Radostiny z druhé strany + Hobiti a elf na výstavě

Článek, kde ještě zveřejňujeme naše poslední postřehy z Radostin, které se nevešly do předchozího článku. Jednak Irithiion líčení středečních událostí a pak Pollyino vyprávění o tom, co se dělo, když bylo Peregrinu Bralovi špatně a odjel domů.

(Toto skvělé logo Radostin vytvořila Rainina podle Pollyina návrhu. Takže no copy, ti co na Radostinách byli a mají tedy právo ho hrdě nosit/vystavit na blogu už dostali příslušný meil. Vy ostatní se můžete jen obdivovat :-) )

---

Protože by vzhledem k jedné moc obětavé elfce nebylo fér začít rovnou pátkem, zmíním i středeční události. Takže, jelikož a protože nám poslední dobou s mým drahým bratrancem vůbec nebylo dobře, rozhodli jsem se, že zkusíme elfí terapii a domluvíme si schůzku s Aredhel (ač má tato léčebná kúra ošklivý název, funguje velice dobře, doporučuji). Schůzka byla naplánovaná na jednu hodinu odpolední u sochy sv. Václava (na Husa jsme zanevřeli). Plán byl jít do Lucerny na výstavu Da Vinci. Toto jsme domlouvali během vyučování v úterý. Po doplazení se domů (u nás se učí do posledního dechu) jsem byl nucen konstatovat, že jednak je ta výstava fakt drahá, 250,- na osobu a půlčík to za půl kupodivu nemá a dle Palladina také fakt blbá. Změna plánu směr Hrad a výstava Velká Morava, na kterou jsme se se Smíškem chystali už od jejího otevření, a stále se nám to nějak nedařilo.

Přišla středa a naše školní akce. Divadlo na Náměstí Míru, představení Lakomec. Docela jsme se i těšili, neb spolužactvo tvrdilo, že se hlavní postava chová jako Glum. Sraz byl tuším ve třičtvrtě na jedenáct a tedy žádný div, že já tam stepoval ještě před půl. Zdědil jsem totiž rodinné prokletí zásadního nechození na čas. Buď přijdu lehce pozdě nebo markantně brzo. Ale včas nikdy. V tramvaji jsem se zoufale snažil připravit si svou přednášku na téma Hobitosloví, což sestávalo z toho, že jsem si vytiskl silnější paklík textu, vzal si oranžovou fixu a začmárával vše důležité tak, aby se to pokud možno dalo co nejméně přečíst. Nicméně na zastávku jsem přeci jen dojel, a protože bylo na zaškrtávání zima, rozhodl jsem se tedy, že se zkusím podívat do kostela. Najít kostel kupodivu nebyl zas takový problém. Stojí to uprostřed náměstí, je to obrovské a má to chrlič ve tvaru sovy, což jsem předtím nikde neviděl. Jal jsem se hledat dveře. Našel jsem asi patery, ale ani jedny otevřené. Navíc byla domluva, že se před jedněmi z nich máme jako třída sejít. Třída tam samozřejmě nebyla a ubohému hobitovi nezbylo, než si dát kolečko číslo dva. Ovšem zachránil ho jeho starší bratranec Frodo, který jej odchytil, odvedl před ty největší dveře v okolí a dost možná i celé Praze, a jali se spolu čekat. V padesát na jedenáct chyběla už jen profesorka, a když i ona dorazila, šlo se do divadla.

Divadlo bylo super! Ne tak úplně scéna, ale… ale. Jednak Glum, který byl vážně dokonalý, ale pak… Bilbo! Fakt. Správce, zamilovaného do Elišky a příhodně i jakékoliv jiné ženy v okolí, Valéra (přejmenován na Odstín), hrál herec, který vypadal úplně strašně jako Bilbo. A i se tak choval! Takový lehce podlézavý hokynář, o dvě hlavy menší než zbytek divadla a v dlouhém kabátu - prostě dokonalost. Pak byl také fakt dobrý komisař, který vypadal a hlavně se choval jako Kozk (jako ten jeho herec). Podoba neskutečná a prostě… pro ilustraci poznamenám, že na jeviště nakráčel ve slunečních brýlích za znění soundtracku z Ramba.

Po skončení jsme se se Smíškem pokusili trhnout program, abychom věděli, kdo co hrál, ale v celé budově se nenacházel ani plakát, natož program. Takže jsme odkráčeli na metro směr Václavák.

Přišli jsme tam dřív, takže jsme si vybalili jídlo na svačinu. A neomylně přesně v okamžik, kdy jsem se chystal zakousnout do chleba, se objevila Aredhel a svačina padla. Informovali jsme jí o změně plánu a vyrazil na Hrad. Ještě nutno dodat, že elfka měla úplně supr dupr tašku s Tolkienovskou básní (tuším). První vážnější incident aneb střet ras nastal ve chvíli, kdy jsme se pokusili projít hlavní branou a my hobitci dostali nápad, že zkusíme bafnout na stráže. Toho se elfka podmítla zúčastnit a poté, co nám nařídila, že máme jít před ní a my se otočili a zařvali "Ta patří k nám!" (dokonalá hláška k vytáčení elfů všeho druhu, dvakrát vyzkoušeno), zdrhla. Fajn. Stoupli jsme si do brány a čekali. A čekali. Po chvíli se vyplížila z kouta a proběhla branou též na náměstí. Tak jsme ji nechali ještě chvíli běžet a až pak jí oznámili, že vstup na výstavu se nachází hned za portálem. Nebyla zrovna šťastná.

Výstava byla vážně super. Sice byla dost složitá a na konci jsem si ty popisky ani moc nečetli, ale bylo to doopravdy zajímavé. Po chvíli tam vtrhla školní výprava a začala dělat bordel, takže Smíšek pro uklidněnou vytáhl oříšky v cukru a ty nám byly hbitě zakázány pracovnicí ochrany, že prý nadrobíme. No jasně! Každý drobek představuje ztrátu kouska mandle, to si přece nemůžeme dovolit. Další incident byl snad až, když jsem potkal ženskou, která mi hrozně připomínala bývalou spolužačku, jež aktuálně chodí na Aredhelin gympl. Poprosil jsem tedy Aredhel, jestli by mi mohla říct, zda ji už ve škole viděla. Prý ne.

Po skončení jsme šli na záchod, vyrazit si vlastní Moravskou minci (hádejte, komu se to nepodařilo) a přečíst si komiks o archeologovi - učňovi, který se k prastarým památkám chová podobně jako my.

Pak jsem si v záblesku prozřetelnosti vzpomněl na bezva čokoládovnu v Nerudovce a vyrazili jsme tam. Abych vysvětlil příští události, já FAKT říkal, že po těch schodech jít nemáme, no nic. Výsledkem bylo, že jsme slezli na Malostranskou, doplazili se na Malostranské náměstí a tam si to zase vyšlápli nahoru skoro až k Hradu. Čokoláda byla skvělá a ještě se nám podařilo skvěle pokecat (i když já už jaksi nefungoval a platil té prodavačce dohromady asi třikrát tu samou částku.).

A následovala jen cesta dolů na tramvaj, další zaoranžověné papíry a zasloužený odpočinek doma.

Následuje co napsal Smělmír, syn Saramírův:

Pro správné dokreslení atmosféry ještě přidávám zážitky ze zákulisí aneb to, co se na Radostinách dělo za Pipovými zády.

Když se Pipovi udělalo špatně, začalo to být dost smutné. Pip se lehl na postel a my jsme kousek od něj zkusili vyrábět lórienské lístky. Nevím jak ostatním, ale mně to moc nešlo, minimálně jsem si to moc neužil, protože jsem měl o Pipina hrozný strach. Každou chvíli jsem se na něj musel podívat, jestli ho náhodou někdo neukradl nebo jestli ještě dýchá. Až jsem to prostě nevydržel a musel jsem si sednout vedle něj a držet ho za ruku. Po chvíli si Pipin sednul a zeptal se, jestli by mohl jet domů. Jestli by nám to nevadilo. Když všichni odpřísáhli, že to nikomu nebude vadit, tak ze sebe začal soukat pokyny, co se má všechno udělat, na co se nesmí sahat a jak máme zařídit, aby nás nezastřelili sekuriťáci. Měl jsem v tom bordel, protože jsem pořád kontroloval, jestli se nikam nekácí. Ale všechno jsem mu odkýval a později jsem si to v pohodě vybavil.

Pak jsem mu slíbil, že se hned vrátím a zavolal jsem Rosaně, jestli by pro něj mohla přijet. Prý je to úplně v pohodě a za chvilku tam bude. Takže jsem Pipovi připravil věci, které potřebuje s sebou a pak jsem ho odvedl k poníkovi.

Když odjel, byli všichni jako přejetí černým jezdcem. Nikomu se do ničeho nechtělo a všichni jsme se o Pipa báli. Ale Pomněnka to zachránila. Všem nám vynadala, co si to dovolujeme, a že bychom měli být veselý, protože by si Pip určitě nepřál, abychom to hned odpískali a plahočili se po Bílé Studni jako prstenové přízraky (a jestli si to Pip nepřál, tak ať to prosím neříká, bude se nám lépe žít v nevědomosti).

Tak jsme se pustili do dodělání lórienských lístků. A aby to lépe ubíhalo, vždy jeden z nás vyfasoval můj mobil a přečetl nějakou povídku (kromě Pomněnky a Třezalky (ach ty kytky! :-)), které se vymlouvaly na to, že žádnou povídku nenapsaly…). Aredhel na začátku vůbec nechtěla, ale nakonec nám vyšvihla naprosto dokonalé autorské čtení své pohádky.

Čas nám tedy pěkně ubíhal, až se přiblížila noc. Tehdy jsem se odvážil navrhnout, abychom Pipovi přeložili písničku Last Goodbye, protože ji má hrozně rád a protože jsem mu to kdysi slíbil, jenže jsem ztroskotal na mrtvém bodě. A Ardo div se, návrh byl přijat! Trvalo nám to dlouho, ale skromně si o tom provozujeme, že je to skvělé. Ale ještě jsme to neuměli zazpívat. Tak jsme si pustili normální verzi a toho broukali tu naší.

Když už nás to omrzrelo, tak následující program sestával z toho, že jsme poslouchali elfku, jak hraje na harfu, zpívali písničky a dokonce jsme si pak i tu hru na harfu vyzkoušeli! A šlo nám to prý báječně. A nejlépe hobitům, takže můžeme hrdě prohlásit, že jsme trumfli elfský nástroj.

Potom už se šlo spát.

Ráno jsme ještě dopisovali tu písničku pro Pipa, jinak nic důležitého.

Když nastal náš druhý večer bez Pipina, byl na programu oheň. Takže jsme všichni dodělali stromy Gondoru a pak se přesunuli k ohništti. Jen Aredhel to nestíhala, takže si strom vzala s sebou. Jenže to ohniště bylo plné hrozivých šlahounů s obrovskými všudypřítomnými trny. Tak jsme to prohlásili za jeden z prvních výtvorů Yavanny a prokleli to. Aredhel se obětovala a přehodila to z ohniště na hromadu vedle. Šárka nařezala buřty a já s Třezalkou jsme šli pro speciální tentononcku na opékání. Pip nám to před odjezdem popsat. Asi jsme to našli, přitáhli až k ohništi a pak jsme se začali všichni dohadovat o tom, jak to použít. Zavrtat do země, podepřít (jenže pak ta plocha, kam se položily buřty, směřovala kolmo k zemi) nebo dokonce se střídat v tom, kdo tu těžkou kovovou věc bude držet nad ohněm, byly jen ty splnitelnější nápady.

Raději jsme to tedy uklidili a našli pár klacků, na které jsme ty buřty nabodali. Pak už chyběla jen jedna zásadní věc - oheň. Sirky byly nalezeny a obešly kolečko dvakrát dokola, ale nikomu se to nepovedlo zapálit. Až dostala Pomněnka dokonalý nápad půjčit si sekyru a naštípat třísky. Fajn(Sam), všechny prsty to přežily a oheň už brzy vesele plápolal. Posedali jsme si kolem něj a Aredhel pokračovala v přednášce. Přitom dodělávala strom Gondoru, takže se povedlo pár skvělých hlášek typu: "A pak tam všichni umřeli (Aredhelin smích), do háje, kde jsou ty pitomý drátky!".

Když byl příběh dopovězen a buřty sežrány, donesli jsme zpěvník a začali zpívat. Napřed naše písničky a pak píseň pro Pipa. Zvládli jsme to třikrát za sebou, a to už jsme všichni téměř usínali a vůbec nic jsme neviděli.

Jenže než jsme všechno uklidili, tak většina z nás překročila takový ten bod, kdy dokážou usnout a dostala se do té fáze, že jsou tak unavení, že už neusnou.

Proto kdosi navrhnul, abychom si zatancovali! Hrozně chytrý nápad, že? Ale všichni se přidali. Jen byl trochu problém s hudbou, ale i to se nakonec nějak zvládlo. Napřed hrál můj mobil, pak se zasekl, pak jsme si zpívali, až nakonec Pomněnka rozchodila rádio.

Pipovi jsme slíbili, že mu to nafotíme, načež Pomněnčin foťák odmítl spolupracovat a můj mobil odmítl cokoliv vidět. Museli jsme počkat, než se začne trochu rozednívat… Mezitím nám Aredhel ukázala všechny možné a nemožné elfí kreace a trsala po louce jako zběsilá. V přestávkách jsme tam vtrhli já a Pomněnka a chvilku poskakovali a potom to na podiu rozjela Třezalka jako hobití babička. V tu chvíli jsme já, Pomněnka a Třezalka využili koupání v přilehlém rybníčku, pravda, byly to jen nohy, ale ta voda byla ledová.

Foto se jakž takž povedlo po důkladném nasvícení baterkou.

Když už i elfům došla energie, tak jsme se přesunuli dovnitř a snažili se trochu uklidnit. Pořád nikomu nešlo usnout, tak se stalo, že jsem Pomněnce na ruku nakreslil znak bílého stromu Gondoru a při té příležitosti jsme si povídali. Do půl třetí. Ano, byl to náročný večer.

Ránu se asi ani nedá říkat ráno. Procitli jsme v půl desáté (P: Kecá a to s vělkým K. V půl desáté jsem tam přijel já a to bylo pusto prázdno. Vstali v jedenáct), ale nikomu se nechtělo nic dělat. Nakonec to vyhrála vidina snídaně. Tak jsme se tedy zplahočili ze spacáků za ranní hygienou a v tu chvíli jsem si všimnul Pipa. Od té doby jsme museli improvizovat s tím, kdy nasadíme největší překvapení Radostin - naše pěvecké vystoupení.

Bylo to složité a chápu, že ne nenápadné. Pip se bál, co ho čeká, a ani naše ujišťování, že to překvapení je příjemné, ho neutěšilo. Ještě jsme museli ten text jednou přepsat, protože pět bytostí to z jednoho papíru prostě přečíst nedokáže, proto jsme se přesunuli s Pomněnkou do jiného pokoje, ona to přepisovala a já si s ní povídal.

Těsně předtím se ještě naskytla nepříjemnost v tom, že si kdosi přál, abychom to nahráli. Ale můj mobil prostě nedokázal zároveň něco nahrávat a pouštět písničku z internetu. Naštěstí se Třezalka vytasila s tím, že to má v mobilu stažené a pustí to ona.

Nastoupili jsme do řady a začali zpívat. Ale řeknu vám, s uslzenýma očima to vůbec nejde přečíst!

Smíšek