Láska voní Levandulí - Druhá kapitola

Situace se nám komplikuje. Vypadá to, že stejný problém má i Diamanta. Mezitím Smíšek vyráží na cestu do Bralska, aby se podíval, jestli jeho kamarád vůbec žije. A vzhledem k tomu, v jakém stavu ho najde, je to dost diskutabilní.

---

Diamanta z Dlouhé Stráně stála u stolu a balila si věci na cestu. Samovi s Růžou se narodila dcera a ona byla pozvaná na oslavu. Se Smíškem v Brodku a do Dna Pytle dojedou společně. Oslava sice byla až pozítří, ale Sam nabídl, že je může ubytovat. Diamanta si povzdychla. Smíšek. Byl to její bratranec a nejlepší kamarád Pipina Brala. "Ach, Pipin...," zašeptala a tvářička se jí roztáhla v úsměvu. Když jí bylo patnáct, vzali ji rodiče na oslavu Smíškových narozenin. Tam poprvé uviděla Pipina. Naprosto jí učaroval. Zamilovala se do jeho smyslu pro humor, do jeho písniček, do jeho zářivě zelených očí, do jeho rozčepýřených, kudrnatých vlasů a především do jeho neodolatelného, širokého úsměvu. Ale zdálo se, že on si jí nevšímá. Nikdy nenašla odvahu ho oslovit. A pak najednou zmizel, i se Smíškem, Frodem a Samem. Bála se, že odešli navždy. Za nějaký čas po jejich odchodu se v Kraji objevil Šéf. Diamantina rodina hodně trpěla, ale pak přišel on a osvobodil je. Pipin se vrátil a spolu se Smíškem osvobodil Kraj. Teď, když Diamanta věděla, kde všude Pipin byl a co všechno zažil, už se na něj neodvážila ani podívat. Jak by on, velký bojovník a cestovatel mohl chtít ji, obyčejnou hobitku? Před třemi lety na svatbě Sama Křepelky a její kamarádky Růži Chaloupkové, když ji Smíšek vyzval k tanci, se její a jeho oči poprvé setkaly. Pipin však okamžitě uhnul pohledem a to ji ještě utvrdilo v přesvědčení, že by ji nikdy nechtěl. Potom se začala se svým bratrancem scházet čím dál tím častěji. Celé dny seděli spolu u něj v noře, nebo se procházeli po lesích a loukách Kraje a Diamanta si od něj nechala vyprávět, jaká všechna dobrodružství Pipin zažil a jak hrdinsky bojoval. Byla tím naprosto fascinovaná, nutila Smíška, aby jí pořád dokola opakoval detaily a líčil jí, jak jen díky Pipinovi unikli skřetům, jak se Pipin podíval do Palantíru a jak v závěrečné bitvě hrdinně skolil vládce obrů. Smíšek se pokaždé jen usmál a trpělivě jí opakoval a vypravoval všechny Peregrinovy zásluhy. Samozřejmě, často Smíška za odměnu políbila na tvář, nebo s ním za ruku tančila v lese, ale její srdce patřilo Pipinovi. Odjakživa a navždy.

Smíšek celý týden zvažoval, jestli si má s Pipinem promluvit až ho k tomu definitivně donutil Samův dopis. Růža totiž porodila dceru - Růžu Křepelkovou mladší. Oslava byla naplánovaná za tři dny. Proto tedy Smíškovi nezbývalo nic jiného, než sednout na poníka a vydat se do Bralska, aby si s Pipinem promluvil a také ho pozval na oslavu. Jestli byla pravda to, co říkal Sam, bylo to opravdu vážné. Pokud si něčeho všimla i některá z Pipinových sester, muselo jít opravdu do tuhého. Když se totiž Pipin, jako nejmladší z rodiny narodil, doufaly samozřejmě jeho tři starší sestry, že se o něj budou starat jako o malé, roztomilé miminko. Ale výchovy se mezitím chopil on, Smíšek. Hodně jezdil do Bralska, navštěvoval svého malého bratrance, hrál si s ním a vychovával ho k obrazu svému. Jeho a Pipinovi rodiče to schvalovali a byli velice rádi, že se jejich synové přátelí. Smíšek měl nakonec na Pipina takový vliv, že Pipinovo první slovo nebylo "máma", ale "Smíšek". Tedy, ve skutečnosti to znělo tak nějak jako: "Šměš," ale rozhodně to znamenalo Smíšek. Smíšek se o Pipina staral jako o mladšího bratra a byl mu bezmezně oddaný. Výsledek všeho samozřejmě byl, že se Pipin se Smíškem stali známými lumpy po celém Kraji a že Smíšek naučil Pipina kouřit ještě dávno před dosažením plnoletosti. Takže Pipinovy sestry byly strašlivě zklamané a svého mladšího bratříčka si přestaly všímat a mluvily s ním v podstatě jen tehdy, kdy mu nadávaly za nějakou lumpárnu, kterou spolu se Smíškem provedli. Ne že by se navzájem neměli rádi, jen spolu moc nemluvili. Pokud tedy měla Barvínka o Pipina takovou starost, že se s tím svěřila své kamarádce Růže a ta potom přiměla Sama, aby šel za ním a přesvědčil ho, aby si s Pipinem promluvil, muselo to být opravdu vážné.

Pipin seděl schoulený u zdi své hobití nory a přemítal o své lásce k Diamantě a o tom, jestli se má vzdát jí nebo Smíška. Z letargie ho vytrhlo až zazvonění domovního zvonku. "Kdo by to mohl být?" podivil se Pipin nahlas.

"Pipe! Otevři!" uslyšel Smíškův hlas. Pipin udiveně vykulil oči. Smíška rozhodně nečekal. Ale zvedl se a … zavrávoral. Před očima se mu roztančila barevná světýlka a Pipin se musel chytit zdi, aby neupadl. Kdy vlastně naposled jedl? Ale to teď bylo vedlejší. Přidržuje se zdi, odbelhal se ke vstupním dveřím, odstrčil závoru a otevřel. Obličej mu ovanul teplý vítr a Pipin zamžoural na vysokou postavu před dveřmi.

"Smíšku?" zeptal se.

Smíškovi vhrkly slzy do očí, když svého bratrance uviděl. Pipin vypadal příšerně. Byl strašlivě pohublý, tváře měl vpadlé a pod očima dva obrovské, černé kruhy. Rozcuchané dlouhé vlasy a ušmudlané oblečení mu propůjčovaly spíš vzhled strašáka, než mladého hobita. Jen oči mu v bledém obličeji zeleně zářily.

"Pipine," řekl Smíšek a hlas mu selhal. Natáhl ruku a dotkl se Pipinova ramene. Cítil, jak se mladší hobit chvěje.

"Můžu dál?" Pipin přikývl a ustoupil ze dveří, aby Smíšek mohl projít dovnitř.

"Ahoj Pipine," pozdravil poněkud opožděně Smíšek a zavřel okrouhlé dveře. "Mluvil se mnou Sam. Říkal, že Barvínka má o tebe starost, že si mám s tebou promluvit. Víš vůbec, že Růža má další dceru? Oslava bude pozítří. Sam chtěl, abych tě taky pozval. Doufám, že přijdeš. Moc se mi po tobě…," Smíšek se uprostřed monologu otočil a oči se mu rozšířily hrůzou. Jen tak tak stačil svého kamaráda zachytit, než se Pipin zhroutil na podlahu. Oči měl zavřené a mělce dýchal.

"Proboha Pipine!" vykřikl Smíšek a pokusil se Pipina zvednout. Vystrašilo ho, jak je jeho bratranec lehký. Pipin nevážil víc než hobiťátko.

"Pipe, co se ti stalo?" zaječel Smíšek a odhrnul mu dlouhé vlasy z obličeje.

Pipinovi se zachvěla víčka a pomalu otevřel oči. Pořád se ale ani nepohnul. Smíšek se Pipinovi zadíval do očí. Pipin pootevřel rty a pokusil se něco říct, ale nevypravil ze sebe ani hlásku.

"Kdy jsi naposledy jedl?" zeptal se Smíšek zděšeně. Pipin se na něj jen prosebně podíval. Ale Smíšek byl neoblomný. "Peregrine Brale, kdy jsi naposledy něco snědl?"

Pipin s sebou maličko trhl. Smíškův vážný výraz a fakt, že ho oslovil celým jménem, ho vyděsil.

"Asi týden," zašeptal.

Smíšek vykulil oči. "Cože?!"

"Před týdnem," zašeptal Pipin podruhé.

Smíšek Pipina podepřel a napůl ho odtáhl, napůl ho odnesl do jeho ložnice. Položil ho na postel a starostlivě se mu podíval do očí.

"Počkej tady. Donesu ti něco k jídlu. Nejdříve se musíš pořádně najíst."

Pipin přikývl. Až teď si uvědomil, jak strašlivý má hlad. Smíšek ho nechal ležet a vypravil se do spíže. Když hobit den nejedl, bylo to vážné, co teprve týden. Smíšek zkormouceně zavrtěl hlavou. Ještě neslyšel o žádném hobitovi, který by dobrovolně vynechal třeba jen jeden chod. Ale týden… Pipin ještě ke všemu vždy patřil k největším labužníkům v Kraji. Smíšek se otřásl a po zádech mu přeběhl mráz, když si uvědomil, jak moc musel jeho kamarád trpět.

"Týden, týden…," opakoval si pořád, zatímco vytáhl obrovský tác a naložil na něj všechno jídlo, které našel. Doufal, že pět jablek, mrkev, půl bochníku chleba, dvě paštiky, láhev kyselých okurek, mísa perníčků, sklenice naložených kukuřiček, ančovičky, sušenky a dvě láhve jablkového moštu by mohly stačit. Dobalancoval s tácem až do Pipinovy ložnice a položil ho na zem. Jeho bratranec bezvládně ležel opřený o pelest postele a oči měl zavřené. Smíšek přes něj přehodil deku a tác mu položil na kolena.

Pak s ním jemně zatřásl. "Pipe?"

"Hmmm…," zamručel Pipin a neochotně otevřel oči.

"Přinesl jsem jídlo. Najez se," oznámil Smíšek a v hlase mu zase zazníval nesmlouvavý podton. Pipin se zadíval na horu jídla před sebou a oči mu zasvítily. Hrábl po perníčku a hladově se do něj zakousl. Smíškova tvář se roztáhla v širokém úsměvu.

"Můžu si vzít taky?" Sice měl cestou vydatný oběd, ale usoudil, že po tom leknutí, co mu Pipin způsobil, nemůže menší svačinka škodit. Pipin jen zakýval hlavou v odpověď, protože pusu měl plnou chleba s paštikou. Pipinovi se každým soustem vracela barva do tváří a zotavoval se až neuvěřitelně rychle. Když už na tácu nezbyl ani drobeček, vzal si Pipin láhev moštu a zhluboka se napil. Smíšek už měl svůj mošt vypitý a teď Pipina pečlivě pozoroval.

"Vezmu tě s sebou k Samovi. Evidentně tady nemůžeš zůstat sám, alespoň prozatím. Ještě dneska tady přespíme a zítra hned ráno pojedeme do Hobitína. Sam nám slíbil, že nás potom ve Dnu Pytle ubytuje. Ale měli bychom vyjet brzy, Diamanta bude čekat v Brodku…."

Pipin vyprskl mošt a hlasitě se rozkašlal.

"Hlupáku Bralovská!" zaječel Smíšek a rychle vstal. Byl celý poprskaný jablečným moštem. Pipinův kašel se změnil v smích a Pipin se při pohledu na naštvaného kamaráda, kterému odkapával z nosu mošt, hlasitě rozesmál.

"Pro…pro…pro…promiň," snažil se Pipin popadnout dech a omlouval se naštvanému Smíškovi. Smíškův výraz pookřál.

"Ne, Pipine, jsem rád, že už jsi v pořádku," řekl nakonec s povzdechem.

Pipin se usmál, vzápětí však prudce zbledl a vybavil si Smíškův poslední monolog.

"Říkal, jsi, že tam bude i Diamanta?" zeptal se co možná nejlhostejnějším tonem.

Smíšek se na něj udiveně podíval. "No ano. Jsem s ní domluvený, že se zítra sejdeme v Brodku a pojedeme společně do Dna Pytle."

Pipin se neklidně ošil. "No v tom případě tady raději zůstanu, nechci vás rušit."

Smíšek vykulil oči a potřásl hlavou. "Nehloupni, Pipe. Tady sám zůstat prostě nemůžeš, alespoň teď ne. Podívej se na sebe. Jsi polomrtvý hlady, rozcuchaný, už dlouho ses evidentně nemyl, tvoje oblečení potřebuje vyprat a vůbec, potřebuješ společnost."

Pipin vzdorně zavrtěl hlavou.

"A dost Peregrine Brale!" okřikl ho Smíšek a Pipin se okamžitě přikrčil. Smíšek se nad ním tyčil, ruce založené v bok a na tváři stejný výraz, jako kdyby nadával neposlušnému hobiťátku, které mu sebralo dýmku. "Prostě pojedeš se mnou a basta! A ještě ke všemu…" uličnicky na Pipina mrkl a koutky úst mu zacukaly: "…Sam by tě zabil, kdybys nešel na jeho oslavu."

Pipin si zhluboka povzdychl.

Byla to pravda. Sam si jako starosta Kraje mohl dovolit velkolepé oslavy a byl na ně jaksepatří pyšný. Pokaždé pozval půlku Kraje a rozdával fantastické dárky. To všechno se ale zvýšilo pětkrát, pokud se jednalo o oslavu narození jeho dítěte. V tom případě dělal dokonce dvě oslavy. Jednu 'veřejnou', která se konala venku pod mallornem a týden předtím 'soukromou', u něj v noře. Pokud jste byli pozvaní na 'veřejnou oslavu' bylo to ještě dobré. Výborně jste se najedli a dostali skvělé dárky. Běda ale, když vás Sam pozval na 'soukromou oslavu'. Pozvánky většinou sice posílal dlouho dopředu, ale teď na to zřejmě zapomněl (kdo by se mu také divil, s tolika jinými starostmi) a poslal je jen dva dny před oslavou. Pipin, Smíšek a Diamanta byli samozřejmě pozvaní na soukromou oslavu, vyhrazenou jen pro staré přátele. U soukromých oslav vždycky Sam neuvěřitelně jančil. Museli jste se dostavit v určený čas a datum na minutu přesně. Pozdní příchody Sam naprosto netoleroval. Za těch několik let, co tyhle oslavy Sam dělal, se ale ještě nikdy nestalo, že by někdo pozvaný nepřišel vůbec (loni doklusal Růžin bratr s horečkou a zavázanou hlavou, nicméně přišel na vteřinu přesně). Nikdo si totiž netroufal na vlastní kůži zakusit Samovu reakci. Smíšek tedy velice přesně vyjádřil, co by Sam Pipinovi udělal, kdyby nedorazil.

Pipin pomalu přikývl.

"Výborně. Zkus se trochu vyspat, zítra tě vzbudím," oznámil Smíšek a zavřel za sebou dveře.

Pipin si povzdechl. Aby toho nebylo málo, zřejmě si ještě jeho bratranec rozhodl Bílou Studni přivlastnit. A ani nedal jemu, Pipinovi, šanci zaprotestovat.

"Vstávej, je čas," zatřásl s ním Smíšek a podával mu tác se snídaní.

Pipin zafuněl a ošklivě se na něj podíval. "Je tma."

"No a? Jinak to nestihneme," opáčil Smíšek a na znamení, že odmítá dál diskutovat, zmizel za dveřmi.

Pipin si jen znovu těžce povzdychl a zakousl se do jablka.