"Mohl za to trpajzlík" - reportáž z Volání Rádovských 2017

Došli jsme k závěru, že nemá smysl psát reportáže z každé akce. Dříve pro nás bylo všechno nové a byli jsme absolutně nadšení, takže bylo lehké psát vtipné, zajímavé reportáže. Ale jak čas plyne, věci se opakují. Přijdeme, kecáme, jdeme na pár přednášek, zpíváme, kecáme. Nic co by zaujalo čtenáře a vy byste měli touhu dozvědět se o tom víc. Proto pravděpodobně končíme s reportážemi jako takovými. Ale neznamená to definitivní konec. Občas se stane, že nás buď někdo požádá o sepsání postřehů z nějaké akce (jako třeba představení Feanora) nebo se na akci stane tak zajímavá a zvláštní věc, že stojí za to ji popsat (jako byla ta hra na Radostinách.

Toto je ten druhý případ.

---

Volání Rádovských probíhalo u Aredhel na chalupě v samotě krkonošských lesů a luk. No a stalo se, že jeden večer jsme se začali zaobírat problematikou MBTI a Zvířátek. A jen tak z plezíru jsme se pokusili určit, které postavy ze Silmarillionu by na nás +- odpovídaly. Bylo to hodně předběžné, pořádný výsledek byl trochu jiný, jakse ostatně budete moci zanedlouho dočíst v jednom článku.

Nicméně tehdy nám na první dobrou vylezlo pár postav, se kterými jsme pak začali naprosto improvizovaně a spontánně hrát jakousi scénku. Scénka nám nakonec zabrala nějaké tři hodiny. V tomto článku se nicméně můžete dočíst o celé věci z pohledu dvou hlavních aktérů. Temného Pána světa Melkora (hrála Irith) a jeho až příliš ambiciozního služebníka, nejzářivějšího z Maiar Saurona, zde oslovovaného především jako Mairon (hrála Tani). Reportáže jsou psány z pohledu oněch postav v našem podání, snažily jsme se tedy zachovat i jistý kolorit osobností.

Další role:

král Ardy Manwe - Polly (která neznala pořádně kánon, takže ji Melkor neustále mučil argumenty jako "Uveď mi jediný příklad, jediný příklad bratře, kdy jsem vás zradil. Stačí jen jeden konkrétní příklad!")

Námo Mandos - Třezalka (která v té době měla zlomenou nohu)

trpaslík Mim a jeho plastová láhev - Aredhel

Fingolfin, později pak Aule - Šárka

A teď již pohleďte na události toho listopadového večera, vylíčené Valou Melkorem pravdivě tak, jak se seběhly a staly.

Já jsem si nezačal. Já ne. To ten trpaslík, proradný Auleho nepodarek, ten za to může. Je to až ironické. Já, vládce Ardy, největší z Valar, král světa, Melkor Veliký jsem byl podroben Manweho soudu a vyhoštěn za Brány noci kvůli trpaslíkovi.

A ani to nebyl nějaký skvělý trpaslík, takový… no jak říkám, nepodarek. Malý, křivý, tváře divé a v ruce flašku. Ano, flašku. Za mé vyhoštění jsou přímo odpovědní trpaslík a flaška. Jaká to ironie osudu! Měl jsem poslouchat, když mi Mairon říkal, že vynález plastu možná není ten nejlepší nápad. Kdo ale mohl tehdy tušit, že plastová flaška v rukou mrňavýho trpajzlíka bude takový problém?!

Vrhnul se na mě naprosto bez příčiny. Prostě vzal flašku, zaječel a začal mě mlátit. Jak tak o tom uvažuji, možná ta vzteklina taky nebyl nejlepší nápad. Ale kdo měl proboha tušit, že to je přenosné i na trpaslíky? Jeden by řekl, že nemoc vytvořená od Saurona pro Sauronovy vlkodlaky ke zvýšení agresivity se bude držet v rodové linii. Ne že ji najednou z ničeho nic chytí nějaký zakrslík támhle z kopce. No jo, to je tak, když se něčeho chopí Mairon.

Nebo to možná byla msta kvůli té patálii s Túrinem. Vážně nechápu, proč z toho musí pořád všichni obviňovat mě. Jasně, byl to můj prvotní nápad a záměr, zkazit mu život prokletím a tak. Ale věřte mi, když se ten člověk dal do práce, absolutně žádné prokletí nepotřeboval a vše na co sáhnul, kazil mnohem efektivněji, než bych dokázal jakkoliv ovlivnit.

Ale možná taky reagoval na ten problém s Fingolfinem. Ale v tom případě fakt nechápu, proč šel po mně. Za to mohl Mairon, klacek jeden. O co šlo? Mairon se zrovna pokoušel přesvědčit Fingolfina, ať vstoupí do našich řad, chtěl si tak vyžehlit tu vzteklinu, asi. Blbec. Nechápu, jak si mohl myslet, že mě kdovíjak nadchne paktovat se s elfem, co mi proděravěl nohu. Nicméně ale to nevypadalo zas tak beznadějně, Mairon ho skoro měl. Fingolfin se pořád vzpíral daru prstenu, tvrdil, že prstýnky nechce. Chtěl podepsat smlouvu a snažil se dokázat, že Mairon neumí psát.

Nechápete to? Já taky ne. To je ta elfí logika. A pak se divte, že jsem ho chtěl zabít, když jsem měl možnost. Nicméně jediný důkaz, že je Mairon gramotný, byl ochoten přijmout, když Mairon napíše "Sauron je vůl." V tomhle mi byl náhodou Fingolfin docela sympatický, já bych byl pro. Mairon se kroutil tak, že vážně vypadal, že neumí psát, ale nakonec to nějak vyplodil.

Ne, byla to fakt chyba, svádět k temnotě a udělat svého největšího služebníka zrovna jeho. Arien určitě umí psát plynně.

Nicméně tu stále byl ten problém s prstenem. Můj největší služebník byl totálně v koncích. Je bez fantazie, fakt. Když nemůže použít prsteny, je totálně mimo. Nakonec jsem vstoupil do debaty já a navrhl piercing. Fingolfina má genialita natolik ohromila, že svolil. Zkrátka… jestli tu jednou nebudu a Mairon bude sám, fakt ten svět lituju. No ale pak se to zkazilo.

Prostě a jednoduše, vrhnul se na mě. Ten trpaslík. Zavolal jsem Mairona, ať si to s ním vyřídí (i když zoufale úpěl, že nestačil podepsat smlouvu, analfabet jeden). Odmítal jsem se zaobírat takovými nicotnostmi, jako je jeden šílený trpaslík. Ale teď vážně. K čemu ho sakra mám? Mairona? Nejzářivější Maia, budu vám sloužit, můj pane, nejsilnější z mých služebníků, vládce vlkodlaků, pán klamu a lži, vše pro vás zařídím, můj pane a tak dále a tak podobně, bla bla bla. A přitom si nedokáže poradit s jedním jediným trpaslíkem? Ne, opravdu, to si vážně se vší svou mocí nedokáže poradit s jednou plastovou flaškou?

Tak jsme byli mláceni po hlavě dva. Problém nastal ve chvíli, kdy se do toho vložil Aule a prohlásil, že mučíme jeho výtvor. Já vždycky tvrdil, že ten začouzenec je slepý jak patrona a totálně hluchý. Vážně nechápu, jak pořád ještě může být kovářem, když evidentně nevidí ani to, co se mu děje přímo před očima.

Kdyby to byl Tulkas, dobře. V osobním souboji asi nejde překonat, i když hlavu má ještě horší než trpaslíci. Chápu, že pořád chodí naboso. Tkaničky by prostě nedal.

Ale to, že mě přemůže slepý a hluchý kovář a trpaslík s plastovou flaškou, je prostě pobuřující. Netřeba dodávat, že ten idiot Mairon vůbec nepomohl. Asi ho pošlu zalévat kytky a nosit poštu, až se z toho dostaneme. Jinak je evidentně absolutně k ničemu.

Myslíte si, že soud Valar je něco fér? Není. Soudce a žalobce, tečka. Na mé vytrvalé poukazování na to, že chci obhájce nebo aspoň nestranného svědka, jen Manwe pokrčil rameny a Mandos pokýval zlomenou nožkou. Ne, nechápu, jak si Vala může zlomit nohu. Asi uklouzl někde v tom svém pitomém vězení. Dlaždice tam kloužou jako ďas, věřte mi. Asi aby byl průchod duší rychlejší a jaksi hladší. A jo, jasně, já mám také pár nevyléčitelných šrámů a nějakou tu menší spáleninu, ale pardon, zlomenou nohu jsem vážně nikdy neměl.

Ale abych se vrátil k tématu, Mandos měl zlomenou nohu a Manwe vypadal trochu mimo, jako kdyby trpěl ztrátou paměti. Prostě soud Valar ve vší své vznešenosti… hele, vážně se ještě divíte, že mám právo vládnout světu po svém? Že jsem chtěl upravit Ardu mimo Iluvátarův původní plán?

Dlouho jsem se vážně držel. Tohle hraní na "přece bys mi neublížil, bratře, vzpomeň, jak jsme spolu zpívali, tehdy, na počátku věků, ty a já" vždycky zabere. Jo a taky klasický slib že se polepším. Určitě se polepším. Vymyslím něco proti trpaslíkům. A už mě znovu nechytí.

Fakt mi to žral, hodně dlouho. Ne, já taky nechápu, jak se zrovna on mohl stát Velekrálem Ardy. Ne, fakt ne. Jsem tu vážně jediný, kdo má dojem, že král by měl být mentálně schopen vládnout svému lidu, být prozíravý a aspoň maličko politik?

Kupodivu ani Mandos nebyl tak hrozný. Kdykoliv se pokusil zmínit právo a spravedlnost, začal jsem ječet, že mám právo na obhájce a že vlastně za nic nemůžu, že já jsem toho trpaslíka nemučil, že si začal sám.

Ale pak se do toho vložil Aule. Bylo to jeho slovo proti mému. On tvrdil, že jsem napadl a mučil jeho výtvor, já tvrdil, že ta kreatura naopak zcela bez výstrahy napadla mě. Věřili jemu. Jop, i vlastní bratr, úžasný a veskrze dobrý Manwe radši uvěřil slepému, hluchému, špinavému a odranému kováři, než aby věřil mně. Že mě to nepřekvapuje. A to si on hraje na toho hodného brášku… Tak mě vykopli. Musím říct, že se mi málem podařilo stáhnout Manweho s sebou, ale nakonec mě mezi těma dveřma skřípl a já musel ucuknout. Neustále mlel něco o polepšení a Iluvátarově hlasu. Ubožák… Kdybych nebyl tak šlechetný a nesnažil se až do posledního dechu Ardu zachránit, mohl bych se na to celé vykašlat. Ale přece nemůžu nechat své království takovéhle sebrance.

Tak jsem čekal. Nemusel jsem čekat dlouho.

Musí se chlapci nechat, že se snažil. Ne dost. No a tak za chvíli letěl za dveře i Mairon. Tak jsme si sedli a plánovali co dál. V tom se ukázal Manwe. Prý jestli mi není zima. To si měl rozmyslet dřív, než mě sem vykopl, altruista jeden. Ujistil jsem ho, že strašná a že by mě měl okamžitě pustit zpátky. Prohlásil, že se musím polepšit. Ha! A kam se podělo jeho citlivé srdce, no? Kam se poděla všeodpouštějící bratrská láska? A pak že já jsem pokrytec.

Tak jsme seděli dál. A bylo nám vedro. Strašný. Už jsem úplně zapomněl, jak tu má Iluvátar přetopeno. Pak Mairon zmínil, že tam u nich nechal čokoládu. A že jí našli. A chtěj ji sníst. Naší čokoládu!

Začal jsem volat bratříčka. "Sýček volá orla, sýček volá orla!" Nic. Aule není jedinej nahluchlej Vala. Mairon měl delší krizi identity, kdy zvažoval, jestli je štěně nebo kotě. Je to idiot. Ječeli jsme tak, že se Eruovi musela otřásat okna ale bráška nikde. Definitivně hluchej. Ne, já taky nechápu, jak mu mohla dát Varda přede mnou přednost. Asi se ženám nahluchlí, altruističtí hlupáci s pohledy přejeté laně líbí.

Začali jsme uvažovat, že prorazíme Dveře noci a uděláme Dagor Dagorath s řevem "Za čokoládu!" na rtech. Právě, když jsme se chystali k činu, se bratříček ráčil objevit. A začalo přelíčení. První jsem šel na řadu já a Mairon si musel zacpat uši, aby nemohl odposlouchávat a opakovat mou geniální obhajobu. Celé jsem to postavil na můrách. Přesně dvou. Když tu totiž byl Manwe naposledy, všimnul si spících můr a prohlásil, že jsou mrtvé. No ale naší magickou silou (a nebo řevem) se můry začaly hýbat a poletovat tu. Snažil jsem se dokázat, že někdo, kdo dokázal přivést k životu dva mrtvé Irmovo zvědy (čumil jeden) prostě musí být veskrze dobrý a úžasný a musí být propuštěn. Ono to bylo celé delší a prokládané častým "Nevím, zda ti mohu věřit" a "Nezdá se mi, že by ses doopravdy polepšil" ale nakonec jsem dosáhl svého. Jako vždy.

Pak šel na řadu Sauron. Ten byl o poznání méně okouzlující, hrdý a vznešený než já, plazil se mu u nohou a furt mlel něco o tom, že byl sveden a že nechtěl. Pokrytec jeden. Začal jsem k Manwemu za Maironovými zády vysílat vzdušná srdíčka. Docela slušně ho to znervoznilo. Nutno dodat, že Mairona taky. Pořád huhňal: "No tak mi to nekažte, pane. Já vám to taky nekazil." Myslím, že by si měl osvěžit naše vzájemné postavení a svou podřízenost, chlapec.

Nicméně jsme byli propuštěni a ukázalo se, že nám Manwe před svými žravými kolegy kus čokolády schoval. Já ho fakt žeru. Je to totální ňufík. Jeden si s ním může dělat cokoliv. Zničit půlku světa, zabít nějaký ten tisíc elfů, zkazit lidi, dvakrát zničit světlo, svést polovinu nejmocnějších Maiar, mučit elfy a vytvořit z nich skřety a tak dále a tak podobně a on mu stejně nakonec schová kousek čokolády. Ťepic, brácha!

Za Mairona se ovšem musel zaručit Aule. Ten prohlásil (po chvíli nezbytného Sauronova plazení a štkaní) že byl "vždycky šikovný kluk" a že "se o něj postará". Fajn. Jsem jediný, komu to zní divně? Fakt se nedivím, že má Aule pořád problémy s Yavannou.

A tak jsme se vrátili na světlo Arien. Sauron byl "šikovnej kluk" a lízal se k Aulemu, mě hlídal Mandos se zlomenou nohou a bylo mi pohrozeno, že jakmile se o něco pokusím, půjdu znovu za dveře. Manwe a trpaslík drbali u stolu. Prostě idylka.

Chvíli jsem se bezvýsledně snažil svést k temnotě Mandose. Intelektuál jeden zatracený. Pak jsem se bavil vymýšlením nápadů, jak zabít toho zpropadenýho trpaslíka. Třeba bych ho mohl zastřelit a pak nabodnout jako zástavu a nést do příští bitvy… to jen takový nápad. Až se z toho jednou dostanu. Všechny je ovládnu a budu konečně neomezeně panovat světu po svém.

No uznejte, že by to nebylo zas tak špatný.

Zvlášť když uvážíte, co vládne světu teď.

A Mairon, Mairon ať si klidně zůstane u Auleho. Když uvážím, že jsem takovému nemehlu mohl kdy svěřit důvěru… asi budu muset znovu prozkoumat ten případ s Luthien a Vlkodlačím ostrovem…

Temný pán nepotřebuje neschopné služebníky.

***

A líčení z druhé strany pohledu, z pohledu Saurona, který po přečtení výše uvedených řádků reagoval slovy: "Tak to ne, takhle se urážet nenechám. Kde byste byl bez svého Rona, pane?" a promptně napsal svou vlastní verzi událostí.

Když jsem tehdy potkal toho bezduchého Fingolfina, netušil jsem, že by to mohlo skončit takhle.

Kdo by mohl tušit, že pokusem přesvědčit velekrále noldor, aby se přidal na temnou stranu, by se maia mohl dostat až na nedělní oběd k Yavanně a Aulemu…

Už ani nevím, jak přesně se to odehrálo, ale ocitl jsem se kdesi hluboko v horách v jedné skoro rozpadlé chajdě a kdo tam taky není? Ano, Fingolfin. Ozbrojený nebyl, armádu taky neměl, tak jsem si řekl, že ho zkusím dostat na naší stranu- když to nevyjde, aspoň se pobavím.

Začal jsem tedy s úplatky- osvědčená to taktika. Měl jsem už dlouhodobý plán rozjet to s nimi ve velkém, tak si to na Fingolfinovi aspoň nazkouším. Začal jsem nabízet prsteny- pěkné, praktické… kdo by je nechtěl? Ano, ten rozmachaný noldo - prý jich má už dost. Melkor ve svém zápalu kreativity navrhl piercing (holt musí neustále světu dokazovat, že je Mor(e)goth ). Snažil jsem se zakrýt své opovržení a dostat Fingolfina aspoň na tohle. K mému překvapení se začal chytat - a to jsem myslel, že mají noldor vkus ( asi se v něm začala probouzet jeho rebelská stránka - to měl ale chlapec udělat o trochu dřív, než na jeho zástup začal na skále halekat Mandos).

Fingolfin nakonec svolil a já vytáhnul smlouvu, aby mi potom chlapec neškubnul (pořádek přece jen musí být- hlavně ten nový- světový). Ale v tom se chlapec začal kroutit a prý že podepíše, až když napíšu, že ,, Sauron je vůl". Snažil jsem se z toho vykroutit, ale marně. Byl jsem na vážkách. Tolik úžasných poznámek pod čarou, hvězdiček, kliček… ale takové ponížení. A přestavte si, to poleno Melkor se tomu ještě hihňalo(už se těším, až se ho zbavím a budu si vládnout sám. Sliboval, jak to bude úžasné- systém, pravidla... ale je v tom ještě větší chaos - matla jeden). Nakonec jsem si řekl, že podepíšu. Za ten výsledek to prostě stojí. Už zvedám pero, inkoust se zlehka vpíjí do pergamenu a v tu se odněkud vyhrne takové odporné stvoření s plastovou flaškou v ruce a zaútočilo to na Melkora. Náhle se mne zmocnil pocit zadostiučinění- jednak za to Melkorovo dětinské chechtání a potom, že jsem měl opět pravdu, když jsem mu říkal, že vymyslet plast není dobrý nápad. Mezitím dostával Melkor docela slušnou nakládačku od toho trpaslíka, kterému od huby tekla pěna (ty symptomy jsem poznával... Jo, dát ten mutagen do vztekliny pro mé vlkodlaky, byl skvělý nápad- byla to krásná podívaná).

Melkor na mne začal volat, ať mu pomůžu a mezitím vykřikoval něco ve smyslu ,,Já za to nemůžu- Túrin si to stejně podělal sám. Nemlať mne. Já za to nemůžu!". Vážně nechápu, jak může být někdo tak sebestředný - ne , Melkore, Arda se netočí jenom kolem tebe… prostě na tebe zaútočil trpaslík se vzteklinou. Erunya…

Na jeho volání jsem odpovídal, že musím podepsat tu smlouvu (kdo by to chtěl schytat flaškou od trpaslíka se vzteklinou), ale Melkor byl už dost zoufalý, tak jsem teda šel. Přece jenom to vypadalo, že to Melkor nakonec přežije (i přes značné újmy na těle i na hrdosti) a pak bych to zase schytal, že jsem mu nepomohl. Tak jsme byli mláceni po hlavě oba. Vážně nechápu, že si nejmocnější (tvrdí on) vala neporadí s pitomým trpaslíkem.

V tu se tam najednou objevil Aule a prý že mučíme jeho výtvor. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak hluboce jsem klesl. Můj bývalý pán nade mnou stojí a brání svůj ubohý výtvor, který mne mlátí po hlavě plastovou flaškou - že já jsem za tím Melkorem lezl… sliby chyby.

Naštěstí pro mne se všechen zrak upíral na Melkora a mne se podařilo vypařit se a zahájit strategický plán ,,kočka není doma, myš má pré". Bohužel ne na dlouho. Ten všivák Melkor mne určitě napráskal a tak mne za chvíli vyčmuchali a postavili před soud Valar. Když jsem je uviděl, zahřálo mne u srdce- Mandos měl nohu v sádře a Manwe vypadal jak po otřesu mozku. Tohle bude snadné, řekl jsem si… taky by bylo, kdyby tam nebyl ten malý zakrslík, který jim neustále našeptával, jak jsme ho mučili a že on je v právu. Nechápu, jak takové kreatuře mohli uvěřit spíš než mne… no dobře, z principu to chápu, ale stejně…Tak jsem za chvíli letěl za Melkorem.

Ten už horečnatě vymýšlet jak se odtud dostat. Po chvíli se tam objevil Manwe a prý jestli nám není zima. Melkor nasadil jeho už tisíckrát ohraná psí očka a řekl, že strašná. Vážně se Manwemu nedivím, že zabouchl. Na to už by mu neskočil ani největší pitomec Ardy (a že od toho nemá chvílemi Manwe daleko).

Mé zoufalství zhoršovalo jednak příšerné vedro (to ten pitomec vážně musel říkat, že je mu strašná zima?) a potom fakt, že tam u nich zůstala naše čokoláda. Tato skutečnost naštěstí namotivovala Melkora, aby se ještě víc snažil (jakoby mu nestačilo, že jsme byli vyhozeni za hranice Ardy). Začal proto volat "Sýček volá orla, sýček volá orla!". Jenže nikdo nepřicházel. Začal jsem taky volat, jenže jsem se nemohl rozhodnout, jestli jsem spíš kočkovitá nebo psovitá šelma… koťátka a štěňátka- to na taková infantilní individua, jako jsou Valar, bude rozhodně platit. Během chvíle se samozřejmě objevil Manwe a začalo přelíčení. První na řadu šel Melkor. Já jsem si mezitím musel zacpat uši. A to jsem samozřejmě udělal - v žádném případě jsem nepředstíral, že neposlouchám a předem si nepřipravoval, co řeknu…

Melkor se v tom ze začátku dost topil, ale pak se probraly dvě můry, co tam byly s námi a Morgoth začal celou svou obhajobu stavět na tom, že ty můry jsou důkazem našeho polepšení. Vyšlo mu to (kdyby se nejednalo o Manweho, dodal bych ,,překvapivě").

Pak jsem přišel na řadu já. Měl jsem to o poznání těžší (holt nemám žádnou rodinnou protekci) a musel jsem tedy mnohem víc snažit. Naštěstí kecy o svedení a o tom že toho ze srdce lituji, zabraly (ono, ostatně to o tom litování bylo pravdivé - vážně lituji, že se zahazuji s takovým pitomcem).

Tak jsme nakonec byli přivedeni nazpět do Ardy a dokonce nám nechali i kousek té čokolády… málem jsem uronil slzičku (v rámci role hodného a polepšeného- samozřejmě).

Jenže jak už jsem říkal, já nejsem mazánek, který má za zadkem svého cíťu bratříčka, musel se pro to za mne někdo zaručit. Nakonec se k tomu uvolil Aule. Prý že jsem byl ,,vždycky šikovný kluk". Fakt po tom všem zvažuji, že zůstanu u Auleho a kopnu Melkora do zadku až se o něco zase pokusí… nebo si počkám, až Melkor konečně zkape (A že to bude brzo. Měl namále už teď a to po něm šel jenom trpajzlík s petflaškou.) a ovládnu svět já. Do té doby to ale nechám osudu- ty Yavanniny nedělní obědy za to stojí…