Rychlé šípy

Tohle je takové "pokračování" toho článku V čokoládě, aneb co se dělo později. Ještě pro doplnění, existuje druhá taková keš - Stínadla se bouří, ale tu jsem nedohráli, takže se tam někdy vrátíme.

---

Další dobrodružství se událo přibližně o týden později. To již bylo rozhodnuto, že Irith to bez kešek nezvládne a proto se ihned musíme společně vydat na wherigo (keška s příběhem, hraje se na mobilu a tam se vám ukáže, na které místo se máte dostavit dál) o Rychlých šípech. Kdysi jsme ho už zkoušeli, ale nedopadlo to dobře, jeden blok domů jsme obešli třikrát, než nám došlo, že asi jdeme špatně. Přesnost GPS souřadnic byla cca 200 metrů a hnalo nás to po všech čertech, takže jsme toho museli nechat. Nyní tedy přišel čas na druhý pokus. A aby byla legrace, tak jsme přemluvili třídního Kozka, aby šel s námi. Takže jsme vyrazili ve složení Pip, já a Kozk.

Pro větší legraci se Kozk rozhodl, že před cestou koupí červy. Ano, opravdu červy. Chtěl je totiž pro jednoho svého domácího mazlíčka. A ne, bohužel to nebylo pro kozu, ale pro křečka. Fajn, tak jsme se vydali do zverimexu pro červy. Tam se začalo s prodavačkou řešit, jak náročné je to zvíře na údržbu, ale nakonec Kozk hrdinně překousl všechny nástrahy chovu červí populace a zakoupil jednu odměrku za třicet korun.

Nesl je jako trofej až do metra, kde jsme ho uprosili, aby je konečně zandal do tašky. Dobrá, byli na tři minuty zavření v tašce. Jenže pak je Kozk zase vyndal a začal je zkoumat. Dospěl k názoru, že jsou to hrozní chudáčci a že se tam udusí. A to on přece nemůže dopustit. Naše argumenty, že ta krabička, ve které je přechovává má ve víčku malé dírky, kudy mohou dýchat, rychle zavrhl s tím, že ani netuží, jestli to jsou opravdu díry nebo jenom prohlubně. Začal průzkum děr. Foukal do nich, přejížděl po nich prstem, a kdybychom ho nezastavili s tím, že děsí ostatní cestující, tak ani nechci provozovat nad tím, co by pášil dál. Červi byli uklizeni do tašky.

Nastal čas, kdy jsme měli vystoupit. Jenže se nevědělo, na kterou stranu. Nakonec se to vzalo formou pokus omyl a vylezli jsme kdesi na rušnou křižovatku. Tam se Pip ozval, že se mu chce čůrat a Kozk šel solidárně s ním. Já se snažil rozchodit mobil a zapnout tu hru zatímco oni hledali přijatelné veřejné WC.

Nešlo mi to. Takže jsem to radši nechal být a šel jim pomoci. Na obzoru se nám objevil McDonald a my zajásali. Záchod zdarma! Vrhli jsme se dovnitř a doufali, že nepohoršíme svým zevnějškem a vystupováním všechny přítomné. Nepovedlo se. Cestu tam jsme ještě nějak našli, ale při čekání na volnou kabinku Kozk znovu prohlédl červy a zhodnotil, že jsou na tom moc a moc zle. Fajn, tak prostě bude o pár červů na světě míň. Naštval se. A východ z budovy byl ještě lepší, náš obvyklý trik s nabouráním do prvního předmětu v naší blízkosti znovu nezklamal a hned jsme byli v centru pozornosti. Naštěstí se nám podařilo objevit zadní východ a nějak se dostat ven.

Venku jsem udělal pokus číslo 2. o zapnutí gps v mobilu. Ano! Přesnost 5 kilometrů! Potom, co jsem do toho půl hodiny zuřivě bušil, dal to Pipovi, Pip do toho zuřivě bušil a celkově jsme ztropili pěkný poprask na ulici, to konečně začalo trošku navigovat. Fajn, vyrazili jsme. Mezitím Kozk začal kvílet, že po něm něco leze. Červi byli opět vyndáni z tašky a zkontrolování. Měl tu krabičku prasklou. Vysvětlili jsme mu, že to určitě bude útok moučných červů, kteří se vzbouřili a teď se derou ven. Kozk přestal kvílet a začal ječet, ať toho necháme, že to prasklo určitě až teď a že jsme na něj zlí. Tak co tedy chce?

Za stálé péče o červy jsme došli k prvnímu zastavení. Jestli si pamatujete na nějaký předchozí článek, byla to klubovna Rychlých šípů alias železářství. Po zkušenosti z minula jsme hbitě naťukali číslo popisné a postupovali směle vpřed na Rozdělovací třídu. Po cestě se nám ještě podařilo objevit starou krabičku, takže jsme si ji vzali do herního inventáře, třeba se bude hodit. Překročili jsme Rozdělovací třídu a vešli do Stínadel. Cestu nám ovšem zastoupil vont z oduševnělou otázkou "Losnu, Mažňáka nebo Bahňáka?" Jak správní znalci nejen červů, ale i Rychlých šípů jsme zvolili poslední možnost a samozřejmě že špatně. Takže následovala druhá otázka, jak rychle běháme. Zvolil jsem chytře želvu. Protože se nám to ale opět začalo motat, umístil jsem Pipa s Kozkem a červama na semafor a jal jsem se dál pátrat sám. Vontům jsem utekl a koupil si žlutý špendlík. Nějaká hodná paní mi doporučila jít dál podle mapy až na místo označené křížkem, kde má být kostel sv. Jakuba. Fajn, ale tu mapu jaksi nepřiložila. Asi nějaké "uhodni si sám". Vrátil jsem se tedy k bratrancovi a Kozkovi s tím, že nevím. Kde je Jakub, chytrý mobile? Doprava, nebo doleva?

Pip se rozhodl vzít věci do svých rukou. Umístil nás na jiný semafor, zabavil mi mobil a klusal zpátky na začátek hry. Nemusím snad ani dodávat, že jeho oběť byla totálně nanic. Dostal se totiž úplně stejně do háje jako já. A navíc si zvolil, že utíká rychle jako šnek (P: doteď nechápu, proč má být šnek rychlejší než želva), takže se samozřejmě proběhl víc. A u volby Losny či Mažňáka dal Losnu a opět špatně.

Rozhodl jsem se, že se zkusím podívat na internet na listing tohoto wheriga, třeba tam něco bude. A opravdu. Velkým červeným písmem tam bylo napsané "Rozhodně si nezapomeňte vytisknout a vzít s sebou!" a pod tím mapa i s velkým červeným křížkem. Dobře my!

Mapa byla svěřena mně. Celkem jsem jí i rozuměl a dovedl Pipa s Kozkem k jakémusi kostelu. Ovšem tam nula nula nic. Žádné poselství z hůry kudy dál, žádný náhlý záblesk inspirace, nic. Jen Pip v nějakém výklenku našel svatyni vontů. Tak jsme si sedli na chodník a naštvali se.

Že jsem se už dlouho nezmínil o červech? Ovšem červi rozhodně nezaháleli. Tedy, spíše Kozk nezahálel. Rozhodl se totiž, že pokud je okamžitě nenakrmí, tak zemřou smrtí hladem (hrozná to vidina), případně se začnou požírat navzájem. Takže se rozhodl, že jim pořídí pampelišku. Ukázali jsme mu jednu takovou hezkou, příhodně rostoucí pár kroků od nás. Provozujete si snad, že vyjádřil nějakou vděčnost? Že nám poděkoval za záchranu jeho červí populace a radostně se rozeběhl škubat nebohou květenu? Houby. Prohlásil, že to je určitě veřejné psí WC a že s něčím takovým jeho červi do styku v žádném případě nepřijdou. Fajn, tak ne no.

Po deseti minutách sezení na chodníku mi najednou mobil pípnul a oznámil, že jsme na místě a že máme jít na návštěvu ke kostelníkovi, který ovšem nutně potřebuje listy ginga a máme tedy najít tento strom a trochu ho odrbat. Nechápu, proč si mobil vzpomněl až teď, ale dobrá. Vrátili jsme se tedy zpátky ke gingu, kus ho urvali a vydali se za kostelníkem. Kostelník se nacházel v takové pěkně zapykané uličce u stavby. Dali jsme mu gingo a krabičku a on nám místo toho svěřil báseň, kterou prý tady zapomněl Jan Tleskač a která praví, kde je schovaný poklad. Sedli jsme si na lavičku a začali luštit. Kozk mezitím našel soukromou zahrádku, kde shledal zdejší pampelišky dostatečně hodnými jeho červů a pár jich natrhal. Pip na mě zase vyškemral poslední zásoby jídla a začal ho hbitě konzumovat. Ano, luštění básně zbylo na mě.

Byly to zašifrovaná jména ulic, kterými se musí projít a v každé najít kus skládačky, která nakonec udělá obrázek místa, kde onen poklad je.

Názvy vyluštěny celkem rychle - byla tam i Kozí. Dost improvizovaně jsem naplánoval další náš postup, abych prokázal, že se přeci jen vyznám v mapách. Pak jsem Pipovi zabavil zbytek oříšků s brusinkami a také se trochu najedl. Kozk si vzal ode mě a červi… no, hádejte jestli tu pampelišku žrali. Samozřejmě že ne.

Vydali jsme se za dobrodružstvím. Postupně jsme prošli asi třemi stavbami s ukrajinskými dělníky v oranžových montérkách, objevili díly skládačky, které ovšem vytvářely onen obrázek dost pochybný a našli i humra, kterého jsme měli objevit jako velké domovní znamení, jež nám ukáže cestu. Původně jsme sice za to znamení považovali kozu, ale to se bohužel ukázalo jako chybné řešení. A abych nezapomněl, úlek z naší přítomnosti zřejmě způsobil, že o týden později byl humr důkladně odstraněn a místo činu zakryto plachtou.

Poklad, tedy keška, byla v zábradlí v jakémsi zapikaném koutu Stínadel. Ale pro to, abychom mohli být přijati do klubu Rychlých šípů (rozdělili jsme se klasicky já - Červenáček, Pip - Rychlonožka a Kozka jsme pasovali na Mirka Dušína) jsme ještě museli zodpovědět kontrolní otázku, cože za zviřátko jsme to viděli. A dokonce jsme tentokrát odpověděli správně!

Protože byl ještě čas, rozhodli jsme se, že se vydáme ještě na jednu kešku, která se měla nacházet ve vnitrobloku u nějakého obchodního centra. Vyrazili jsme.

Dorazili jsme na místo a začal strašlivý slejvák. Kozk začal vřískat, že mu zmoknou červi, takže se s ním Pip podělil o svůj staletý deštník v třetím stadiu rozkladu a já i s mobilem mokl. Samozřejmě, že jsme vstup do vnitrobloku objevili poté, co jsme celý blok třikrát oběhli. Přesnost gps totiž 50 metrů. Na vrátnici nás kupodivu pustili a u keše jsme potkali dalšího hledače. Asi nejsme jediní blázni, kdo v takové průtrži mračen pod deštníkem nadšeně loguje.

Rozloučil jsem se s Pipem, vyslechl si jeho lamentace, že netrefí na metro, dal mu knížku a spolu s Kozkem odjel tramvají domů. Nemusím snad dodávat, že metro bylo zhruba dvacet kroků od zastávky tramvaje a že ho Pip uviděl, jakmile o půl metru ustoupil.

A jak to dopadlo s červy? Když Kozk přijel domů, dva svému křečkovi dal a křeček se jich bál tak, že odmítl vylézt z domečku. Takže Kozk celou krabičku popadl a vyhodil do kontejneru. O dva dny později mu křeček umřel. A pozor! Mouční červi jsou zřejmě brutálně nebezpečná stvoření. Šárce prý sežrali jejího pavouka. Takže poučení z tohoto příběhu? Nikdy, ale opravdu nikdy nedávejte svým domácím mazlíčkům moučné červy!