Vyděděná - Desátá kapitola

Pipin konečně Smíškovi s Estellou řekne o svém tajemství. O dvou osudových chybách, které se už nedají napravit.

A Aredhel, tohle by měly být odpověď na tvoji otázku, jak to, že odešli na výpravu bez rozloučení.

---

"Musíme si promluvit," přivítal ho stroze Smíšek.

Pipin se právě snažil proplížit kolem salonu do svého pokoje. Ale Smíšek už na něj čekal. Rozrazil dveře a postavil se mu do cesty. Z očí mu šlehaly blesky.

"Dovnitř!" nakázal a ukázal na dveře do obývacího pokoje.

Pipin se přikrčil, ale poslušně vešel dovnitř. Estella seděla u stolu, v ruce měla šálek čaje a beze slova se na něj dívala. Vypadala výhružně a lehce zmateně.

Smíšek přirazil dveře, odsunul židli naproti Estelle a beze slova na ní ukázal. Sám si sedl vedle Estelly a chytil ji za ruku.

Pipin si váhavě sedl a snažil se rovnoměrně dýchat. Chvíli na sebe všichni beze slova koukali, až promluvil Smíšek.

"Co se stalo? Proč jsi se k Diamantě choval tak hrozně? Proč jsi pořád tak smutný?"

Pipin zavrtěl hlavou.

"Nepustím tě odtud, dokud mi to neřekneš," řekl prostě Smíšek a Estella přikývla.

Pipinovi se v hrudi vzedmula vlna vzteku. "Tobě do toho nic není!" odsekl a zamračil se.

Smíšek zúžil oči. "Je. Mám tě rád jako vlastního bratra. Nepřežil jsem vlastní smrt jen proto, abych se musel dívat na to, jak trpíš."

Pipin vzdorně zatnul zuby.

"No tak, řekni nám to. Možná ti budeme moci pomoct. Takhle dál žít nemůžeš," řekla klidně Estella.

"Nemůžu. Řekli byste, že to nic není. Že jen zbytečně jančím. Že mluvím nesmysly."

"Mluvíš s někým, koho celý Kraj nenávidí. S někým, o kom se ví, že byl ženou nejhoršího hobita všech dob. Doopravdy si soudíš, že si já budu myslet, že mluvíš nesmysly?" připomněla mu Estella.

Pipin sklonil hlavu. Když po chvíli promluvil, hlas se mu třásl. "Já a Diamanta… milovali jsme se. Předtím."

"Před naší cestou?" zeptal se Smíšek.

Pipin přikývl. "Když jsem odcházel, nepřipadalo mi nutné loučit se. Nebo jí říct, kam jdu. Myslel jsem, že to bude jen krátký výlet. Byl jsem tenkrát hloupý. Tak hloupý…," řekl a ve tváři se mu objevil stejný výraz jako vždycky, když si vzpomněl na palantír.

"Neřekl jsem jí, kam jdu. Nerozloučil jsem se. Prostě jsem zmizel. Nevěděla, co se mnou je a nikdo jí nebyl schopen nic říct. Čekala na mě. A pak když přišli ti jižané, ztratila naději. Napovídali jí, že jsme tam daleko na severu všichni zemřeli a že nemá smysl čekat. Přestala věřit, že jsem naživu."
"Vzpomínám si na to," ozvala se Estella. "Párkrát jsem jí v té době zahlédla. Vypadala hrozně. Jako by si ji brala smrt."

Pipin nešťastně přikývl. "Udělal jsem hroznou chybu. Smíšku," obrátil se k svému bratranci, "znáš Ada?"

"Adelard Bral?" zamračil se Smíšek. "To byl tvůj druhý bratranec, ne?"

"Třetí z otcovy strany," přisvědčil Pipin. "Byl o pár dní starší než já. Jako děti jsme si spolu hodně hráli. Byl to můj nejlepší kamarád předtím, než jsem se skamarádil s tebou. A i potom jsme se hodně přátelili. Byl vždycky hrozně milý a pozorný. No a on… zasnoubili se. S Diamantou. Nevěřila, že se vrátím a už nevydržela to osamění."

Estella se zamračila. "O tom jsem vůbec nevěděla."

"Tobě o tom asi nikdo neřekl, tohle byla Bralovská věc. Diamanta… asi ho měla doopravdy ráda. Byl k ní vždycky moc hodný a zbožňoval ji. Ale myslím, že přes to všechno mě pořád milovala. Také proto si chtěla vzít jeho. Byl to jeden z mých nejbližších bratranců. Svatbu měli mít pátého listopadu."

Smíšek se zamračil. "Ale…"

Pipin přikývl. "Když jsme přijeli, Diamanta o tom nevěděla. Zřejmě se Saruman snažil zprávu o našem příjezdu co možná nejvíc utajit. Ale pak… Víš, jak jsem odjel do Bralska pro mé příbuzné přivést ti je na pomoc k bitvě o Povodí? Ada tam jít nechtěl. Nikdy nebyl moc udatný. Vlastně byl mezi Braly tak trochu černá ovce," hořce se usmál Pipin, " a navíc měl před svatbou. Nechtěl, aby se něco pokazilo. Já… Diamanta tam zrovna nebyla. Nevěděl jsem, že jsou zasnoubení. Kdyby mi o tom Ada řekl… mohlo to dopadnout jinak. Přemluvil jsem ho," hlas se Pipinovi trochu zadrhával a bylo vidět, že mu dělá problém o tom mluvit, "řekl jsem mu, že potřebujeme každou pomoc, kterou můžeme sehnat. Že máme jedinečnou příležitost vyhnat Šarkana jednou pro vždy a osvobodit Kraj. Přemluvil jsem ho, aby šel se mnou. Nechtěl, ale měl mě rád jako bratra a rozhodl se to pro mě udělat." V tu chvíli se Pipinovi hlas zlomil a zabořil obličej do dlaní. Po chvíli otevřel ústa a znovu promluvil.

"V té bitvě… jel jsem na poníkovi. Hájil jsem jeden zátaras a právě na nás útočilo několik těch skřetolidí. Měli jsme to pod kontrolou, ale pak… jeden z těch největších ošklivců na mě skočil a strhl mě z koně. Dopadl na mě a vyrazil mi dech. V pádu mi vypadl meč z ruky a já se neměl jak bránit. Ten jižan vytáhl zakřivený nůž a chystal se mi podříznout krk. Už zvedal ruku k ráně, když nás uviděl Ada. On… obětoval se pro mě. Skočil na něj a odvalil ho ze mě. Ale ta rána, ta rána, která měla přetrhnout vlákénko života mně místo toho zabila jeho. Jižan mu vrazil nůž do srdce. Přímo do srdce. Já… zvedl jsem se a usekl skřetovi hlavu svým mečem, ale Ada jsem už zachránit nedokázal. Zemřel kvůli mně. Obětoval svůj život pro mne."

Estella mu položila ruku na paži. "Bylo to jeho rozhodnutí. Nemůžeš si za to dávat vinu ty."

Pipin ale jen zkřivil tvář. "Já vím, ale… nemůžu využít toho, že kvůli mně zemřel. Nemůžu využít to, že tady teď není, pro svůj prospěch a přivlastnit si dívku, kterou miloval. To prostě…"

"Ale to není žádné přivlastňování. Diamanta tě miluje, vím to. A Ada by si to určitě přál," uklidňoval ho nemotorně Smíšek.

Pipin se jen ušklíbl. "Už chápete, proč jsem nechtěl zůstat doma? Velké Pelouchy mi ho hrozně připomínaly. Připomínaly mi, že kvůli mně zemřel. Že to já jsem ho přinutil, aby šel bojovat. Že to já ho nechal, aby se obětoval. A pak když Diamanta přijela… Pořád ji miluji. Miluji ji strašně moc, ale prostě s ní nemůžu být. Nemohu využít Adovy smrti. Zvlášť, když zemřel dva dny předtím, než si měl Diamantu vzít."

Smíšek otevřel pusu, ale Pipin jen zavrtěl hlavou. "Vidíš? Říkal jsem vám, že to nepochopíte. Že budete říkat, že to nic není. Ale ono to něco je, víš? A je to důležité. Prostě se na ni pokusím zapomenout. Cokoliv řeknete, mě od toho neodradí. Nemůžu využít smrti svého kamaráda. To prostě nejde. Chtěli jste po mně, abych vám řekl, co mi je. Teď to víte. Dobrou noc!" Vyjel na něj Pipin. Vypadal doopravdy rozzuřeně. Vstal a bez dalšího slova odešel. Měl vztek na sebe, že podlehl Smíškovu přesvědčování. Měl vztek na Smíška, že to nebere vážně, že to nechápe. A měl vztek na Estellu, že se pořád tváří tak klidně.

Uběhl téměř měsíc. Ve věci Diamanta panovalo takové nepsané příměří. Pipin se snažil chovat normálně a Smíšek s Estellou ho k ničemu netlačili. A Estella vzdala snahu Diamantu znovu pozvat.

Všichni tři právě seděli u snídaně. Zazvonění domovního zvonku zaznělo v tomto klidném dopoledni jako třesknutí meče. Pipin položil chléb, na který si právě mazal kuličku másla a ostře se podíval na Estellu. Estella pokrčila rameny. Diamanta by to být neměla. Smíšek nervozně poposedl.

"Kdo myslíš, že to je?"

"Nevím, půjdu otevřít," odpověděla Estella a vstala.

Bratranci se po sobě podívali, ale hobitka jen mávla rukou a vykročila ke dveřím. Bylo slyšet její kroky, cvaknutí dveřního knoflíku a zvuk otevíraných dveří a pak…

"Cvali?" zachraptěla Estella.

Před dveřmi stál Cvalimír Bulva.