Když se dva míjejí

Kořen je prostě naprosto úžasný! Mně neznámým způsobem se mu z té odpornosti co se zove internet podařilo vymáčknout povídku Když se dva míjejí! Dokonalé!

Má dušička se tedy uklidnila a už jí nic nechybí, protože tato dokonalá trilogie bude kompletní!!! (Musím říct, že jsem několikrát v zoufalství provozovala, že tuhle povídku zkusím po paměti dopsat).

Takže Jeremiáši, díky moc!

---

Dopřál jsem si další vydatný doušek a hřbetem ruky setřel pěnu ze rtů. Cítil jsem se mizerně - vlastně, ani ne tak mizerně jako bídně. Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, už jsem se v Kraji necítil dobře. Nebyl jsem sám sebou. Neustále jsem se nervózně otáčel za stíny, tančícími po zdech lokálu. Byly to jen stíny hobitů, vesele hýřících ve víru hudby. Žádní nazgůlové. Žádní zlí čarodějové a vyšinutí správcové.

V duchu jsem klidnil svoje nervy. Byl jsem doma. Měl jsem kolem sebe znovu svoji rodinu a staré přátele. Ale přesto jsem byl sám. A ti, kteří mi byli blíž než kdokoliv na světě, se mi najednou začali vzdalovat. Frodo a Smíšek opustili Zeleného draka už po jednom žejdlíku. Už předtím jsem si všiml, jak skelný je Frodův pohled. Přetrpěl pár slabých úsměvů a několik potřesení rukou a brzy se vytratil do tmy. Nevím, jestli šel rovnou domů, ale chápal jsem, že chce být sám. Smíšek ho za krátko následoval, s podivným výrazem ve tváři. Viděl jsem, že předtím mluvil s mým otcem a věnoval jsem zpytavý pohled jeho zádům. Ani se neohlédl, když procházel dveřmi.

Sam oproti tomu prožíval "svoji noc". Před pár minutami požádal o ruku Růžu Chaloupkovou a ona řekla ano. Seděli teď u stolu naproti sobě, drželi se za ruce a hleděli si zamilovaně do očí. Přál jsem to Samovi. Teď byla zase řada na někom jiném, aby pečoval o něj. Připadalo mi, že on jediný z nás tak nějak zapadl zpátky do starých kolejí. Ne jako my. Jako já a Smíšek.

Než jsme opustili Kraj, byli jsme dva bezstarostní mladí hobití bratranci, kteří o světě nevěděli zhola nic. Rádi jsme trávili čas společně, aniž bychom tušili, co nás k sobě tak táhne. Brzy se z nás stala proslulá dvojka (říkám proslulá a myslím to v tom špatném slova smyslu). Ne, že bychom byli zlí hobiti, nebo tak něco, ale k andílkům by nás určitě nikdo nepřirovnal. Už jen to, že mě Smíšek naučil kouřit dýmkové koření ještě dlouho, dlouho před tím, než jsem dosáhnul dvacítky, natož dospělosti, z nás dělalo pěkná kvítka. Jistěže to o tom kouření kromě mě a Smíška nikdo nevěděl, ale bohatě stačilo, že jsme to věděli my dva. Často jsme se vplížili na pole sedláka Červíka a kradli jeho mrkev, zelená jablka a houby. Nebylo v tom nic zlomyslného. Když šlo o mrkev, Smíšek se vždycky choval jako blázen. Hobiti a jídlo je kategorie sama o sobě, a my jsme patřili k největším labužníkům v Kraji. Zelená jablka byla moje slabost a o houbách tu snad ani mluvit nemusím.

Byl to pro nás šok, vydat se na neznámou cestu. Nikdy bych si nedokázal představit, jak moc nebezpečná ta cesta bude. Bylo mi to jedno. Smíšek to všechno naplánoval a já se ani nemusel rozmýšlet, jestli půjdu s ním, když se na mě usmál a jeho bouřkově šedé oči roztály. Pocítil jsem povědomý příval něhy někde hluboko uvnitř v břiše, a věděl jsem, že mi vyzařuje z očí v podobě malých zelenkavých jiskřiček. Nevím, kdy přesně začalo to něco, co jsem cítil vůči svému bratranci. Ale hádám, že to tak mělo být. Že to tak vždycky bylo a s věkem jsem si to jen čím dál víc uvědomoval.

Miloval jsem Smíška. Miloval jsem způsob, jakým se smál. To, jak vždycky dokončoval moje věty. To jak se na mě díval, když si myslel, že se nedívám. Vždycky jsem na sobě cítil jeho oči. I kdyby je chtěl tisíckrát schovat, nepodařilo by se mu to. Jeho pohled bloudící v mých vlasech, jemně klouzající po mých zádech-a potom konečně spokojený úsměv na jeho dokonalých rtech; jako by dostal, co chtěl. Cítil jsem, jak jemná mrazení prostupují mou páteří. Nikdy nic neřekl. A ani já jsem nikdy nic neřekl.

Nemohl jsem věčně ignorovat náhlý příval tepla v hrudi, když byl Smíšek blízko. Potřeboval jsem jeho ruce, když mi byla zima. Potřeboval jsem jeho náruč, když jsem měl strach. Potřeboval jsem jeho rty, šeptající mi do ucha hloupé vtipy na Aragorna. Jeho prsty zamotané v mých vlasech. Každou noc našeho putování, když jsme se uložili ke spánku a chodec zůstal vzhůru, aby udržoval oheň, modlil jsem se, aby se něco stalo. Pozoroval jsem Smíškovu tvář, tak blízko mojí - a přesto tak daleko. Spal a jeho mysl a světlo jeho očí byly nedotknutelné. Tam, kde jsem na ně nedosáhl. Trvalo jen pár chvil, než moje vlastní beznaděj a chodcovo mumlavé zpívání pomalu ukolébalo mou mysl ke spánku. Těsně předtím, než jsem mu zcela podlehnul, jsem ucítil Smíškův pohled hladící moji tvář, jak se ujišťoval, že ležím v pořádku vedle něj.

Pořád ještě nemůžu přestat myslet na Palantír. I po takové době se mi stále vkrádá do snů, škádlí mě. Když natáhnu ruce, odkutálí se pryč a já za ním běžím s napřaženými pažemi. Někdy uklouznu a spadnu do temnoty, která je mokrá černá a studená. Někdy mi po cestě dojde dech a zhroutím se na nějakou cizí dlažbu, bez rukou, které by mě utěšily. Takovou moc má Palantír. Vezme vám všechny zdravé myšlenky a v hlavě nechá jen posedlost. Cítíte, že to, co děláte je špatné, ale nemůžete přestat. Jako tenkrát, když jsem udělal tu hroznou chybu. Nikdy nezapomenu na Smíškův hlas, volající mě zpátky z temnot. Jeho vyděšený obličej a oči, které byly rozrušením jasně modré, skoro jako Frodovy.

Naše cesty se rozdělily a já si připadal prázdný. Jako bych byl jen polovina jednoho hobita, kterého někdo násilím roztrhl. Stýskalo se mi po Smíškovi. Chyběly mi jeho utěšující prsty, jeho úsměvy a odvaha. Smíšek byl vůbec nejodvážnější hobit, jakého jsem kdy poznal. Když nás unesli Sarumanovi skřeti, tak jsem věděl, že konec už je blízko. Krvavá rána na Smíškově čele mi způsobovala větší bolest než moje vlastní odřeniny. Jenže Smíšek byl vždycky ten statečný, který mě nenechal pochybovat. A my dva jsme to zvládli. Spolu jsme unikli a přežili. Naše prsty se propletly, když jsme utíkaly Fangornským hvozdem.

Plakal jsem, když jsem kličkoval mezi mrtvými těly. Pelennorská pole jimi byla poseta. Elfové a lidé, ležící bok po boku - těla bez duše, pach smrti ve vzduchu nad nimi. Skřetové. Obři. Stvoření, která jsem viděl poprvé v životě. Mrtví koně. Stmívalo se, ale já jsem se nevzdával. V krku mě píchaly tisíce jehliček, jak jsem opakovaně volal jeho jméno. Když jsem jej konečně našel, na malý okamžik se mi zatajil dech. Co bych dělal, kdyby byl můj Smíšek mrtvý? Byl bych taky mrtvý - tak jsem se rozhodnul už dávno. Věděl jsem to. Věděl jsem, že ho najdu a že ho už nikdy neopustím. Staral jsem se o něj tak, jak se on vždycky staral o mě.

Moje city ke Smíškovi byly den ode dne silnější, jestli to bylo vůbec možné. Když otevřel oči a věnoval mi úsměv, který patřil jenom a jenom mně, všechny vnitřnosti se mi zkroutily. To co jsem cítil, možná nebylo běžné, ale byl bych blázen, kdybych si myslel, že to není správné. Přesto se mi vždycky nahrnula krev do tváří při každém jeho nevinném doteku. Nemohl jsem mu odolat. Styděl jsem se za svoje myšlenky. Za každé ukradnuté políbení do jeho vlasů. Možná, že si toho často ani nevšimnul.

Vraceli jsme se zpátky do Kraje. Ačkoliv moje srdce mělo být o tolik lehčí, zdálo se, jako by mě i mého poníka pomalu stahovalo k zemi.

Po nějaké době se Smíšek začal chovat divně. Přepadla mě hrůzná myšlenka. On to ví. On to ví a nenávidí mě. Hnusím se mu. Už se mnou nechtěl spát v jedné posteli. Vždycky jsme sdíleli jednu postel, už jako úplně malí. Za tu dobu už mi začalo dělat problémy usnout, aniž bych cítil blízkost Smíškova těla. Aniž bych nechal jeho dlouhé štíhlé prsty kreslit nesmysly do mojí menší dlaně, než jsem konečně usnul. Trávil jsem noci přede dveřmi Smíškovy ložnice, příliš zbědovaný sám nad sebou, než abych šel spát do své postele. Doufal jsem, že zvuk jeho klidného oddychování mi pomůže, ale nic jsem neslyšel. Dřív se mi Smíšek přiznal, že v noci nemůže spát, protože ho bolí ruka, kterou bojoval s černým rytířem. Byl jsem nešťastný, že mě nechce nechat, abych mu pomohl.

Ptal jsem se Smíška, co se to s ním děje, ale on zarputile mlčel a odvracel ode mě tvář. A já věděl, že nic už nebude jako dřív. Že jsme se odcizili. A to mi nahrnulo slzy do očí. Bylo málo nocí, kdy jsem neusínal s pláčem, paže pevně obemknuté kolem polštáře. Musel jsem se něčeho držet; každou noc jsem mohl sklouznout za Palantírem do temnoty.

Nevěřil jsem, že by se po tom všem chtěl Smíšek koupat společně, ačkoliv jsme to tak vždycky dělali. Zaujal jsem tedy své obvyklé místo za dveřmi a poslouchal šplouchající vodu v jeho lázni. Zavřel jsem oči a představil si, jak krásně musí kapky vody vypadat na Smíškově bledé kůži. Nikdy jsem neviděl hobita, který by byl tak krásný jako Smíšek. V Kraji se vždycky říkalo, že Frodo je ten nejkrásnější. S jeho perfektní pletí, pronikavýma očima a vkusně tvarovanýma ušima byl opravdový jemnostpán. Všichni mladí hobiti chtěli být jako on. Já ne. Vzhlížel jsem ke Smíškovi. K jeho voňavým vlasům, které se na slunci uměly tak krásně třpytit, k jeho očím, o kterých se nikdy nedalo říct, jakou mají barvu. K jeho smíchu, který mi učaroval ze všeho nejvíc, protože mi připomínal domov. Zněl jako Brandivína. Jako šumění listí na Oslavovém stromě. Jako tisíce rachejtlí na Bilbově oslavě.

Naši poslední noc v Roklince jsem trávil přede dveřmi Smíškova pokoje, jako ostatně každou druhou noc. Bál jsem se jít spát. Bál jsem se jít dovnitř. A proto jsem zůstal trčet uprostřed. Zakousl jsem se do zeleného jablka, které jsem toho dne ukradl elfům ve spižírně. Bylo sladké a já přivřel oči pod vlivem té sladkosti. Náhlý vzlyk, který ke mně dolehl ze Smíškovy ložnice, mnou otřásl. Nakousnuté jablko se skutálelo na podlahu. Smíšek plakal a já nebyl s ním, abych ho objal, jako to nejlepší přátelé dělají. Než jsem se stihl vzpamatovat, ležel jsem vedle něj, své tělo pevně přitisknuté k jeho pod hřejivou pokrývkou. Když propletl naše prsty a zamumlal mi do ucha omluvu, cítil jsem, jak napětí uvnitř mého srdce povoluje. Nemohl jsem zabránit svým prstům jemně mapovat jeho obličej. Byl tak vyděšený a smutný. Šeptal jsem mu do ucha nesmysly tak dlouho, dokud jsem necítil, jak se jeho tělo uvolňuje. Dovolil jsem si jedno malé otření rtů o jeho čelo, než jsem svého Smíška nechal odejít do říše snů.

Když jsme se vrátili domů, na nějakou chvíli se do mě zase vrátil život. Vidět všechna známá místa, byť některá zcela zničená Sarumanovými lidmi, mě naplňovala tím druhem něhy, který jsem už dlouhou dobu nepocítil. Na chvíli mi dávala zapomenout bolesti hluboko v mém srdci. Společně se Smíškem se nám podařilo vyčistit zbytek Kraje. Jenže už to nebylo jako dřív. Tolikrát jsem si přál všechno hodit za hlavu, skočit Smíškovi kolem krku a jednoduše ho přinutit, aby mě miloval. Ale nic nebylo tak snadné. Nikdy. Nechtěl jsem ztratit nejlepšího přítele. Nedokázal jsem snést pomyšlení na to, že by mě Smíšek nenáviděl. Všechno bylo jinak, ale stále bolestně stejné, jako to bylo, než jsme opustili Kraj.

To, jak jsem se na něj díval. To jak se na mě díval on, když si myslel, že se nedívám. Ty pohledy zůstaly. Jen teď byly plné bolesti.

And it's whispered that soon,

if we all call the tune,

then the piper will lead us to reason.

And a new day will dawn,

for those who stand long

and the forests will echo with laughter.

-

(Led Zeppelin; Stairway to Heaven)