31/07/2015

Oslavy

Nedávno jsem měla na toto téma zajímavou diskuzi s Pomněnkou a dohodly jsem se, že by možná bylo záhodno naše vývody zveřejnit.
A o co tedy jde?


(Filmový střih na černobílé otráveně se tvářící bytosti navlečené v příliš malých kostýmech elfů, v popředí vysoká postava hrozící vidlemi)

Zrušili vám vaši oblíbenou Tolkienovskou akci? Nebyli jste pozváni? Přišly povodně a vytopily celou školu, kde se akce měla uskutečnit? Zaútočilo na pořadatele zběsilé stádo koz? Napadli vás skřeti a vyřadili z boje přesně v termínu?

(Střih na obrovský otazník)

MY máme řešení!

(Střih na barevný rej hobitů, elfů a lidí jak vesele poskakují kolem táboráku)

Není nic jednuduššího, než uskutečnit svou vlastní akci! Ano! Stačí jen trocha odvahy a Vaše problémy budou navždy zažehnány. A co pro to udělat? Stačí, když se budete držet našich pěti pé!

1. Propátrejte dům a zkuste sehnat vhodné prostory (s tíhle krokem vám možná bude muset pomoci dospělý, ale nebojte, dál už to bude jednodušší). Nejlepší je chalupa na venkově, ale dá se vzít i zahrada domu. Pokud Vy takovou možnost nemáte, nezoufejte, nějaký váš kamarád ji určitě mít bude. Prostor by měl odpovídat počtu účastníků a typu akce. Není asi nejvhodnější nastěhovat si třicet elfů do bytu, stejně jako je zbytečné rezervovat si camp pro pět hobitů.

2. Pozvěte své přátele, které tam chcete mít a dohodněte si s nimi termín. Základní pravidlo čím dříve tím lépe. A rozhodně se nehruťte, když jich polovina den předem odřekne, to je úplně normální. Pak hlavně ale nezapomeňte dát bezva reportáž na blog, aby mohli závidět a příště přijeli.

3. Proberte s nimi program, jídlo a takové věci. To že nějakou takovou akci pořádáte neznamená, že musíte organizovat i jídlo pro všechny a celý program. Naopak bude mnohem lepší, když si činnosti rozdělíte. Když každý přinese jídlo "do houfu" a každý si též připraví nějaký svůj příspěvek do všeobecné zábavy. Možnosti jsou téměř nekonečné. Od tématických společenských her a písniček, přes vyrábění čehokoliv až po střílení z luku. Rozhodně je ale lepší mít toho připraveno víc a variantu jak na ven a tak na dovnitř. Počasí neporučíte.

4. Předem si zjistěte, jaká má daná akce háčky (a čárky) a připravte se na to. Jinými slovy, pokud víte, že se akce zúčastní i váš čtyřletý sourozenec, není nejlepší nápad se o půlnoci rozhodnout dělat diskotéku s palantírem. A rada zdarma, pokud děláte takovou akci u sebe/někoho doma, je nejlepší zařídit takový termín, kdy budou všichni normální obyvatelé domu pryč. Vaše babička z třetího kolene by totiž možná střílení z luku v deset večer nemusela ocenit.

5. Pořádně se zamyslete (nebezpečná činnost) na co jste zapomněli, co jste sehnali když jste neměli sehnávat a co jste naopak nesehnali, i když jste to sehnat měli. Napište hysterické meily svým přátelům a pak jen zhluboka dýchejte. Ono se to vyřeší. U těhle akcí platí, že i když se zvoře vše, co se zvorat může, vždycky na to budou všichni vzpomínat se slzami notalgické radosti v očích. To je prostě přírodní zákon. Takže hlavně klid a dýchat.

(Filmový střih na Smíška s Pipinem, nepříčetně se zubící a ukazující zvednuté palce)

A ještě jedna věc.

Je známé, že hobiti dávají dárky ostatním. Tedy, že na své vlastní narozeniny dávají dárky druhým. Není to hezký zvyk? A proto vás mittalmar (už poněkolikáté) vyzývá! Pojďte držet tuto hobití tradici též. Dárky nemusí být nijak velké, většinou se stejně jednalo jen o pamětiny (něco, co nikdo nechce a koluje to po rodinách tak dlouho, dokud to někdo nedá do muzea). A ideální příležitost na předání pamětin za své narozeniny? Právě nějaká taková akce, popsaná výše! To je ale dokonalý oslí můstek, hodný Kořena, že? :-)

Mimochodem, osmého až čtrnáctého budeme my všichni z mittalmaru pryč a bez internetu, takže články přednastavím, ale komentáře nebudou. Podobné to asi bude poslední týden v srpnu a druhý týden v září.
A to je snad vše.
Přejeme hodně štěstí organizováním Vašich vlastního Tolkienovských akcí!

28/07/2015

Vyděděná - Šestá kapitola

Extrémně dlouhá kapitola, snad nejdelší. Ale nebojte, pak se to zase zkrátí :-)
Estella se u Smíška možná zabydlela, ale rozhodně ne na dlouho. Dřív nebo později na to Smíškovo rodiče přijít museli.
Tím dědictvím si nejsem jistá, pravděpodobně to tak nebylo, ale jinak by příběh nedával smysl. Berte to jako uměleckou zkratku :-)





"Ahoj!" pozdravil Smíšek, jakmile za sebou zavřel dveře.

Estella pomalu vystoupila ze stínů.

"Byl jsi pryč hrozně dlouho. Už jsem se bála, že se něco stalo," řekla s výčitkou v hlase.

Smíšek jen unaveně zavrtěl hlavou a sesul se na postel. "Mluvil jsem s tvými rodiči."

"A?"

"Neposlouchají mně. Ať říkám cokoliv. Vždycky je to jen 'Dobrý den pane Smělmíre. To máme ale hezky. A ani moc nefouká. Ale je pravda, že ty jablka mohly být lepší. Vy už jdete? Tak na shledanou!' Zabedněnci!" odfrkl si Smíšek a omluvně na Estellu mrkl.

Estella jen pokrčila rameny. "Předpokládala jsem to," dodala tiše. "Prostě se snaží vzbudit zdání, že se vůbec nic nestalo."

"Ale když já jim to vysvětluji, uklidňuji je a dávám argumenty… Už měsíc a půl!" začal nešťastně Smíšek.

"Tak to nech," usmála se Estella a sedla si vedle něj. "Je to k ničemu."

"Můžu tě obejmout?" zeptal se Smíšek po chvíli ticha.

"Klidně," řekla Estella a položila si mu hlavu na rameno.

Chvíli bylo ticho a pak…

"Tvoje matka něco tuší."

Smíšek strnul.

"Dneska sem vtrhla a začala to tu prohledávat. Schovala jsem se za skříní. Jen tak tak mě přešla."

Smíšek pokrčil rameny. "Nedalo se čekat, že tady vydržíš věčně. Dříve nebo později by tě našla. Nemáš hlad?" rychle změnil téma.

"Hmmm."

"Tak tady počkej, pro něco ti dojdu."


"Smělmíre, kam to neseš?" ozval se hlas a Smíšek se zastavil v půli kroku. Právě se plížil ze spíže zpátky k Estelle a nesl tác s jídlem.

"Ahoj mami," otočil se a snažil se nasadit pokud možno nevinný výraz.

"Kam-to-neseš?" řekla Esmeralda znovu a každé slovo udeřilo na Smíškův panikařící mozek jako rána kladivem.

"Do svého pokoje," řekl po vteřině zaváhání.

I když byl rytíř Marky, člen Společenstva Prstenu, budoucí Pán Rádovska a osvoboditel Kraje, ze své matky měl docela strach.

"Večeře ti nestačila?" zněla logická otázka.

"No… ne. Ještě mám hlad," řekl Smíšek.

Esmeralda ho sjela pohledem. "Dobrá," řekla nakonec.

Smíškovy poskočilo srdce. Otočil se a rychle odcházel. Bohužel ho nenapadlo podívat se, jestli ho někdo nesleduje.

Nohou zavřel dveře a pro jistotu zamkl. Tác položil na stůl a usmál se na Estellu, která se k jídlu okamžitě vrhla.

"Žádný problém?" zeptala se.

Smíšek zaváhal. Ale proč jí zbytečně přidělávat starosti? Zavrtěl hlavou. Estella se usmála a dojedla.

"Dobrou noc," řekla a natáhla se na postel.

Smíšek zhasl a zamířil ke svému místu na zemi.

"Dobrou!" pozdravil, usmál se a pomalu usnul.


Uplynul celý den a Smíšek se vracel domů. Tentokrát nebyl za Bulvovými, už to vzdal. Teď byl navštívit Pipina ve Studánkách. Jeho bratranec ho sice uvítal, ale po chvíli z něj všechno předstírané štěstí spadlo a on se vrátil se ke svému standartnímu smutku. A ač se Smíšek snažil jakkoliv, nepodařilo se mu z něj dostat, co ho vlastně trápí. Místo toho mu tedy vyprávěl o Estelle, o neskonalé zabedněnosti Odovakara Bulvy, o Frodovi a Samovi (co věděl z jejich dopisů) a o své práci v Rádovsku.

Pipin byl poměrně zamlklý, což ale v jeho případě znamenalo, že mu občas nechal čas dokončit větu předtím, než mu do ní skočil. Sám vyprávěl jen o své práci v Bralsku a ve zbytku Kraje. O tom jak honil poslední "Chlapy", jak pomáhal stavět nové nory a domečky, připravovat se na zimu a dávat do pořádku všechny ostatní, formální i neformální záležitosti. Ale o svém podivném tajemství neřekl nic.

Oba bratranci se rozloučili krátce po čtvrté večerní a Smíšek vyrazil domů. Musel za Estellou. Příčilo se mu, že ji musí nechávat tak dlouho samotnou. Ale neměl na výběr.


Že se něco stalo, poznal ve chvíli, když se ve dveřích srazil se svým otcem. Tvářil se mimořádně rozzlobeně.

"Tady jsi," utrousil a sevřel mu předloktí. "Pojď!" dodal a začal ho táhnout někam do útrob Brandova.

Smíškovi se začalo srdce svírat strachem, když poznal, že míří do jeho pokoje.

Dveře byly zavřené, ale zpoza nich se linulo světlo. Uvnitř bylo ticho.

Saramír rázně otevřel a strčil Smíška dovnitř. Rychle vešel za ním a zavřel. Evidentně nestál o to, aby je někdo slyšel nebo viděl.

Smíšek se vyděšeně rozhlédl po pokoji a na okamžik ho zamrazilo. U okna stála Esmeralda, ruce měla založené na hrudi a dívala se ven. Ani nemusel vidět její tvář, aby viděl, že zuří. Na okamžik zalitoval, že je Bralová a zdědila i Bralovskou horkou krev a ráznost.

Kousek od ní stála Estella. Hlavu měla skloněnou a ruce volně svěšené podél těla. Na tváři měla rudou skvrnu, zřejmě od políčku.

Jakmile uslyšela zvuk otevíraných dveří, zvedla hlavu.

"Smíšku…," zašeptala a vyděšeně se na něj podívala.

Smíšek neváhal ani minutu, přešel k ní, přivinul ji k sobě a ochranitelsky objal.

Bylo ticho.

Pak promluvila Esmeralda.

"Můžeš mi vysvětlit, co u tebe v pokoji dělá tahle mladá… dáma?" Její hlas byl nebezpečně tichý a jiskřil vnitřním napětím.

Smíšek chvíli váhal. Pak se prostě rozhodl všechno hodit za hlavu.

"Je to moje snoubenka," řekl Smíšek bez okolků.

Tři hobiti v místnosti na něj vytřeštili oči.

"Ona?" vyjekla Esmeralda.

"Tvoje?" zděsil se Saramír.

"Snoubenka?" hlesla Estella a okamžitě o krok ustoupila.

Smíšek je všechny ignoroval a opatrně vzal Estellinu ruku do své.

"Já… miluji tě. Od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl. Už tehdy, jak se mě v Dnu Pytle snažila zabít. Myslím na tebe celé dny a noci. Nikdy jsem předtím nikoho nemiloval. Jen tebe."

Estella chvíli jen lapala po dechu. "Taky ses mohl zmínit," vykoktala nakonec.

"Nebyl jsem si jistý, jestli ke mně cítíš to samé," vysvětlil neobratně Smíšek.

"A z čeho jsi teď tu jistotu nabral, smím-li se zeptat?" dupla Estella nohou a vzdorně se mu podívala do očí.

Esmeralda se Saramírem se na ně jen bezhlase dívali a vypadalo to, že jsou konverzací před sebou příliš šokovaní na to, aby dokázali jakkoliv jednat.

Smíšek ani Estella si jich absolutně nevšímali.

Smíšek opatrně vzal Estellu za bradu a začal ji hladit po tváři.

"Kdybys mě nemilovala, nečervenala by ses pokaždé, když se mnou mluvíš. Nechvěla by ses, kdykoliv se tě dotknu. Nebo by ses na mne nedívala, tak jak se na mne díváš, když si myslíš, že se nedívám…" snažil se objasnit celou věc Smíšek.

"To musíš být pořád tak zatraceně chytrý?" povzdychla si Estella.

"No, chtěl jsem mít jistotu. Víš, jak by bylo hloupé, kdyby…," pokračoval Smíšek, který sice zřejmě velice chytrý byl, ale zároveň měl zřejmě dost špatný cit pro kouzlo okamžiku.

Estella se rozhodla jednat. Smetla mu ruku ze své tváře, chytla ho za ramena a přitáhla si ho v jemném polibku.

"Jsou okamžiky, kdy je lepší méně mluvit… a myslet," zašeptala mezi polibky a přivinula se k aktuálně naprosto šťastnému Smíškovi.

Saramír konečně našel hlas.

"Smělmíre Brandoráde, co to má znamenat? Kdo to vůbec je?" vybuchl.

Smíšek o pár kroků ustoupil a ochranitelsky Estellu oběma rukama objal.

Estella zavřela oči a pevně se k Smíškovi přitiskla. "Jmenuji se Estella. Estella Bulvová," řekla tichounce.

Esmeralda se prudce otočila. "Lotova…?"

"Lotova žena," špitla Estella.

Po jejím prohlášení zavládlo ticho jako v hrobě.

"Smělmíre, víš vůbec, co je tahle… ženština zač?" zeptal se Saramír a hlas mu přetékal odporem.

"Ano. Všechno mi řekla. A není to tak, jak si myslíte. Loto ji k tomu přinutil…"

"Ticho!" zaječela Esmeralda a očividně se přestala ovládat. "Lže ti. Všechno co ti řekla, jsou lži. Ty jsi tady nebyl, ty nevíš, co napáchala. Co schvalovala. A teď…," řekla a chytila Estellu pevně za rameno. "Okamžitě odejdi, Estello. Vypadni tohoto domu!"

"Ne!" vykřikl Smíšek a smetl matčinu ruku. "Je moje snoubenka a zůstane tady. Miluji ji."

"Okamžitě ji pusť. Nemůžeš ji milovat. Je… zrůda. Není pro ni žádná láska."

Smíšek demonstrativně políbil Estellu na vlasy.

Esmeralda zbledla.

"Já pro ni lásku mám. A chci si ji vzít za ženu."

"To nemůžeš udělat!" zařval Saramír. "Nemůžeš si vzít ji! To nedovolím!"

"Ty už do toho nemáš co mluvit, otče," řekl pevně Smíšek.

"Že nemám? Tady jde o čest rodiny! Co by tomu lidi řekli. Můj syn a vezme si vdovu po Lotovi Pytlíkovi ze Sáčkova!"

"Lidé mě nezajímají," odsekl Smíšek.

"Nemůžeš si ji vzít za ženu. Rodina tě odvrhne. A ty se musíš stát pánem Rádovska až odejdu!"

"Nic nemusím," odfrkl Smíšek. "Tak se toho vzdám!"

"On se zbláznil," otočil se zbytečně teatrálně Saramír ke své ženě. "Normálně se zbláznil."

"Víš, co by se stalo, kdyby ses vzdal titulu?"

"Pánem Rádovska by se stal…" začal Smíšek a Esmeralda se zatvářila, jako když vší silou potlačuje slzy.

"… Cvali Bulva. Její bratr," dořekl Saramír.

Estella zbledla ještě víc.

"A pokud by se stal Pánem Rádovska on, bylo by nepřípustné, aby sis vzal jeho sestru, kvůli které ses byl nucen vlády vzdát," odvětila tiše Esmeralda a doopravdy se jí po tváři začaly koulet slzy.

"Musí odejít," pevně řekl Saramír.

"Pak půjdu s ní," podíval se mu Smíšek vzdorně do očí.

"Smíšku… zatahala ho Estella za rukáv. "Nech to. Já… prostě půjdu."

"Ne! Já tě neopustím," sykl Smíšek a napřímil se.

"To nemůžeš…" začal Saramír vztekle.

Smíšek ho ignoroval a otočil se k Estelle. "Máš tady nějaké věci, které nutně potřebuješ?"

Estella zavrtěla hlavou.

Smíšek přikývl.

"Omlouvám se, otče. Hodně štěstí, matko. Na shledanou v lepších časech," řekl bez jediného ohlédnutí a vykročil ze dveří.

Estella vrhla po Brandorádových omluvný pohled a vyběhla za ním.

Manželé se po sobě zničeně podívali.

25/07/2015

Rychlé šípy

Tohle je takové "pokračování" toho článku V čokoládě, aneb co se dělo později. Ještě pro doplnění, existuje druhá taková keš - Stínadla se bouří, ale tu jsem nedohráli, takže se tam někdy vrátíme.




Další dobrodružství se událo přibližně o týden později. To již bylo rozhodnuto, že Irith to bez kešek nezvládne a proto se ihned musíme společně vydat na wherigo (keška s příběhem, hraje se na mobilu a tam se vám ukáže, na které místo se máte dostavit dál) o Rychlých šípech. Kdysi jsme ho už zkoušeli, ale nedopadlo to dobře, jeden blok domů jsme obešli třikrát, než nám došlo, že asi jdeme špatně. Přesnost GPS souřadnic byla cca 200 metrů a hnalo nás to po všech čertech, takže jsme toho museli nechat. Nyní tedy přišel čas na druhý pokus. A aby byla legrace, tak jsme přemluvili třídního Kozka, aby šel s námi. Takže jsme vyrazili ve složení Pip, já a Kozk.

Pro větší legraci se Kozk rozhodl, že před cestou koupí červy. Ano, opravdu červy. Chtěl je totiž pro jednoho svého domácího mazlíčka. A ne, bohužel to nebylo pro kozu, ale pro křečka. Fajn, tak jsme se vydali do zverimexu pro červy. Tam se začalo s prodavačkou řešit, jak náročné je to zvíře na údržbu, ale nakonec Kozk hrdinně překousl všechny nástrahy chovu červí populace a zakoupil jednu odměrku za třicet korun.

Nesl je jako trofej až do metra, kde jsme ho uprosili, aby je konečně zandal do tašky. Dobrá, byli na tři minuty zavření v tašce. Jenže pak je Kozk zase vyndal a začal je zkoumat. Dospěl k názoru, že jsou to hrozní chudáčci a že se tam udusí. A to on přece nemůže dopustit. Naše argumenty, že ta krabička, ve které je přechovává má ve víčku malé dírky, kudy mohou dýchat, rychle zavrhl s tím, že ani netuží, jestli to jsou opravdu díry nebo jenom prohlubně. Začal průzkum děr. Foukal do nich, přejížděl po nich prstem, a kdybychom ho nezastavili s tím, že děsí ostatní cestující, tak ani nechci provozovat nad tím, co by pášil dál. Červi byli uklizeni do tašky.

Nastal čas, kdy jsme měli vystoupit. Jenže se nevědělo, na kterou stranu. Nakonec se to vzalo formou pokus omyl a vylezli jsme kdesi na rušnou křižovatku. Tam se Pip ozval, že se mu chce čůrat a Kozk šel solidárně s ním. Já se snažil rozchodit mobil a zapnout tu hru zatímco oni hledali přijatelné veřejné WC.

Nešlo mi to. Takže jsem to radši nechal být a šel jim pomoci. Na obzoru se nám objevil McDonald a my zajásali. Záchod zdarma! Vrhli jsme se dovnitř a doufali, že nepohoršíme svým zevnějškem a vystupováním všechny přítomné. Nepovedlo se. Cestu tam jsme ještě nějak našli, ale při čekání na volnou kabinku Kozk znovu prohlédl červy a zhodnotil, že jsou na tom moc a moc zle. Fajn, tak prostě bude o pár červů na světě míň. Naštval se. A východ z budovy byl ještě lepší, náš obvyklý trik s nabouráním do prvního předmětu v naší blízkosti znovu nezklamal a hned jsme byli v centru pozornosti. Naštěstí se nám podařilo objevit zadní východ a nějak se dostat ven.

Venku jsem udělal pokus číslo 2. o zapnutí gps v mobilu. Ano! Přesnost 5 kilometrů! Potom, co jsem do toho půl hodiny zuřivě bušil, dal to Pipovi, Pip do toho zuřivě bušil a celkově jsme ztropili pěkný poprask na ulici, to konečně začalo trošku navigovat. Fajn, vyrazili jsme. Mezitím Kozk začal kvílet, že po něm něco leze. Červi byli opět vyndáni z tašky a zkontrolování. Měl tu krabičku prasklou. Vysvětlili jsme mu, že to určitě bude útok moučných červů, kteří se vzbouřili a teď se derou ven. Kozk přestal kvílet a začal ječet, ať toho necháme, že to prasklo určitě až teď a že jsme na něj zlí. Tak co tedy chce?

Za stálé péče o červy jsme došli k prvnímu zastavení. Jestli si pamatujete na nějaký předchozí článek, byla to klubovna Rychlých šípů alias železářství. Po zkušenosti z minula jsme hbitě naťukali číslo popisné a postupovali směle vpřed na Rozdělovací třídu. Po cestě se nám ještě podařilo objevit starou krabičku, takže jsme si ji vzali do herního inventáře, třeba se bude hodit. Překročili jsme Rozdělovací třídu a vešli do Stínadel. Cestu nám ovšem zastoupil vont z oduševnělou otázkou "Losnu, Mažňáka nebo Bahňáka?" Jak správní znalci nejen červů, ale i Rychlých šípů jsme zvolili poslední možnost a samozřejmě že špatně. Takže následovala druhá otázka, jak rychle běháme. Zvolil jsem chytře želvu. Protože se nám to ale opět začalo motat, umístil jsem Pipa s Kozkem a červama na semafor a jal jsem se dál pátrat sám. Vontům jsem utekl a koupil si žlutý špendlík. Nějaká hodná paní mi doporučila jít dál podle mapy až na místo označené křížkem, kde má být kostel sv. Jakuba. Fajn, ale tu mapu jaksi nepřiložila. Asi nějaké "uhodni si sám". Vrátil jsem se tedy k bratrancovi a Kozkovi s tím, že nevím. Kde je Jakub, chytrý mobile? Doprava, nebo doleva?

Pip se rozhodl vzít věci do svých rukou. Umístil nás na jiný semafor, zabavil mi mobil a klusal zpátky na začátek hry. Nemusím snad ani dodávat, že jeho oběť byla totálně nanic. Dostal se totiž úplně stejně do háje jako já. A navíc si zvolil, že utíká rychle jako šnek (P: doteď nechápu, proč má být šnek rychlejší než želva), takže se samozřejmě proběhl víc. A u volby Losny či Mažňáka dal Losnu a opět špatně.

Rozhodl jsem se, že se zkusím podívat na internet na listing tohoto wheriga, třeba tam něco bude. A opravdu. Velkým červeným písmem tam bylo napsané "Rozhodně si nezapomeňte vytisknout a vzít s sebou!" a pod tím mapa i s velkým červeným křížkem. Dobře my!

Mapa byla svěřena mně. Celkem jsem jí i rozuměl a dovedl Pipa s Kozkem k jakémusi kostelu. Ovšem tam nula nula nic. Žádné poselství z hůry kudy dál, žádný náhlý záblesk inspirace, nic. Jen Pip v nějakém výklenku našel svatyni vontů. Tak jsme si sedli na chodník a naštvali se.

Že jsem se už dlouho nezmínil o červech? Ovšem červi rozhodně nezaháleli. Tedy, spíše Kozk nezahálel. Rozhodl se totiž, že pokud je okamžitě nenakrmí, tak zemřou smrtí hladem (hrozná to vidina), případně se začnou požírat navzájem. Takže se rozhodl, že jim pořídí pampelišku. Ukázali jsme mu jednu takovou hezkou, příhodně rostoucí pár kroků od nás. Provozujete si snad, že vyjádřil nějakou vděčnost? Že nám poděkoval za záchranu jeho červí populace a radostně se rozeběhl škubat nebohou květenu? Houby. Prohlásil, že to je určitě veřejné psí WC a že s něčím takovým jeho červi do styku v žádném případě nepřijdou. Fajn, tak ne no.

Po deseti minutách sezení na chodníku mi najednou mobil pípnul a oznámil, že jsme na místě a že máme jít na návštěvu ke kostelníkovi, který ovšem nutně potřebuje listy ginga a máme tedy najít tento strom a trochu ho odrbat. Nechápu, proč si mobil vzpomněl až teď, ale dobrá. Vrátili jsme se tedy zpátky ke gingu, kus ho urvali a vydali se za kostelníkem. Kostelník se nacházel v takové pěkně zapykané uličce u stavby. Dali jsme mu gingo a krabičku a on nám místo toho svěřil báseň, kterou prý tady zapomněl Jan Tleskač a která praví, kde je schovaný poklad. Sedli jsme si na lavičku a začali luštit. Kozk mezitím našel soukromou zahrádku, kde shledal zdejší pampelišky dostatečně hodnými jeho červů a pár jich natrhal. Pip na mě zase vyškemral poslední zásoby jídla a začal ho hbitě konzumovat. Ano, luštění básně zbylo na mě.

Byly to zašifrovaná jména ulic, kterými se musí projít a v každé najít kus skládačky, která nakonec udělá obrázek místa, kde onen poklad je.

Názvy vyluštěny celkem rychle - byla tam i Kozí. Dost improvizovaně jsem naplánoval další náš postup, abych prokázal, že se přeci jen vyznám v mapách. Pak jsem Pipovi zabavil zbytek oříšků s brusinkami a také se trochu najedl. Kozk si vzal ode mě a červi… no, hádejte jestli tu pampelišku žrali. Samozřejmě že ne.

Vydali jsme se za dobrodružstvím. Postupně jsme prošli asi třemi stavbami s ukrajinskými dělníky v oranžových montérkách, objevili díly skládačky, které ovšem vytvářely onen obrázek dost pochybný a našli i humra, kterého jsme měli objevit jako velké domovní znamení, jež nám ukáže cestu. Původně jsme sice za to znamení považovali kozu, ale to se bohužel ukázalo jako chybné řešení. A abych nezapomněl, úlek z naší přítomnosti zřejmě způsobil, že o týden později byl humr důkladně odstraněn a místo činu zakryto plachtou.

Poklad, tedy keška, byla v zábradlí v jakémsi zapikaném koutu Stínadel. Ale pro to, abychom mohli být přijati do klubu Rychlých šípů (rozdělili jsme se klasicky já - Červenáček, Pip - Rychlonožka a Kozka jsme pasovali na Mirka Dušína) jsme ještě museli zodpovědět kontrolní otázku, cože za zviřátko jsme to viděli. A dokonce jsme tentokrát odpověděli správně!

Protože byl ještě čas, rozhodli jsme se, že se vydáme ještě na jednu kešku, která se měla nacházet ve vnitrobloku u nějakého obchodního centra. Vyrazili jsme.

Dorazili jsme na místo a začal strašlivý slejvák. Kozk začal vřískat, že mu zmoknou červi, takže se s ním Pip podělil o svůj staletý deštník v třetím stadiu rozkladu a já i s mobilem mokl. Samozřejmě, že jsme vstup do vnitrobloku objevili poté, co jsme celý blok třikrát oběhli. Přesnost gps totiž 50 metrů. Na vrátnici nás kupodivu pustili a u keše jsme potkali dalšího hledače. Asi nejsme jediní blázni, kdo v takové průtrži mračen pod deštníkem nadšeně loguje.

Rozloučil jsem se s Pipem, vyslechl si jeho lamentace, že netrefí na metro, dal mu knížku a spolu s Kozkem odjel tramvají domů. Nemusím snad dodávat, že metro bylo zhruba dvacet kroků od zastávky tramvaje a že ho Pip uviděl, jakmile o půl metru ustoupil.

A jak to dopadlo s červy? Když Kozk přijel domů, dva svému křečkovi dal a křeček se jich bál tak, že odmítl vylézt z domečku. Takže Kozk celou krabičku popadl a vyhodil do kontejneru. O dva dny později mu křeček umřel. A pozor! Mouční červi jsou zřejmě brutálně nebezpečná stvoření. Šárce prý sežrali jejího pavouka. Takže poučení z tohoto příběhu? Nikdy, ale opravdu nikdy nedávejte svým domácím mazlíčkům moučné červy!

22/07/2015

Vyděděná - Kapitola pátá

Takové kratší Frodovo intermezzo aneb Frodo posunuje příběh dál. A Estella se už u Smíška definitivně zabydluje.



Od toho dne už uplynul pomalu měsíc. Věci se už pomalu začaly vracet k normálu. Díky Samovi a mnoha ochotným hobitům se Pytlová ulice znovu obnovila a většina škod, které Šarkan napáchal, už byla opravená. Dno Pytle bylo čisté, uklizené a útulné stejně jako kdysi. Akorát tak pro Froda, který se rozhodl dokončit Bilbovu práci a dopsat Červenou knihu.

Frodo namočil brko do inkoustu a udělal za větou tečku. Byl teprve na úplném začátku.

Pak pero položil a zaklonil se. Co asi teď dělají jeho bratranci? Naposledy je viděl asi předtím měsícem. Tehdy se sešli v hospodě u Zeleného draka, aby oslavili svou cestu. Smíšek jim také vysvětlil všechno o záležitosti Estella, celý její příběh. Prozatím ji schovával u sebe v pokoji a čekal, až bude po všem a ona bude moci vyjít. Ale vypadalo to beznadějně. Když předtím slavnostně otevřeli Zamčené díry a vynesli ven zesláblého Cvaliho, nezmínil se o své sestře ani slovem. Smíšek pak několikrát mluvil s Bulvovými, ale vypadalo to, jako by se zkrátka rozhodli na svou dceru zapomenout. Nevyslovovali její jméno, neposlouchali jeho argumenty a chovali se, jako by nikdy neexistovala. Zradila je. Pošpinila jejich čest a navíc o tom všichni věděli. Celý Kraj. Vážnost rodiny Bulvů rázem prudce klesla. Kdyby to zůstalo utajeno jen v rámci rodiny, která by pak mohla vše ututlat, bylo by všechno v pořádku. Ale Loto se svého času postaral o to, aby o Estelle věděli všichni. Musela s ním jezdit na jeho cesty po Kraji a tvářit se souhlasně, když bral lidem jejich úrodu pro spravedlivé dělení. Tehdy si proti ní nikdo nic říct neodvážil, ale teď to byla katastrofa. Její jediné štěstí bylo, že o tom, že je u Smíška ví jen Frodo, Sam a Pipin, protože jinak by musela asi odejít z Kraje. Zřejmě uplyne ještě hodně vody, než vezmou ostatní Estellu na milost.

Od toho dne jim Smíšek často posílal dopisy. Líčil, co se kde v Rádovsku děje, jak se má Estella a jak Bulvovi stále ignorují jeho snahy celou situaci jim vysvětlit. Zřejmě se potřeboval někomu svěřovat.

Pipin byl zase celý ten večer podivně smutný, zamlklý a jakoby nepřítomný. Všem bylo jasné, že ho něco trápí, ale nikomu neřekl co. Potom odjel hned, jak to šlo a od té doby ho ani nezahlédli. Nikdo nevěděl, co se mu stalo a on to nikomu neplánoval vykládat. Na všechny otázky jen odmítavě mávl rukou a uzavřel se ještě víc do sebe. Byla pravda, že v Kraji pomáhal, kde mohl, ale úzkostlivě se svým přátelům vyhýbal a oni o něm tedy věděli jen z doslechu.

A Sam? Sam se jako jediný z nich dokázal dokonale vrátit do starých kolejí. Byl šťastný, že je doma a nějaká Estella, nebo nedej bože tajemné Pipinovo trápení mu onu radost rozhodně nemohlo pokazit. Také na ně neměl moc čas. Celý měsíc se jen oháněl, aby dal všechno zase do pořádku a spolu s ostatními pomáhal obnovovat Kraj.

Ozvalo se cinknutí domovního zvonku a Frodo se překvapeně zvedl. Kdo to může být?

K jeho nesmírnému překvapení to byl Pipin. Byl pohublý a vypadal uštvaně.

"Frodo…," zachraptěl.

"Pojď dál!" vyzval ho šokovaný Frodo a ustoupil ze dveří.

Pipin ale zavrtěl hlavou.

"Potřebuji… potřebuji… dovolil bys mi bydlet ve Studánkách? Já už doma nevydržím, potřebuji někam jinam," šeptal rychle.

"Ale…"

"Prosím!"

Frodo zavřel oči. "Počkej tady, dám ti klíč. Samozřejmě že tam bydlet můžeš."

Po chvíli se Frodo vrátil i s velkým železným klíčem. Podal ho svému bratranci, který si ho od něj vzal.

"Díky moc, ani nevíš, jak moc mi to pomohlo!" Pipin se otočil a odcházel. Beze slova vysvětlení, proč proboha tak urgentně potřebuje klíč od Studánek.

"A… Pipe? Neřekneš mi co se děje? Proč už nechceš bydlet doma? Proč tak hrozně spěcháš?"

Pipin sklopil oči a zavrtěl hlavou. "Promiň, Frodo. Ono… je to složité… asi to nic není… ne, promiň," s tím mu mávl na pozdrav a ztratil se ve tmě.

Frodo ještě dlouho zíral opřený o dveře a přemítal, co měla tahle návštěva vlastně znamenat. Pak přešel dovnitř, sedl si ke stolu a napsal dopis Smíškovi.



"Tady máš nějaké knihy, musíš se tu hrozně nudit," zacouval Smíšek do svého pokoje se stohem bichlí.

"Ne, je to tady úžasné," odvětila Estella a se smíchem zavřela dveře.

Smíšek pečlivě knihy vyskládal na stůl u okna a položil Estelle ruku kolem ramen.

"Neboj, to bude dobré," uklidňoval jí. "Nějak to zvládneme."

Estella se k němu přitulila a nechala ho, aby ji hladil po vlasech.

"A Smíšku?"

"Ano?"

"Proč mi vlastně pomáháš? Tolik jsi toho pro mě udělal. Schoval si mne u sebe doma, přenechal mi svou postel, nosíš mi jídlo, knížky, bavíš se se mnou, snažíš se mé rodiče přesvědčit, aby vzali na vědomí, že existuji, podstupuješ kvůli mně takové riziko… proč? Proč to děláš?"

Smíšek pokrčil rameny.

"Nevím. Možná proto, že máš ještě naději."




19/07/2015

Blogerský sraz

Ano, čtvrt prázdnin už uplynulo a blogerský sraz se konečně mohl uskutečnit. Mňo, a jakousi postiženou reportáž vám zkusím předložit i já. Jak už jste zvyklí (a pokud ne, tak si rychle zvykněte), budu psát za Pipa. A pokud byste si chtěli přečíst, jak tutéž akci popsal metallový Sauron, mrkněte se sem - http://volani-vetru.blog.cz/1507/poprve-a-snad-ne-naposled a pokud ji ještě přejete zhlédnout tuto akci z pohledu Kořenky, zavítejte sem http://thranduil-thranduil.blog.cz/1507/1-s . Jo, mimochodem, jak jsem to tak četla, mám dojem, že Šárka bude muset být nadosmrti zrzka, jinak ji už nikdy nikdo nepozná :-).


Ráno nic moc. Usnul jsem až ve čtyři, takže vstávání v devět žádná sláva. Totálně mrtvý jsem ráno sesmolil veršované poděkování Pomněnce (radši nebudu moc zmiňovat, o co šlo, jinak mi příště odmítnete dát telefonní číslo) a připravil se na cestu do Prahy. Ano, já jako jediný Pražák jedu na tenhle sraz z Plzně. Ovšem Pražák je hodně nadsazené. Celou Kořenčinu (ehm… Kořen už je obsazený) přípravu na sraz jsem totiž strašně bojkotoval a na jakýkoliv její dotaz, kdeže se v Praze můžeme sejít, jsem reagoval jen dvěma způsoby. Za a jsem řekl, že nevím a za b jsem zamítnul její návrh. Ať se týkal čehokoliv. Dokonalé, že :-).

Domů jsem dorazil v jedenáct. Po cestě zuřivé smskování s Pomněnkou. Je jí blbě. Tak to jsme tři. Asi nepřijede. Důkladně roztomilá prosebná sms. Tak možná přijede, ale umře mi po cestě. Fajn, třeba někdo na tom srazu bude umět první pomoc. Minimálně dvakrát. Má zpoždění. Dobře, tak ať napíše Kořence.

V Bralsku jsem vytiskl pár věcí a ve čtvrt na jednu (sraz byl v půl jedné) telefonát od Pomněnky, že se ztratila. Dokázal jsem jí zase najít, ale celou další čtvrt hodinu jsme s Rosanou řešili, jak se na to místo proboha dostala. No nic. Dorazila Pomněnka, dala si ke mně věci (měla totiž do pátku přespávat u mě) a vyrazily jsme. Celou cestu táhla těžkou tašku s notebookem, tuším, že ještě malou tašku s jídlem a luk. Jo, a cestou zpátky k tomu měla i můj košík s jídlem a věcmi.

Sdělila mi, že se jí vybil mobil. Dokonalé, můj zase nemá kredit. Ale nějak jsme to dali dohromady a dali vědět Kořence a spol., že dorazíme rovnou do parku. Prý nebudeme poslední. Až tak?

Z metra jsme vystoupili na Invalidovně (cesta také super, oběma nám bylo dost špatně a bylo příšerné vedro). Vystoupili jsme, to je trefné. Tím to totiž tak jako skončilo. Ani jeden jsme netušili, kdeže ten park proboha je. Telefonát Kořence. No, že musíme jít podél silnice. Jo, to pomohlo. Podél silnice se totiž dá jít dvěma směry, doprava a doleva. Přirozeně jsme si vybrali ten špatný směr. Svou chybu jsme si naštěstí uvědomili celkem brzy (Pomněnka si všimla, že z údajného parku totiž vystupují tovární komíny), obrátili jsme se a vyrazili zpět. Další telefonát. Že mávají. Vidím je a mávám také. Mávají pořád. Tak nevím, buď se ochlazovali, nebo nás neviděli. No, ale zdárně jsme dorazili a pozdravili se.

Jo, tady bych měl podotknout, jaké byly mé představy o jednotlivých aktérech tohoto srazu a hlavně o počtu těchto aktérů. Takže, já tak nějak počítal s tím, že nás bude kolem dvaceti. Čekaly na nás dvě osamělé bytosti, a když jsme se jich zeptali, kde mají další, ukázali na další osamělou bytost na lavičce. Tak dotaz, kdože má vlastně ještě přijít. Jedna bytost. Takže nás bude šest, fajn. Začínám mít rád šestku. Jako jo, byl to docela šok, z dvaceti lidí (hobitů, elfů a Maia) šest… ale mě to asi vyhovovalo víc. A co se podoby týče. Annie (Kořenova žena, tedy zkráceně Kožena už zní fakt blbě, takže zůstávám u původního jména)jsem si představoval celkem věrně. Malá drobná blondýnka v květovaných modrých šatech a s přívěškem. Kořenku, tedy Vendy, jsem si ovšem představoval… no, rozhodně menší. Jako, že o hodně menší. Takové to malé, hnědovlasé, co pořád poskakuje kolem a směje se skoro jako já se Smíškem. Prostě taková Delfi s hnědými vlasy. A hlavně jsem si rozhodně nepředstavoval, že půjde za Bilba. Takhle se před námi zjevil o hlavu a půl než já vyšší kudrnatý Bilbo s modrou (trvám na tom, že byla světle modrá) kachnou na brýlích. Musím ale říct, že Vendu fakt obdivuji. Když byla za Bilba, vykazovala totální hobitskost a Bilbo z ní tryskal všemi pory. No, a když byla za Kořena, nechtělo se mi věřit, že ten Bilbo fakt byla ona. Hele, Kořenko, nehraješ náhodou v dramaťáku? Jo a ještě něco, pořád nechápu, proč měla tu hobití paruku, když normálně má totálně, ale dokonale hobití vlasy. Kdybych já měl takové vlasy, nevezmu si ani čepici, abych je dával na odiv :-). No, ale největší šok byla Mexafell. Vzhledem k tomu, že dlouho vystupovala jako Arwen Večernice, jsem si představoval malou, étericky jemnou černovlasou elfku, u které stačí fouknout a jí se rozmaže make-up. Mňo a Mexafell… asi největší poklonu složím, když řeknu, že byla absolutně přesný opak Narwe. Ale totálně. A abych obrázek doplnil, šla za metallového Saurona (tak jsem to překřtil já, ale prostě jestli někdy Sauron hrál tvrdou muziku, vypadal přesně takhle). Sice neměla Oko (ale prsten jo), ani nic podobného, ale stejně jak z Kořenky vyzařoval Bilbo a později Kořen, z ní vyzařoval ten Sauron.


Takže jsme se všichni pozdravili, prvotní šok trochu rozdýchali a začali jíst. Jídla jsme měli fakt dost a nakonec toho strašně zbylo (protože Pomněnka nejedla vůbec a já jen trochu).


(všimněte si těch dokonalých mufín)

(Jedno sousto zasytí vzrostlého muže na celý den. Kolik jdi jich měl? Čtyři.)

Chvíli jsme fotili, konzervovali (ano Pomněnko, je to konzervovali :-) ) a jedli. Pak se vybalily hry. Byla zvolena Středozemská variace Černých historek (Hobití historky). Padaly fakt perly. Jen mě naštvalo, že u "Při pohledu na Gluma pocítil Sauron mateřský instinkt" nikdo nevzal moje logické vysvětlení, že Sauron je Glumova matka. Asi uprostřed přišla Čekanka a hráli jsme i s ní.

(Když si provozujeme, že se fotograf dívá)

(Když si provozujeme, že se fotograf nedívá)

(Bilbo a koláčky)

(Dokonalá fotka a ještě dokonalejší konzervace: Bilbo: "Já se nechci fotit!" Já: Popadnu ho a znemožním útěk. Bilbo: "Ale já jím!" Já: "Há thakhy" (s plnou pusou) )

(Asi nejdokonalejší fotka srazu)

Ve tři jsme ovšem měli zamířit do Liliové čajovny, takže ve třičtvrtě se šlo ještě střílet. Pořád se kolem nás motalo nějaké dítě a je div, že jsme ho nezastřelili. Já a Sauron jsme si nakonec zkusili i střílet více šípu najednou. Jako… letělo to. Asi tak dva metry.









Byl čas vyrazit. Vyrazili jsme. Po pár krocích jsme opatrnými dotazy zjistili, že si nikdo nenašel, kdeže ta čajovna má být. Jakousi informaci poskytla jen Čekanka. Vyšli jsme na cestu Tam. Po pár set metrech jsme ovšem ztratili trpělivost a byl jsem vyslán do jiné kavárny, zjistit, kde to je. V kavárně mi oznámili, že netuší, ale že mi to najdou na počítači. Tak jsem čekal. A čekal. A čekal. Po pěti minutách dovnitř opatrně vešly Annie a Čekanka. Asi si provozovaly, že jsem se tam ztratil. Ale to už mě hlavní číšník zval za pult, ať se podívám. Podíval jsem se. Ano, stalo se přesně to, co se dalo čekat. Samozřejmě že ta kavárna byla na druhou stranu. Obrátit se a zase Zpátky. Po cestě jsme v zoufalství začali zpívat, nejdřív byl pokus o I see fire. Pak jsme se delší dobu dohadovali, jestli existuje alespoň nějaká písnička, kterou známe všichni. No, neexistuje. Takže jsme já a Pomněnka rozjeli Devět společníků, ale byli jsme už tak vyřízené, že jsme nezvládli zpívat a dýchat zároveň.


(Sauron alá Bilbo)

Do čajovny jsme došli ve čtyři. No, moc se na nás netvářili. Zalezli jsme si do toho nejzazšího salonku a objednali si čaj. Ten chlap co nám čaj přinesl, vypadal dost rozpačitě a když ze záchoda přišly Kořenka a Čekanka (převlékaly se tam, Čekanka za hobitku a Kořenka za Kořena), pohrdlivě se na Kořenku podíval : "Tohle má být Thranduil?".

(Tohle je naprosto modelingová fotka)



A vyžíval se v tom, že s celým osazenstvem čajovny důkladně a ze všech stran kritizoval Kořenčinu paruku…



(Zajímavé je, že při všech fotkách, se Kořen takhle šklebil jen na mě. Vždycky se na mě podíval a nasadil tenhle výraz)

Ale škoda, že neviděl styl "Kořen leze pro mobil, který mu co pár minut zvoní. Dost to připomínalo "Smíšek leze do Fanghornu" až na to, že to Kořenka provozovala přes gauč, na kterém seděla Annie.

(Následuje serie fotek Kořen skopává Saurona ze schodů)






Pili jsme čaj, fotili se, já s Pomněnkou prohlížely další lístečky z Hobitích historek a prostě se bavili. Mexafell nám zahrála na flétnu Last Goodbye, u kterého jsme jí museli doprovodit zpěvem, protože vypadala, že se složí. A pak také kousek I see fire a Z Kraje. Moc hezké to bylo. Asi to na ní ale zanechalo následky, protože se bezprostředně potom ozvala, že už musí jít a jestli jí nedoprovodím. Fajn, Pomněnka šla se mnou, kdybych tam po cestě zkolaboval. Cesta k metru. Na jezdících schodech nám Temný pán Sauron, největší pohroma tohoto věku oznámila, že se jich bojí. Takže jsme začali s Pomněnkou co nejvíc nahlas zpívat Koláč. Asi to pomohlo. Mexafell pak měla spoustu jiných starostí (například všechny ty spolujezdce, co na nás zírali) a na schody zapomněla. Dole jsme se rozloučili a já s Pomněnkou jsme se dost sklesle vrátili zpátky. Cestou se mě Pomněnka snažila ukecat, ať na TolkienConu uděláme nějaký Hobití koutek… eche… možná. V čajovně nás čekalo úžasné překvapení jménem Čekanka. Když jsme totiž totálně splavení a totálně mokří usedli na gauč, s úsměvem nám oznámila, že musí jít také a jestli ji nedoprovodíme. Měl jsem dojem, že ji snad kousnu. Ošklivě jsem se na ní podíval a vyslal samotnou Pomněnku. Takže jsme zbyli jn tři. při čekání na Pomněnku mi Kořenka zatím ukazovala video, jak s Annie tančí (Annie jsme překřtili na Kořenovu ženu, u které nikdo neví jméno, ovšem Legolas je adoptovaný syn Saurona (který je ale zřejmě jeho matka) a určitě je tam zapletená i Galadriel, protože ta je zapletená všude) - pokud jste tento útvar v závorkách pochopili, máte můj obdiv. Takže manželský taneček. Doufám, že to video dají na blog, protože trsající Kořen je něco, co se dvakrát nevidí.


Když Pomněnka s Čekanou odešly, podíval jsem se na stůl a vyhrkl "Zaplatily Mexafell s Čekankou za ten čaj?" No… ne. Annie zbledla a šla je pronásledovat. Čekanku nakonec dostihla, ale za Saurona jsme se složili. Ale to ještě pořád nemá na to, že jsme jim z té čajovny omylem ukradli termosku, o které jsme provozovali, že je buď Mexafellina nebo Čekančina a tak jsme ji vzali s sebou, ale zřejmě byla toho ošklivého Velkého lida, co kritizoval Kořenku, dobře mu tak.

(A kdopak se tam narve?)

Pomněnka se vrátila, takže jsme ještě uhráli jedno kolo hry "sestav příběh z lístečků" jediné co vím je, že šlo o nějaký hrad, ve kterém byl Arcikam a hraničář se ho snažil dostat, ale Kořen ho zajal a šli podepsat smlouvu v Mordoru, která se ale nepovedla, protože Kořen se přerazil o ježka a spadl na něj palantír.

Potom ještě autorské čtení mé povídky pro Kořenku (mimochodem, budeš jí dávat na blog? Mám ji dát na blog já? Takhle, je tvoje, takže mi nebude vadit ani když ji na ten blog dáš, ani když ji necháš v šuplíku) a konec, protože mi bylo začalo být tak blbě, jako na Radostinách. Pomněnka mě vyvlekla z čajovny a dovedla do metra, kde jsme se s Kořenkou i Annie definitivně rozloučili a odjeli domů. Jestli to bude takhle pokračovat dál, tak z Conu mě budete odnášet na nosítkách.

V noci nám nikomu nešlo moc spát, takže, když jsme byli všichni vzhůru (já, Pomněnka, která spala u mě a Falko), dost jsme kecali. Za tu noc asi třikrát a to jen, když jsme byli vzhůru fakt všichni. Nicméně další den jsme vstali v deset. Měli jsme jet do Bílé Studně i s Falkem, kterého by pak odpoledne Rosana vyzvedla a šla s ním do nějakého vodně-pískového parku. Proč vlastně tenhle den zmiňuji. Jednak to bylo naprosto dokonalé, Pomněnko, díky moc. V podstatě celou dobu jsme si vyprávěly "pohádku" a u Pomněnky to dost připomínalo Túrina "A takhle skončil můj třetí dobrý kamarád."

Mimoto jsme sbírali rybíz a hráli středozemské scrabble. Vyhrál to Falko, což bylo hodně trapné, ale co. Ale možná vyhrál proto, že jsem se celou dobu snažil složit "Túrin" a na nic jiného moc neprovozoval. Když se skončilo, dala mi ještě Pomněnka svoje N, abych to tedy složil (celou dobu jsem si na něj rezervoval místo a zakazoval komukoliv tam cokoliv sestavit). No a Pomněnka zase skládala Yavannu, Eowyn a Manveho a jen na posledního zmíněného jí nakonec vyšly písmena.

(Kolik středozemských slov najdete?)

Víc už asi tento den rozebírat nebudu. Nebylo to nic zajímavého na blog a bylo takové vedro, že jsem nakonec ani nestříleli.

(Bacha, tohle je památná chvíle. Poprvé a vzhledem k mé tvrdohlavosti asi i naposledy mě vidíte v šatech)

Takže, díky všem za úžasný sraz a Pomněnce za obrovitou obětavost.

(Nejlepší společná fotka všech dob)

16/07/2015

Vyděděná - Čtvrtá kapitola

Estella dovypráví svůj příběh. O smrti Lota Pytlíka i jeho první a poslední oběti a také o tom, proč zůstala zamčená sama v prázdném pokoji v srdci Kopce. Na Smíška to udělá dojem a rozhodne se, že se ji pokusí chránit.
A konečně se dozvíte příběh dýky, která je tady na tom obrázku.




"Ten Loto a jeho ženuška nám jen překáží. No tak, nebudou se bránit. Co jsem ti říkal, Červe? Budeš mě poslouchat? Prostě je zab ve spánku. To ty umíš, Červe, ne?" slyšela Estella zlý hlas za dveřmi, zatímco poslouchala u klíčové dírky. Pak se ozvaly spěšné kroky a chodba byla opět tichá.

Estella se otočila na svého manžela, který zhrouceně s hlavou v dlaních seděl na pohovce.

"Chtějí tě zabít," řekla Estella tiše.

"Předpokládal jsem to," pokrčil rameny Loto. "Stejně si dělají, co chtějí. Není se proti nim jak bránit. Jsme ztraceni," vzápětí zachytil Estellin opovržlivý a hluboce znechucený pohled.

"Estello… omlouvám se. Omlouvám se, že jsem tě do tohohle zatáhl. To jsem nechtěl. Nikdy jsem si nemyslel že…"

"Že by někdo byl ještě horší než ty," dokončila Estella.

Loto se na ní podíval. Po tváři mu stékaly slzy. "Je mi to líto. Nechtěl jsem, aby to skončilo takhle. Nechci tvoji smrt."

Estella se ušklíbla. "Nepovídej."

"Já… byl jsem hlupák. Myslel jsem si, že lze lásku získat násilím a výhružkami. Udělal jsem hrozné chyby. Nikdy jsem tě neměl nutit. Nikdy jsem ti neměl ubližovat a vydírat tě."

"Pozdě." Estelle se srdce ani nezachvělo. Ten hobit jí ublížil příliš moc na to, aby mu mohla odpustit.

"Já… chtěl bych svou chybu napravit. Alespoň trochu. Zachráním tě," řekl po chvíli a vstal.

"Jak?" pokrčila rameny Estella.

Loto ukázal na skříň stojící za dveřmi. "Šarkan chce především moji smrt. Dnes v noci nás má Červivec zabít. Ale já budu připravený. Zaměstnám ho na tak dlouho, abys stihla utéct. Schováš se tady v té skříni. Červivec si tě nevšimne. Budeš moct vyklouznout ven. Schovej se v Třetím pokoji, víš v kterém, nechala ho postavit ještě má matka, a zamkni se tam. Připravoval jsem ho pro případ nutnosti."

"Kdyby proti tobě vypukla vzpoura," dodala ironicky Estella.

Loto přikývl. "Má masivní zámek a dveře jsou dobře usazené, nedají se vyrazit. Pokoj nemá okno, a je úplně u srdce Kopce. Nikdo se tam k tobě nedostane. Pod postelí je tajná skrýš. Mělo by tam být dostatek jídla, svíček a dalších věcí na několik týdnů. Voda je v koupelně, která k pokoji přiléhá. Vydržíš tam dost dlouho na to, než přijde pomoc."

Estella suše přikývla. Pochybovala, že něco takového opravdu existuje. Měla prostě jen dojem, že Loto chce být litován. Litován pro sebeobětování.

Loto si sundal vestu a z ukryté kapsy vyndal dlouhou dýku. "Tohle je moje poslední zbraň. Mám ji celou tu dobu připravenou, abych se mohl bránit, kdyby se mě pokusili zabít. Dám ti ji. Budeš jí potřebovat."

S tím jí dýku podal.

Estella chvíli stála mlčky a potěžkávala chladný kov v ruce. Najednou měla dojem, že Loto svá slova míní opravdu vážně. Že ji opravdu chce zachránit. Že mu na ní záleží víc, než na sobě samém.

"Proč to děláš?" zeptala se po chvíli. "Proč mi pomáháš. Proč neunikneš sám? Víš, že já tě nenávidím. Proč to tedy děláš?"

"Možná proto, že máš ještě naději. Chci jen odčinit alespoň část svých chyb," odpověděl Loto.

"Žádná naděje není," řekla Estella tiše. "Pokud mě dostane Šarkan, zabije mě. Pokud mě dostane, jak ty říkáš, pomoc, uvězní mě v Zamčených děrách. Má rodina mě odvrhla a celý Kraj mě nenávidí," dalo jí dost práce, aby nedodala "Kvůli tobě."

Loto sklonil hlavu a neodpověděl.

Estella si jen povzdychla a přisedla si k němu na postel.

Venku se začalo šeřit a po chvíli se za oknem rozhostila úplná tma.

"Měla by ses jít schovat, nevím, kdy přijdou," řekl Loto a nabídl jí ruku.

Estella nabízenou pomoc ignorovala a vstala sama. Pomalu přešla ke skříni a otevřela dveře.

"A Estello?" zavolal na ní Loto. "Až zemřu, nepřemýšlej o mně prosím tak zle."

Estella zavřela oči. Po chvíli však sebrala odvahu a pomalu přešla k němu. Vtiskla mu letmý polibek na rty. Potom se, jako by se v ní něco zlomilo, rázně otočila a zavřela za sebou dveře skříně.

Umínila si, že nesmí usnout. Jestliže usne, bude Lotova oběť k ničemu. Ale stejně se jí tu noc spánek vyhýbal. Byla moc rozrušená, než aby mohla klidně snít. V každém zavrzání, jak se Loto na posteli převalil, slyšela Červivcovy kroky a v každém zakvílení větru Lotův smrtelný chrapot. Když tedy uslyšela zvuk otevíraných dveří, dostala málem infarkt. Slyšela těžké, plíživé kroky. V duchu viděla Červivce, jak se pomalu blíží k Lotově spící siluetě. Ozval se zvuk, jako když řežete plátno, a výkřik. V tu chvíli už Estella na nic nečekala a vyklouzla ze skříně a z pokoje ven. Tiše, jak to jen hobit dokáže, se plížila Dnem Pytle a snažila se ignorovat zvuky zoufalého zápasu, který se ozýval z pokoje za ní. Náhle Lotův křik umlkl v půli. Estella zpanikařila a rozeběhla se. Jako vítr se prohnala zbylými pokoji, až konečně rozrazila dveře místnosti, kde byl třetí hostinský pokoj. Ozvaly se zvuky pronásledování. Estella vklouzla dovnitř a chtěla přibouchnout dveře. Ale moc pozdě. Kdosi vsunul do mezery nohu a teď vši silou tlačil proti Estelle. Dveře se začaly otevírat. Estella zoufale jednou rukou pevněji uchopila rukojeť dýky a vší silou po noze bodla. Ozval se strašlivý výkřik a síla tlačící na dveře náhle povolila. Estella rychle zabouchla a zamkla. Dýku stále svírala v ruce.


Estella svírala dýku, kterou ji předtím Smíšek vyrazil z ruky.

"To je ona," řekla prostě.

Smíšek si ji od ní převzal a pozorně prohlédl. Pak jí položil na stůl a podíval se Estelle do očí.

"Bylo ještě potom něco dál?"

"Co by. Zavřela jsem se v pokoji a podařilo se mi tam vydržet. Šarkan se několikrát pokoušel nechat ty dveře vyrazit, ale nikdy se mu to nepodařilo. A pak jste přišli vy. A já nehodlám jít do Zamčených děr. Nepřinutíš mě k tomu. Neudělala jsem nic špatného!" Už zase křičela.

Smíšek si stoupl a zadíval se na velice rozrušenou dívku před ním. Pak ji pomalu, opatrně objal. Jako by v jeho náručí roztála. Už nebyla bojovná a rozzlobená. Začala plakat.

"Šššš… to bude dobré," konejšil ji a neobratně hladil po zádech, zatímco mu horké slzy máčely límeček košile.

"Ne… nebude… nemám kam jít… Loto… zničil mi život… nenávidí mě… všichni mě nenávidí… nemůžu nic dělat…," škytala Estella a zoufale ho objímala. Celé napětí předchozího roku se v ní najednou vzbouřilo a ona se ztratila ve víru emocí.

Smíšek zoufale přemýšlel. Co udělat? Zamčené díry si nezasloužila, to bylo jasné. Ale věděl to jen on. Co udělat? Co mohou dělat?

"Můžeš bydlet u mě," řekl po chvíli. "Brandov je velký, nikdo si tě nevšimne. Mohu tě schovat u sebe v pokoji. Počkáš tam, dokud se situace neuklidní a pak uvidíme"

"To bys udělal?" zvedla Estella překvapeně oči.

Smíšek se usmál.



"Frodo, kde je Pipin?" zeptal se Smíšek svého staršího bratrance.

Frodo pokrčil rameny. "Odjel, už před nějakou dobou. Vypadalo to, že má starosti."

"Hmm… a bratranče? Mohl bych si půjčit tvého poníka?" otázal se hbitě Smíšek.

"Jistě," zvedl Frodo překvapeně obočí.

Ale Smíšek se jen zaculil a zmizel zpátky v chodbách Dna Pytle.

"Fosko, odjíždím do Rádovska. Kdyby se na mě někdo ptal, budu doma, ano?" oslovil hobita.

Fosko přikývl. Smíšek se usmál a vyšvihl se na svého poníka. Kousek od něj už na Frodově poníkovi seděla Estella a snažila se tvářit nenápadně.

"A co bude s ní? Máme ji zavřít v Zamčených děrách?" zeptal se Fosko a trhl ramenem směrem k Estelle.

Smíšek zavrtěl hlavou. "Já si jí vezmu na starost a potrestám ji, jak zaslouží. Zamčené díry se musí zrušit."

"Samozřejmě, pane," přikývl Fosko a odcupital pryč.

Smíšek na Estellu mrkl a vyjeli na cestu.

13/07/2015

Radostiny z druhé strany + Hobiti a elf na výstavě

Článek, kde ještě zveřejňujeme naše poslední postřehy z Radostin, které se nevešly do předchozího článku. Jednak Irithiion líčení středečních událostí a pak Pollyino vyprávění o tom, co se dělo, když bylo Peregrinu Bralovi špatně a odjel domů.

(Toto skvělé logo Radostin vytvořila Rainina podle Pollyina návrhu. Takže no copy, ti co na Radostinách byli a mají tedy právo ho hrdě nosit/vystavit na blogu už dostali příslušný meil. Vy ostatní se můžete jen obdivovat :-) )



Protože by vzhledem k jedné moc obětavé elfce nebylo fér začít rovnou pátkem, zmíním i středeční události. Takže, jelikož a protože nám poslední dobou s mým drahým bratrancem vůbec nebylo dobře, rozhodli jsem se, že zkusíme elfí terapii a domluvíme si schůzku s Aredhel (ač má tato léčebná kúra ošklivý název, funguje velice dobře, doporučuji). Schůzka byla naplánovaná na jednu hodinu odpolední u sochy sv. Václava (na Husa jsme zanevřeli). Plán byl jít do Lucerny na výstavu Da Vinci. Toto jsme domlouvali během vyučování v úterý. Po doplazení se domů (u nás se učí do posledního dechu) jsem byl nucen konstatovat, že jednak je ta výstava fakt drahá, 250,- na osobu a půlčík to za půl kupodivu nemá a dle Palladina také fakt blbá. Změna plánu směr Hrad a výstava Velká Morava, na kterou jsme se se Smíškem chystali už od jejího otevření, a stále se nám to nějak nedařilo.

Přišla středa a naše školní akce. Divadlo na Náměstí Míru, představení Lakomec. Docela jsme se i těšili, neb spolužactvo tvrdilo, že se hlavní postava chová jako Glum. Sraz byl tuším ve třičtvrtě na jedenáct a tedy žádný div, že já tam stepoval ještě před půl. Zdědil jsem totiž rodinné prokletí zásadního nechození na čas. Buď přijdu lehce pozdě nebo markantně brzo. Ale včas nikdy. V tramvaji jsem se zoufale snažil připravit si svou přednášku na téma Hobitosloví, což sestávalo z toho, že jsem si vytiskl silnější paklík textu, vzal si oranžovou fixu a začmárával vše důležité tak, aby se to pokud možno dalo co nejméně přečíst. Nicméně na zastávku jsem přeci jen dojel, a protože bylo na zaškrtávání zima, rozhodl jsem se tedy, že se zkusím podívat do kostela. Najít kostel kupodivu nebyl zas takový problém. Stojí to uprostřed náměstí, je to obrovské a má to chrlič ve tvaru sovy, což jsem předtím nikde neviděl. Jal jsem se hledat dveře. Našel jsem asi patery, ale ani jedny otevřené. Navíc byla domluva, že se před jedněmi z nich máme jako třída sejít. Třída tam samozřejmě nebyla a ubohému hobitovi nezbylo, než si dát kolečko číslo dva. Ovšem zachránil ho jeho starší bratranec Frodo, který jej odchytil, odvedl před ty největší dveře v okolí a dost možná i celé Praze, a jali se spolu čekat. V padesát na jedenáct chyběla už jen profesorka, a když i ona dorazila, šlo se do divadla.

Divadlo bylo super! Ne tak úplně scéna, ale… ale. Jednak Glum, který byl vážně dokonalý, ale pak… Bilbo! Fakt. Správce, zamilovaného do Elišky a příhodně i jakékoliv jiné ženy v okolí, Valéra (přejmenován na Odstín), hrál herec, který vypadal úplně strašně jako Bilbo. A i se tak choval! Takový lehce podlézavý hokynář, o dvě hlavy menší než zbytek divadla a v dlouhém kabátu - prostě dokonalost. Pak byl také fakt dobrý komisař, který vypadal a hlavně se choval jako Kozk (jako ten jeho herec). Podoba neskutečná a prostě… pro ilustraci poznamenám, že na jeviště nakráčel ve slunečních brýlích za znění soundtracku z Ramba.

Po skončení jsme se se Smíškem pokusili trhnout program, abychom věděli, kdo co hrál, ale v celé budově se nenacházel ani plakát, natož program. Takže jsme odkráčeli na metro směr Václavák.

Přišli jsme tam dřív, takže jsme si vybalili jídlo na svačinu. A neomylně přesně v okamžik, kdy jsem se chystal zakousnout do chleba, se objevila Aredhel a svačina padla. Informovali jsme jí o změně plánu a vyrazil na Hrad. Ještě nutno dodat, že elfka měla úplně supr dupr tašku s Tolkienovskou básní (tuším). První vážnější incident aneb střet ras nastal ve chvíli, kdy jsme se pokusili projít hlavní branou a my hobitci dostali nápad, že zkusíme bafnout na stráže. Toho se elfka podmítla zúčastnit a poté, co nám nařídila, že máme jít před ní a my se otočili a zařvali "Ta patří k nám!" (dokonalá hláška k vytáčení elfů všeho druhu, dvakrát vyzkoušeno), zdrhla. Fajn. Stoupli jsme si do brány a čekali. A čekali. Po chvíli se vyplížila z kouta a proběhla branou též na náměstí. Tak jsme ji nechali ještě chvíli běžet a až pak jí oznámili, že vstup na výstavu se nachází hned za portálem. Nebyla zrovna šťastná.

Výstava byla vážně super. Sice byla dost složitá a na konci jsem si ty popisky ani moc nečetli, ale bylo to doopravdy zajímavé. Po chvíli tam vtrhla školní výprava a začala dělat bordel, takže Smíšek pro uklidněnou vytáhl oříšky v cukru a ty nám byly hbitě zakázány pracovnicí ochrany, že prý nadrobíme. No jasně! Každý drobek představuje ztrátu kouska mandle, to si přece nemůžeme dovolit. Další incident byl snad až, když jsem potkal ženskou, která mi hrozně připomínala bývalou spolužačku, jež aktuálně chodí na Aredhelin gympl. Poprosil jsem tedy Aredhel, jestli by mi mohla říct, zda ji už ve škole viděla. Prý ne.

Po skončení jsme šli na záchod, vyrazit si vlastní Moravskou minci (hádejte, komu se to nepodařilo) a přečíst si komiks o archeologovi - učňovi, který se k prastarým památkám chová podobně jako my.

Pak jsem si v záblesku prozřetelnosti vzpomněl na bezva čokoládovnu v Nerudovce a vyrazili jsme tam. Abych vysvětlil příští události, já FAKT říkal, že po těch schodech jít nemáme, no nic. Výsledkem bylo, že jsme slezli na Malostranskou, doplazili se na Malostranské náměstí a tam si to zase vyšlápli nahoru skoro až k Hradu. Čokoláda byla skvělá a ještě se nám podařilo skvěle pokecat (i když já už jaksi nefungoval a platil té prodavačce dohromady asi třikrát tu samou částku.).

A následovala jen cesta dolů na tramvaj, další zaoranžověné papíry a zasloužený odpočinek doma.

Následuje co napsal Smělmír, syn Saramírův:


Pro správné dokreslení atmosféry ještě přidávám zážitky ze zákulisí aneb to, co se na Radostinách dělo za Pipovými zády.



Když se Pipovi udělalo špatně, začalo to být dost smutné. Pip se lehl na postel a my jsme kousek od něj zkusili vyrábět lórienské lístky. Nevím jak ostatním, ale mně to moc nešlo, minimálně jsem si to moc neužil, protože jsem měl o Pipina hrozný strach. Každou chvíli jsem se na něj musel podívat, jestli ho náhodou někdo neukradl nebo jestli ještě dýchá. Až jsem to prostě nevydržel a musel jsem si sednout vedle něj a držet ho za ruku. Po chvíli si Pipin sednul a zeptal se, jestli by mohl jet domů. Jestli by nám to nevadilo. Když všichni odpřísáhli, že to nikomu nebude vadit, tak ze sebe začal soukat pokyny, co se má všechno udělat, na co se nesmí sahat a jak máme zařídit, aby nás nezastřelili sekuriťáci. Měl jsem v tom bordel, protože jsem pořád kontroloval, jestli se nikam nekácí. Ale všechno jsem mu odkýval a později jsem si to v pohodě vybavil.

Pak jsem mu slíbil, že se hned vrátím a zavolal jsem Rosaně, jestli by pro něj mohla přijet. Prý je to úplně v pohodě a za chvilku tam bude. Takže jsem Pipovi připravil věci, které potřebuje s sebou a pak jsem ho odvedl k poníkovi.

Když odjel, byli všichni jako přejetí černým jezdcem. Nikomu se do ničeho nechtělo a všichni jsme se o Pipa báli. Ale Pomněnka to zachránila. Všem nám vynadala, co si to dovolujeme, a že bychom měli být veselý, protože by si Pip určitě nepřál, abychom to hned odpískali a plahočili se po Bílé Studni jako prstenové přízraky (a jestli si to Pip nepřál, tak ať to prosím neříká, bude se nám lépe žít v nevědomosti).

Tak jsme se pustili do dodělání lórienských lístků. A aby to lépe ubíhalo, vždy jeden z nás vyfasoval můj mobil a přečetl nějakou povídku (kromě Pomněnky a Třezalky (ach ty kytky! :-)), které se vymlouvaly na to, že žádnou povídku nenapsaly…). Aredhel na začátku vůbec nechtěla, ale nakonec nám vyšvihla naprosto dokonalé autorské čtení své pohádky.

Čas nám tedy pěkně ubíhal, až se přiblížila noc. Tehdy jsem se odvážil navrhnout, abychom Pipovi přeložili písničku Last Goodbye, protože ji má hrozně rád a protože jsem mu to kdysi slíbil, jenže jsem ztroskotal na mrtvém bodě. A Ardo div se, návrh byl přijat! Trvalo nám to dlouho, ale skromně si o tom provozujeme, že je to skvělé. Ale ještě jsme to neuměli zazpívat. Tak jsme si pustili normální verzi a toho broukali tu naší.

Když už nás to omrzrelo, tak následující program sestával z toho, že jsme poslouchali elfku, jak hraje na harfu, zpívali písničky a dokonce jsme si pak i tu hru na harfu vyzkoušeli! A šlo nám to prý báječně. A nejlépe hobitům, takže můžeme hrdě prohlásit, že jsme trumfli elfský nástroj.

Potom už se šlo spát.



Ráno jsme ještě dopisovali tu písničku pro Pipa, jinak nic důležitého.



Když nastal náš druhý večer bez Pipina, byl na programu oheň. Takže jsme všichni dodělali stromy Gondoru a pak se přesunuli k ohništti. Jen Aredhel to nestíhala, takže si strom vzala s sebou. Jenže to ohniště bylo plné hrozivých šlahounů s obrovskými všudypřítomnými trny. Tak jsme to prohlásili za jeden z prvních výtvorů Yavanny a prokleli to. Aredhel se obětovala a přehodila to z ohniště na hromadu vedle. Šárka nařezala buřty a já s Třezalkou jsme šli pro speciální tentononcku na opékání. Pip nám to před odjezdem popsat. Asi jsme to našli, přitáhli až k ohništi a pak jsme se začali všichni dohadovat o tom, jak to použít. Zavrtat do země, podepřít (jenže pak ta plocha, kam se položily buřty, směřovala kolmo k zemi) nebo dokonce se střídat v tom, kdo tu těžkou kovovou věc bude držet nad ohněm, byly jen ty splnitelnější nápady.

Raději jsme to tedy uklidili a našli pár klacků, na které jsme ty buřty nabodali. Pak už chyběla jen jedna zásadní věc - oheň. Sirky byly nalezeny a obešly kolečko dvakrát dokola, ale nikomu se to nepovedlo zapálit. Až dostala Pomněnka dokonalý nápad půjčit si sekyru a naštípat třísky. Fajn(Sam), všechny prsty to přežily a oheň už brzy vesele plápolal. Posedali jsme si kolem něj a Aredhel pokračovala v přednášce. Přitom dodělávala strom Gondoru, takže se povedlo pár skvělých hlášek typu: "A pak tam všichni umřeli (Aredhelin smích), do háje, kde jsou ty pitomý drátky!".

Když byl příběh dopovězen a buřty sežrány, donesli jsme zpěvník a začali zpívat. Napřed naše písničky a pak píseň pro Pipa. Zvládli jsme to třikrát za sebou, a to už jsme všichni téměř usínali a vůbec nic jsme neviděli.

Jenže než jsme všechno uklidili, tak většina z nás překročila takový ten bod, kdy dokážou usnout a dostala se do té fáze, že jsou tak unavení, že už neusnou.

Proto kdosi navrhnul, abychom si zatancovali! Hrozně chytrý nápad, že? Ale všichni se přidali. Jen byl trochu problém s hudbou, ale i to se nakonec nějak zvládlo. Napřed hrál můj mobil, pak se zasekl, pak jsme si zpívali, až nakonec Pomněnka rozchodila rádio.

Pipovi jsme slíbili, že mu to nafotíme, načež Pomněnčin foťák odmítl spolupracovat a můj mobil odmítl cokoliv vidět. Museli jsme počkat, než se začne trochu rozednívat… Mezitím nám Aredhel ukázala všechny možné a nemožné elfí kreace a trsala po louce jako zběsilá. V přestávkách jsme tam vtrhli já a Pomněnka a chvilku poskakovali a potom to na podiu rozjela Třezalka jako hobití babička. V tu chvíli jsme já, Pomněnka a Třezalka využili koupání v přilehlém rybníčku, pravda, byly to jen nohy, ale ta voda byla ledová.

Foto se jakž takž povedlo po důkladném nasvícení baterkou.

Když už i elfům došla energie, tak jsme se přesunuli dovnitř a snažili se trochu uklidnit. Pořád nikomu nešlo usnout, tak se stalo, že jsem Pomněnce na ruku nakreslil znak bílého stromu Gondoru a při té příležitosti jsme si povídali. Do půl třetí. Ano, byl to náročný večer.



Ránu se asi ani nedá říkat ráno. Procitli jsme v půl desáté (P: Kecá a to s vělkým K. V půl desáté jsem tam přijel já a to bylo pusto prázdno. Vstali v jedenáct), ale nikomu se nechtělo nic dělat. Nakonec to vyhrála vidina snídaně. Tak jsme se tedy zplahočili ze spacáků za ranní hygienou a v tu chvíli jsem si všimnul Pipa. Od té doby jsme museli improvizovat s tím, kdy nasadíme největší překvapení Radostin - naše pěvecké vystoupení.

Bylo to složité a chápu, že ne nenápadné. Pip se bál, co ho čeká, a ani naše ujišťování, že to překvapení je příjemné, ho neutěšilo. Ještě jsme museli ten text jednou přepsat, protože pět bytostí to z jednoho papíru prostě přečíst nedokáže, proto jsme se přesunuli s Pomněnkou do jiného pokoje, ona to přepisovala a já si s ní povídal.

Těsně předtím se ještě naskytla nepříjemnost v tom, že si kdosi přál, abychom to nahráli. Ale můj mobil prostě nedokázal zároveň něco nahrávat a pouštět písničku z internetu. Naštěstí se Třezalka vytasila s tím, že to má v mobilu stažené a pustí to ona.

Nastoupili jsme do řady a začali zpívat. Ale řeknu vám, s uslzenýma očima to vůbec nejde přečíst!



Smíšek


10/07/2015

Vyděděná - Třetí kapitola

Estella vypráví Smíškovi o Lotovi. O tom jak se seznámila s jeho matkou, o jejich svatbě a i o svatebním daru, který si pro ně Vili Potměchuť přichystal.
A Smíšek začíná ztrácet předsudky.



"No, vypadá to, že měl nějak naspěch, co?" ušklíbl se Loto a mlaskl, aby poníka trochu popohnal.

"Nenávidím tě," sykla Estella a pokusila se od něj odtáhnout. Bohužel ale neměla na výběr. Seděla před ním na poníku, a tedy neměla na nějaké uhýbání moc místa.

"Ale však se mě ještě naučíš milovat!" oznámil výhružně Loto a ještě víc popohnal nebohého čtyřnožce.

"Kdo to je?" zeptala se Lobelie Pytlíková a prohlížela si Estellu.

Estella se jí vzdorně podívala do očí a přešlápla.

Stáli na prahu Dna Pytle. Jízda sem sice trvala dlouho, ale ne tak dlouho, jak by si bývala přála. Tohle bylo horší než cokoliv. Představa, že zbytek života stráví s Lotem a jeho matkou ve Dnu Pytle, byla dost hrůzná sama o sobě. A ještě ke všemu za tak drastických okolností. Její rodina ji právě odvrhla.

"Moje nevěsta. Estella Bulvová," řekl Loto.

Estella nejistě zaznamenala, že Lobelie překvapením vytřeštila na svého synáčka oči. Čekala by, že Lobelie bude o všem obeznámena.

Lobelie zřejmě ale byla už na neurvalé chování svého synátora zvyklá a tak jen k Estelle mlčky natáhl ruku. Estelle nezbylo, než si s ní potřást a vstoupit dovnitř.

A v ten okamžik, kdy vstoupila do dveří Dna Pytle, se za ní definitivně uzavřela jedna kapitola jejího života.



"A potom se otevřela nová kapitola mého života. Kapitola plná zoufalství a beznaděje," řekla Estella.

Viděla, jak se na ni hobit naproti ní bez hnutí dívá.

"Ještě pořád si myslíš, že toužím po moci?" zeptala se tiše.

Smíšek pomalu zavrtěl hlavou. "Muselo to být strašné," řekl nakonec. "Jsi mnohem silnější, než bych kdy řekl, že může hobitka být. Připomínáš mi Eowyn," dodal napůl k sobě.

"Koho?" zeptala se zmateně dívka.

"To je jedno," mávl rukou Smíšek. "To je zase můj příběh. Jestli chceš, mohu ti ho potom vyprávět na oplátku. Teď pokračuj. Co se dělo dál?"

Estella sklonila hlavu a začala znovu vyprávět.



Estella sklonila hlavu. "Ano," řekla potichu.

"Tímto vás prohlašuji za muže a ženu."

Estella měla, poprvé od svého úplného dětství, slzy na krajíčku. A když si ji Loto brutálně přitáhl k prvnímu manželskému polibku, málem začala plakat doopravdy.

Stáli pod Oslavovým stromem a právě probíhala Estellina svatba. Bylo tu hodně lidí. A Estella myslela, že zemře, když viděla nenávistné pohledy hobitů, pro které ještě včera byla statečná sestra slavného zbojníka. Teď byla netvor.

"Gratuluju, pane!" prohlásil Vilík Potmětchuť podlézavě a potřásl Lotovi rukou. "Mam pro vás úžasnej svatební dar."

"Ano?" nadzdvihl obočí Loto, zatímco snášel slzavé polibky od své matky.

"Zajali sme jejího bratra. Vykouřili sme zbouřence. Teďkonc je vedeme k soudu do Dna Pytle," oznámil Vilík hrdě a trhl ramenem směrem k Estelle.

Lotovi se objevil na tváři krutý úsměv a otočil se k Estelle.

"Má drahá, co se takhle trochu pobavit? Ve Dnu Pytle se budou dít velké věci. Zajali jsme tvého bratra."

V tu chvíli Estella, poprvé v životě, omdlela.

Probrala se na pohovce ve Dnu Pytle. Loto se nad ní skláněl a dával jí čichat jakousi čpavou kapalinu v malém flakonku.

Estella zamrkala a posadila se.

"Cvali…" zachraptěla.

"Ano, Estello. Zajal jsem tvého bratra. Cvali Bulva je teď mých rukou. Stačí jediné moje slovo a jeho život skončí."

"Ty parchante! Ty už nejsi hobit! Nezasloužíš si být hobit. Jsi jako ty tvoji kamarádíčci z jihu. Jsi skřet! Odporný hnusný skřet co špiní jméno Pytlíků," řekla Estella nenávistně, když popadla dech.

Loto se začal smát. Jeho smích umlkl v půli, když mu Estella vrazila strašlivou facku.

Loto zavrávoral a spadl na zadek.

"Tak to tedy ne!" zasyčel a vrhnul se na ni.

Připnul ji svou vahou k pohovce a ruce jí zkroutil nad hlavou.

Estella začala zoufale bojovat, ale bylo to k ničemu. Loto byl mnohem silnější než ona.

"Ještě jednou se vzepřeš mé vůli a tvůj bratr zemře. Chtěl jsem ho původně jen zavřít to Zamčených děr a nechat být, ale to by evidentně nešlo. Asi ho budu muset zabít. Mám to udělat?"

Estella zavrtěla hlavou.

"Co jsi ochotná udělat pro život tvého bratra?"

"Cokoliv," vydechla Estella.
"Udělala bych cokoliv, cokoliv, abych Cvaliho zachránila. Na mých rukou nesměla být jeho krev. A Loto toho využil," vydechla Estella.

"Ví to Cvali?" přerušil ji náhle Smíšek. "Ví, co jsi pro něj udělala?"

"Ne," zavrtěla hlavou Estella a v koutku očí se jí zatřpytily slzy. "Musela jsem přihlížet jeho soudu. Musela jsem se usmívat a dělat, že Lotovy lži schvaluji. Jinak by ho Loto zabil. Cvali mě nenávidí. Vím, že ano. Už se mnou nikdy nepromluví. Myslí si, že jsem je všechny zradila," řekla smutně.

Smíšek ji povzbudivě chytil za ruku. Estella se mu vytrhla, ale když viděla, jak ho to ranilo, opatrně mu sevřela dlaň.

"Loto ho použil jako rukojmí. Když jsem neposlechla Lotovo přání, zmenšil mu příděly jídla nebo mu dal ještě menší celu. Bylo to hrozné. Nemohla jsem udělat vůbec nic, protože jinak by zničil mou rodinu. Všechno se mi to slilo v jeden zlý sen. Ještě horší to bylo, když Loto nechal zavřít svou vlastní matku, Lobelii. Nebyla ke mně zrovna příjemná, ale přeci jen to byl jediný hobit, se kterým jsem si mohla, kromě Lota, povídat. Myslím, že se proti svému synovi tak nějak vzbouřila. Těsně předtím, než ji nechal zavřít, přesvědčila jsem jí, aby předala dopis mé nejbližší kamarádce, Diamantě Bralové. Víš, nemohla jsem už snést věčné mlčení. Nemohla jsem už vydržet tu nenávist všude kolem mne. Musela jsem někomu říct. Lobelie můj dopis Diamantě nakonec opravdu dala. Ale myslím, že Loto něco uhádl. Asi proto nechal Lobelii zavřít."

Smíšek přikývl. "A odpověděla ti Diamanta?"

Estella pokrčila rameny. "Nevím. Pak už Lobelii zavřeli."

"Ale v září se to ještě zhoršilo. Tehdy přišel Šarkan," pokračovala a poslední slovo téměř vyplivla.

Smíšek přikývl. "Bylo to moc zlé?"

"Ještě horší. Loto byl oproti němu andělíček. Ten… velký člověk přišel, jako by mu to tu patřilo a začal šéfovat. Loto se nejdřív snažil tvářit, jako že to schvaluje a řídí, ale pak už byl tak vyděšený, že ani předstírat nemohl. Jestliže byl Loto jako skřet, pak Šarkan a ten Červivec, takový slizký had, byli ještě mnohem hrůznější."

"Jo, tak to znám," podotkl Smíšek. "Nepochybuji, že Loto brzy litoval, že kdy do Dna Pytle vstoupil."

Estella přikývla. "Nakonec už Šarkan ani nepředstíral, že je tady doma Loto. Zavřel nás oba do jednoho pokoje a jídlo nám nechal podávat oknem. A pak Lota zabil. Jen mu překážel."

07/07/2015

Radostiny

Radostiny, Oslava roku! Čtyři dny plné jídla, her, zábavy a hlavně - hobitů! (A také elfů a bohů). Nám se Radostiny velice vydařily. A článek, jak moc, máte právě před sebou.
Fotky jsou tak nějak ode všech, ale povětšinou Pomněnčiným foťákem. Pomněnka je také vybrala a dopsala ke většině z nich ty věci kurzívou.
V následujících dne ještě vyjde Smíškův článek "Radostiny z druhé strany", který se mi sem bohužel nevešel. A také Líčení dne, který Radostinám bezprostředně předcházel a který je tak nějak zahájil - středy a našeho setkání s Aredhel.




Pátek - První den Radostin. Naše třída měla jít do Chuchle, ale neb bydlím v Brandově (jak mi bylo Pomněnkou a Smíškem vysvětleno), hodila tam mě a Smíška Rosana autem. Smíšek totiž přisupěl už ráno v plné polní, aby se pak nemusel pro věci stavovat doma a uložil si náklad u mě. Náklad sestával z obrovského báglu, kytary a tašky s modelem nory, který chtěl na Radostinách dodělat. Toto si prosím zapamatujte a při další četbě obdivujte Aredhel a Šárku. V Chuchli nám bylo dáno zjistit, že máme hodinu rozchod v Hyde Parku a nemáme co dělat. Chtěl jsem, stejně jako Smíšek, vzít blok na kreslení, a, stejně jako Smíšek, jsem na to zapomněl (tak se mi právě podařilo sestavit větu, kde je víc interpunkčních znamének než slov). Nakonec jsme někde ulovili tužku a papír a jali se skládat na Jožina z Bažin. Po první sloce jsme ovšem byli tak mrtví smíchy, že dopsat to nám dalo fakt práci. Pak se jen prošlo skrz zoo dolů na tramavaj a zvířátka jsme si ani moc neužili. Celkem nanic. Ale celou cestu dolů jsme zpívali Muzikál, ovšem vzhledem k tomu, že ho umíme tak do půlky Společenstva, jsme fungovali tak, že někdo z nás dvou zapěl náhodně vybraný úryvek a pak Smíšek prohlásil "Já bych dal "Skoro mrtvýho Froda", to je aktuální vždy" a už se jelo. Jen jsme se snažili vyprovozovat adekvátní rým místo "nese náš elfí kůň" a vzniklo z toho "nese náš fajn Sam". Ano, nerýmuje se to a ano, zní to jak název čínského jídla. Všimli jsme si toho.

Na Smícháči jsme ještě zašli do pizzerie, kam jsme den předtím dostali slevové poukázky, dali si oběd a pak se jelo do Bralska.

Po chvíli řešení, kdo má v Bílé Studni co udělat, aby se to stihlo, než ostatní přijedou, se objevila deus ex Rosana a prohlásila, že nás tam odveze a ještě nám poseká. Fakt mám úžasnou maminku. My se Smíškem jsme tedy zatím chystali jiné věci, jako se třeba pokoušeli vyčistit jezírko od řas, drhali sušené bylinky a nosili sem a tam nábytek (odnosil jsem kvantum židlí, ale jediný kus nábytku, který jsme později použili, byl stůl, jež jsem tam nechal).




(To jsem takhle šel kolem okna a najednou slyším ránu - a hádejte cot to bylo? Ledňáček sebevrah. Nabořil to do okna a zůstal omráčeně ležet pod ním. Tak jsem zavolal vé příbuzné, zvedli jsme ho, postavili a čekali, než se vzpamatuje. Tak byl mezitím čas na unikátní fotky. No řekněte? Viděli jste někdy ledňáčka takhle zblízka?)

Rosana poté odjela, ale jen proto, aby se obratem vrátila i s Aredhel, kterou našla totálně zoufale stát s harfou na zastávce autobusu. Elfku vyložila a jela na nádraží pro Třezalku.

Při čekání na ostatní jsme pomohli nastěhovat elfce věci a pak ji už jen bavili (uhádni umělecké dílo apod.) a provozovali, jestli můžeme začít večeřet bez ostatních. Ale mám ošklivý pocit, že více než těmito našimi snahami o rozptýlení se Aredhel bavila pozorováním pulců v jezírku.

V půl sedmé esemeska od Šárky, že čeká s Pomněnkou na zastávce a ať si je jdu vyzvednout. Fajn. Provozoval jsem, že se zachovám jako správný hobit a půjdu na boso. Docela masakr. Ta cesta je totiž nezpevněná a vysypaná různě velikými a různě ostrými kamínky, ale nutno říct, že když jsem přešel toto, už přejdu leccos. Když jsem se doškrabal na kopec, málem mě zajela Rosana. A hádejte, koho měla s sebou v autě? Třezalku, Šárku a Pomněnku. Dobře já! Narval jsem se k nim a sjeli jsme dolů do Bílé Studně.


Následovalo emotivní vítání a představování, načež se svorně prohlásilo, že máme hlad a začala se shánět večeře. Ano, psal jsem, že každý má mít jídlo na celý víkend, ale neřídil se tím. Výsledek byl, že já měl jen koláčky chleba a banány a Smíšek bublaninu. Takže jsme celý víkend žili jen z toho, co dovezli ostatní a stejně se to nakonec nesnědlo :-).

Aredhel se k nám na začátku odmítala třeba i přiblížit a rozhodně bojkotovala jakoukoliv snahu o focení.



Nutno říct, že na konci nejenže si povídání o Turinovi nechala nahrát na mobil a dokonce byla svolná nechat se i fotit, ale ještě přede všemi zpívala a učila elfské tance (opět focené)! (pokusy o foto viz. dále)

Po večeři jsme zpívali a my měli premiéru našich nejnovějších písní, z nichž největší úspěch měl právě Jožin z Bažin.

Aredhel zahrála nádherné písně na harfu. Elfsky éterické. Pak jsme ještě předvedli naše vrcholné číslo : Hobiti hrají na kytaru. Bylo to… no, hobití. Já drnkal na struny a Smíšek je mačkal nahoře.


(Pomněnka se omlouvá za rozmazanost fotky, během prvního koncertu Smíška s Pipinem foťák nějak zlobil a odmítal pořádně ostřit...což si během víkendu ještě několikrát zopakoval...proto z některých okamžiků Radostin neexistují ostré fotky)



Aredhel měla další dokonalý koncert za svitu hvězd a čelovky na harfu a šlo se spát.


(Extrémně rozmazaná Aredhel se světlem na hlavě - lahvička Galadriel je užitečná věc...První večer jasně ukázal, že když se elf nechce fotit, tak ho prostě nevyfotíte, protože pokaždé úspěšně použije kouzlo na rozmazání fotky. Ale hudba to byla opravdu nádherná. Kouzelný večer.)



Já byl v jedné místnosti s Pomněnkou a Smíškem, kterým nevadilo, že mám kvůli antibiotikům budíka na šest a Šárka s Třezalkou byly vedle. Aredhel si vzala knížku a sedla si ven.

Jenže, jenže! Já se Smíškem jsme totálně nemohli usnout. Jakože vůbec. O půlnoci mi Pomněnka dala nějaký panadola chvíli jsme ještě pozorovali tajně tančící Aredhel a až někdy kolem jedné se nám podařilo usnout. Samozřejmě mi ale nepomohlo, že v těch šest už jsem pak usnout nedokázal.


Sobota- Den začal okázalou nudou, kdy jsem nějaké dvě a půl hodiny seděl na terase, znovu si četl své poznámky a čekal, až ostatní vstanou. Postupně se ke mně začali přidávat další a další až zbyla jen Aredhel, kterou nakonec vzbudila hrou na flétnu Pomněnka, neb jsme měli hlad. Ale bacha, kromě tohoto návrhu vzbudit Aredhel a sníst si snídani byly i návrhy jako vzbudit Aredhel, a přesvědčit ji, aby nám hrála na harfu, zatímco my bude jíst snídani, nechat Aredhel spát a sníst jí snídaní nebo dokonce sníst Aredhel. Takže fakt nevím, na co si stěžovala.


(Z tohoto dne existuje jen velmi málo obrazové dokumentace, protože Pomněnka pro samé zaujetí programem nějak zapomněla, že má s sebou zrcadlovku a skoro nefotila. A druhým důvodem absence sobotních fotek je Pomněnčina naděje, že když nějakou dobu nebude cvakat aparátem, ostatní zapomenou že takovou nebezpečnou věc vlastní, poleví v ostražitosti a bude potom snadnější je vyfotit. Ano, mít pěkné fotky Aredhel se pro Pomněnku, jakožto hlavního fotografa, stalo perfektní výzvou!)


Po snídani jsem prohlásil, že odpoledne zcela určitě nebudu fungovat a tudíž by bylo dobré dát přednášku o Hobitech na teď. Naštěstí se to vážně zrealizovalo. A nutno říct, že potom, co mi bylo dáno přes tři hodiny mluvit, jsem byl tak vyřízený, že už jsem nefungoval vůbec. Přednáška ještě byla půvabná v tom, že kdykoliv jsme se usídlili venku, začalo do pěti minut pršet, takže nám nezbylo než jít dovnitř a zálibně se dívat, jak venku okamžitě pršet přestalo, načež si celý proces znovu zopakovat. A korunu tomu nasadil Smíšek, když pět minut před začátkem zjistil, že má vlastně půlku říkat on, na což jsem ho upozorňoval uplynulé dva měsíce.

K mému trvalému úžasu při mém zvukovém projevu nikdo neusnul a prý to bylo i zajímavé. No, mně to přišlo zoufale nepřipravené.


(Po Pipinově přednášce o hobitech jsme si ještě dali krátký elfí koncert, po kterém jsme se vrhli do vaření oběda a hraní Černých jezdců. Byly asi tři hodiny odpoledne. :D)


Jelikož byl čas k obědu, začali jsme vařit vodu a šli hrát Pomněnčinu hru Černé jezdce. Jo, k tomu vaření. Ten vařič totiž fungoval jak chtěl, takže zatímco včera jsem konvici čaje vařil hodinu a půl, dneska ráno nám voda za pět minut vybublala a k tomu obědu se po hodině ani hřát nezačala…

Hra to byla vážně zajímavá a neomylně se ukázalo, že nejlepší zabijáci Černých jezdců jsou hobiti, za které jsme hráli já se Smíškem. Dlouho sice co do počtu ulovených jezdců vedl Gondor (Šárka), ale vzhledem k tomu, že Gondor si za pět kol nedokázal ani jednoho bojovníka nasadit na hrací plán ("Kde byl Gondor…!"), bylo jasné, že máme šanci na vítězství. Elfové prezentovaní frustrovanou Pomněnkou (Neskutečně jsme ji vytáčeli hláškou "Kdo hraje teď?" "No přece elfka!") si ani neškrtli a houfně odkráčeli za moře do Valinoru a trpaslíci v čele s Třezalkou to projeli, když šla Třeazalka na záchod a hrála za ní Aredhel, jež vedla Černé jezdce. Ovšem u nás si největší ostruhy dobyl Smíšek, který v závěru za tři hody vyřadil tři Nazgůly i s Černokněžným králem Angmaru.

Pomněnka mezitím uvařila těstoviny a tak jsme se najedli. Po obědě mi začalo být ještě hůř než předtím, takže jsem se natáhl na postel a ostatní šli vyrábět lorienské lístky. Smíšek slíbil, že mi ho vyrobí také, hodný Smíšek. Pak mi ale bylo už tak špatně, že jsem nebyl schopen ani chodit a na konci už mít i jenom otevřené oči. Takže jsem dal ostatním pokyny, co a jak a zavolal Rosaně, aby si mě přijela vyzvednout. To začal ten největší slejvák týdne, takže než mě napůl dovedla, napůl dovlekla k poníkovi, byli jsme mokří jak myši.

Doma jsem si pustil Zeměplochu a usnul. Co vím od Smíška, tak ostatní dodělali lorienské lístky a to bylo asi tak všechno, protože jim to trvalo hrozně dlouho.



(Kromě výroby lorienských lístků jsme ochutnávaly trpasličí kram, vyrobený elfkou, bylo autorské čtení a ctěná Aredhel nás večer učila hrát na svou harfu. Nutno říci, že všichni přítomní hobiti elfí nástroj úspěšně pokořili a po troše tréninku z něj vyloudili příjemně poslouchatelné zvuky.)


Neděle - Ráno se mi podařilo stáhnout a pustit si Jak vycvičit draka. Jednak abych věděl co dělat, kdyby nás náhodou napadl Šmak a jednak proto, že o tom pořád všichni melou jak je to úžasné. Kupodivu jsem celkem fungoval a kromě abnormální únavy to šlo. Rosana mě na půl desátou hodila do Bílé Studně, protože jsem se odmítl rekreovat doma.

V Bílé Studni už na mě čekala snídaně a naprosto spokojené hobistvo/elfstvo/božstvo. Tak jsem si s chutí dal druhou snídani. Poté se Pomněnka vytasila s lukem a šli jsme střílet.


Byla to docela sranda. Mě tam usadili do stínu na židli a na hlavu mi plácli Smíškovu hobití kšiltovku a pak jsme se střídali v tom, kdo bude střílet a kdo bude terč. O mně se prohlásilo, že vypadám jak Peter Jackson, takže se báli ze mě ten terč udělat. Což mi ale nebránilo v tom pořádně si po nich zastřílet.

Jako nejlepší terč se osvědčila Pomněnka, vážně nechápu, jak tam dokázala stát a vůbec se nepohnout.

Na začátku jsme Pomněnku k jejímu velkému rozhořčení pasovali na Kozka, protože suverénně začala střílet, aby zjistila, kam jí to doletí a jak tedy musíme luk napínat. Já jsem zatím byl pověřen dát školení Aredhel a Šárce, které to předtím v životě nedržely v ruce. Šárka s Třezalkou nakonec ani moc nestřílely, Pomněnka fotila, Smíšek byl neustále terč a u střílení jsme se střídali hlavně já s elfkou. Aredhel se ke konci Radostin tak zlepšila, že byla schopná trefit celkem subtilní strom. Já jsem střílel v sedě. Řeknu vám, na to že jsem to předtím v životě nedělal docela dobré, nakonec jsem byl pasován na nejlepšího střelce vůbec. Nevím, jestli jsem byl opravdu nejlepší, ale rozhodně jsem byl jediný, komu na fotkách byly vidět i ty šípy.



Nejdřív jsme vážně stříleli po sobě, pak si vždycky jeden stoupl a v ruce držel kelímek s vodou a my se snažili kelímek sestřelit (nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem střelil terč do hrudníku a jak s sebou škubnul tak ho pustil :-) ) a nakonec jsme místo kelímku používali barel, protože do kelímku se fakt bylo nemožné trefit. Docela sranda byla "já střílím - Šárka dělá terč", protože byla bílá jako stěna a zvládala dělání terče ještě hůře než já.


(Aredhel jako jistá nechvalně známá, blonďatá copatá blbost s lukem)


(Peregrin Bral statečně dělá terč svému bratranci Smělmírovi (který má hodně dobrou mušku) a má u toho naprosto úžasný výraz!)

(Já to nechci vidět! Když se na ten šíp nebudu koukat, třeba mě netrefí!)

(Jééé! Ono to letí na mě! Pomoc! Honem uhnout! Uf...to teda bylo o fous. Málem mě zastřelili, to je taková sranda! :D)

(Hobiti jsou výborní lučištníci a Smíšek jeden z nejlepších)

(Smělmír Brandorád předvádí Kozkovu pózu a šoupe bradu)







A to jsem ji ujišťoval, že celkem dokážu zajistit, aby jí ten šíp netrefil… Všichni tvrdili, že když střílím já, tak se fakt bojí. Ale ne, že je zraním, spíš mého výrazu nebo co, mňo, moc jsem to nepochopil. To fakt vypadám tak děsivě?


K obědu opět bylo klasické "co zásoby dají". Jako obvykle jsme při něm hráli stolní hru, tentokrát to byla Citadela. Smíšek hrál se Šárkou a byla fakt sranda je pozorovat, jak se radí, vypadali jako Podlez a Podraz. Tuším, že jsem vyhrál já, ale to, jak si zpětně uvědomuji, asi hlavně proto, že Pomněnce jsme na konci zapomněli započítat nějaké body, jinak bychom byli nastejno.


(Tak takhle vypadal náš oběd.)

A pak jsme se rozhodli, že půjdeme nakoupit, neb nám docházelo pečivo a Pomněnka zapomněla suroviny na entí polívku. Protože ale bylo jasné, že to neujdu, museli jsme počkat na autobus. Ustrojili jsme se, narvali Aredhel jako správné elfce luk a vytvořili systém jak si zapamatovat nákupní seznam. Každý představoval jednu položku, takže v krámě pak vznikali situace typu "Kdo je chleba? Šárko, ty jsi chleba?" "Ne, chleba je Třezalka, já jsem toaletní papír." Já se Smíškem jsme oba byli Gervais, protože bylo jasné, že jestli to někdo zapomene, budeme to my. Kupodivu nás pustili do autobusu, a kupodivu jsme i vystoupili správně, takže jsme se vydali k obchodu. Před ním ještě nastala diskuze, jestli si máme koupit zmrzlinu nebo ne a pak dost vtipná situace, kdy se Valar Yavanna pokoušela vybrat si peníze z bankomatu. Škoda že se to nenafotilo.


V obchodě jsme vše potřebné nakoupili celkem rychle, takže jsme se rozhodli, že budeme prostě blbnout. Nejdřív jsme zablokovali vstup do krámu, když jsme se snažili vyfotit s příšerkami pixar a potom když jsme se nebyli schopní vyhnout paní s vozíkem. Načež nás zastavila nějaká lidská žena a ptala se nás, jestli si hrajeme na dívčí válku a ostražitě pozorovala Aredhelin luk. Tak jsme se urazili a vysvětlili jí, že jsme ze Středozemě. Asi o tom v životě neslyšela. Pak jsme dostali nápad, že budeme chodit za zřízenci obchodního řetězce a zoufale se jich ptát, kde bychom mohli koupit lembas, v jakém regálu mají kram apod. Nakonec šla Šárka k uzeninám zeptat se, jestli nemají steak z olifanta a já šel k nějakému pánovi, co přerovnával alkohol otázat se, jestli tam někde nemá entí vodu. Ostatní si netroufli. Před kasami byla fronta, takže jsme se rozhodli ještě trochu fotit a popadli první poživatinu, co nám přišla pod ruku, což byla flaška vína. Prohlásili jsme, že to nejde, že by nás měli za alkoholiky a další fotky nafotili se svítivě růžovým dětským šampaňským. Nakonec ještě elfka předvedla pár tanečních kreací s lukem a přišli jsme na řadu.



(Třezalka - dcera pekařova)

(Yavanna se zbytky svých milovaných stromečků)

(Elf -dance)


Po cestě zpátky jsme se stavili u monumentu, co někomu připomínal Morijské schody. Foťák byl narván mě, protože ostatní nesli nákup. Také dobré byly vodotrysky v dlažbě na náměstí, kterými Smíšek s Pomněnkou probíhali a docela se zlili, takže pokračovali naboso. Ještě jsme si zkusili chůzi po zábradlí a rozhodli se, že zase dojedeme zpátky do Bílé Studně. Protože jsme ale měli asi čtvrt hodiny, začali jsme na zastávce pět naše písně. Cestou od autobusu nám Yavanna dávala školení o kytičkách. Smíšek s Pomněnkou se zdrželi, protože šli po té cestě naboso, skučeli a vypadali jako staří manželé. To JÁ to prošel bez zvukových efektů :-) Takže jsme je tam venku zamkli. Na to reagovali chytře tak, že vytáhli jídlo a začali ho jíst. A to prosím měli jeden Gervais a dvě paštiky, chleba jsme měli my. Fakt chytrý, doteď je mi záhadou, že se to jídlo nezkazilo, když to všechno otevřeli…





(Abych ospravedlnil naše výrazy - zrovna jsme zpívali refrém k Byl jeden Kozk - Mé mé mé mé...)


(To je pitomé, že na každé momentce má alespoň jeden zúčastněný zavřené oči. Takže vypadáme ještě hůř než obvykle.)


(Smíšek se vzdělává u mistra svého oboru)

(ťapy ťapy)


Mně začalo být zase špatně, a protože jsem to uměl odemykat jenom já, museli jsme je pustit.

Sedli jsme si pod strom, začali motat Bílé stromy Gondoru a Aredhel nám mezitím vyprávěla o Túrinovi. Ty stromy se trošku zkomplikovali, protože nám samozřejmě nestačil drát. Aredhel tedy měla jen Bílý keř Gondoru a Šarka stříbro - zlatou mutaci. Pak už ale bylo pozdě a mně nezbývalo než zavolat Rosaně a jet se domů vyspat, neb tady už jsem se spát neodvažoval (a dobře jsem, jak uvidíte dále, udělal).


Smíšek mi konec příběhu nahrál na mobil, takže ani o Túrina jsem nepřišel. Pak si šli tuším dělat oheň a tančili při měsíčku, přičemž spát šli v půl třetí.



(Když jsem příštího dne přijel, Smíšek mi hrdě oznámil, že se koupali. Když jsem obdivně zaáchoval a zaochoval, ukázal mi tuto fotku. Mňo, já jsem si koupání představoval trochu jinak...)

(Babička trsá)


Pondělí - Ráno stejné jako v neděli s tím rozdílem, že jsem se tentokrát koukal na dvojku onoho filmu. Tu jsem nedokoukal, protože jsem se snažil být v Bílé Studni stejně jako včera v půl desáté. Ovšem ouha. Když jsem dorazil, všechno spalo. Tak jsem Smíškovi zabavil zpěvník a vylezl s ním na strom(ovouse). Mám dojem, že skutečný Stromovous zřejmě musel mít centrální topení, protože po hodině mi byla strašlivá zima. V jedenáct jsem to vzdal a slezl dolů, že si půjdu číst dovnitř, kašlu na to, jestli je vzbudím nebo ne. No a co nevidím? Z okna na mě zírá Smíšek s Pomněnkou a vypadají dost zděšeně. Jak jsem se později dozvěděl, jejich památný monolog probíhal takto "Pomněnko? Buď je támhle Pip, nebo mám halucinace!".

Dostalo se mi vřelého uvítání a pozvání k snídani. U snídaně jsme ještě probrali, co se nějakého dalšího setkání týče, zjistili, že je hobití kalendář fakt praktický a uzřeli, že máme strašně moc jídla a asi to nedojíme.


Po snídani jsme začali uklízet. Jednak bylo nutné sbalit všechny naše věci, ale pak i zamést, vytřít, vyklepat rohožky, dát dohromady odpadky apod. K tomu nám Aredhel vyprávěla o Eorlovi, takže to šlo. Mně posadili na postel a prohlásili, že mám celý úklid řídit a hlavně nic nedělat, super. Asi nejlepší byla Šárka, když za mnou bílá jako stěna přišla s tím, že v odpadu našla flašku vína, ale že to od nás určitě není a co s tím, aby si rodiče neprovozovali, že jsme to vypili my (ta flaška byla nakonec tátovo). Ke konci jsem uzřel, že Pomněnka a Smíšek se spolu někam zašili. Našel jsem je, jak s hlavami u sebe leží ve vedlejším pokoji a něco píšou. Když jsem přišel, všechno okamžitě zavřeli a začali se tvářit nevinně.


Pak mi bylo sděleno, že si mám sednout, že pro mě mají překvapení. Celé hobitstvo/božstvo a dokonce i totálně vyklepané elfstvo se přede mě postavilo do řady (třikrát se přeskládalo, než byl Smíšek vedle Pomněnky, která ho podpírala a Třezalka měla vražený mobil v hrnku) a začalo zpívat. Začalo zpívat jimi samotnými přeložené a přebásněné Last Goodbye! Po první sloce jsem začal brečet, po druhé začal brečet Smíšek, po třetí jsem měl co dělat abych nezačal smrkat, a po čtvrté jsem se málem rozchechtal u sloky "Až tam kde slunce nesvítí…" (kdo četl Zeměplochu, pochopí). Po skončení Smíšek spadl a já je běžel všechny obejmout protože… bylo to proboha tak strašně krásné a… úžasné. To bylo to, proč šli spát v půl třetí (ve svitu ohně si to trénovali), nebo co Smíšek s Pomněnkou pořád řešili. Díky, díky moc.

Vyhnal jsem je ven udělat jim nějaké fotky, takže to zapěli znovu a já se konečně byl schopný soustředit na slova. Je to tak úžasné a překrásné! Ach jo, nemám slov.



Protože byl čas k obědu a vše bylo uklizené, sedli jsme si pod strom a začali jíst a hrát karetní Hobity. Pokud jste četli deník z Conu, víte o čem je řeč. Konečně jsme ovšem pochopili, jak se to hraje. V obou hrách se ukázalo, že nejlepší hobit je Smíšek, pak já a v závěsu Pomněnka, přičemž Aredhel měla co dělat, aby nasbírala alespoň deset bodů. V druhé hře bylo pár fakt vtipných situací. Třeba když si Pomněnka vyložila kanape věčné blaženosti, načež já jí ho hbitě ukradl a dal si na něj hlídacího psa. Ovšem v dalším kole mi ho Aredhel rovněž čmajzla a to i se psem, dokonalé. Takže v Kraji nejen že vám ukradnou kanape, ale vezmou vám i psa, který ho hlídá. Pak jsem jí ho ale sebral a ještě jí tuším nějakou kartou vzal pět bodů. Aredhel byla totálně rozzuřená (předtím se pro změnu smála jako Glum) a prohlásila, že mě prokleje ještě víc než Túrina. Super, takže budu honit nahý elfy po lese, po tom jsem vždy toužil. A dokonalá také byla Oslava staletí za patnáct bodů, na kterou jsme s Aredhel dali úplně stejně jídla, takže nám to i s tím jídlem propadlo.


Hra skončila a byl ještě akorát čas na pár fotek a Smíšek pak musel odjet. Nafotili jsme Aredhel jako Gluma, což bylo totálně dokonalé, nechápu, jak to dokáže. Pak se ještě fotil Otrok Prstenu, ta scéna kdy Pipin Smíškovi drží pod krkem meč. Dali mi nůž a ať tedy zaujmeme pozice. Ovšem zřejmě jsem byl až moc realistický, protože Smíšek byl celou dobu totálně vyklepaný, na konci se mi tam složil a v jedné chvíli vypadal, že se podřízne sám, když mě prosil, ať ten nůž dám proboha dál.

(Bude nám to šmakovat, můj milášku? Je to šťavnaté? Dá še to dobře chrouštat?)

(Stůjte! Nechte mě jít! Nebo přísahám, že ho zabiju. Zabiju ho!)

Dofotilo se a zjistilo, že Smíšek má čtyři minuty na to dopravit se s celým nákladem k autobusu. Takže mu Šárka vzala batoh, Aredhel kytaru a vyrazili. Nakonec se ukázalo, že to nestihli a šli až nahoru na tramvaj, přičemž na ten kopec Aredhel táhla nejen tu kytaru, ale i Smíška za ruku. Já, Třezalka a Pomněnka jsme čekali. Když se elfka a Yavanna vrátily, zjistily, že jim to jeden za pět minut a že raději počkají na ten další autobus. Takže Aredhel šla ještě střílet. Po čtvrt hodině ale popadly harfu a batohy, rozloučily se a vyrazily. Po dalších pěti minutách přijel tatínek Třezalce a zůstal jsem tedy jen já s Pomněnkou. Protože měla čas, sedli jsme si pod strom a povídali si. Když se dopovídalo, uzřely jsme, že je čtvrt na osm a že to Pomněnka do půlnoci domů nestihne. Takže telefonát Rosaně, jestli u nás může přespat. A povedlo se. Loučení tedy nebylo tak strašné, protože neodjeli všichni.

No a to je konec. Večer mi jen Pomněnka ukázala nějaké fotky a šlo se spát, další den ráno odjela a já šel do školy pro vysvědčení a rozloučit se se Smíškem, protože se uvidíme snad na konci července a pak poslední týden v srpnu. Tím moje povídání o Radostinách končí.

Že se Radostiny líbily, usuzuji z toho, s jakým nadšením byly přijaty další návrhy na setkání, z toho, že Šárka chtěla odjet v neděli, aby se mohla připravit na středeční zkoušku a místo toho zůstala do pondělka do večera a v úterý ještě skládala děkovné písničky, že Aredhel prohlásila, že to byly nejlepší čtyři dny jejího života a z toho, s jaký nadšením s námi šestnáctiletými puberťáky jedenadvacetiletí dospěláci blbli a že… prostě jsme my, většinou odvrhovaní fantasmagorici konečně měli všichni dojem, že někam patříme. Bylo to lepší než TolkienCon a Oslava, bylo to lepší než celé kino nacpané šílenci v kostýmech a já se už moc těším, až se s vámi všemi zase uvidím.

Děkuji!
Peregrin Bral