Irith ve Skotsku aneb Když se hobitomaniak vypraví za hranice - Deník část 1

Abych vysvětlila nadpis, v zahraničí už jsem byla mockrát, ale ještě nikdy jako hobitomaniak.Takže to podle toho také vypadalo. Rozohodla jsem se, že o téhle své cestě napíšu. Ale rozdělila jsem to na dvě části. Na první - deník, kde pouze napíšu kdy jsem co zažila, viděla a koho potkala. Tahle část je spíš pro mě, nebot jsem strašný sklerotik, ale pokusila jsem se to napsat tak, aby to případně bavilo i Vás - stylem Kozkova deníčku a spol. Druhá část bude o mých "Prstenovských" výzkumech, prostě co tam mělo souvislost s Pánem prstenů a hobity.

Ale ta první část je moc dlouhá a blog i ji nevzal najednou, takže jsem ji musela opět rozdělit na dvě poloviny.

Tady je první z nich.

---

Do Skotska jsem se chtěla podívat od té doby, co jsem zjistila, že Billy Boyd je Skot. Byl to stejný sen, jako podívat se na Nový Zéland, ale tenhle se mi opravdu podařilo zrealizovat. Měli jsme totiž s rodiči a s mojí mladší sestrou jet na poznávačku do Řecka, ale ta byla pro malý zájem zrušena. Byla jsem tedy pověřena najít jiný zájezd. Protože jsem vysoce studenomilný jedinec, ani mě nenapadlo hledat něco v jižních zemích, ale obrátila jsem se na sever a tajně doufala, že najdu něco vhodného do Skotska. To se mi nakonec povedlo, byt byl ten zájezd dost schovaný a vypadalo spíš jako vtip, než jako nabídka na poznávačku. Podařilo se mi přesvědčit rodinnou radu, že Skotsko je jediná možnost, že jsem nic jižnějšího nenašla J a mohlo se jet. Zájezd byl na čtrnáct dní a pod stany. Pokud tedy chcete jet na fakt výbornou poznávačku, do země, kde, jak jsem hluboce přesvědčena, se točil Pán Prstenů, mrkněte se na tuto stránku s poznávacími zájezdy.

Takže to jen takové základní informace.

1 den 10.7.2014 - Vyrážíme ve složení: já, moje sestra, naši rodiče, 3x kufr, 2x sportovní tašky, ze kterých odpadávají kousky, 4x jen tak tak držící batoh, 2x stan, z toho jeden prehistorický a jeden téměř moderní. Měli jste vidět, jak se na nás dívali v metru, když jsme se tam se všemi svými zavazadly nahrnuli. Šílená rodina jede. Kupodivu jsme našli autobus (a ještě ke všemu ten správný). Sedím v autobuse a spím ve stanu se sestrou, mohlo to být horší.

2 den 11.7.2014 - Ve Belgii byla strašná fronta na dálnici, takže jsme nestihli trajekt v 10:00. No nic, pojedeme tím ve dvanáct. V přístavu, na celnici, nám nařídili, že máme vyndat všechny kufry a nechat je projet rentgenem. Průvodkyně říkala, že tohle už Angličani neudělali asi dva roky. No, moje smůla… Málem nám zabavili plynové hořáky, asi proto, že jsme je dali do tašky, kterou nesla má roztomilá, blondatá sestra a vypadala tak jako vhodný terorista

Trajekt ve 12:00 byl plný. Čekáme tři hodiny na ten ve dvě..

Večer jsme dojeli do kempu, rozložili stany a šli spát. Ale v podstatě jsem nespala, protože mi byla strašná zima.

(ten khaki stan s modrým ručníkem a ten vlevo od něj jsou naše stany)

3. den 12.7.2014 - Projíždíme Anglií. Miluju ten anglický trávník. Strašně se mi líbí. Ano, ten zájezd jsem vybrala také kvůli anglické trávě :-)

Píchli jsme. Tedy, to je dost zavádějící. Spíš by se mělo říct, že pneumatika spáchala sebevraždu. Byla úplně na cáry. No, ale autobus jel v pohodě asi ještě čtyři kilometry jen o třech kolech…

Fountains Abbey - Naprosto okouzlující ruiny obrovského opatství, zapsané v UNESCO. Dělá to svou velikostí tak neskutečný dojem, až jsem si myslela, že je to celé umělé, jen nakašírované, že přece něco tak obrovského nešlo postavit. U opatství je i obrovitý vodní mlýn. Tak velký mlýn jsem vážně v životě neviděla. Celé to působí tak ohromným a neskutečným dojmem… nevěřím, že něco takového mohli postavit lidé ve dvanáctém století. Pak jsme se ještě procházeli po zahradách, příslušících ke klášteru. Mám z nich stejný dojem. Něco tak krásného, obrovského (a bezvadně sekanou trávu) přece nemohli vytvořit lidé.

Zjištění dne: Je pro mě docela šok, že se může chodit po trávě a lézt po ruinách opatství. U nás by byla velká výstražná cedule "nedotýkat se" a provaz ohraničující památku ve vzdálenosti padesát metrů. A v Anglii po zdech památky UNESCO lezou malé děti, honí se a prolézají okny. Neskutečné.

(hlavní chrámová loď katedrály)

(toto obří je prosím pouze sklad vlny)

(toto je ten obří mlýn)

(a ještě ukázka zahrad)

Rippon - V tomhle městě všude visí žlutá, zelená a červeně puntíkovaná trika. Prý se tudy pojede Tour de France (v Anglii, prosím :-) ). Katedrála z dvanáctého století byla úchvatná. A pofívali jsme se i do údajně nejstarší krypty v Evropě, ne-li na světě. Je to jen takové bludiště strašně úzkých chodbiček a jedna místnůstka metr krát metr. Jen tady zrovna byl nějaký mejdan. Uvnitř křestanské katedrály stály stánky s hotdogy a moučníky a venku byla nabídka slanování ze střechy gotického skvostu…. mám dojem, že jsou Angličani blázni. Stěhuju se do Anglie.

(toto je ta krypta)

Přejezd do dalšího kempu v oblasti Lake District. Strašně jsme bloudili. No co se diví, když jezdí podle turistické GPSky. Ale je fakt, že na to řidiči mohli přijít trochu dřív. Že se GPS zbláznila, zjistili, až když jsme přes jeden most přejeli potřetí. Nakonec jsme už jeli tak uzounkými cestičkami, že se tam autobus téměř nevešel a musel se otáčet na parkovištátku u jednoho hotelu. Celý hotel nám fandil a ti prozíravější si odváželi zaparkovaná auta do bezepečí… Tak naše cesty autobusem budou ještě zajímavé.

Kemp ušel, jen sprchy a záchody byly tady společné (ženy i muži dohromady), bylo to dost veselé.

Zjištění dne číslo dvě: Průvodci jsou oba kešeři! Jsem v sedmém nebi, odpouštím jim veškeré bloudění a prostě všechno.

Opět jsem nespala, už jsem na pokraji naprostého vyčerpání. Byla mi strašná zima, vzala jsem si do spacáku i mikinu a ponožky

4. den 13.7.2014 - Toulání po Lake District

Wast Water - Dnes je na plánu celodenní tůra kolem nejhlubšího jezera Anglie (Pozn. je to nějaký divný, nejvyšší hora Anglie - Scaffel Pike ale nejvyšší hora GB - Ben Nevis (Skotsko), nejhlubší jezero Anglie - Wast Water ale nejhlubší jezero GB - Loch Ness (Skotsko), už se nedivím, že Skotové chtějí samostatnost). Všichni ostatní se šplhají na Scaffel Pike, pouze naše rodina a dva důchodci jdou kolem jezera.

Cesta sedmnáct kilometrů, takže pohoda. První, co segra udělala, když vylezla z autobusu, bylo, že si klekla k jezeru a začala z něj pít. Nikomu z nás se nepodařilo dostat z ní proč. Tak snad je ta voda čistá… Nejdřív jsme vesele dupali po vzácných masožravkách, než nás na to upozornila mamka. Pak jsme strávili mírně nudnou čtvrthodinku, zatímco si je mamka zuřivě fotila.

Pokračovali jsme dál po pláži. Počasí úžasné, jezero překrásné. Poté jsme ale narazili na řeku, vytékající z jezera a nezbylo nám nic jiného, než brodit. Nu což, zážitky nemusí být vždycky nutně krásné, je důležité, když jsou silné (ale mě se to líbilo :-) ). Pak následovala cesta sutovými poli. Už chápu, jak blbě se Frodovi a Samovi šlo v Mordoru. Sestra měla co dělat, aby to zvládla. Ale podařilo se a dokonce (!) jsem ani nespadla do vody. Cesta nádherná, všude kapradiny sahající až po pás, všudypřítomné ovce… co víc si přát. Cesta byla celkem po rovině, jen na jednu kešku jsem se s mamkou šplhala na převýšení 200m téměř kolmo :-)

(nepřipomíná vám to nějakou zemi?)

(suť a kapradí)

(přes tento překrásný žebříček ve stínů dubů jsem přelézali jednu zídku)

Kupodivu jsme cestou do kempu nezabloudili. V kempu je wifi. Zdá se, že je naše, Jeremiášova a Michellina nepřítomnost dokonale synchronizovaná :-) Konečně jsem usnula. Mrznu, navlékla jsem na sebe i bundu.

5. den 14.7.2014 - Tak snad konečně pojedeme do Skotska.

Castelrigg Stone Circle - Megalitický kruh starší než Stonehenge… co víc dodat? Snad po mě nebudete chtít detailní popis, prostě spoustu fakt starých šutrů v kruhu :-). Ale velice, velice působivé. Z těch menhirů dýchá taková magičnost, záhadnost… miluji tyhle záhady. Jak to mohli postavit? Proč to stavěli? (A proč jsou tady všude ovce a jejich bobky?) To už se asi nikdy nedovíme….

Byl tu překrásný výhled do kraje, protože tenhle kruh, na rozdíl třeba od Stonehenge, stojí na kopečku.

Hadriánův val - Známá hranice mezi Anglií a Skoskem (nikoho tedy už neudiví, že skutečná hranice probíhá asi o dva kilometry severněji), vystavěná Římany na obranu proti divokým skotským kmenům. Je to impozantní. Větvící se, kilometry dlouhé silné kamenné zdi. Ta touha prostě se na Hadriánův val na jednom konci postavit a jít po něm Anglií až na konec… nepopsatelné.

U toho ještě bylo muzeum - zbytky římské pevnosti. Pořád nemohu tak úplně pochopit, že tady si úplně klidně můžete vylézt na přes tisíc let staré zbytky pevnosti, běhat po ní, skákat přes větší kameny a nikomu to nevadí…

Přejezd údolím Glencoe, podél jezera Loch Lomond a rašeliništěm Rannoch Moor - Divukrásná skotská krajina. Déšt, vřes, jezera a ovce… prostě destilované Skotsko.

Do kempu jsme dojeli na druhý pokus (ten první kemp vypadal moc nobl). U kempu byla řeka, takže jsme celý večer se sestrou házely žabky a hledaly zajímavé kameny… Byla mi strašná zima. Vzala jsem si rukavice.

(udělalo se hezky)

6. den 15.7.2014 - Zaútočily na nás miggies. To jsou takové příšerně žravé malinké mušky. Vlezou všude a strašlivě koušou. Funguje na ně jen speciální repelent (který mimo jiné taví plast) a jehož tři centimetry krychlové stojí devět liber (3 stovky). Je v podstatě nemožné najíst se v klidu. Zase bylo na výběr mezi vystupem na horu Ben Nevis a pohodovým údolím Glencoe. Tentokrát s námi do Glencoe šla třetina autobusu.

Glencoe - Strašlivě krásné údolí s potoky, vodopády, můstky a vřesem. Vypadalo to hrozně hezky - světle zelená tráva, tmavě zelený vřes a růžovo fialové květy vřesovce. Do toho ještě průzračná voda vodopádů… miluju Skotsko. Šli jsme na jedno skryté údolí, uprostřed Three Sisters (hory na jedné straně údolí), kde údajně jeden Skotský klan vyvraždil druhý. Šplhali jsme podél jednoho vodopádu (a občas vodopádem).

Cesta byla naprosto příšerná, obrovské kamenné schody. Na konci už jsme museli lézt po čtyřech a hrozně to klouzalo. Po cestě jsme viděli i stádo jelenů, jak se poklidně popásá asi dvacet metrů od nás a aranžuje se do co nejfotogeničtějších poloh.

Párkrát na mě lidi málem spadli. Nakonec jsem musela nasadit styl Glum (a to mi řekli, že prý jsem kamzík, no, ještě že neřekli koza, to bych asi fakt spadla). K mému obrovskému překvapení to ségra vylezla také. Nahoře, na té plošině, se prý točil famrfpálový zápas z HP. Ale tím pádem to museli jaksi zarovnat, je to tam samá prohluben a pahorek. A také obrovská soustava jezírek. Už chápu, kde se všechna ta voda do vodopádů bere…

Byl tam sníh, tak jsme si se ségrou postavily sněhuláka. Přiznejte se, kdo z vás naposledy stavěl sněhuláka v červenci?!

Cesta dolů byla stejně únavná. Já jsem pak ještě šla na jednu kešku. No, nejdřív mě málem přejelo auto, pak jsem bloudila kapradinovým polem a nakonec jsem zjistila, že GPS ukazuje plus mínus 200 metrů. Doklopýtala jsem zpátky k autobusu, ale na nohou jsem se už držela jen silou vůle. Kešku jsem samozřejmě nenašla a opět mě málem přejelo auto. To ježdění vlevo je totálně nanic.

Také jsme na parkovišti potkali prvního a asi posledního Skotského dudáka se vším všudy.

Fort William - Malebné městečko, původně pevnůstka. Hlavní účel naší zastávky byl doplnit zásoby, ale stihli jsme projít i tou jedinou ulicí, která tady je. Víte, co jsem psala o tom lezení po chráněných ruinách a šlapání na trávník? Tak tady mě už Skotové naprosto dostali. Uprostřed městečka totiž stojí zbytky původní pevnosti. Kamenné ruiny na trávníku. Je tam u toho velká výstražná cedule. A co myslíte, že je tam napsáno? Nešlapejte na trávník a nelezte po kamenných zbytcích zdí? Ne! Nekempujte a nerozdělávejte volný oheň…

Zima zima zima. Jen jsem líná si na sebe brát funkční prádlo. To raději zmrznu, než abych vylezla ze spacáku.

7. den 16.7.2014 - Přejezd na ostrov Skye.

Eilean Dunan Castle - Nejfotogeničtější hrad ve Skotsku. Měli jsme tady mít jen krátkou zastávku na pár fotek, ale proběhla vzpoura posádky, takže se ta zastávka malinko prodloužila a my se šli podívat dovnitř. Bylo to… zajímavé. Je strašně divný pocit procházet se po hradu, kde polovinu roku někdo normálně bydlí. Ano, tohle je další Skotská podivnůstka, hned po jejich vztahu k prastarým ruinám a k dokonale pěstěným trávníkům. Každý hrad totiž patří nějakému klanu, který v něm normálně bydlí a pouze na léto ho zpřístupnuje návštěvníkům. Tenhle patří, tuším, klanu Macreů. No, rozhodně je to velice zvláštní. Ale hrad je to hezký, to se musí uznat.

Portree - Hlavní město ostrova Skye s jednou hlavní ulicí a barevnými přístavními baráčky. Z mě záhadného důvodu jsme strávili asi půl hodiny v nějakém krámě s oblečením, načež jsme koupili takové hezky barevné sako a pro ségru kabelku. Přístavní baráčky jsou hezké, jen se tu nikde nedá sehnat čaj. Co to má být za anglické město, když nemá čaj! A to, že je Skotské, to neomlouvá!

S mamkou jsme ještě šly (kvůli keškám) na stadion, kde se pořádají Highland's Games. Přijde mi dost… malý. Takový… no, nechtěla bych tam sedět ve chvíli, kdy tam nějaký Skot hází kladivem. Ono to může mít dost nepředvídatelnou balistickou křivku.

Kilt Rock a vodopád Mealt Fall -Je to vlastně útes na pobřeží a větší vodopád vytékající z menšího jezírka. Proč se Kilt Rock jmenují Kilt Rock, nechápu, prý někomu připomínaly, kupodivu, kilt. Zřejmě ten někdo musel mít hodně bujnou fantazii, případně být pod vlivem nějakého silně alkoholického nápoje, asi whisky. Mně to nejvíc připomínalo takové ty kamenné varhany, jako jsou v Českém ráji, víte, co myslím. Ale vodopád byl vážně úchvatný.Také mi nebylo úplně jasné, jak v tom jezírku pětkrát pět metrů může být tolik vody. A zapomněla jsem napsat, příšerně tu fouká.

(Skye a Skotská krajina se vším všudy)

Skye museum of Island Life a Kilmoorský hřbitov - Česky přeloženo: Rozpadající se baráčky, ve kterých žili chudáci původní obyvatelé Skye a hřbitov, kde je pohřbená ostrovní hrdinka Flora McDonaldová. Ne, ta opravdu nezaložila tu sít pochybných "restaurací" rychlého občerstvení. Ta pomohla utéct korunnímu princi Charlesovi, v době jakobitské krize. Přestrojila ho za svou služku a převezla ho tak na ostrov Skye, odkud už mohl dobře uprchnout. (Dost dlouho mi trvalo, než jsem zjistila, kdo ten princ Charles je. Zaprvé proto, že jsem mu z mě záhadného důvodu zásadně říkala George a zadruhé proto, že mi nedošlo, že Karel je anglicky Charles). Na hřbitov jsme ale nešli, jednak strašlivě, ale příšerně foukalo (stokrát hůř než na Kilt Rock, protože jsme ted byli na návětrné straně ostrova), jednak to bylo daleko :-) a jednak jsme neměli čas. Ale ten skanzen jsme prošli. Řeknu vám, nechtěla bych tady žít před takovými sto lety. Příšerně drsné podmínky, neustálá zima nebo záplavy miggies, fujtajbl. Ale získala jsem tak úctu k těm, co tu žili, těžili rašelinu (pozn. tradiční práce na ostrově - vykopávali ze země ostrými klacky kusy rašeliny, sušili je a prodávali jako palivo. Byla to prý strašlivá práce, příšerná). A také mám konečně obdiv ke svému stanu. Když už nic jiného, tak do něj alespon neprší.

Protože na ostrově jsou rovné plochy jedině svislé, spíme dost zajímavě. Nedá se říct, že hlavou dolů. Spíš tak… vším dolů. Byla. Mi. Zima! Stan nám to v noci málem odfouklo.

(tady v tom kempu jsme pro změnu byli 3 noci)

8. den 17.7.2014 - Na programu opět pěší túra.

Quiraing - Pohoří a jedna z nejzajímavějších krajin na Skye. My jsme obcházeli jednu stolovou horu. Opět se ukázalo, jak je Skotsko úžasné. Nejdřív brodění vřesem a kapradinami, potom stoupání po travnatých cestičkách na úpatí strmých, černých útesů, pohledy na rozedrané kamenné věže, trčící uprostřed krajiny… nevěřili byste, jak dokáže postup zrychlit hejno miggies.

Táta mě celou dobu nutil dělat ze všech možných i nemožných úhlů fotky stěny stolové hory, protože to chce vydávat za Kurupiru. Ale je fakt, že by mu to mohlo projít, vypadá to vážně úchvatně.

Cestou na parkoviště, kde jsme se měli rozdělit na dvě skupiny (jedna se vrátí do kempu a druhá ještě poleze nahoru, na stolovou horu a pak sejde druhou stranou dolů) jsme potkali dva Slováky na kolech a skupinu Japonců v krokskách. Nechápu. Já měla pohory a stejně jsem byla ráda, že jsem ráda. Strašně to klouzalo. Cestou jsme samozřejmě ještě přelézali pár nezbytných vodopádů. Jak jsem řekla, na parkovišti jsme se rozdělili. Táta, ségra a asi půlka zájezdu se vrátila po silnici dolů a já s mamkou a zbytkem jsme se jali šplhat nahoru. Netušíte, jak blbě se leze kolmo, po vlhké trávě. Převýšení sice asi jen 50 metrů, ale vzdálenost, kterou jsme museli ujít přibližně také 50 metrů. Mám jistou teorii, podle níž se stolová hora jmenuje stolová proto, že je nahoře rovná. Tahle spíš vypadala, jako by měla všechny nohy kratší. Rovná plocha byla pouze přímo dolů. Alespon že údajný vrchol, tj., nejvyšší místo "stolové" hory označuje pyramidka z kamenů.

Cesta dolů už byla lepší, protože bychom ale u autobusu byli moc brzo, vylezli jsme si ještě na pár solitérních pohoříček kousek dál. Cestou zpátky jsme zvolili špatnou cestu. Obě vedly vřesem, jen jedna asi o padesát metrů výš než druhá. Šli jsme po té horní a pak jsme to museli neskutečným způsobem sklouzávat vřesem a bahnem kolmo dolů. Na parkovišti nás nabral autobus a odvezl do kempu. Já s mamkou a ještě asi dvěma spolucestovateli jsme si vymohli, aby nás vysadili blízko pláže. Viděli jste někdy písečnou pláž s černým pískem? Je to dost silný zážitek. Nešlo jen o ten písek, ale spíš o ten kontrast. Moře na odlivu, černá pláž s kameny, porostlými žlutými řasami s takovými vzduchovými váčky a o metr dál svěží zelený trávník a bílý domek. Prostě větší kontrast k vyprahlému Chorvatsku, kde i kilometr od pláže nic neroste, protože slaná voda a písek zahubí vše, asi nenajdete.

An Corran - Díky keškám jsme kousek dál na pláži našli tohle neuvěřitelné místo. Kdysi tady stála prehistorická vesnice a ještě předtím se tady… proháněli dinosauři! Podařilo se nám najít asi pět dinosauřích stop, zachovaných ve zkamenělém písku. Mám podezření, že ty dlouhé kameny u toho byly zkamenělé stromy, ale naučná cedule o tom nic neříkala. Je to strašně divné. Na pláži jsou miliony let staré stopy dávných dinosaurů, ukazuje na to jen jedna mrnavá cedule a vy tam klidně můžete jít, hledat je (což je dost těžké, našli jsme je skoro jako jediní z celého zájezdu. Zaprvé musí být odliv a za druhé vám je většinou musí někdo ukázat, jinak mezi ostrůvky zelených řas nemáte šanci), šlapat po nich, sahat na ně. Mám takový dojem, že kdybych si přivezla sbíječku a jednu stopu prostě vyřízla a odvezla si ji domů, nikdo by si toho ani nevšiml.

(Pro porovnání velikostí. Ta ruka je moje, takže je velká asi jako normální ženská ruka)

Do kempu jsme dorazili po svých, jen jsme ještě museli projít stádem krav, které zablokovaly cestu. Je to dost blbej pocit, procházet bučícím stádem, kterému může kdykoliv rupnout v hlavě a zkrátka vás ušlapat. A to si prosím nepředstavujte naše krásné strakaté kravičky (nebo známější fialové), představte si obrovské, chlupaté cosi, s rohy jako od nosorožce a se zrzavou srstí delší, než Legolasův cop :-) Zjistila jsem, že segra s tátou se rozhodli jet stopem. Nakonec je vzali Češi. Angličani vždycky jen zastavili, podívali se na ně a zase odjeli. Tomu se říká mezinárodní ignorace.

Ani nevím, jestli mi byla zima, usnula jsem naprosto vyřízená.

Pokračování příště :-)

Pokračování reportáže