Brány léta - pokračování

A jak to bylo dál?

---

Sobota - Vzbudil jsem se v půl deváté. Všude bylo absolutní ticho. Po chvíli se tedy Pomněnka odvážila vyjít ven a s údivem mi sdělila, že jsou všichni vzhůru, ale jsou tak strašně potichu, že to tak vůbec nevypadá. Fajn. Nějaká ta ranní hygiena, snídaně s Aredhel a tak. Pak přišla Pomněnka, že Laisi vaří entí polívku a že jí k tomu vždycky chodí zpívat a jestli se na to nechci jít podívat. Šel jsem. Zpívalo jich tam pět a bylo to dokonalé. Takhle nějak si představuji Hudbu Ainur (jmenuje se to tak, že?). Hlasy, které postupně sílí a zase utichají, přidávají se a pak ztrácejí, někdy zpívali všichni a pak jen jeden. Postupně se přidávali další, opakující se melodie a nestálý, jakoby… skotačivý zpěv… Takhle nějak to muselo vypadat, i když Iluvatar a Valar vyzpívávali Ardu. Já jsem odmítl být Morgoth, který jim to celé pokazí, takže jsem zatvrzele mlčel a jen poslouchal. Krása.

(Aredhel se nefotí)

Mezitím, co snídal zbytek tábora (my měli vlastní snídani) mi Aredhel vyprávěla, kdože to vlastně byl ten Finrod. Neboj Smíšku, je to nahrané! Potom byl čas na workshopy. Upsal jsem se spolu s Aredhel, Pomněnkou, Čekankou, Terkou Trpaslíkem, Agnes a ještě jednou menší hobitkou (asi) jménem Gabča na taneční workshop se Svaťkou. Jak se ukázalo, tak Svaťka je elfka, se kterou jsem tancoval na Conu a která mě zachránila od toho, abych s irskými tanci úplně švihl (bylo mi tenkrát nějak zle). A ano, čtete dobře, taneční workshop. Já, který umí tancovat jen se Smíškem a to ještě standartní tance a na hobití je totální pako (ale ty standartní umíme dokonale, no, možná někdy uděláme článek o našich tanečních a jak to nakonec dopadlo, protože to fakt stojí za to). Ale bylo to skvělé. Zahájila to rozcvička, která přinesla dvě velká zjištění a) Agnes je mi sympatická. Je přibližně stejně ohebná jako já b) Neposlouchejte Pomněnku a neberte si na rozcvičku šaty. Kalhoty jsou o 100% lepší, já tam byl se Svaťkou jediný v kalhotech a byl jsem za to upřímně rád.

(Všimněte si, že v tomto ohledu jsme největší zoufalci já a Agnes)

(Důvod číslo 1 proč si nebrat šaty.)

(Důvod číslo 2. proč si nebrat šaty)

(Jedna fáze rozcičky. Mimochodem, pro zúčastněné, byl jsem tam jediný, kdo si při tomhle připadal jak totální hlupák Bralovská?)

(Přestávka. Jak si můžete všimnout, za celou dobu jsem si odmítl sundat šálu. Málem jsem se kvůli tomu na ní oběsil)

Po rozcvičce nám bylo sděleno, že by bylo fajn nacvičit si nějaké vystoupení na Brány léta, že to má Laisi hrozně ráda. Fajn. Chvilku jsme se poněkud neúspěšně snažili rozchodit hudbu. Nakonec sice byla, ale dost potichu, no nic. Opět se totiž ukázalo, že cokoliv elektronického v mé blízkosti přestává fungovat a jde to hibernovat. Tentokrát to byly repráky. Onen hudební doprovod byla taková ta písnička na začátku Hobita - Bilbo vyráží na dobrodružství. Nejdřív je to takové mírné, elfské, pak se ozve to klasické hobití poskakování na které Bilbo běží Krajem a ukončí to takový dost epický konec. A ono vystoupení? Je z toho video, tak proč to složitě popisovat… Jen asi řeknu, že se nám fakt povedlo a jediný, kdo z toho byl nakonec vyplašený, byla Čekanka, která ovšem po konci vypadala, že bude zvracet.

(Elfové tančí, hobiti na ně zděšeně zírají a dveře dělají zvukovou kulisu - chrápají. Ale dveře nám chrápaly tak strašně, že jsme jednak neslyšeli hudbu a jednak co půl minuty měli strašný záchvat smíchu při obzvlášť zajímavém zvuku)

(Hobiti jsou do akce)

(Hobiti se úpěnlivě snaží nezašlapat motýlka (aktuálně v růžových šatech, později s oranžovým šátkem)

(Další kolo. Hobiti spí)

(Elfové se snaží vypadat co možná nejmenší a nejméně jedlí)

(Thorin v modrých květovaných šatech jde na věc)

(Level 3: šátky)

(Motýlek a elfové)

(A detail toho, co mezitím dělali hobiti)

Celý workshop měl jedno další plus. Aredhel překonala prvotní paniku a byla ochotná tančit před lidma. Totéž se ale nevztahovalo na focení a celé brány léta tak probíhal souboj Aredhel vs. Silwiniel, z nichž se druhá zmíněná usilovně snažila tu první vyfotit a první se ještě usilovněji snažila k těm fotkám dostat a smazat je. Uprostřed workshopu nastala panika, že bychom si vlastně měli nabarvit lampiony (sklenice od marmelády) na večer. Ukázalo se, že to můžeme udělat po obědě, takže dobré.

Oběd byl moc vtipný. Dělali v kotlíku špagety a zahájili tím, že jich půlku nasypali místo do kotlíku do ohně. Pak se jim to strašlivě dlouho nechtělo vařit, a když to konečně uvařili, zabavili jim to zlobři. Fakt. Nastal totiž první úkol družinky - porazit zlobry. Stále je mi tak trošku záhadou, co družinka měla dělat. Ale zkusím to tak nějak popsat ze svého pohledu.

(Těžce vydřený oběd)

Celé dopoledne Pomněnka a Gandalf šíleli, že mají málo quenijských písmen a že z toho nesestaví dostatek slov. Ty slova pak měli použít do nějakého quenijského slova. Jediný způsob, jak zlobry zneškodnit, respektive donutit spolupracovat bylo trefit je papírovou koulí a pak na ně vyhrknout nějakou hlášku jako "Je to zelené a hýbe se to", přičemž jedno slovo z té hlášky muselo být přeložené do quenijštiny a sestavené z oněch nešťastných písmen. Co jsem já viděl, tak to nefungovalo. Ale nadešel čas. Nejdřív se družinka rozběhla po zahradě a hledala jablka a mrkve. Asi měli hlad. Mezitím zlobři polehávali u kotle se špagetami a měli bezvadné hlášky. Já, Aredhel a ti další, co tam s námi seděli a pozorovali, jsme se všichni bezvadně bavili. Pak začala hra. Zlobři prohlásili, že jdou lovit turisty, načež se objevila Laisi s mystičkou, že prosí o trochu toho skopového. Zlobři jí tento luxus poskytli a šli na lov. Po chvíli přivedli první chycenou oběť, svázali jí a posadili vedle kotle. Doteď je mi záhadou, jestli se oběti mohli nebo nemohli bránit. Protože všichni se nechali odvést bez boje a jen Terka Trpaslík a Veselko se rvali, až z nich cáry lítaly (u Terky skoro doslova, chytře si nechala šaty). Po chvíli měli zlobři asi pět obětí. Zbytek pobíhal po zahradě a ječel. My je moc neviděli, protože u zlobrů to bylo zajímavější. Pak se ozval strašlivý jek a na planinku se vyřítila Terka Trpaslík. Ječela a běžela. Nevím, co tím sledovala, ale asi to byl chybný úsudek. Zlobři jí chytili a zneškodnili. Sice na to museli být tři, ale nakonec se jim jí povedlo svázat a svázané jí zabránit v útěku. Byla strašná sranda sledovat mrňavého, ječícího trpaslíka v modrých květovaných šatech, jak se zuby nehty rve se třemi dvojnásobnými zlobry.

(Zlobři. Ten úplně vpravo a vlevo mluvící, ten uprostřed mírně stydící se)

Veselko mezitím vysvobodil jednoho vězně, ale ten by vzápětí chycen, tak nic. Pak se za námi ozvalo "pst!". Finrod se tam plížil. Nenápadně jsme si přesedli, abychom ho co nejvíce kryli a on přitom měl volnou cestu k Terce Trpaslíkovi a Gabče, které nám ležely u nohou (Terka Trpaslík navíc zarvaná pod stolem). Zkusil je rozvázat, ale nešlo to. Pak někoho napadly nůžky, takže se vypařil, aby našel nůžky. Pak se vrátil, ovšem znovu bez nůžek a jal se zajatce rozvazovat. Rozvázal je, zajatci i prchli, ale jeho zlobři chytili. A nastala asi nejkomičtější okamžik celé hry, protože se celkem celá zahrada spojila na pomoc Finrodovi. On se s nimi začal rvát, náš divácký stůl mu ze všech sil fandil a pak se objevil Gandalf, trefil zlobra míčkem a zařval něco jako "Pozor padá strom!". No… nepomohlo to ani trochu. Zlobři na něj chvíli zírali a pak se vrátili ke své bohulibé činnosti. Ale najednou jako vyšlo slunce, zlobři zkameněli a družinka byla zachráněna. Konečně se mohli naobědvat.

(Tom: Vildo! Vildo! Vilda: No co je? Tom: Hélé! Sluníčko!)

Po obědě následoval druhý quest dne. Prozkoumávání zlobří jeskyně. Zavázali jim oči šátkem a poslali je na cestu pokrytou modrým slizem, kde měli najít co možná nejvíc zlaťáků, Žihadlo a Orkrist. Trpaslíci na to měli půl hodiny a hobiti deset minut, přičemž hlavním úkolem hobitů bylo najít Žihadlo a hlavním úkolem trpaslíků nahrabat co nejvíc peněz. Gandalf pak šel sám a měl najít Orkrist. Ovšem před začátkem se zjistilo, že nemají dostatek šátků. Hádejte, co mi Pomněnka vzala? No jasně že šálu! A fakt mě naštvalo, že jí dala jedinému elfovi v družince, tedy Finrodovi. MOJÍ šálu dá elfovi. Jasně, ten elf je mimořádně fajn, ale pořád je to elf. No, nakonec se ukázalo, že elf nikam nejde, takže moje šála byla svěřená hobitovi (tento hobit při minulém úkolu se zlobry pobíhal kolem kotle, řval, na hlavě měl hraničářskou kápi, takže ho zlobři nemohli vidět, ale stejně se k záchraně vězňů jaksi neodhodlal). Jeho jediné štěstí bylo, že mi šálu tím modrým hnusem nezamazal. Skončil totiž dříve než ostatní a nestačil se v tom tak vymáchat. Kdyby mi jí zničil, tak Pomněnku kousnu.

(V tom modrým hnusu na zemi se hrabali)

Družinka všechno co měla najít, našla a následoval poslední ws dne. Astronomická přednáška. Bylo to zajímavé a bylo zataženo.

My jsme si mezitím ještě stihli vyrobit lampiony z lahví od okurek. Byla to dost sranda, protože Aredhel nejdříve prohlásila, že tam obtiskne list. Po spatření výsledku řekla, že něco takového prostě nejde a jala se regulérně tvořit. Ale dopadlo to fakt hezky! Já chtěl vyrobit tři, ale nakonec se to smrsklo na dva, protože jsem tu třetí sklenici někomu obětoval. Ostatní měli povětšinou jen jeden.

(Všimněte si, jak má Čekanka profesionálně stéblo trávy v puse)

Ještě se mi Aredhel podařilo vykopat na meditační workshop. Já tam byl jen na začátek, protože pak se společně modlili, což mě jako nevěřícího psa (respektive s dosti specifickým pohledem na víru) tak úplně nezajímá. Se mnou odešla ještě Agnes. Ve stanu to pak bylo vtipné, protože Agnes si tak povzdechla a "Tak jsme tady asi jediní nevěřící…" to byl fakt. Všichni ostatní se zřejmě povětšinou znali z nějakého křesťanského kroužku.

Večer pak byl hřeb víkendu - elfí slavnost Brány léta. Po obvyklém zmatku, kdy se třicet lidí najednou pokoušelo pomáhat v kuchyni metr krát dva metry a nosit na stůl, se řeklo, že družinka jako přišla do Roklinky a že je má uvítat Elrond - Finrod. Slyšela jsem tak polovinu toho, co si navzájem říkali, protože všichni strašně kuňkali a divím se, že se vůbec slyšeli navzájem. Ale padlo dost dobrých hlášek:

Bilbo: "Tak my se k vám pozveme na večeři!"

Gandalf: "Mistře Elronde, dokážete přečíst tyto měsíční runy?"

Elrond: "Jasně!" chvilku studuje, zjistí, že je to quinejsky, "obávám se, že má výuka elfštiny ještě nepokročila tak daleko..."

Hostina byla skvělá, spoustu jídla a tak. Kupodivu se snědly i mé hobití koláčky. Bavili jsme se, jedli a dělili se s Pomněnkou a Aredhel o Pomněnčinu misku salátu. Uprostřed jsem zaslechl svoje jméno a zjistil jsem, že se Agnes s Gabčou baví, kdo je z PP jejich nejoblíbenější postava. Mám Agnes rád, nejraději má Smíška s Pipinem! Ovšem Gabča. prohlásila, že ona má nejraději mě a … Kozka! Málem jsem se udusil a moje "Řekni to znovu!" asi muselo znít dost výhružně. Že má ráda Pipa chápu, to je přirozené, ale k tomu, že má ráda Kozka... Nedovedu si představit větší protiklad ke Kozkovi než Peregrina Brala. Pak ještě prohlásila, že u nich ve třídě probíhá souboj, jestli je hezčí Kozk nebo Faramir. Jako jasně že Faramir, ale překvapilo mě, že nikdo nehlasuje pro Aragrona, toho přece mají děti tohohle věku rádi, ne? To se samozřejmě zvrhlo v diskuzi, kdo se nám komu kdy v PP líbil. Ukázalo se, že já jsem fakt tak mimo, jak jsem si vždy provozoval. Ehm… není mezi vámi náhodou ještě někdo, komu se vždy líbili jen hobiti? Jen a pouze hobiti? V krajním případě ještě Faramir? Diskuze pokračovala tématem "Aredhel a první shlédnutí PP". Prý nerozdýchala Faramira, že je jiný než v knížce (má jinou barvu vlasů). Fakt by mě ale zajímalo, jak v tom případě rozdýchávala Froda, když ten je o polovinu mladší než v knížce…

(Náhodou jsem šel do stanu, když jsem si všimnul tohohle dokonalého západu slunce. Můj prvotní nápad byl přivést Aredhel, ptožoe jsem se bál, že s tímhle mě ostatní vyhodí. Naštěstí jsem ale narazil na Pomněnku, která hbitě zburcovala tábor a západ slunce tak mohli ocenit všichni)

Po hostině si naše skupinka sedla k bazénu a tam se hrálo a zpívalo. Neznal jsem z toho celého jedinou písničku, dobře já! Ještě jsme se stihli s Aredhel a Pomněnkou šeptem pohádat, jestli je Šťastné shledání dobré nebo ne (mně se ta písnička strašně nelíbí) a nastal hřeb číslo dva. Měli jsme si každý zapálit ten lampion, co jsme vyrobili, a někomu ho dát. Bylo to úžasné. Tma, do toho svítící lampiony a bytosti Středozemě, které procházejí kolem, dávají si navzájem lampiony a přitom si něco hezkého říkají. Snad všichni měli slzy na krajíčku, ale jediný, kdo začal fakt brečet, jsem byl samozřejmě já. Lampion jako takový jsem dal Aredhel a Pomněnce. Sám jsem dostal lampion od Aredhel a Agnes. Bylo to hrozně super. Vždycky jsem se s tím někým někam zašil, tam jsme si předali ty lampiony a pak si chvíli povídali. Asi to ale nebudu moc rozebírat, bylo to hezké a osobní. Pak jsme ještě chodili už bez lampionů, předávali i je tak nějak imaginárně a přáli si. Dodnes se divím své odvaze, že jsem došel i za Laisi.

(Ať je ti světlem v temných místech, až zhasnou všechna ostatní světla)

Potom šli skoro všichni na kopec nad tábor, kde chtěli čekat na východ slunce. Na Bránách léta se totiž nesmí mluvit a čeká se na východ slunce, kde se mu pak zpívá. Já, spolu s Pomněnkou (napůl), Agnes a Gandalfem zůstal v táboře. Za ty tři dny jsem stihl vyzkoušet snad všechny typy ubytování. Tentokrát jsem spal s Agnes ve stanu. Spal je ovšem dost nadnesené. Tu noc nespal snad nikdo. Slyšel jsem hlasy, jak si venku někdo povídal, pak začaly koně dělat fakt divné zvuky (něco takového jsem fakt ještě neslyšel), psi vyli na měsíc (fakt vyli, čtvrt hodiny v kuse) a Agnes se vždycky probudila, posadila se, něco zamumlala, pak si lehla a spala dál. Usnul jsem asi až hodně pozdě.

(Elfové vítají zpěvem východ slunce)

A Pomněnka? Ač tvrdila, že jí strašně špatně, stihla za tu noc na ten příšerný krpál dvakrát vylézt, z toho jednou asi v jednu a podruhé ve čtyři.

Neděle - Ráno mě v půl sedmé vzbudila Pomněnka s Aredhel a Čekankou, když se vracely do tábora vyspat se. Už jsem znovu neusnul, takže jsem popadl Atlas Středozemě a šel si číst. Pak jsem ještě chvilku louskal Zeměplochu, než se Aredhel a Agnes vzbudily. S Aredhel jsme si dali snídani. Pak vstala Pomněnka s tím, že je jí strašně špatně. A že večer má družinka jít do lesa do Glumovy jeskyně, kde si má Pomněnka dávat s Glumem hádanky a že to určitě nepřežije, že ji Glum sežere a že nebude Bilbo. Takhle kvílela celý měsíc. Fakt, celý měsíc řešila, že jí Glum sežere. Pak se ukázalo, že je jí fakt blbě, že zůstane v táboře a půjde místo ní ke Glumovi někdo jiný, takže ona Bilbem zůstane. A projevila milá Pomněnka nějaké nadšení? Ne! Začala kvílet, že se na tenhle quest těšila… No není to na zabití?

Prohlásila, že ale hrozně nutně musí vymyslet hádanky, které budou hobiti dávat Glumovi. Opět to mělo být tak, že měli písmena a měli z nich sestavit quenijské slovo, které musí být v té hádance obsažené. Zakázali jsme jí zvednout se, sedli jsme si okolo ní, ona nám

četla hádanky a my hádali. Byla to docela sranda. Tak schválně: "Na hlavě má kámen v ruce prst, co to je?" A ne, Glum to není (jak jsme všichni hbitě řekli). Pak s námi hádal celý houf lidí, tedy Veselko, Silwiniel a Gandalf. Hádanky pro Gluma se vybraly, takže se začalo řešit, na jaké slovo mají písmena. Tedy ještě umět quenijsky. Dali jsme hlavy dohromady a zjistili, že jediný, kdo tady trochu něco umí je Gandalf a Quen. Aredhel umí jen kámen, Veselko jen malinu a Silwiniel takové praktické věci, co jí Quen učí jako "Lehni si na postel a sundej si šaty". No a já umím elfsky jen meloun (psáno mellon), což je ovšem sindarsky.

Pak nám Pomněnka i přes náš výslovný zákaz někam zdrhla (zakázali jsme jí dělat cokoliv, jen ležet). Takže Aredhel začala vyprávět další příběh o někom od A a od A. Byl tam docela zmatek, protože Finrodovi bratři se jmenovali Aněco a Aněcojinýcho a ten jeden z nich měl smutnou romanci s nějakou další A. problém byl, že poprvé jsem Aredhelino vyprávění pochopil, že ta romance byla mezi těmi bratry… blbý jména od A!

Nejdřív jsem tam byla jen já a Silwiniel. Silwiniel si při vyprávění vzala klacek a začala tam vraždit vosy, co kolem nás pořád lítaly, byla to docela sranda. Pak se objevil Gandalf. Aredhel se uvolila, že to ještě dá a bude vyprávět dál. Pak Veselko a Rioli. Po chvíli uprošování Aredhel vyprávěla. Ale pak se tam nastěhovala rodinka se třemi dětmi a to už Aredhel nedala. Takže jsme zdrhli jinam.

Po obědě jsme se tak poflakovali po táboře, Veselko mi ukazoval, jak se vyrábí hobití dýmka (jo, budeme mít dýmku!!!) a Aredhel vyprávěla o Tuorovi a Idril. Má dojem, že jsem jí za celý ten víkend v tomto ohledu těžce zneužíval.

Ovšem to, že Aredhel spala na dnešek jen dvě hodiny na ní zřejmě zanechalo nějaké následky. Pak mě totiž začala lechtat a strašně se u toho smát. Když jsem se jí to pokusil oplait, začala mi vážným hlasem vysvětlovat, že je ohrožený druh, že elfové vymírají a že jsou zapsaní v červené knize ohrožených druhů. Že jí nemám ubližovat, ale mám jí umístit do rezervace a sehnat jí nějakého elfa, aby tam mohli v klidu a míru žít a zachovat elfí populaci. Po tomto monologu jsem nebyl schopen slova, takže jsem se jen smál ještě hloupěji než normálně a zíral na ní. Ale možná, že elfčino bláznění nebyl následek nevyspání, ale šoku po atentátu, co na ní spáchaly dvě mouchy. Když si Aredhel totiž nalila vodu, ozvalo se "bzzz bzzz" a strašná rána a šplouchanec. Dvě mouchy jí do toho pití plnou rychlostí vletěly. Doteď netuším proč.

Pak jsme si vzpomněli, že vlastně máme jít na ws drátkování. Rioli to vedla a byla to docela sranda. Pomněnka vyráběla prstýnek, stejně tak i Aredhel (která se při pohledu na své dílo vždycky rozesmála a prohlásila, že kdyby jí TOHLE Eol dal jako zásnubní prsten, tak si ho v životě nevezme). Náhodou, bylo to hezké. A já jsem dělal… cosi. Měl to být přívěšek pro Smíška, ale dopadlo to dost divně. Pak někdo prohlásil, že to vypadá jako kořen. Takže kdybys to ty, Kořene, nebo ty, Kořenko náhodou chtěli...

Vesele jsme se bavili (Čekanka totiž vymýšlela, jakou postavu z Hobita má, co se charakteristiky týče, popisovat na meditačním ws). A najednou se ozvalo "Tak ahoj!", byla to Rosana. Asi tam musela stát pěkně dlouho, ale my jsme si jí nevšimli. Takže konec. S Aredhel jsme si vzali naše věci, rozloučili se a odjeli. Cestou jsme si ještě povídali a Aredhel dodělávala svůj snubní prsten. Vysadili jsme jí na tramvaji a jeli do Bílé Studně zalít kytky. A to byl úplný konec Bran léta i mého letošního působení na Vlaštovce.

Ve shrnutí to vypadá, že se tam všichni strašně těší na Smíška, protože jsem tam o něm neustále mlel a je by tedy zajímalo, cože je to vlastně zač. Zvlášť to asi zajímá Veselka, který Smíška hluboce obdivuje, že jel na skautské Jemboree do Japonska. Tak vidíš Smíšku, přeci jen to k něčemu bylo.

No, jestli já příště pojedu na celý tábor tak jedině se Smíškem. Jinak bych to asi nedal.

A děkuji všem, s kým jsem se tam mohl seznámit a doufám, že se s Vámi ještě někdy uvidím. A děkuji hlavně Pomněnce, že mě tam dokopala a Aredhel, že tam se mnou jela. Díky.

Peregrin Bral