Questions - Dotazy

Zatím poslední z Let me sayových povídek, jediná anglická. Pokusila jsem se o takový poškozený překlad (sympatizuji s těmi, kdo nedokáží plynně číst anglicky), tak to berte s rezervou... samozřejmě sem dávám původní text a pokud anglicky umíte, důrazně doporučuji.

Mimochodem, překládá se to dost blbě. Jak byste přeložili "Bloody Mordor" nebo "Holly Shire"? Všechny varianty mi znějí hrozně blbě.

Jmenuje se to Dotazy, protože Otázky by se pletly s Otázkou a jiná synonyma mě nenapadla :-)

---

Merry?"

The older hobbit lazily raised his head, as he was lying on the branch, smoking old Toby's weed.

"What is it Pip?"

"Is it very bad to fall in love with someone?"

Merry nearly swallowed his pipe, totally surprised. What kind of question was that? He coughed out a cloud of smoke.

"Eh--no, Pip. Why do you ask me? You..." he couldn't even complete the sentence.

But actually, why should it be so weird? Pippin - in love. It didn't sound strange. Nevertheless, something about that just didn't feel right in Merry's mind. Pippin looked puzzled, scratching his cinnamon curls.

Merry slapped himself inwardly in the face and corrected his answer.

"Of course it's not bad, my little cousin. So who is it then?" he pinched Pippin into his cheek (ignoring the warm feeling as his fingertips touched the younger hobbit's skin). "Not the Diamond of Long Cleeve, is it?" he was hoping not, but he knew very well about that "relationship" they were having.

Pippin managed a mild smile and slowly shook his head. Then opened his mouth again. "And Merry... is it very bad to fall in love with someone who is not a hobbit lass?"

Now this made Merry even more curious. What was that supposed to mean? What was the sense of this conversation anyway? And why were Pippin's damn green eyes burning a hole into his chest? And Merry was sure his own blue eyes were sparkling with excitement. What was he thinking about?

"What do you mean, Pip..?" he spoke out his thoughts. "You mean like..."

Pippin smiled again and nodded.

"Aye. That's exactly what I mean." Pippin stood up from the ground and made two tiny steps towards Merry's branch, which wasn't really far from the ground. Pippin's eyes were trying to lock into Merry's. Merry couldn't see that, still lying on the branch comfortably, smoky circles swimming up to the sky. He was so pensive he didn't even notice that Pippin's nose was just a few inches away from his face.

And then he looked up, his eyes quite upset.

"No way, Pip. You must be kidding! You mean you fell in love with an Elf? But they're... unnatural, you know... too beautiful. And besides... holy Shire, Pip. Just not Elves, please! Be wise. And just don't tell me it's Arwen, for hobbit's sake. There are many things I can handle about you. But just not this. 'Silly Took falling in love with an Elvish queen.' You just don't say that to anyone. I beg you. Actually, I think I would die with laughter firstly, and then I would have to kill you or watch Aragorn killing you, it doesn't really matter-"

"Shut it, Merry, will ya? It's not Arwen, bloody Mordor," Pippin exclaimed, half laughing.

Merry finally noticed their noses were nearly touching and got very nervous about it. He could feel Pippin's breath on his face. And he was trying to resist closing his eyes with delight every time Pippin exhaled and the warm breeze tickled Merry's eyelids.

"Then it's...eh, Eowyn!" he gabbled out, too quickly. "But I heard she and Faramir got married, and also, she's way too tall for you, don't you think so?" he added, studying his cousin's face. He didn't like the evil smile of Pippin's lips. He didn't like it at all. But he couldn't do anything but stare at it.

"So -so... who is it then, Pip?"

Pippin's smile widened. "It really doesn't matter, Merry."

Merry frowned. "Of course it does. Just tell me, so I can help you." He didn't feel very well. He could feel his palms were covered with sweat.

"You can't help me, Merry. It just seems to be too unnatural. Although, not really to me," Pippin shrugged, crossing his arms, so Merry couldn't see his hands shaking.

"You mean more unnatural than falling in love with an Elf? That can't be, Pip. Unless it's a Dwarf. That could definitely be a problem. You couldn't even recognize your spouse in the crowd!"

That made Pippin laugh. His weird evil smile finally disappeared and there was just Pippin, looking at Merry normally - in the Pippinish way of normality, of course. So he was actually staring, his eyes widened, small golden sparklers twinkling inside that incredible greenness.

"Merry?"

"Yes?"

Some time passed, filled with a silence, too hard for both of them. Merry could hear the stream of Buckland burbling deeper in the forest. Then Pippin inhaled, his cheeks suddenly becoming slightly pinker than usually, as he spoke.

"Is it very bad to fall in love with a hobbit lad, Merry?"

"You mean lass, right?"

"I mean lad."

Merry nearly fell from the branch. His heart was racing, he couldn't breathe, he couldn't think of anything. Pippin's words were still echoing inside his head. He was quite sure he misunderstood. It was some sort of dream and he was actually asleep, lying in his bed at home, in his hobbit hole, alone, lonely...sleeping sweetly. This just couldn't be true! Could it be Frodo? Or Sam? Or another hobbit lad... it could be anybody! Merry was about to go mad.

"Now you're really kidding me, Pip. Are you just asking, or... wha- what...is that supposed to mean?" Merry's voice sounded higher than usually, stuttering with shock.

"I'm being absolutely serious," Pippin answered, quite nervous, his hands now fully shaking. Which was nothing against Merry's nervousness.

"Oh my..."

"Aye... I see, so... it is bad," Pippin murmured.

"No. Pip, wait. We can sort that out. Just stay calm. You - you... who is it, Peregrin Took?"

"I won't ever say!" Pippin exclaimed, quite frightened and confused about the tone Merry had said his full name with.

"Alright. Calm down, Pip. But then I can't help you, you see?"

"I don't want ya to help me," Pippin hissed in a frustration. Merry was now absolutely confused, watching Pippin's urgent gaze. Seeing clearly that every little piece of his best friend's body was screaming the truth. But he just couldn't discern it properly. He was blind at the moment.

"So, what do you want?" Merry swallowed, his lower lip shaking.

"I want ya to answer my questions," Pippin managed.

"Go on," was the only reply Merry could exhale with difficulty. Their lips were nearly touching. Merry could feel his body tingling.

"Is it very bad to fall in love with yer cousin, Merry?" Pippin whispered and then very slowly wrapped one arm around Merry's waist and kissed him gently on the lips, tasting his flavour, fingers of the other hand softly tangled in older hobbit's hair.

And Merry was hooked. He couldn't hear anything, but their hearts chorusing in the same rhythm. He could only feel the warm pressure of Pippin's lips, finding himself responding with even bigger passion.

When they finally parted, gasping for the air, Pippin's eyes were shining with happiness, a mischievous smile back on his swollen lips.

"I'm hungry for you," Merry managed, his voice still a bit hoarse.

"Aye... that's very hobbitish, Merry-mine..." And then Pippin kissed him again, holding him tightly, trying not to throw him off the branch.

...............................................

A moje česká verze (ovšem to "I'm hungry for you" je přeloženo fakt divně. Ale cokoliv jiného mi znělo hrozně úchylně).

"Smíšku?"

Starší hobit klidně ležel na nejnižší větvi starého stromu a kouřil starého Tobyho, ale přemohl se a zvedl hlavu.

"Co je, Pipe?"

"Je špatné být zamilovaný?"

Smíšek byl touto otázkou tak šokovaný, že málem spolkl svou dýmku. Hlasitě se rozkašlal. Co to mělo znamenat?

"Co-cože? Proč se mě ptáš? Jsi snad…" náhle se mu hlas zadrhl. Byl tak překvapený, že ani nedokázal dokončit větu. Ale když se to tak vezme, proč by to mělo být tak divné? Zamilovaný Pipin. To neznělo nijak divně. Jen… prostě se necítil dobře, když o tom musel přemýšlet.

Pipin si zmateně prohrábl své skořicové kudrny.

Smíšek se rozzlobeně kousl do rtu a honem svou ubohou odpověď opravil. Nechtěl, aby si Pipin myslel, že je s ním něco v nepořádku.

"Můj malý bratranče, samozřejmě že to není nic špatného. Ale… kdo to je?" vyzývavě štípl Pipina do tváře a ignoroval při tom hřejivý pocit, který se mu rozlil po celém těle.

"Není to náhodou Diamanta s Dlouhé stráně?" doufal, že ne, ale moc dobře věděl o tom "vztahu", který spolu měli.

Pipin se mírně usmál a pomalu zavrtěl hlavou. Pak znovu otevřel ústa, odhodlaný k další otázce.

"A Smíšku, je moc špatné být zamilovaný do někoho, kdo není hobitka?"

Smíšek byl náhle opravdu zvědavý. Co to mělo znamenat? Jaký byl vůbec smysl tohoto podivného rozhovoru? A proč mu Pipinovy zatracené zelené oči propalují díru do hrudi? Smíšek si byl nicméně jistý, že jeho vlastní modré oči září potlačovaným vzrušením a nebyl z toho nijak nadšený. Co si Pipin myslí, že dělá?

"Co tím myslíš, Pipe…?" nahlas vyjadřoval své zmatené myšlenky. "Myslíš jako…?"

Pipin se znovu usmál a přikývl. "Ano, to je přesně to, co mám na mysli." Pipin se zvedl ze země, kde dosud seděl, a udělal dva malé kroky ke Smíškově větvi. Snažil se střetnout pohled se Smíškovýma očima, ale Smíšek si ho nevšímal. Pohodlně ležel na větvi a vyfukoval kouřové kroužky. Byl tak zamyšlený, že si ani nevšiml, že se nad ním Pipin sklání a má nos jen pár centimetrů od jeho tváře. Pak se ale podíval vzhůru a tvářil se dost naštvaně.

"To je nemožné! Musíš si dělat srandu. Neříkej mi, že ses zamiloval do elfky! Ony jsou tak… nepřirozené… a krásné. A navíc, proboha Pipe. Jen ne elfové. U všech hobitů. Neříkej, že je to Arwen. Je spousta věcí, ve kterých bych tě podpořil, ale v tomhle vážně ne. Víš, co by lidi řekli. 'Hloupý Bral se zamiloval do elfí královny'", pitvořil se. "Hlavně to nikomu neříkej, prosím. Nejdřív by se ti všichni smáli a pak by tě zlynčovali. Nebo by sledovali, jak tě zabije Aragorn, a to opravdu není důl…"

"Nech toho, Smíšku. Ano? U Mordoru, to opravdu není Arwen," vykřikl Pipin a rozesmál se.

Smíšek si konečně uvědomil, že se jejich nosy téměř dotýkají a lehce znervozněl. Cítil Pipinův dech na své tváři a nemohl si pomoct, ale blaženě zavřel oči pokaždé, když Pipin vydechl. Otřásl se radostí, když ho teplý dech polechtal na zavřených víčkách.

"Tak to musí být… Eowyn!" vyštěkl možná až příliš rychle. "Ale slyšel jsem, že se vdala za Faramira. A vůbec, nezdá se ti, že je na tebe trochu vysoká?" dodal, zatímco pozorně studoval tvář svého malého bratrance. Nelíbil se mu zlý úsměv na Pipinových rtech. Vůbec se mu nelíbil. Ale nemohl nic dělat, jen ležet a zírat na něj.

"Ta-takže… kdo to je?"

Pipinův zlý úsměv se ještě rozšířil. "Ale na tom vůbec nezáleží."

"Samozřejmě, že na tom záleží. Jen mi to pověz, třeba ti pak budu moci poradit." Necítil se dobře. Jeho dlaně byly pokryté potem

"Ale ty mi nemůžeš nijak poradit. Prostě to je moc nepřirozené. Alespoň to tak všem připadá," pokrčil rameny Pipin a zkřížil ruce na prsou, aby Smíšek neviděl, jak se mu třesou ruce.

"Chceš říct, že je to ještě nepřirozenější než být zamilovaný do elfa? To je nemožné, Pipe. Pokud to tedy samozřejmě není trpaslík. To by vážně mohl být problém. Ani bys svého chotě nemusel v davu poznat!"

Pipin vyprskl smíchy. Ten podivný, zlý úsměv konečně zmizel a už tu byl konečně jen normální Pipin, samozřejmě tedy v Pipinově verzi normálnosti. Jak se pozorně díval na Smíška, jeho oči se rozšířily a malé zlaté jiskřičky se rozmihotaly v té neuvěřitelně hluboké zeleni jeho očí.

"Smíšku?"

"Ano?"

Čas vyplňovalo jen prázdné ticho, příliš tíživé pro oba hobity. Smíšek dokonce mohl slyšet Brandyvínu, bublající v lese. Pak se Pipin nadechl a lehce zrůžověl, než konečně sebral odvahu promluvit.

"Je opravdu špatné, zamilovat se do hobita, Smíšku?"

"Myslíš hobitku, že?"

"Ne, myslím hobita."

Smíšek málem spadl dolů. Jeho srce prudce bušilo, nemohl dýchat, nemohl myslet na nic jiného. Pipinova slova mu stále vibrovala v mysli. Byl si jistý, že je to celé nějaký žert. Určitě to byl jen sen, vždyť on přece spí, leží sám doma ve své posteli a sladce sní… Tohle přece nemohla být pravda! Mohl to být Frodo? Nebo Sam? Nebo jakýkoliv jiný hobit? Mohl to být kdokoliv. Smíšek měl dojem, že se brzy zblázní.

"Teď si ze mě děláš srandu, že ano? Jen ses ptal, ale proč… kdo… co to má znamenat?" Smíškův hlas zněl o několik oktáv výše než obvykle, když vyděšeně koktal.

"Já jsem mluvil naprosto vážně," odpověděl Pipin a nervozitou se mu roztřásly obě ruce. To ale nebylo vůbec nic ve srovnání se Smíškovou nervozitou.

"Ach můj…"

"Ano… chápu… takže je to špatné," zamumlal Pipin.

"Ne, počkej Pipine. Jen si to musíme nějak utřídit. Uklidnit se. Ty…ty… kdo to je? Peregrine Brale, kdo je to?"

"To ti neřeknu!" vyjekl Pipin, vyděšený z tonu, kterým Smíšek vyslovil jeho celé jméno.

"Dobře, uklidni se. Pak ti ale nijak nepomůžu, víš?"

"Já nechci, abys mi pomáhal," zasyčel Pip rozčileně.

Smíšek byl teď naprosto zmatený, jen bezmocně sledoval Pipinův naléhavý pohled. Jasně viděl, jak jeho nejlepší kamarád celou svou osobností, každičkým kouskem těla, vyzařuje pravdu. Ale on ji prostě nedokázal pochopit. Byl jako slepý.

"Tak co chceš?" Smíšek polkl a jeho dolní ret se roztřásl.

"Chci, abys odpovídal na mé otázky," řekl Pipin.

"Pokračuj," sotva vydechl Smíšek. Jejich rty se téměř dotýkaly. Smíšek cítil, jak mu celým tělem prostupuje příjemné brnění.

"Je špatné, zamilovat se do svého bratrance?" zašeptal Pipin. Pomalu omotal jednu svou paži kolem Smíškova pasu a něžně ho políbil na rty, zatímco prsty druhé ruky jemně zapletl do Smíškových vlasů.

Smíšek byl jako posedlý. Nic neslyšel, jen jejich srdce tepající ve stejném rytmu. Nic necítil, jen teplý tlak Pipinových rtů. Nadšeně mu polibek oplatil.

Když se konečně rozloučili, aby se mohli nadechnout, Smíšek mohl vidět jen Pipinovy oči zářící štěstím, jeho zlomyslný úsměv na oteklých rtech.

"Mám hlad… na tebe," zachraptěl Smíšek.

"Ano? To je velmi… hobití, můj Smíšku…"

A pak ho znovu políbil, zatímco se ho vší silou snažil neshodit z větve.