Putování s Hrochem

V rámci záchrany velmi ohroženého druhu hobbit sapiens jsme se s Irith dohodly, že se uprostřed hlavních prázdnin sejdeme (jindy nám to nevyšlo). Musím uznat, že společně strávené odpoledne dopadlo podle představ. Narvaly se nám do toho dvě věci na vyřízení, co nám zadaly naše mamky a my jsme při vždypřítomném lovení kešek bloudily po našem hlavním městě.

---

Nevím, jak probíhalo ráno u Irith (a raději to ani nechci vědět), takže popíšu alespoň to svoje.

Byly jsme domluvené, že se sejdeme v deset hodin na Florenci na metru B. Našla jsem si, jak tam jede autobus a v jakž takž přijatelnou dobu jsem vylezla z postele. Vzpomněla jsem si, že mě včera Irith poprosila, jestli bych mohla na dnešek zajistit jídlo. Doma nic nebylo, tak jsem vyrazila do obchodu (naštěstí máme večerku v ulici). Pořídila jsem si koblihu na snídani, osm rohlíku (jsme přeci hobiti) a 15 deka šunky, aby mi to vystačilo. Nevystačilo. Takže nakonec bylo rohlíků jen šest. Ještě jsem dobalovala dárek pro Irith k svátku, který jsem musela balit třikrát, protože to v rychlosti vážně nezvládám. A tentokrát mi v tom nepomohla ani izolepa.

Ujel mi autobus. Čekám na další. V pohodě dorazím na Florenc. Přišla mi SMS, Irith píše, že je hlupák Bralovská (jaká novinka). Nevyzná se v metru, přijde na linku C. Zjistím, že jsem koblihu zapomněla doma, zálibně koukám na rohlíky.

Tu ale přichází Irith a já díky záplavě zeleného hrocha zapomínám na jídlo (je to opravdu neuvěřitelné, ale na chvíli se tak stalo). Vyrážíme společně za dobrodružstvím. (I: Jak vypadalo to moje. Vstala jsem o tři hodiny dřív, než jsem měla. Fajn, alespoň jsem dodělala kešky. Z mě naprosto záhadného důvodu jsem ale usoudila, že Stromovka je na metru B. Řekla jsem tedy Polly, že se sejdeme na nástupišti béčka. Mírně jsem znervozněla, když jsem dorazila na metro na Smíchovské nádraží a zjistila, že, na takových těch mapách, kam to metro jede, není žádný nápis "Stromovka" případně "Zde vystupte" došlo mi, že asi Stromovka vážně nebude na béčku a zavolala mamce, kde tedy je. Dostalo se mi ujištění, že někde úplně jinde, céčkem a pak tramvají. Rozhodla jsem se, že budu spoléhat na Pollyinu zálibu v mapách a skautskou výchovu a nechám na ní, aby nás tam dovedla. Ještě jsem jí napsala esemesku, že jsem již zmíněný hlupák Bralovská a raději se rychle vypravila na céčko. Hroch je holt hroch (P: já jsem celou dobu věděla, že stromovka je na céčku, jen jsem usoudila, že Irith na céčko netrefí, a tak jsem se jako velký bratranec obětovala a nabídla se, že jí vyzvednu. Komunikace holt někdy vázne)).

Zjistily jsme, že trefit do Stromovky je někdy opravdu nadhermelínský úkol. Naštěstí zafungovala naše taktika "tak půjdeme třeba tudy a někam dojdem".

Nacházíme první kešku, je pověšená za drát a připevněná ke stromu. Podařilo se mi ten drát urvat, válíme se smíchy na zemi. Nenápadnost nade vše.

Nakonec jsme odlovily, co se dalo. Vstoupily jsme na uzavřenou cestu, kde na nás stavaři čuměli jak na exoty (to se nám poslední dobou stává nějak často), čtyřikrát přecházely řeku, čtyřikrát překonávaly potok, málem se přizabily na skalách a sežraly, co se dalo. Snažily jsme se vyndat zarostlý šutr ze stromu ve výšce asi tří metrů, potom jsme přišly na to, že je keška čtyři metry dál na přístupném (!) místě, celkem třikrát přešly přes jeden a ten samý most (stage byly jedna na jednom břehu, druhá na druhém, třetí zase na tom prvním…)

Nakonec jsme se s velikou dávkou štěstí ze Stromovky vymotaly, když se Irith dozvěděla, že její mamka chce, aby koupila nějakou knížku. Informace byla jen, že je to na Václaváku. Bezva. V rámci ušetření času a geniálnímu rozplánování trasy, abychom se nemusely třicetkrát vracet, jsme se vydaly koupit struny na kytaru, pro které zase poslala moje mamka mě.

Naštěstí jsem už v tom obchodě jednou byla, a tak jsem si myslela (ano, je to nebezpečná činnost), že tam v pohodě dorazíme. Kupodivu jsme vystoupily na správné zastávce tramvaje. Neomylně jsme se ale vydaly na druhou stranu. Irith mi pořád vyčítavě připomínala naši dávnou cestu po knihovnách (byla to soutěž o Hobitovi), kdy jsem nás tahala po celé Praze, protože mě mama poslala, abych koupila korálky. Tehdy jsme byly snad v sedmi obchodech, které byly cca 250m od sebe. (I: Nakonec to bylo v tom, úplně nejbližším, ale o jednu ulici trochu dál nahoru, zatímco my jsme se vydaly dolů)

Zdá se, že dvou individuí motajících se v ulicích se zalekla i sama Praha (ani se jí nedivím, po tom, co jsme jí tehdy prováděly) a milostivě nám onen obchod ukázala. Po nákupu strun jsme se vydaly směr Václavské náměstí.

Mezitím jsme dostaly upřesnění, že se kniha má nacházet v obchodě jménem Bonton a má se jmenovat Pražský hřbitov. Zjistily jsme, že nemáme ani tušení, kde přibližně by se ten obchod mohl nacházet, ale k navození správné atmosféry bloudění jsme se rozešly náměstím dolů. Cestou jsem vyjmenovávala, které všechny obchody tady znám (obsah sestával z jedné jediné položky- Neoluxor (obchod s knihami))(I: To je ještě dobré. Já o Václavském náměstí vím jen to, že tam je nejnavštěvovanější keška na světě a teoreticky by se tam měla nacházet socha Václava :-)). Pak jsme zahlédli jiný obchod s knihami a nadějně jsme tam vlezly. Poté, co se ukázalo, že tam mají tu knížku o 150 korun dražší, jsme se zeptaly, kudy se jde k tomu Bontonu. Bylo to pořád dolů, takže jsme předtím šly správně. Zatím nám to vycházelo až nebezpečně dobře.

A opravdu. Jen co jsme našli ten Bonton, tak se to krapet hodně zvrtlo. Náš skvělý postřeh nám sdělil, že se tam prodávají jen CD s muzikou a podobné věci. Takže jen co jsme si prohlédly placky s Hobitem, všechna DVD a disky Blu-ray s Pánem Prstenů a zjistily, že trička s jejich tematikou nemají, tak jsme se jaly hledat východ. No, pokus byl, ale obchod by se dal úspěšně používat místo bludiště. Naštěstí nás po dlouhé době zachránila obrovská cedule VÝCHOD, která nám celou dobu visela nad hlavami.

Jenže pak nastal nepříjemný incident s dveřmi a securiťákem. Jen jsme ho pozdravily a prošly dveřmi, ty se rozpípaly alarmem a my jsme byly nuceny postupně procházet sem a tam. Prošla jsem já a bylo to v pohodě. Prošla Irith… A pípalo to. Tak jí securiťák sebral batoh a ona prošla bez něj v pohodě. Potom byl pronesen její batoh taky v pohodě. Tak jsme pokusně nasadili Irith batoh na záda a ono to znovu pípalo! Takže jsme zjistili, že spojení Irith a její batoh rozrušuje dveře proti krádežím. No bezva. Securiťák nás raději pustil a my jsme zdrhaly pryč.(I: To nebylo tak jednoduché. Celkem jsem tam musela s různými variacemi já+batoh, jen já, jen batoh procházet asi desetkrát)

Načež Irith zavolala mamce, že tam tu knížku nemají. Bylo nám důrazně vysvětleno, že na internetu to píšou, proto to tam mít musí. Takže jsme musely jít zase dovnitř. Ještě ke všemu obcházet celý dům, protože jsme nevěděly o jiném vchodu.

Poté, co jsme prošly nám již důvěrně známými místy obchodu, jsme naprostou náhodou narazily na informace. Tam jsme tahaly pomyslnou sirku o to, kdo se zeptá. Nakonec to (i bez sirky) obstarala Irith. Pán se na nás díval dost vyjeveně (jako všichni lidi v okolí), ale ochotně nám to nalezl na počítači (který v Irithině blízkosti kupodivu fungoval (obvykle totiž v našem bezprostředním okolí všechny elektronické věci záhadně vypoví službu)). Poté se nám nějak taktně snažil sdělit, že ta cena, za kterou to máme koupit, platí jen pro internetový nákup a že na pobočce to mají o celých sto třicet korun dražší. Ale další komplikace (vymotávání se ze dveří, zběsilý telefonát s mamkou (v obchodu nebyl signál), následné vysvětlení, že tu knihu opravdu koupit musíme a nové hledání vchodu) jsme odmítly postoupit, a tak jsme knihu koupily i za přemrštěnou cenu. Pán nám oznámil, že nám ji přinese a my jsme se mezitím vydaly znovu si prohlížet placky s Hobitem. S PP je bohužel neměli.

Najednou do mě Irith drkla a já se podívala směrem, kterým ukazovala. Byla tam upoutávka na nový díl Hobita a přes celou plochu tam vystupoval Kozk, ehm, Legolas (pořád zapomínám říkat mu normálně). Moje první reakce byla, že jsem vysoce znechuceným tonem zařvala: "fůůj tajksl!". Řekla jsem to dost nahlas a až pozdě jsem si uvědomila, že přesně pod tou upoutávkou stojí nějaký pán a zle se na nás (mě) dívá. Já se mu nedivím, na jeho místě bych udělala totéž. Navíc, když jsme se potom na sebe s Irith podívaly a začaly se strašně smát.

Pak nám někdo donesl tu knihu a my si musely stoupnout do fronty za toho pána, co se na nás tak zle díval. Po tom, co se nám zdařil nákup, jsme začaly znovu hledat východ. Jen co nás securiťák zahlédl a poznal, začal se hrozně smát a pro jistotu právě koupenou knihu pronesl skrz dveře sám. Poté se nám povedlo projít bez alarmu, a tak s námi začal rozvíjet teorii, proč to minule nevyšlo. Vysvětloval, že tu lidem pípají i kreditky (osobně si provozuju, že to říkal hlavně pro uklidnění) a pak nás raději propustil.(I: No to není tak úplně přesné. Pípalo to a celý proces s odkládáním, přenášením a nadáváním batohu se opět opakoval. Nakonec se na mě zděšeně podíval, řekl, že TOTO rozhodně nehodlá prohledávat, jestli to nemá kreditku a pustil nás) (P: pardon, zgleróza)

A my jsme se vydaly na Florenc ulovit Wherigo (= kešku, která se loví pomocí internetu a váže se s příběhem). Na místo začátku jsme trefily poměrně bez komplikací (na třetí pokus) ale hned první úkol nám dal zabrat. Bylo to o Rychlých šípech a měly jsme zjistit, jaké číslo popisné má jejich klubovna. Bohužel na žádném z okolních domů nebyl žádný nápis "toto je klubovna Rychlých šípů" ani "Byly jsme tu. Vaše Rychlé šípy". Takže nám nezbylo nic jiného, než zkusit čísla popisná všech domů na náměstí (a že jich nebylo málo). Nakonec to byl dům s obchodem Hutnictví. Tam si přejí mít klubovnu určitě všichni. Bez výjimky.

A mohly jsme se vydat dále, na "Rozdělovací třídu". Navigace na mobilu ukazovala 260m doprava. Potom 260m doleva, pak rovně… Tak jsme se vykašlaly na směr a šly jsme podle toho, jak metry ubývaly. Asi po sto metrech to začalo zase přibývat. Tak jsme se pokusily zadat souřadnice do GPSky. Pokusily je to správné slovo. Napřed jsme zadaly souřadnice místa, kde se právě nacházíme a teprve potom místa, kam máme jít. GPSka nám sdělila, že jsme někde úplně jinde (to jsme do té doby nevěděly…). A když jsme podle navigování prošly potřetí tím samým místem (I: resp. potřetí obešly ten samý blok dokolečka), tak nám došlo, že bude asi něco špatně. Ukázalo se, že to má přesnost dvě stě metrů. Takže jsme se na to vykašlaly (po ještě dalších dvou marných pokusech, protože Irith se nechtěla vzdát).

Mimochodem jsem při bloudění po Praze konečně zjistila, proč Smíšek ve Společenstvu Prstenu (filmu) asi šestkrát jí jablko. Ono totiž žvejkání strašně uklidňuje…(I: Jak jsme šli, Polly vedle mě celou dobu provozovala něco strašně divného s pusou, když jsem se jí zeptala, co dělá, tak řekla, že naprázdno žvýká, protože jí to uklidnuje) (P: to není pravda, většinu času jsem žvýkala rohlík!)

Pak začaly pracovat moje dokonalé orientační vlohy a já nás (podle ukazatele) začala vést k metru. Po čtyřech ukazatelích jsem začala pochybovat o tom, jestli to bylo fakt nejbližší metro. No, nakonec se nám povedlo se dostat dovnitř a jet metrem správným směrem.

Vystoupily jsme někde a postupně dojely (došly, dopohybovaly se) na nějaké náměstí (asi Arbesovo). Pomocí nápovědy na telefonu jsme prošly skrz velice známý obchod zabývající se nádobím, do výtvarných potřeb. Tam jsme to prolezly a pak se zoufale zeptaly paní prodavačky, kde bychom mohly najít fimo (takovou tu strašně drahou modelínu, ze které jsme chtěly potom vyrobit Lorienské lístky na naše pláště). Ta se na nás jen soucitně zadívala a mlčky ukázala na stojan, který se nacházel přesně naproti dveřím.

Pak jsme se začaly dohadovat (jak Gandalf) nad barvičkami, jaká se hodí lépe na lórienský lístek. Zjistily jsme, že jsou úplně totálně stejné, a tak jsme vzali balíček s nápisem soft. Velice šťastně jsme zaplatily a vydaly se pěšky jednu stanici na Anděla. Tam Irith zavolala mamce, kde bychom mohly sehnat takový to udělátko na výrobu brože. Odpověď překvapivě zněla, že v tom papírnictví, ze kterého jsme právě odešly. Takže jsme nasedly na tramvaj (která jela hrozně pomalu, takže by bylo mnohem rychlejší jít pěšky) a vrátily se zpět do papírnictví.

Paní prodavačka nás velmi rychle poznala (už se stáváme slavnými :-)), usmála se na nás a nasadila styl dorozumívání se s mírně psychicky narušenými jedinci (bylo to od ní milé). S její velkou pomocí se nám to podařilo nakoupit, zvládly jsme dokonce i správně zaplatit (stálo to 20 korun). A raději jsme z toho obchodu velmi nápadně vycouvaly.

Znovu jsme se rozešly k Andělu, ale najednou jsme zahlédly obchod s oblečením a ihned jsme zapadly dovnitř (chápete to? My jsme šly do obchodu s oblečením, dobrovolně…

(I: Abychom to vysvětlily, obě naprosto nesnášíme nakupování obecně a nakupování oblečení zvlášt. Zašlo to tak daleko, že nás loni spolužačky násilím odvlekly do obchodu a donutily si koupit značkové oblečení. Já jsem vyvázla jen s kraťasy a trikem, ale Polly odešla s šaty, které stihla ztratit a botami, které jí nejsou). Ale máme pro to dobrou výmluvu, šly jsme totiž pořídit oblečení na kostýmy dvou nejmenovaných hobitů. Jen jsme přišly na to, že v srpnu asi těžko seženeme kabát po kolena. A žlutá vesta tam taky nebyla, tak jsme odtamtud raději odešly.

Potom dostala Irith spásný nápad, že v Tescu měli dokonalé kalhoty, jenže už jaksi zapomněla, kde to Tesco je. Tak jsme prolezly celý obchoďák, ale našly jsme jen jiný potravní řetězec, kde kalhoty bohužel neprodávaly. Tak jsme se domluvily, že to odložíme na následující den a vydaly se směrem k domovu.

Ještě pro završení atmosféry jsem se celou cestu tramvají snažila Irith přesvědčit, že musí vystupovat dřív než já. Přitom to ve skutečnosti bylo naopak.

(Ale nemá to naší dávnou příhodu, kdy jsem ji poprosila, jestli by mi mohla říct, kdy mám vystoupit, protože se tady vyzná mnohem víc než já. Pak jsme si spolu povídaly o všem možném. Najednou se zavřely dveře, tramvaj se rozjela a Irith pronesla: "jo, tak tady si měla vystoupit.")

Naštěstí jsme obě nějakým záhadným způsobem trefily domů, takže ten den dopadl úspěšně

Ještě malý dodatek - ten dárek, který jsme ráno tak složitě balila, jsem Irith zapomněla předat…