlouho poté, co už žádného krále nebylo, nicméně po bitvě o Fornost, kdy Severní království padlo hobiti převzali zemi za vlastní a zvolili si vlastního "krále" - vladyku Kraje. Dalo by se tedy říst, že hobiti se tak nějak osamostatnili a zvolili si vlastního vládce. Vládce, který bude mít pod svou sférou vlivu celý Kraj.
Kraj se totiž, kromě čtyř čtvrtek, dělil také na spoustu rodových území - území, kde původně žila jedna významná rodina. Území se zpravidla nazývalo podle příjmení té které významné rodiny. V dobách Války o Prsten to ovšem už zdaleka neplatilo tak jistě a i když například valná většina Bralů žila v Bralsku, Pytlíci byli poněkud roztroušení.
Každou rodinu (a tedy každé rodové území) vedla a obhospodařovala "Hlava rodu". Tento titul byl pouze oficiální a v podstatě nedával žádnou skutečnou moc kromě úcty. Osoba tento titul nosící neměl nárok na spravování rodinného majetku. Kvůli tomu se v některých rodinách stávalo, že se tento titul přestal užívat. V Čtvrtém věku už ho vlastně používaly jen bohatší a významnější rodiny. O tom, kdo mohl tento titul mít a co to pro něj znamenalo, budeme povídat dále.
Dalším důležitým činitelem Kraje byl Vladyka Kraje. Kraj samotný byl vlastně definován jako "oblast sféry vlivu vladyky a spořádaného podnikání". Vladyka měl ale faktickou moc jen případě nouze a nebezpečí, jinak se každá rodina starala sama o sebe a Kraj fakticky žádnou vládu neměl.
Vladyka byl předsedou Krajového sněmu a kapitánem Krajové hotovosti a Zbrojného hobitstva. Sněmy ale zasedaly jen v časech krize a vladyka byla vlastně jen čestná hodnost. V dnešní době by se dalo říct, že vladyka byl jakýsi "vrchní generál". V časech míru a hojnosti měl jen čestný titul a plně se svého úřadu ujímal jen v časech nepokojů. Je pravděpodobné, že dříve byla hodnost vladyky mnohem potřebnější. Na počátku osídlení Kraje museli hobiti často bojovat o své přežití a potýkat se s nejrůznějšími obtížemi a tak potřebovali někoho, pod jehož ochranou by mohli žít - původně to byl král Severky, ale když král padl a hobiti převzali svůj osud do vlastních rukou, museli si poradit sami - a tak zvolili vladyku Kraje.
Jediným faktickým právním činitelem Kraje byl Starosta Kraje neboli starosta Velké Kopaniny. Ten byl volen na svobodném trhu na Bílých vrších o radostinách a to vždy na sedm let. Není známo, že by byla nějaká horní hranice, kolikrát může být starosta zvolen (Sam jím byl zvolen dohromady ). V Návratu krále se dozvídáme, že Frodo Pytlík byl zvolen Náměstkem starosty. Dle mého to nebyl žádný zavedený úřad, ale přechodný titul, kdy se právoplatný starosta nemohl svého úřadu ujmout (Vilda Bělonožka byl poznamenán dlouhým pobytem ve vězení) a nebyl čas ani tradice volit nového. Proto zvolili "přechodného starostu" než se situace umoudří.
Starosta byl zároveň poštmistrem a Prvním krajníkem. Řídil tak poslíčkovskou službu a Stráž. Je řečeno, že poslíčci byli mnohem zaměstnanější než Krajníci (jakási obdoba policie), protože hobiti neustále psali všem svým známým a přátelům, kteří bydleli dál než v procházkové vzdálenosti. Jak to ovšem mohl Starosta Kraje řídit je mi menší záhadou. Je pravděpodobné, že v každé významnější obci byla pošta - úřad, kam přicházely dopisy a odkud se posílaly dál. Starosta tak zřejmě řídil tyto "pobočky pošty" a jakási "hlavní pošta" byla ve Velké Kopanině, hlavním městě Kraje.
Krajníci byli, jak už bylo řečeno, jakousi obdobou policie. Na službu uvnitř Kraje jich bylo dvanáct, tři v každé čtvrtce. To už něco vypovídá o zločinnosti v Kraji, protože vychází, že každý jeden krajník měl na starosti dvanáct tisíc kilometrů čtverečných. Tolkien dále uvádí, že krajníci spíše honili zaběhlý dobytek než lidi. A místo stejnokroje nosili pírko za kloboukem. Na obcházení hranic ovšem už bylo krajníků více. Hlídali hranice a dávali pozor, aby nic špatného nepřišlo do Kraje. Jejich počet se měnil dle potřeby.
Starosta měl dále za úkol a svou hlavní povinnost předsedat na hostinách, pořádaných o častých krajových svátcích.
Tím jsme už vlastně veškeré právní činitele Kraje tak nějak vyčerpali. Zbývají nám ještě dvě nevyjasněné záhady - jak to bylo s Pánem Rádovska a, což je možná zajímavější, hejtmanem Západní marky. Rádovsko a Západní marka byly ke Kraji připojeny Královým výnosem roku 1462 KL.
Pán Rádovska, jak již jméno napovídá, byl zřejmě pán "rodového území" - Rádovska za řekou Brandyvínou. Jednalo se vždy o hlavu rodiny Brandorádů a tedy i prvních doložených "kolonizátorů" Rádovska. Poté, co se Brandorádi a přidružené rodiny v Rádovsku zabydleli si zřejmě hlava rodiny Brandorádů dala tento titul a tím i nárok na spravování celé této země. Právně se tedy jednalo o nezávislou kolonii. Zajímavé je, že Královým výnosem o připojení tedy vlastně Pán Rádovska ztratil část svých pravomocí ve prospěch vladyky Kraje.
Podobné to zřejmě bylo i s hejtmanem Západní marky. Prvním hejtmanem byl Elanořin manžel Fastred. A pozor, byl jím ustanoven vladykou Peregrinem na Samvědovu žádost! Přeloženo a odtrženo? Korupce na druhou, právně si starosta Kraje vymínil pro svého zetě prestižní titul od svého kamaráda vladyky. I když pochybuji, že tuto nekalou právní aféru vůbec někdy někdo řešil. Hejtman byl tedy zřejmě také jakýmsi správcem rodového území, tentokrát Západní marky.
Jak to bylo s dědickým právem v Kraji? A se zvyklostmi a tradicemi, týkajícími se rodiny? A je to s tím zapeklitým dáváním dárků? Tato kapitola čerpá především z Tolkienova dopisu č. 214.
Jak se tedy u hobitů dědil majetek? Hobiti, jako většina stvoření Středozemě byli monogamní. A to tak, že si málokdy vzali někoho jiného poté, co jejich partner zemřel. A na rozdíl od elfů doopravdy nemám doklad o žádné výjimce. Jediné, co by mohlo tak trochu naznačovat opak je věta z konce NK, tedy že se o starého Kmotra postará vdova Harašilová. Ale možná se o něj opravdu bude jen starat a vařit mu. U hobitů neexistoval patriarchální ani matriarchální systém, ale systém patrilineární. To v praxi znamenalo, že se rodové jméno dědilo v mužské linii a provdané ženy přijímaly jméno svého manžela. Tedy systém, který známe i my. Ve fungování rodiny se ale jednalo o diarchii. Pán i paní domu měli rovnocenné postavení, ovšem rozdílné role, každý se staral o něco jiného. A to se týkalo i smrti či nepřítomnosti. Pokud pán domu zemřel, jeho místo bez problémů převzala manželka. Neexistovaly tak "královny matky".
A jak to bylo s tituly? Podle Tolkienova dopisu se titul hlavy rodiny obvykle měl nejstarší muž. Ne nutně dědic, jen nejstarší. Toto je důležité si uvědomit, protože oproti tomu některé velmi významné rodiny (Bralové apod.) to měly jinak. Tam se titul hlavy rodu dědil v nejpřímější mužské linii. Ale… ale… jsou tam problémy. Protože v žádném rodokmenu nenajdeme ani památku po tom, že by hobiti opravdu dědili stařešinovým systémem. A jak bude zmíněno níže, dokonce to dosti odporuje dalším tvrzením z dopisu. Máme tedy v zásadě dvě možnosti.
Buď dědili stařešinovým systémem jen ty nejobyčejnější rody, ale třeba už Pytlíci ne, nebo udělal Tolkien chybu.
Pokud hlava rodiny zemřela, titul přešel na nebožtíkovu manželku. Tedy ne na potomky ale na manželku. A ta ho pak držela až do své smrti (pokud se ho nevzdala dobrovolně). A potom titul přešel na jejího nejstaršího syna. U takto významných rodin se navíc titul hlavy rodu kryl s možností disponovat rodinným bohatstvím. Takže ano, hlavy rodu významných rodin mohly nakládat a spravovat rodinný majetek, zatímco u méně významných rodů tomu tak nebylo. Zní to složitě, ale je to vlastně logické. U šlechtických rodin také patriarcha rodu spravoval celý majetek (tzn. hrady, finance, lesy…), zatímco u chudých rolníků se každá rodina starala sama o sebe a rod do toho nijak nezasahoval. Takže pro příklad, u Pytlíků byl tento titul jen oficiální, u Bralů se pojil s možností spravovat rodinnou pokladnu a u Křepelků vůbec nebyl.
A co se stalo v případě, že hlava rodu zemřela bez mužského dědice? V normálních rodinách mohl titul přes dceru přejít na nejstaršího vnuka. Takže rodové jméno měla dcera a po ní její syn. Dědic si pak dal zděděné jméno své matky před jméno otcovo. Jako příklad mohu ukázat Otu Pytlíka. Jeho matka Kamélie byla dcerou poslední hlavy rodiny Sáčkovských. Titul hlavy rodu zdědila a po ní ho dostal její syn Oto. Ten si začal říkat Oto Sáčkovský - Pytlík (proto je interpretace Oto Pytlík ze Sáčkova naprosto chybná). Pokud by pak Oto získal titul hlavy rodiny Pytlíků, možná by si pak začal říkat Pytlík - Sáčkovský - Pytlík (i když to je vlastně z hlediska obyčejů dědění jmen tak trochu nesmysl). Tento zvyk byl ovšem obvyklý jen u "mladších" rodin bez rodových sídel a starobylých záznamů. V případě starších a váženějších rodin prostě titul přešel na nejpřímějšího mužského potomka. Opět to zní děsivě, ač je to logické. Zavedené rodiny si nemohly dovolit, aby titul hlavy rodu zdědil někdo z jiné rodiny a udělal tak ze starobylé rodiny rodinu podružnou. Takže, pro příklad. U Sáčkovských šlo zdědit titul rodiny přes dceru na Pytlíka. Zato u Bralů by prostě titul přijal jiný Bral.
Jakékoliv dědění titulu přes ženu ovšem, aby to bylo složitější, nemohlo nastat u titulu Vladky Kraje, protože tento titul byl dříve vojenský. Takže zatímco titul hlavy rodu měla žena, titul vladyky její syn.
A protože to všechno je hrozně nepřehledné, podám konkrétní případ. Po Gerontiu Bralovi zdědil titul Velkého Brala (hlavy rodu) a Vladyky Kraje jeho prvorozený syn Hromželezo III. Ten zemřel bezdětný. Titul přešel na jeho mladšího bratra Isumbrase IV. Poté na Isumbrasova syna Fortinbrase II. Po jeho smrti dostala titul Velkého Brala jeho manželka Lalia, zatímco vladykou se stal jejich syn Ferumbras III. A Ferumbras se Velkým Bralem stal až po smrti své matky. Ferumbras zemřel bezdětný a tak oba tituly přešly na nejpřímějšího žijícího mužského dědice - Paladina II.
A teď jak to bylo u Pytlíků. Hlavou rodu byl Balbo. Po něm to zdědil jeho syn Mungo. Ten umřel a titul hlavy rodu zdědila jeho manželka Laura. Laura titul držela do své smrti a pak ho dostal její syn Bungo. Po něm jeho manželka Beladona a po ní Bilbo. A teď máme problém. Bilbo nemá dědice a titul by měl zdědit Oto. Ten by měl zdědit i Bilbův majetek, pokud Bilbo nesepsal závěť, ve které majetek odkazuje někomu jinému. Ovšem Bilbo si přivedl Froda a chtěl ho prohlásit za svého nástupce. Ale to bylo sporné. Hobiti neviděli rádi, aby bezdětná hlava rodu adoptovala dědice a založila tak novou posloupnost, protože tvrdili, že dědictví by mělo být záležitostí pokrevního příbuzenství. Nakonec ale většina hobitů usuzovala, že pokud adoptujete blízkého příbuzného stejného jména, který ještě nedosáhl plnoletosti, dává mu to práva skutečného syna.
Takže Bilbo Froda adoptoval a vystavil závěť, která musela být podepsána sedmi svědky červeným inkoustem, že Frodo po něm zdědí Dno Pytle. Frodo a Bilbo pak ale odešli za moře. A protože se všichni báli prohlásit Bilba za mrtvého, jak se stalo po výpravě s drakem, situace byla dlouho nedořešena. Až Sam, v roce 1427 vydal jako starosta prohlášení že: "Jestliže kterýkoliv obyvatel Kraje odpluje přes Moře v přítomnosti důvěryhodného svědka a to se zjevným úmyslem nevrátit se zpět, případně odpluje-li za okolností, z nichž takovýto úmysl jasně vyplývá, je třeba předpokládat, že se vzdal všech svých titulů, práv a majetků, které mu náležely, a tyto tituly, práva a majetky bez odkladu přejdou na jeho dědice, jak to vyžadují vžité zvyklosti, případně vzhledem k okolnostem každého jednotlivého případu přejdou na někoho jiného podle vůle a nařízení odjíždějícího."
Pak byl měl noru konečně zdědit Oto nebo jeho syn Loto (případně matka Lobelie). Protože ale byli všichni tři mrtví, přešel titul na Ponta II, potomka Ponta.
Tady je ovšem jeden háček. Po Bilbově uznání za mrtvého při výpravě za drakem by měl majetek automaticky zdědit Oto. Proč tedy ta dražba?
A jak to bylo s rodinnými vztahy a rituály ohledně nástupnictví a, tolik oblíbených dárků? Když se do hobití rodiny narodilo malé dítě, bylo oficiálně "přijímáno" hlavou rodiny - to se dělalo prostřednictvím dárku. Obdarovávanému se říkalo rybadian, nebo též byrding. Rodiče samotní dítěti nic nedávali - dělala to pouze hlava rodu. Darovala zřejmě nějaký dražší dárek, i když se samozřejmě mohlo jednat o pamětinu. Výjimkou byl jen případ adopce. Ovšem v čem byl výjimkou, to už Tolkien neuvádí. Minimálně ale můžeme soudit, že adopce byla opravdu výjimečná a nikdo tak nějak "nevěděl co s ní".
Malí hobitci, ve chvíli kdy se staly "faunty" - věk asi tří let, kdy začali chodit a mluvit - začali na své narozeniny dávat dárky svým rodičům. Jednalo se o "osobní věci". Něco, co dítě vyrobilo, vypěstovalo nebo našlo. U malých dětí se většinou jednalo o kytici květin, u starších hobitů pak o výrobky nebo vypěstované plodiny. Mimo rodičům mohli dávat dárky i jiným hobitům. Buď kamarádům, příbuzným, nebo lidem, kterým chtěli nějakým způsobem poděkovat a vyjádřit přízeň. Nebylo to svázáno žádnými pravidly, ale nedarování obvyklého dárku se bralo jako znamení obzvláštní podrážděnosti a nespokojenosti. Pán a paní domu přitom dávali dárky všem, kdo bydleli pod jejich střechou a také sousedům. Ostatní dával dárky dle svých možností a přání.
Další tradicí byla narozeninová oslava. Ta se dělala večer a všichni pozvaní dostali od oslavence dárek. Oslavenec tedy dával dárky na oslavě a těm, kteří se nemohli dostavit ale přesto jim chtěl něco darovat ještě potom. Pokud nemohl někdo drahý přijít, posílala se mu poté upomínková pozvánka s ukázkou jídla z oslavy (jakousi výslužkou).
Oslavencům se dávalo do rozsahu bratranců a sestřenic z druhého kolene a do vzdálenosti 12 mil od dveří oslavence (dle svého vlastního měření). Dle toho se také říkalo "dvanáctimílový bratranec". To byl někdo, kdo se striktně drží těchto pravidel a nedá Vám nic, ani kdybyste bydleli o půl míle dál. Toto omezení vzdálenosti bylo dané postupným vývojem rodinných svazků, rozpadem tradičních pospolitých rodin a rozptýlenosti příbuzných. Od přátel se neočekávalo, že by něco dávali, i když mohli. Bylo vhodné oslavence podarovat v předvečer dne narozenin, nejpozději do oběda toho dne. Obradovaný dárky přijímal v soukromí a bylo vhodné je nikde neukazovat ani nevystavovat. Na večerní oslavu bylo nevhodné brát dárky s sebou, ani je tam dávat - vypadalo by to jako placení za hostinu. Pokud své dárky hobiti ještě nepředali, už bylo pozdě.
