Vyděděná - Čtvrtá kapitola

Estella dovypráví svůj příběh. O smrti Lota Pytlíka i jeho první a poslední oběti a také o tom, proč zůstala zamčená sama v prázdném pokoji v srdci Kopce. Na Smíška to udělá dojem a rozhodne se, že se ji pokusí chránit.

A konečně se dozvíte příběh dýky, která je tady na tom obrázku.

---

"Ten Loto a jeho ženuška nám jen překáží. No tak, nebudou se bránit. Co jsem ti říkal, Červe? Budeš mě poslouchat? Prostě je zab ve spánku. To ty umíš, Červe, ne?" slyšela Estella zlý hlas za dveřmi, zatímco poslouchala u klíčové dírky. Pak se ozvaly spěšné kroky a chodba byla opět tichá.

Estella se otočila na svého manžela, který zhrouceně s hlavou v dlaních seděl na pohovce.

"Chtějí tě zabít," řekla Estella tiše.

"Předpokládal jsem to," pokrčil rameny Loto. "Stejně si dělají, co chtějí. Není se proti nim jak bránit. Jsme ztraceni," vzápětí zachytil Estellin opovržlivý a hluboce znechucený pohled.

"Estello… omlouvám se. Omlouvám se, že jsem tě do tohohle zatáhl. To jsem nechtěl. Nikdy jsem si nemyslel že…"

"Že by někdo byl ještě horší než ty," dokončila Estella.

Loto se na ní podíval. Po tváři mu stékaly slzy. "Je mi to líto. Nechtěl jsem, aby to skončilo takhle. Nechci tvoji smrt."

Estella se ušklíbla. "Nepovídej."

"Já… byl jsem hlupák. Myslel jsem si, že lze lásku získat násilím a výhružkami. Udělal jsem hrozné chyby. Nikdy jsem tě neměl nutit. Nikdy jsem ti neměl ubližovat a vydírat tě."

"Pozdě." Estelle se srdce ani nezachvělo. Ten hobit jí ublížil příliš moc na to, aby mu mohla odpustit.

"Já… chtěl bych svou chybu napravit. Alespoň trochu. Zachráním tě," řekl po chvíli a vstal.

"Jak?" pokrčila rameny Estella.

Loto ukázal na skříň stojící za dveřmi. "Šarkan chce především moji smrt. Dnes v noci nás má Červivec zabít. Ale já budu připravený. Zaměstnám ho na tak dlouho, abys stihla utéct. Schováš se tady v té skříni. Červivec si tě nevšimne. Budeš moct vyklouznout ven. Schovej se v Třetím pokoji, víš v kterém, nechala ho postavit ještě má matka, a zamkni se tam. Připravoval jsem ho pro případ nutnosti."

"Kdyby proti tobě vypukla vzpoura," dodala ironicky Estella.

Loto přikývl. "Má masivní zámek a dveře jsou dobře usazené, nedají se vyrazit. Pokoj nemá okno, a je úplně u srdce Kopce. Nikdo se tam k tobě nedostane. Pod postelí je tajná skrýš. Mělo by tam být dostatek jídla, svíček a dalších věcí na několik týdnů. Voda je v koupelně, která k pokoji přiléhá. Vydržíš tam dost dlouho na to, než přijde pomoc."

Estella suše přikývla. Pochybovala, že něco takového opravdu existuje. Měla prostě jen dojem, že Loto chce být litován. Litován pro sebeobětování.

Loto si sundal vestu a z ukryté kapsy vyndal dlouhou dýku. "Tohle je moje poslední zbraň. Mám ji celou tu dobu připravenou, abych se mohl bránit, kdyby se mě pokusili zabít. Dám ti ji. Budeš jí potřebovat."

S tím jí dýku podal.

Estella chvíli stála mlčky a potěžkávala chladný kov v ruce. Najednou měla dojem, že Loto svá slova míní opravdu vážně. Že ji opravdu chce zachránit. Že mu na ní záleží víc, než na sobě samém.

"Proč to děláš?" zeptala se po chvíli. "Proč mi pomáháš. Proč neunikneš sám? Víš, že já tě nenávidím. Proč to tedy děláš?"

"Možná proto, že máš ještě naději. Chci jen odčinit alespoň část svých chyb," odpověděl Loto.

"Žádná naděje není," řekla Estella tiše. "Pokud mě dostane Šarkan, zabije mě. Pokud mě dostane, jak ty říkáš, pomoc, uvězní mě v Zamčených děrách. Má rodina mě odvrhla a celý Kraj mě nenávidí," dalo jí dost práce, aby nedodala "Kvůli tobě."

Loto sklonil hlavu a neodpověděl.

Estella si jen povzdychla a přisedla si k němu na postel.

Venku se začalo šeřit a po chvíli se za oknem rozhostila úplná tma.

"Měla by ses jít schovat, nevím, kdy přijdou," řekl Loto a nabídl jí ruku.

Estella nabízenou pomoc ignorovala a vstala sama. Pomalu přešla ke skříni a otevřela dveře.

"A Estello?" zavolal na ní Loto. "Až zemřu, nepřemýšlej o mně prosím tak zle."

Estella zavřela oči. Po chvíli však sebrala odvahu a pomalu přešla k němu. Vtiskla mu letmý polibek na rty. Potom se, jako by se v ní něco zlomilo, rázně otočila a zavřela za sebou dveře skříně.

Umínila si, že nesmí usnout. Jestliže usne, bude Lotova oběť k ničemu. Ale stejně se jí tu noc spánek vyhýbal. Byla moc rozrušená, než aby mohla klidně snít. V každém zavrzání, jak se Loto na posteli převalil, slyšela Červivcovy kroky a v každém zakvílení větru Lotův smrtelný chrapot. Když tedy uslyšela zvuk otevíraných dveří, dostala málem infarkt. Slyšela těžké, plíživé kroky. V duchu viděla Červivce, jak se pomalu blíží k Lotově spící siluetě. Ozval se zvuk, jako když řežete plátno, a výkřik. V tu chvíli už Estella na nic nečekala a vyklouzla ze skříně a z pokoje ven. Tiše, jak to jen hobit dokáže, se plížila Dnem Pytle a snažila se ignorovat zvuky zoufalého zápasu, který se ozýval z pokoje za ní. Náhle Lotův křik umlkl v půli. Estella zpanikařila a rozeběhla se. Jako vítr se prohnala zbylými pokoji, až konečně rozrazila dveře místnosti, kde byl třetí hostinský pokoj. Ozvaly se zvuky pronásledování. Estella vklouzla dovnitř a chtěla přibouchnout dveře. Ale moc pozdě. Kdosi vsunul do mezery nohu a teď vši silou tlačil proti Estelle. Dveře se začaly otevírat. Estella zoufale jednou rukou pevněji uchopila rukojeť dýky a vší silou po noze bodla. Ozval se strašlivý výkřik a síla tlačící na dveře náhle povolila. Estella rychle zabouchla a zamkla. Dýku stále svírala v ruce.

Estella svírala dýku, kterou ji předtím Smíšek vyrazil z ruky.

"To je ona," řekla prostě.

Smíšek si ji od ní převzal a pozorně prohlédl. Pak jí položil na stůl a podíval se Estelle do očí.

"Bylo ještě potom něco dál?"

"Co by. Zavřela jsem se v pokoji a podařilo se mi tam vydržet. Šarkan se několikrát pokoušel nechat ty dveře vyrazit, ale nikdy se mu to nepodařilo. A pak jste přišli vy. A já nehodlám jít do Zamčených děr. Nepřinutíš mě k tomu. Neudělala jsem nic špatného!" Už zase křičela.

Smíšek si stoupl a zadíval se na velice rozrušenou dívku před ním. Pak ji pomalu, opatrně objal. Jako by v jeho náručí roztála. Už nebyla bojovná a rozzlobená. Začala plakat.

"Šššš… to bude dobré," konejšil ji a neobratně hladil po zádech, zatímco mu horké slzy máčely límeček košile.

"Ne… nebude… nemám kam jít… Loto… zničil mi život… nenávidí mě… všichni mě nenávidí… nemůžu nic dělat…," škytala Estella a zoufale ho objímala. Celé napětí předchozího roku se v ní najednou vzbouřilo a ona se ztratila ve víru emocí.

Smíšek zoufale přemýšlel. Co udělat? Zamčené díry si nezasloužila, to bylo jasné. Ale věděl to jen on. Co udělat? Co mohou dělat?

"Můžeš bydlet u mě," řekl po chvíli. "Brandov je velký, nikdo si tě nevšimne. Mohu tě schovat u sebe v pokoji. Počkáš tam, dokud se situace neuklidní a pak uvidíme"

"To bys udělal?" zvedla Estella překvapeně oči.

Smíšek se usmál.

"Frodo, kde je Pipin?" zeptal se Smíšek svého staršího bratrance.

Frodo pokrčil rameny. "Odjel, už před nějakou dobou. Vypadalo to, že má starosti."

"Hmm… a bratranče? Mohl bych si půjčit tvého poníka?" otázal se hbitě Smíšek.

"Jistě," zvedl Frodo překvapeně obočí.

Ale Smíšek se jen zaculil a zmizel zpátky v chodbách Dna Pytle.

"Fosko, odjíždím do Rádovska. Kdyby se na mě někdo ptal, budu doma, ano?" oslovil hobita.

Fosko přikývl. Smíšek se usmál a vyšvihl se na svého poníka. Kousek od něj už na Frodově poníkovi seděla Estella a snažila se tvářit nenápadně.

"A co bude s ní? Máme ji zavřít v Zamčených děrách?" zeptal se Fosko a trhl ramenem směrem k Estelle.

Smíšek zavrtěl hlavou. "Já si jí vezmu na starost a potrestám ji, jak zaslouží. Zamčené díry se musí zrušit."

"Samozřejmě, pane," přikývl Fosko a odcupital pryč.

Smíšek na Estellu mrkl a vyjeli na cestu.