Láska voní Levandulí - Prolog

Moje úplně první hobití povídka, napsaná před více než rokem a podle toho také vypadající. Sice prošla asi před měsícem generální úpravou, ale stejně se mi z některých přeslazených scén stále chce zvracet. Takže, varování jste byli.

Levanduli sem dávám z té romantické miniserie jako první, protože si to přece jen zaslouží. Jestli dám potom jako první její pokračování Láska chutná po jablkách, nebo Estellinu povídku Vyděděná, se ukáže časem.

Plně si uvědomuji, že budete mít Estellu mnohem raději. Protože je zajímavější, její příběh je lépe napsaný a vyprovozovaný atd atd atd. Je mi to, vzhledem k Diamantě, moc líto (Diamanta je horší jen proto, že byla napsána první, tedy v době, kdy jsem s tím neměla takové zkušenosti. Z toho důvodu mám samozřejmě raději Diamantu :-) ), ale snad to alespoň trochu pomůže Smíškovskému kultu, který se nám tady tvoří a mému bratranci. A jsem si také vědoma toho, že se Smíškových uctívačů nově objeví mnohem více, protože Pipin se v obou povídkách chová jak totální psychopat (prostě psáno tak, jak bych se chovala já), zatímco Smíšek je klidný, moudrý a prostě úžasný. Takže to by bylo k pozdějším stížnostem.

Příběh. No, příběh je víceméně o tom, jak se Pipin s Diamantou dali dohromady.

Má to 21 stránek a opět je to psáno stylem kašlu-na-kapitoly, takže toto blogové dělení bude násilné, nelogické a divné. Protože původní text byl psán najednou.

Snad se to alespoň někomu bude alespoň trochu líbit. A nebojte, za chvíli už bude Vyděděná.

Teď na úvod takový kraťouličký prolog. Pak už budou kapitoly normálně dlouhé, ale tenhle odstavec se hodil na úvod. Sam se baví se Smíškem.

O postavě Diamanty byl tak trochu v rámci této povídky vydán samostatný článek, který najdete ZDE.

---

"Je to s ním čím dál tím horší, pane Smíšku," řekl Sam Křepelka a rozvalil se na křeslo ve Smíškově hobití noře.

Smíšek si sedl proti němu a dal si hlavu do dlaní. "Ještě horší než předtím?"

Sam zkormouceně přikývl a zimomřivě se zatřásl. Smíšek se chápavě usmál a přiložil do krbu pár borových polínek.

"Budeš chtít čaj, Same?"

Sam znovu přikývl. Sice venku bylo babí léto, ale při jízdě na poníku jeden pořádně promrzne.

"Už zase v podstatě nejí a nemluví. A prý už skoro měsíc nevytáhl paty ze své nory. Víte, říkala mi to Barvínka. Ona se teď hodně přátelí s mojí Růžou. Růža si myslí, že byste to měl vědět. Snad mu dokážete pomoct, jste přece jeho nejlepší přítel." Smíšek si znovu povzdychl a pověsil konvici s čajem nad oheň. "Když já nevím, Same. Už dlouho jsem s ním nemluvil, a když jsem ho viděl naposledy, nevypadal, že by mě rád viděl."

Sam si nalil čaj do hrnečku a obdivně se podíval na ozdobný motiv, na něm vyvedený. Smíšek si všiml jeho pohledu. "Rodinná památka. Maminka ho zdědila po babičce z druhého kolene."

Sam přikývl a Smíšek se znovu zamračil. Tvář se mu stáhla v starosti o nejlepšího přítele. "No tak, pane Smíšku, promluvte si s ním, uvidíte, že mu tak pomůžete," řekl Sam a podíval se Smíškovi do očí. Smíšek pomalu, rozvážně přikývl.

"Dobře, promluvím s ním," řekl nakonec.

Sam se rozzářil a odložil hrnek. "Já už musím jít, pane Smíšku. Růža je teď doma sama a vždyť víte, čeká dítě, měl bych už jít…"

"Jen běž," usmál se Smíšek a vyprovodil ho ze dveří.

"Až se to malé narodí, bude velká oslava. Spojíme to s Frodovými narozeninami," Sam se blaženě usmál. Frodo byl jeho zatím nejmladší syn.

"Tak mě nezapomeň pozvat!" pohrozil Samovi Smíšek a Sam přisvědčil. "Nebojte, pošlu vám dopis."

Smíšek mu ještě naposledy zamával a vrátil se k praskajícímu krbu.