Láska voní Levandulí - Epilog

Epilog, ve kterém se mihne i Estella, ovšem v trošičku jiné podobě, než jak je vylíčena později. Původně měl být jiný a Smíšek měl zůstat navždy sám, protože jsem netušila, že Estella je skutečně Tolkienovo postava.

---

Pipin seděl na trávě za Dnem pytle, v klíně měl položenu Diamantinu hlavu a jemně jí laskal ve vlasech. Diamanta jednou rukou nepřítomně vytrhávala trávu i s kořínky, druhou držela kytičku levandule a sledovala ohňostroje nad jejich hlavami. Kousek od nich, pod Oslavovým stromem totiž probíhala "veřejná" oslava Růžiných a Frodových narozenin, ale oni dva se z ní vypařili už před nějakou dobou. Všiml si jich jen Smíšek, který na ně ale významně mrkl a nechal je odejít.

"Já mám nejradši ty zelené, které vypadají jako stromy," řekla po chvíli a ukázala nahoru, na zelené kytice právě vybuchujících ohňostrojů. "Co ty?"

"Já? Já mám asi nejradši ty modrofialové, vypadají jako levandule, vypadají jako ty," odpověděl jí Pipin.

"Tss-tss. Lichotníku!" našpulila pusu Diamanta a šťouchla do něj.

Pipin se zasmál a políbil jí. Chvíli jen tiše sledovali světelné představení a poslouchali hudbu z oslavy. "Měl bys tam jít tancovat," připomenula mu Diamanta.

"Hmmm, ale já budu radši tady s tebou. On to beze mě Smíšek nějak zvládne," odpověděl přesvědčeně Pipin a pohladil jí po tváři. "Miluju tě," dodal celkem zbytečně po chvíli. Diamanta vážně přikývla.

"Slíbíš mi něco?" zeptala se tiše.

Odpověď si mohla přečíst v jeho očích. Slíbil by jí cokoliv, cokoliv.

"Slib mi, že už nikdy nebudeš krást sedláku Červíkovi hrušky….,"

Pipin maličko posmutněl. Už nikdy? Samozřejmě, že jí to slíbí, ale je to škoda. Byla to legrace. Ale samozřejmě chápal, že Diamanta bude raději chtít, aby byl s ní, než aby se honil v lese s Červíkovými psy.

Ale Diamanta s úsměvem pokračovala,"…beze mě."

Smíšek seděl sám u jednoho stolku pod Oslavovým stromem a sledoval tancující hobity na "veřejné oslavě". Od "soukromé oslavy" oslavy ve Dnu pytle uplynul už týden. Uplynul už týden od té doby, co se jeho kamarádi políbili na stole, všem hobitům na očích. Před chvílí viděl Pipina s Diamantou, jak tajně spolu někam jdou. Chápal to. Pipinovi Diamantina přítomnost evidentně prospívala. Už vypadal skoro jako dřív a podle toho co říkal, ošklivé sny se mu už neopakovaly a touha po Palantíru ho úplně opustila. Smíšek byl rád, že mu Diamanta pomohla. S ní byl konečně šťastný. A Diamanta taky byla veselejší, než kdy pamatoval. Smíšek posmutněl a mrkáním zahnal slzy. Lhal by, kdyby tvrdil, že mu to nevadí. Měl Diamantu opravdu moc rád, ale nebyla to tak úplně láska. Byl to spíš obdiv. Obdivoval ji, protože to byla jediná hobitka, která v něm vzbudila nějaký cit. K žádné jiné hobitce nemohl cítit to, co k ní. Miloval Diamantu, ale miloval i Pipina a nevěděl, koho si má vybrat. Byl ale daleko moudřejší než Pipin a tak věděl, že si mezi nimi nemusí volit. Může se kamarádit s oběma. Bude s nimi tancovat, zpívat a smát se. Pomůže jim se zařizováním nory a bude jim pomáhat vychovávat děti. Může přece být s nimi oběma. Svět se nezhroutil, život jde dál, mrkev dál roste na hobitích záhonech a jabloně pořád plodí krásná, červená jablka. Jen je prostě na světě o pár zamilovaných hobitů víc. Smíšek se zhluboka napil. On byl hobit a takovéto filozofické myšlenky na něj byly moc. Řídil se raději srdcem, než hlavou. Vnitřně se rozhodl, že si nikdy nikoho nevezme. Nikdo mu nemůže nahradit Pipina a Diamantu. Bude už navždycky sám. Ale jemu to nevadilo. Věděl, že má dva dobré kamarády a byl za to rád.

"Promiňte, máte tady místo?" zeptal se nesmělý hlásek a Smíšek cítil, jak mu někdo poklepal na rameno.

Trhnul s sebou a otočil se. Před ním stála mladá hobitka se zlatavě hnědými vlasy a měkkýma, oříškově hnědýma očima. V rukou svírala džbánek a nesměle se na Smíška usmívala.

"A-ano," zakoktal Smíšek a cítil, jak se mu srdce prudce rozbušilo.

Hobitka si sedla naproti němu a stydlivě sklopila oči na stůl. "Hodně jsem o vás slyšela," špitla nakonec.

"A-ano?" zakoktal Smíšek podruhé a lehce zrůžověl, protože si uvědomil, že by měl říct něco inteligentnějšího. Ale v hlavě měl úplně vygumováno.

Hobitka se rozesmála jasným, zvonivým smíchem a stoupla si. "Měli bychom se pozdravit. Vždyť víte- tradice."

"Ano?" vyhrkl Smíšek, ale vzpamatoval se a vstal. Přistoupil k hobitce a obejmul jí. Cítil, jak se v jeho náručí chvěje. Neochotně ji pustil, aby jí mohl dát pusu na tvář. Hobitka se usmála, políbila ho také a odtáhla se od něho.

"Ráda vás poznávám."

"Tykejte mi, prosím," zmohl se Smíšekna zamumlání a napřáhl k hobitce ruku. "Smělmír Brandorád, ale vy mi prosím říkejte Smíšek."

Hobitka se krátce nadechla a nesměle mu stiskla ruku. "Estella Bulvová. Jsem sestra Cvaliho, vašeho…tvého kamaráda."

"Oh ano?" zeptal se Smíšek a svíral hobitčinu ruku. Až trapně si uvědomoval, že jeho poslední konverzace je opravdu strašná.

Estella přikývla. "Asi vám o mně neříkal."

"Ne," zašeptal Smíšek a zíral na ni.

Estella se plaše usmála a sevřela Smíškovu ruku. Druhou rukou si nepřítomně pohrávala se svým džbánkem a hltala Smíška pohledem.

"Víš, chtěla jsem se zeptat…je pravda, co mi Cvali vyprávěl? Opravdu jsi byl tak statečný a skolil černokněžného krále? Toho nejstrašlivějšího čaroděje?" zeptala se a naklonila se k němu přes stůl.

Smíšek se rozzářil. Cítil, že tenhle večer bude ještě hodně zajímavý.

Tak jsme skončili. A protože se ozývaly dotazy po další povídce, mám na vás malý dotaz. Co vydat jako první? Mám nejdříve vydat Vyděděnou, či Láska chutná po jablkách (pokračování Levandule). Nebo si chcete dát od kapitolovek načas pokoj a máme vydat pár jednorázovek, co se za tu dobu nakupily?

Láska voní Levandulí - Osmá kapitola

Zde mi bylo vyčítáno, že jsem onu písničku přepsala a nevyprovozovala jsem si nějakou vlastní. Ale to by fakt nešlo. Ani ťuk. Nedokážu vymýšlet texty básní, natož písní, pokud nemám za zády Polly, která by radila. A po přečtení mých dětských básniček jsem se rozhodla, že něco takového jednak nikdy, nikdy nespatří světlo hroší a jednak se své snahy v tomto oboru nadobro vzdám.

---

"A co máme zazpívat?" vykřikl Pipin.

"Ent a Entka!" zavolala malá Elanor.

Myslela samozřejmě písničku, kterou Smíškovi s Pipinem zpíval Stromovous, když jim vyprávěl o Entkách. Pipin se tázavě podíval na Diamantu a ta přikývla. Smíšek ji tuhle písničku naučil, když jí vyprávěl o Fanghornu.

Pipin začal zpívat a chytil Diamantu za obě ruce, aby s ní mohl lépe tancovat.

Když zjara buky vyraší a míza stoupá kmenem,

když svítí lesní potůček a k větru stojíš čelem,

když dlouhým krokem, plným dechem zdravým

vzduchem jdem,

přijd ke mně zpět, přijd ke mně zpět, vždyt já mám

krásnou zem!

Pipin se odmlčel a Diamanta zazpívala jako entka.

Když jarem raší zahrada a roste obilí,

když květy jako lesklý sníh nám sady obílí,

když zem i vzduch se rozvoní deštěm se sluncem,

já zůstanu, já nepůjdu, vždyt já mám krásnou zem!

Krok stranou, poskočit, krok. Pipin zase zazpíval.

Když léto zemi zalehne svým zlatým polednem,

pod listovou spavou střechou stromy sní svůj sen,

když lesní síně chladivé ve větru ševelí,

přijd ke mně zpět, přijd ke mně zpět, má zem je nejlepší!

Diamanta se protočila pod Pipinovou rukou. Ted byla řada na ní.

Když slunce hřeje, jablka a hrušky vypéká,

když sláma zlátne, bělá klas a žen už nečeká,

když kane med a zraje plod a hnědne ořeší,

já na slunci tu zůstanu, má zem je nejlepší!

Pipinovi se z její levandulové vůně točila hlava. Byl rád, že jí protáčí a nemusí se jí dívat pořád do očí, jinak by zcela určitě zapomněl slova.

Když přijde zima divoká a stromy zahubí,

když padne les a černá noc den bledý pohltí,

když od východu pofičí a liják bude lít,

budu tě volat, budu tě hledat, za tebou chci jít!

Poslední slova Pipin zazpíval s takovým zápalem a láskou, že se pod Diamantou skoro podlomila kolena, ale statečně zpívala dál.

Když zima píseň umoří a padne černá tma,

zlomí se větev neplodná a skončí práce má,

vyhlížet budu, čekat budu, až mi přijdeš vstříc,

pak nelítostným děsem spolu odejdeme pryč.

Odejít s Pipinem pryč bylo to jediné, co si ted Diamanta přála. Odejít daleko, daleko, někam kde by byl jen on a jeho zelené oči. Snažila se dívat jinam, ale ty oči jí k sobě přitahovaly jako magnet. Zadívala se mu tedy do nich a čekala, poslední část musí zazpívat spolu. Pipin najednou úplně zapomněl slova, zapomněl kroky. Jednou nohou stoupl do poloprázdného džbánku od piva a druhou do mísy, plné šťouchaných bandor. Diamanta naštěstí vycítila jeho rozpaky, začala zpívat jako první a Pipin se k ní honem přidal.

Společně půjdeme na západ studenou končinou

Diamanta se k němu přitulila. Už netancovala, jen se mu dívala do očí a zoufale se snažila zpívat.

a daleko snad najdem zem, kde srdce spočinou.

Pipin posledních pár slov zašeptal. Diamantiny oči ho uchvacovaly. Sklonil se a velice pomalu se začal svými rty přibližovat k těm jejím. Všichni hobiti v sále zatajili dech. Tam, na stole před nimi se dělo něco zvláštního a oni vůbec nevěděli, co si o tom mají myslet.

Diamantiny rty se zachvěly, když je Pipin konečně políbil. Líbal ji jemně a oči měl doširoka rozevřené. Diamanta mu obmotala ruce kolem krku a Pipin si jí přitáhl blíž k sobě. Bylo mu jedno, že se na ně všichni dívají s pootevřenými ústy. Bylo mu jedno, že stojí v šťouchaných bandorách a džbánku od piva, který patřil nyní velice rozzuřenému Vilíkovi Chaloupkovi. Bylo mu jedno, že Smíšek na ně s nevěřícným výrazem zírá a lapá po dechu. Doopravdy mu záleželo jen na Diamantě a na poslední sloce entí písně.

V místnosti by byl slyšet i špendlík, spadlý na zem, jaké tam bylo ticho. Najednou se Smíšek zvedl a začal hlasitě tleskat. Tleskal a široce se usmíval. Pipin vyhledal jeho pohled a ještě prohloubil sladký polibek. Spadl mu poslední kámen ze srdce. Smíškovi nevadilo, že se s Diamantou líbá na stole.

Smíšek svým příkladem strhl i ostatní hobity. Některým trvalo trochu déle, než se vzpamatovali, ale nakonec tleskali všichni. Sam objímal Růžu kolem ramen a pobaveně Pipina s Diamantou sledoval.

Jen Elanor poskakovala na židli, tahala Smíška za rukáv a velice znělým šepotem se ho pořád ptala: "A co to tam Pipin s Diamantou dělají? A proč všichni tleskají? A co se to vlastně děje?" a byla velice rozzlobená, že jí Smíšek neodpovídá.

Láska voní Levandulí - Sedmá kapitola

Situace se uklidnila, vše se vyjasnilo a je čas na Samovu oslavu. A tradice, které k takové oslavě patří.

---

Pipin jí zvedl. Takže to nebyl sen. Opravdu tady Diamanta byla. Opravdu se to všechno stalo! Pipin na sebe rychle natáhl své nejlepší oblečení, do knoflíkové dírky košile si zastrčil onu kytičku levandule a vyšel na chodbu. Zamířil do obývacího pokoje, kde už všichni pozvaní hosté seděli na svých místech u velkého, slavnostně nazdobeného stolu a čekali na poslední opozdilce. Ve dveřích se srazil s Diamantou.

"Můžu s tebou mluvit?" zamumlal a zatáhl jí za roh.

Diamanta už zase celá zčervenala. Pipin pomalu vytáhl levanduli a ukázal jí Diamantě. Diamantě zasvítily oči.

"Dnes se mi zdál krásný sen," řekla a podívala se mu do očí.

"Mně také," zašeptal Pipin.

Usmál se na ní tím svým širokým úsměvem, který Diamanta tolik milovala. Diamanta mu jemně vykroutila levanduli z ruky a zastrčila mu jí zpátky do knoflíkové dírky. Pak si stoupla na špičky a políbila ho. Pipin jí chtěl sevřít v náručí, ale najednou byla pryč. Diamanta se vypařila stejně rychle, jako jeho vzpomínky na Palantír. Pipin ses smutně usmál. Ještě stačil zahlédnout lem jejích šatů, když mizela ve dveřích do slavnostního pokoje. Vyšel za ní a zamířil na své místo, vedle Smíška a neklidně poposedávající Elanor.

Sam chytře nejdříve představil nově narozenou Růžu a teprve pak nechal přinést jídlo. Kdyby to udělal naopak, bylo by velmi pravděpodobné, že by si malé Růži nikdo ani nevšiml. Oslava to byla opravdu velkolepá. Stoly se prohýbaly pod mísami jídla a pivo teklo proudem. Sam zářil jako sluníčko a mohl si právem myslet, že je nešťastnější hobit pod sluncem. Ale Pipin věděl, že největší šťastlivec je on sám. Splnilo se mu jeho přání! Diamanta celou dobu seděla naproti němu a zamilovaně si navzájem hleděli do očí.

Najednou s sebou Pipin trhl, když do něho Smíšek strčil loktem.

Všichni v sále se na ně významně dívali a Elanor vedle něj poskakovala na židličce a volala: "Písničku! Písničku! Písničku!"

Pipin věděl, co se od nich čeká. Stalo se téměř tradicí, že každá oslava v celém Kraji vrcholila tím, že on se Smíškem vyskočili na stůl, tancovali a zpívali nějakou písničku.

"Zvládneš to?" zeptal se ho starostlivě Smíšek.

Pipin přikývl.

Diamanta začala tleskat a vykřikovala spolu s Elanor: "Písničku! Písničku!"

Postupně se k nim přidali všichni hobiti v sále a dychtivě se předkláněli, aby dobře viděli. Pipin mrkl na Diamantu a zmocnil se ho pocit, že by dokázal cokoliv, cokoliv na světě. Vyskočil spolu se Smíškem na stůl a ukláněl se. Sál ztichl. Pipin zvedl džbánek, ťukl si se Smíškem a zhluboka se napil. Otřel si pěnu ze rtů.

"Sbohem krbe?" zeptal se tiše.

Smíšek přikývl a začali zpívat. Byla to ona písnička, kterou zpívali tenkrát ve Studánkách, když přesvědčovali Froda, aby je vzal s sebou na svou výpravu. Složili ji sami na motiv trpasličí písně, která vylákala Bilba na výpravu za Šmakem a byla v Kraji velice oblíbená. Většinou s ní zahajovali tohle "stolové zpívání". Měla hezký nápěv a vytvářela tu správnou atmosféru.

Sbohem, krbe s komnatou!

At padá déšť a vichry řvou,

jen nasedni, než se rozední,

jsme za lesem a za horou.

Roklinka s elfy čeká nás

na louce, nad níž strmí sráz,

do pustých blat žene nás chvat,

kam pak to neví nikdo z nás.

Nepřítel za námi, před námi děs,

za lůžko postačí zelený les,

až nakonec vše zdoláme přec

a odpočineme si od svých cest.

Tak nasedni! Tak nasedni!

Musíme jet, než se rozední!

Zpívali a tancovali tak šikovně, že se vyhýbali všem mísám s jídlem i džbánů s pivem. Za ta léta tancování a zpívání už měli značnou praxi a bylo to už pěkně dlouho, co naposled něco omylem převrhli.

"Já už nemůžu, už prostě nemůžu," řekl Smíšek po asi patnácté písničce.

Džbánky už měli dávno napůl vypité a napůl rozlité po stole (a po hlavách některých bližších hobitů). A tak nebylo divu, že jim docházel dech. Smíšek zakroutil hlavou a slezl. Už skoro nemohl zpívat a příšerně ho bolely nohy. Pipin naproti tomu měl tolik energie, že by, alespoň podle svého mínění, klidně dokázal dojít do Roklinky a zpátky a ani by se moc nezadýchal.

Teď stál sám na stole a snažil se ignorovat další výkřiky: "Písničku! Písničku!"

Samozřejmě, že by mohl zpívat sám, ale to nebylo ono. Rozhlédl se po okolo sedících hobitech a zrak mu padl na Diamantu.

"Půjdeš se mnou tancovat?" zavolal a natáhl k ní ruku. Sál ztichl a všichni sledovali Diamantu.

"Já?!"

Pipin kývl. Diamanta zčervenala, ale vstala, a nechala Pipina, aby jí vytáhl na stůl. Oba se uklonili a hobiti v místnosti začali tleskat a vrhali po sobě významné pohledy. Ještě nikdy se nestalo, že by si Smíšek nebo Pipin přizvali k sobě hobitku a tak by to mohla být docela legrace. A hobiti se bavili rádi.

Láska voní Levandulí - Šestá kapitola

Rozhodně nejdelší kapitola, protože by nemělo smysl to dělit.

Asi bych měla uvést okolnosti vzniku této povídky. Tady se to docela hodí. Takže, psala jsem to v období, kdy jsem ještě naivně ráda psala romantiku (to už mě naštěstí přešlo) a pod vlivem z Let me say. Na jednu stranu jsem byla znechucená tématem tamnějších povídek, což jsem se snažila vyjádřit onou přeslazenou romantikou Pipin x Diamanta a na druhou stranu jsem byla nadšená z toho stylu, jakým je to napsané (to jak je to krásně hobití), který jsem se ze všech sil snažila napodobit.

---

Diamanta neklidně ležela ve své posteli a široce otevřenýma očima zírala do stropu. Nemohla usnout. Předpokládala, že po celodenní práci a uklízení bude jaksepatří unavená, ale ne. Spánek zůstával daleko. Pořád si v hlavě musela přehrávat včerejší rozhovor s Pipinem. Skoro celý den nemyslela na nic jiného. Pak ji najednou něco napadlo. Pomalu vstala. Věděla, že by to neměla dělat, ale bylo to silnější než ona. Po špičkách přešla ke dveřím a vyklouzla na chodbu. Dno Pytle byla opravdu velká a spletitá nora. Vyznat se tu bylo dost obtížné. Vykročila chodbou doprava a pomalu míjela jednotlivé pokoje. Pamatovala si, který to je. S rukou na klice však zaváhala. Opravdu by to měla dělat? Pak si ale vzpomněla na včerejšek a opatrně zmáčkla kliku.

Pipin se už několik hodin marně snažil usnout. Ještě včera by se spánku bál, ale teď by dal cokoliv za to, kdyby usnul. Už zkoušel všechno možné. Počítal olifanty, oddechoval do rytmu a snažil se na nic nemyslet. Ale to nešlo. Pořád se musel v myšlenkách vracet k včerejší Diamantině návštěvě. Najednou jeho citlivé špičaté uši zachytily jakýsi zvuk. Pipin zadržel dech. "Černí jezdci!" mihlo se mu naprosto nelogicky hlavou a Pipin zaťal pěsti. Klika cvakla a dveře se potichu otevřely.

Diamanta po špičkách vešla dovnitř a zavřela dveře. Přešla k posteli. Pipin ležel zachumlaný pod peřinou a široce rozevřenýma očima se na ni díval.

"Nemůžu usnout," oznámila mu.

"Já taky ne," odpověděl jí Pipin.

Bylo vidět, že čeká, aby mu vysvětlila, proč se proboha vkradla uprostřed noci k němu do ložnice.

"Já…přemýšlela, jsem o tom, co jsi mi včera vyprávěl, a myslím, že vím, v čem je problém." To byla pravda. Přemýšlela o tom celý den a byla si jistá, že na to přišla. Znovu si klekla vedle postele a zadívala se mu do očí. Zelená. Krásně, zářivě zelená. Diamanta se zachvěla zimou. Byla jen v noční košili a ani dnes ji nenapadlo vzít si kabát.

Pipin si všiml, jak se otřásla. Odsunul se ke stěně a pomalu, váhavě odhrnul peřinu. "Nechceš ke mně pod peřinu?"

Diamantě to vyrazilo dech. Rty už ale měla úplně modré a zmrzlé, zuby jí cvakaly zimou a celá se třásla. Opatrně si tedy vlezla k němu a Pipin přes ně oba přehodil peřinu. Diamanta ležela natažená rovně jako prkno a dávala si pozor, aby se ho vůbec nedotýkala. Chvíli jen tiše ležela a pak k němu váhavě otočila hlavu.

"Myslím, že máš nějaký problém. Něco tě moc a moc trápí. Tak moc, že se ti kvůli tomu zdají zlé sny. Dřív jsi je neměl. Něco se ti muselo stát, něco moc zlého. A nějak to souvisí se Smíškem," řekla.

"Máš pravdu," připustil po chvílí váhání Pipin. Překvapilo ho, že toho Diamanta tolik uhádla. Odhadla ho lépe než Smíšek, a to bylo co říct. Najednou měl hroznou chuť přivonět si k jejím vlasům a chytit jí za ruku. Ale ovládl se. Co by na to řekla? Pravděpodobně by odešla. To Pipin nemohl dovolit. V dlouhém, tmavém tunelu posledních několik let mu poprvé zasvitlo světlo a on ho nehodlal jen tak ztratit. Chvíli oba mlčeli.

Pak už Diamanta mlčení nevydržela. "Řekneš mi, co to je? Co tě trápí?"

Pipin sklopil oči, ale ještě předtím v nich něco zahlédla. Provinilost? Smutek? "To ti nemůžu říct," zašeptal Pipin.

Diamanta našla pod peřinou jeho ruku a stiskla ji. Neplánovala to, prostě to udělala. Nikdy neměla v úmyslu držet se s ním za ruku, ale kouzlo okamžiku ji ovládlo. Jejich prsty se propletly.

"Proč ne?" zeptala se.

Pipin se zachvěl. Pomalu vztáhl ruku a odhrnul jí vlasy z obličeje. Napůl čekal, že ucukne, nebo se bude bránit. Ale Diamanta jen slastně přivřela oči, natáhla druhou ruku a jemně mu začala prsty přejíždět po obličeji.

"To je to tak špatné, že to nemůžeš říct ani mně, ani Smíškovi?" zeptala se znova.

Pipin přikývl. "Vážně ne. Zničilo by vás to," dodal.

"Ale musíš to někomu říct. Když to nebudeš řešit, bude to čím dál tím horší," namítla Diamanta. Vůbec nechápala, co Pipin myslí tím 'zničilo by vás to'. Co mohlo být tak strašné, že to nemohl říct nikomu, ani Smíškovi?

Pipin zavřel oči. Má jí to říct? Ale to přece nešlo, už kvůli Smíškovi. Chvíli tiše ležel a nechal Diamantu, aby mu mapovala prsty obličej. Otevřel oči. Musí jí říct alespoň část pravdy. Už tak toho uhádla docela dost a třeba by mu opravdu mohla poradit, i když mu samozřejmě nemohla pomoct. "Já…jsem zamilovaný," řekl.

Diamanta okamžitě pustila jeho ruku a odtáhla se od něj co možná nejdál. Kousla se do rtu. Takže on byl zamilovaný. Mohla to tušit. Proč sem vůbec chodila, co si od toho slibovala? Několikrát rychle zamrkala a přemýšlela, co na to říct, jestli vůbec něco říct.

"Já také," špitla po chvíli.

Pipinovi se opět v očích mihl ten stín, provinilost. "Já vím," odpověděl.

Diamantě tím naprosto vyrazil dech. On to ví! Ale jak poznal, že je do něj zamilovaná? Shodila ze sebe peřinu a prudce vstala. Ale jestli to ví, tak proč ji tak trápil? Proč ji teď trápí? Rychle vykročila ke dveřím. S rukou na klice se ohlédla. Pipin klečel na posteli a tvářil se naprosto zmateně. Zelené oči mu zářily překvapením a zmatkem.

"Smíšek?" zavolal za ní.

Diamanta se pomalu obrátila. "Cože?"

"Je to Smíšek, že ano," odpověděl jí Pipin.

Zůstala stát s otevřenou pusou. Pipin sklopil oči.

Diamanta se hlasitě rozesmála. Pro Pipina to bylo tak nečekané, že s sebou trhl. Diamanta pomalu přešla zpátky. "Smíšek? Ne! Jak jsi na to přišel?"

Pipin překvapeně zalapal po dechu. Z otevřeného okna zavál poryv mrazivého vzduchu a Diamanta se už zase roztřásla. "Můžu?" zeptala se tiše. Pipin kývl a Diamanta si zase vlezla k němu a zahrabala se pod deku.

"Takže to není Smíšek?" zeptal se šokovaný Pipin.

Diamanta zavrtěla hlavou a obrátila se na bok, obličejem k němu. Byla jí taková zima, že jí zpod peřiny vykukovaly jen oči.

"Ale…tolik ses s ním bavila. Tancovala jsi s ním. Pořád ses s ním scházela. Viděl jsem…," Pipin zaváhal. Nechtěl toho tolik říct, ale šok mu rozvázal jazyk.

"Ale to nebylo proto, že bych do něj byla zamilovaná. Je to můj bratranec. Jsme jen kamarádi," odpověděla tiše Diamanta.

"Tak proč?" zeptal se Pipin. "Proč? Nikdy předtím jste se nebavili. Až teď, co jsme se vrátili z výpravy."

Diamanta byla moc ráda, že je pod peřinou zachumlaná tak důkladně, že Pipin neviděl, jak moc zčervenala. "Protože…chtěla jsem, abych byla blíž…vyprávěl mi…chtěla jsem…," a pak ztratila nit. Vůbec netušila, co řekne.

Pipinovy rty se pomalu roztáhly v širokém úsměvu.

"Čemu se směješ?" vyhrkla nakonec a dloubla ho do břicha. Vzápětí se však zděsila toho, co udělala. Přikrčila se, připravená odejít, kdyby to Pipinovi vadilo.

Ale Pipin se jen hraně zamračil. "Auuu, to bolelo." Přitom měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas. To Diamantino 'důvěrné šťouchnutí' mu rozlilo v břiše důvěrně známý, hřejivý pocit. Znovu si přivoněl k jejím vlasům.

Takže Smíšek s Diamantou nechodil. Konečně se mu bude moct podívat zpříma do očí.

"Kdo to je? Do koho jsi zamilovaný ty?" přešla Diamanta do protiútoku.

Pipin se neklidně ošil. "To je jedno."

"No tááák, Pipine. Dlužíš mi to," udělala Diamanta smutný pohled. Ten pohled dlabal díry do Pipinova srdce. "Prooosím," pokračovala Diamanta.

Pipin přikývl. "Hádej," řekl a v očích se mu zablesklo.

Diamanta se vyhrabala zpod peřiny. Už jí zima nebyla. Cítila, jak Pipin pod peřinou šmátrá po její ruce a znovu mu ji stiskla.

Pipin se široce usmál a pohladil ji po tváři, teď se už nebál, že Diamanta uhne.

Diamanta si v duchu projížděla jména všech hobitek, které znala a které byly přibližně v Pipinově věku. Netušila, co by dělala, kdyby na nějaké jméno odpověděl 'Ano'.

"Myrta Pelíšková?" zeptala se po chvíli váhání.

Pipin jen zavrtěl hlavou.

"Vlaštovička Brandorádová?"

"Ne ne!"

"Prvosenka Bulvová?" vypálila Diamanta.

"Hmm…ne," našpulil pusu Pipin.

"Tak Rubína Hrdonožková?"

"Taky ne."

"Zlatěnka Hrdonožková!"

"Ani ta ne," opáčil Pipin.

"Tak nevím," vzdychla Diamanta.

"Ne?"

Diamanta zakroutila hlavou. "Řekni mi to," zaprosila.

Pipin zaváhal. Teď pravděpodobně dělal své nejhorší rozhodnutí v životě. Říct jí to, neříct… Ale když už věděl, že si tím neznepřátelí Smíška, bylo rozhodnutí mnohem snazší.

"Zavři oči," zašeptal. Diamanta poslušně zavřela víčka. Měsíční světlo jí jemně ozařovalo obličej a Pipin si pomyslel, že nikdy nic krásnějšího neviděl. Bylo pro něj mnohem, mnohem jednodušší jí říct, jak moc ji má rád, když měla zavřené oči.

Naklonil se k ní a opatrně, nesměle ji políbil na ústa. Oči se mu rozšířily překvapením, když Diamanta obmotala své ruce kolem jeho krku, přitáhla si ho blíž a polibek s nadšením opětovala. Konečně se od sebe odtrhli. Pipin zabořil nos do Diamantiných vlasů. Levandule, levandule, levandule, spousta levandule. Diamanta ho hladila po zádech.

"Tak kdo je to?" řekla po chvíli Diamanta a v očích jí zatančila čertovská světýlka.

Pipin se usmál a vtiskl jí polibek do vlasů. "Hádej!"

"Hmm…není to náhodou jedna malá, nevýrazná, nehezká a bláznivě zamilovaná hobitka…"

"Strašlivě krásná s moc hezkýma očima!" přerušil jí Pipin a znovu ji políbil.

Diamanta mu znovu začala prsty přejíždět po obličeji. "Ale proč jsi mi nikdy nic neřekl?" zeptala se trochu smutně.

"Já…poprvé jsem si tě všiml na Samově svatbě. Ale myslel jsem, že ty máš ráda jen Smíška. Pořád jste byli spolu. Pořád jste se spolu bavili. Potom jsem vás viděl tam v lese. Jak jste našli ty hrušky."

"Hrušky?" zeptala se zmateně Diamanta. Evidentně si to už nepamatovala.

Pipin jí tedy vypověděl všechno o Červíkovi, o hruškách.

Diamanta sklopila oči. "Takže za to můžu já? Podle toho, co jsi říkal, tvoje problémy s Palantírem začaly potom," řekla smutně.

Pipin jí objal. "To už je jedno. Už jsem na Palantír zapomněl. Teď myslím jen na tebe. Ale proč jsi něco neřekla ty mně?"

Diamanta se začervenala. "Myslela jsem, že bych pro tebe nebyla dost dobrá. Na své výpravě jsi určitě musel potkat strašně moc krásných hobitek, lidských žen a elfek."

"Žádná ale nemohla být krásnější než ty," odpověděl jí Pipin s dalším polibkem.

"Zamilovala jsem se do tebe v patnácti. Chtěla jsem ti něco říct, ale pak jsi zmizel. Se Smíškem, Samem a Frodem. A když jste se znovu vrátili, nenašla jsem odvahu se ti ani podívat do očí. Byl jsi tak daleko, bojoval jsi v tolika bitvách, zažil jsi spoustu dobrodružství. Já jsem nikdy nebyla za hranicemi Kraje. Tenkrát na té oslavě. Poprvé ses mi podíval do očí, ale okamžitě ses odvrátil a pak jsi zmizel. Hledala jsem tě, ale musel ses mi vyhýbat. To mě přesvědčilo o tom, že bys mne nikdy nechtěl. Jak jsem mohla vědět, že to znamenalo něco jiného? Pak jsem se skamarádila se Smíškem. Je to můj bratranec a nedělalo mi problémy s ním mluvit. Věděla jsem, že jste nejlepší kamarádi a chtěla jsem tak být blíž k tobě. Ale ty ses nám vyhýbal. Smíšek mi o tobě hodně vyprávěl. Vyprávěl mi o tvých dobrodružstvích. Hodně jsme se kamarádili, ale i přesto jsem nikdy nenašla odvahu tě oslovit. Až včera."

"Myslím, že teď už se mi zlé sny zdát nebudou. Už ne," řekl po chvíli zamyšleně Pipin.

"A kdyby ano, víš, že ti vždycky pomůžu," dodala Diamanta a přitulila se k němu. "Vyprávěj mi," zaškemrala.

"A o čem?"

"No o tvé výpravě. Ale vyprávěj hezké věci, ne ty strašidelné jako včera."

Pipin si povzdychl. Diamantiným očím prostě nemohl odolat. Tiše začal mluvit. Vyprávěl jí o Roklince, o Lorienu a paní Galadriel a o Aragornově korunovaci a velké oslavě. Dotýkali se čely a jejich prsty byly propletené.

Diamanta zavřela oči a zvuk Pipinova hlasu ji pomalu kolébal ke spánku. Pipin si uvědomil, že usnula.

Jemně s ní zatřásl. "Diamanto, musíš jít spát k sobě."

"Hmmmm…" zabručela Diamanta a stiskla ho ještě pevněji.

Pipin si povzdychl a vymanil se z jejího sevření. "Ty jsi ta nejtvrdohlavější hobitka, jakou znám," prohlásil s hraným rozhořčením.

"Taky tě miluju," zabručela Diamanta s úsměvem, ale oči nechávala tvrdošíjně zavřené. Jen se zahrabala ještě hloub pod peřinu.

Pipin vstal. "Tak já tě tam odnesu," prohlásil nakonec.

Diamanta mu obmotala ruce kolem krku a nechala ho, aby ji zvedl. Pipin ji vzal do náruče. Pomalu s ní vyšel ze dveří na chodbu.

"Jaký je tvůj pokoj?" zašeptal.

"Třetí zleva," zamumlala Diamanta.

Pipin s ní v náručí tedy vykročil k určeným dveřím. Loktem zmáčkl kliku a otevřel je. Vešel dovnitř a něžně Diamantu položil na její postel. Vyvlékl se z jejího objetí.

"Dobrou noc," zašeptal.

Diamanta našpulila rty. Pipin ji ještě jednou políbil a potichu odešel. Naposledy se po ní ohlédl, pak zavřel dveře a s nepřítomným úsměvem šel spát.

"Pipine, vstávej! No tak, Pipe! Je skoro poledne, za chvíli začne oslava!" řekl Smíšek a ještě jednou s Pipinem důkladně zatřásl.

Pipin zavrčel a odvrátil se na bok. Smíšek z něj stáhl deku. Pipin vztekle vykřikl a skočil po dece. Smíšek se smíchem uhnul a Pipin po hlavě spadl z postele.

"Auuu!" vykřikl ublíženě Pipin a přitiskl si na čelo polštář. "Kvůli tobě budu mít bouli," prohlásil ublíženě.

"Měl jsi vstávat," ušklíbl se Smíšek.

Pipin se na něj ošklivě podíval. "Tobě se to řekne. Ještě před chvílí jsem umíral a teď už mě nutí vstávat."

Smíšek se jen zasmál a vyšel ven. "Za půl hodiny to začne. Být tebou bych si pospíšil, Sam je už zase skoro nepříčetný."

Pipin se s bolestným výrazem postavil na nohy a zvedl peřinu. Pak se široce usmál. Poprvé, po mnoha měsících se mu zdál krásný sen. Moc krásný sen. Zdálo se mu, že za ním přišla Diamanta a řekla mu, že ho má ráda. Zdálo se mu, že se políbili. Co by jen dal za to, kdyby to byla pravda! Pipin vyplázl jazyk na Smíškova záda. Proč ho jen budil? Co byla nějaká hloupá oslava proti tomu snu? Měl ho nechat spát, aby sen mohl pokračovat. Pipin se obrátil, aby položil peřinu zpátky na postel, když mu pohled padl na noční stolek. Tam, vedle bílého svícínku ležela malá kytička levandule.

Láska voní Levandulí - Pátá kapitola

Druhá nejhorší scéna v nejkratší kapitole, protože v závěsu následuje první nejhorší scéna a dávat je do jedné kapitoly by byla vražda.

Ale v té upravené verzi to není tak strašné.

---

Tu noc byly Sny ještě horší, než obvykle. Pipin se neklidně převaloval na posteli. Palantír mu nedovoloval klidně spát. Zdál se mu ten samý sen, jako tenkrát, kdy ho spolu se Smíškem chytili skřeti. Už zase běžel tmavou chodbou a všude kolem něj byly stovky skřetů, posmívali se mu a natahovali po něm odporné, špinavé paže.

Ale nevolal "Frodo! Frodo!" jako tenkrát. Ted vší silou křičel "Diamanto! Diamanto!" ale nikdo se neozýval. Jen úděsné skřetí hlasy.

Po chvíli před sebou uviděl slabé světlo. Rozběhl se ještě rychleji. Doběhl až ke zdroji záře. Byl to Palantír. Velká černá koule ležela na zemi a uvnitř slabě žhnula. Čekala na něj. Pipinovi stačilo jen natáhnout ruce, dotknout se jí a…. Koule se začala kutálet pryč. Pipin se za ní znovu rozběhl, ale Palantír mu pořád unikal. Posedla ho naprosto šílená touha. Vztekle vykřikl a skočil po něm. Konečně, konečně ho držel. Sevřel ho v rukou a zadíval se do něj. Do temných, bezedných hlubin. Po chvíli vnitřní žhnutí koule začalo rotovat. Znovu slyšel v hlavě ten hlas. Nesnesitelná bolest mu zachvátila celé tělo. Uvnitř koule se objevilo oko. Ohnivé oko ověnčené plameny. Pipin svíral Palantír a ječel bolestí. Oko ho naprosto fascinovalo. Musel se na něj pořád dívat. A Sauron ho mučil i ve spánku. Najednou se oko změnilo. Ted bylo zářivě modré.

Diamanta kráčela tmavou chodbou Dna Pytle. Šla v noci na záchod a teď se vracela zpátky, do své teplé postele. Roztřásla se zimou a v duchu si spílala, že ji nenapadlo si vzít kabát, nebo alespoň svíčku. Šla potmě - tma ji nikdy neděsila, vlastně ji měla docela ráda. Už jako malá nechápala strach ostatních hobitů ze tmy. I když musela připustit, že trocha světla by se jí hodila. Zasykla bolestí, když si narazila loket o stěnu. Najednou zaslechla tlumený výkřik a pláč. Zastavila se a zpozorněla. Ze dveří před ní se ozývaly vzlyky a sténání. Okamžitě ten hlas poznala. Byl to Pipin. Diamanta se roztřásla od hlavy k patě. Tentokrát to však nebylo zimou, bylo to tím, že se její milovaný hobit trápil a ona mu moc chtěla pomoci, jen nevěděla jak. Najednou proťal tmu další výkřik. Delší a bolestnější, než ty předchozí. Diamanta už neváhala ani minutu. Přešla ke dveřím od Pipinovy ložnice a potichu je otevřela. Pipin s sebou zmítal na posteli. Oči měl pevně zavřené a tváře mokré od slz a potu. Vypadalo to, jako by ho někdo mučil. Pipin s sebou házel ze strany na stranu a sténal. Diamanta zavřela dveře a přešla k němu. Musela mu pomoci. Bylo jí jedno, co si o ní bude myslet, jediné, na čem jí záleželo, byl Pipinův hrůzou stažený obličej. Váhavě k Pipinovi natáhla ruku a opatrně s ním zatřásla. Pipin s sebou zazmítal, až málem přepadl z postele. Diamanta ho chytila za ramena a zatřásla s ním ještě usilovněji. Pipin otevřel oči.

"Smíšku?" zeptal se. Vždy, když se mu zdály zlé sny, byl tady Smíšek, aby ho utišil. "Ne, já nejsem Smíšek," řekla Diamanta. Měla co dělat, aby se nerozesmála, když viděla zmatek v Pipinových očích.

Pipin měl pocit, že se mu to zdá, že musel umřít. Jinak to přece nebylo možné. V jednu chvíli ho mučil Sauron a teď tady stála Diamanta s těma svýma modrýma očima a lehce ironicky se usmívala.

"To je další sen?" zašeptal.

Diamanta se smutně usmála. "Ne, už jsi vzhůru. Muselo se ti ale zdát něco strašného."

Pipin přikývl a odtáhl se od ní. "Děkuji. A…dobrou noc," odvrátil se od ní. Bylo mu příšerně trapné, že ho viděla v takovém stavu. Ze všeho nejvíc si přál propadnout se do země, zahrabat se do peřiny a už nikdy nevylézt. Už nikdy nevidět ty modré oči a necítit levanduli. Styděl se a chvěl strachem a láskou.

Diamanta byla zklamaná, že ji takhle odbyl. Ale copak čekala, že to dopadne nějak jinak? Pak si ale vzpomněla, jak před chvílí s sebou Pipin házel a jak sténal bolestí. Také si uvědomila, jak moc je hubený a vzpomněla si, co jí Smíšek říkal. Pipin několik dní nic nejedl. Rozhodně se něčím trápil. Srdce jí pukalo, když viděla, jak je její milovaný hobit zbědovaný. Musí mu pomoci.

Natáhla ruku a dotkla se Pipinova ramene. Hobit se k ní otočil.

"Co se děje? Co se ti zdálo? Smíšek mi říkal, že máš špatné sny. Dovol, abych ti pomohla. Spolu třeba najdeme způsob, jak se těch snů zbavit. Prosím," zašeptala.

Pipin se k ní přitáhl trochu blíž. V očích měl pořád strach. Diamanta ho jednou rukou objala. Pipin si olízl rty a tiše začal mluvit. Vyprávěl jí o svých snech. Vyprávěl jí o Denethorovi, Černých jezdcích a Palantíru. Diamanta klečela u Pipinovy postele a s rozšířenýma očima poslouchala. Spoustu těch příběhů už znala, Smíšek jí většinu z nich vyprávěl. Pořád víc si uvědomovala svůj obdiv k Pipinovi. Byl to obyčejný malý hobit odněkud z Kraje a trápil se věcmi, které by jistě porazily i velké lidi. Pipin se díval Diamantě do očí, ale myšlenkami bloudil někde jinde. Bloudil po bitevních pláních, po Železném pasu, po Fanghornu a po Mohylových vrších. Postupně se uvolnil. Diamantin dotyk ho uklidňoval a vzpomínky na zlý sen pomalu bledly. Mluvil čím dál pomaleji a tišeji. Nakonec usnul. Konečně, po několika měsících spal tiše a klidně spánkem beze snů. Diamanta se usmála. Vyprostila svou ruku zpod Pipinových zad a dívala se, jak hobit klidně oddechuje. Pomalu, váhavě mu vtiskla pusu na čelo. Pak se zvedla a potichounku odešla.

Celý den strávili tím, že pomáhali Samovi s přípravou oslavy. Hobit je sice neustále ujišťoval o tom, že se nemusí namáhat, že to zvládne sám, a že po nich nic nechce, ale bylo to stejně beznadějné jako mluvit do dubu. Bylo toho potřeba tolik zařídit!

Láska voní Levandulí - Čtvrtá kapitola

Bratranci se setkají s Diamantou a společně odjíždějí do Dna Pytle na chystanou oslavu.

Ano, vím že ty měrné jednotky tak úplně nesedí (jsou všude hrozně rychle), ale věřte mi, původní verze byla horší a upravit to jen na takhle malou chybu trvalo asi hodinu, s použitím všech možných chytrých knih a Silmarillionu.

---

Diamanta z Dlouhé stráně si uraženě odfrkla, sedla si na kraj cesty a znuděně pozorovala svého poníka, který se pásl na malé loučce. Už tady čekala skoro půl hodiny a Smíšek nikde. Domluvili se spolu, že se tady sejdou, ale Smíšek se neobjevoval. Nezbývalo nic jiného, než si sednout a čekat. Zavřela oči, zaklonila hlavu a užívala si posledních teplých paprsků letního slunce. Pak ale sluníčko něco zastínilo. Diamanta zamrkala. Před ní stál Smíšek a v ruce držel uzdu poníka. Vůbec ho neslyšela přicházet.

"Promiň. Trochu jsem se zdržel, jel jsem až do Bralska."

Diamantě poskočilo srdce. Do Bralova? Ale to musel jet jedině za… Smíšek ustoupil stranou a za ním se objevil druhý hobit. Diamanta vytřeštila oči a rozkašlala se. Aby zakryla své rozpaky, rychle vstala a objala Smíška. "No hlavně že už jste tady," prohlásila a po očku pohlédla na Pipina. Pipin hladil svého poníka, díval se do země a zdálo se, že si jí vůbec nevšímá.

"Vy se asi ještě neznáte, ne?" zeptal se Smíšek a probodl je pohledem.

Pipin mlčky zavrtěl hlavou.

Smíšek chytil Diamantu za ruku a odtáhl ji k Pipinovi. "Diamanto, tohle je můj bratranec a kamarád Peregrin Bral. Ten, co mě hrdinně zachránil na Pellenorských polích."

Pipin nic neřekl. Diamanta zrudla a měla pocit, že se červená až po kořínky vlasů. Určitě je mu úplně lhostejná, vždyť musel potkat spoustu krásných hobitek a elfek a lidských žen… jak by ho mohla zaujmout ona - obyčejná hobitka, odněkud z druhé strany Kraje. Diamanta zamrkala, aby zahnala z očí slzy.

"Pipine, tohle je Diamanta z Dlouhé stráně, zítra s námi pojede na Oslavu," pokračoval Smíšek a zřejmě si vůbec nevšímal Pipinových a Diamantiných rozpaků.

Pipin se pořád díval do země. Měl pocit, že se mu srdce musí rozskočit na dva kusy, jak rychle bušilo. Když před chvílí Diamanta Smíška objala, měl dokonce pocit, že pár tepů vynechalo. Diamantě byl evidentně úplně ukradený. Tvářila se naprosto netečně a očima doslova visela na Smíškovi. Pipin si povzdychl. Bylo jasné, že vůči němu nic necítí, ale Smíškem je naprosto uchvácena. Jak by někdy mohla chtít jeho - mladšího, menšího, míň důležitého a vždy druhého hobita?

"No co je s vámi?" zeptal se Smíšek a malinko do Pipina strčil.

Pipin se vzpamatoval a v duchu zaúpěl. Věděl, co se od něj čeká. Pokud se dva hobiti právě seznámili, čekalo se od nich, že se obejmou a políbí na tvář. Byla to tradice. Hobiti vždy s velkým nadšením dodržovali tradice a to se týkalo i pozdravů.

S největšími rozpaky k sobě přistoupili. Diamanta se mýlila, když si myslela, že už nemůže zčervenat víc. Teď měla pocit, že se červená i na prstech na nohou. Pipin Diamantu letmo objal. Z její vůně se mu zatočila hlava. Levandule, spousta levandule. Pipin si okamžitě uvědomil, že levandule jsou jeho nejoblíbenější květiny. Dobrá, zatím to zvládl, na řadu ale přijde ta horší polovina celého pozdravu. Smíšek se zubil od ucha k uchu a zjevně jim polibek odmítal odpustit. Pipin si v duchu poznamenal, že jestli to přežije, pěkně to Smíškovi spočítá.Diamantě nezbývalo nic jiného, než si stoupnout na špičky a se zavřenýma očima políbit Pipina na tvář. Bála se, že kdyby oči otevřela, viděl by v nich, co cítí, když ji drží v náručí. Jak má pocit, že jí v břiše vybouchl ohňostroj a jak jí po páteři přejíždí příjemné mrazení. Pipin se svými rty otřel o Diamantinu tvář a rychle ji pustil. Z místa, kde ho Diamanta políbila, mu do celého těla probíhalyhorké jiskřičky. Kdyby jeho oči mohly vraždit, ležel by už Smíšek bezvládně na zemi. Pipin se trochu zapotácel.

"Promiň," řekl Smíšek a podepřel ho. "Asi bychom měli jet, ať si můžeš odpočinout."

Hobiti jeli za sebou na ponících. Smíšek jel první, za ním Diamanta a nakonec Pipin. Diamanta celou dobu cítila, jak se na ni Pipin dívá. Jeho pohled ji šimral na zátylku a v hlavě jí vyvolával ohňostroje nadějí i pochybností.

Když se blížili k Hobitínu, uviděli, jak jim běží vstříc malá postavička. Za chvíli k nim doběhla zadýchaná Elanor.

"Vítejte! Už jsem se nemohla dočkat, běžela jsem vám naproti!" oznámila hrdě, jakmile se trochu vydýchala.

"A ví o tom tatínek?" zeptal se Smíšek.

Elanor provinile sklopila oči.

Smíšek se rozesmál a slezl ze svého poníka. "Pojedeš s námi?"

Elanor dychtivě přikývla. Smíšek jí zvedl do náruče a Elanor mu dala pusu na tvář. Smíšek jí vysadil do sedla a sám naskočil za ní. Pak se všichni pomalu rozjeli. Elanor vesele pokřikovala na Diamantu a předkláněla se, aby taky mohla dát pusu na tvář jí a Pipinovi, až ji Smíšek musel přidržovat, aby nespadla. Smíšek se sám pro sebe usmál. Elanor se na ně evidentně hodně těšila, jinak by neběžela takovou dálku.

"Elanor, kde jsi?" ozvalo se volání.

Všichni tři už dojeli až ke Dnu Pytle. Sam stál ve dveřích, rozhlížel se na všechny strany a volal svou nejstarší dceru.

"Je tu s námi," zavolala Diamanta a Sam se k nim obrátil.

"Elanor, kolikrát ti mám říkat, že nám nesmíš takhle utíkat!" zlobil se Sam se založenýma rukama.

Elanor provinile sklouzla z poníka a rozběhla se k otci. Sam jí zvedl do náruče a zamžoural na tři hobity na ponících.

"Dobrý den pane Smíšku. Dobrý den Diamanto. Á, dobrý den pane Pipine. Takže pan Smíšek si s vámi promluvil?"

"Ale Same, jsou tady tři promrzlí, hladoví a utrmácení hobiti a ty nás chceš ještě takhle vyslýchat?" naoko se zaškaredil Smíšek.

Sam je tedy pozval dál.

"Omlouvám se, že si s vámi nemůžu moc popovídat, ale zrovna přijeli trpaslíci s tou zásilkou ohňostrojů a musím to nějak vyřešit," řekl rozpačitě, zatímco vedl Smíška s Pipinem do salonu. "Nebude vám vadit, když si jídlo připravíte sami? Já se hrozně omlouvám, rád bych povečeřel s vámi, ale musím vyřídit ty trpasličí ohňostroje."

"Klid Same, to zvládneme," mrkl na něj Smíšek a podepřel Pipina, který byl bílý jako stěna.

"Sedni si," řekl Smíšek Pipinovi a ukázal na jedno křeslo u krbu. "Připravím něco k zakousnutí," řekl a odešel do spíže.

Když o pár minut později vklouzla do pokoje Diamanta, seděli oba hobiti v křeslech u krbu, na stolku před sebou měli položenou misku koláčků a tiše jedli. Diamanta se rozhlédla po místnosti, jestli někde neuvidí ještě nějaké prázdné křeslo. Ale co se týkalo křesel a židlí obecně, byla tato nora až zoufale nevybavená. Pipin si jí všiml a okamžitě se prudce vymrštil ze svého křesla. Možná až moc rychle, protože trochu zavrávoral. Rozhodně se ještě úplně nevzpamatoval z týdenní hladovky a následného nečekaného setkání s Diamantou.

"Posaď se," řekl tiše, očima se Diamantě pečlivě vyhnul a nabídl jí své křeslo.

Diamantino srdce poskočilo radostí. "Děkuji," špitla a posadila se.

Pipin se široce usmál a sám si sedl na předložku krbu. Okamžitě však zalitoval, že si sedl právě tam. Znamenalo to, že seděl přímo před Diamantou a pokud se nechtěl pořád otáčet, což se považovalo za zvlášť nevychované, musel se dívat přímo na ni. Diamanta si to uvědomila také, sklopila oči a dívala se na vzor na své sukni. Smíšek Pipina zpytavě sledoval a okusoval svůj povidlový koláč. Všichni tři hobiti mlčeli

"Vezměte si koláček," prolomil ticho po chvíli Smíšek.

Diamanta se tedy natáhla k míse s koláči. Místo koláčku však nahmatala něčí ruku. Zvedla oči a srazila se s Pipinovýma, pronikavě zelenýma očima. Uvědomila, si, že ta ruka je jeho. Pipin okamžitě se okamžitě stáhl zpátky. Diamanta si vzala koláček a rychle se do něj zakousla, aby hobiti nepostřehli, že má v očích slzy. Samozřejmě, že by ji nechtěl! Hnusí se mu, jinak by tak rychle a vyplašeně neuhnul. Byla sice pravda, že ji pustil na své místo, ale to bylo naprosto normální. Až po chvíli si uvědomila, že se jí Smíšek na něco ptá.

"Promiň, co jsi říkal?" zeptala se zmateně.

"Ptal jsem se, jestli ses teď bavila s Růžou," zopakoval Smíšek.

"Jo, jo," zněla nepřítomná odpověď.

Smíšek se ještě nějakou dobu snažil vést smysluplnou konverzaci, ale pak si uvědomil, že vlastně mluví jen on sám. Nechápal, co to do jeho kamarádů vjelo. Oba vždycky mluvili víc než dost a bylo pravé umění dokázat je utišit, ale teď… Pipin nepřítomně zíral do místa asi půl metrů nad Diamantinou hlavou a kouřil ze své dýmky. Naproti tomu Diamanta žmoulala lem svých šatů a něco si tiše pobrukovala.

Pipin s sebou trhl. "Já už asi půjdu spát. Ještě mi není úplně dobře," oznámil, zhasil fajfku a vstal. "Tak…ahoj," pozdravil Diamantu.

Zdálo se ale, že ta si ho vůbec nevšimla. Sice sebou trochu trhla, ale nedala na sobě ani v nejmenším znát, jestli ho slyšela. Pipin zamířil do pokoje, který mu Sam vyčlenil a okamžitě usnul.

Láska voní Levandulí - Láska voní Levandulí - Třetí kapitola

To je tak, když se do toho všeho ještě zamotá palantír. A navíc má Smíšek dosti ošklivé podezření, co se Pipinovy "nemoci" týče. A vypadá to, že ho jen tak nerozdýchá.

A mimochodem, Polly nakreslila skvělý obrázek k první kapitole, takže se tam koukejte kouknout :-) !

A také nakreslila takový ten "úvodník".

---

"Já jdu připravit poníky," objevil se o pár minut později Smíšek znovu. "Zatím si sbal věci a možná by sis měl vzít něco čistého na sebe," dodal a prohlížel si Pipinovu košili, s velkou dírou na lokti. Pipin okamžitě zbledl a rychle vstal z postele. Trochu se zakymácel a Smíšek ho podepřel. Pipin na něj kývl a opřel se o zeď. Sice ještě trochu vrávoral, ale už alespoň dokázal stát na nohou. Smíšek na něj povzbudivě mrkl a vyšel ven, aby připravil poníky.

Když se o pár minut později vrátil, klečel Pipin uprostřed hromady oblečení. Na sobě měl jenom kalhoty s modrými kšandami a ponožky.

"Ehm…, Pipine?" zaklepal Smíšek na dveře, a kdyby nebyl šokovaný z toho, že si jeho kamarád dělá starosti s oblečením, pravděpodobně by vyprskl smíchy.

Pipin se otočil a prudce zrudl. "Promiň, já…nemůžu najít nic…"

Smíšek se s pobaveným výrazem opřel o stěnu a sledoval, jak si jeho bratranec s pro něj zcela netypickým úzkostlivým zápalem vybírá košili.

"Co myslíš, tuhle, nebo tuhle?" zeptal se po chvíli Pipin a se soustředěným výrazem ukazoval Smíškovi dvě košile.

"Není to jedno?" zeptal se Smíšek a měl co dělat, aby si udržel vážný ton. Košile byly, alespoň podle jeho soudu, úplně stejné.

Pipin se na něj zamračil a kritickým výrazem obě zhodnotil. Pak si konečně, po dlouhém váhání, natáhl přes hlavu jednu z nich.

"Mám si vzít hnědou, žlutou, nebo zelenou vestu?" zeptal se a přešel k prádelníku.

Smíšek protočil oči v sloup. Pipin si nakonec váhavě oblékl zelenou vestičku.

"Nemyslíš, že je to moc…usedlé?" zeptal se nervozně Smíška a zapínal si lorienský plášt. "Ne! Jde ti k očím. Diamantě se budeš líbit," prohlásil Smíšek a vyšel ven, než si to Pipin stačí rozmyslet. Svou poslední poznámku myslel jako vtip a tak by ho jistě velmi překvapilo, že Pipin zrudl až ke kořínkům kudrnatých vlasů.

Smíšek seděl u stolu v Pipinově obývacím pokoji a zpytavě Pipina sledoval.

"Sedni si," řekl a ukázal na protější židli. Pipin se posadil. Smíškův nevyzpytatelný výraz ho znervozňoval.

"Můžeš mi, prosím tě říct, co se děje?" zeptal se Smíšek potichu a propaloval Pipina pohledem.

Pipin uhnul očima. Už od malička měl problémy dívat se lidem do očí, když něco provedl. Vzpomínal, jak jeho maminka vždycky podle toho spolehlivě poznala, že zase něco vyvedl. Ani teď se nedokázal dívat Smíškovi do očí. Styděl se, že se Smíšek kvůli němu tak zdržel, styděl se, že Smíška nechává, aby se o něj staral a styděl se, že mu nedokáže říct pravdu. "N-nic," zakoktal a snažil se nevidět Smíškovy jasně modré oči.

Smíšek si těžce povzdychl. "Ale, Pipe, nesnaž se zapírat. Prosím. Mně to snad můžeš říct," Pipin se zachvěl. "Ale…já ti to nemůžu říct. Tobě ne. Nepochopil bys to. Nechci ti ublížit," Pipin plaše zvedl hlavu. Smíšek bez hnutí seděl a zíral na něj. Oči se mu zúžily a Smíšek najednou prudce vstal a rázně vyrazil ke dveřím. Pipin s sebou vylekaně trhl a okamžitě se rozběhl za ním. Dostihl ho ve dveřích a vyděšeně ho chytil za rameno

"Smíšku?!" zeptal se zmateně

Smíšek se mu však vytrhl. "Promiň, Pipine. Odpusť mi, ať už jsem ti udělal cokoliv," prohlásil upjatě, odstrčil Pipina a trhnutím otevřel dveře.

Pipin mu je před nosem znovu zabouchl a opřel se o ně zády. Vytřeštil oči na Smíška, který zrychleně dýchal, rty měl stisknuté v tenkou čárku a vypadal velice naštvaně a zároveň velice, velice smutně.

"Cože?" nechápal Pipin.

Smíšek se smutně pousmál. "Zřejmě jsem ti musel udělat něco strašného. Omlouvám se. Pojedu domů. Já…jestli chceš, omluvím tě ze Samovy slavnosti," řekl a pokusil se znovu otevřít dveře.

Pipin ho ale zarazil a položil mu ruku na rameno. "Ale Smíšku…co?" Pipin byl naprosto zmatený a vůbec nic nechápal. Co to Smíšek blábolí?

Smíšek smutně pokýval hlavou a znovu smetl Pipinovu ruku ze svého ramene "Já to chápu. Jsem rád, že jsi mi to nechtěl říct, abys mi neublížil. Ale to je jedno. Já vím, co se děje. Už prostě nejsem tvůj kamarád, že? Nevím, co jsem ti udělal, ale už se mnou nechceš kamarádit. Proto jsi se tak uzavřel. Proto ses mi vyhýbal. Ale neboj, já to chápu. A…"

Smíšek to nestihl doříct. Pipin se totiž hlasitě rozesmál a prudce ho objal. "Ale Smíšku, jak sis vůbec mohl něco takového myslet?"

Pipin zabořil hlavu do Smíškova ramene. Cítil, jak ho překvapený Smíšek pohladil po zádech. Pipin si povzdychl. Už se rozhodl. Vybere si Smíška a vzdá se Diamanty. Zvolí si přátelství a ne lásku. Protože Smíšek byl pro něj vším. Byl to jeho nejlepší kamarád, bratranec a spolucestovatel. Nemohl by dál žít bez Smíška. Nezvládl by to, nepřežil by to. Po chvíli od sebe odstoupili.

Smíšek se tvářil, jako že se mu velice ulevilo. "Takže to není ono? Ale co ti tedy je?"

Pipin se s povzdechem svezl po dveřích na zem. Co mu má jen říct? Rozhodně ne pravdu. To by ho zničilo. Musí mu říct lež, nebo, vlastně ne lež, jen neúplnou pravdu. "Já…mám teď špatné sny. Vracejí se mi vzpomínky," zašeptal a upřeně se zadíval několik palců nad Smíškovo rameno.

Smíšek pomalu přikývl. "Mně se také občas zdá o naší cestě."

"Ale ne, ty to nechápeš," potřásl hlavou Pipin. "V noci nemůžu spát, pořád se mi zdá o bitvě. O tom, jak jsem tě hledal na Pellenorských polích, ale tyhle sny končí jinak, většinou jsi mrtvý. Také se mi zdá o skřetech, jak nás zajali, ale v těch snech nás vždy nakonec předají Sarumanovi. Ale to není všechno. Občas mě ty vzpomínky pronásledují i ve dne. V každém stínu vidím Denethora a v každém závanu větru Černé jezdce."

Smíšek se zamračil a sedl si na bobek, aby měl oči v jedné úrovni s Pipinem.

Pipin šeptem pokračoval. "Ale to není to nejhorší, víš Smíšku, nejhorší je Palantír."

Smíšek se zděšeně nadechl.

"Pořád ho vidím v mysli, pořád na něj musím myslet, nenechá mě spát, nenechá mě najíst, pořád jen toužím po Palantíru. Ach, Smíšku, udělal bych cokoliv, cokoliv, abych ho mohl ještě jednou spatřit, ještě jednou ho držet v ruce…" Pipin se zachvěl a v očích se mu objevilo šílenství. "Nevíš jaké to je, nikdo to neví, toužím po něm úplně vším, ale zároveň vím, že je to špatné. Já se bojím, bojím se, že propadám zlu. Palantír mě čím dál tím víc strhává za sebou do temnoty. Smíšku, já se bojím, že skončím jako Frodo!" Pipin se roztřásl a zaťal pěsti.

Smíšek mu položil ruku na rameno. Tvář měl staženou v starosti o Pipina. Jestli byla pravda to, co jeho bratranec říkal, bylo to s ním doopravdy moc špatné

"Měli bychom už jet, ať tam Diamanta moc dlouho nečeká."

Pipin přikývl a spolu se Smíškem vyšli ven k přichystaným poníkům. Pipin se neohrabaně vyškrábal do sedla. Bylo na něm vidět, že se z dvoutýdenní hladovky ještě úplně nevzpamatoval. Smíšek na něj počkal a společně vyjeli do Brodku.

Láska voní Levandulí - Druhá kapitola

Situace se nám komplikuje. Vypadá to, že stejný problém má i Diamanta. Mezitím Smíšek vyráží na cestu do Bralska, aby se podíval, jestli jeho kamarád vůbec žije. A vzhledem k tomu, v jakém stavu ho najde, je to dost diskutabilní.

---

Diamanta z Dlouhé Stráně stála u stolu a balila si věci na cestu. Samovi s Růžou se narodila dcera a ona byla pozvaná na oslavu. Se Smíškem v Brodku a do Dna Pytle dojedou společně. Oslava sice byla až pozítří, ale Sam nabídl, že je může ubytovat. Diamanta si povzdychla. Smíšek. Byl to její bratranec a nejlepší kamarád Pipina Brala. "Ach, Pipin...," zašeptala a tvářička se jí roztáhla v úsměvu. Když jí bylo patnáct, vzali ji rodiče na oslavu Smíškových narozenin. Tam poprvé uviděla Pipina. Naprosto jí učaroval. Zamilovala se do jeho smyslu pro humor, do jeho písniček, do jeho zářivě zelených očí, do jeho rozčepýřených, kudrnatých vlasů a především do jeho neodolatelného, širokého úsměvu. Ale zdálo se, že on si jí nevšímá. Nikdy nenašla odvahu ho oslovit. A pak najednou zmizel, i se Smíškem, Frodem a Samem. Bála se, že odešli navždy. Za nějaký čas po jejich odchodu se v Kraji objevil Šéf. Diamantina rodina hodně trpěla, ale pak přišel on a osvobodil je. Pipin se vrátil a spolu se Smíškem osvobodil Kraj. Teď, když Diamanta věděla, kde všude Pipin byl a co všechno zažil, už se na něj neodvážila ani podívat. Jak by on, velký bojovník a cestovatel mohl chtít ji, obyčejnou hobitku? Před třemi lety na svatbě Sama Křepelky a její kamarádky Růži Chaloupkové, když ji Smíšek vyzval k tanci, se její a jeho oči poprvé setkaly. Pipin však okamžitě uhnul pohledem a to ji ještě utvrdilo v přesvědčení, že by ji nikdy nechtěl. Potom se začala se svým bratrancem scházet čím dál tím častěji. Celé dny seděli spolu u něj v noře, nebo se procházeli po lesích a loukách Kraje a Diamanta si od něj nechala vyprávět, jaká všechna dobrodružství Pipin zažil a jak hrdinsky bojoval. Byla tím naprosto fascinovaná, nutila Smíška, aby jí pořád dokola opakoval detaily a líčil jí, jak jen díky Pipinovi unikli skřetům, jak se Pipin podíval do Palantíru a jak v závěrečné bitvě hrdinně skolil vládce obrů. Smíšek se pokaždé jen usmál a trpělivě jí opakoval a vypravoval všechny Peregrinovy zásluhy. Samozřejmě, často Smíška za odměnu políbila na tvář, nebo s ním za ruku tančila v lese, ale její srdce patřilo Pipinovi. Odjakživa a navždy.

Smíšek celý týden zvažoval, jestli si má s Pipinem promluvit až ho k tomu definitivně donutil Samův dopis. Růža totiž porodila dceru - Růžu Křepelkovou mladší. Oslava byla naplánovaná za tři dny. Proto tedy Smíškovi nezbývalo nic jiného, než sednout na poníka a vydat se do Bralska, aby si s Pipinem promluvil a také ho pozval na oslavu. Jestli byla pravda to, co říkal Sam, bylo to opravdu vážné. Pokud si něčeho všimla i některá z Pipinových sester, muselo jít opravdu do tuhého. Když se totiž Pipin, jako nejmladší z rodiny narodil, doufaly samozřejmě jeho tři starší sestry, že se o něj budou starat jako o malé, roztomilé miminko. Ale výchovy se mezitím chopil on, Smíšek. Hodně jezdil do Bralska, navštěvoval svého malého bratrance, hrál si s ním a vychovával ho k obrazu svému. Jeho a Pipinovi rodiče to schvalovali a byli velice rádi, že se jejich synové přátelí. Smíšek měl nakonec na Pipina takový vliv, že Pipinovo první slovo nebylo "máma", ale "Smíšek". Tedy, ve skutečnosti to znělo tak nějak jako: "Šměš," ale rozhodně to znamenalo Smíšek. Smíšek se o Pipina staral jako o mladšího bratra a byl mu bezmezně oddaný. Výsledek všeho samozřejmě byl, že se Pipin se Smíškem stali známými lumpy po celém Kraji a že Smíšek naučil Pipina kouřit ještě dávno před dosažením plnoletosti. Takže Pipinovy sestry byly strašlivě zklamané a svého mladšího bratříčka si přestaly všímat a mluvily s ním v podstatě jen tehdy, kdy mu nadávaly za nějakou lumpárnu, kterou spolu se Smíškem provedli. Ne že by se navzájem neměli rádi, jen spolu moc nemluvili. Pokud tedy měla Barvínka o Pipina takovou starost, že se s tím svěřila své kamarádce Růže a ta potom přiměla Sama, aby šel za ním a přesvědčil ho, aby si s Pipinem promluvil, muselo to být opravdu vážné.

Pipin seděl schoulený u zdi své hobití nory a přemítal o své lásce k Diamantě a o tom, jestli se má vzdát jí nebo Smíška. Z letargie ho vytrhlo až zazvonění domovního zvonku. "Kdo by to mohl být?" podivil se Pipin nahlas.

"Pipe! Otevři!" uslyšel Smíškův hlas. Pipin udiveně vykulil oči. Smíška rozhodně nečekal. Ale zvedl se a … zavrávoral. Před očima se mu roztančila barevná světýlka a Pipin se musel chytit zdi, aby neupadl. Kdy vlastně naposled jedl? Ale to teď bylo vedlejší. Přidržuje se zdi, odbelhal se ke vstupním dveřím, odstrčil závoru a otevřel. Obličej mu ovanul teplý vítr a Pipin zamžoural na vysokou postavu před dveřmi.

"Smíšku?" zeptal se.

Smíškovi vhrkly slzy do očí, když svého bratrance uviděl. Pipin vypadal příšerně. Byl strašlivě pohublý, tváře měl vpadlé a pod očima dva obrovské, černé kruhy. Rozcuchané dlouhé vlasy a ušmudlané oblečení mu propůjčovaly spíš vzhled strašáka, než mladého hobita. Jen oči mu v bledém obličeji zeleně zářily.

"Pipine," řekl Smíšek a hlas mu selhal. Natáhl ruku a dotkl se Pipinova ramene. Cítil, jak se mladší hobit chvěje.

"Můžu dál?" Pipin přikývl a ustoupil ze dveří, aby Smíšek mohl projít dovnitř.

"Ahoj Pipine," pozdravil poněkud opožděně Smíšek a zavřel okrouhlé dveře. "Mluvil se mnou Sam. Říkal, že Barvínka má o tebe starost, že si mám s tebou promluvit. Víš vůbec, že Růža má další dceru? Oslava bude pozítří. Sam chtěl, abych tě taky pozval. Doufám, že přijdeš. Moc se mi po tobě…," Smíšek se uprostřed monologu otočil a oči se mu rozšířily hrůzou. Jen tak tak stačil svého kamaráda zachytit, než se Pipin zhroutil na podlahu. Oči měl zavřené a mělce dýchal.

"Proboha Pipine!" vykřikl Smíšek a pokusil se Pipina zvednout. Vystrašilo ho, jak je jeho bratranec lehký. Pipin nevážil víc než hobiťátko.

"Pipe, co se ti stalo?" zaječel Smíšek a odhrnul mu dlouhé vlasy z obličeje.

Pipinovi se zachvěla víčka a pomalu otevřel oči. Pořád se ale ani nepohnul. Smíšek se Pipinovi zadíval do očí. Pipin pootevřel rty a pokusil se něco říct, ale nevypravil ze sebe ani hlásku.

"Kdy jsi naposledy jedl?" zeptal se Smíšek zděšeně. Pipin se na něj jen prosebně podíval. Ale Smíšek byl neoblomný. "Peregrine Brale, kdy jsi naposledy něco snědl?"

Pipin s sebou maličko trhl. Smíškův vážný výraz a fakt, že ho oslovil celým jménem, ho vyděsil.

"Asi týden," zašeptal.

Smíšek vykulil oči. "Cože?!"

"Před týdnem," zašeptal Pipin podruhé.

Smíšek Pipina podepřel a napůl ho odtáhl, napůl ho odnesl do jeho ložnice. Položil ho na postel a starostlivě se mu podíval do očí.

"Počkej tady. Donesu ti něco k jídlu. Nejdříve se musíš pořádně najíst."

Pipin přikývl. Až teď si uvědomil, jak strašlivý má hlad. Smíšek ho nechal ležet a vypravil se do spíže. Když hobit den nejedl, bylo to vážné, co teprve týden. Smíšek zkormouceně zavrtěl hlavou. Ještě neslyšel o žádném hobitovi, který by dobrovolně vynechal třeba jen jeden chod. Ale týden… Pipin ještě ke všemu vždy patřil k největším labužníkům v Kraji. Smíšek se otřásl a po zádech mu přeběhl mráz, když si uvědomil, jak moc musel jeho kamarád trpět.

"Týden, týden…," opakoval si pořád, zatímco vytáhl obrovský tác a naložil na něj všechno jídlo, které našel. Doufal, že pět jablek, mrkev, půl bochníku chleba, dvě paštiky, láhev kyselých okurek, mísa perníčků, sklenice naložených kukuřiček, ančovičky, sušenky a dvě láhve jablkového moštu by mohly stačit. Dobalancoval s tácem až do Pipinovy ložnice a položil ho na zem. Jeho bratranec bezvládně ležel opřený o pelest postele a oči měl zavřené. Smíšek přes něj přehodil deku a tác mu položil na kolena.

Pak s ním jemně zatřásl. "Pipe?"

"Hmmm…," zamručel Pipin a neochotně otevřel oči.

"Přinesl jsem jídlo. Najez se," oznámil Smíšek a v hlase mu zase zazníval nesmlouvavý podton. Pipin se zadíval na horu jídla před sebou a oči mu zasvítily. Hrábl po perníčku a hladově se do něj zakousl. Smíškova tvář se roztáhla v širokém úsměvu.

"Můžu si vzít taky?" Sice měl cestou vydatný oběd, ale usoudil, že po tom leknutí, co mu Pipin způsobil, nemůže menší svačinka škodit. Pipin jen zakýval hlavou v odpověď, protože pusu měl plnou chleba s paštikou. Pipinovi se každým soustem vracela barva do tváří a zotavoval se až neuvěřitelně rychle. Když už na tácu nezbyl ani drobeček, vzal si Pipin láhev moštu a zhluboka se napil. Smíšek už měl svůj mošt vypitý a teď Pipina pečlivě pozoroval.

"Vezmu tě s sebou k Samovi. Evidentně tady nemůžeš zůstat sám, alespoň prozatím. Ještě dneska tady přespíme a zítra hned ráno pojedeme do Hobitína. Sam nám slíbil, že nás potom ve Dnu Pytle ubytuje. Ale měli bychom vyjet brzy, Diamanta bude čekat v Brodku…."

Pipin vyprskl mošt a hlasitě se rozkašlal.

"Hlupáku Bralovská!" zaječel Smíšek a rychle vstal. Byl celý poprskaný jablečným moštem. Pipinův kašel se změnil v smích a Pipin se při pohledu na naštvaného kamaráda, kterému odkapával z nosu mošt, hlasitě rozesmál.

"Pro…pro…pro…promiň," snažil se Pipin popadnout dech a omlouval se naštvanému Smíškovi. Smíškův výraz pookřál.

"Ne, Pipine, jsem rád, že už jsi v pořádku," řekl nakonec s povzdechem.

Pipin se usmál, vzápětí však prudce zbledl a vybavil si Smíškův poslední monolog.

"Říkal, jsi, že tam bude i Diamanta?" zeptal se co možná nejlhostejnějším tonem.

Smíšek se na něj udiveně podíval. "No ano. Jsem s ní domluvený, že se zítra sejdeme v Brodku a pojedeme společně do Dna Pytle."

Pipin se neklidně ošil. "No v tom případě tady raději zůstanu, nechci vás rušit."

Smíšek vykulil oči a potřásl hlavou. "Nehloupni, Pipe. Tady sám zůstat prostě nemůžeš, alespoň teď ne. Podívej se na sebe. Jsi polomrtvý hlady, rozcuchaný, už dlouho ses evidentně nemyl, tvoje oblečení potřebuje vyprat a vůbec, potřebuješ společnost."

Pipin vzdorně zavrtěl hlavou.

"A dost Peregrine Brale!" okřikl ho Smíšek a Pipin se okamžitě přikrčil. Smíšek se nad ním tyčil, ruce založené v bok a na tváři stejný výraz, jako kdyby nadával neposlušnému hobiťátku, které mu sebralo dýmku. "Prostě pojedeš se mnou a basta! A ještě ke všemu…" uličnicky na Pipina mrkl a koutky úst mu zacukaly: "…Sam by tě zabil, kdybys nešel na jeho oslavu."

Pipin si zhluboka povzdychl.

Byla to pravda. Sam si jako starosta Kraje mohl dovolit velkolepé oslavy a byl na ně jaksepatří pyšný. Pokaždé pozval půlku Kraje a rozdával fantastické dárky. To všechno se ale zvýšilo pětkrát, pokud se jednalo o oslavu narození jeho dítěte. V tom případě dělal dokonce dvě oslavy. Jednu 'veřejnou', která se konala venku pod mallornem a týden předtím 'soukromou', u něj v noře. Pokud jste byli pozvaní na 'veřejnou oslavu' bylo to ještě dobré. Výborně jste se najedli a dostali skvělé dárky. Běda ale, když vás Sam pozval na 'soukromou oslavu'. Pozvánky většinou sice posílal dlouho dopředu, ale teď na to zřejmě zapomněl (kdo by se mu také divil, s tolika jinými starostmi) a poslal je jen dva dny před oslavou. Pipin, Smíšek a Diamanta byli samozřejmě pozvaní na soukromou oslavu, vyhrazenou jen pro staré přátele. U soukromých oslav vždycky Sam neuvěřitelně jančil. Museli jste se dostavit v určený čas a datum na minutu přesně. Pozdní příchody Sam naprosto netoleroval. Za těch několik let, co tyhle oslavy Sam dělal, se ale ještě nikdy nestalo, že by někdo pozvaný nepřišel vůbec (loni doklusal Růžin bratr s horečkou a zavázanou hlavou, nicméně přišel na vteřinu přesně). Nikdo si totiž netroufal na vlastní kůži zakusit Samovu reakci. Smíšek tedy velice přesně vyjádřil, co by Sam Pipinovi udělal, kdyby nedorazil.

Pipin pomalu přikývl.

"Výborně. Zkus se trochu vyspat, zítra tě vzbudím," oznámil Smíšek a zavřel za sebou dveře.

Pipin si povzdechl. Aby toho nebylo málo, zřejmě si ještě jeho bratranec rozhodl Bílou Studni přivlastnit. A ani nedal jemu, Pipinovi, šanci zaprotestovat.

"Vstávej, je čas," zatřásl s ním Smíšek a podával mu tác se snídaní.

Pipin zafuněl a ošklivě se na něj podíval. "Je tma."

"No a? Jinak to nestihneme," opáčil Smíšek a na znamení, že odmítá dál diskutovat, zmizel za dveřmi.

Pipin si jen znovu těžce povzdychl a zakousl se do jablka.

Láska voní Levandulí - První kapitola

První kapitola. Peregrin Bral se moc a moc trápí. A dalo by se říct, že má proč. Bude si muset vybrat. Volit mezi láskou a přátelstvím. A to vždycky bolí.

---

Ten on, o kterém Sam se Smíškem mluvili, byl samozřejmě Peregrin Bral. Pipin teď seděl u stolu, ruce měl složené pod hlavou a vypadalo to, že spí. Oči se mu však pod zavřenými víčky jen míhaly. Najednou s sebou zazmítal a vykřiknul. Otevřel oči. Zračil se mu v nich strach. Vymrštil se od stolu a zacouval k rohu místnosti. Uklidnil se, až když zády narazil na dřevěné obložení stěn.

"Byl to jen sen, jen sen…," zamumlal a svezl se na podlahu.

Hlavu si dal do dlaní. Pipin se strašlivě trápil. Ano, ten malý, bezstarostný hobit, kterému dřív nedělalo problém smát se kdekoliv a kdykoliv a který nikdy neměl daleko pro nějakou lumpárnu, nebo písničku, se trápil. A všechny jeho problémy vyplývaly z nešťastné lásky. Peregrin Bral, syn Palladinův, budoucí vladyka Bralova, Gondorský rytíř a osobní přítel mocného Ellesara byl nešťastně zamilovaný. Pipin se zachvěl a zavřel oči. Vzpomínal, kdy to jeho trápení vlastně začalo.

Když se před pěti lety vrátil spolu se Smíškem, Samem a Frodem zpátky do Kraje, myslel si, že bude všechno v pořádku jako dřív. A také to tak dlouhou dobu bylo. Vzpomínal, jak spolu se Smíškem vyhnal z Kraje Sarumana i s jeho kumpány. Trvalo pěkný čas, než napravili všechny škody, způsobené mstivým Sarumanem, ale nakonec se to celé tak nějak udobřilo. Byl klid. Pendloval se Smíškem mezi jednotlivými osadami Kraje, tančil na stole, smál se a zpíval. Pak přišel rok 1422. Frodo odjel spolu s elfy a Gandalfem za moře a Sam si vzal Růžu Chaloupkovou. Tam, na jejich svatbě Ji poprvé uviděl. Pipin si znovu vybavil ten večer. Svatba, hudba, veselí. Zase se Smíškem tancoval na stole. Zpívali veselé písničky a pili pivo. Pipin se sice moc snadno neopíjel a měl velkou výdrž, ale těžké pivo a bláznivá atmosféra udělala své. Když dozpívali poslední písničku, musel si jít sednout, protože si nebyl jistý, jestli se vůbec udrží na nohou. Smíšek se mezitím ztratil v davu, pravděpodobně šel najít někoho, kdo by mu načepoval další pivo. Pipin se zhroutil na židličku a vděčně se opřel o stěnu. Smíšek se však dlouho neukazoval. Pipin se zvedl, aby se po něm podíval, když ho konečně zahlédl. Tancoval s mladou hobitkou. Hobitka zvedla oči a pohledem se setkala s Pipinovýma očima. V tu chvíli Pipin prudce zrudl a musel se vypotácet ven, aby se nadýchal čerstvého vzduchu.

Když se na ni potom Smíška ptal, řekl mu, že je to Diamanta z Dlouhé stráně. Byla to Smíškova sestřenice. Pipin věděl, že je vlastně i jeho příbuzná, pocházela z větve Severních Bralů. Smíšek tvrdil, že její matka byla sestřenice Saramíra Brandoráda, Smíškova otce. Pipin si matně vzpomínal, že o tom něco slyšel, ale protože Dlouhá Stráň byla daleko, nikdy se o Severní Braly moc nezajímal. Až doposud.

Pipin ji už dále neviděl. Zdálo se, že se mu Diamanta vyhýbá. Za celý večer ji už ani nezahlédl. Potom oslava skončila a on odjel domů. Nějakou dobu bylo vše dobré. Dál se Smíškem jezdil mezi osadami, zpíval, smál se. Ale už nikdy se nemohl zbavit vtíravých myšlenek na hobitčiny oči, na její sladký úsměv. V kraji se vždy říkalo, že ta nejkrásnější hobitka je Růža Chaloupková. Ale pro Pipina bude nejkrásnější už navždy Diamanta. Miloval její oči, tak jasně modré, že v jejím stínu by i ty Frodovy bledly, zbožňoval její čokoládově hnědé vlasy, bledou plet a lehký, jemně ironický úsměv. Naprosto mu učarovala. Pak se ale věci začaly prudce horšit. Diamanta se se Smíškem scházela čím dál tím častěji a Pipin se jim zásadně vyhýbal. Postupně začal na svého staršího bratrance žárlit. Obdivoval Smíška, jak moc je v Kraji oblíbený. Samozřejmě, bitvu vybojovali spolu a Pipina všichni obdivovali také, ale Smíška více. Pipin totiž působil spíš problémy. Už ve válce o Prsten se Smíšek vyznamenal daleko víc než on. Pipin všechno ještě komplikoval. Ale hlavní problém byl v tom, že Smíšek byl prostě hezčí a hlavně vyšší. Také o tom docela svědčilo to, že už byl v celém Kraji známý spíš pod přezdívkou Smělmír Nádherný. Každá hobitka toužila po tom, aby si zrovna ji vybral a oženil se s ní, ale zdálo se, že Smíšek má oči jen pro Diamantu. Pak Pipina i žárlení přešlo a možná by se všechno vrátilo k normálu, kdyby nebylo té události před měsícem.

Léto bylo v plném proudu a Pipin se procházel po lese. Dobře, Pipin běžel, co nejrychleji mohl, aby utekl strašlivým psům sedláka Červíka. K hrudi si tiskl drahocennou kořist. Sice už byl plnoletý, ale pořád se choval trochu jako dítě. Před chvíli se například vloupal do stodoly sedláka Červíka a ukradl odtamtud několik jablek a pár hrušek. Měl ale smůlu. Neuvědomil si, jak moc je oproti Červíkovi vysoký a při odchodu se bolestivě čelem uhodil o zárubeň dveří. Zavrávoral a nohou shodil koště, které spadlo na plechový kbelík, který se po dlouhém váhání s obrovským hlukem vykutálel ze stodoly ven. Pipin nezaváhal ani vteřinu a vzal nohy na ramena. Stihl to jen tak tak. Po chvíli se do stodoly nahrnul rozzuřený Červík a vypustil na něj psy. Pipin zamířil do lesa, protože nepředpokládal, že by se psi odvážili až sem. Zřejmě se ale mýlil. Pipin v běhu zavrtěl hlavou. To bylo divné. Že by Červík chtěl jeho kůži dostat za každou cenu? Je sice pravda, že mu předevčírem ukradl dva pytle hub, před týdnem zase koš jablek a předtím ještě několik mrkví, ale stejně… Pipin upaloval, co mu hobití nohy stačily. V běhu byl vždycky nejlepší. To bylo také snad jediné, v čem byl lepší, než Smíšek. Nakonec psy setřásl. Zastavil se na lesní pěšince, chytil se za bok a namáhavě oddechoval. Položil svůj lup opatrně na zem a pokoušel se chytit dech. Tváře měl zčervenalé od dlouhého běhu, dlouhé, kudrnaté vlasy zacuchané, ale v jasně zelených očích mu vesele tančila čertovská světýlka. Najednou uslyšel hlasy. Okamžitě se napjal jak struna, připravený dát se znovu na útěk. Tvář se mu zkřivila bolestí, jak ho pořád ještě píchalo v boku a Pipin nastražil své špičaté, hobití uši. Slyšel jenom hlasy. Dva mladé hlasy. Pipinovi poskočilo srdce, když poznal Smíška. Sice se mu poslední dobou spíš vyhýbal, ale už se mu po něm dost stýskalo. Byl to jeho nejlepší kamarád. Co si Pipin pamatoval, vždy si hrál jenom se Smíškem. Smíšek ho utěšoval, když mu bylo smutno, Smíšek ho vždy dokázal rozveselit, když se nudil, Smíšek mu byl nablízku, když mu bylo nejhůř a Smíšek ho, samozřejmě po svém, vychovával jako mladšího bratra. Pipin se usmál a rozběhl se po cestě, vstříc Smíškovi a usmířit se s ním.

Vyběhl za zákrut a strnul. Najednou si totiž uvědomil, čí je ten druhý hlas. Patřil Diamantě. Pipin se nemusel dlouho rozmýšlet. Nesnesl by, kdyby ho Diamanta takhle viděla. Byl rozcuchaný, košili měl špinavou a na koleně obrovskou záplatu. Když v noci nemohl usnout, občas si představoval, že se jednoho dne vypraví k Diamantě domů, v krásných šatech a s kyticí růží a vyzná se jí ze své lásky. Rozhodně si však nikdy neplánoval, že by se s ní měl setkat takhle. Pipin nezaváhal ani vteřinu a v mžiku zapadl do křoví. Lehl si za keř maliníku, a snažil se splynout s okolím. Za chvíli se na cestě objevila i mladá dvojice hobitů. Smíšek poskakoval po cestě a zpíval veselou písničku. Pár kroků za ním tancovala Diamanta, dlouhé vlasy kolem ní vlály a v ruce držela kytičku levandule. Pipin si pomyslel, že nic krásnějšího ještě nikdy neviděl. Smíšek se najednou zastavil a natáhl ruku. Diamanta mu svou malou dlaň vložila do jeho a spolu zpívali a poskakovali dál. Pak se zastavili a Smíšek se pro něco sklonil. Když se znovu zvedl, Pipin viděl, že v ruce drží jednu hrušku. Jednu krásnou, žlutou hrušku, kterou před chvílí Pipin ukradl sedláku Červíkovi.

"Kde se to tady vzalo?" zeptala se Diamanta a Pipinův žaludek při zvuku jejího hlasu udělal kotrmelec.

"Asi to pro nás spadlo z nebe," se smíchem odpověděl Smíšek.

Diamanta se zasmála a … políbila ho. Smíšek jí přitiskl k sobě a dal jí pusu na čelo. Pak jí podal hrušku a odtančili dál. V Pipinovi hrklo. Měl pocit, že se mu snad zhroutil celý svět. Poprvé teď doopravdy viděl to, čeho se celou dobu tak bál. Smíšek a Diamanta… Jeho nejlepší kamarád a jeho láska spolu… Schoulil se do klubíčka. Nechtěl, aby Smíšek s Diamantou věděli, že je viděl.

Pak to bylo čím dál horší. Pipin na Smíška už dávno nežárlil, ale už s ním také nepromluvil ani slovo. Kdykoliv Smíška jen zahlédl, okamžitě se otočil a odešel. Jeho rodiče ho přemluvili, aby se odstěhoval do jejich starého domova v Bílé Studni. Zřejmě doufali, že když už Pipin nebude mít za zády rodiče, konečně se naučí hospodařit a chovat se jako budoucí vladyka Kraje. Ale byla to chyba. Pipin už doma neměl nikoho, kdo by ho alespoň občas donutil jít do společnosti a on se úplně uzavřel sám do sebe. V hospodě ho neviděli ani nepamatují a ven ostatně vycházel jen v případě, že si potřeboval dokoupit jídlo. Pipin celé dny seděl u stolu a vzpomínal na Diamantu. Na vítr v jejích vlasech, na úsměv na její tváři a na její sladké rty, kterými políbila Smíška. Pak přišly Sny. Čím dál tím častěji se mu zdálo o jeho příšerných zážitcích z Války o Prsten. Vypadalo to, jako by úplně zapomněl na to hezké, co se za rok jejich putování stalo. Úplně zapomněl na své zásluhy ve vymetení Kraje, zapomněl na Stromovouse, Elronda i Galadriel, zapomněl na své hrdinství v bitvách, a zůstaly mu jen vzpomínky na ty zlé, strašidelné a příšerné zážitky. Ve všech stínech viděl Černé jezdce, když venku řádila vichřice, ležel Pipin schoulený pod peřinou a snažil se zahnat hrůzné vzpomínky na šíleného správce Denethora, na smrt jeho syna Boromira a na Faramira, jehož bezvládné tělo už už zachvacují plameny. Opět se v něm probudil starý pocit viny. Vinil se za to, že Boromir umřel, vinil se za to, že nestihl k Faramirovi dovést pomoc včas a Denethor uhořel a vinil se, že všechny vystavil strašlivému nebezpečí a málem způsobil selhání Frodovy cesty, když ukradl Palantír a neprozřetelně se do něj podíval. Ostatně sny o Palantíru byly úplně nejhorší. Pipin znovu zakusil touhu podívat se do něj, zahledět se do těch smolně černých hlubin, jen ještě jednou… Bál se, že ho pohlcuje temnota a strach vše ještě horšil. Pipin nevěděl, co má dělat. Toužil po Palantíru, ale zároveň věděl, že jeho touha je špatná. Chtěl se s někým poradit, ale nevěděl s kým. Gandalf byl pryč a Aragorn daleko. Ale nejvíc ze všeho se Pipin bál, že dopadne stejně jako Frodo. Že ho Palantír celého ovládne. Že ho tma úplně prostoupí.

Pipin si hlavu opřel o stěnu. Palantír…. Do mysli se mu opět vkradla velká, smolně černá koule s tajemným vnitřním žhnutím. Palantír… Už jenom to jméno ho naprosto fascinovalo. Ale byly i další Sny. Ne tak vtíravé, ale děsivější. A na konci, těsně před probuzením, se mu před zavřenými víčky vždycky promítla Diamanta a její modré oči. Dohánělo ho to k šílenství. Pipin si přitáhl kolena po bradu. Věděl, že si bude muset vybrat. Bude si muset vybrat mezi láskou a přátelstvím. Bude muset volit mezi Smíškem a Diamantou. Jednoho z nich se bude muset vzdát, aby mohl být s tím druhým. Koho si jen vybrat?

Láska voní Levandulí - Prolog

Moje úplně první hobití povídka, napsaná před více než rokem a podle toho také vypadající. Sice prošla asi před měsícem generální úpravou, ale stejně se mi z některých přeslazených scén stále chce zvracet. Takže, varování jste byli.

Levanduli sem dávám z té romantické miniserie jako první, protože si to přece jen zaslouží. Jestli dám potom jako první její pokračování Láska chutná po jablkách, nebo Estellinu povídku Vyděděná, se ukáže časem.

Plně si uvědomuji, že budete mít Estellu mnohem raději. Protože je zajímavější, její příběh je lépe napsaný a vyprovozovaný atd atd atd. Je mi to, vzhledem k Diamantě, moc líto (Diamanta je horší jen proto, že byla napsána první, tedy v době, kdy jsem s tím neměla takové zkušenosti. Z toho důvodu mám samozřejmě raději Diamantu :-) ), ale snad to alespoň trochu pomůže Smíškovskému kultu, který se nám tady tvoří a mému bratranci. A jsem si také vědoma toho, že se Smíškových uctívačů nově objeví mnohem více, protože Pipin se v obou povídkách chová jak totální psychopat (prostě psáno tak, jak bych se chovala já), zatímco Smíšek je klidný, moudrý a prostě úžasný. Takže to by bylo k pozdějším stížnostem.

Příběh. No, příběh je víceméně o tom, jak se Pipin s Diamantou dali dohromady.

Má to 21 stránek a opět je to psáno stylem kašlu-na-kapitoly, takže toto blogové dělení bude násilné, nelogické a divné. Protože původní text byl psán najednou.

Snad se to alespoň někomu bude alespoň trochu líbit. A nebojte, za chvíli už bude Vyděděná.

Teď na úvod takový kraťouličký prolog. Pak už budou kapitoly normálně dlouhé, ale tenhle odstavec se hodil na úvod. Sam se baví se Smíškem.

O postavě Diamanty byl tak trochu v rámci této povídky vydán samostatný článek, který najdete ZDE.

---

"Je to s ním čím dál tím horší, pane Smíšku," řekl Sam Křepelka a rozvalil se na křeslo ve Smíškově hobití noře.

Smíšek si sedl proti němu a dal si hlavu do dlaní. "Ještě horší než předtím?"

Sam zkormouceně přikývl a zimomřivě se zatřásl. Smíšek se chápavě usmál a přiložil do krbu pár borových polínek.

"Budeš chtít čaj, Same?"

Sam znovu přikývl. Sice venku bylo babí léto, ale při jízdě na poníku jeden pořádně promrzne.

"Už zase v podstatě nejí a nemluví. A prý už skoro měsíc nevytáhl paty ze své nory. Víte, říkala mi to Barvínka. Ona se teď hodně přátelí s mojí Růžou. Růža si myslí, že byste to měl vědět. Snad mu dokážete pomoct, jste přece jeho nejlepší přítel." Smíšek si znovu povzdychl a pověsil konvici s čajem nad oheň. "Když já nevím, Same. Už dlouho jsem s ním nemluvil, a když jsem ho viděl naposledy, nevypadal, že by mě rád viděl."

Sam si nalil čaj do hrnečku a obdivně se podíval na ozdobný motiv, na něm vyvedený. Smíšek si všiml jeho pohledu. "Rodinná památka. Maminka ho zdědila po babičce z druhého kolene."

Sam přikývl a Smíšek se znovu zamračil. Tvář se mu stáhla v starosti o nejlepšího přítele. "No tak, pane Smíšku, promluvte si s ním, uvidíte, že mu tak pomůžete," řekl Sam a podíval se Smíškovi do očí. Smíšek pomalu, rozvážně přikývl.

"Dobře, promluvím s ním," řekl nakonec.

Sam se rozzářil a odložil hrnek. "Já už musím jít, pane Smíšku. Růža je teď doma sama a vždyť víte, čeká dítě, měl bych už jít…"

"Jen běž," usmál se Smíšek a vyprovodil ho ze dveří.

"Až se to malé narodí, bude velká oslava. Spojíme to s Frodovými narozeninami," Sam se blaženě usmál. Frodo byl jeho zatím nejmladší syn.

"Tak mě nezapomeň pozvat!" pohrozil Samovi Smíšek a Sam přisvědčil. "Nebojte, pošlu vám dopis."

Smíšek mu ještě naposledy zamával a vrátil se k praskajícímu krbu.