Vyděděná - Šestá kapitola

Extrémně dlouhá kapitola, snad nejdelší. Ale nebojte, pak se to zase zkrátí :-)

Estella se u Smíška možná zabydlela, ale rozhodně ne na dlouho. Dřív nebo později na to Smíškovo rodiče přijít museli.

Tím dědictvím si nejsem jistá, pravděpodobně to tak nebylo, ale jinak by příběh nedával smysl. Berte to jako uměleckou zkratku :-)

---

"Ahoj!" pozdravil Smíšek, jakmile za sebou zavřel dveře.

Estella pomalu vystoupila ze stínů.

"Byl jsi pryč hrozně dlouho. Už jsem se bála, že se něco stalo," řekla s výčitkou v hlase.

Smíšek jen unaveně zavrtěl hlavou a sesul se na postel. "Mluvil jsem s tvými rodiči."

"A?"

"Neposlouchají mně. Ať říkám cokoliv. Vždycky je to jen 'Dobrý den pane Smělmíre. To máme ale hezky. A ani moc nefouká. Ale je pravda, že ty jablka mohly být lepší. Vy už jdete? Tak na shledanou!' Zabedněnci!" odfrkl si Smíšek a omluvně na Estellu mrkl.

Estella jen pokrčila rameny. "Předpokládala jsem to," dodala tiše. "Prostě se snaží vzbudit zdání, že se vůbec nic nestalo."

"Ale když já jim to vysvětluji, uklidňuji je a dávám argumenty… Už měsíc a půl!" začal nešťastně Smíšek.

"Tak to nech," usmála se Estella a sedla si vedle něj. "Je to k ničemu."

"Můžu tě obejmout?" zeptal se Smíšek po chvíli ticha.

"Klidně," řekla Estella a položila si mu hlavu na rameno.

Chvíli bylo ticho a pak…

"Tvoje matka něco tuší."

Smíšek strnul.

"Dneska sem vtrhla a začala to tu prohledávat. Schovala jsem se za skříní. Jen tak tak mě přešla."

Smíšek pokrčil rameny. "Nedalo se čekat, že tady vydržíš věčně. Dříve nebo později by tě našla. Nemáš hlad?" rychle změnil téma.

"Hmmm."

"Tak tady počkej, pro něco ti dojdu."

"Smělmíre, kam to neseš?" ozval se hlas a Smíšek se zastavil v půli kroku. Právě se plížil ze spíže zpátky k Estelle a nesl tác s jídlem.

"Ahoj mami," otočil se a snažil se nasadit pokud možno nevinný výraz.

"Kam-to-neseš?" řekla Esmeralda znovu a každé slovo udeřilo na Smíškův panikařící mozek jako rána kladivem.

"Do svého pokoje," řekl po vteřině zaváhání.

I když byl rytíř Marky, člen Společenstva Prstenu, budoucí Pán Rádovska a osvoboditel Kraje, ze své matky měl docela strach.

"Večeře ti nestačila?" zněla logická otázka.

"No… ne. Ještě mám hlad," řekl Smíšek.

Esmeralda ho sjela pohledem. "Dobrá," řekla nakonec.

Smíškovy poskočilo srdce. Otočil se a rychle odcházel. Bohužel ho nenapadlo podívat se, jestli ho někdo nesleduje.

Nohou zavřel dveře a pro jistotu zamkl. Tác položil na stůl a usmál se na Estellu, která se k jídlu okamžitě vrhla.

"Žádný problém?" zeptala se.

Smíšek zaváhal. Ale proč jí zbytečně přidělávat starosti? Zavrtěl hlavou. Estella se usmála a dojedla.

"Dobrou noc," řekla a natáhla se na postel.

Smíšek zhasl a zamířil ke svému místu na zemi.

"Dobrou!" pozdravil, usmál se a pomalu usnul.

Uplynul celý den a Smíšek se vracel domů. Tentokrát nebyl za Bulvovými, už to vzdal. Teď byl navštívit Pipina ve Studánkách. Jeho bratranec ho sice uvítal, ale po chvíli z něj všechno předstírané štěstí spadlo a on se vrátil se ke svému standartnímu smutku. A ač se Smíšek snažil jakkoliv, nepodařilo se mu z něj dostat, co ho vlastně trápí. Místo toho mu tedy vyprávěl o Estelle, o neskonalé zabedněnosti Odovakara Bulvy, o Frodovi a Samovi (co věděl z jejich dopisů) a o své práci v Rádovsku.

Pipin byl poměrně zamlklý, což ale v jeho případě znamenalo, že mu občas nechal čas dokončit větu předtím, než mu do ní skočil. Sám vyprávěl jen o své práci v Bralsku a ve zbytku Kraje. O tom jak honil poslední "Chlapy", jak pomáhal stavět nové nory a domečky, připravovat se na zimu a dávat do pořádku všechny ostatní, formální i neformální záležitosti. Ale o svém podivném tajemství neřekl nic.

Oba bratranci se rozloučili krátce po čtvrté večerní a Smíšek vyrazil domů. Musel za Estellou. Příčilo se mu, že ji musí nechávat tak dlouho samotnou. Ale neměl na výběr.

Že se něco stalo, poznal ve chvíli, když se ve dveřích srazil se svým otcem. Tvářil se mimořádně rozzlobeně.

"Tady jsi," utrousil a sevřel mu předloktí. "Pojď!" dodal a začal ho táhnout někam do útrob Brandova.

Smíškovi se začalo srdce svírat strachem, když poznal, že míří do jeho pokoje.

Dveře byly zavřené, ale zpoza nich se linulo světlo. Uvnitř bylo ticho.

Saramír rázně otevřel a strčil Smíška dovnitř. Rychle vešel za ním a zavřel. Evidentně nestál o to, aby je někdo slyšel nebo viděl.

Smíšek se vyděšeně rozhlédl po pokoji a na okamžik ho zamrazilo. U okna stála Esmeralda, ruce měla založené na hrudi a dívala se ven. Ani nemusel vidět její tvář, aby viděl, že zuří. Na okamžik zalitoval, že je Bralová a zdědila i Bralovskou horkou krev a ráznost.

Kousek od ní stála Estella. Hlavu měla skloněnou a ruce volně svěšené podél těla. Na tváři měla rudou skvrnu, zřejmě od políčku.

Jakmile uslyšela zvuk otevíraných dveří, zvedla hlavu.

"Smíšku…," zašeptala a vyděšeně se na něj podívala.

Smíšek neváhal ani minutu, přešel k ní, přivinul ji k sobě a ochranitelsky objal.

Bylo ticho.

Pak promluvila Esmeralda.

"Můžeš mi vysvětlit, co u tebe v pokoji dělá tahle mladá… dáma?" Její hlas byl nebezpečně tichý a jiskřil vnitřním napětím.

Smíšek chvíli váhal. Pak se prostě rozhodl všechno hodit za hlavu.

"Je to moje snoubenka," řekl Smíšek bez okolků.

Tři hobiti v místnosti na něj vytřeštili oči.

"Ona?" vyjekla Esmeralda.

"Tvoje?" zděsil se Saramír.

"Snoubenka?" hlesla Estella a okamžitě o krok ustoupila.

Smíšek je všechny ignoroval a opatrně vzal Estellinu ruku do své.

"Já… miluji tě. Od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl. Už tehdy, jak se mě v Dnu Pytle snažila zabít. Myslím na tebe celé dny a noci. Nikdy jsem předtím nikoho nemiloval. Jen tebe."

Estella chvíli jen lapala po dechu. "Taky ses mohl zmínit," vykoktala nakonec.

"Nebyl jsem si jistý, jestli ke mně cítíš to samé," vysvětlil neobratně Smíšek.

"A z čeho jsi teď tu jistotu nabral, smím-li se zeptat?" dupla Estella nohou a vzdorně se mu podívala do očí.

Esmeralda se Saramírem se na ně jen bezhlase dívali a vypadalo to, že jsou konverzací před sebou příliš šokovaní na to, aby dokázali jakkoliv jednat.

Smíšek ani Estella si jich absolutně nevšímali.

Smíšek opatrně vzal Estellu za bradu a začal ji hladit po tváři.

"Kdybys mě nemilovala, nečervenala by ses pokaždé, když se mnou mluvíš. Nechvěla by ses, kdykoliv se tě dotknu. Nebo by ses na mne nedívala, tak jak se na mne díváš, když si myslíš, že se nedívám…" snažil se objasnit celou věc Smíšek.

"To musíš být pořád tak zatraceně chytrý?" povzdychla si Estella.

"No, chtěl jsem mít jistotu. Víš, jak by bylo hloupé, kdyby…," pokračoval Smíšek, který sice zřejmě velice chytrý byl, ale zároveň měl zřejmě dost špatný cit pro kouzlo okamžiku.

Estella se rozhodla jednat. Smetla mu ruku ze své tváře, chytla ho za ramena a přitáhla si ho v jemném polibku.

"Jsou okamžiky, kdy je lepší méně mluvit… a myslet," zašeptala mezi polibky a přivinula se k aktuálně naprosto šťastnému Smíškovi.

Saramír konečně našel hlas.

"Smělmíre Brandoráde, co to má znamenat? Kdo to vůbec je?" vybuchl.

Smíšek o pár kroků ustoupil a ochranitelsky Estellu oběma rukama objal.

Estella zavřela oči a pevně se k Smíškovi přitiskla. "Jmenuji se Estella. Estella Bulvová," řekla tichounce.

Esmeralda se prudce otočila. "Lotova…?"

"Lotova žena," špitla Estella.

Po jejím prohlášení zavládlo ticho jako v hrobě.

"Smělmíre, víš vůbec, co je tahle… ženština zač?" zeptal se Saramír a hlas mu přetékal odporem.

"Ano. Všechno mi řekla. A není to tak, jak si myslíte. Loto ji k tomu přinutil…"

"Ticho!" zaječela Esmeralda a očividně se přestala ovládat. "Lže ti. Všechno co ti řekla, jsou lži. Ty jsi tady nebyl, ty nevíš, co napáchala. Co schvalovala. A teď…," řekla a chytila Estellu pevně za rameno. "Okamžitě odejdi, Estello. Vypadni tohoto domu!"

"Ne!" vykřikl Smíšek a smetl matčinu ruku. "Je moje snoubenka a zůstane tady. Miluji ji."

"Okamžitě ji pusť. Nemůžeš ji milovat. Je… zrůda. Není pro ni žádná láska."

Smíšek demonstrativně políbil Estellu na vlasy.

Esmeralda zbledla.

"Já pro ni lásku mám. A chci si ji vzít za ženu."

"To nemůžeš udělat!" zařval Saramír. "Nemůžeš si vzít ji! To nedovolím!"

"Ty už do toho nemáš co mluvit, otče," řekl pevně Smíšek.

"Že nemám? Tady jde o čest rodiny! Co by tomu lidi řekli. Můj syn a vezme si vdovu po Lotovi Pytlíkovi ze Sáčkova!"

"Lidé mě nezajímají," odsekl Smíšek.

"Nemůžeš si ji vzít za ženu. Rodina tě odvrhne. A ty se musíš stát pánem Rádovska až odejdu!"

"Nic nemusím," odfrkl Smíšek. "Tak se toho vzdám!"

"On se zbláznil," otočil se zbytečně teatrálně Saramír ke své ženě. "Normálně se zbláznil."

"Víš, co by se stalo, kdyby ses vzdal titulu?"

"Pánem Rádovska by se stal…" začal Smíšek a Esmeralda se zatvářila, jako když vší silou potlačuje slzy.

"… Cvali Bulva. Její bratr," dořekl Saramír.

Estella zbledla ještě víc.

"A pokud by se stal Pánem Rádovska on, bylo by nepřípustné, aby sis vzal jeho sestru, kvůli které ses byl nucen vlády vzdát," odvětila tiše Esmeralda a doopravdy se jí po tváři začaly koulet slzy.

"Musí odejít," pevně řekl Saramír.

"Pak půjdu s ní," podíval se mu Smíšek vzdorně do očí.

"Smíšku… zatahala ho Estella za rukáv. "Nech to. Já… prostě půjdu."

"Ne! Já tě neopustím," sykl Smíšek a napřímil se.

"To nemůžeš…" začal Saramír vztekle.

Smíšek ho ignoroval a otočil se k Estelle. "Máš tady nějaké věci, které nutně potřebuješ?"

Estella zavrtěla hlavou.

Smíšek přikývl.

"Omlouvám se, otče. Hodně štěstí, matko. Na shledanou v lepších časech," řekl bez jediného ohlédnutí a vykročil ze dveří.

Estella vrhla po Brandorádových omluvný pohled a vyběhla za ním.

Manželé se po sobě zničeně podívali.