31/08/2014

Liebster Blog Award

Tak nás dostal postrach všech blogerů. A to dokonce dvakrát. Je to naše první zkušenost a už jsme si dovolily takovou nezdvořilost, že jsme daly obě nominace do jednoho článku. My nominovat nikoho nebudeme, nebot se bojíme Jeremiáše do čehokoliv nutit. Takže účast je dobrovolná, ale uděláte nám radost :-)



Část první

11 faktů o nás. Irith a Polly se rozhodly, že napíší jedenáct faktů o té druhé, aby to bylo zajímavější. Takže se o nich můžete něco dozvědět z pohledu té druhé (I: Promiň Delfi, ale tebe neznáme tak dobře, abychom je mohly na 100% napsat).


Polly
Dostalo se mi takové pocty, že mi bylo dovoleno sepsat jedenáct faktů o Irith. Jsem toho názoru, že tahle challenge je od toho, aby se čtenáři o majitelech blogu dozvěděli něco nového, takže to, že má Irith nejradši Pipina, je nenormální a rozhodně není člověk, vynechám. A taky to, že se chce získat letenku (spíš dvě) na Nový Zéland (případní sponzoři, nechť napíší zprávu autorovi a nějak se domluvíme), a odstěhovat se do Skotska a chovat tam ovečky. Takže se do toho můžeme pustit. Jak to teď po sobě čtu, asi jsem se trochu rozepsala a těch faktů je tam více než jedenáct, no nevadí :-)

1. Sedí se mnou v lavici (alespoň seděla a doufám, že znovu sedět bude) a je se mnou na všechny dělitelné předměty ve škole (z toho se dá vyvodit i to, že chodí do stejné třídy jako já).
2. Nesnáší sport. Výjimkou je pouze: ringo, plavání, badminton, fotbal v malé tělocvičně, který se hraje pěnovým míčkem a běhání s GPSkou po okolí při hledání malinkých krabiček (geocaching). Stejně tak nesnáší naší učitelku na tělocvik.
3. Když se naštve, tak se potřebuje "vypsat". Potom z toho vznikne něco, jako je Odvaha. Takže je možná i výhodné ji naštvávat … (Ne, neboj Irith, nebudu se o to pokoušet moc často).
4. Nesnáší místa, kde je hodně lidí (Václavské náměstí) a vždy, když se na nějakém takovém ocitne, tak se s pomocí svých instinktů pravěkých lidí snaží hodně rychle odtamtud zmizet.
5. Tvrdí o sobě, že má arachnofobii. Já bych to řekla spíš tak, že ještě nepochopila krásu většího počtu nohou. Například jí vadí, už když řeknu "sedminohé zvířátko", to ale přece ještě není pavouk (nebo spíš už není pavouk :-))
6. Je neskutečné nemehlo- dokáže cokoliv rozbít nebo o to alespoň zakopnout. Její táta jí doporučoval, aby si na sebe nechala udělat zbrojní pas (ale společně jsme se shodly, že by nikdy neudělala psychotesty). A když jsem já nablízku, tak to se z nás stává přímo zbraň hromadného ničení.
7. Dějepis umí lépe než naše učitelka (a taky to i lépe vysvětluje, alespoň mně se to tak zdá).
8. Miluje čokoládu (což není nic neobvyklého). Zase nemá ráda mrkev a jablka (takže do všech povídek napsala, že je to oblíbená svačina Smíška). Z ovoce má nejraději hrušky.
9. Je hrozný manipulátor. Ale vážně, sama to o sobě nadšeně prohlašuje. Já se jí pokouším odolávat už asi rok a půl, ale marně. Má totiž tajnou zbraň- pohled "hodný, roztomilý mladší bratranec", který většinou funguje jenom na mě (Delfi ji ignoruje a další bratranci nejsou na skladě). Zase mě možná dokázala malinko vyléčit z prokrastinace.
10. Zase má velkou míru empatie a některé jedince velmi dobře odhadne (a díky tomu se mnou dokáže manipulovat ještě víc)
11. Elektronické věci v jejím okolí přestávají většinou fungovat. Jednou na informatice se jí podařilo rozbít počítač tak, že to nedokázal spravit ani profesor (kterého mimochodem taky nesnáší). Z elektroniky uznává pouze GPSku (kvůli keškám), počítač (kvůli blogování a emailům), můj mobil (kvůli vyhledávání informací na dopsání domácího úkolu) a to je asi všechno. Jo, možná ještě čtečku (může na ní totiž číst, chytit wifi a psát mi emaily). A mobil má spíš kvůli rodičům, alespoň mi to tak přijde.

Irith
Podstoupila jsem riziko okamžité smrti a sepsala jedenáct faktů o Polly. Nakonec jsem ji ani moc nenaštvala a kupodivu jsem se velice trefila :-)

1. Její nejoblíbenější barva je černá
2. Jmenuje se stejně jako moje sestra a jejich jméno se mi strašně líbí
3. Nesnáší dějepis a tělocvik
4. Chodí na skauta, kde má hrozně divnou přezdívku
5. Je hrozně těžké se s ní doopravdy skamarádit a ještě těžší získat si její plnou důvěru, ale když se vám to podaří, máte naprosto věrnou kamarádku na celý život. A taky je úžasný ten okamžik, kdy odhodí poslední pochybnosti a už vám naprosto, bez výhrad důvěřuje (u mě (snad) před půl rokem)
6. Ráda a hodně kreslí a je v tom asi nejlepší ze třídy
7. Je nesmírně inteligentní, chytřejší než já a jedna z nejchytřejších ze třídy…
8. … ale všeobecný přehled 0,0
9. I když by to nikdy nepřiznala, vyžívá se v tom, že je větší, silnější a chytřejší než já. Strašně se jí líbí, že má nade mnou jakousi moc, ale nikdy by mi neublížila.
10. Její trpělivost se mnou je naprosto zlatá a co já vím, nervy jí ujely jen jednou a to jsem se ještě musela hodně snažit, abych to poznala
11. Až bude velká, chce být hobitem :-)

Delfi
A já tedy napsala jedenáct faktů o mně samé.

1. Měním svoje písmo tak, aby se mi líbilo.
2. Umím udělat vražedný pohled, kterému se každý směje.
3. Iritujou mě fotbalisté a jejich blbost.
4. Jsem starší sourozenec.
5. Nekoukám se na horory, protože z nich nemůžu usnout.
6. Harryho Pottera jsem přečetla pětkrát.
7. Často brečím u filmů a dokážu se rozbrečet na povel.
8. Ráda peču.
9. Jsem strašně konzervativní.
10. Jsem z 1/8 rakušanka.
11. Mám dvě ledviny!


Část druhá


Jako první nás nominovala Scrat, takže jako první otázky od ní. Moc jí děkujeme za její nominaci!


1.Přál/a by sis být nesmrtelný/á?
Irith: Pokud by se mnou byla nesmrtelná i Polly a rodina, tak asi ano. Ale jak to říct. Chtěla bych žít déle, ale moci si zvolit, kdy umřu. Abych mohla říct: "Bylo tu fajn, ale už mi to stačí. Dost", a v klidu zemřít.
Polly: Ani moc ne. Může to být pěkné, žít věčně, ale já bych nesnesla tu samotu, až by mi všichni blízcí umřeli. Spíš bych volila dlouhý život s nejlepším přítelem a být celou tu dobu mladá (alespoň uvnitř), abych se nemusela stydět za to, že se chovám tak potrhle.
Delfi: Asi ne. Myslím, že na začátku bych chtěla, ale pak by mě to přestalo bavit. Život by neměl žádný konec. A pohřbít svoje děti by na mě bylo moc.

2. Jsi rád/a ženou/mužem?
Irith: No, nejraději bych byla hobitem, ale co se dá dělat. Jinak… asi jo, jsem ráda. Mám dojem, že muži umí myslet jen doopravdy na úzce vymezený druh věcí, což musí být neuvěřitelně nudné. A to ještě ani nemluvím o druhu těch věcí. Začnou s tím jako malí a pokračují až do smrti. Nechutné. (Než mě seřveš, Jeremiáši, ano, chápu, že existují i výjimky a těch si vážím).
Polly: Ano i ne. Je pravda, že kdybych byla kluk, tak by mě asi nezajímali hobiti, ale takhle to vypadá vážně divně, když se za ně s Irith převlékneme (ale to je nám fuk :-)). Jinak mi přijde, že kluci to mají v životě jednodušší (ale hádat se radši nebudu, prostě to vemte tak, že jsem tu hádku už vyhrála :-)). Takže asi mi to nevadí, už jsem se smířila s tím, že jsem holka.
Delfi: Minimálně jednou do měsíce se vyplatí být mužem, ale jinak bych to asi nevyměnila. Proč si tam nedala možnost hermafrodit nebo koza?

3. Názor na feministky?
Irith: Těžko můžeš na tohle chtít odpověď od někoho, kdo, když je s Polly sám, mluví v mužském rodě a oslovuje ji "bratranče". Existuje něco jako hobitistka? No nic. Jinak asi ano, ženy obhajuji a s tím, jak se pořád více ponořuji do hlubin dějepisu, jsem "feminističtější" více a více.
Polly: Kdysi byly potřeba, ale to hlavní už ženám podle mě vydobily. Teď jsou víc potřeba bojovníci za práva hobitů :-)
Delfi: Jestli se jim to líbí... Myslím, že ženy jsou zrovnoprávněny dostatečně, i když je pravda, že v nespočetně zaměstnáních převažují muži. Je to ale spíše tím, že by to průměrná žena nejspíš fyzicky nezvládla, například hasič.

4. Kolik článků si napsal/a za tento rok?
Irith: Obtížná otázka. Jednak jsem psala povídky, ale pak jsem psala i většinu ostatních článků. Fakt nevím. Dvacet… třicet???
Polly: Nevím, blog nemáme ještě ani rok. A taky jich dost psaly Irith a Delfi. Každopádně celkově jich máme přiměřeně (číslo se dá najít v našem blogu, ale to je daleko :-))
Delfi: Nic moc. Právě jsem spočítala, že osm. A pak nějaké ty dohromady s Irith a Polly.

5. Oblíbený školní předmět?
Irith: Dějepis a literatura. Jednoznačně.
Polly: Výtvarka a Čeština. Potom ještě Výchova k občanství, protože se při ní dá dělat plno úžasných věcí (spát, kreslit kraviny, psát deníky z PP…)
Delfi: Biologie a chemie. Ano, jsem divná, slýchám to odevšad. Ale líbí se mi na tom ta exaktnost. Prostě takhle to je, nijak jinak. Žádné okliky, přesně stanovená věda. Boží.

6. Dal/a by si svému psovi jméno "Blbík"? :D
Irith: Ne. Rozhodně ne. Dala bych mu nějaké jméno z PP. Třeba…. Smíšek :-) ? Blbík se mi zdá infantilní
Polly: Tak hlavně bych neměla psa. A když už by u mě bylo nějaké zvířátko, tak by se asi jmenovalo Smíšek. Ale kdyby to jméno už bylo zabrané, tak by Blbík klidně šlo. Stejně by mě to zvíře asi neposlouchalo, tak by bylo zbytečný na něj volat...
Delfi: Proboha, to ne! Leda "Bilbík", to by šlo, alespoň se to trochu podobá jménu "Bilbo". Svého psa bych nejradši pojmenovala...hm, teď nevím, třeba Frodo? Boromir? Aragorn?


7. Názor na Slováky (pokud jsi Čech/Češka)/Názor na Čechy (pokud jsi Slovák/Slovenka)?
Irith: Já žádného Slováka neznám, takže nemohu moc soudit. (Původně jsem tady chtěla napsat historickou filipiku, ale bylo mi to zatrhnuto rodiči, že ty argumenty jsou divné. Takže nic. Spokojte se s tou první větou).
Polly: Nic proti nim nemám. Jsou to taky lidi (vlastně spíš jenom lidi, když my jsme hobiti…)
Delfi: Jsou fajn. Znám jich spoustu, slovenštině dokonce někdy rozumím lépe než češtině. A na všech sportovních hrách, jako je třeba Olympiáda, Mistrovství světa nebo Evropy, tak jím fandím. Ale nevím, jestli oni fandí nám.

8. Líbí se ti můj blog? :3
Irith: Ano. Teď ještě více, než předtím :-)
Polly: Líbí, máš zajímavé články (i když Doctora moc nemusím). A jestli budeš v budoucnu psát víc článku o PP, tak se mi bude líbit ještě víc ;)
Delfi: Nooo, ještě nebyl čas ho prozkoumat a ani jsem neviděla doktora Who, ale první dojem je úžasný. Líbí se mi výběr barev a způsob tvorby hlavní stránky. Paráda.

9. (podle tebe) Nejlepší článek ode mě (na mém blogu/na whoviansworldu)?
Irith: Hobiti, skřeti a stará kniha. Nebo jsi snad čekala něco jiného?
Polly: Všechny, co se týkají PP
Delfi: Klišé promrhaných prázdnin. Jednoznačně.

10. Oblíbená pohádka v dětství?
Irith: To je obtížné… v každém věku nějaká. Tak pro příklad: Hrátky s čertem, Pyšná princezna, zfilmovaná Popelka, Mluvící balík…
Polly: V dětství? To už je dávno. Asi Červená Karkulka. A česká zfilmovaná Popelka.
Delfi: Nedokážu odhadnout, jestli myslíš knižní nebo filmové, takže odpovím na oboje. Co se týče filmu, nejlepší je samozřejmě klasická Popelka a pak ještě taky Princezna se zlatou hvězdou na čele. A z knížek...já nevím, moc pohádek jsem nečetla.

11. Vyjmenuj svoje fandomy (pokud nějaké máš).
Irith: Pán prstenů, Hobit a díky Dědici zla i Harry Potter. Ale nejvíce samozřejmě PP a Hobit.
Polly: Pán Prstenů, Hobit a malinko i Harry Potter (ale to už doznívá, takže se asi moc nepočítá).
Delfi: Pán Prstenů určitě, Sherlock, Dr. House... No, to je vlastně všechno.


Část třetí

Druhá nominace byla od Michell, takže jí ještě jednou moc děkujeme!


1. Kolik máš domácích mazlíčků?
Irith: Pokud se sestra počítá jako domácí mazlíček…. Ne, jako doopravdového domácího mazlíčka nemám ani jednoho, ale mám asi tisíc malinkatých zlatejch rybiček, šneky, pavouky, brouky, občas toulavýho kocoura, sem tam nějakou tu veverku….
Polly: Teď žádnýho (jenom tatínka, ale ten se nepočítá), kdysi jsem měla křečka a předtím ještě morče.
Delfi: No, technicky vzato tři. Ryba číslo 1, ryba číslo 2 a ryba číslo 3. A vlastně ještě mladšího bráchu, to je taky takové zvíře.

2. Sleduješ spíš filmy nebo seriály?
Irith: Filmy. Seriál nesleduji vůbec žádný (nebij mě!). Ani nevím proč, přijdou mi hloupé. Ne, počkat, vlastně sleduji Sherlocka (Naprosto boží!!!).
Polly: Spíš filmy (PP jako seriál není), ale kvůli Vám si sem tam pustím Doctora Who. Ale filmy převládají.
Delfi: Nejspíš filmy. Kromě Pána Prstenů určitě patří mezi mé oblíbené Vykoupení z věznice Shawshank. Nejlepší to je, když se na to díváte poprvé. A pak mám taky ráda Gran Torino. A samozřejmě Hledá se Nemo.

3. Jaký typ hudby posloucháš? (Metal, Punk-rock, Pop...atd.)
Irith: Vůbec žádnou. Ano, vím, jsem jediný člověk na světě, který žádnou hudbu neposlouchá (strašně mě to nudí). Ale vzhledem k tomu, že jsem vlastně hobit… Jinak se mi asi nejvíce líbí písničky divadla Semafor a Osvobozeného divadla. A jsem odhodlaná začít z principu sledovat Beecake :-)
Polly: Já hudbu moc neposlouchám, ale rodiče mají často puštěné rádio, kde hraje folk a country (prostě takový ty táborákový písničky), to samý potom zkouším hrát na kytaru. Ale nejvíc poslouchám soundtrack PP
Delfi: Pop, pop-rock, bluegrass, nic moc řvacího .-)

4. Jaký je tvůj styl oblékání?
Irith: Já žádný styl nemám. Vezmu si na sebe to, co je po ruce a dál to neřeším. Nebaví mě hodiny vybírat levou ponožku a zjišťovat, jestli mi ladí ke gumičce.
Polly: Opravdu to chceš vědět? Tak dobře. Ráno otevřu skříň, vezmu to první, co vidím a jdu. Většinou je to tričko a džíny. Z bot potom botasky. Poslední módu absolutně neřeším. Jednou mě spolužačky odtáhly do obchodu a dopadlo to fakt tragicky.
Ale to se mění třeba, když mám být ve skautském nebo hobitím. Pak mi trvá dost dlouho, než se upravím.
Delfi: Ve většině případů spíše sportovnější. Džíny a tričko.

5. Jaké jsou tvé fóbie?
Irith: Pavouci (a ne že ne, Polly!), hmyz obecně, plavání v lomech, hodně lidí na uzavřeném místě... a hlavně že se na mě Polly naštve a přestane se mnou kamarádit, nebo že se jí něco stane. Moje nejhorší noční můry jsou o tom, že jsem něco provedla a Polly mi řekla, že s někým takovým už prostě kamarádit nebude a opustila mě.
Polly:
Já bych tomu fóbie neříkala. Je to spíš jen strach nebo špatný pocit z něčeho.
Jako malá jsem se bála tmy, toho, že nevidím, co tam může být schované. Ale to se mi už docela daří potlačovat (musím přece umět ochránit svého mladšího bratrance. A kdybych se pototentototo strachy při každým zašustění, tak to asi moc nepůjde…)
Pak se necítím dobře, když jsem v davu lidí a všichni někam spěchají a křižují se a tlačí se na mě a já se nemůžu skoro ani nadechnout (tím mě nakazila Irith).
Potom se asi trochu začínám bát výšek, ne všech. Jen třeba když jsem na rozhledně, podívám se skrz mřížovanou podlahu dolů a vidím až na zem. To mě potom napadne taková nevinná věta "a teď si představ, co by se stalo, kdyby vypadnul jeden jediný šroubek…" a už se mi před očima promítají katastrofické scénáře.
Ale jediná věc, které se doopravdy bojím, je to, že zůstanu sama. Že mě Irith jednoho dne opustí a já už nebudu mít nikoho, na koho se můžu spolehnout, o koho se můžu opřít a požádat ho o pomoc. Ani nikoho s kým zažiju ty nejlepší zážitky. Ale doufám, že to se nikdy nestane.
Delfi: Vím, že to zní divně, ale já se bojím toho, že se něčeho leknu. Pak ještě nějací ti pavouci, ale sekáči a malí pavoučci nevadí. Pokud ale uvidím velkého, chlupatého, zamrznu v pohybu a pomalu couvám pryč.



6. Věříš v nadpřirozeno?
Irith: Ano. Jsem hrozný strašpytel a příšerně pověrčivá. Jinak, co se týče víry. Někde jsem četla citát, který mě v tomhle naprosto dokonale vystihuje: věřím v Boha, ale nevěřím v církev.
Polly: Jo. Věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu. A připouštím si i výskyt nadpřirozených bytostí. Je možné, že jsou všude kolem nás, jen je my nevidíme. Že nás popostrkují k našim činům a usměrňují nás. A taky věřím, že nejsme ve vesmíru sami. Když na planetě Zemi vznikl život, tak proč by nemohl být i jinde?
Delfi: Určitě. Věřím v osud.

7. Bydlíte v domě, paneláku nebo bytovce?
Irith: Panelák… ale máme i dům, kam se snad budeme stěhovat.
Polly: V paneláku. S krásným výhledem na hřbitov…
Delfi: Paneláááák. Ale máme jeden domek na vesnici, tam jezdíme na víkendy.

8. Jak jsi na tom s kreslením? (Kreslíš rád/a? Jaký typ kreslení se ti líbí? Apod.)
Irith: Nekreslím. Já totiž raději tvořím perem a inkoustem :-) Jinak se mi, samozřejmě, líbí Pollyiny kresby. Pak se mi líbí Born, Gogh… toho je….
Polly: Kreslím moc ráda. Tak trochu mě to uklidňuje, i když to většinou nedopadne přesně podle mých představ. Ale já si nestěžuju, každý se k tomu musí nějak dopracovat.
Nejvíc se mi líbí kreslit (snad to patří do kresby, jestli je to malba, tak se všem omlouvám…) suchými pastely. To mi zabere dost času. Chodím na výtvarný kroužek a mezitím, co já dodělávám pořád jeden výtvor, ostatní si odnáší už třetí :-) Ale doma (a při hodinách ve škole) kreslím tužkou. Někdy to i vybarvím, ale to mě zatím moc nebere.
A u obrázků ostatních je mi jednou, jakou technikou jsou, hlavně jestli jsou pěkné.
Delfi: Jednou jsem kreslila Faramira a vyšla z toho záhadná žena. Ale nejsem na tom tak strašně. Obdivuji ty lidi, co umí hezky kreslit.

9. 3 oblíbení herci (nebo herečky)
Irith: Povinně Billy Boyd a Dominic Monaghan. A potom… nevím… Těžko říct, třeba se někdo objeví časem.
Polly: Takže, překvapivě: Dominic Monaghan a Billy Boyd :-). Toho třetího nevím, možná si vzpomenu časem
Delfi: Tom Hanks, Kate Winslet, Elijah Wood

10. Kolikrát za školní rok býváš nemocný/á?
Irith: Tak jednou. Snažím se to co nejvíce tlumit, abych mohla být s Polly.
Polly:
Vzhledem k tomu, že by mě Irith jinak zabila, tak se snažím být nemocná co nejmíň. A většinou se mi to daří. Takže asi tak jednou?
Delfi: Nikdy. Vážně. Všechny zmeškané hodiny mám buď alergologie, ortodoncie nebo stomatologie.

11. Preferuješ spíš knihy nebo filmy/seriály?
Irith: Knihy. Jediný film, který je podle mě lepší než kniha je Pán prstenů a vemte si, kolik knih a kolik filmů máme….
Polly: Jak kdy a jak u čeho. Když mám čas a náladu, tak knihy. Ale někdy mám prostě náladu pustit si film. Taky hodně záleží na tom, jak je film oproti knize povedený. Ale častěji vyhrávají knížky.
Delfi: Záleží na tom jaké knihy a filmy/seriály. Například Pravidla moštárny, film lepší než kniha. Ale třeba Eragon, film je děsnej. Přitom kniha poutá, film nudí.


Část čtvrtá

Tak a je to tady. Ještě jsme musely dát hlavy dohromady a vyprovozovat jedenáct otázek pro případné sebevra... pardon dobrovolníky.
Takže milí odvážlivci, otázky od našeho spisovatelského kvarteta jsou:

1. Kdyby tvůj dům začal hořet, jaké tři věci bys vynesl/a (za předpokladu, že by tam nebyla tvoje rodina, ani přátelé)
2. Země, kam by ses rád/a odstěhoval/a (a prosím skutečnou zemi)
3. Která z nás je podle tebe nejšílenější?
4. Kdybys mohl/a změnit něco ve svojí minulosti, co by to bylo?
5. Jaké je tvoje největší přání?
6. Plánuješ oslavit Den hobitů? (a opovaž se napsat, že ne ;)) (Vydáme o tom článek)
7. Jaké máš přezdívky?
8. Jaký je tvůj nejvýraznější povahový rys?
9. Už sis někdy něco zlomil/a nebo měl/a otřes mozku?
10. Vlastnost, které si nejvíce vážíš u svých známých (přátel)?
11. Nejoblíbenější postava z české historie?

Tak, přežili jste to, padli nudou a ted nás už můžete pořádně seřvat v komentářích :-)




Ještě jednou moc děkujeme Scrat i Michell!

29/08/2014

Putování s Hrochem

V rámci záchrany velmi ohroženého druhu hobbit sapiens jsme se s Irith dohodly, že se uprostřed hlavních prázdnin sejdeme (jindy nám to nevyšlo). Musím uznat, že společně strávené odpoledne dopadlo podle představ. Narvaly se nám do toho dvě věci na vyřízení, co nám zadaly naše mamky a my jsme při vždypřítomném lovení kešek bloudily po našem hlavním městě.


Nevím, jak probíhalo ráno u Irith (a raději to ani nechci vědět), takže popíšu alespoň to svoje.

Byly jsme domluvené, že se sejdeme v deset hodin na Florenci na metru B. Našla jsem si, jak tam jede autobus a v jakž takž přijatelnou dobu jsem vylezla z postele. Vzpomněla jsem si, že mě včera Irith poprosila, jestli bych mohla na dnešek zajistit jídlo. Doma nic nebylo, tak jsem vyrazila do obchodu (naštěstí máme večerku v ulici). Pořídila jsem si koblihu na snídani, osm rohlíku (jsme přeci hobiti) a 15 deka šunky, aby mi to vystačilo. Nevystačilo. Takže nakonec bylo rohlíků jen šest. Ještě jsem dobalovala dárek pro Irith k svátku, který jsem musela balit třikrát, protože to v rychlosti vážně nezvládám. A tentokrát mi v tom nepomohla ani izolepa.

Ujel mi autobus. Čekám na další. V pohodě dorazím na Florenc. Přišla mi SMS, Irith píše, že je hlupák Bralovská (jaká novinka). Nevyzná se v metru, přijde na linku C. Zjistím, že jsem koblihu zapomněla doma, zálibně koukám na rohlíky.
Tu ale přichází Irith a já díky záplavě zeleného hrocha zapomínám na jídlo (je to opravdu neuvěřitelné, ale na chvíli se tak stalo). Vyrážíme společně za dobrodružstvím. (I: Jak vypadalo to moje. Vstala jsem o tři hodiny dřív, než jsem měla. Fajn, alespoň jsem dodělala kešky. Z mě naprosto záhadného důvodu jsem ale usoudila, že Stromovka je na metru B. Řekla jsem tedy Polly, že se sejdeme na nástupišti béčka. Mírně jsem znervozněla, když jsem dorazila na metro na Smíchovské nádraží a zjistila, že, na takových těch mapách, kam to metro jede, není žádný nápis "Stromovka" případně "Zde vystupte" došlo mi, že asi Stromovka vážně nebude na béčku a zavolala mamce, kde tedy je. Dostalo se mi ujištění, že někde úplně jinde, céčkem a pak tramvají. Rozhodla jsem se, že budu spoléhat na Pollyinu zálibu v mapách a skautskou výchovu a nechám na ní, aby nás tam dovedla. Ještě jsem jí napsala esemesku, že jsem již zmíněný hlupák Bralovská a raději se rychle vypravila na céčko. Hroch je holt hroch (P: já jsem celou dobu věděla, že stromovka je na céčku, jen jsem usoudila, že Irith na céčko netrefí, a tak jsem se jako velký bratranec obětovala a nabídla se, že jí vyzvednu. Komunikace holt někdy vázne)).

Zjistily jsme, že trefit do Stromovky je někdy opravdu nadhermelínský úkol. Naštěstí zafungovala naše taktika "tak půjdeme třeba tudy a někam dojdem".

Nacházíme první kešku, je pověšená za drát a připevněná ke stromu. Podařilo se mi ten drát urvat, válíme se smíchy na zemi. Nenápadnost nade vše.

Nakonec jsme odlovily, co se dalo. Vstoupily jsme na uzavřenou cestu, kde na nás stavaři čuměli jak na exoty (to se nám poslední dobou stává nějak často), čtyřikrát přecházely řeku, čtyřikrát překonávaly potok, málem se přizabily na skalách a sežraly, co se dalo. Snažily jsme se vyndat zarostlý šutr ze stromu ve výšce asi tří metrů, potom jsme přišly na to, že je keška čtyři metry dál na přístupném (!) místě, celkem třikrát přešly přes jeden a ten samý most (stage byly jedna na jednom břehu, druhá na druhém, třetí zase na tom prvním…)

Nakonec jsme se s velikou dávkou štěstí ze Stromovky vymotaly, když se Irith dozvěděla, že její mamka chce, aby koupila nějakou knížku. Informace byla jen, že je to na Václaváku. Bezva. V rámci ušetření času a geniálnímu rozplánování trasy, abychom se nemusely třicetkrát vracet, jsme se vydaly koupit struny na kytaru, pro které zase poslala moje mamka mě.
Naštěstí jsem už v tom obchodě jednou byla, a tak jsem si myslela (ano, je to nebezpečná činnost), že tam v pohodě dorazíme. Kupodivu jsme vystoupily na správné zastávce tramvaje. Neomylně jsme se ale vydaly na druhou stranu. Irith mi pořád vyčítavě připomínala naši dávnou cestu po knihovnách (byla to soutěž o Hobitovi), kdy jsem nás tahala po celé Praze, protože mě mama poslala, abych koupila korálky. Tehdy jsme byly snad v sedmi obchodech, které byly cca 250m od sebe. (I: Nakonec to bylo v tom, úplně nejbližším, ale o jednu ulici trochu dál nahoru, zatímco my jsme se vydaly dolů)
Zdá se, že dvou individuí motajících se v ulicích se zalekla i sama Praha (ani se jí nedivím, po tom, co jsme jí tehdy prováděly) a milostivě nám onen obchod ukázala. Po nákupu strun jsme se vydaly směr Václavské náměstí.

Mezitím jsme dostaly upřesnění, že se kniha má nacházet v obchodě jménem Bonton a má se jmenovat Pražský hřbitov. Zjistily jsme, že nemáme ani tušení, kde přibližně by se ten obchod mohl nacházet, ale k navození správné atmosféry bloudění jsme se rozešly náměstím dolů. Cestou jsem vyjmenovávala, které všechny obchody tady znám (obsah sestával z jedné jediné položky- Neoluxor (obchod s knihami))(I: To je ještě dobré. Já o Václavském náměstí vím jen to, že tam je nejnavštěvovanější keška na světě a teoreticky by se tam měla nacházet socha Václava :-)). Pak jsme zahlédli jiný obchod s knihami a nadějně jsme tam vlezly. Poté, co se ukázalo, že tam mají tu knížku o 150 korun dražší, jsme se zeptaly, kudy se jde k tomu Bontonu. Bylo to pořád dolů, takže jsme předtím šly správně. Zatím nám to vycházelo až nebezpečně dobře.
A opravdu. Jen co jsme našli ten Bonton, tak se to krapet hodně zvrtlo. Náš skvělý postřeh nám sdělil, že se tam prodávají jen CD s muzikou a podobné věci. Takže jen co jsme si prohlédly placky s Hobitem, všechna DVD a disky Blu-ray s Pánem Prstenů a zjistily, že trička s jejich tematikou nemají, tak jsme se jaly hledat východ. No, pokus byl, ale obchod by se dal úspěšně používat místo bludiště. Naštěstí nás po dlouhé době zachránila obrovská cedule VÝCHOD, která nám celou dobu visela nad hlavami.

Jenže pak nastal nepříjemný incident s dveřmi a securiťákem. Jen jsme ho pozdravily a prošly dveřmi, ty se rozpípaly alarmem a my jsme byly nuceny postupně procházet sem a tam. Prošla jsem já a bylo to v pohodě. Prošla Irith… A pípalo to. Tak jí securiťák sebral batoh a ona prošla bez něj v pohodě. Potom byl pronesen její batoh taky v pohodě. Tak jsme pokusně nasadili Irith batoh na záda a ono to znovu pípalo! Takže jsme zjistili, že spojení Irith a její batoh rozrušuje dveře proti krádežím. No bezva. Securiťák nás raději pustil a my jsme zdrhaly pryč.(I: To nebylo tak jednoduché. Celkem jsem tam musela s různými variacemi já+batoh, jen já, jen batoh procházet asi desetkrát)

Načež Irith zavolala mamce, že tam tu knížku nemají. Bylo nám důrazně vysvětleno, že na internetu to píšou, proto to tam mít musí. Takže jsme musely jít zase dovnitř. Ještě ke všemu obcházet celý dům, protože jsme nevěděly o jiném vchodu.
Poté, co jsme prošly nám již důvěrně známými místy obchodu, jsme naprostou náhodou narazily na informace. Tam jsme tahaly pomyslnou sirku o to, kdo se zeptá. Nakonec to (i bez sirky) obstarala Irith. Pán se na nás díval dost vyjeveně (jako všichni lidi v okolí), ale ochotně nám to nalezl na počítači (který v Irithině blízkosti kupodivu fungoval (obvykle totiž v našem bezprostředním okolí všechny elektronické věci záhadně vypoví službu)). Poté se nám nějak taktně snažil sdělit, že ta cena, za kterou to máme koupit, platí jen pro internetový nákup a že na pobočce to mají o celých sto třicet korun dražší. Ale další komplikace (vymotávání se ze dveří, zběsilý telefonát s mamkou (v obchodu nebyl signál), následné vysvětlení, že tu knihu opravdu koupit musíme a nové hledání vchodu) jsme odmítly postoupit, a tak jsme knihu koupily i za přemrštěnou cenu. Pán nám oznámil, že nám ji přinese a my jsme se mezitím vydaly znovu si prohlížet placky s Hobitem. S PP je bohužel neměli.

Najednou do mě Irith drkla a já se podívala směrem, kterým ukazovala. Byla tam upoutávka na nový díl Hobita a přes celou plochu tam vystupoval Kozk, ehm, Legolas (pořád zapomínám říkat mu normálně). Moje první reakce byla, že jsem vysoce znechuceným tonem zařvala: "fůůj tajksl!". Řekla jsem to dost nahlas a až pozdě jsem si uvědomila, že přesně pod tou upoutávkou stojí nějaký pán a zle se na nás (mě) dívá. Já se mu nedivím, na jeho místě bych udělala totéž. Navíc, když jsme se potom na sebe s Irith podívaly a začaly se strašně smát.

Pak nám někdo donesl tu knihu a my si musely stoupnout do fronty za toho pána, co se na nás tak zle díval. Po tom, co se nám zdařil nákup, jsme začaly znovu hledat východ. Jen co nás securiťák zahlédl a poznal, začal se hrozně smát a pro jistotu právě koupenou knihu pronesl skrz dveře sám. Poté se nám povedlo projít bez alarmu, a tak s námi začal rozvíjet teorii, proč to minule nevyšlo. Vysvětloval, že tu lidem pípají i kreditky (osobně si provozuju, že to říkal hlavně pro uklidnění) a pak nás raději propustil.(I: No to není tak úplně přesné. Pípalo to a celý proces s odkládáním, přenášením a nadáváním batohu se opět opakoval. Nakonec se na mě zděšeně podíval, řekl, že TOTO rozhodně nehodlá prohledávat, jestli to nemá kreditku a pustil nás) (P: pardon, zgleróza)

A my jsme se vydaly na Florenc ulovit Wherigo (= kešku, která se loví pomocí internetu a váže se s příběhem). Na místo začátku jsme trefily poměrně bez komplikací (na třetí pokus) ale hned první úkol nám dal zabrat. Bylo to o Rychlých šípech a měly jsme zjistit, jaké číslo popisné má jejich klubovna. Bohužel na žádném z okolních domů nebyl žádný nápis "toto je klubovna Rychlých šípů" ani "Byly jsme tu. Vaše Rychlé šípy". Takže nám nezbylo nic jiného, než zkusit čísla popisná všech domů na náměstí (a že jich nebylo málo). Nakonec to byl dům s obchodem Hutnictví. Tam si přejí mít klubovnu určitě všichni. Bez výjimky.

A mohly jsme se vydat dále, na "Rozdělovací třídu". Navigace na mobilu ukazovala 260m doprava. Potom 260m doleva, pak rovně… Tak jsme se vykašlaly na směr a šly jsme podle toho, jak metry ubývaly. Asi po sto metrech to začalo zase přibývat. Tak jsme se pokusily zadat souřadnice do GPSky. Pokusily je to správné slovo. Napřed jsme zadaly souřadnice místa, kde se právě nacházíme a teprve potom místa, kam máme jít. GPSka nám sdělila, že jsme někde úplně jinde (to jsme do té doby nevěděly…). A když jsme podle navigování prošly potřetí tím samým místem (I: resp. potřetí obešly ten samý blok dokolečka), tak nám došlo, že bude asi něco špatně. Ukázalo se, že to má přesnost dvě stě metrů. Takže jsme se na to vykašlaly (po ještě dalších dvou marných pokusech, protože Irith se nechtěla vzdát).

Mimochodem jsem při bloudění po Praze konečně zjistila, proč Smíšek ve Společenstvu Prstenu (filmu) asi šestkrát jí jablko. Ono totiž žvejkání strašně uklidňuje…(I: Jak jsme šli, Polly vedle mě celou dobu provozovala něco strašně divného s pusou, když jsem se jí zeptala, co dělá, tak řekla, že naprázdno žvýká, protože jí to uklidnuje) (P: to není pravda, většinu času jsem žvýkala rohlík!)

Pak začaly pracovat moje dokonalé orientační vlohy a já nás (podle ukazatele) začala vést k metru. Po čtyřech ukazatelích jsem začala pochybovat o tom, jestli to bylo fakt nejbližší metro. No, nakonec se nám povedlo se dostat dovnitř a jet metrem správným směrem.

Vystoupily jsme někde a postupně dojely (došly, dopohybovaly se) na nějaké náměstí (asi Arbesovo). Pomocí nápovědy na telefonu jsme prošly skrz velice známý obchod zabývající se nádobím, do výtvarných potřeb. Tam jsme to prolezly a pak se zoufale zeptaly paní prodavačky, kde bychom mohly najít fimo (takovou tu strašně drahou modelínu, ze které jsme chtěly potom vyrobit Lorienské lístky na naše pláště). Ta se na nás jen soucitně zadívala a mlčky ukázala na stojan, který se nacházel přesně naproti dveřím.

Pak jsme se začaly dohadovat (jak Gandalf) nad barvičkami, jaká se hodí lépe na lórienský lístek. Zjistily jsme, že jsou úplně totálně stejné, a tak jsme vzali balíček s nápisem soft. Velice šťastně jsme zaplatily a vydaly se pěšky jednu stanici na Anděla. Tam Irith zavolala mamce, kde bychom mohly sehnat takový to udělátko na výrobu brože. Odpověď překvapivě zněla, že v tom papírnictví, ze kterého jsme právě odešly. Takže jsme nasedly na tramvaj (která jela hrozně pomalu, takže by bylo mnohem rychlejší jít pěšky) a vrátily se zpět do papírnictví.

Paní prodavačka nás velmi rychle poznala (už se stáváme slavnými :-)), usmála se na nás a nasadila styl dorozumívání se s mírně psychicky narušenými jedinci (bylo to od ní milé). S její velkou pomocí se nám to podařilo nakoupit, zvládly jsme dokonce i správně zaplatit (stálo to 20 korun). A raději jsme z toho obchodu velmi nápadně vycouvaly.

Znovu jsme se rozešly k Andělu, ale najednou jsme zahlédly obchod s oblečením a ihned jsme zapadly dovnitř (chápete to? My jsme šly do obchodu s oblečením, dobrovolně…

(I: Abychom to vysvětlily, obě naprosto nesnášíme nakupování obecně a nakupování oblečení zvlášt. Zašlo to tak daleko, že nás loni spolužačky násilím odvlekly do obchodu a donutily si koupit značkové oblečení. Já jsem vyvázla jen s kraťasy a trikem, ale Polly odešla s šaty, které stihla ztratit a botami, které jí nejsou). Ale máme pro to dobrou výmluvu, šly jsme totiž pořídit oblečení na kostýmy dvou nejmenovaných hobitů. Jen jsme přišly na to, že v srpnu asi těžko seženeme kabát po kolena. A žlutá vesta tam taky nebyla, tak jsme odtamtud raději odešly.

Potom dostala Irith spásný nápad, že v Tescu měli dokonalé kalhoty, jenže už jaksi zapomněla, kde to Tesco je. Tak jsme prolezly celý obchoďák, ale našly jsme jen jiný potravní řetězec, kde kalhoty bohužel neprodávaly. Tak jsme se domluvily, že to odložíme na následující den a vydaly se směrem k domovu.

Ještě pro završení atmosféry jsem se celou cestu tramvají snažila Irith přesvědčit, že musí vystupovat dřív než já. Přitom to ve skutečnosti bylo naopak.

(Ale nemá to naší dávnou příhodu, kdy jsem ji poprosila, jestli by mi mohla říct, kdy mám vystoupit, protože se tady vyzná mnohem víc než já. Pak jsme si spolu povídaly o všem možném. Najednou se zavřely dveře, tramvaj se rozjela a Irith pronesla: "jo, tak tady si měla vystoupit.")

Naštěstí jsme obě nějakým záhadným způsobem trefily domů, takže ten den dopadl úspěšně

Ještě malý dodatek - ten dárek, který jsme ráno tak složitě balila, jsem Irith zapomněla předat…

28/08/2014

Frodo v Čechách - Mírně vyděšený hobit

Jak jsem slíbila, dávám sem druhý článek o návštěvě Froda Pytlíka v Čechách. Tentokrát se dozvíte, jak to vlastně celé dopadlo.



Elijah Wood si až do poslední chvíle myslel, že sem přijel především proto, aby míchal desky. No, provozování je vždy nebezpečná činnost. Byl uvedený po několika minutovém sestřihu z Pána prstenů a za znění keltské hudby. Vypadal dost vyděšeně, když ho pořadatel celou dobu oslovoval: "Milý hobite", zatímco Elijah Wood pořád nesměle připomínal, že chtěl jen pouštět hudbu…

Zašlo to až tak daleko, že pořadatel Martin Věchet najednou z tašky vytáhl samizdatové vydání Pána prstenů a ukázal ho jako velkou vzácnost Woodovi, kteří samozřejmě o něčem takovém jako "cenzura tisku" a "disidenti" v životě neslyšel. Pohotový pořadatel ho ale okamžitě informoval, takže si mírně neštastný hobit ještě vyslechl přednášku na téma: "Tokien vs. Husák".




Potom si ho usmířili dárkem, ručně vyřezávanou dýmkou míru (strašně mi připomíná hobití dýmky).




Nakonec si ale Frodo prosadil svou a donutil pořadatele, aby na podium pozvali i jeho dva DJské kolegy, kteří ale nejdřív vyfasovali festivalová trička, aby to nevypadalo, že vyvázli moc lehce.



Ale jak to vypadá, tak Woodovo vystoupení rozhodně bylo nejlepší ze všech. Ty ostatní kapely nic moc…



A jak to dopadlo s dýmkou?

26/08/2014

Kozk

Naše zatím poslední a nejoblíbenější písnička. Složeno na písničku Kozel a no... téma bylo celkem jasné :-) To, že se nám povedla nejvíce usuzujeme podle toho, že si už vůbec nepamatujeme ten původní text. Věřte nebo ne, ale doopravdy nevíme, jak zní originální písnička. Už umíme jen tuhle upravenou :-)



I: A ještě bych chtěla trochu osvětlit otázku nahrávek, audioknih a podobných věciček. Polly to už někde psala. Z nás tří nejlepé a nejvíce zpívá Delfi, ale donutit ji, aby zazpívala to, co chceme my, je naprosto nadhermelínský úkol. Polly zpívá velice dobře (nevěřte ji, že zpívá falešně) a svého času chodila i do školního sboru. A já... Není pravda, že nemám hudební sluch. Já totiž mám absolutní, dokonale vytříbený hudební hluch. Zašlo to tak daleko, že při hudebce, kdy musí zpívat celá třída, i kluci, si mě profesorka vzala stranou a řekla mi, že jestli mi to nevadí, tak by bylo lepší, kdybych já nezpívala :-). Problém byl Polly. Vadilo jí, že má z nás dvou zpívat jenom ona a nutila mě zpívat také. Zkusila jsem to sabotovat, jen neutrálně bručet a otvírat pusu, aby to vypadalo, že zpívám. Ale Polly je zatraceně dobrá v tom poznat, kdy zpívám doopravdy, a kdy to jen hraju a její tresty byly strašlivé. (Nikdy by mi doopravdy neublížila, ale to jí nebrání v páchaní drobného mučení, například lechtání). Takže tak.
A audiokniha. Snažily jsme se ve stanu, na školním výletě, s Polly nahrát Pohádku na dobrou noc. Ale oč bylo lepší moje podání Pipina, o to byl horší můj vypravěč. Je tam spousta "ehm..." "aaaaa" a přeřeků. Takže podnikneme druhý pokus a pokusíme na roli vypravěče překecat Delfi. Jen je ještě menší problém, že nevíme, jak tu nahrávku dát na blog. Jak se to dělá?


Kozk


Byl jeden Kozk, ten kozu měl.
Velice si s ní rozuměl.
Měl ji moc rád, opravdu moc.
Pletla mu cop každičkou noc.



Tam v Morii byla moc tma,
a koza cop neupletla.
Když to Kozk zřel, zařval Jéjé.
Přivázal ji tam u studně.



Přišel tam Pip, zvědavý byl.
A omylem kozu shodil.
Jak letěla, moc mečela.
Tím zlé skřety probudila.


Mémémémé….mémémémé…

22/08/2014

Úplný slovníček našich výplodů choré mysli (provozovny)

Stalo se, co se stát muselo. Naše postižení přerostlo tak daleko, že se již nedokážeme dorozumívat normální řečí ani s Vámi, blogery. Proto nás prosím respektujte, my Vám za to pro snadnější komunikaci přinášíme slovníček nejdůležitějších pojmů. Bude průběžně aktualizován. V rámci Vašeho zdraví Vám radíme, abyste se raději nepokoušeli zjistit, jak jsme na taková hloupá slova přišly (pokud to není uvedeno). Navíc přidáváme charakteristiku postav ze společenstva jako ochutnávku "Deníků z PP" a povídky "Samovy trable", které se tu někdy v budoucnu objeví (a aby si Jeremiáš mohl vybrat, za koho se obětuje). A ano, rozhodně nejsme normální :-)
Další čtení je jen na vlastní nebezpečí!


Obecné:
Hermelín - hobit. Je to proto, že čím jsou hobiti starší (vyzrálejší), tím víc skřetů po nich jde. (Vzniklo tak, že se Irith s Polly bavily o tom, že když jsou všichni 4 hobiti spolu, furt se něco snaží sežrat Froda. Ale když jsou spolu jen Smíšek a Pipin, všechno se pro změnu snaží sežrat Smíška. Takže čím je hobit starší, tím je vyzrálejší, jako hermelín)

USA - Kozk (viz níže), (všude se nas… narve)

Blbost - bytost

Kozkovina - blbost (Fakt nechtějte vědět, jak tyto dva názvy vznikly)

hroch - stálý stav Irith a Polly, dělí se do tří podskupin (viz níže)

Absolutní (nebo také azurový) hroch - Odvíjí se od absťáku. Prostě když Irith a Polly nejsou spolu (tento stav se vyznačuje skleslostí, hlubokými depresemi a steskem. Tento stav pravidelně nastává do pěti vteřin od doby, kdy se rozdělí (třeba po cestě ze školy) a končí po prvním nadšeném zvolání "Smíškůů!!!")

Oranžový hroch - v normálním světě někdy nazývaný "opice", je to stav, kdy nejste schopni chodit rovně, do všeho narážíte, nevejdete se do dveří a vyjít po schodech je pro vás nepřekonatelný úkol. Samozřejmě, že to všechno mají na svědomí záchvaty smíchu. Částečně se překrývá se zeleným hrochem.

Zelený hroch (pro lenost někdy jen Hroch) - nejoblíbenější z hrochů. Vyznačuje se tím, že většinu jeho trvání strávíte na zemi/ pod židlí/ válející se na schodech, když se svíjíte křečovitým smíchem. Časté jsou také projevy náhlého nedostatku kyslíku či točení se okolo vlastní osy. (Stav, když jsou Irith a Polly spolu)

Provozovat - myslet. Z hraničářova učně. Tam totiž na každé "já myslím" odpovídali "to je ale nebezpečná činnost. A protože "provozuji nebezpečnou činnost" je moc dlouhé, tak jsme to musely zkrátit.

Provozkové státy - myšlenkové pochody. Provozkové - viz provozovat a pochody - to jsme musely změnit už z principu.

Státy! - říkáme, když obě v tu chvíli provozujeme na tu samou věc (stává se to velmi často).

Skrelóza - zapomínání (prostě skleróza). Až na to, že jí trpí mladí (Polly, jakožto o osm let starší než Irith, už musí trpět zglerózou, což je jinak úplně to samé).

Hobiti jsou hermelín a Kozk je jako USA - Geniální filozofická myšlenka. Vysvětleno výše.

MMRSsSHBS - Zkratka od Malé milé roztomilé stvoření se slepotou, hluchotou, blbotou a skrelozou. Polly je tím pádem MMRSsSHDZ

Tango - Hrozně vážná věc. Vzniklo z toho, že Irith tancovala tango a smála se při tom, načež ji taneční mistr okřikl, ať se nesměje, že tango je vážná věc. (Hrozně vážná věc zase vznikla z klasického rozhovoru "Nesmějte se, to není legrace!" "Ne, to je vážná věc!")


Postavy:

Elf - od jedné velmi vtipné (pro elfy moc ne) chvíle nosí všichni elfové (snad kromě několika dost natvrdlých) na hlavě nějaké předměty. Původně to sloužilo k zamaskování šedin a sytě růžových melírů, dnes je to spíš proto, že se jim nechce to sundat.

Kozk - Legolas (jednou jsme se bavily o tom jeho divném účesu, najednou jedna z nás řekla, že by tam mohl mít zastrčenou kosu (aby mohl efektivněji zabíjet skřety). Ta druhá samozřejmě slyšela, že by tam mohl mít kozu. Od té doby s sebou Legolas tahá všude stádo koz, které se mu po směnách střídají na hlavě a pletou mu copánky.)

Koza - miláček Kozka. Má mnoho druhů (např. létající koza; koza, co umí plést po tmě; bojová koza…) Jedná se doopravdy o kozu. To rohaté domácí zvířátko. Prosím nepochopte to, jako všichni naši spolužáci, těžce perverzně.

Kořen - Thranduil. Nosí na hlavě kořen (elfská koruna) a odmítá změnit styl. Velmi si potrpí na pravidelnou zálivku a kvůli incidentu z minulosti se nemá rád s Celebornem.

Narwe - Arwen. Nosí na hlavě něco, co vzdáleně připomíná žužu.

Maják (nebo také semafor) - Galadriel. Poté, co si z hlavy sundala svou ampulku s nehasnoucím světlem, dozajista trpěla depresemi. A proto se musela od rána do večera prohlížet ve svém úžasném umyvadle - Galadrielino zrcadlo (prostě takový ten škopek, co tam dotáhla Froda)

Zjev - Elrond. Tady se na něj stačí jen podívat, prostě ty jeho divný uzle na vlasech, které mu lemují obličej, mluví za vše. Mimochodem, jako jediný elf nenosí nic na hlavě. Vzniklo ze Samova deníčku, když jsme nemohly vymyslet, co by mohl nosit na hlavě Elrond a tak jsme napsaly, že to je strašlivý zjev sám o sobě.

Jojo - Haldir (na vznik přezdívky se raději neptejte). Jediný žijící elf, který si dokáže hrát s jojem bez pomoci rukou. Často za ztráty očí všech přihlížejících.

Sragorn - Aragorn (na klávesnici je s a a těsně vedle sebe. A když píšete rychle, tak se někdy stane, že se ukliknete…). Časem se z něj stal maniak trpící stihomamem, jenž lpí na všech svých (ne)možných titulech.

Popelnice - Boromir. Přezdívku dostal podle svého dokonalého štítu (vyprovozováno ještě před zhlédnutím Pár Pařmenů). Pravý a nefalšovaný závislák na kulatém něčem s dírou uprostřed.

Pánev - Sam. Jako jediný je (snad) normální. Tedy až na chorobnou snahu uvařit vše v dosahu.

Modroočko - Frodo. (Moc se nepoužívá, spíš pro zmatení ostatních (a aby měli všichni nějakou přezdívku)). Zakládá si na tom, že vždy přesně ví jaká je část dne.

Gandalf (zatím nemá žádné jiné označení) - Je posedlý lomem světla a jaksi trochu maličko už ho postihuje skleróza.

Půlka za 9, 90,- - Pipin a Smíšek (univerzální označení pro jednoho z nich). Asi by se hodilo vysvětlit, proč zrovna "Půlka za 9,90". Víte, jak se říká "moje drahá polovička" no, na polovičku za 9,90 jsme to prostě změnit musely už jen z principu

Hrabičky (kolotoč) - Pipin (raději po vzniku nepátrejte).

Křivobradka (skluzavka) - Smíšek (má křivou bradu).

Blbec - označení pro Billyho Boyda, Pipina a Irith, ačkoli se to zdá zvláštní, již to nepovažujeme jako nadávku, nýbrž jako poctu.

Dement - označení pro Dominica Monaghana, Smíška a Polly, stejně jako u blbce jde o poctu.

Debil - Obě výše zmíněné postavy dohromady.

Idiot - Stejně jako dement. Nechtějte vědět, jak vzniklo tohle…. vážně nechtějte! (vychází z rozhovoru výše zmíněných herců :-))


Hloupé otázky a odpovědi (aneb co nesnášejí lidé v našem okolí)

Nechtěj vědět! - ač se to na první pohled nezdá, tato odpověď vznikla při čtení Kytice. Nyní se hodí na téměř každou otázku.

Kdybys to byl býval věděl, tak bys to byl nechtěl vědět! - když nepomůže předchozí věta…

Hledej! - Odpověď na zbývající otázky.

Protože bagr! - dost univerzální. Mnohdy rozšířená i jinde. Může se přenést i na různá přirovnání (např. moje oblíbené - je to nápadný/praktický jako bagr na betoně).

Fňuk!- univerzální vyjádření ublíženosti (pro lepší účinek lze použít "fňuk, kník, fňuk!")

Koza - Nakonec se přeneslo i sem. Velice časté "Je to drahý jak koza". Také říkáme "je mi koza". Ve smyslu, že je nám zima.

Díra! - Když se Vás někdo už pošesté zeptá, co jste to vlastně říkali. Vzniklo tak, že se Irith s Polly bavily, jak měl Edvard Kelley useknuté uši, tak jak potom slyšel. Nakonec se usnesly, že proto, že tam ještě pořád měl ty díry. Vzápětí se nás spolužačka, která stála hned vedle nás, zeptala, o čem se bavíme, že to neslyšela. Takže jsme usoudily, že ona tu díru nemá.

20/08/2014

Oblíbené stránky

Rozhodly jsme se, že, aby nedocházelo k nepříjemným nedorozuměním, uděláme samostatný článek, kde vysvětlíme náš systém oblíbených blogů.

Takže, většina blogerů si tam přidává všechny, kteří mu komentují, a průběžně maže ty, kteří jsou neaktivní nebo komentovat přestali. My to děláme úplně jinak. Ten seznam děláme především pro ostatní blogery, aby věděli, kam se mají podívat. Je nám tedy celkem jedno, jestli je blog aktivní nebo ne, důležité je, aby se zaobíral stejným tématem jako my tzn. Tolkienovým dílem. Zároveň nám nezáleží na tom, jestli nám dotyčný komentuje nebo ne. Důležité je, že na svém blogu zveřejnuje své ff povídky, nebo prostě jen články o Pánu prstenů. Ale tím pádem jsou i blogy, na které chodíme rády, komentujeme tam, ale nemáme je v oblíbených zkrátka z toho důvodu, že se tématikou Pána Prstenů nezabývají. Takže, pokud někdo takový čte tenhle článek a chce se dostat do našich oblíbených blogů, stačí úplně jednoduchá věc, napište povídku nebo článek na téma, které s tím naším souvisí, a my vás s radostí přidáme.

Samozřejmě, je tu i pár diskutabilních blogů. Například Scrat máme v oblíbených proto, že ještě před námi napsala ff hobití povídku. Bohužel se ale její blog evidentně PP dále nezaobírá, takže ji asi budeme muset vymazat. Další takový je Aredhel. Je to elfka. Ale má tak skvělý blog, povídky a vůbec, že jsme ji prostě přidat musely.

Tak snad jsme vám udělaly trošičku jasno, co se našeho systému přidávání do oblíbených týče.

18/08/2014

Odvaha

Moje historicky první drabble. Má přesně sto slov, je to hrozně sentimentální a strašná hovadina. Psala jsem to, když jsem se u dějáku nudila, takže to podle toho také vypadá. Také jsem chtěla napsat alespoň něco na Bilba, protože o něm, chudáčkovi, jsem zatím nenapsala vůbec nic. Tak snad úplně neodsoudíte... Jo a publikuji především proto, že se mi strašně líbí ta poslední věta :-)

P.S. Pro informaci - Irith je právě cca týden na prázdninách. Jen aby jste se na ni nezlobili za to, že Vám nekomentuje články...



Odvaha

Byl Pytlík. Ano, byl. Měl rád pohodlí a dobré jídlo sedmkrát denně. Ale teď potřeboval být Bral. Tvrdý a odvážný. Musel být odvážný. Potřeboval mít odvahu jít na smrt. Potřeboval najít odvahu padnout v boji. V posledním velkém boji proti odporným skřetům. Zemře. Všichni zemřou, ale musel tam jít. Kvůli svým přátelům. Bilbo potřásl hlavou a vytáhl Žihadlo. Byl odhodlaný padnout. Konečně úplně potlačil toho pohodlného a bojácného Pytlíka. Byl Bral, víc, než kdy předtím. Konečně pochopil, že nemá smysl utíkat před nevyhnutelným. Konečně se smířil se smrtí. Vrhl se do bitvy pěti armád s tím, že zemře.

Orli nepřiletěli.

Rozcestník - Kapitolové povídky

Úvod + Navždy + 6 kapitol + Epilog
Povídka - Irith, Navždy - Tani

Úvod + 3 kapitoly
Irith

7 kapitol
Irith

Prolog + 11 kapitol + Epilog
Irith

8 kapitol + Epilog
Irith

17 kapitol + Epilog + Vyškrtnuté scény
Irith

7 kapitol + Epilog
Irith

6 kapitol + Epilog
Delfi

16/08/2014

Řekni, kde ty mrkve jsou?

Další a zatím poslední z našich upravených písniček. Tentokrát na velmi známou "Řekni kde ty kytky jsou?".
Máme prosbu, kdybyste náhodou měli nějaký tip na písničku, kterou bychom mohli upravit, rozhodně nám napište. Nápady už docházejí. Tedy, máme něco na "Klobouk" až na to, že to asi nepochopíte, jde o náš konkrétní druh humoru, pak máme na "Whisky" něco podobného rázu. Chceme něco vymyslet na "Veličenstvo Kat" (satan zní stejně jako Sauron) a na "Třešně zrály" ( "a já k horám v dáli hnal svý stádo dál" je geniální věta). Ale pak už nic. Tedy, chtěli jsme zkusit i Montgomery na Smíška s Pipem, kdy Pipin najde svého bratrance na Pellenorských polích a má pro něj zpívat toto, ale pak jsme narazili na rým "kde je zbytek tvojí krásy to ví snad už jenom bůh" a rozhodly se, že tohle přece nesmíme chudáčkům hobitkům udělat :-) Takže jakékoliv tipy vítány!


Řekni, kde ty mrkve jsou


Řekni, kde ty mrkve jsou, co se s nima mohlo stát,
řekni, kde ty mrkve jsou, kde mohou být?
Hobiti je během dne, vytrhali do jedné,
kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?



Řekni, kde hobiti jsou, co se s nima mohlo stát,
řekni, kde hobiti jsou, kde mohou být?
Přišel Gandalf, šedý byl. Do války je vypravil,
kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?



Řekni, kde ten Gandalf je, co se s ním jen mohlo stát,
řekni, kde ten Gandalf je, kde může být?
Do Orthanku, za radou. Jede Gandalf zahradou,
kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?



A kde je ta zahrada, co se s ní jen mohlo stát,
a kde je ta zahrada, kde může být?
Jen sedlák Červík hlídá tu. Řadu polí v zákrytu,
kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?



Řekni, kde ty pole jsou, co se s nima mohlo stát,
řekni, kde ty pole jsou, kde mohou být?
Co tu mrkve dozrává, od večera do rána,
kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?



Řekni, kde ty mrkve jsou, co se s nima mohlo stát,
řekni, kde ty mrkve jsou, kde mohou být?
Hobiti je během dne, vytrhali do jedné,
kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?

14/08/2014

Vykoupení

Slíbená alternativa k Zrádci. Ale jak jsem četla ty reakce, mám dojem, že to ani není potřeba. Takže jen tak pro klid duše, zvlášť té Pollyiny, kterou jsem Zrádcem doopravdy ranila.
Jak by dopadl Zrádce, kdyby se jen jedna, ne příliš hlavní postava, zachovala trošičku jinak? Začátek je úplně stejný, ale pak se příběh mění.
Končí to tak hořko sladce, ale lépe, než Zrádce. Ehm... jedná scéna vypadá dost... divně, vím. Ale nevím, jak jinak to napsat, pak jsem tam ještě chtěla po jistotu dát Estellu, nebo Diamantu, ale nehodily se mi tam, takže doufám, že to překousnete.
Hezké počtení!
Chtěla jsem ji sem dát celou, ale ten blbý blog odmítl, že je to prý moc dlouhé. Takže jsem, abych nemusela brutálně krátit, smazala celý ten začátek, který je pro obě povídky společný. Když tak si ho dohledejte v Zrádci. Moc se omlouvám, že jsem to musela takhle udělat, ale blog prostě blbne.


...............

Zradil jsem. Zradil jsem všechny své přátele a vše, v co jsem věřil. Zavinil jsem tisíce a tisíce zbytečných smrtí. Udělal bych to znovu.



Saruman mě vyslýchal dlouho. Řekl jsem mu všechno. Všechno, co chtěl vědět. Kde je Prsten, kdo ho má, kde je Gandalf, jak silný je Aragorn… řekl jsem mu všecičko. Pak nás Saruman propustil. Slíbil mi, že už se Smíška ani nedotkne a přikázal skřetům, aby mi do vězení přinesli umyvadlo s vodou a čisté obvazy, abych mohl Smíška ošetřit. Pak nás odvedli zpátky do cely. Tentokrát mě ale nepřivázali ke stěně řetězem. Garšnák prostě vedle mě položil Smíška a umyvadlo s obvazy a odešel. Nic neřekl, ani mě neuhodil, jako obvykle.

"Smíšku?" zeptal jsem se a jemně s ním zatřásl.

Otevřel oči. Ale nepodíval se na mě.

"Smíšku, to jsem já, tvůj Pipin," zašeptal jsem a otřel mu vlhkou žínkou krev z obličeje.

"Nemluv na mě. Nejsi můj bratranec. Už ne," zašeptal.

Měl jsem co dělat, abych slova zachytil, ale význam byl jasný.

Nahrnuly se mi slzy do očí, ale kousl jsem se do rtu, neřekl ani slovo a opatrně mu sundal košili, abych mu mohl obvázat žebra.



Smíšek se doopravdy uzdravil. Skřeti mi každé ráno přinesli čerstvou vodu a nové obvazy, abych mohl ty staré vyměnit a Smíškovi začalo být lépe. Měl ošklivou horečku, ale seděl jsem u něj celou noc a chladil mu čelo žínkou, namočenou do vody. Nikdy mi nepoděkoval. Nechával jsem mu své porce jídla, aby měl dost síly uzdravit se. Beze slova vždycky snědl všechno, co jsem mu dal a vůbec o mě nezavadil očima.

Pak už si začal obvazy vyměňovat sám. Jen záda mu pořád krvácela a tam si sám nedosáhl, takže tam jsem mu pomáhal já. Vždycky ke mně jen mlčky přišel, sundal si košili a podal mi nový obvaz. Nic neřekl. Nikdy. Já si po nějaké době zvykl nemluvit také. Jen jsem mu omotal obvaz kolem hrudi. Cítil jsem, jak se jeho kůže pod mými prsty chvěje. Věděl jsem, co se stalo. Nenáviděl mě. Nenáviděl mě proto, že jsem ho zradil. Nenáviděl mě, že jsem ho neposlechl a způsobil Sauronovo vítězství. Byl jsem zrádce. Neměl mi co říct. Zradil jsem. Udělal bych to znova.



Asi po týdnu si mě Saruman začal pravidelně brát do své síně. Nutil mě dívat se do takové smolně černé koule, říkal jí Palantír. Byl to vědoucí kámen, jeden z těch, o kterých nám vyprávěl Boromir. Saruman mě nutil sledovat všechny ty věci, které má zrada způsobila. Chtěl mě tak mučit. Chtěl mě mučit pohledem na ty hrůzy, které jsem zapříčinil. Viděl jsem všechno. Viděl jsem, jak skřeti zajali Froda se Samem a odvlekli je do Barad-dur. Viděl jsem Frodovo mučení a smrt. Viděl jsem, jak se Sam oběsil poté, co jeho pán zemřel. Viděl jsem, jak Sarumanova armáda zničila Rohan, pobila jeho obyvatele, pobořila vesnice a zem spálila ohněm. Viděl jsem smrt Bílé paní Rohanu, Eowyn, která padla, když jako poslední bojovník bránila Zlatu sín Edorasu. Víděl jsem Grímu Červivce, jak zrádně zabil rohanského krále Theodena. Viděl jsem, jak Eowynin bratr Eomer uprchl. Sám s několika věrnými. Psanec bez domova. Viděl jsem, jak Sauronova armáda vtrhla do Lorienu. Lorien se za cenu strašlivých ztrát ubránil. V Bitvě o Lothlorien zemřel i Legolasův otec, král elfů Thranduil, který přispěchal Galadriel na pomoc. Vím, jak padl Aragorn, syn Arathornův, poslední král Gondoru. A viděl jsem i, jak se Arwen vrhla z útesu do moře. Raději volila smrt, než život bez Aragorna. Viděl jsem, jak zemřel Denethor, správce Gondoru. Zešílel a sám padl na svou dýku. Viděl jsem bitvy, smrt a mučení. Viděl jsem, co má zrada způsobila. Tekly mi slzy a padaly na žhnoucí povrch koule. Chtěl jsem ji pustit, nevidět to, co jsem provedl. Ale Saruman se vždycky jen smál a donutil mě dívat se dál. Lituji je, lituji je všechny. Je mi to líto, je mi to tak strašně moc líto. Ale nelituji toho, co jsem udělal.

Udělal bych to znovu.

Když jsem se po prvním večeru, stráveném pohledem do Palantíru vrátil, zjistil jsem, že Smíšek přesunul mé lůžko do opačného konce místnosti, než spal on. Vždycky jsme spali vedle sebe, už jako úplně malí. A ted mě odstrčil. Odvrhl mě pryč. Šel jsem spát a ve spánku jsem plakal. Nad těmi zmařenými životy, které jsem viděl. Potřeboval jsem Smíška víc než kdy dřív. Potřeboval jsem, aby mě objal a řekl mi, že to bude v pořádku, že mi pomůže. Ale on nepřišel. Nepomohl mi. Musel mé vzlyky slyšet, ale nezvedl se a nezeptal se, co se mi stalo. Už jsem ho nezajímal.



Třetí den večer mě Saruman najednou propustil dříve než obvykle. Doufal jsem, že se nade mnou smiloval a rozhodl se mě mučit kratší dobu, než obvykle. Byl jsem blázen, když jsem si mohl myslet něco takového. Naopak. Když pro mě přišel Garnšák, jako vždycky, neodvedl mě o mé cely. Surově mě strčil na chodbu a dal mi facku. Vytáhl mě za vlasy a znovu mnou mrštil na zem. Kopal do mě. Asi si tím chtěl zlepšit u ostatních skřetů pověst. Zřejmě dost těžce nesl, že mně a Smíškovi musel pomáhat, když mi každé ráno nosil vodu a obvazy, abych mohl Smíška vyléčit. Příčilo se mu to. Dělal to jen za Sarumanův slib, že si potom se mnou bude moci dělat, co bude chtít.

Rána, kopnutí, bolest. Slyšel jsem smích, zřejmě mezitím přišli ostatní skřeti a bavili se pohledem na mé mučení. Garnšák mě zvedl a hodil přes celou chodbu. Cítil jsem, jak se mi před očima rozprskly jiskřičky a viděl už jen Sarumana, jak se nade mnou sklání.

"Blázne. Zradil jsi. Tohle s tebou udělají, pokud se jim dostaneš do rukou." Odmlčel se. "Ale tohle také s tebou udělají mí skřeti, pokud tady zůstaneš," rozesmál se. Zřejmě to považoval za skvělý vtip.

Ale já už jsem nevnímal. Omdlel jsem.



"Smíšku, Smíšku, Smíškůůůůů!"

Pobudil jsem se.

Ležel jsem na svém lůžku v cele. Smíšek se nade mnou skláněl. Jakmile viděl, že jsem se probudil, okamžitě ucukl a vrátil se na své místo.

Ale i v tom zlomečku vteřiny jsem jasně viděl pohled v jeho očích. Vypadal neuvěřitelně starostlivě. Díval se na mě a v očích měl něhu a starost o můj život. Ale hluboko uvnitř tam bylo ještě něco jiného. Boj. Vypadalo to, jako kdyby sám se sebou ze všech sil bojoval. Nevím, o co bojoval, ale cítil jsem, že to nějak souvisí se mnou. Nedokázal to schovat.

Rukama jsem si sáhl na obličej. Měl jsem jen roztržený ret a ránu na čele. Opatrně jsem si promasíroval žebra, kde mě to bolelo nejvíc. Překvapilo mě, když jsem nahmatal obvaz. Tázavě jsem se podíval na Smíška, ale ten si mě zase nevšímal. Zíral do stropu a něco si tiše šeptal. Zřejmě mě ale musel v noci ošetřit. Dohromady jsem nebyl nijak moc zraněný. Několik ran sice ošklivě krvácelo, ale to zastavily obvazy, kterými mě Smíšek ošetřil, zatímco jsem byl v bezvědomí. Vím, že to byl on. Musel. Ale proč to dělal? Jsem zrádce, musí mě přece nenávidět! Vždyt jasně řekl, že se mnou nechce mluvit. Nedíval se na mě, nepoděkoval mi, když jsem mu pomohl, nic. Nechápu to.



Další den mě Saruman zase vytáhl a nutil mě dívat se do Palantíru. A večer mě skřeti zase bili. Ne tak strašně jako minule, zřejmě si dávali pozor, abych jim vydržel co nejdéle a nezpůsobili mi žádná vážnější zranění, ale stejně. Nakonec mi ještě sebrali můj Lorienský plášt a konečně mě propustili. Hodili mě do mé cely a já se potichu odplazil na své lůžko. Smíšek už spal. Schoulil jsem se do klubíčka a třásl se zimou. Plášt bylo to jediné, co mi v noci nedovolovalo zmrznout. Skřeti to věděli. Věděli, že spím na pár stočených hadrech a jediné, co mi brání v ošklivém zápalu plic, je právě ten plášt, který mi krutě sebrali. Drkotal jsem zuby a zoufale se snažil přikrýt se alespoň těmi pár hadry, na kterých jsem ležel. Bylo to k ničemu. Pak jsem cítil, jak mě někdo lehce přikryl nějakou látkou. Nevěděl jsem kdo, ani co to je za látku a nechtěl jsem to zjištovat. Chtěl jsem jen konečně odejít do říše snů. Zabalil jsem se do látky a neklidně usnul.



Když jsem se ráno probudil, ležel jsem zabalený v …. Lorienském plášti. Ale kde se vzal? Otočil jsem hlavu. Tam na druhé straně cely, daleko ode mě, ležel Smíšek. Byl otočený zády ke mně a hluboce spal. Ale jedné věci jsem si nemohl nevšimnout. Spal jen v košili. Svůj plášt neměl.

Vděčně jsem se usmál a zabořil do jeho pláště nos. Opatrně jsem ho složil, odplazil se k Smíškovi a chtěl mu ho položit vedle hlavy. Jeho ruka vystřelila a chytla mě za zápěstí. Vyjekl jsem.

"Nech si ho," zabručel Smíšek a otevřel oči.

Upřeně zíral na stěnu, mrkal a na mě se vůbec nepodíval.

"Děkuji," zašeptal jsem a vrátil se zpátky.



A pak to skončilo. Další večer mě Saruman zase propustil později a nařídil starému, nemocnému skřetovi, aby mě odvedl do cely. Žádní další skřeti nepřišli. Všichni byli pryč. Saruman zřejmě začal prohrávat a poslal do války všechny skřety, které měl. Zůstalo tu jen pár těch starých. Ten skřet, který mě vedl, byl hodně starý. Samozřejmě, mohl jsem ho lehce přemoci a uprchnout, ale k čemu by to bylo? Jen by Saruman začal mučit místo mě Smíška. A to jsem nechtěl, nemohl jsem to připustit. Smíšek už nesměl trpět. A i kdyby, neměl jsem kam jít. Saruman měl pravdu. Pokud vyhraje a já tady zůstanu, předá mě a Smíška Sauronovi a ten nás zabije. A pokud vyhrají naši… Smíškovo přátelé, zabijí mě také. Byl jsem zrádce. Zrádce nezasluhuje život. Ale doufám, že vyhrají, pak by mohl být Smíšek zachráněn. Na mně nezáleží. Já zemřu, at se stane cokoliv.

Když mě skřet hodil do cely a zamknul, automaticky jsem zamířil ke svému lůžku na opačné straně místnosti. Až pak jsem si uvědomil, že tam už není. Bylo přesunuté zpátky, vedle toho Smíškova. Smíšek mlčky ležel na tom svém a díval se do stropu. Nic neřekl. Opatrně jsem se přiblížil a čekal, jestli se ode mě neodtáhne. Nic. Nedíval se na mě, zrychleně dýchal a těkal očima po stropě sem a tam.

Opatrně jsem si tedy vlezl na svoje lůžko vedle něj, stočil se do klubíčka a usnul.



Uběhlo dalších několik dní. Pak mě Saruman přestal mučit pohledem do Palantíru. Mohlo to znamenat jen jediné. Začal prohrávat.



Otřásl jsem se a pokusil se usnout. Bylo to k ničemu. Pomalu se mi po tvářích začaly koulet slzy a na mě dolehla tíha celého zoufalství. Pořád jsem před očima viděl výjevy z Palantíru. Aragorn, Arwen, Eowyn… začal jsem se křečovitě otřásat potlačovanými vzlyky. Byla noc, další noc, kdy jsem nemohl spát a snažil se zapomenout. Zapomenout na to, že jsem zradil. Frodo a Sam. Slzy se mi z očí řinuly proudem, když jsem si vzpomněl na svého drahého bratrance a jeho zahradníka. Byli oba mrtví, mrtví. Kvůli mně. Ale… asi bych to udělal znovu. I když jsem zrádce. I když kvůli mně všichni zemřeli. I když mě Smíšek nenávidí.

Trhnul jsem sebou, když jsem cítil, jak mě někdo objal. Ohlédl jsem se. Smíšek ležel u mě, napůl mě objímal, hladil mě po zádech a rozšířenýma očima se na mě díval. Ne mohl jsem tomu uvěřit.

"Smíš… Smíš… Smíšku?" vykoktal jsem mezi vzlyky a přikrčil se.

Napůl jsem čekal, že ucukne. Nenávidí mě.

"Neplač, Pipe," řekl tiše a setřel mi slzy z tváří.

"Frodo a Sam… oni… všichni…" zašeptal jsem zoufale. "Jsou mrtví. Kvůli mně."

"Pšššt," položil mi Smíšek prst na rty. "Už se tím netrap. Vytrpěl jsi dost."

Nechápal jsem to. Proč mě hájí?

"Ale ty mě nenávidíš," řekl jsem zoufale. Zavřel jsem oči a čekal, že mě udeří. Byl jsem zrádce, nezasluhoval jsem jeho soucit.

Smíšek se na mě ale jen neskutečně smutně podíval. "Ne Pipe. Mám tě rád, jsi můj malý bratranec. Vím, že jsi udělal to, co jsi považoval za dobré. Už to vím. Už ano," řekl zamyšleně.

Nechápal jsem to. Tenkrát jsem ještě nepochopil, že mě vzal na milost. Že bojoval sám se sebou a vyhrál. Bojoval mezi tou svou stránkou, která mu říkala, že jsem zrádce, že jsem hnusný zrádce, který ho neposlechl a sobecky způsobil smrt všech našich přátel, a tou, která zase tvrdila, že jsem to udělal kvůli němu, že jsem ho nemohl nechat umřít. Postupně u Smíška začala vítězit ta druhá stránka a on mě zase začal mít rád. Začalo to, když viděl, jak mi skřeti surově ubližují, a ošetřil mě. Ted už tahle jeho část vyhrála úplně. Měl mě znovu rád a bylo mu jedno, že jsem zradil. Byl znovu můj drahý bratranec.

Ale tu noc mi to bylo jedno, tyhle všechny věci jsem si uvědomil až později. Tu noc jsem ho jen tiše poprosil, jestli bych nemohl spát u něj a konečně, po několika týdnech usnul klidně a bez nočních můr. Smíšek mě zezadu objímal a jeho dech mě uklidnoval. Nemusel jsem se bát. Měl mě zase rád a všechno bylo v pořádku.



Věž se otřásla. Ozval se výkřik a umlkl v půli. Vyděšeně jsem vzhlédl. Můj pohled se srazil se Smíškovým pohledem. Stál u dveří a poslouchal. Já jsem seděl u zdi, kolena si tiskl pod bradou a vyděšeně přemýšlel, co to může znamenat.

Smíšek ustoupil ode dveří.

Ty se najednou zatřásly a zřítily se na podlahu. Ve dveřích stál Gimli s Legolasem a dívali se na nás.

"Jsi v pořádku?" zeptal se Gimli Smíška.

Smíšek přikývl a tázavě směrem ke mně. Legolas zachmuřeně přikývl. Přistoupil ke mně. Zavřel jsem oči. Nevěděl jsem, co mi chce udělat, ale nechtěl jsem se na to dívat.

"Zradil jsi nás. To ty jsi způsobil smrt mého otce," zasyčel.

Přikývl jsem. Ano, zradil jsem.

Legolas mě chytil za rameno, prudce mě otočil a svázal mi ruce za zády. Pak mě vyvedl ven, ven z cely. Dole, před Orthankem čekalo na trávníku několik jezdců. Poznal jsem Gandalfa. Ano Gandalfa. Saruman mi totiž v Palantíru spíše nedopatřením ukázal i jiné věci, než smrt. Gandalf se vrátil. Přežil svůj pád a vrátil se jako Gandalf Bílý. Pak tu byl Eomer a Faramir, ten Boromirův bratr. A potom ještě asi deset vojáků, které jsem neznal. Všichni mě pozorovali a v očích měli nenávist. Zvítězili. Porazili Saurona jednou provždy, ale díky mé zradě zemřelo mnohem více jejich příbuzných a kamarádů.

Ano, zvítězili. Jakkoliv se to zdá nemožné. Poprvé, od zrodu světa se totiž lidé, elfové a trpaslíci spojili a postavili se s požehnáním Valar společnému nepříteli. Poprvé všechny kmenu trpaslíků, elfů a lidí zapomněli na vzájemnou nenávist a stmelili se. Galadriel se potom sama vypravila do Sauronovy pevnosti. Obestřela ho svými kouzly, Prsten mu sebrala a hodila do Hory Osudu.

Oni zvítězili, Středozem byla zachráněna. Já jsem zradil.

Věděli, co jsem udělal. Palantír v Minas Tirith a Galadrielino zrcadlo jim řekly vše. Zradil jsem. Byl jsem mrtvý.



Půjde do Gondoru, tam nad ním bude vynesen soud," řekl Gandalf.

Navlékli mi kolem krku smyčku z lana a přivázali ji za koně Faramira, nynějšího správce Gondoru. Smíška vzal před sebe na koně Eomer, ale já měl jít za nimi po svých. Zrádce si nezaslouží pohodlí.

"Počkej, půlčíku, vezmu tě před sebe," řekl mi o dvě hodiny později Faramir.

Byl jsem mu za to vděčný. Už jsem sotva pletl nohama a celou výpravu jsem hrozně zdržoval. Mysleli si, že jsem to udělal schválně. Že chci soud v Gondoru oddálit, co to jde. Ale proč bych to dělal? Zabijí mě, at udělám cokoliv. Ten soud byl jen tak pro efekt. Kdyby Legolas mohl, zabil by mě už v té cele. Zradil jsem, nezasluhoval jsem život.



"Pojd. Musíme jít!" zašeptal mi do ucha Smíšek.

Byla noc. Ležel jsem přivázaný ke stromu, někde na půl cesty mezi Orthankem a Gondorem, kousek od Lorienu. Smíšek mi rozvázal ruce a pomohl mi vstát.

"Musíme pryč. Jinak tě zabijí!" syčel na mě a pomáhal mi navléci si batoh, který provizorně připravil.

Udiveně jsem se na něj podíval. Za ty dva dny, co jsme byli na cestě na mě ani jednou nepromluvil, vůbec si mě nevšímal. Přikývl jsem. No samozřejmě! Tajně připravoval můj útěk a nechtěl vzbudit podezření. Chtěl mi pomoci. Pak jsem si ale uvědomil význam Smíškových slov.

"My? Ty půjdeš se mnou?" zeptal jsem se udiveně.

"Samozřejmě. Nechci tě opustit. Podruhé ne," zamumlal a táhl mě pryč.

"Ale měl bys tady zůstat. Měl bys mít naději na štastný život. Když půjdeš se mnou, odsoudí tě také. Ty jsi nezradil, Smíšku. Nezasloužíš si smrt. Měl bys tu zůstat," vzpíral jsem se.

"Měl," podíval se na mě Smíšek tvrdě.

Věděl jsem, že ho nezlomím. Je odhodlaný se mnou jít a chránit mě, jak to dělal vždycky.

Utíkali jsme spolu pryč. Pryč od Legolase a všech, co byli našimi přáteli. Pryč od klidu, pohodlí a dobrého jídla.

Ale mně to bylo jedno. Byl jsem se Smíškem. Odpustil mi. Byl jsem s ním. Když jsem v běhu zakopl a vyvrkl si kotník, nesl mě Smíšek dál. Neopustil mě. Odpustil mi.



"Prosím! Potřebuje ošetřit! Má něco s kotníkem a bez vaší pomoci dlouho nepřežije. Prosím!" vrhl se Smíšek na kolena před Galadrielin trůn.

Sklopil jsem oči. Elfí strážný, který mě pevně držel za ramena, se zamračil a pozorně sledoval Smíška s Galadriel.

"Je zrádce. Způsobil smrt stovky elfů, o lidech a trpaslících vůbec nemluvím. Vlastně jsem vás ani neměla přijmout. Kdybych ho nechala rovnou na místě zabít, Valar by věděli, že jsem udělala spravedlivou věc," odmítavě se na Smíška zamračila Galadriel.

"Prosím. Jen pár dní. Jen pár dní na to, aby se mohl uzdravit. Pak hned odejdeme," zaknučel Smíšek.

Snažil se pro nás vyprosit pomoc od Lorienských elfů. Podařilo se nám doklopýtat až do Lorienského lesa, ale můj kotník byl na tom doopravdy špatně. Potřeboval jsem ošetření. Smíškovi se povedlo přesvědčit elfí stráže, kteří nás zajali, aby mě na místě nezabili, ale odvedli nás ke své paní. A ted u ní prosil za pár dní klidu a míru kdy bych se mohl vzpamatovat.

"Dobrá. Nejsem bez srdce. Máte tři dny. Tři dny na to, abyste udělali, co potřebujete. Při západu slunce třetího dne už budete za hranicemi mé říše," řekla Galadriel nakonec. "Nepošlu posla Legolasovi, aby vás mohl znovu zajmout, a nedám vás pronásledovat. Ale ani vám nepomohu. Hledejte tady jen krátký úkryt, ne pomoc," dodala a mávnutím ruky nás propustila.

Podařilo se to.



"Nemusíš s ním jít. Ty ne. Nic jsi neprovedl, proti tobě nic nemáme. Můžeš tu zůstat, nebo jít zpátky domů," řekl Haldir a podíval se na Smíška.

Odvrátil jsem hlavu a kousl se do rtu.

"Ne. Půjdu s ním. Je to můj bratranec," odpověděl pevně Smíšek.

"Je to zrádce. Nikde ho nepřijmou. Legolas rozeslal po celé zemi posly s jeho popisem a s tím, co spáchal. Nikde ho nepřijmou. Jeho rodina ho odvrhne. Nemá kam jít," trhl Haldir hlavou směrem ke mně.

"Smíšku. Má pravdu. Nezasloužíš si trpět. Nech mě, at jdu sám. Můžeš jít domů. Můžeš jít zpátky do Rádovska a žít štastně," zašeptal jsem.

Byl večer třetího dne našeho pobytu v Lorienu. Můj kotník už byl téměř zahojený a my už stejně museli jít. Ted jsme stáli na hranicích lesa, kam nás dovedli přísně vypadající elfové. Haldir, velitel elfů, se ted snažil Smíška přesvědčit, aby upustil od svého záměru jít se mnou. Ale Smíšek…

"Ne. Je mi to jedno. Půjdu s ním," Smíšek vzdorně zvedl hlavu.

Haldir zúžil oči. "Budete psanci. Bez klidu a bez domova. Budete se toulat a vědět, že jakmile se přiblížíte k jakémukoliv elfovi, člověku, trpaslíku, nebo hobitovi, bez milosti vás zabije," zasyčel.

"Ano, ale budeme spolu," odsekl Smíšek, obrátil se a vykročil pryč. "Pojd, Pipe!"

Zděšeně jsem se na Haldira ohlédl a rozeběhl se za Smíškem.

"Proč? Proč jsi to udělal? Mohl jsi žít štastně!" zeptal jsem se po chvíli.

"Už tě neopustím," pokrčil rameny Smíšek.

Usmál jsem se.

Byli jsme bez domova.

Byli jsme psanci.

Byli jsme už předem mrtví.

Ale byli jsme spolu.

Odpustil mi.