Otázka

Jak už psala Clarissa, vsadily jsme se s ní, že každá napíšeme povídku na téma : "Proč jsou hobiti hobiti" a potom je porovnáme (tedy, vsadila jsem se já, Polly a Clarissa). Clarissina povídka je zde. Amou si můžete právě ted přečíst. Počkejte si ještě na Polly a pak ohodnotte. Čí je lepší?

Clarissa chtěla kátkou jednorázovku, takže jsem se musela krotit, ale nakonec se mi to snad celkem povedlo.

---

Otázka

Smíšku, proč jsou hobiti jako… hobiti?" zeptal se osmiletý Peregrin Bral svého staršího bratrance a vyskočil mu na klín.

"Co to je za hloupou otázku?"

"No, myslím tím, proč jsme tak maličcí oproti jiným stvořením, proč máme ty velké chlupaté nohy, proč žijeme pod zemí, proč máme kudrnaté vlasy, proč…" vysvětloval Pipin a dychtivě se díval na zmateného Smíška.

"Nevím, Pipe. A co to je vůbec za hloupou otázku? Víš co, pojd raději na ryby." Odbyl ho Smíšek.

Byla to hloupá otázka. Ještě nikdy žádného hobita nic takového nenapadlo. Pch! Proč jsou hobiti jako hobiti? Protože byli hobity vždycky!

Pipin jen pokrčil ramínky a poslechl Smíška.

Od té doby uplynulo dvacet let. Pipin už na svou zvláštní otázku dávno zapomněl, ale Smíšek na ní zapomenout nemohl. Proč jsou hobiti takoví? Proč? Pořád o tom musel přemýšlet. Dumal o tom i ve Fangornu, když je Stromovous nesl lesem. Tehdy byl řešení blíž, než kdy předtím. Poslouchal Stromovousovo vypravování o starých časech a o entkách a postupně začínal chápat. Pak ale nebyl čas na to, aby si utvářel jakékoliv teorie. Všechno se najednou seběhlo strašlivě rychle a Smíšek občas neměl ani čas dát si druhou snídani, natož přemýšlet nad divnou Pipinovou otázkou. Vzpomněl si na to vlastně až zase v Kraji.

Smíšek se vracel ze Dna Pytle, kde byl se Samem vyřídit některé obchodní záležitosti. Od vymetení Kraje uplynulo osm let. Stále nebylo všechno úplně v pořádku. Smíšek kráčel po cestičce ke svému poníkovi, kterého měl uvázaného u Oslavového stromu. Nevěděl, proč zrovna ted, ale na mysl mu znovu vyplula Pipova otázka. Proč jsou hobiti takoví? Jeho pohled se částečně proti jeho vůli zvedl nahoru a Smíšek se zahleděl na Oslavový strom. Na jeho větve, kmen a korunu. A poznání ho náhle zasáhlo jako blesk z čistého nebe. To, co tušil už tenkrát ve Fangornu, se mu potvrdilo. Smíšek se rozeběhl, odvázal poníka, a co nejrychleji na něm odjel směr Bralsko. Musel za Pipinem. Musel za Pipinem hned ted a povědět mu, na co přišel.

Smíšek zavedl poníka do stáje a vytáhl klíč. Potichu otevřel dveře Pipinovo nory a vstoupil dovnitř. Všude byla tma. Byl tu už mnohokrát, takže trefil i potmě. Došel až do Pipinovy ložnice a opatrně otevřel dveře. Pipin ležel na posteli, spal, a ve spánku napůl objímal Diamantu Bralovou, dříve z Dlouhé Stráně, svou manželku.

"Pipe, vstávej!" zašeptal Smíšek a zatřásl mu ramenem.

"Csssso ssse dějjj?" zachraptěl Pipin a obrátil se na druhý bok. Oči však nechával tvrdošíjně zavřené.

"Peregrine Brale, vstávej!" Pronesl důrazněji Smíšek a stáhl z něj peřinu.

Pipin na něj vytřeštil oči. Vypadalo to ale, že je vzhůru.

"Smíšku? Máš vůbec ponětí o tom, kolik je?" zívl a opatrně se posadil, aby nevzbudil Diamantu.

"Půl druhé ráno," oznámil mu bez zaváhání Smíšek.

Pipin zasténal. Občas si přál, aby jeho bratranec byl méně inteligentní a více respektoval věci jako soukromí, spánek a půl druhé ráno.

"Oblékni se a pojd za mnou. Musím ti něco ukázat!" zašeptal Smíšek vzrušeně a vycouval ze dveří, aby měl Pipin čas se nějak obléknout.

"Ted?" zaprotestovalPipin, "Nepočká to do rána?"

"Ne!" zněla naprosto jasná odpověd.

Pipin si tedy povzdychl a začal si oblékat košili.

"Můžeš mi tedy říct, co je tak důležitého, že jsi mě kvůli tomu vzbudil v půl druhé v noci? Měl jsem hezký sen, zdálo se mi o nakládaných ančovičkách!" Zareptal Pipin, zatímco klusal na svém poníkovi vedle Smíška. Oba odjížděli pryč, Pipin hádal, že do Hobitína.

"Pamatuješ si, jak ses mě ptal, proč jsou hobiti hobity?" zeptal se ho Smíšek a zadíval se mu do očí.

Pipin pokrčil rameny. Něco si matně pamatoval.

"Ale říkal jsi, že to jsou hloupé otázky, ne? Že hobiti jsou hobity prostě proto, že byli hobity vždycky?"

"Ano, myslel jsem si to, ale přišel jsem na něco jiného. Víš, ve Fangornu, jak nám Stromovous vyprávěl o entkách. Tam jsem si to poprvé uvědomil. Ale ted v noci jsem našel důkaz."

Pipin byl náhle úplně vzhůru. Tohle bylo důležité. Pamatoval si, jak ho tenkrát zranilo, že mu to Smíšek nebyl schopen vysvětlit. Ani on, ani Bilbo, nebo jakýkoliv jiný hobit, kterého se zeptal. Maximálně ho pořádně vytahali za uši za to, jak hloupá je to otázka.

"Proč?" zeptal se.

"Víš, co Stromovous říkal o entkách. Ztratili se entům. Založily si zahrady a postupně odešly pryč. A víš, já jsem přišel na to, že našimi předky vlastně byly entky. Pamatuješ si, co nám říkal. Měly tváře jako jablíčka a vlasy jako len. Tím, jak se entům odcizily, také pomalu přestávaly entovatět. Už nebyly stromy. Byly to normální živé bytosti."

"Ale to není možné, Smíšku…" začal Pipin.

"Ne, Pipe. Je to pravda. Proto žijeme pod zemí. Každý strom žije především pod zemí. Kořeny mu dodávají vodu a tak. I entky dříve potřebovaly kořeny. Je jisté, že hobiti žijí pod zemí právě kvůli téhle jejich lásce k zemi a k tomu, co je pod ní. Proto ze všeho nejraději pěstujeme mrkev, zelí, kukuřici a tak. Protože entky milovaly zahrady a jako první je začaly vytvářet. Proto máme nejlepší sady ve Středozemi. Toto je naše entí dědictví. Nemáme rádi bitvy a neradi se zabýváme složitými stroji. Který strom taky má rád bitvy a stroje? Všechno to dává smysl, Pipe."

"Ale my jsme maličcí. Enti byli oproti nám strašlivě velcí." zaprotestoval Pipin. Kdyby Smíška neznal, řekl by, že je opilý. Ale Smíšek byl naprosto střízlivý a mluvil smrtelně vážně.

"Je jisté, že mezi našimi předky byli i nějací lidé. A pak, každý strom, který žije jinde, než kde má na to dobré podmínky se postupem času zmenšuje a zmenšuje. A vysvětluje to i naše vlasy a nohy. Mech a tak?"

"Cože?" vyjekl Pipin a zadíval se na svá velká, chlupatá chodidla. "Chceš říct, že jsem na nohou obrostlý mechem?!"

"Ne, to ne. Ale určitě to kdysi mech byl. Vzpomen si na Stromovouse, jak byl porostlý mechem. Entky na tom určitě musely být podobně."

"Ale to by nás potom musel Stromovous poznat. Poznal by, že jsme potomci jejich družek, ne?"

"Ale Pipe, vždyt nám přeci říkal, že už si vlastně ani nepamatuje, jak entky vypadaly. Ani na svou milovanou Fimbrethil si nemohl vzpomenout. Nevěděl, jak vypadaly."

Pipin pomalu přikývl.

"A hlavně. Stromovous si nás oblíbil velice rychle. Myslíš, že by se stejně spřátelil i třeba s elfem, nebo s trpaslíkem? A pak samozřejmě ta entí voda. Ptal jsem se na to Gandalfa. Moc se divil, že jsme po ní tolik vyrostli. Říkal, že už jí zkoušelo pít několik elfů i lidí, ale na žádného z nich neměla sebemenší účinek. Určitě v nás musí být něco z entů. Pipe, musí to být pravda. Všechno to dává smysl. Máme rádi klid a pohodlí. A který strom nemá rád klid a pohodlí? Vždyt entům trvalo přes sto let, než si vůbec Sarumana a jeho kejklí všimli. A i potom se s tím rozhodli něco udělat jen proto, že jsme je k tomu přesvědčili!"

Pipinovi to ale pořád smysl nedávalo. Ani trochu. "A co jídlo?" zeptal se. "Každý slušný hobit jí nejméně šestkrát denně. A stromy přeci nejedí vůbec!"

"Ale samozřejmě, že jedí. Jedí hlínu a tak. Alespon myslím. Skrz ty kořeny. Jedí vlastně pořád. Stejně jako my. Až na to, že my jíme lepší jídla, než žížaly!" rozesmál se Smíšek.

V dálce viděl Dno Pytle. Už tam za chvíli budou.

"A co jsi mi chtěl ukázat?" zeptal se po chvilce mlčení Pipin.

"Počkej," zarazil ho Smíšek.

Oba hobiti sesedli z poníků a Smíšek vedl Pipina dál.

"Chci ti ukázat poslední entku. Důkaz, že pocházíme z nich," zašeptal Smíšek a chytil Pipina za rameno.

Došli až pod Oslavový strom. Pipin se zvědavě rozhlédl kolem.

"Tak kde ji máš?"

Ale Smíšek jen mlčky ukázal nahoru. Pipin zaklonil hlavu. Nic tam nebylo. Jen starý strom, pod kterým Bilbo vždycky pořádal své báječné oslavy.

"Ale já…" chtěl zaprotestovat Pipin, ale pak něco spatřil.

Ten úhel, který svíraly támhle ty dvě větve. Způsob, jakým se krabatila kůra, listy, které byly támhle více a támhle méně. Při troše představivosti se dala v kmeni stromu vidět podoba staré ženy. Smějící se, ale staré.

A Pipin měl náhle pocit, že pochopil.