Láska voní Levandulí - Pátá kapitola

Druhá nejhorší scéna v nejkratší kapitole, protože v závěsu následuje první nejhorší scéna a dávat je do jedné kapitoly by byla vražda.

Ale v té upravené verzi to není tak strašné.

---

Tu noc byly Sny ještě horší, než obvykle. Pipin se neklidně převaloval na posteli. Palantír mu nedovoloval klidně spát. Zdál se mu ten samý sen, jako tenkrát, kdy ho spolu se Smíškem chytili skřeti. Už zase běžel tmavou chodbou a všude kolem něj byly stovky skřetů, posmívali se mu a natahovali po něm odporné, špinavé paže.

Ale nevolal "Frodo! Frodo!" jako tenkrát. Ted vší silou křičel "Diamanto! Diamanto!" ale nikdo se neozýval. Jen úděsné skřetí hlasy.

Po chvíli před sebou uviděl slabé světlo. Rozběhl se ještě rychleji. Doběhl až ke zdroji záře. Byl to Palantír. Velká černá koule ležela na zemi a uvnitř slabě žhnula. Čekala na něj. Pipinovi stačilo jen natáhnout ruce, dotknout se jí a…. Koule se začala kutálet pryč. Pipin se za ní znovu rozběhl, ale Palantír mu pořád unikal. Posedla ho naprosto šílená touha. Vztekle vykřikl a skočil po něm. Konečně, konečně ho držel. Sevřel ho v rukou a zadíval se do něj. Do temných, bezedných hlubin. Po chvíli vnitřní žhnutí koule začalo rotovat. Znovu slyšel v hlavě ten hlas. Nesnesitelná bolest mu zachvátila celé tělo. Uvnitř koule se objevilo oko. Ohnivé oko ověnčené plameny. Pipin svíral Palantír a ječel bolestí. Oko ho naprosto fascinovalo. Musel se na něj pořád dívat. A Sauron ho mučil i ve spánku. Najednou se oko změnilo. Ted bylo zářivě modré.

Diamanta kráčela tmavou chodbou Dna Pytle. Šla v noci na záchod a teď se vracela zpátky, do své teplé postele. Roztřásla se zimou a v duchu si spílala, že ji nenapadlo si vzít kabát, nebo alespoň svíčku. Šla potmě - tma ji nikdy neděsila, vlastně ji měla docela ráda. Už jako malá nechápala strach ostatních hobitů ze tmy. I když musela připustit, že trocha světla by se jí hodila. Zasykla bolestí, když si narazila loket o stěnu. Najednou zaslechla tlumený výkřik a pláč. Zastavila se a zpozorněla. Ze dveří před ní se ozývaly vzlyky a sténání. Okamžitě ten hlas poznala. Byl to Pipin. Diamanta se roztřásla od hlavy k patě. Tentokrát to však nebylo zimou, bylo to tím, že se její milovaný hobit trápil a ona mu moc chtěla pomoci, jen nevěděla jak. Najednou proťal tmu další výkřik. Delší a bolestnější, než ty předchozí. Diamanta už neváhala ani minutu. Přešla ke dveřím od Pipinovy ložnice a potichu je otevřela. Pipin s sebou zmítal na posteli. Oči měl pevně zavřené a tváře mokré od slz a potu. Vypadalo to, jako by ho někdo mučil. Pipin s sebou házel ze strany na stranu a sténal. Diamanta zavřela dveře a přešla k němu. Musela mu pomoci. Bylo jí jedno, co si o ní bude myslet, jediné, na čem jí záleželo, byl Pipinův hrůzou stažený obličej. Váhavě k Pipinovi natáhla ruku a opatrně s ním zatřásla. Pipin s sebou zazmítal, až málem přepadl z postele. Diamanta ho chytila za ramena a zatřásla s ním ještě usilovněji. Pipin otevřel oči.

"Smíšku?" zeptal se. Vždy, když se mu zdály zlé sny, byl tady Smíšek, aby ho utišil. "Ne, já nejsem Smíšek," řekla Diamanta. Měla co dělat, aby se nerozesmála, když viděla zmatek v Pipinových očích.

Pipin měl pocit, že se mu to zdá, že musel umřít. Jinak to přece nebylo možné. V jednu chvíli ho mučil Sauron a teď tady stála Diamanta s těma svýma modrýma očima a lehce ironicky se usmívala.

"To je další sen?" zašeptal.

Diamanta se smutně usmála. "Ne, už jsi vzhůru. Muselo se ti ale zdát něco strašného."

Pipin přikývl a odtáhl se od ní. "Děkuji. A…dobrou noc," odvrátil se od ní. Bylo mu příšerně trapné, že ho viděla v takovém stavu. Ze všeho nejvíc si přál propadnout se do země, zahrabat se do peřiny a už nikdy nevylézt. Už nikdy nevidět ty modré oči a necítit levanduli. Styděl se a chvěl strachem a láskou.

Diamanta byla zklamaná, že ji takhle odbyl. Ale copak čekala, že to dopadne nějak jinak? Pak si ale vzpomněla, jak před chvílí s sebou Pipin házel a jak sténal bolestí. Také si uvědomila, jak moc je hubený a vzpomněla si, co jí Smíšek říkal. Pipin několik dní nic nejedl. Rozhodně se něčím trápil. Srdce jí pukalo, když viděla, jak je její milovaný hobit zbědovaný. Musí mu pomoci.

Natáhla ruku a dotkla se Pipinova ramene. Hobit se k ní otočil.

"Co se děje? Co se ti zdálo? Smíšek mi říkal, že máš špatné sny. Dovol, abych ti pomohla. Spolu třeba najdeme způsob, jak se těch snů zbavit. Prosím," zašeptala.

Pipin se k ní přitáhl trochu blíž. V očích měl pořád strach. Diamanta ho jednou rukou objala. Pipin si olízl rty a tiše začal mluvit. Vyprávěl jí o svých snech. Vyprávěl jí o Denethorovi, Černých jezdcích a Palantíru. Diamanta klečela u Pipinovy postele a s rozšířenýma očima poslouchala. Spoustu těch příběhů už znala, Smíšek jí většinu z nich vyprávěl. Pořád víc si uvědomovala svůj obdiv k Pipinovi. Byl to obyčejný malý hobit odněkud z Kraje a trápil se věcmi, které by jistě porazily i velké lidi. Pipin se díval Diamantě do očí, ale myšlenkami bloudil někde jinde. Bloudil po bitevních pláních, po Železném pasu, po Fanghornu a po Mohylových vrších. Postupně se uvolnil. Diamantin dotyk ho uklidňoval a vzpomínky na zlý sen pomalu bledly. Mluvil čím dál pomaleji a tišeji. Nakonec usnul. Konečně, po několika měsících spal tiše a klidně spánkem beze snů. Diamanta se usmála. Vyprostila svou ruku zpod Pipinových zad a dívala se, jak hobit klidně oddechuje. Pomalu, váhavě mu vtiskla pusu na čelo. Pak se zvedla a potichounku odešla.

Celý den strávili tím, že pomáhali Samovi s přípravou oslavy. Hobit je sice neustále ujišťoval o tom, že se nemusí namáhat, že to zvládne sám, a že po nich nic nechce, ale bylo to stejně beznadějné jako mluvit do dubu. Bylo toho potřeba tolik zařídit!