Pohádka na dobrou noc

Takže moje povídka na téma "Proč jsou hobiti hobiti" je tu! Irithinu už jste asi četli, Clarissiinu si můžete přečíst zde a mojí právě ted. Která se vám líbí nejvíc?

Ten začátek, s citovým vydíráním, jsem psala podle vlastní zkušenosti. Přesně tohle na mě pořád praktikuje Irith a povětšinou to zabírá. Jinak, je to styl "pohádek" které jí vyprávím, když se na školních výletech nudí. Ano, naše pohádky jsou opravdu dost ztřeštěné, a tohle tomu úspěšně sekunduje. Takže se nelekněte a přeji příjemné počtení!

---

Pohádka na dobrou noc

"Smíšku?," ozvalo se ve tmě naléhavé zašeptání.

"Copak Pipe?" Odpověděl po chvíli druhý hlas.

"Já nemůžu usnout. Vyprávěj mi něco. Prosíííím."

Ačkoli byla černočerná tma, dokázal si Smíšek živě představit, jak se Pipin v tuto chvíli dozajista tváří. On tomuhle výrazu přezdíval "malý milý roztomilý hobit" a byl přesvědčen, že ho Pipin používá jen na citové vydírání. Nebylo divu, tenhle pohled na Smíška totiž ve většině případů zabral.

"A o čem ti mám vyprávět?" Zeptal se odevzdaně svého mladšího bratrance.

"To je jedno, tebe určitě něco napadne."

"Tak dobrá," řekl Smíšek a pohodlně se posadil, "ale nebudeš mě vyrušovat."

Pipin si sedl vedle něj, aby dobře slyšel a opřel si hlavu o Smíškovo rameno. Potom začal Smíšek vyprávět.

"Kdysi dávno, v jedné obrovské zemi, tedy byl to spíš ostrov… Prostě tam, žily všechny národy pohromadě. Někdy i na hromadě. Byli tam elfové, lidé i trpaslíci."

"A co hobiti?" Zeptal se vyčítavě Pip.

"Počkej si a uvidíš," odpověděl mu trpělivě Smíšek a pokračoval v příběhu. "Všichni se měli rádi a pomáhali si. Ale jednoho dne se jejich život radikálně změnil…"

"Co se stalo!?" vyhrkl Pipin dříve, než se stačil ovládnout.

"Nechtěj vědět!" Odpověděl mu bleskově Smíšek. Ale potom pokračoval dál v příběhu. Koneckonců i jeho dost zajímalo, jak to nakonec dopadne.

"Takže jejich život se změnil. Tehdy jednoho člena velmi rozsáhlé všude se narvávající populace (elfové) napadlo, že by mohl rase lidí pomoci. Tedy, on si myslel, že jim tím pomůže."

"No jo, to je vždycky nebezpečná činnost," ozval se znovu Pip. Ale potom honem rychle zmlkl, protože si uvědomil, že pořád vyrušuje.

"A tak si vybral několik lidí a pozval je na návštěvu do své země. Tam je začal učit schopnostem svého lidu. Ukázal jim, jak pořádně lézt po stromech (což většina z nich moc neocenila, protože se bála výšek). Vysvětlil jim, jak se pohybovat potichu a učil je lásce k hudbě. Dokonce do nich vtloukal i elfský jazyk. Prostě se z nich snažil udělat takové nové elfy," poslední dvě slova vyslovil s takovým odporem, až se i Pipin otřásl znechucením. A Smíšek pokračoval dál ve vyprávění.

"Lidé se učili velmi rychle a elfské vědění mnohdy ještě upřesňovali a doplňovali. Elfové brzy pochopili, že jestli to takhle půjde dál, tak se brzy z lidí stane rasa mnohem vyspělejší než elfská. Proto s učením okamžitě přestali a skupinku lidí ze své země vyhnali. Nebyl by to správný příběh bez romantiky," vyjádřil Smíšek nahlas svou poslední myšlenku. Najednou se zarazil. Vždycky ho naštvalo, když se mu stalo, že mluvil rychleji, než přemýšlel. A největší problém potom byl, že když něco takhle načal, tak ho potom Pipin donutil to doříct. Ale poté ho napadlo, jak se z této ošemetné situace vykroutit a proto rychle dodal, "jenže to by pokračovalo tím, že si někteří tito hobiti (nikdo neví, jak to jméno vzniklo. A radši to ani nechce vědět.) vzali elfy a po letech takového křížení vzniklo něco jako je Elrond. A k tomu se přece dostat nechceme. Takže romantiku vynecháme.

Ale vraťme se zpět k příběhu. Skupinka hobitů tedy neměla kde bydlet. Proto se rozhodla, že se vrátí k ostatním lidem. Jenže ostatní lidé je mezi sebe nepřijali. Záviděli jim a taky se jich tak trochu báli. Trochu hodně. Takže hobiti byli naštvaní na okolní svět a okolní svět byl naštvaný na ně. Dokonce pro ně vymysleli i hanlivé označení- půlčíci. To proto, že v sobě měli něco od lidí a něco od elfů.

Ale půlčíci nebyli zas tak hloupí, aby ostatním vyhlásili válku za účelem vyřešení tohoto sporu. Pochopili, že by proti ostatním neměli šanci. Proto zvolili druhou možnost. Útěk. Odešli proto na západ, kde založili svou vlastní zemi. A aby za sebou ještě více zametli stopy, tak se rozhodli, že budou žít pod zemí. V norách. A protože byli líní, tak si ty nory vyhloubili malinké. A po nějakém čase, kdy se jich tam plno tísnilo (byli totiž hrozně společenští a odmítali bydlet samostatně) se začali pomalu smrskávat. Teda jako zmenšovat.

Ale to nebylo všechno. Ostatní národy na ně zapomněli, a tak se nemuseli starat o problémy zbytku světa. Proto zlenivěli ještě víc. Zapomněli, co je elfové učili. Takže nelezli na stromy (proč taky, když máme žebřík), a začali se bát vody (máme přece mosty). Vykašlali se na elfský jazyk a s radostí ho zapomněli (ať žije západština!) a s oblibou chodili velmi nahlas (alespoň soused bude vědět, že přichází návštěva). Prostě se radikálně změnili. Znovu. On to byl totiž velmi variabilní národ. Jediné, co jim zůstalo, byla láska k hudbě a jídlu. Nadšeně navštěvovali všechny hospody v okolí a hulákali cosi, co pravděpodobně měli být písničky. A dokonce vymysleli mnoho nových názvů pro jídlo a plno dalších položek v jídelníčku.

A tak se stalo, že se ve Středozemi postupně vyvinul nárůdek, který žil v naprosté symbióze přehlížení s okolním světem. A největším problémem se pro ně stalo to, když nevěděli, kam zasadit mrkev a kam zelí…"

Najednou si Smíšek něco uvědomil (měl ohromný postřeh). Pipin mu už dlouho neskočil do řeči. Něco bylo špatně. Potom Smíšek zaslechl pravidelné Pipovo oddechování. Pipin usnul.