Tahle povídečka vznikla v podstatě pro Polly. Kdysi jsem ve škole kvílela, že nemám co psát, načež mi ona zadala téma "Co by se stalo, kdyby hobity od Dědka Vrbáka nevysvobodil Tom Bombadil". Téma dosti zvláštní a to, co vzniklo taktéž. Pravděpodobně to není moje nejlepší literární dílo, ale snad se bude alespoň trochu líbit.
Sláva stromu
Tom Bombadil se se zalíbením podíval na svou Zlatěnku, půvabné tančící mezi umyvadly s lekníny. Trochu ho hryzlo svědomí, když si uvědomil, že by měl ještě dne zajít tam dolů k proudu Opletnice, k dědkovi Vrbákovi, natrhat další čerstvé lekníny. Ale zima letos přišla dříve, než obvykle, takže Tom Bombadil svou pravidelnou, poslední obchůzku, posunul o den dříve. Ale co, stejně ho tam teď určitě není třeba. Tom se pohodlně opřel a usmál se na Zlatěnku, která se na něj pátravě podívala.
"Uhaste to! Uhaste to!" křičel Smíšek. "Přeštípne mě vejpůl, jestli toho nenecháte. Říká to!" zaječel hobit zoufale a do očí se mu vedraly slzy bolesti, když cítil, jak strom, ve kterém byl chycený, utáhl své sevření.
"Kdo? Kdo?" slyšel jak Frodo volá a cítil, jak ho jeho starší bratranec chytil za nohy, trčící z pukliny ve vrbě a snažil se ho vytáhnout.
"Uhaste to! Uhaste to!" zaprosil Smíšek znova a slyšel, jak někde vlevo od něj Pipin bolestně zavyl.
"Zabiju tě, zabiju vás oba. Přeštípnu tě vejpůl a toho druhého udusím, jestli toho nenechají." Slyšel suchý, jakoby dřevěný hlas, vycházející odevšad kolem něj. Cítil, jak se vrba kolem něj roztřásla, ale vzápětí sevření trošku povolilo. Sice jen tak, aby se mohl nadechnout, ale bylo jasné, že se Sam s Frodem zřejmě rozhodli vrbě vyhovět a oheň udusili.
"Pomoc! Pomoc!" slyšel Smíšek tenké Frodovo volání. Zřejmě se rozhodl zavolat pomoc. Ale bylo to k ničemu. Sem, do hloubi Starého hvozdu nikdo nechodí.
"Ubohá, ubohá stvoření! Zabiju vás. Vy slabé, ničemné bytosti. Neumíte nic jiného než ničit a pálit. Ale to já nedovolím. Zabiju vás," zasyčela vrba znovu. Smíšek dostal nápad.
"Pálíme? Ničíme? Co tím myslíte?" zašeptal tence a slyšel, jak se Pipin vyděšeně nadechl.
"Nemluv s ním, nedráždi ho!" zakvílel Pipin, ale byl umlčen vrbou, která se kolem nich stáhla ještě více a začala nenávistně šeptat.
"Přišli jste a ničili. Vypálili jste hvozd, který tu kdysi byl. Zabili jste stovky a stovky stromů. Zabili jste mé příbuzné. Vypálili jste les jen proto, že se vám nehodil."
"Ale to my nebyli! My se narodili až potom!" slyšel Smíšek Pipinův hlas a zavřel oči. Musel nějak dát svému bratranci najevo, že má být zticha. Mohl všechno zkazit. Hmatal levou rukou ve tmě, až nahmátl něco měkkého a teplého. Slyšel Pipinův vyděšený výkřik a uvědomil si, že svírá konečny jeho prstů. Povzbudivě mu stiskl ruku a snažil se mu tím dát najevo, že má být zticha.
"Lháři a vrazi! Zničili jste nás, zničili jste stromy a pak jen škemráte o milost. Ale já nezapomínám. Já ne!"
"Takže chcete říct, že jste nás uvěznil proto, že jsme zabili vaše příbuzné, stromy?" ujišťoval se Smíšek a zoufale tiskl Pipinovu ruku. To, o co se snažil, bylo nesmírně riskantní, ale doufal, že je to vyjde. Mozek mu teď, když ho přešla ospalost, pracoval na plné obrátky a doufal, že je vrba natolik hloupá, aby jeho lest neprokoukla.
"Jistě. Mstím se a pohlcuji lidi a zvířata. Nezapomínám."
"A co pak s nimi děláte? Co s námi uděláte?" zeptal se Smíšek okamžitě.
Vypadalo to, že vrba zaváhala. Vzápětí se však vrátila k osvědčené metodě. "Zabiju vás."
"Jistě. Ale jak? A co s námi uděláte potom? Podle toho, jak jste nás pohltil, bych řekl, že nás chcete sníst," pokračoval Smíšek konverzačním tonem a cítil, jak se Pipinova ruka roztřásla.
"Sníst? Ehm… ano. Ano, sním vás a vaše kosti už nikdo nikdy nenajde!" odpověděla mírně nejistě vrba. Ještě se jí nestalo, že by se s ní její oběť vybavovala o kulinářských tajích jezení hobitů.
"Ale stromy maso nejedí. Stromy jedí světlo, hlínu, vodu a tak. Maso ne," ozval se Smíšek.
"A kosti? Šaty? Duši?" zeptal se hlas nejistě a sevření kolem Smíškova pasu zesílilo.
Smíšek se otřásl strachem při tom posledním slově, ale rázně zavrtěl hlavou. Vzápětí si uvědomil, že ho vrba nemůže vidět, takže rychle vyhrkl.
"Ty taky ne. Rostliny takové věci nejedí. To jedí jen zvířata."
"Ale já to jím!" podrážděně odpověděla vrba.
"Pak asi nebudete strom," konstatoval Smíšek.
"Ne?!" vyhrkl hlas a vypadalo to, že to vrbu opravdu překvapilo. "Ale co bych potom byl?"
"To závisí na tom, jak vypadáte a jak se chováte."
"Já jsem pomsta, já jsem les. Spřádám kouzla a sny. Omamuji poutníky a pak je pohlcuji. Jsem postrach tohoto lesa. Jsem děs, jsem noční můra, jsem poslední a největší!" odpověděla vrba chlubně.
"Aha. A proč to vlastně děláte? Proč poutníky uspáváte a pak pohlcujete?" zeptal se Smíšek.
"Mstím se za zkázu svých příbuzných, za zkázu nás, stromů, za…"
"Ale vždyť jsme se domluvili, že vlastně strom nejste, ne? Že musíte být živočich," zopakoval Smíšek.
"No jo…" zamyslela se vrba. "Tak to dělám prostě proto, že mě to baví. Chci být obávaný a zlý!"
"Aha. A kdo o tom bude vědět?" zeptal se Smíšek.
"Stromy. Stromy, které se mě budou bát, budou my sloužit!"
"Ale vždyť jsme se shodli, že strom nejste, že jste živočich. Pak je nesmysl, aby vás obdivovali stromy, musí vás obdivovat lidé."
Vrba vypadala, že o tom vážně přemýšlí. "Máš pravdu, maličký. A bojí se mě, bojí se mě lidé?"
"Bohužel ne. Vůbec o vás neví. Ještě jim o vás nikdo neřekl. Kdokoliv sem vešel, toho jste zabil a tak a vaší síle nemohl říct ostatním," pustil se Smíšek na tenký led.
"Aha. To je pravda. Ale měli by o mně vědět. Musí o mně vědět. Musí se mě bát."
"Tak nás nechte, abychom to všem řekli! Když nás pustíte, budeme moci všude hlásat o vaší strašlivosti a velikosti!" vyhrkl Smíšek a modlil se, aby na to vrba skočila.
Vrba své sevření váhavě povolila. Smíšek cítil, jak se Pipin zhluboka nadechl a chvíli zadržoval dech.
"Tak dobře. Pustím vás. Ale musíte všude roznést zprávu o mé smrtonosnosti a velikosti!"
Pipin vydechl.
"Samozřejmě!" horlivě přikývl Smíšek a cítil, jak ho najednou něco vymrštilo ven.
Oba bratranci se rozplácli na trávník před vrbou, přímo u nohou naprosto zoufalého Froda a Sama.
"Nezapomeňte!" ozval se ještě hlas.
"To rozhodně ne," pomyslel si Smíšek. "Na tohle do smrti nezapomenu."
