"Je mi to líto. Že se tohohle všeho budu muset vzdát," řekla nahlas.
"Každý se musíme vzdát toho, co je nám blízké. Každý den, každou hodinu," odpověděl jí elf. "A někdy se musíme vzdát jednoho, abychom získali druhé. A občas," nepatrně zvýšil hlas, "se musíme vzdát toho, co milujeme a na čem nám záleží proto, abychom se vyvarovali velké bolesti. Protože setrvávat v minulosti a vzpomínkách a neměnit se když svět kolem nás uhání dopředu, to může být to největší prokletí ze všeho."
A mně je to také líto, ale události posledních několika měsíců mě nenechávájí na pochybách, že nastal čas odejít. Odcházím z blogu, který jsem založila a mnoho let vedla. Odcházím ze skoro všeho spjatého se Středozemí, v čem jsem pět let žila. Končím se svými projekty i články. Nastal čas dát tu energii jinam. Vést dál blog i další věci mě už příliš poutá a váže. A já musím jít dál. Tak nějak jsem "konečně vyhořela" jak to shrnula Aredhel. Moc dlouho jsem byla herec a režisér, moc dlouho jsem dělala věci pro ostatní. Teď chci být divák, hráč.
Čím více jsem o tom přemýšlela, tím spíše mi přijde, že to, co mi tento svět tolik let dával, byla především síla jít dál v reálném životě. Neutíkala jsem. Čerpala jsem odvahu. A tu jsem teď našla jinde. Středozem a zejména aktivní tvorba se mi začaly vzdalovat a přijde mi lepší odejít dřív, než pomalu ale jistě uvadat. Ten svět neodchází z mého života úplně, na to tam byl moc dlouho. Ale mé vnímání Středozemě se mění a já už nechci psát články a dělat výzkumy. Chci se v rámci Ardy zabývat jinými věcmi, jiným chápáním. Je to prostě další fáze vývoje člověka.
Pokusila jsem se vytvořit místo pro ty, kdo hledali to, co já - sílu jít dál. Místo pro všechny, kdo potřebují čerpat odvahu a naději jinde než v reálném světě. Kdo potřebují kamarády a příběhy. A doufám, že se mi to podařilo. I kdybych jen jednomu jedinému člověku ukázala cestu, pootevřela dveře a vnesla do tmy paprsek světla, stálo mi to za to. A díky komentářům vím, že ten člověk nebyl jen jeden, bylo jich mnoho. A to je to nejlepší, co se vůbec mohlo stát, to, proč jsem to dělala, proč jsem i přes mnoho nepříznivých období pokračovala.
Děkuji Vám všem, kdo jste tu byli. Kdo jsme mi byli radostí a oporou, kdo jste četli a komentovali mé články, kdo jste mi dávali rady a já se i díky Vám mohla posunout dál.
Nebojte, nestalo se nic tragického. Vlastně jsem teď šťastnější, než kdy dřív. Jen prostě cítím, že přišly nové věci, kvůli nimž musím částečně opustit staré, stáhnout se do pozice diváka (nebudu sem psát více, pokud by to někoho jo zajímalo, nechť mi napíše soukromě).
Neříkám sbohem, říkám dobrou noc. Stahuji se, pozoruji. Blog nekončí, povedou ho dál Polly, Pomněnka a Tani. Teď to leží na nich a záleží jen na jejich úsudku, kam se bude blog dále posunovat a zda vydrží. Já se stahuji do ústraní. Budu vydávat články, možná. Ale už to nebudu vést, nebudu se starat o pravidelný přísun článků, nebudu to mentorovat, nebudu kontrolovat. Možná se ještě vrátím, uvidím. Ale teď, v tomto okamžiku zde má cesta končí.
Společenství Mittalmar neopouštím, nijak a nikdy. Jste pro mě ti nejdůležitější, vás se nevzdám. Quentaro opouštím. Pokud se najde někdo, kdo ho bude chtít dále provozovat, může. Vzdávám se i vedení Koutku Roklinka, který tento rok bude dělán společným úsilím mnohých, přičemž já budu jen jeden z článků řetězu. Semenáček si nechám, po rozmluvě s ostatními soudím, že je důležité, abych tam zůstala.
Zbylo pár slibů, které ještě musím splnit, proto toto není poslední můj článek, který tu v horizontu měsíců (či týdnů) vyjde. Ale já ho jako poslední vnímám. Je to mé rozloučení, rozloučení s Vámi. A i proto sem na blog nakonec dám to, čím to vlastně celé začalo. Povídky. Útržky a střípky rozepsaných, nedokončených povídek. Možná je někdy dodělám, kdo ví. Ale možná také zůstanou navždy v této podobě. Stejně jako má cesta zde, na blogu Mittalmar.
S láskou,
Irith
1. Pracovní název - Byl to zvláštní pocit
Natáhl se a ucítil dotek druhého. Dotek byl chladivý, jemný. Úplně jiný než ten jeho, spalující a zářivý.
Neviděl, nemohl vidět, ale kdyby tehdy měl tělo, věděl by, že druhý hledí tázavě.
"Kdo jsi?" otázka byla spíše tušená.
"Melkor," odpověděl slovem, které se mu náhle ukázalo v srdci.
"A ty jsi Manwe," pokračoval, sám zaražen tím, co řekl.
A pak bylo ticho. Jejich duše se opatrně dotýkaly a proplétaly a oni mlčeli. Ale mlčeli společně.
Najednou prvý ucítil v srdci pokyn, stejně tušený a neskutečný jako předtím. Otevřel ústa, která neměl a začal zpívat hlasem, který neznal. A zpíval. O planoucím ohni myšlenky, která se zrodí v čin. Druhý ho zvolna začal doplňovat, pěl o víře, na které stojí svět.
***
"Pojď se mnou. Poletíme. Už dlouho jsme neletěli. Tvé plány počkají," naléhal Eonwe, ale Mairon je potřásl hlavou.
"Na tohle vážně nemám čas, musím to dodělat, musím…," otočil se, aby se vrátil zpátky, ale to neměl dělat. V mžiku se ocitl na zemi, ruce přišpendlené nad hlavou a cítil váhu druhého, jak ho tiskne dolů.
V mrknutí oka změnil podobu, ale druhý ho bez zaváhání následoval. Had se vysmekl ze sevření, ale to ho už uchopila do spárů poštolka. Kocour se vzepjal a strhl dravce k zemi, ale ten už znovu změnil podobu. Orel bojoval s velkým vlkodavem, až vzduch kolem nich vibroval a pak se najednou Mairon ocitl odhozený na trávě, bratr se tyčil nad ním a nohou mu klečel na hrudi.
A tmavovlasý se začal smát. Bylo to tak náhlé a nečekané, až Eonwe odstoupil. Mairon se otřásal smíchem a pozoroval zelenkavé jiskřičky v bratrových očích.
Eonwe k němu natáhl ruku a pomohl mu vstát.
"Dnes jsem mohl vytvořit velké věci, kdybys mne nevyrušil," prohlásil nakonec Mairon a natáhl ruku. Na dlani mu spočívala kovová hračka, která příjemně hřála vnitřním ohněm. Věc ze všeho nejvíce připomínala ještěrku, stočenou ve skulině pod kamenem.
"Mohl by pomáhat mnohým," promluvil Mairon, když na něj bratr tázavě pohlédl. "Auleho věčný oheň ukrytý v železném zvířeti, v krásném stroji."
Eonwe pomalu přikývl a pak bratrovu ruku přikryl svojí. Chvíli se nic nedělo a pak Mairon zalapal po dechu. Z maličkých zad strojku se vytáhla železná křídla, která párkrát zkusmo zamávala, a pak hračka s tichým bzučením vzlétla.
Mairon se okouzleně ohlédl na věc, která mu kroužila kolem hlavy, blyštěla se na slunci a vyfukovala malé obláčky kouře. Pohlédl na bratra, který se jen usmál, sevřel mu rameno a obrátil tvář k nebi a k malému mechanickému tvoru.
***
Natočil krystal proti světlu a sledoval hru barev, která se v něm odrážela. Pak uchopil sklenici a přelil tekutiny do křišťálové mísy, v jejímž středu se skvěl jiný, modrý květ krystalu. Když látka, kterou dlouho předtím s velkou pečlivostí vyráběl, dospěla až ke krystalu, ozvalo se zasyčení. A miska se roztříštila v myriádách střepů.
Zavyl a složil hlavu do dlaní. Nešlo to. Pořád. Proč? Seděl v temném zadumání a pak náhle uchopil kladivo a položil krystal na stůl. Chtěl udeřit, když ho zastavil jasný hlas.
"Nedělej to!"
Srdcem mu problesklo vidění a on zaváhal. Otočil se, i když věděl, že nikoho nespatří, ne očima.
Cítil jen jakousi sílu, známou sílu, která, nemohl to říct jinak, stála ve dveřích a pozorovala ho. Netrpělivě mávnul rukou a vzápětí viděl, jak se prázdné místo zaplnilo bílým kouřem, ze kterého posléze vystoupila postava Prvorozeného.
Povzdechl si, když postřehl podobu svého protějšku. Bylo zajímavé, že ač Olorin měnil podoby často a vybíral si různé tváře, šedé oči a až po pás dlouhé, čistě bílé vlasy vždy zůstávaly. Cítil, jak k němu postava došla a vzápětí mu kladivo vyklouzlo z ruky.
Šedé oči vyhledaly jeho pohled a Curumo naslouchal.
"Jsi si tím jist?" řekl nakonec beze slov.
Olorin s úsměvem zavrtěl hlavou. "Ne. Ale je nemoudré rozbíjet celek jen proto, abychom zjistili, jak funguje."
Opatrně přistoupil, pozvedl krystal a zvedl ho ke světlu. Nejkrásnější kámen, který kdy bude uchovávat srdce hory.
2. Pracovní název - Númenor
Kdo by mohl vzdorovat moci Mužů z Moře? Kdo by se i jen opovážil postavit se neporazitelné armádě největšího z lidských králů? Nikdo, věděl, že nikdo.
Ar-Pharazon Zlatý, největší mezi lidmi, shlédl z pahorku na svou obrovitou armádu. Bylo jich tolik. Jako květiny na louce, na obrovité rozkvetlé louce. Stany zlaté, stříbrné, modré, zelené a nachové, každý v barvě jednoho kraje, jedné provincie Ostrova Hvězdy. Modrá za mrazivý Forostar, žlutá byla pole Orrostaru, Hyarrostar, kraj stromů měl ve znaku zelenou, nachová byla barva vinic přívětivého Hyarnustaru, stříbrnou pak nesl hrdý Andustar. A zlatá, zlatá byla barva královského Mittalmaru a samotného krále. Pět barev se jako mocná ramena rozpínala do pěti stran, stejně jako na jejich domovině, na mocné Andúně. A uprostřed, na vysokém pahorku, v samém středu zlatého Mittalmaru se tyčil Ar-Pharazonův vyřezávaný trůn. Celý pozlacený a v jasném světle se přímo nebesky blyštící.
"Kdo by se mi odvážil postavit?" řekl král nahlas.
***
Temný přízrak si žhnoucí kroužek převzal a ztratil se ve stínech. Sál Barad-dur potemněl, když Gorthaur pomalu scházel ze schodů, vedoucích k jeho trůnu.
Jakou podobu by měl vybrat?
Zavřel oči. Jeho postava se pomalu začala zmenšovat a měnit. Stávala se menší a štíhlejší. Ale opravdu pomalu, pomaličku, jako by jeho tělo bojovalo s vlastním bytím. Hlavou se mu mihlo znepokojení. Co se to děje? Nebylo to tak dávno, kdy měnil podoby, jak ho jen napadlo. Ale byla pravda, že od smrti toho elfího kováře jako by mu v tom vždy něco zabránilo. Myslel si, že jde jen o náhodu. Nebo se mýlil a bylo to nějaké spiknutí, elfí kouzla? Ne, potřásl hlavou. Nic, co mohli udělat ti slabí elfové, by mu nikdy nemohlo ani zdánlivě ublížit. Tak co to značí? Zvedl ruce do výšky a konečně i ony změnily podobu. Zjemněly a kůže na nich byla alabastrově bílá. Dlouhé, štíhlé prsty se ladně obtočily kolem rukojeti stříbrné dýky. I jeho tvář začala měnit podobu. Kosti a svaly se přeskupovaly a měnily přímo mučivě pomalu. Lícní kosti se staly výraznějšími, tvář byla užší a bledší. Vlasy se začaly prodlužovat a mezi smolně černou se vkrádaly rudé prameny. Rozpuštěné vlasy, dlouhé až do pasu nakonec obemknula jednoduchá, stříbrná čelenka. I oblečení se změnilo. To tam bylo černé kovové brnění. Zbyla jednoduše střižená bílá košile, černé kalhoty a plášť. Byl bosý. Oči pod zavřenými víčky se naposledy zazmítaly, jako by Gorthaur prodělával nějaký bolestivý souboj. A pak oči otevřel. Rudý kruh kolem zorniček pomalu mizel a nahrazovala ho temná modř. Gorthaur se elegantně otočil. Byl spokojen.
***
Pharazon svíral Sauronovu bradu mezi prsty a nedovolil mu znovu sklopit pohled. "Teď," zasyčel. "Přísahej na svůj meč!"
"Já nemám meč. Nejsem bojovník."
Pharazon se zasmál. Výsměch z jeho hlasu jen čišel. "A co teda jsi, pane lidí?"
Modré oči se do něj intenzivně zabodly. A Pharazon najednou dostal znepokojivý pocit, že se nedívají na něj, ale někam jinam, daleko.
"Já jsem kněz… Můj pane," řekl Sauron tak tiše, že to zaslechl jen král.
***
Moře přestalo běsnit, vlny jen trochu důrazněji narážely do kamenů, pokrytých zelenými řasami. Sauron lehce zasténal, košili měl na několika místech roztrhanou na cáry, ale jinak byl nezraněný. Látka se mu lepila k tělu. Postavil se. V tu chvíli konečně zaregistroval postavu, stojící kousek od něj. Dívka, stála na samém okraji skály, kotníky jí líně omývala voda a dívka se pohupovala do rytmu. Byla úplně nahá, ale křivky těla halily její vlasy, které v předlouhých hnědých loknách spadaly až do vody. Stála zády k němu, rukou si zakrývala oči a dívala se na moře.
Dívka se otočila a pohlédla na něj. A Sauronova tvář se roztáhla v úsměvu. Širokém, okouzlujícím. Modré oči zajiskřily, když se jí lehce poklonil.
"Jaké potěšení z našeho setkání, paní Uinen," řekl.
Její zelené oči ve tvaru mandlí se do něj zabodly a dívka udělala krok blíž k němu. Konečky jejích dlouhých vlasů se stále smáčely ve vodě.
"Saurone," zasyčela. "Znovu se setkáváme."
Usmál se na ni.
"Vím, co máš v plánu, " řekla a její hlas řezal. "A to se ti nepovede. Elena je pod mou ochranou."
"Ještě pořád? I když vás odvrhli?" naklonil hlavu ke straně.
Dívce se zachvěly řasy rozhořčením. "Tohle je varování, Saurone. Númenor je můj. Nenechám tě, abys je zničil. Nad Elenou držím ochrannou ruku já, nedovolím ti to."
3. Pracovní název - Trojice
"Sauronovy rty se dotkly elfova ucha, když znovu promluvil. "Budeš moci získat ženu, po které toužíš," zašeptal nakonec a odtáhl se. S jemným úsměvem se díval, jak jeho oběť visí ve svých poutech.
"No, Celebrimbore, co říkáš? Není to dostatečná cena? Zlatovlasá elfí paní za tak nicotnou informaci? A já tu moc mám, příteli. Já ano," prsty znovu ulpěly na elfově tváři. Ten sotva našel sílu promluvit, natož vytrhnout se. Teď však začal pomalu zvedat hlavu, až si opět hleděli do očí. Vzápětí se Celebrimborovy rty roztáhly v širokém úsměvu. V hlasu mu zněl posměch.
"Máš špatného Prvorozeného, Saurone. Nejsem Maeglin Gondolinský, abych zradil svůj lid kvůli vdané ženě," řekl a z hlasu mu odkapával posměch.
Ruka na jeho tváři zesílila stisk a přesunula se k hrdlu. Prvorozený se začal dusit. Kůže, tam kde ho Sauron svíral, se mu začala pálit a škvařit. Byl cítit puch spáleného masa.
"Hlupáku! Já ti nemusím nabízet nic, vůbec nic. Donutím tě, mi to říct po dobrém nebo po zlém, jak budeš chtít. Nemáš proti mně šanci, vyhnanče, prokletý Feanorův vnuku!"
Celebrimbor s sebou zazmítal, ve tváři se mu hromadila krev a on marně bojoval se svými pouty. Sauron ještě naposledy stiskl a pak ho prudce pustil. Celebrimbor lapal po dechu a bojoval s nesnesitelnou bolestí. Hrdlo měl popálené a zčernalé.
"Jen zkroucený uzlíček masa," zasyčel Sauron a v očích se mu rudě zablýsklo. "Jen to zbylo ze slavného Finroda, když jsem s ním skončil. A ten byl větší než ty! Nikdy neunikneš, nikdy neodejdeš. Budeš můj."
***
Sauron zavrčel. "Ne, ty hlupáku! Tohle ne!" prudce ho udeřil a vstal. "Chci vědět, kde jsou, kde jsou Tři. Nechci slyšet žádné tvé rýmovačky!" Jeho hlas byl mocný a krutý, když se přímo před Celebrimborovýma očima začal měnit. Jeho tvář už nebyla krásná ale krutá, jeho oděv ztratil na barvě a lesku. Když se před ním znovu změnil, měl už svou obvyklou podobu. Podobu tyrana.
