Blogerský sraz

Ano, čtvrt prázdnin už uplynulo a blogerský sraz se konečně mohl uskutečnit. Mňo, a jakousi postiženou reportáž vám zkusím předložit i já. Jak už jste zvyklí (a pokud ne, tak si rychle zvykněte), budu psát za Pipa. A pokud byste si chtěli přečíst, jak tutéž akci popsal metallový Sauron, mrkněte se sem - http://volani-vetru.blog.cz/1507/poprve-a-snad-ne-naposled a pokud ji ještě přejete zhlédnout tuto akci z pohledu Kořenky, zavítejte sem http://thranduil-thranduil.blog.cz/1507/1-s . Jo, mimochodem, jak jsem to tak četla, mám dojem, že Šárka bude muset být nadosmrti zrzka, jinak ji už nikdy nikdo nepozná :-).

---

Ráno nic moc. Usnul jsem až ve čtyři, takže vstávání v devět žádná sláva. Totálně mrtvý jsem ráno sesmolil veršované poděkování Pomněnce (radši nebudu moc zmiňovat, o co šlo, jinak mi příště odmítnete dát telefonní číslo) a připravil se na cestu do Prahy. Ano, já jako jediný Pražák jedu na tenhle sraz z Plzně. Ovšem Pražák je hodně nadsazené. Celou Kořenčinu (ehm… Kořen už je obsazený) přípravu na sraz jsem totiž strašně bojkotoval a na jakýkoliv její dotaz, kdeže se v Praze můžeme sejít, jsem reagoval jen dvěma způsoby. Za a jsem řekl, že nevím a za b jsem zamítnul její návrh. Ať se týkal čehokoliv. Dokonalé, že :-).

Domů jsem dorazil v jedenáct. Po cestě zuřivé smskování s Pomněnkou. Je jí blbě. Tak to jsme tři. Asi nepřijede. Důkladně roztomilá prosebná sms. Tak možná přijede, ale umře mi po cestě. Fajn, třeba někdo na tom srazu bude umět první pomoc. Minimálně dvakrát. Má zpoždění. Dobře, tak ať napíše Kořence.

V Bralsku jsem vytiskl pár věcí a ve čtvrt na jednu (sraz byl v půl jedné) telefonát od Pomněnky, že se ztratila. Dokázal jsem jí zase najít, ale celou další čtvrt hodinu jsme s Rosanou řešili, jak se na to místo proboha dostala. No nic. Dorazila Pomněnka, dala si ke mně věci (měla totiž do pátku přespávat u mě) a vyrazily jsme. Celou cestu táhla těžkou tašku s notebookem, tuším, že ještě malou tašku s jídlem a luk. Jo, a cestou zpátky k tomu měla i můj košík s jídlem a věcmi.

Sdělila mi, že se jí vybil mobil. Dokonalé, můj zase nemá kredit. Ale nějak jsme to dali dohromady a dali vědět Kořence a spol., že dorazíme rovnou do parku. Prý nebudeme poslední. Až tak?

Z metra jsme vystoupili na Invalidovně (cesta také super, oběma nám bylo dost špatně a bylo příšerné vedro). Vystoupili jsme, to je trefné. Tím to totiž tak jako skončilo. Ani jeden jsme netušili, kdeže ten park proboha je. Telefonát Kořence. No, že musíme jít podél silnice. Jo, to pomohlo. Podél silnice se totiž dá jít dvěma směry, doprava a doleva. Přirozeně jsme si vybrali ten špatný směr. Svou chybu jsme si naštěstí uvědomili celkem brzy (Pomněnka si všimla, že z údajného parku totiž vystupují tovární komíny), obrátili jsme se a vyrazili zpět. Další telefonát. Že mávají. Vidím je a mávám také. Mávají pořád. Tak nevím, buď se ochlazovali, nebo nás neviděli. No, ale zdárně jsme dorazili a pozdravili se.

Jo, tady bych měl podotknout, jaké byly mé představy o jednotlivých aktérech tohoto srazu a hlavně o počtu těchto aktérů. Takže, já tak nějak počítal s tím, že nás bude kolem dvaceti. Čekaly na nás dvě osamělé bytosti, a když jsme se jich zeptali, kde mají další, ukázali na další osamělou bytost na lavičce. Tak dotaz, kdože má vlastně ještě přijít. Jedna bytost. Takže nás bude šest, fajn. Začínám mít rád šestku. Jako jo, byl to docela šok, z dvaceti lidí (hobitů, elfů a Maia) šest… ale mě to asi vyhovovalo víc. A co se podoby týče. Annie (Kořenova žena, tedy zkráceně Kožena už zní fakt blbě, takže zůstávám u původního jména)jsem si představoval celkem věrně. Malá drobná blondýnka v květovaných modrých šatech a s přívěškem. Kořenku, tedy Vendy, jsem si ovšem představoval… no, rozhodně menší. Jako, že o hodně menší. Takové to malé, hnědovlasé, co pořád poskakuje kolem a směje se skoro jako já se Smíškem. Prostě taková Delfi s hnědými vlasy. A hlavně jsem si rozhodně nepředstavoval, že půjde za Bilba. Takhle se před námi zjevil o hlavu a půl než já vyšší kudrnatý Bilbo s modrou (trvám na tom, že byla světle modrá) kachnou na brýlích. Musím ale říct, že Vendu fakt obdivuji. Když byla za Bilba, vykazovala totální hobitskost a Bilbo z ní tryskal všemi pory. No, a když byla za Kořena, nechtělo se mi věřit, že ten Bilbo fakt byla ona. Hele, Kořenko, nehraješ náhodou v dramaťáku? Jo a ještě něco, pořád nechápu, proč měla tu hobití paruku, když normálně má totálně, ale dokonale hobití vlasy. Kdybych já měl takové vlasy, nevezmu si ani čepici, abych je dával na odiv :-). No, ale největší šok byla Mexafell. Vzhledem k tomu, že dlouho vystupovala jako Arwen Večernice, jsem si představoval malou, étericky jemnou černovlasou elfku, u které stačí fouknout a jí se rozmaže make-up. Mňo a Mexafell… asi největší poklonu složím, když řeknu, že byla absolutně přesný opak Narwe. Ale totálně. A abych obrázek doplnil, šla za metallového Saurona (tak jsem to překřtil já, ale prostě jestli někdy Sauron hrál tvrdou muziku, vypadal přesně takhle). Sice neměla Oko (ale prsten jo), ani nic podobného, ale stejně jak z Kořenky vyzařoval Bilbo a později Kořen, z ní vyzařoval ten Sauron.

Takže jsme se všichni pozdravili, prvotní šok trochu rozdýchali a začali jíst. Jídla jsme měli fakt dost a nakonec toho strašně zbylo (protože Pomněnka nejedla vůbec a já jen trochu).

(všimněte si těch dokonalých mufín)

(Jedno sousto zasytí vzrostlého muže na celý den. Kolik jdi jich měl? Čtyři.)

Chvíli jsme fotili, konzervovali (ano Pomněnko, je to konzervovali :-) ) a jedli. Pak se vybalily hry. Byla zvolena Středozemská variace Černých historek (Hobití historky). Padaly fakt perly. Jen mě naštvalo, že u "Při pohledu na Gluma pocítil Sauron mateřský instinkt" nikdo nevzal moje logické vysvětlení, že Sauron je Glumova matka. Asi uprostřed přišla Čekanka a hráli jsme i s ní.

(Když si provozujeme, že se fotograf dívá)

(Když si provozujeme, že se fotograf nedívá)

(Bilbo a koláčky)

(Dokonalá fotka a ještě dokonalejší konzervace: Bilbo: "Já se nechci fotit!" Já: Popadnu ho a znemožním útěk. Bilbo: "Ale já jím!" Já: "Há thakhy" (s plnou pusou) )

(Asi nejdokonalejší fotka srazu)

Ve tři jsme ovšem měli zamířit do Liliové čajovny, takže ve třičtvrtě se šlo ještě střílet. Pořád se kolem nás motalo nějaké dítě a je div, že jsme ho nezastřelili. Já a Sauron jsme si nakonec zkusili i střílet více šípu najednou. Jako… letělo to. Asi tak dva metry.

Byl čas vyrazit. Vyrazili jsme. Po pár krocích jsme opatrnými dotazy zjistili, že si nikdo nenašel, kdeže ta čajovna má být. Jakousi informaci poskytla jen Čekanka. Vyšli jsme na cestu Tam. Po pár set metrech jsme ovšem ztratili trpělivost a byl jsem vyslán do jiné kavárny, zjistit, kde to je. V kavárně mi oznámili, že netuší, ale že mi to najdou na počítači. Tak jsem čekal. A čekal. A čekal. Po pěti minutách dovnitř opatrně vešly Annie a Čekanka. Asi si provozovaly, že jsem se tam ztratil. Ale to už mě hlavní číšník zval za pult, ať se podívám. Podíval jsem se. Ano, stalo se přesně to, co se dalo čekat. Samozřejmě že ta kavárna byla na druhou stranu. Obrátit se a zase Zpátky. Po cestě jsme v zoufalství začali zpívat, nejdřív byl pokus o I see fire. Pak jsme se delší dobu dohadovali, jestli existuje alespoň nějaká písnička, kterou známe všichni. No, neexistuje. Takže jsme já a Pomněnka rozjeli Devět společníků, ale byli jsme už tak vyřízené, že jsme nezvládli zpívat a dýchat zároveň.

(Sauron alá Bilbo)

Do čajovny jsme došli ve čtyři. No, moc se na nás netvářili. Zalezli jsme si do toho nejzazšího salonku a objednali si čaj. Ten chlap co nám čaj přinesl, vypadal dost rozpačitě a když ze záchoda přišly Kořenka a Čekanka (převlékaly se tam, Čekanka za hobitku a Kořenka za Kořena), pohrdlivě se na Kořenku podíval : "Tohle má být Thranduil?".

(Tohle je naprosto modelingová fotka)

A vyžíval se v tom, že s celým osazenstvem čajovny důkladně a ze všech stran kritizoval Kořenčinu paruku…

(Zajímavé je, že při všech fotkách, se Kořen takhle šklebil jen na mě. Vždycky se na mě podíval a nasadil tenhle výraz)

Ale škoda, že neviděl styl "Kořen leze pro mobil, který mu co pár minut zvoní. Dost to připomínalo "Smíšek leze do Fanghornu" až na to, že to Kořenka provozovala přes gauč, na kterém seděla Annie.

(Následuje serie fotek Kořen skopává Saurona ze schodů)

Pili jsme čaj, fotili se, já s Pomněnkou prohlížely další lístečky z Hobitích historek a prostě se bavili. Mexafell nám zahrála na flétnu Last Goodbye, u kterého jsme jí museli doprovodit zpěvem, protože vypadala, že se složí. A pak také kousek I see fire a Z Kraje. Moc hezké to bylo. Asi to na ní ale zanechalo následky, protože se bezprostředně potom ozvala, že už musí jít a jestli jí nedoprovodím. Fajn, Pomněnka šla se mnou, kdybych tam po cestě zkolaboval. Cesta k metru. Na jezdících schodech nám Temný pán Sauron, největší pohroma tohoto věku oznámila, že se jich bojí. Takže jsme začali s Pomněnkou co nejvíc nahlas zpívat Koláč. Asi to pomohlo. Mexafell pak měla spoustu jiných starostí (například všechny ty spolujezdce, co na nás zírali) a na schody zapomněla. Dole jsme se rozloučili a já s Pomněnkou jsme se dost sklesle vrátili zpátky. Cestou se mě Pomněnka snažila ukecat, ať na TolkienConu uděláme nějaký Hobití koutek… eche… možná. V čajovně nás čekalo úžasné překvapení jménem Čekanka. Když jsme totiž totálně splavení a totálně mokří usedli na gauč, s úsměvem nám oznámila, že musí jít také a jestli ji nedoprovodíme. Měl jsem dojem, že ji snad kousnu. Ošklivě jsem se na ní podíval a vyslal samotnou Pomněnku. Takže jsme zbyli jn tři. při čekání na Pomněnku mi Kořenka zatím ukazovala video, jak s Annie tančí (Annie jsme překřtili na Kořenovu ženu, u které nikdo neví jméno, ovšem Legolas je adoptovaný syn Saurona (který je ale zřejmě jeho matka) a určitě je tam zapletená i Galadriel, protože ta je zapletená všude) - pokud jste tento útvar v závorkách pochopili, máte můj obdiv. Takže manželský taneček. Doufám, že to video dají na blog, protože trsající Kořen je něco, co se dvakrát nevidí.

Když Pomněnka s Čekanou odešly, podíval jsem se na stůl a vyhrkl "Zaplatily Mexafell s Čekankou za ten čaj?" No… ne. Annie zbledla a šla je pronásledovat. Čekanku nakonec dostihla, ale za Saurona jsme se složili. Ale to ještě pořád nemá na to, že jsme jim z té čajovny omylem ukradli termosku, o které jsme provozovali, že je buď Mexafellina nebo Čekančina a tak jsme ji vzali s sebou, ale zřejmě byla toho ošklivého Velkého lida, co kritizoval Kořenku, dobře mu tak.

(A kdopak se tam narve?)

Pomněnka se vrátila, takže jsme ještě uhráli jedno kolo hry "sestav příběh z lístečků" jediné co vím je, že šlo o nějaký hrad, ve kterém byl Arcikam a hraničář se ho snažil dostat, ale Kořen ho zajal a šli podepsat smlouvu v Mordoru, která se ale nepovedla, protože Kořen se přerazil o ježka a spadl na něj palantír.

Potom ještě autorské čtení mé povídky pro Kořenku (mimochodem, budeš jí dávat na blog? Mám ji dát na blog já? Takhle, je tvoje, takže mi nebude vadit ani když ji na ten blog dáš, ani když ji necháš v šuplíku) a konec, protože mi bylo začalo být tak blbě, jako na Radostinách. Pomněnka mě vyvlekla z čajovny a dovedla do metra, kde jsme se s Kořenkou i Annie definitivně rozloučili a odjeli domů. Jestli to bude takhle pokračovat dál, tak z Conu mě budete odnášet na nosítkách.

V noci nám nikomu nešlo moc spát, takže, když jsme byli všichni vzhůru (já, Pomněnka, která spala u mě a Falko), dost jsme kecali. Za tu noc asi třikrát a to jen, když jsme byli vzhůru fakt všichni. Nicméně další den jsme vstali v deset. Měli jsme jet do Bílé Studně i s Falkem, kterého by pak odpoledne Rosana vyzvedla a šla s ním do nějakého vodně-pískového parku. Proč vlastně tenhle den zmiňuji. Jednak to bylo naprosto dokonalé, Pomněnko, díky moc. V podstatě celou dobu jsme si vyprávěly "pohádku" a u Pomněnky to dost připomínalo Túrina "A takhle skončil můj třetí dobrý kamarád."

Mimoto jsme sbírali rybíz a hráli středozemské scrabble. Vyhrál to Falko, což bylo hodně trapné, ale co. Ale možná vyhrál proto, že jsem se celou dobu snažil složit "Túrin" a na nic jiného moc neprovozoval. Když se skončilo, dala mi ještě Pomněnka svoje N, abych to tedy složil (celou dobu jsem si na něj rezervoval místo a zakazoval komukoliv tam cokoliv sestavit). No a Pomněnka zase skládala Yavannu, Eowyn a Manveho a jen na posledního zmíněného jí nakonec vyšly písmena.

(Kolik středozemských slov najdete?)

Víc už asi tento den rozebírat nebudu. Nebylo to nic zajímavého na blog a bylo takové vedro, že jsem nakonec ani nestříleli.

(Bacha, tohle je památná chvíle. Poprvé a vzhledem k mé tvrdohlavosti asi i naposledy mě vidíte v šatech)

Takže, díky všem za úžasný sraz a Pomněnce za obrovitou obětavost.

(Nejlepší společná fotka všech dob)