Domov

"Jak to dopadlo se Smíškem a Pipinem." Tak tuto závěrečnou povídku uvedla autorka.

Vyústění celé "trilogie" a jedna z, pro mittalamar, nejvýznamnějších povídek. Tady jsme se totiž dozvěděli, že existuje nějaká Estella i když jsme původně měly za to, že je to jen autorčina vyprovozovaná postava.

Přejeme příjemné počtení!

---

Každý hobit tak nějak silně tíhnul ke Kraji. Nebyla to jen obvyklá něha, která prostě patří ke každému stvoření - protože každý si hluboko v srdci uchovává vzpomínku na domov, ať už je kdekoliv. U hobitů to však bylo, je, a vždy bude jiné. Pořád tu bylo to neviditelné spojení mezi Krajem a jejich životy. Mezi listy Oslavového stromu šelestícími ve větru a tlukotu jejich srdcí. Vše, co si však průměrný hobit přál, bylo kypřit zahrádku, pořádat oslavy a vařit dobré pivo; tohle vysvětlení by pro ně bylo moc složité.

Kromě Froda, který si svoje spojení s domovem uvědomoval každou minutou, co ho prsten stahoval k zemi. Pokaždé, když se podíval do slábnoucího slunce, a vybavil si, jak zářivé byly jeho paprsky zpátky v Hobitíně. Pokaždé, když se lekl černých stínů ve hvozdech, a vybavil si, jak sladce vonělo jedlové jehličí na březích Brandyvíny.

Sam si své spojení s Krajem našel velmi brzy po odchodu. Když udělal svůj první krok vstříc neznámým končinám a ucítil to nepříjemné zachvění v žaludku. Později mu došlo, že už tehdy se mu stýskalo po domově. Stýskalo se mu po Kmotrově jablečném sadu, po záhonu mrkve, na který mu chodil Smíšek, a myslel si, že o tom neví. O Růže Chaloupkové s pentlemi ve vlasech. Po tom, jak za deště voněla dlážděná cesta ke Dnu Pytle.

Pipina se Smíškem stesk po Kraji zranil možná nejvíc ze všech, ačkoliv si to uvědomili nejpozději. Protože teprve když se museli rozdělit, spojení s domovem najednou zmizelo, a oni se jej od té doby marně snažili získat zpět.

~*~

Pipin měl pocit, že by se klidně mohl rozplakat štěstím, když se znovu opřel o jeden ze stromů na kraji Bralovského lesa a nacpal si dýmku. Bylo to už celý měsíc, co se vrátili do Kraje, a plakat štěstím by mohl každý den. Neomrzelo by ho to. Všechno bylo najednou o tolik zelenější a zářivější (ačkoliv byl chladný podzim) až měl mladý hobit pocit, že oslepne. Mohl by klidně přiložit ucho k mechové podušce pod jeho nohama, a přísahat, že slyší Kraj, jak k němu mluví. Ducha Kraje. Pipin miloval Kraj, protože až v něm se znovu cítil sám sebou. Chvíli jen tak seděl a vychutnával si ten pocit, když se jedno z jeho světlehnědých obočí nakrabatilo. Něco nebylo tak úplně v pořádku. Znovu si potáhl z dýmky a zavřel oči. Sáhl do koutku svojí mysli a po delší době ucítil tu bolest na prsou. Bylo to, jako kdyby už na ni byl zvyklý. Byla to stará bolest a stará myšlenka. Byl to Smíšek.

Po většinu času, který Pipin trávil pendlováním mezi většími osadami Kraje, se mu dařilo na bratrance nemyslet. Stejně tak se mu dařilo odmlouvat svému otci, který jej pomalu ale jistě tlačil do ženění. Měl se, jako jediný syn starého Brala, stát vladykou, což mu připadalo nesmírně směšné. I sám otec o něm říkal, že nikdy nevyroste.

Byl dítě v těle vzrostlejšího hobita a nijak si nestěžoval. Pořád se na svém poníkovi proháněl Krajem stejně divoce jako před Prstenem. Pořád kradl zelená jablka z Kmotrova sadu stejně jako před Prstenem a pořád sám sebe dostával do větších a větších šlamastik, díky kterým byl potom známý nejen v Bralově. Byl to pořád Pipin - ačkoliv ne, už to nebyl ten stejný Pipin, který tenkrát opustil Kraj. Po nocích stále honil nedosažitelný Palantír. Někdy, když zavřel oči, vídal velké oko bez víčka ověnčené plameny. Jeho písničky se změnily. Byly teď hloubavější a v melodiích byli slyšet elfové a lidé, kteří zpívali spolu s ním. Ale hlavně už neměl svého Smíška.

A to byl důvod, proč se Pipin nemohl dostatečně radovat z Kraje. Pipin miloval Kraj. Pipin miloval Smíška. Smíšek byl jeho Kraj.

Pipin se znovu zamračil. Potom uhasil fajfku, strčil si ji do kapsy, a odběhl pro poníka.

~*~

Smíšek vzdychl, když se ráno probudil. Rozhlédl se ve své tmavé ložnici a znovu vzdychl. Byla mu zima, protože přicházel podzim, a nebylo to zrovna tak, že by pro něj hned někdo rozdělal oheň, jako doma v Rádovsku. Byl tu sám. Sám ve svém malém domečku na břehu Brandyvíny (vždycky, jako ostatně většina Brandorádů, preferoval domeček před norou). Tak jak chtěl. Přesně tak. Měl, co chtěl a měl být šťastný - ačkoliv. Ačkoliv-- tu stále byly zakázané obrázky v jeho hlavě. Kdyby už tak neměl obličej celý zarudlý od mrazu, určitě by zčervenal. Zavrtěl se pod peřinou, aby se ujistil, že zakrývá všechny části jeho těla. Byla mu taková zima, až měl pocit, že mu snad odpadne nos. Pomyslel si, jaké má štěstí, že ho nemá špičatý jako Pipin (což ho samozřejmě přivedlo k myšlenkám na další části jeho oblíbeného hobita).

Smíšek se zamračil. Tohle nebyla doba (a ta nebyla nikdy), kdy by chtěl myslet na Pipina. Už to bylo téměř měsíc a sotva spolu promluvili. Smíšek se divil, že po něm Pipin nepátrá. Jenže v podstatě to bylo dobře, ne? Proč by za ním měl Pipin vlastně jezdit? Rozhodně neměl žádný důvod. Teda aspoň ne po tom, jak se k němu Smíšek poslední dobou choval. Po té velké oslavě u Zeleného draka upadl do chmurné nálady. Vlastně to nebyl ani tak smutek, jako vztek. V noci se mu ještě pořád zdávalo o černém rytíři a po městě potom chodil s temnými kruhy pod očima. Odmítal si přiznat, že jedině s Pipovým hřejivým tělem přišpendleným k jeho, by se cítil znovu bezpečně. Hrubě zatlačoval do koutku mysli pocity, které k mladšímu bratranci choval, a snažil se flirtovat s různými hobitkami. Samozřejmě, že všechno skončilo katastrofou. Nakonec přestal s Pipinem mluvit úplně. Pipovy zelené oči byly rozšířené nepochopením, když se k němu Smíšek obracel zády, předstíraje, že jej nezajímá. Bolelo to. Bolelo to strašně moc, jenže Smíšek musel být sobecký. Musel odejít někam pryč, aby si všechno urovnal v hlavě. Brandyvína byla pro Brandoráda to pravé. Bylo to, jako by k němu řeka mluvila. Až na to, že mu zatím nijak neporadila.

Nakonec se Smíšek překonal natolik, že se mu podařilo ze sebe odvalit peřinu a posadit se na posteli. Téměř okamžitě mu na obou lýtkách naskočila husí kůže. Vrhnul se ke krbu a zkřehlými rty se snažil rozfoukat uhlíky, které, jak doufal, byly ještě od večera trochu žhavé. Nakonec se vítězoslavně vztyčil s konvicí v ruce, když chytilo první polínko a po ložnici se začalo rozlévat příjemné teplo. V duchu proklínaje svou hloupost, že si raději místo domku nepořídil noru, která by byla na zimu rozhodně praktičtější, si kolem krku omotal šálu a jen tak v noční košili vyběhl k řece, aby si nabral vodu na čaj. Ani nepřemýšlel nad tím, jak směšně musí vypadat. To byl taky jeden z důvodů, proč málem přepadl do vody, když za jeho zády někdo vyprskl smíchy.

Peregrin Bral stál vedle svého poníka a dýchal si na zkřehlé dlaně (Smíšek si i přes svůj šok v duchu pomyslel, že kdyby si Pipin někdy nezapomněl rukavice, musel by nejspíš opravdu skočit do řeky). Každopádně Smíšek byl v šoku, a proto taky zůstal stát s otevřenou pusou, konvici napůl cesty k vodní hladině. Pipin se ještě smál a i na takovou dálku byly vidět ty drobné jiskřičky v jeho zelených očích. Ty, co Smíšek tolik miloval. Nakonec se vzpamatoval natolik, aby konečně nabral tu zatracenou vodu, a pospíšil si zpátky ke dveřím. Pipin se už nesmál, jen se rozpačitě usmíval. Na sobě měl elfský plášť a svoji zelenou šálu. Podzimní vítr si lehce pohrával s jeho skořicovými vlasy. Smíšek si v tu chvíli nemohl vzpomenout na nic krásnějšího, co by za dlouhou dobu (a pokud vůbec) viděl. Jeho žaludek udělal kotrmelec a Smíšek se zamračil.

"Hoj, Pipe," utrousil, když si otevíral dveře. "Co tady chceš?" Možná to bylo tím chladem, že jeho hlas zněl tak ledově. Pipin se taky zamračil a pokrčil rameny.

"Smíšku."

To bylo vše, čeho byl schopen. Chvíli to trvalo, než se znovu nadechl. "Pustíš mě dál? Potřebuju s tebou mluvit." Něco naléhavého v Pipinových očích Smíška nakonec obměkčilo.

Uvnitř byla tma a téměř stejná zima jako venku. Proto se Smíšek navzdory svědomí burácejícím v jeho hlavě rozhodl vzít Pipina do ložnice, která už byla díky krbu hezky vyhřátá. Netoužil potom, aby Pipin dostal rýmu. Opatrně pověsil konvici nad plápolající plamínky a posadil se na postel.

"Tak co chceš?" zvedl obočí a pokoušel se zastavit třes svých rukou. Pipin v koutě místnosti vzdychl.

"Jenom mě zajímalo, co se s tebou stalo, Smíšku," pokrčil rameny a opřel se o stěnu. "Stýská se mi po tobě, a vím, že to víš." Jeho hlas zněl téměř jako kňourání. Dlabal díry do Smíškova srdce. Smíšek zakroutil hlavou.

"Nic, Pipe. Nic se se mnou nestalo. Jenom teď chci být sám, to je všechno."

"Ale proč?" Pipin zvýšil hlas. "Chováš se divně. Jako kdybys přes to všechno musel jít sám. Zajímalo tě někdy, jak se asi má Sam? Nebo ti je jedno, že Růža čeká děťátko? Divil by ses, kdybych ti řekl, že Frodo se nám ztrácí před očima? Už nemůžu předstírat, že jsem dva hobiti v jednom, Smíšku. Mně už totiž taky dochází smích. Není to jednoduchý, víš?" Pipin si přikryl obličej svými malými dlaněmi a chvíli to vypadalo, že pláče. Za chvíli se však znovu podíval Smíškovi do očí a uvnitř těch jeho nebyly slzy. Jenom něha. Taková něha, že byl Smíšek rád, že sedí na posteli, protože se jeho nohy proměnily v rosol.

"Proč to nechceš nikomu říct, Smíšku? Nejsem snad tvůj nejlepší přítel? Nejsem snad tvůj Pipin? Proč už se mnou nechceš mluvit? Co je s tebou?" Pipin si dřepl před třesoucího se Smíška, který se marně snažil dívat jinam, a opatrně chytil jeho studené ruce do svých.

"Já ale nechci nic říkat tobě," zavrtěl Smíšek nešťastně hlavou. Než se stačil vzpamatovat, teplé ruce byly pryč, a Smíšek si uvědomil, že mladší hobit je na cestě ke dveřím s chladným "tak dobře" na rtech. Smíšek chvíli seděl v šoku. Tohle nechtěl. Nechtěl, aby jej jeho Pip nenáviděl. Ne, proto, že jej snad nemá rád! Stokrát lepší by bylo, kdyby jej Pipin nenáviděl proto, že k němu něco cítí. Jenže jak mohl něco takového kamarádovi říct? Jak mu mohl říct, že když k němu mluví, cítí se zase doma? Jak by mu mohl jen tak říct, že když drží jeho ruce ve svých, cítí se zase celý? Jak by mu mohl říct, že jej miluje, aniž by nakonec stejně zůstal sám a zlomený?

Smíšek vzdychl a tryskem vyrazil z ložnice. Naštěstí Pipin ještě neodjel. Zrovna nasedal na poníka.

"Pipe, počkej. Já jsem to tak nemyslel. Tak- jsem to nechtěl říct." Pipin se na něj podíval se smutkem v očích.

"Smíšku. Jenže mně přišlo, že přesně víš, co říct. To je to. Prostě už nejsem tvůj kamarád. Pojedu zpátky domů."

"Nejezdi," prohlásil Smíšek bez dechu. "Promiň mi to. Nemyslel jsem to tak. Nezlob se na mě. Zlobíš se?" Po Pipinově tváři se rozlil úsměv, když sklouzával z poníka zpátky na zem. "Občas se chováš hůř než já, Smíšku."

Zpátky v ložnici si Smíšek připadal ještě nervóznější než předtím.

"Tak mluv," Pipin netrpělivě přešlápl.

"Já... jsem zamilovaný," vybafl konečně Smíšek, a znovu ucítil, jak se mu do obličeje valí krev. Pipin se na moment zatvářil zaraženě.

"Tak to je ono," protáhl nakonec s vědoucím výrazem. "A ona tě nechce, viď? Poslyš Smíšku, na zlomené srdce je nejlepší pivo. Ne zašít se v nějaké chaloupce na muří nožce v hlubokém lese a očekávat, že to nějak přejde. A vůbec... Kdo to je?" Smíšek zavrtěl hlavou.

"No ta-a-a-k, Smíšku. Já myslel, že jsme nejlepší kamarádi. Můj Smíšku, řekni mi, kdo to je. Estella? Viď, že je to Estella? Ale nevšiml jsem si, že by o tebe nestála. Vlastně... která hobitka by nestála o tak hezkého a dobře situovaného hobita?" ušklíbl se. "No tak, řekni. Která to je?"

"Ne," zavrtěl Smíšek znovu hlavou. Napůl si připadal jako umíněné dítě, nebo jako když odmítal mamince říct, kdo snědl ze spižírny všechnu mrkev. Jenže tohle bylo něco jiného. A navíc skutečnost, že ho Pipin nazval 'hezkým', což od něj nikdy předtím neslyšel, mu v žaludku tvořila bublinky štěstí. Než stačil Smíšek dokončit svůj vnitřní monolog, něco ho silně udeřilo do zad a podkoplo mu nohy tak prudce, až neudržel balanc a padl na zem obličejem dolů, jednu ruku zkroucenou za zády čísi jinou rukou. Hlavou mu proletěla myšlenka, jak moc Pipin zesílil od té doby, kdy se naposledy z legrace prali. Až na to, že tohle nebyla tak docela legrace.

"Pipe, pusť mě."

"Nene. Až mi řekneš, která hobitka to je!"

"Pipine, ty zpropadenej malej červe z Bralova, pusť mě, nebo já..."

"No taaak, Smíšku, řekni mi, kdo to je!"

"Ne!"

"Smíšku-u-u!"

"Ne! Pipe, pusť mě, nebo přísahám, že ti-"

"Řekni to!"

"Ne!"

"Kdo je to!"

"Hloupej Brale!"

"Kdo je to!" V tu chvíli se Smíškova netrpělivost, frustrace z posledních dní a nesnesitelná bolest v levé paži spojily dohromady, a donutily jeho rty vybafnout jedinou věc.

"Seš to ty, Pipe! Ty! Spokojený?"

Najednou byla jeho ruka volná. Smíšek posbíral zbytky svojí důstojnosti a tiše se zvedl do sedu. Přinutil se podívat na Pipina, který klečel vedle něj, zelené oči doširoka otevřené. Smíšek zatoužil utéct. Schovat se někam hodně daleko. Vzít nohy na ramena a zastavit se až na kraji světa - klidně až v Mordoru (kdyby ještě stál), který oproti tomu vypadal jako procházka růžovým sadem.

"Ale ty-ty nejsi, no..." vyblekotal Pipin s obtížemi.

"Nejsem!" zamračil se Smíšek. "Teda... Já... jestli ti je to nepříjemný, můžeš jít klidně domů. Já..ehm, jdu... měl bych...ehm. Ten čaj..." a pak ztratil nit. Připadal si jako úplný blázen. Seděl tu na zemi v noční košili a šále a vyznával lásku svému bratranci, který (na což je třeba poukázat) nebyl hobitka. Vzdychl, a začal se zvedat na nohy. Měl pocit, že se musí červenat až na palcích u nohou. Než se však stačil narovnat, už podruhé za ráno ho Pipinova ruka přišpendlila k zemi.

"Au, Pipe! Co děláš?" vydechl Smíšek celý šokovaný, když Pipin dosedl na zem vedle něj a uchopil jeho obličej do svých malých dlaní.

"Smíšku," zašeptal, a na jeho rtech se pomalu rozlil úsměv. "Copak tebe nikdy nenapadlo, že bych na tom mohl být stejně? Nikdy jsi necítil, jak moc mi chybíš, když nejsi se mnou? Vlastně, jak bys mohl, když v tu chvíli nejsi se mnou, že-"

Tentokrát to byl Smíšek, který se rozhodl jednat. Odstrčil Pipinovy ruce od svého obličeje a přitiskl své rty na jeho. Celá ložnice se rázem proměnila v rozmazaný svět bláznivých barev. Hejno motýlků ve Smíškově břiše poletovalo jako šílené. Vší silou vdechoval Pipinovu vůni, snaže se vtisknout si ji do paměti. Zelená jablka. Podzimní vítr. Brandyvína. Usmál se do toho neuvěřitelně sladkého polibku a zapletl prsty do Pipových vlasů. Pipin odpověděl jemným zamručením, které rozechvělo Smíškovu kůži až do špiček prstů. Netušil, jak dlouho takhle seděli, omámení jeden druhým. Smíšek si ani nevšiml, že mu na holých nohou a rukou znovu vyskákala husí kůže. Jak by taky mohl, když měl Pipovy sálající ruce na svých zádech a jejich sdílený dech zahříval jeho obličej.

Na malý okamžik přerušil polibek, aby mohl nabrat nový vzduch do plic, a s jemným úsměvem pohleděl do očí svého nejmilovanějšího hobita.

"Nastydneme," prohlásil tiše a zvedl ukazováček, aby jemně pohladil Pipina po nose. Na rtech mladšího hobita se objevil hravý úsměv, než se pomalu sklonil. Jeho sálající rty se dotkly Smíškova ucha.

"Můj Smíšek. Vždycky tak praktický." Vzájemně si pomohli na nohy a ještě v polo objetí se přesunuli do Smíškovy již vychladlé postele.

~*~

Peřina se naštěstí brzy zahřála díky teplu vycházejícímu z těl dvou malých hobitů přitisknutých k sobě. Pipin ani Smíšek toho moc nenamluvili, což na ně bylo poněkud neobvyklé. Ale pokud se o nich dvou kdy v Kraji říkalo, že si rozuměli beze slov, právě teď byla ta chvíle.

Pipinovy ruce byly pevně obemknuté kolem Smíškova pasu, jednou dlaní jemně přejížděl po bratrancových zádech. Smíšek zabořil obličej do Pipinových vlasů a nechal se jimi šimrat v nose a na očních víčkách. Jednou rukou objímal Pipina kolem krku a druhou se něžně dotýkal jeho boků. Jejich nohy byly pod dekou zaklesnuté do sebe a "hobití vyboulenina" se pravidelně zvedala a klesala, jak oba dva upadali do sladkého spánku. Těsně před tím, než Pipin šťastně usnul, se na okamžik jemně vymanil ze Smíškova objetí, aby se na něj mohl naposledy podívat.

"Sossedějemm?" zamručel Smíšek z polospánku.

"Nic, jenom jsem se chtěl podívat na svůj Kraj," usmál se Pipin a věnoval bratranci něžný polibek na tvář.

"Ahaghmmm..." odpověděl Smíšek, který už vlastně nevnímal, protože poprvé za neskutečně dlouhou dobu byl doma. Oba byli. Usínal šťastný a v bezpečí.

~ * ~

If there's a bustle in your hedgerow,

don't be alarmed now,

it's just a spring clean for the may queen.

Yes, there are two paths you can go by,

but in the long run,

there's still time to change the road you're on.

And it makes me wonder.

(Led Zeppelin; Stairway to Heaven)