Ano, ano. Prsten se s ohněm sešel a my můžeme jít na Oslavu zničení Prstenu. O tom, co se stane, když se pět hobitů a elf (ve skutečnost elfka, ale v tomto kontextu zní elf prostě líp) vypraví na další Tolkienovskou akci, se dočtete v následujícím článku. Opět budu psát v mužském rodě s upravenými jmény. Těšil jsem se na to už od ledna.
Malý slovníček pro neználky:
Frodo - tento víkend Ťapka ze Smíškova skauta. Normálně Delfi
Smíšek - Polly Pantoflíčková
Pipin - já, tedy Irith
Gilly - Plačící Anděl. Příjmení prý Pytlík, ale stále netuší, kterého je pohlaví a jak se jeho jméno vyslovuje.
Třezalka - Lemurka. Jinak též nazývaná "třetí babička z matčiny strany a čtvrtá ze strany otcovy"
Galadriel - Clarissa
Velký člověk - Velký člověk z TolkienConu, kterého se všichni bojíme
Ithilienský hraničář - Náš nový kamarád, který nám prodal lístek do tomboly
Bardík - Výstižné jméno pro jednoho malého človíčka, se kterým jsme se měli tu čest seznámit a foukat si s ním izolepou
Aredhel - Aredhel
Yavanna - Šárka
Silwíniel - Silwíniel
Kozk - V tomto případě Kvíčala ze skauta. Jinak jedna naše spolužačka
Ani jednu - Název písničky, anglicky None and none
Elfština - Angličtina
Rohirština - Španělština
Falko - Moje sestra.
Celá akce započala asi o tři měsíce dříve, když jsme na TolkienConu dozvěděli, že něco takového jako Oslava zničení Prstenu fakt existuje a že se to koná ve škole Kořenského :-). Jet se na to muselo už jen kvůli tomu jménu… Celkem dost dopředu jsme začali shánět další bytosti, které by tam šly také. Nakonec se sehnala Gilly, Třezalka a Clarissa. Ostatní buď maturovali, nebo jeli po vlastní ose. Frodo - Delfi prohlásil, že nikam nejde, protože mu stačil TolkienCon kde byli samí starý hipísáci a s tímhle se on odmítá stýkat. No nic.
Berme to ale chronologicky a to od Měsíčníku, neb události toho týdne fakt stály za to.
Měsíčník - Po škole jsem měl mít volno na dodělání pár článků, ale místo toho jsem pomáhal Rosaně stěhovat věci na trh, vázat kytky, kýchat z kytek, navazovat plakáty a usilovně se snažit nesníst perníkové chaloupky vyrobeny hobiťaty ve Falkově škole. Následovala poslední hodina tanečních. Frodo zdrhl hned poté, ale já se Smíškem jsme tam zůstali i na půlku té další lekce. Celou dobu nás natáčela německá (jo, německá) televize a prý z toho bude dokument… jen tak mimochodem… ta televize natočila skoro celou naší debatu o Galadriel a škopku, takže se máte na co těšit. Smíšek se na kameru snažil při tangu šlápnout, ale netrefil se. Já měl co dělat se svým vlastním tangem neb mě můj taneční partner pořád lechtal a já ho na oplátku mlátil do ramene, při čemž se tancuje vážně špatně.
Dřvec - Oba nás se Smíškem děsivě bolely nohy a na mě začala doléhat únava. Moje doučování elfštiny tedy bylo vážně tragické, nakonec už jsem vůbec nefungoval. Půl hodiny jsem dumal nad tím, jak se řekne spisovatel a pak to plácnul rohirsky. Načež jsem si zahrocha nemohl vzpomenout, jak se řekne číst… V tomto stavu jsem ještě večer dodělával článek o Prvním roku na blogu a z toho žlucení už mi přeskakovalo. Nemám rád žlucení.
Nebesk - Hned po povinné školní docházce jsem jel na trh a tam pomáhal Rosaně prodávat. Čtyři hodiny jsem tam byl. Ale nutno říct, že to má i své výhody. Můžete sníst, co chcete a neplatíte za to. Takže jsem se celé odpoledne živil vaflemi. Večer konečně dohodnuta Oslava a vytyčen program společně se spacím řádem.
Mořsk - Badmintonová lekce spolu se Smíškem. Měli jsme předtím ale čas, tak jsme se začali prát. Je to hrozná sranda, i když vždycky prohraju. V nejlepším tam vlezla trenérka, usmála se na nás a začala se převlíkat. Super. Pak si Smíšek vlezl za takovou zástěnu u dveří a prohlásil, že budeme bafat na každého, kdo vejde. A vešla… Clarissa! Vážně byla Galadriel neskutečně podobná. Po hodině jsme jí přepadli a tuto okolnost jí dost nevybíravě sdělili. Vzala to blahosklonně (což je úctyhodný výkon, když si vezmete, že naše vysvětlování probíhalo stylem "Jseš ty?") a dokonce se nechala i vyfotit. Fakt vypadá jak Galadriel! Ale ne jen vypadá. I se tak chová a mluví. Je jen trochu mladší a má dlouhé vlasy, jinak… prý ale žádnou tajnou sestru nemá, tak nic.
Bylo nás tam pět a půl tak jsme hráli turnaj. Vyhrál jsem :-). Pak mi začalo být neskutečně špatně a k autobusu domů mě musel Smíšek dovléct. Těšil jsem se, že si doma odpočinu. Omyl. Rosana potřebovala pomoct sklidit trh. Alespoň se mi ale povedlo zabavit veškeré zbylé jídlo pro účely Oslavy.
Večer ještě psán zoufalý mail Galadriel, že se běží maraton, takže asi neprojedou.
Velik - Kostky jsou vrženy. Plán akce byl dost komplikovaný a spletitý, ale v zásadě sestával z toho, že po škole se potkáme s Esmeraldou, která Smíškovi předá tašku s věcmi a vezme si od něj školní brašnu, a poté se odebereme do galerie u Falkovy školy na výstavu Filmová fantazie, kde se nachází i pár PP prací. V závěsu pak přesun do Velkých pelouchů a počkání na půl šestou, kdy má přijet Třezalka. V půl sedmé sraz s Gillym před vchodem do ZŠ Kořenského.
Pokazilo se toho jen velice málo. Předně to, že Smíšek začal nefungovat a tedy byl nakonec násilím přinucen, aby si v tom olifantovi proboha sedl. Stejně nakonec přišel zpátky s tím, že má hrocha…
Výstava byla hezká. Hobitích a PP obrázků tam bylo asi sedm. Z toho několik variací na plakáty, jedna manga Galadriel, která byla fakt divná, jeden Aragorn, který vypadal jako bezdomovec, což ale není zas tak strašné, protože on tak vypadá i normálně, jeden supr Šmak, který musel dát hrozně práce nakreslit a jeden Bilbo.
Cesta do nory byla docela v pohodě. Ještě jsme měli do Třezalčina příjezdu trochu času, tak jsme začali hrát Osadníky. Fakt mě naštvalo, že si Smíšek urval všechny ovečky… Potom prohlásil, jestli jsem ochoten jít do toho s ním. Ale neoznámil mi do čeho. Nakonec z něj vypadlo, že koupil smaltovaný lístek z Lorienu, protože ten náš se mu pořád rozpadal, ale bojí se, že já si ten koupený vzít odmítnu. To bych také udělal, ale on prostě vypadal tak zoufale… ještě jsem stihl urvat knoflík na svém plášti. Hmmm.
Třezalka nicméně přijela na čas. Ještě malé pokecání s jejím otcem a už byl čas vyrazit. Ovšem ani to tak nějak nestačilo, a dorazili jsme pozdě. Dost tomu přispělo i to, že k dané škole nikdo z nás netrefil. Dokonce ani já, který v této oblasti Kraje bydlím… no nic. Když jsem se ptal Rosany, jak se tam dostaneme, sdělila mi, že tam přece určitě trefím. Ehm ehm. Ještě že mám věštce Smíška. Nakonec jsme to našli. Obětavý Gilly na nás počkal a dokonce se nás pokusil i navigovat. Do dané školy jsme se nicméně nedokázali dostat, protože bylo zamčeno. Nějací hodní lidé nás utrmácené hobitky nakonec pustili a dokonce nám ukázali i šatnu. Ovšem samotné patro, kde se Oslava konala, jsme si museli najít sami. Ale nebylo to zas tak těžké, protože na stěně tam jako ukazatel visela obrovitá cedule s nápisem "Jan Kořenský" a lamími parohy. Málem jsme ty tři patra zpátky dolů skutáleli smíchy.
Bylo tam relativně málo bytostí, takže se nám celkem rychle podařilo identifikovat Šárku a později i Silwíniel a jejího Temného elfa, jehož jméno si prostě nějak nedokážu zapamatovat.
Program měl začínat v sedm, ale začal až o třičtvrtě hodiny později, protože Laeg na to zapomněl. Koncert byl ale opravdu moc hezký, i když pro nás hobitky byl největší zážitek asi harmonika, u níž jeho ruce vypadaly, že si žijí vlastním bohatým a absolutně nevázaným životem. Po koncertu mělo být tancování, na které jsme se docela těšili. Přišli jsme na něj pozdě a přišli tak o velkou část úvodu, takže jsme netušili, do čeho jsme to vlezli. Bylo tam zhasnuto a Smíšek se přerazil o židli, což bylo oceněno dosti mrazivě. Inteligentně jsme si všichni sundali pláště a chystali se na nějaké hezké hobití písničky. Nicméně to, co ostatní začali provozovat, bylo všechno, jen ne hobití. Nejvíc to připomínalo bojové tance opilých elfů. Zdrhl jsem. Ostatní, když zjistili, že tam nejsem, zdrhli za mnou, ovšem nechali tam všechny ty pláště, takže jsme se museli vracet. Vážně lahoda proplétat se hordou klátících se elfů, z nichž polovina mlátí šátky a polovina holemi.
Venku jsme našli Šárku a zinscenovali malý diskuzní kroužek, do kterého se připletl i Laeg, takže mu byla po zásluze narvána adresa blogu a přednáška o Kozkovi. Tuto přednášku jsme za celou Oslavu opakovali asi třikrát. Laeg zase prohlásil, že Smíšek vypadá jak dívčí idol z něčeho, co se čte jako Killy family. Smál jsem se tak, až jsem z toho brečel. Smělmír Nádherný, chi chi. Od té doby Smíškovi většinou říkám "dívčí idole", za což mě on nekompromisně mlátí a zarputile tvrdí, že je vyšší (taky netužím, jak to souvisí). Laeg s výmluvou nakonec zdrhl a na jeho místo nastoupila Silwíniel. Hromadně jsme se odebrali do kecací místnosti, kde se nám z našich zásob podařil udělat takový improvizovanější piknik. Pak měl někdo (Smíšek) ten nápad začít tancovat. Stoly jsme se použít neodvažovali, takže jsme se museli uskrovnit na zemi. Asi byl vážně špatný nápad tancovat hobití tance a do toho zpívat Devět společníků. Ta písnička je totiž celkem dlouhá. Absolutně nechápu, jak to mohli ve filmu zazpívat bez zadýchání. My prostě nedokázali najednou tancovat, zpívat a dýchat. Na konci jsme byli oba mokří jak myši a totálně vyřízení. Ale ohlasy publika byly velké, takže jsme se rozhodli udělat slavnostní premiéru našich dvou nových písniček Tři prsteny a Na Orthank je cesta. To se rozvinulo i v ty všechny ostatní písničky, u nichž u poloviny jsme si ale nepamatovali text a u poloviny melodii. S něčím nám pomohla Třezalka, ale stejně nic moc. Že nás jakýsi člověk natáčí, nám došlo až potom.
(Naše skupinka při Laegově vystoupení. Zleva Třezalka, já, Smíšek a Gilly. Vzadu lze vidět Šárku.)
(Kdo se tváří hůř? Smíšek nevím kde je. Asi aktuálně spadl)
(To se mělo dupat. Naše opláštěné společenstvo hrdinně dupe)
Improvizovaný koncert skončil a tak jsme se vydali domů. V olifantovi jsme si ještě dali Kozy pletly a Byl jeden Kozk a je s podivem, že nás z něj nevyhodili (jako z olifanta, ne z Kozka). Gilly vyrazil po vlastní ose a my ostatní ke mně do nory.
Spali jsme všichni u mě v pokoji a tento večer to ještě bylo docela dobré. Pak bylo hůř.
Hvězdec - Vstal jsem fakt brzo, už někdy před sedmou. Nesnáším být malý a hyperaktivní hobit. Byla to děsná nuda. Smíšek mě sice včera večer zapřísahal, ať ho vzbudím, ale on prostě vypadal tak mírumilovně, když spal, že jsem neměl to srdce. Místo toho jsem si četl a pak se mu po zbytek rána omlouval. Ostatní vstali už někdy před osmou a kupodivu jsme se stihli nasnídat velice brzo, takže zbyl čas na polovinu partie Citadely. Super hra. Zásadně hraju buď za Zloděje, nebo za Stavitele. Zbytek přerušil zvonek a Galadriel. Finarfin ji přivezl maličko dřív, což bylo ale dobře, protože jinak bychom program rozhodně nestihli :-). Nechala si u mě v noře věci a vyrazili jsme. Tedy, vyrazili je hodně mírné slovo. Ještě jsme totiž zoufale hledali a spravovali lampion, přišívali knoflík na můj plášť a brali všechno jídlo, co se dalo pobrat. Co se originality týče, rozhodně vyhrála babička Třezalka se svými mufínami v šátku.
Gilly píše, že dorazí pozdě, takže na koncert (první bod našeho programu) nedorazí. Ovšem koncert se nekonal. Přehodilo se to s přednáškou o podobách Středozemě v umění. To bylo fakt zajímavé a hlavně to potěšilo Smíška, který se bál, že o přednášku přijde. Ovšem i tak to skoro prošvihl, protože trval na tom, že si absolutně nutně a neodkladně musí složit svůj Prsten. Já to vzdal, protože znám svou šikovnost na ruční práci jakékoliv podoby a významu.
Dorazil Gilly. Sešli jsme se se Silwíniel v kecacím koutku a ona začala něco hrát na klavír. My se jen tak ometali kolem a prohlíželi si zpěvník Poetického společenstva. Našli jsme úplně supr dupr písničku Hobitův sen. Úplně přesně vystihuje náš vztah k elfům. Pak Smíšek hodil Silwínielinu flétnu za to piano. Takže letěl tři patra dolů, pro tyč od lampionu, abychom to mohli vytáhnout. Na půl cesty zpátky mu tyč vypadla a skutálela se dolů, takže se pro ni opět vracel. Chudák. Nakonec jsme flétnu přeci jen vyprostili a se zděšením si uvědomili, že právě začala další přednáška o falzech.
Rychle jsme tam naklusali a sedli si na poslední volné místečko na zemi. Měli jsme raději zůstat se Silwíniel. Jednak jsme vůbec nic neviděli a jednak to byla docela nuda. Já byl sice celkem v pohodě, protože k těmhle věcem mám díky Palladinovi fakt blízko, ale ostatní to snášeli dost těžko. Ale odmítli odejít. Tak jsme to zvládli až do konce. Pak ale následovala přednáška o tom, jak si vyrobit vlastní pleš. Shodli jsme se, že spíš potřebujeme uši, než pleš a vydali se na svačinku.
K svačince byly masové placky s chlebem. Jelikož jsme se nudili, začali jsme opět utvářet kecací skupinku s Šárkou, Silwíniel a spol. Pak se přidal Velký člověk a šlo to dost do kytek. Nakonec jsme se naštvali, lehli si se Smíškem na zem a začali si foukáním posílat izolepu alias miláška. To ostatní vyděsilo tak, že prchli. Zůstalo jen naše společenstvo. Galadriel se učila a Třezalka s Gillym nás pozorovali. Byla to fakt sranda. Pravidla spočívají v tom, že ležíte na zemi, foukáte a tak si posíláte izolepu. Trik je v tom smát se jen tak málo, abyste zvládli foukat. Nám to moc nešlo. Po chvíli se objevil Bardík, a že chce hrát s námi. Fajn. Nakonec jsme byli tři (s Gillym) proti němu a drtivě nás porážel. Když k němu přišel jeho otec (asi), že chce hrát taky, Bardík pronesl jednu z nejlepších hlášek celé Oslavy: "Dobře, ale ne se mnou. Já chci vyhrát!"
Poté si přinesl housle a začal hrát. Před každou písničkou nás upozornil, že to neumí, že to hrál jen jednou před třemi lety a že fakt netuší, jak na to. Nakonec vyšvihl ukázkovou melodii s občasnými kulturními vložkami složenými z jiných písniček. Pak z něj vypadlo, že hraje ještě na flétnu, na piáno, na kytaru (když ji čmajzne tátovi) a na tahací harmoniku, kterou našel na půdě. Čiperný chlapec.
Takhle jsme se bavili asi do dvou, kdy přijel Falko. Palladin ho přivezl, aby si užil hostinu a lampionový průvod. Už jsem se zmiňoval, že Falko své hobitství bere opravdu vážně? Hostina začala trochu později. Nejdřív jsme jim tam pomáhali nanosit věci (abychom se mohli účinněji plést pod nohy jedné dost nerudné ženské, co se chová jak Galadriel ze školy (neplést s Clarissou!!!)) a pak si sedli na schody k provizornímu hudebnímu kroužku a překecávali je, aby nám zazpívali některé naše oblíbené písničky z Flight of the Noldor. Začalo to I named you Morgoth. Sice bychom to uvítali západštinou, ale co… Pak se nás zeptali, co chceme zahrát dál. Další naše pamětihodná hláška. Ale tahle pak kolovala po celém osazenstvu Oslavy a asi se stala vážně pamětní. Naše skupinka totiž synchronně zařvala: "Ani jednu!". Nám to došlo jako posledním ve chvíli, když už se ty schody začínaly pod nápory smíchu třást.
(My zezadu. Zprava Galadriel, já, Falko, Smíšek. Gilly sedí vedle Galadriel a je mimo záběr.)
Ještě dobrá taky byla písnička Prolijete slzí proud (nemůžu najít původní název), kdy jsme chtěli západskou verzi, ale oni měli ve zpěvníku jen tu elfskou a západskou si nepamatovali. Takže nakonec se refrén zpíval západštinou a zbytek elfštinou. Byla to vážně sranda.
Hostina byla skvělá, všichni už po pár soustech odpadli, takže my hobiti měli volné ruce. Naše skupinka si vždycky vyhlídla jednu stranu ubrusu, k té si stoupla, zablokovala k ní přístup a pak jen v klidu jedla. Jen nás docela naštvalo, že tam nebyl stůl. Nebylo na čem tancovat. A taky jsme neměli talířky a hrnečky. Takže jsme si brali jen věci, které se jednoduše vezmou do ruky a pili z jednoho hrnečku od termosky (Rosana je jasnozřivá). V polovině si Smíšek uvědomil, že tu nevidí svůj koláč. Začal kvílet a běhat kolem dokola,prý ho Esmeralda zabije, protože mu řekla, že tu krabici od koláče musí donést zpátky. Ječel tak hrozně, že jsem ho donutil, aby si piknik probral jídlo od jídla a pokusil se svůj koláč i s krabicí najít. Nic. Smíšek vypadal, že vyskočí z okna. V tom mu přišel poštovní holub od Esmeraldy. A co tam stálo? "Doufám, že vám chutná. Tu krabici nosit nemusíš."
(Gilly a Třezalka konzumují)
(Dosti nepovedená momentka. Asi nejlepší je Falko, a to proto, že má obličej skrytý v hrnečku)
(Tady můžete obdivovat mé a Falkovy nohy)
Po hostině jsme se šííííleně nudili. Nebylo totálně co dělat. Jen jsme seděli, já se Smíškem hráli piškvorky a ostatní zírali do prázdna. Zbytek budovy totiž spal.
Improvizovaný polední klid skončil a my se vypravili na další přednášku. Od amatérského kováře o tom, co a jak ková. Bylo to vážně zajímavé. Ale asi ne pro malé hobity. Falko měl knížku a byl vyhnán na chodbu, ale stejně se nudil, takže pendloval tam a zpátky, lezl po mně a kňoural, že se nudí. Blbý no, já ho varoval. Z přednášky asi bylo nejzajímavější provedení hobitích nožů. Byla to taková lžíce a nůž v jednom a vypadalo to fakt skvěle. Kdyby to jen nestálo 20 000 stříbrných penízků…. A dokonce jsem konečně zjistil, jak to je s tím filmovým Narsilem. Ale zklamalo mě, že se podle odborníka nemohl kývat ve větru.
Potom jsme si opět sedli na schody a poslouchali písničky. Po chvíli jsme byli přesunuti na chodbu. Naše skupinka si zabrala jedinou lavičku v okolí a rozvalila se na ní. Všichni byli totálně mrtví. Až na mě. Fakt mě štve být jediný fungující hobit v okolí.
(My zdálky)
(My zblízka)
Večer byl stříbrný (po hostině) hřeb programu. Výprava na Horu Osudu. Po cestě do šatny jsem našel malé, asi dvouleté elfátko, jak se batolí po chodbě a volá tátu. Opatrně jsem se ho zeptal, ke komu patří. Kupodivu mi neodpovědělo a vypadalo, že se vrhne ze schodů. Vzal jsem ho tedy do náruče a hledal s ním kohokoliv zodpovědného, kdo mi byl schopen říct, kde má rodiče. Asi ale nebyl nejlepší nápad ptát se: "Našel jsem dítě a nevím, co s ním mám dělat." Nakonec rodiče nalezeni, dítě v pořádku odevzdáno a já mohl zapadnou do šatny spolu s Gilly, který při incidentu s elfátkem stál za mnou a celou dobu se hrozně smál.
Oblékli jsme se a vyrazili. Všichni byli v bundách a palčácích, jen já se Smíškem jen v normálním oblečení. Ale zima nám nebyla. Náš lampion byl rozhodně nejoriginálnější, i když nám bylo vyčítáno, že v něm nemáme svíčku, ale lahvičku Galadriel. Tsss, stejně ti ošššškliví lidišššci jen záviděli. Po cestě jsme byli za turistickou atrakci. Všichni si nás natáčeli, fotili a jeden pán se nás pokusil zlákat do své chýše. Pár lidí tam na zpáteční cestě vlezlo, ale my hobitci jsme se báli. Cesta byla dost dlouhá a padla tam třetí skvělá hláška dne.
Smíšek: "Dojdeme tam vůbec?"
Já: " Neboj. Jednou přijde den…"
Smíšek: "Ale dnes to nebude!"
Ale zase nikdo nemůže říct, že by to bylo nudné. Jednak kvůli babičce, která se usilovně snažila podpálit si lampionem tkaničky a jednak kvůli chlapovi, který šel za námi a vypadal přesně jako Faramir. Celou dobu jsme na něj "nenápadně" zírali. Po cestě jsme potkali fakt super oko Sauronovo a zalezli na místečko na hradbách Barad-dům, kde se Prstýnky měly vrhnout do ohňů Hory Osudu. Faramir se zrádně přeměnil na nazgůla a uhnízdil se na zdi. Docela mě to naštvalo. Tak hobit mu zachrání život, nedovolí mu uhořet a on si pak klidně spadne z hradeb? Smíšek mi dal Prsten, abych ho zničil. Vážně jsem si připadal jak v Otrokovi. Ten nazgůl tomu dost pomáhal…
Cesta zpátky už nebyla tak úmorná a podařilo se nám chytit pár pěkných zágebů. Jen Falko neustále kvílel, že mu podpálíme lampion. Měl by být rád, že tam nemá rachejtle…
Ve škole se pak konala tombola. Už předtím jsme si koupili lístky. Fakt nás naštvalo, že neměli 8 ani 51. Osmičku nám sebral Ithilienský hraničář, ale ten nám ji nakonec prodal. Hodný to člověk. A 51 jsme nakonec vydyndali z nového bločku. To bylo hodně zajímavé. Organizátorka tomboly totiž vyhlásila, že načíná nový bloček. Kdo chce? Načež Smíšek zařval "51" a málem ji porazil, jak se dychtivě hnal za vytouženým číslem. Celou dobu losování nám za okny cosi hřmělo a třásla se celá budova. Asi to ta Orodruina vzala smrtelně vážně…
Snad nikoho nepřekvapí, že vyhrály snad všechny naše lístky kromě těch dvou. A 28. Ale 36 tam byla, což mě fakt naštvalo. Ale kdybychom ji měli my, tak určitě nepadne. Vyhráli jsme olezlou růžovou sádrovou želvu s ulámanýma nohama a svítící propisku s bublifukem a razítkem v jednom. Pak Falko ještě vyfasoval od Šárky peněženku se slonem a povlak na polštář se slonem. A mně se želvu podařilo vyměnit za krabice na jídlo. Nakonec Smíšek dostal peněženku, jednomu pánovi dal polštář (za což má slíbený dárek), Falko si nechal propisku a já jako obvykle nic. No, dalo se to čekat.
Doma to bylo dost úmorné. Falko nám v tramvaji usnul a já totálně odpadl. Možná být jediný fungující hobit má i své výhody. A dorazil mě Paladin, když prohlásil, jak jsem neschopný, jak se o své hosty nedokážu postarat a jak to, že nemám přichystané karimatky. Ale Rosana vážně říkala, že tu budou… Nakonec jsem Smíškovi dal Falkovu karimatku a sám si ustlal vedle něj do obýváku na zem na nějakých starých dekách. Smíšek totiž musí zítra vstávat brzo, aby stihnul skauta. Takže mu nezbývá než spát v obýváku, aby ostatní v mém pokoji nerušil. A já spal s ním. Protože mu ráno někdo musí udělat snídani a nikdo jiný vstávat nebude. A ke všemu se mění čas
Slunec - Vzbudil jsem se v osm. Což bylo docela štěstí, protože Smíšek měl ve čtvrt na devět odcházet. Ale zjistit, že vůbec osm je, byla taky docela fuška. Každé hodiny ukazovaly jinak.
Na dotaz, proč si Smíšek proboha nenařídil budíka na půl, jak jsme byli domluveni, mi Smíšek řekl, že tím nechtěl vzbudit celou noru. A když jsem mu vyčetl, že kdybych se nevzbudil, tak to nestihne, bránil se tím, že byl vzhůru už dlouho, ale nechtělo se mu vstávat. Občas si říkám, že chce zkrátka jen zjistit, jestli je pevnější má láska nebo mé nervy.
Vyprovodil jsem ho a těšil se, že si třeba chvilku počtu, než bude čas vzbudit zbytek. Ale to už vstalo mé příbuzenstvo. Tak jsem jen sklidil zbytky po našem nočním kutlochu (já se probudil narvaný mezi židlema a Smíšek v podstatě pod pohovkou) a jal se budit ostatní. Bohužel jsem vzbudil i Falka, kterého jsem chtěl nechat dospat. Spletl jsem si ho s Třezalkou. Falko se nakonec rozhodl, že zůstane doma. Prý se musí učit. Posnídali jsme a opět rozehráli Citadelu. A opět nedohráli. Místo toho se jelo na Oslavu, na poslední bod programu. Na koncert. Ovšem opět jsme přijeli pozdě a Gilly pro jistotu nedorazil vůbec. Respektive na posledních deset minut. Bylo to pěkné, ale tak nějak… chyběl mi tam Smíšek. Začaly se dostavovat následky absolutního hrocha.
Po koncertu jsme se rozloučili s každým, kdo byl v dosahu a vyrazili ven. Bylo asi půl dvanácté a Smíškovo divadlo začínalo v půl druhé. To je tak akorát, dostat se na druhý konec Kraje do Bohnic.
Galadriel nás opustila. Prý by to pak nestihla domů. Ach jo. Tak jsme my tři hobiti zase osaměli. Rosana nám na jídlo sebou mimo jiné zabalila i celou krabici vajíček natvrdo. Ano, já na ni také docela zíral, když se s tím na mě vytasila. Ale co, tak máme vajíčka natvrdo. K tomu jsme ještě Třezalce narvali do tašky krabici se Smíškovým koláčem, kterou samozřejmě nechal v Bralově (jo, na té hostině opravdu nebyla). Nejdřív jsme jeli zemním červem (pardon, já to sem fakt musel dát) a pak dlouhou dobu hledali nástupiště na olifanta. Vážně by mě zajímalo, jak je možné, že kdykoliv mám na výběr, kudy z červa vystoupit, neomylně si vyberu přesně tu opačnou stranu, než jakou potřebuji…
Nakonec se nám díky Gillymu podařilo trefit. Před sedmi lety tady totiž bydlel. Trefil. Fakt si připadám úplně blbě. Já netrefím ani v Bralově Městci, a to tam bydlím celý život. Olifant měl jet až za dlouho, takže jsme vytáhli vajíčka a začali je jíst. Já to své rozbil o sloup, Třezalka o zem a Gilly o svou hlavu. Také řešení. Ovšem ve chvíli, když jsme všichni loupali, až se z nás kouřilo, si to přihasil olifant. Nezbývalo, než do něj vlézt i s vajíčky. Neomylně jsme si stoupli do toho nejvíc házivého místa vůbec, tam se opřeli o sloupky a v klidu začali jíst. Přitom jsme postupně šlápli na mapu jednomu skautskému vedoucímu (jo, pak vystupoval v tom Smíškově divadle), oškubali zlatý déšť druhému a oba je posypali
skořápkami od vajíček. Ale nebránili se. Budiž jim to přičteno k dobru. Celou cestu jsme se smáli, ječeli a dělali obvyklý hobití bordel. K tomu jsme samozřejmě byli v našem oblečení a v pláštích, takže jsme budili značnou pozornost.
Vystoupili jsme na zastávce, která byla udávána v pokynech k představení. Asi už nikoho nepřekvapí, že byla udávána špatně. Na nástupišti nás přepadla nějaká starší paní a důležitě se nás zeptala, jestli tam jdeme taky. Řekli jsme, že sice nevíme, kam jde ona, ale že my tam jdeme určitě také. Usmála se a prohlásila, že zná cestu. Vyrazili jsme za ní. Asi svého dobrodiní později litovala. Jednak jsme celou dobu rozbíjeli o chodník vajíčka a jedli je a jednak jsme ji pořád ujišťovali, že nemusíme spěchat, že my tam nevystupujeme. A ani nebydlíme. Zavedla nás do slepé uličky u školního hřiště a zdrhla. Příjemná to osoba. Tak jsme se vytasili s mapou, pohádali se, kde je sever a vyrazili. Našli jsme dokonce i tu ulici, kde měl být vchod. Představte si fakt dlouhou ulici s železným bílým plotem po celé jedné straně. A vchod nikde. Nakonec jsme znovu narazili na naši starou známou, která nám ukazovala zapykaný a značně podezřelý vstup. Nechali jsme ji jít první a obezřetně postupovali za ní. Ale bylo to dobře. Narazili jsme na divadlo a na Smíška se skauty, kteří si venku předávali diplomy. Byl jsem tak rád, že ho zase vidím, že jsem ho běžel obejmout. Bilbo, který stál vedle něj vzal moje zjevení celkem statečně. Opět jsme se rozloučili, Smíšek slíbil, že za námi potom přijde a Gilly, Třezalka a já jsme si šli na venkovní stolečky rozložit koláč. Po chvíli si to přihasil můj bratranec. Smíšek při spatření koláče vypadal, že dostane psotník. Nakonec si jen vzal tolik jídla, co unesl a s omluvami opět zdrhl. Byla celá, měli jsme tedy asi půl hodiny. Tak jsme šli dovnitř, hledat si místa a záchod. V tom zavolala Aredhel. Holub mi ale nefungoval a necinkal zvonečkem, takže jediné štěstí bylo, že jsem ho pravidelně kontroloval a tedy si všiml elfčina sos. Prý to nemůže najít. Fajn, řekl jsem, že ji běžím zachránit. Křikl jsem na Gillyho (který byl v kabince) že jdu hrdinně zachránit elfa v nesnázích a že jim tašku s jídlem nechávám u koše a vyběhl ven. Můj orientační smysl se rapidně lepší. Cestu ven jsem našel na první pokus. Přitom jsem si celou dobu tiskl poštovního holuba k uchu a domlouval se s Aredhel. Byl jsem venku. Ona nikde. Vybral jsem si tedy nejpředpokládanější směr a klusem se vydal po ulici směrem vzhůru. Konverzace probíhala asi takhle:
"Aredhel? Vidíš mě? Mávám!"
"Nevidím."
"Jsi u bílého plotu?"
"Jo, ale je rozbitý."
"Fajn, hlavně se ho drž. Drž se plotu a jdi směrem dolů."
"Dobře. Jezdí kolem tebe auta?"
"Ne."
"Jsi na velké křižovatce?"
"Ne, jsem v úzké ulici."
"Aha. Tak já jdu."
"Hlavně se drž plotu. Vidíš takové velké červeno-žluté baráky?"
"Jo, vidím."
"Jsou fakt velký. Tam se sejdeme."
"Jsem u nich."
"Já taky. Nevidím tě."
"Tak to asi budou jiný."
"Ty moje jsou vážně velký. No nic. Vidíš růžovou školu?"
"Ne."
"Aha. Tak dětský hřiště?"
"Asi… asi jo."
"Má modrej plot?"
"Jo."
"Mávám."
"Nevidím"
"Já tebe jo. Už jdu."
"Já ne."
A tak nějak konverzace skončila. Našel jsem totálně vysmátou Aredhel a spolu jsme klusali zpátky do divadla. Mělo se začínat. Cestou jsem vylíčil naše zážitky z oslavy. Aredhel zesmutněla. Vtrhli jsme dovnitř a našli Třezalku s Gillym, jak nám drží místo. Je skvělé mít obětavé přátele. Zaplul jsem do své řady a představení začalo.
První byli malé děti s docela fajn vtipným vystoupením o známých osobnostech, jak jedou na Jemboree (to je skautskej sraz. Letos se koná v Japonsku, Smíšek tam jede taky, furt kolem toho všichni neskutečně blbnou a mně už to vážně docela leze krkem, i když na skauta nechodím). Scének bylo asi šest. Z toho stojí za vypíchnutí geniální balet z Ruska (skautíci si měli vylosovat zemi a žánr, ve které tu svoji scénku provedou. Takže byl balet z Ruska, fakt divná bajka z Ameriky, geniální kouzelnický představení z Číny a Smíškův western z Německa). Ten western jsme nikdo moc nepochopil. Tedy spíš vůbec, než moc. Na konci na nás měl Smíšek hodit kotlík. Ano. Scéna končila tím, že herci všechny své rekvizity hodí do publika. No a Smíšek měl hodit solidní kovový kotlík. Tak se domluvil s námi, že ho zkusíme chytit.
Netrefil se fakt jenom o fous. Napálil to do stěny. Třezalka ho nakonec chytila, ale na omítce zbyl hezký černý šrám. Závěr představení představovalo (miluji takováto slovní spojení) hudební vystoupení vedoucích. Bylo to tak hrozný, že jsem dostal odvahu vystoupit s našimi písničkami na příští Oslavě.
Po konci jsme se pozdravili s Esmeraldou a Saramírem, rozloučili se Smíškem, který opět odjel, mávli Frodovi, kterého jsme nepoznali, protože byl děsivě zmalovaný a uvítali se s dalšími xy členy skauta. Všichni tam ze mě byli úplně na větvi. Zřejmě už jsem opravdu známá osobnost. Zpátky jsme jeli opět olifantem, společně s Kozkem. S tím jsme ale prohodili asi tak dvě věty, protože jednak nás rovněž děsil svým nalíčením a jednak jeho mamka byla vážně dost šílená a báli jsme se, že si nás všimne. Aredhel nás opustila docela brzy a opět jsme zůstali jen my tři hobiti. V zemním červě nás pak opustil i Gilly a já s Třezalkou jsme odjeli do Bralova. Bylo to hrozné. Po víkendu ve Středozemi se zase vrátit do reality. Už se vážně těším na TolkienCon, nebo na další akci. Bude se mi stýskat.
Ten koláč jsme Esmeraldě samozřejmě předat zapomněli.
