Vyděděná - Osmá kapitola

Smíšek se rozhodne, že konečně přijde na kloub Pipinovu trápení. A když nepomůže hrubá síla, pomůže si lstí.

A mimochodem, také netuším, jestli hobiti znali šachy, ale nic jiného mě prostě nenapadlo.

Mimochodem, jak to zak po sobě čtu, napadá mě tak pět vysvětlení, co by vlastně Pipovi mohlo být. Dost by mě zajímalo, na co sázíte vy. Pište prosím do komentářu.

---

Už uplynul skoro měsíc od Smíškova a Estellina nastěhování do Dna Pytle. Pro oba to byl snad nejšťastnější čas jejich života. Byli spolu, daleko od pomlouvačných hobitů a všech jiných útrap. Estella znovu navázala písemnou korespondenci se svou kamarádkou Diamantou a konečně byla šťastná. Vypadalo to, že jí alespoň jedna další osoba v Kraji nemá za příšeru. Pipin jim pomáhal vyřizovat většinu obchodních záležitostí a nákupů, kvůli nimž by jinak Estella musela vyjít ven. Ale nevypadal při tom šťastně. Samozřejmě, měl oba moc rád a chtěl jim pomoci, ale každý takový výlet jako by ho uvrhl zpátky do reality. Do reality, ve které být nechtěl. Smíšek po nějaké době pojal podezření, že se Pipin zkrátka vyhýbá všemu, co by mu připomnělo jeho minulý život. Život před Válkou o Prsten. Zásadně se vyhýbal všem svým Bralovským příbuzným a s rodinou se už nestýkal ani písemně. Absolutně se uzavřel do sebe. Za celý měsíc se ani Smíškovi ani Estelle nepodařilo z něj dostat, co mu je. A to je trápilo. Smíšek prostě nemohl přenést přes srdce, že on sám je šťastný, zatímco jeho nejlepší kamarád evidentně trpí.

"Pipine, můžeš mi laskavě říct, co se stalo?" vybuchl Smíšek a chytil Pipina prudce za obě ramena.

Smíšek se právě líbal v hostinském pokoji s Estellou, když dovnitř vstoupil Pipin. Vytřeštil na ně oči, zbledl a beze slova odešel. A Smíšek to už nevydržel. Tomuhle musí přijít na kloub! Nesnesitelně ho štvalo, že mu Pipin odmítá říct, co se děje, ale tváří se přitom pořád tak hrozně tragicky a rozhodl se, že si se svým bratrancem prostě promluví.

"Nesl jsem ti nějaké ty kytky, jak jsi chtěl," odpověděl naprosto bez emocí Pipin a strčil mu pod nos pár usušených bylin, které Smíšek tak zoufale sháněl, pro svou "vědeckou práci", jak to nazýval.

"Nezamlouvej to!" vykřikl Smíšek a tvrdě ho přirazil o stěnu chodby. "Řekni mi, co se děje. Už toho mám dost. Chodíš jak tělo bez duše, pořád tak divně vzdycháš, vyhýbáš se lidem, jsi hrozně smutný a jako… mrtvý. Co se stalo? Mně to snad můžeš říct, ne?"

Pipin odvrátil hlavu. Smíšek s ním trochu zatřásl.

"Nepochopil bys to. Smál by ses mi, říkal bys, že to nic není, že se to spraví. Ale pro mě to něco je!"

"Pochopím to, slibuju," ozval se Smíšek.

"Ne. Tohle je… složité. Musím si to prostě nějak urovnat."

Smíšek zaváhal.

"Pusť mě," řekl Pipin potichu.

Smíšek zavrtěl hlavou. "Určitě se to dá nějak vyřešit. Všechno se dá nějak vyřešit. Prostě mi to řekni."

"Beru to na vědomí. A teď mě pusť," zopakoval Pipin.

Smíšek ho pomalu pustil. "Je mi líto, že mi nevěříš," řekl nakonec.

"Nejsi to ty, komu nevěřím. Nevěřím hlavně sám sobě," odpověděl Pipin, otočil se a odešel.

"Až to zjistí, hrozně se naštve," řekla Estella a přistoupila ke Smíškovi, který právě seděl u stolu a něco zapisoval do jakési tlusté knihy.

Smíšek knihu s klapnutím zavřel a pero postavil do kalamáře s inkoustem.

"Myslel jsem, že to jsme už vyřešili. Že to je jediná možnost."

Estella se ošila. "Vím, že je. Ale vůbec se mi to nelíbí."

"To mě taky ne," pokrčil rameny Smíšek.

"A vůbec, jsi si jistý, že to bude fungovat?"

"Snad. S trochou štěstí si zítra nebude pamatovat, že se něco takového stalo."

"A když ano?"

Smíšek sklopil hlavu. "Pak bych se vůbec nedivil, kdyby nás odtud vyhodil."

Estella přikývla. "Když to uděláš, zradíš jeho důvěru. Jestli to odhalí, bude tě nenávidět."

Smíšek se zoufale rozkřikl. "Ale co jiného mohu dělat? Nemůžu se už dívat na to, jak se trápí! Musím mu pomoci. A především musím zjistit, co mu je, když on sám to říct odmítá."

Estella si mu sedla na klín a zabořila obličej do jeho ramene.

"Vždyť já vím. Je to jediná možnost."

"Bohužel," řekl Smíšek a hluboce si povzdechl.

Smíšek byl červený hanbou s vědomím, že právě zrazuje svého nejlepšího kamaráda, když zaklepal na dveře Pipinova pokoje.

"Ano?"

"Nazdar Pipe," řekl Smíšek a snažil se, aby to znělo bodře. "Nechceš si se mnou něco zahrát? Nějakou hru? Třeba šachy?"

Pipin ležel na posteli a četl si. Zvědavě se na Smíška, stojícího ve dveřích, podíval.

"Jsem teď nějak unavený…," začal.

"Pipine, no tááák," protáhl Smíšek, "prosím. Estella píše nějaké dopisy a odmítá se od toho zvednout. A už dlouho jsme spolu nic nehráli. No tak, pojď!"

Pipin chvíli váhal, ale pak knížku zaklapl, položil ji na noční stolek a vstal.

"Ale jenom jednu hru!"

"Nechceš pivo?" zeptal se Smíšek a přistrčil Pipinovi pod nos pintu.

"Ani ne," odsekl jeho bratranec a zaujatě zíral na hrací plán. Hra právě započala a pro něj se už od začátku situace nevyvíjela právě příznivě. Nikdy nebyl v šachu moc dobrý. Rozhodně ne proti Smíškovi.

"Hele, Pipine, zkus se trochu uvolnit. Hrajeme hru. Trochu piva ti udělá jen dobře," přemlouval ho Smíšek a cítil se jako největší zrádce pod sluncem. Jeho plán byl prostý. Chtěl zkrátka Pipina opít a pak z něj vymámit všechno, co chtěl vědět. Pipin samozřejmě nic netušil. Nikdy by nepředpokládal, že Smíšek udělá něco tak zoufalého.

Pipin po dlouhém váhání nakonec přikývl. "Tak jo, ale jen trochu."

Smíšek se falešně usmál a nalil mu plný pohár zlatého piva. Sám si nalil také, ale jen trochu.

"Na zdraví!" řekl bodře a chtěl si s Pipinem přiťuknout, když se náhle ozvalo cinknutí domovního zvonku a zabušení na dveře.

Pipin korbel opatrně postavil a podíval se na Smíška.

"Kdo to může být?"

Smíšek pokrčil rameny. "Běž otevřít. Dojdu pro Estellu a budeme čekat tady. Kdyby to byl někdo z její rodiny."

Pipin přikývl.