Irith a Polly na prázdninách aneb Hobitomaniaci nepotřebují jít za hranice - Část 2

Druhá část našeho prázdninového deníčku. Tentokrát se dozvíte, jak jsem byla málem doživotně uvězněna, jak probíhal den s velkým absolutním hrochem, nebo jak to nakonec dopadlo v Hobitíně.

Tak si to užijte!

---

Předchozí část reportáže

6. Den - 30.10.2014

Dnešek byl také dosti úzce zaměřený. Rodiče potřebovali vyřídit jistou pracovní záležitost v Litomyšli. Odvedli nás na náměstí a oznámili nám, ať si další tři hodiny děláme, co uznáme za vhodné. Zapnula jsem tedy GPS a jaly jsme se hledat kešky. První byla u morového sloupu uprostřed náměstí, kolem kterého jsme "nenápadně" lezly snad půl hodiny (nějaké důchodkyně si tam potom sedly na lavičku a podezřívavě na nás zíraly- zřejmě si provozovaly, že jim chceme ten sloup rozebrat a ukrást). Až pak se Polly podívala na internet a zjistila, že je tato keška dávno zrušená. No fajn. Úspěšně jsme pokračovaly zjištěním, že mapa je, alespoň v Pollyiných rukách, mnohem přesnější než GPS, takže nás Polly podle mapy s nemožně velkým měřítkem dovedla přímo k další kešce. Pak jsme se rozhodly pokračovat horem, přes dva litomyšlské kostely k zámku. Po cestě jsme narazily na Zoubkovo sochy (Olbram Zoubek), kolem nichž jsme sestru z pochopitelných důvodů provedly se zavřenýma očima. Pokračovalo se pokusem vloupat se do zámecké zahrady (zavřená brána), což se nám jaksi nepodařilo, tak jsme sešly dolů na náměstí. Z důvodu aktuální potřeby záchoda jsme zapadly do první kavárny, na kterou jsme narazily, což byla shodou okolností čokoládovna. Čokoládu tam měli dobrou, jen zase trochu moc sladkou. Polly si tam zkusila objednat i pralinku, což se jí ale nakonec nepodařilo - tupá obsluha. Po rozmrznutí jsme se vydaly zpět k zámku. V dolní části zahrady tam měla být keška. Málem jsme ji neodlovily, protože jsme lva považovaly za malého slona s roztaženýma ušima. Ale nakonec se zadařilo. Rozhodly jsme se, že pro velký úspěch zkusíme proniknout do té horní části zahrady. To se nám také podařilo, i když si po cestě Polly začala hloubit hrobeček. Tam následoval úspěšný odlov za asistence tří zahradníků a moje přednáška "Sochy řeckých bohů a jejich římská jména".

Protože rodiče stále nevolali, kam a kdy se máme dostavit, vydaly jsme se ještě (opět přes náměstí) na další kešku. Ta se luštila tak, že jsme si měly poskládat papírové kostky dle návodu a z nich pak něco zjistit. My je ale samozřejmě poskládaly naruby, takže nám to šlo fakt blbě. Ale souřadnice nakonec zjištěny. Na místě jsme se za trvalého dozoru telefonujícího železničáře vypíďalkovala na jednu dopravní značku a jednu výstražnou ceduli železničního přejezdu, než se mi tu kešku podařilo objevit o kus dál na normálně přístupném místě. V tu chvíli telefon, že se máme dostavit na náměstí, že rodiče už skončili. Šly jsme se dostavovat. Když jsme tam konečně došly, máma i táta byli pryč. Po telefonu jsme zjistily, že v kostele. Tak jsme zapadly do nejbližšího knihkupectví, že tam na ně počkáme. No, a podařilo se nám tam objevit naprosto úžasnou knihu, kterou jsme nakonec i zakoupily. Knihu s názvem "Tolkien a jeho kouzelný svět". Podle ní se mi podařilo najít jinou knížku, "Svět hobitů" kterou jsem si po návratu domů ihned zapůjčila v knihovně, takže v dohledné době čekejte články na téma "Původ hobit, Kraj, význam Gluma apod…". Odmítly jsme ji právě přišlým rodičům ukázat a jako poklad ji odnesly do auta.

Následoval oběd a pro totálně mrtvou Polly méně příjemná část dnešního dne - výlet hvozdy Semanína. Původní plán byl vystoupat až na vrch Kozlov (chi) a odtamtud k pravěké osadě Křivolík, ale to bylo nakonec zavrhnuto jako, vzhledem k času, moc dlouhé. Místo toho jsme šli po trase jedné serie kešek a pak zpátky lesními cestami. Sestra v autě usnula, takže jsme jí tam s tátou nechaly a vyrazily jen my tři. Zahájily jsme prohlídkou místního kostela. Kostel hezký, hezký.

Pokračovala pěší túra po naučné stezce pryč ze Semanína, směr Kozlov. Hned na začátku jsme se s Polly dost ztrapnily, protože ani jedna z nás nebyla schopná určit azimut 250°. Nakonec tuhle kešku musela vyřešit mamka.

Lesní cestou jsme stoupaly dále, až na úžasnou lesní louku a po ní dál, zpátky do lesa. Lesy tam byly bukové, takže vytvářely nádherné odstíny žluté, oranžové a červené. Úžasné roční období. Postupně jsme dospěly až k loučce, na které rostou vzácné orchideje, já si vylezla na dva buky (blbej strom na lezení, zvlášť když vám strašně kloužou boty) a mamka nám osvětlila důkladnou přednáškou téma vytápění tepelnými čerpadly. Postupně jsme došly až k semanínské kapličce, kde jsme zabočily doleva a začaly se stáčet zpátky. Polly vypadala dosti vyděšeně, zřejmě z těch stromů, na které jsem lezla (doteď nechápu proč) a když jsme potom dorazily do Semanína a já chtěla zaběhnout ještě na jednu kešku, odmítla mě pustit a šla se mnou. Nicméně tu kešku jsme dolovaly asi půl hodiny, takže už padlo šero a k autu jsme dorazily za tmy. Noc už proběhla klidně, prášky na alergii zabraly.

Jo, zapomněla jsem dodat. Táta se sestrou za dobu naší nepřítomnosti tu knížku rozbalili a bez našeho souhlasu si v ní četli. A pak mám já, jako dítě, respektovat cizí poštu…

7. Den - 31. 10. 2014

Sestra, Polly a můj táta se rozhodli zůstat pro dnešek doma. Já tam nejprve byla odhodlaná solidárně zůstat s Polly, ale moje plíce protestovaly tak moc, že jsem byla nucena vypadnout. Odjely jsme tedy s mamkou do Nového Města nad Metují, abychom se prošly do Pekla a odlovily pár kešek. Den začal dobře, místo k zaparkování se i tady našlo a my vyrazily proti proudu Metuje do Pekla. Cesta to byla naprosto úchvatná. Připomínalo mi to Anduinu, ale bylo stokrát krásnější. Odteď je podzim moje druhé nejoblíbenější roční období!

Cesta nám krásně ubíhala, zastavily jsme se u Liščí Boudy, spočítaly písmena na jakési ceduli a postupně dorazily až do Pekla, tedy k výletní restauraci.

(To, co bývávalo Liščí bouda)

Protože jsme ale ještě měli čas, rozhodly jsme se, že si uděláme kolečko po okolních kopcích za dvěma dalšími keškami. Kopec nahoru byl dost brutální, ale ještě jsme to vybrali dobře, protože dolů jsme potom lezli po žluté turistické značce, která bylo označena výstrahou POZOR ŽIVOTU NEBEZPEČNÉ a drápat se nahoru po ní by bylo něco naprosto příšerného.

První keška byla na místě místními zvaném Houpačky. Podle mě by se to mělo jmenovat tak nějak jako Padačky. Představte si hustý les a v něm kolmou, stometrovou skálu, protkanou cestičkami, jeskyňkami a propadly. Naštěstí jsme přišli shora, takže mi stačilo se jen postupně spouštět dolů. Nakonec jsem ji našla, nespadla mi a dokonce jsem se dokázala vrátit zpátky. Druhá byla na skále zvané Koňský hřbet, odkud byl divukrásný výhled. Pak jsme se jaly sestupovat dolů po té smrtelně nebezpečné žluté, která ale ve výsledku byla celkem v pohodě.

(No není to úchvatné?)

Mamka povolila ze svých pevných zásad a zašly jsme si na oběd do restaurace. V Pekle to bylo dost stylově vyzdobené (jediná plocha, na které nebyla nějakým způsobem upevněna figurka čerta bylo snad jen záchodové prkýnko). Jen obsluhu zřejmě odnesl čert, protože nám trvalo čtvrt hodiny, než se nám podařilo sehnat nějakého číšníka nebo alespoň kuchaře. Nakonec se nám ale podařilo ulovit si pstruha.

(Perníková chaloupka po sedmé)

Cesta zpátky byla delší dobu pohodová, než jsme se rozhodly zajít ještě na pár kešek. Jedna z nich byla v údolí zvaném Hadinka, které se nacházelo na protější straně řeky. Ale podařilo se nám najít most. Bohužel keš byla o několik desítek vrstevnic výše, na podobně brutálním místě, jako ta houpačková. Nahoře jsme vylezly na silnici a po ní se vydaly dolů do města. Čekaly nás ještě dvě kešky. Jedna u památného dubu pět metrů nad silnicí a další ve skalách sto metrů nad dubem, kde ještě ke všemu bylo děsně klouzavé jehličí. Byl ještě pokus ulovit jednu skautskou kešku, ale po té, co nápověda byla "zábradlí" a my se objevili za tmy uprostřed lesa, jsme to vzdaly a po hromadě odpadků se vydrápaly nahoru k nejbližšímu domu, kde jsme si šikovně otevřeli branku a vyšly ven…

Po příjezdu domů Polly v samé radosti ze shledání spadla ze schodů (což mně se povedlo už první den hodinu po příjezdu) a jak se na mě vrhla, tak kompletně zatarasila k mamčině velké nelibosti chodbu. Z jejího vyprávění jsem chápla, že se byli po obědě projít, podívat se na lamy a na hobití nory….

8. Den - 1. 11.2014

Dneska jsme měli jet do Hobitína, ale z časových důvodů jsme to přeložili na zítřek a místo toho se vydali opět do Nového Města nad Metují. Tentokrát do jednoho východního údolí. Do Klopotovského údolí k Rezeckým lázním a Slavoňovu. Táta ráno odjel do Prahy, takže zbytek prázdnin jen ve čtyřech. Polly seděla tím pádem vepředu. Dost blbě se mi bez ní spalo.

Začaly jsme úžasnou (ale ne tak úžasnou jako Pekelskou) procházkou v Klopotovském údolí. Hned na začátku byly dvě obory, jedna s prasaty a druhá s lamami. Jeden obzvlášť velký lamák si Polly dost oblíbil, takže nám trvalo dost dlouho, než jsme ji od něho odtrhli.

(Pollyin oblíbený lamák)

(Polly krmí lamáka a já fotím lamačky)

Lamačky se zase líbily sestře, takže lamy byli rozhodně dnešní atrakce č.1. Po kompletním nakrmení všech lam v okolí jsme pokračovaly po cestě dále. Zastavily jsme se u Lesníkovy studánky a došly až k Mertově díře.

Tam jsem zjistila, že keš je dvě stě metrů zpátky a sto kolmo. Tak jsem se se zbytkem výpravy rozloučila a jala se pro ni lézt. Byla od stejného autora jako ta v Hadince, takže si umíte představit terén. Ale je fakt, že jsem si to hodně ztížila sama, protože jsem nepochopila větu "Vylez až úplně nahoru a až tam hledej" :-). Pak jsem zjistila, že dalších dvě stě metrů dál ode mě je další keška. Zavolala jsem zbytku výpravy, že se ještě zdržím a lezla dál. Na místě jsem blbě přeložila nápovědu, díky čemuž jsem se bez výsledku plazila jedlovým houštím zatímco, jak se později ukázalo, byla keška v tom pařezu, na kterém jsem měla položený batoh. Po pár zoufalých telefonátech jsem to musela vzdát a šla jsem se vrátit zátky. Opět jsem ignorovala cesty a šla rovnou, takže jsem ten stometrový svah se sklonem blížícím se 90° v podstatě sjela a zastavila se až dole v potoce. Rychle jsem se vydala k Mertově díře, u níž jsem nechala Polly a ostatní. Přivítala mě hyperaktivní sestra, zmrzlá máma a úplně bílá Polly. Byla vyděšená jak králík a trvalo pěkných pár minut, než se dostatečně přesvědčila, že fakt žiju. Pak mi oznámila, že už mě samotnou nikam nepustí a že příště jde se mnou. Na mé chabé pokusy o vysvětlení, že jsem se přece volala, kam jdu a kde jsem, mi do ruky narvala oběd - chleba se salámem a nekompromisně mi zakázala kamkoliv chodit. Moc dlouho jí to nevydrželo. Pokračovaly jsme do Slavoňova. Tam jsme si prohlédly nádherný renesanční dřevěný kostel s krásně vymalovanými stěnami a stropem.

(Kostel poprvé)

(Kostel, respektive jeho zvonice, podruhé)

(A pozor... ještě pohled zevnitř!)

Potom jsme se začaly vracet po modré zpátky do Nového Města nad Metují. Ještě následovala zastávka u lázní Rezek, a u vily od architekta Dušana Jurkoviče, který dělal i Novoměstský zámek a Peklo. Tam byla další keška, další od těch šílenců z Hadinky. Slezli jsme ke kostelu svaté Barbory a tam se ukázalo, že keš je kdesi daleko v údolí potoka, v kolmé stráni nad ním. Na Polly jsem se raději nepodívala a sama vyrazila tam. Ostatní zůstali před kostelem.

Cestička údolím potoka byla nádherná, strašně se mi tam líbilo. Trvalo dost dlouho, než jsem došla pod kešku a pak než jsem se k ní vyškrábala. Ale říkali jste si, že mi to šlo nějak dobře? Teď přestalo. Při uklízení zátky jsem si hodila kámen na prst a ten začal docela dost krvácet. Poté mi ještě vypadla z kapsy GPS a dost zajímavým způsobem sletěla těch padesát metrů dolů. Slezla jsem dolů. GPS naštěstí byla neporušená a ani se nevypla. To je ta deset let stará kvalita. Prst jsem si omyla v potoce a ukázalo se, že je to mnohem lepší, než to přes tu krev vypadalo.

Začala jsem se obracet k návratu. Tam mě přivítal vyděšený zbytek rodiny a Polly pronesla svou pamětihodnou hlášku. Když jsem se totiž vrátila, kriticky si mě prohlédla a řekla: "Tohle je strašný. A ty se nepoučíš a nepoučíš, co?"

Načež sestra hbitě zareagovala: "Zabít, co?"

Polly: "Ne. Zamknout!"

Ale nakonec usoudila, že bych jí stejně utekla, tak se spokojila jen s bedlivým dohledem po zbytek cesty. Do Nového Města jsme došly zakrátko (po návštěvě dalšího památného dubu) a protože jsme měly ještě čas, autem jsme zajely na pár dalších keší. Jedna byla na úžasné Dvořáčkově vyhlídce. Sestra s Polly zůstaly v autě a šla jsem tam jenom já s mámou. Nakonec se ukázalo, že keš je na stromě, vedle kterého Polly se sestrou celou dobu seděly. Pak jsme ještě udělaly druhý pokus u té jedlové kešky a po správném přeložení nápovědy jsme ji našly celkem rychle.

Večer pak byl těžce balicí.

10. Den - 2.11.2014

Dnešní den byl zasvěcený jen jednomu - hobitům. A proto budu deník z neděle psát ve stejném stylu jako Den hobitů. Tedy v mužském rodě a s upravenými jmény. Minule to nijak zvláštní nadšení nevzbudilo, ale co. Zvykejte si.

Takže, ráno se Rosana rozhodla, že před odjezdem ještě musíme udělat kompletní úklid. To bylo maličko komplikované, protože jediný pohybuschopný člen domácnosti jsem byl já. Rosana nosila věci do auta, Falko někam zmizel a ulejval se (ale je fakt, že zametl podlahu) a Smíšek se tvářil jako v posledním tažení, bolela ho kolena a prst, na který včera spadl (doteď nechápu, jak to dokázal). Takže jsem uklízel jen já. Jo, dodal bych, tu podlahu, co Falko tak pečlivě zametl, jsem musel zamést já podruhé, protože tamtudy prošel Smíšek, který odmítl jít naboso.

Cesta k Bilbovi domů probíhala celkem v pohodě, jen trefit tam by bez GPS bylo nemožné. I tak Rosana dost zbledla, když uviděla tu cestu, po které se tam máme dostat.

Na místě nás přivítala Beryla Bulíková (pro elfy- Beryla Bulíková je babička Bunga Pytlíka, stavitele Dna Pytle). Nutno říct, že z nás byla dost překvapená. Ještě překvapenější ale byla, když jsme všichni tři bratranci padli smíchy, protože jsme nad Dnem Pytle zahlédli uvázanou kozu. Po krátkém a hodně zmateném přivítání nás pustila do hospody u Zeleného draka. Rosana zůstala venku a povídala si s Berylou a my se jali prozkoumávat hospodu. Byla úžasná. Smíškovi se podařilo najít Červenou knihu a chvíli si v ní s Falkem četli, zatímco já jsem fotil. Pak se nám podařilo překecat Rosanu, aby vyfotila nás. Po důkladném vyfocení celého interieru jsme se jali prozkoumávat zbytek Hobitína. Dno Pytle bylo nádherné, ale bohužel se dovnitř nesmělo. Tak jsme jen poseděli na lavičce před norou a užívali si posledních paprsků podzimu. Pak ale začal být Falko mohutně netrpělivý a přesvědčil Rosanu, aby nás násilím donutila odejít. Takže jsme se jen rozloučili s Berylou a jeli do Rádovska. Po cestě byl Smíšek úplně, ale totálně mimo, takže můj pokus přinutit ho pomoci mi skládat naši nejnovější píseň zůstal u skelných a vrcholně znechucených pohledů. Vysadili jsme ho před jeho rodnou norou, pozdravili se s Esmeraldou, rozloučili se Smíškem a už zase museli jet. Do Bralova Městce. Já jsem tam ale moc dlouho nepobyl, protože už v šest mě Rosana naložila do auta a jeli jsme do Hůrky, protože zítra jsem tam měl mít doktora a ani jednomu z nás se tam nechtělo jet ráno.

Takže, abych to shrnul. Celkově to byly jedny z nejlepších prázdnin vůbec. Sice jsme po nich všichni (zvlášť můj bratranec) byli dost unavení, ale rozhodně to stálo za to. Hobitín byl naprosto úžasný a rozhodně všem doporučuji!

V závěru bych chtěl poděkovat S. a P., za to, že nám poskytli ubytování na první dva dny, i když nepočítali s tím, že se k nim nasáčkuje pět lidí, k tomu tři hobiti a Bungovi Pytlíkovi za to, že se nezhroutil z našich stále se měnících plánů, kdy do jeho domova přijedeme, a poslal nám souřadnice, bez nichž bychom tam v životě netrefili.

(Následuje spousta fotek z Hobitína, které by se mi asi nevešly do Prstenovského dílu)

(Dno Pytle)

(Detailek i s cedulkou)

(Detailek i s námi)

(Hobití pohoda. Jo, abych nezapomněl představit, to uprostřed je Falko)

(Falko zdrhnul)

(Dno Pytle....)

(... na půl cesty...)

(...a hospoda!)

(Zelený Drak zvenku)

(Moji bratranci před hospodou)

(Já se Smíškem před hospodou)

(My všichni v hospodě - jo, nic tam není vidět schválně :-) )

(No tak se vám tedy ukážeme zblízka, no)

(To venku za oknem je Rosanin loket)

(Zlatý hřeb)

Postřehy z akce